Pánové! Má slova nejsou řečena, aby nás rozváděla, nýbrž aby nás sblížila. Račte býti přesvědčeni, že s německé strany, jak jsme to opětně vyslovili, nebyla vyjednávání nikdy odmítnuta, a nejsou odmítána ani dnes. Pakliže dnes, kdy očekáváme vánoce, chcete vpustiti anděla míru, bude u nás vítán právě tak, jako u vás. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo panu ministru národní obrany Udržalovi.

Ministr Udržal: Slavný senáte! Ujímám se v této debatě slova k stručnému projevu hlavně proto, abych kvitoval podstatně zvýšenou úroveň projevů, týkajících se branné moci naší republiky. Je to potěšitelný fakt, který dlužno uznati, neboť se jedná o materii zvláště důležitou a významnou. Ne vždy a všude mluví se o vojsku a vojenských problémech s vážností, jaké jsou otázky tyto hodný. Musíme si sami před sebou doznati, že vojenské otázky nejednou bývají u nás posuzovány spíše pod zorným úhlem okamžitého - byť i problematického - prospěchu politických stran než prospěchu celku. A přece dlužno doznati, že za ta tři léta trvání našeho státu jest to v první řadě armáda, která byla vždy odhodlána sloužiti republice jako celku a která nechce ani v budoucnosti znáti rozdílů třídních, národnostních a jakýchkoliv jiných. Armáda naší republiky nechce řešiti jiného problému tohoto státu, než problém jeho bezpečnosti. Nebude řešiti, ba není ani konstituována tak, aby mohla řešiti problémy jiné. V tomto státotvorném působení ji udržeti jest usilovnou snahou těch, kteří správně hodnotí význam branné moci ve státě.

Je proto třeba vítati každou, byť sebe nepatrnější známku nového, střízlivého i spravedlivého nazírání na armádu v řadách těch, kteří ji buď vydávají za ohnisko násilného řešení otázky nacionální a jazykové, nebo za hnízdo reakce, ale i těch, kdož by si ze svedeného vojska rádi udělali průbojníka ideí, pro něž nemohou nalézti jinde pevné půdy. Armáda musí zůstati prvním představitelem práva a spravedlnosti, nositelem pořádku, a proto vítám upřímně prohlášení kol. dr. Soukupa, v této debatě učiněné, že strana jeho bude mne ve snaze o ukáznění armády vždy podporovati.

Ve dnech právě minulých měl jsem příležitost spolu s panem Barthou, francouzským ministrem války dokumentovati před celým světem podstatnou ideu naší armády. Armáda jest neoddělitelnou částí národa, povolanou chrániti demokracie, chrániti svobody, jichž si lid vydobyl a chrániti zákonů, jež si lid dal. V každém okamžiku, kdy mluvíme a myslíme o vojsku, musíme míti na paměti, že si jím národ ukládá velké povinnosti, ale že jsou to oběti, bez nichž není jistoty jeho existence.

Naše armáda nemá - bohužel - jen vnitrostátního významu. Na dlouhou dobu bude ještě úkolem našeho státu ve střední Evropě, aby byl po boku našich spojenců strážcem nové její organisace, zbudované na principech demokracie. Jest to dějinná úloha velice čestná, ale zároveň vysoce vážná a zodpovědná. Jest to velká povinnost, která souhlasí krásně s tradicí naší minulosti. Ona žádá od nás, abychom byli připraveni a abychom byli také hotovi k obětem. Ideální zájem demokracie splývá těsně s existenčními zájmy našeho státu, který přirozeně musíme míti vždy na mysli, chceme-li prováděti zdravou politiku. Podtrhuji zvláště, že ve skutečné politice velkých rysů získávají váhu a respekt jenom velké zásadní směrnice a důslednost, se kterou jsou prováděny.

Po této stránce jest politický i vojenský význam a výsledek nedávné mobilisace, jejíž ozvěna pronikala na ne jednom místě i rozpočtovou debatou senátní, dnes jasný. Bylo to konstatováno v mnohých projevech u nás i za hranicemi.

Postupovali jsme v těsném kontaktu se svými spojenci v Malé Dohodě. Naše vojenské smlouvy s nimi poskytují nám určitých záruk. Tyto záruky však musejí býti.vyváženy naší pohotovostí, abychom dostáli vždy čestně všem povinnostem vůči nim.

Vybudováním armády zdůrazňujeme jen svou ochotu a vůli brániti svého státu a svých svobod. Není naší vinou, že to musí býti zdůrazněno, jest to vinou těch, vůči nimž to musí býti zdůrazňováno! Nám jsou heslem slova našeho presidenta: "Válka jest něco hrozného, nelidského... ale není válka zlem největším, žít nečestně, být otrokem, a mnohé jiné je horší."

To znamená v dnešní situaci praktický povinnost udržovati na nutné výši brannou moc. To není militarism. Militarismus znamená určité výbojné směrnice a cíle státní politiky. Nemůže však býti nazvána militarismem nutná obranná pohotovost státní. Armáda v té či oné formě jest bezpodmínečně podřízeným nástrojem státu, nástrojem jeho vnitřní i vnější politiky, živou součástí státního organismu.

Takto posuzována, není pak otázka organisace branné moci zásadní otázkou politickou, nýbrž otázkou organisační účelnosti. To sluší u nás zvláště zdůrazniti o často opětovaném problému: stálé vojsko či milice? V době mobilisace a krátce po ní vyskytly se vážné hlasy - a co zvláště důležito z rad nejvášnivějších stoupenců principu miličního při projednávání branného zákona - které se odvážily projeviti se o otázce této s hlediska státní a organisační účelnosti. Bylo by si ze srdce přáti, aby toto hledisko bylo u nás trvale přijato a aby věc tak vážná jako jest možnost a schopnost obrany země ve chvíli největšího nebezpečí přestala býti politickým heslem v bojích stran, s výjimkou strany komunistické, která si přeje opaku, ozývá se ze všech stran volání po důsledném odpolitisování armády. Armádu jest však třeba odpolitisovati nejen vnitřně, ale také v poměru politické veřejnosti k ní!

Vykonávání branné služby jest plněním jedné z občanských povinností. Chci zde sděliti své určité poznání, že příslušníci branné moci tuto povinnost chápou a vykonávají bez rozdílu národnosti, bez rozdílu politické příslušnosti, ohromnou většinou dobře. Je nutno, aby se nikdo nesnažil tuto skutečnost měniti.

Totéž nutno prohlásiti i o nedávné naší mobilisaci. Jedno považuji však za svou povinnost zdůrazniti. Mobilisace není opatřením vlády, nýbrž opatřením státu, a je proviněním proti státu, jest-li jeho občané v podobné situaci pomýšlejí dříve na možné výhody, než na svoje povinnosti, jestli dokonce hledí ze situace, která ukládá celku mimořádná břemena, vytěžiti osobní zisk.

Vláda dostála plně své povinnosti a poučila důrazně jednotlivce, kteří v oné době projevili špatné pochopení svého poměru ke státu.

Nedopatření, jež se snad průběhem mobilisace vyskytla, jsou v poměru k celkovému významu a průběhu akce zjevy podružnými. Jsme vděční za veškerá loyální upozornění i za výtky bez nenávisti a škodolibosti nám učiněné. Musí býti armádní správě poučením pro přípravu příštích eventualit a musí jí býti kategorickým příkazem všechny sebe drobnější zkušenosti využitkovat a tak zmenšiti možnost příštích nedopatření na míru nejmenší.

Mluvím-li o mobilisaci a poznatcích z ní nabytých, nemohu jinak, než zdůrazniti velkou pohotovost a obětavost organisací tělocvičných, zvláště Sokolstva, v prvních dnech mobilisace. Již proto, že se ve veřejném tisku vyskytly určité nemístné pochybnosti o ceně a čestnosti úlohy, kterou na sebe Sokolstvo v některých krajích v prvních dnech mobilisace vzalo, jsem povinen zdůrazniti, že se přihlásilo dobrovolně do služby, že vyslalo do ní výhradně bratry, nepodléhající povinnosti mobilisační. Jakmile nastoupili záložníci u pluků, zřekla se vláda, vděčně kvitujíc vlasteneckou obětavost Sokolstva, jeho spolupráce jedině z toho důvodu, že nechtěla normálnímu hospodářskému životu odnímati více sil, než bylo nezbytně třeba.

Neméně musím kvitovati vlasteneckou ochotu chovatelů a držitelů domácího zvířectva, kteří obětavě a ochotně přispěli k zlikvidování mobilisačních nákupů koní. Byly zjištěny zcela ojedinělé případy ziskuchtivého využívání příznivé konjunktury; takové případy nelze však pokládati ještě za skončeny. Z 15.818 v mobilisaci nakoupených koní zůstalo nám jen 4.008. Ostatní koně byli převzati původními majiteli, nejednou i bez uplatňování nároků na náhradu. Jména těch, kteří nakoupené koně zpět přijmouti nechtějí, jejich povolání, jakož i ceny, jež jim byly za koně vyplaceny, budou uveřejněna. (Hlasy: Výborně! To je dobře! Sen. Havlena: Ať se zastydí!)

Zvláštní uznání a dík vojenské správy patří pak státním úředníkům a zřízencům všech mobilisaci tangovaných odvětví státní správy, kteří s nasazením vší energie zdolávali překážky a nával práce. Platí to zejména o úřednících a zřízencích správy politické, železniční a poštovní.

Armáda nežádá si díků, ale armáda potřebuje uznání, které by bylo třeba projeviti zejména tím, že se umožní úkol daný jí v míru. V čele jejích nezbytností stojí konečné vyřešení ubytovací otázky, na Slovensku a Podkarpatské Rusi a rozřešení otázky existenčního zabezpečení důstojníků a poddůstojníků z povolání. O druhém tomto problému bude míti slavný senát v krátké době příležitost pojednati při projednávání zaopatřovacího zákona vojenského, jehož osnova prochází nyní výbory sněmovními, o prvém nutno říci několik podrobností.

Není sporu o tom, že vojenská správa se svými ubytovacími a stavebními potřebami jest ještě daleko za stavem, který by ji samu uspokojoval. V tom směru plně souhlasím s výtkami, které činil k dnešnímu stavu věci pan kolega Heller. Nikde neprojevila se změna podmínek a nedostatek ze starého režimu převzatých zařízení tak pronikavě, jako v otázce ubytování vojska, úplně nová dislokace československé armády, malý počet kasárenských a jinakých vojenských objektů z dřívějška na území československé republiky stojících, působily od prvopočátku v organisaci naší armády velmi těžce pociťovanou krisi a nutil nastoupiti pro nejnutnější potřebu systém provisorního řešení. Bylo-li ubytování vesměs zlé, bylo na Slovensku a Podkarpatské Rusi téměř nesnesitelné. Jen vojenské jednotky s tak vzácnou disciplinovaností, jakou osvědčily naše oddíly na Slovensku, mohly se přenésti přes těžkosti ubytovací, aniž by znatelně ztratily na své úrovni. Loňského léta bylo na základě popudů z nejautoritativnějšího místa učiněno, opatření k třeba jen provisornímu, ale přece jen lépe vyhovujícímu ubytování nováčků, kteří v říjnu minulého roku narukovali. Vláda usnesla se tehdy uvolniti obnos Kč 15 mil. z investičního rozpočtu ministerstva veřejných prací pro stavby ve prospěch vojenské správy, určený původně, k účelům normálního stavebního programu, aby zaň byly ihned pořízeny dřevěné baráky. Tyto baráky měly přes svou přechodnost býti vypraveny všemi technickými vymoženostmi, aby podmínkám hygienickým i vojenským vyhovovaly v nejvyšší dosažitelné míře. Nutno přiznati, že úmysl byl lepší než jeho provedeni a historie stavby těchto baráků není posud uzavřena.

Než vojenská správa přes to nepouští ubytovací otázku - zvláště na Slovensku a Podkarpatské Buši - se zřetele, a já sám vyhrazuji si zvláštní péči a dohled na to, aby jak stavební program byl energicky prováděn orgány mně podřízenými, tak aby byly zdolávány také pochopitelně stále se naskytující obtíže rázu státně-finančního nebo technicky-administrativního. Vedle toho neopomeneme zlepšovati nynější stav všemi prostředky, dobře vědouce, že především dobře ubytovaný voják jest zárukou zdravého smýšlení a ochotné práce, a že tudíž předpokladem vycvičené a ukázněné armády schopné a přizpůsobené vlivům výcviky a školení, jest její zdravá a moderní ubikace.

V rozpočtu vojenských investic na rok 1922 zařazena jest pro stavbu budov na Slovensku položka 47,606.000 Kč, pro stavbu budov, v Podkarpatské Rusi položka 14,850.000 Kč. Budou specielně vystavěny v příštím roce vojenské budovy k vojenským ubikacím určené v Rimavské Sobotě, Nitře, Ipolských Šahách, Rožnavě, Košicích, Kežmarku, Báňské Šťávnici, Parkánech, Nových Zámcích, Růžomberku, Trenčíně, dále v Trebišově, v Humenném, Užhorodu a v Jassině. Dle možnosti i jinde nebude sice lze vyhnouti se v řadě případů opět provisoriím, ale nutno uznati, že i ta přijdou vhod v místech, kde vojenské formace dosud nejsou ubytovány pod vlastní střechou, poněvadž za dnešních poměrů musí okupovati objekty k jiným účelům nebo dokonce k soukromému ubytování určené, čímž se přirozeně v takových místech stav veřejných poměrů velmi nepříznivě komplikuje.

Byl bych velmi šťasten, kdyby se mi za účinné pomoci všech interesovaných činitelů podařilo vyřešiti tento problém alespoň potud, aby nebyl tak tísnivým pro obě strany, pro správu vojenskou i pro občanstvo.

Věřím s Nerudou, že o pěkných heslech pouze mluviti jest překonaným stanoviskem. Nám také není již třeba o republice a demokracii mluviti, nýbrž spíše máme poznávati jejich potřeby a pro jejich uskutečnění vytrvale pracovati. Pánům, kteří mají starost, že jsem snad v zajetí nějaké vídeňácké kliky, připomínám, že ke mně mají "kliky" všech stran a všech barev stejně daleko a tím i stejnou možnost bráti mne do zajetí. Stará rakouská armáda, všemu českému tak nepřátelská, vyloučila mne ze svého středu před 24 lety již jako poslance. Byla by to tedy věru tragika, kdybych se dnes jako československý ministr dostal do jejího zajetí. Než soudím, že podobné obavy jsou zcela zbytečné. Doufám, že se.vyprostím, po případě probiji, vždy včas z každého zajetí, ale naproti tomu musím a chci zůstati vždy v zajetí platných zákonů a v jejich mezích hájiti prospěch československé republiky. Tím dospěl jsem ke konci svého prohlášení. Než dověděl jsem se, že včera jeden z kolegů, sen. Meissner, vyslovil se způsobem velmi nekvalifikovaným o francouzské misi. Já zde nebudu mluviti o francouzské misi, já své mínění jasně řekl již v Národním shromáždění a trvám na tom prohlášení v celém rozsahu, žádná, odpověď jest také konečně jasnou odpovědí. (Hlas: Zcela správně! Potlesk.)

Pan kol. dr. Kovalik si posteskl, že na Slovensko nepřicházejí žádné dodávky, a připomněl, že mně interpeloval, že se mnou o dodávkách mluvil a že prý jsem mu řekl, že co se vyrábí na Slovensku, je všechno drahé. Dost možná, že jsem řekl, že se na Slovensku draze vyrábí, ale nikoliv v té souvislosti, jak uvádí to pan sen. dr. Kovalik. Spíše jsem vyprávěl, že jsou tak neutěšené poměry na Slovensku, že vojenská správa jest nucena voziti namnoze dřevo ze Slovenska do Jindřichova Hradce, tam dávat stavět baráky a zase je pak voziti na Slovensko, nebo něco podobného, poněvadž bohužel takové nesrovnalosti jsou. Ale v další mluvě s p. dr. Kovalikem jsem uvedl, že mně není nic známo o nějakých dodávkách ze Slovenska. Já je budu, když přijdou ze Slovenska, respektovati v prvé řadě, jako bych s náručí otevřenou přijímal vojenské hodnostáře kmene československého, specielně tedy chceme-li již říkati větve slovenské, abych vyhověl, aby to nenarazilo. (Veselost u Němců.) Kdykoliv se který Slovák hlásí do služby, jest přijat beze všeho, vždy, jak pravím, s náručí otevřenou. A velkou radost budu míti, až budu snad moci sděliti, že máme dostatečný počet slovenských důstojníků. (Výborně! Dlouhotrvající potlesk. - Sen. dr. Heller [německy]: A co, jest s generálem Husákem?)

Generál Husák není více aktivním, členem armády. To jsem zapomněl říci, teď to konstatuji. (Sen. dr. Heller [německy]: Není více aktivním členem?)

Předseda (zvoní): Slovo má dále pan sen. dr. Karas.

Sen. dr. Karas: Slavný senáte! V rozpočtu ministerstva financí v tit. 2, § 3, pol. 4, uvedena je mezi příjmy daň ze zapalovadel částkou 17 milionů korun oproti loňským 54 milionům. Pátraje po důvodech, tohoto snížení daně - dnes zjevu to skutečně obzvláštního, aby některá daň se snižovala - nalezl jsem ve vysvětlivkách na str. 154 poznámku, že "konsum sirek poklesl".

Vážení pánové! Tato poznámka by nás mohla naplniti velkým uspokojením, neboť by mohla nám věstiti konečný obrat v poválečné psychose lidu. Neboť známo je prostonárodní přísloví, že "šetřiti se má začíti od sirky". Tedy v tom směru snad náš konsum od sirek začíná. Doufejme, že budeme v tom šetření pokračovati dále. Toto heslo zajisté musí všichni rozšafní vůdcové lidu doporučovati, má-li se z krise vybřednouti, do níž nás válečné poměry přivedly. Tyto zásady musejí zachovávati nejen soukromníci, nýbrž také, a to tím spíše, stát, aby dával příklad. Vláda musí si býti toho vědoma, že nemůže požadovati od poplatníka ustavičného stupňování daní, nýbrž jen částku těch statků, které během roku občanstvo vyrobilo. Díváme-li se s tohoto hlediska na rozpočet, tu vidíme, že jednak na občanstvu daněmi a dávkami vymáhá se více, než částka vyrobených statků, a že i naopak sám stát vydává více, než síly jeho příjmové stačí. Neboť dnešní daně znamenají částečnou konfiskaci. Pan ministr financí sám to přiznal, že berní šroub došel k tomu konci, kde nebude více možno přitahovati jej proti poplatnictvu. Vždyť právě dnešní daně již znamenají částečné sahání na majetek, a ta výjimečná daň z majetku, které se národohospodáři vždy tak bojí a doporučují ji jako "ultima ratio", jest nejposlednějším prostředkem, kterého stát má používati.

Kromě toho nemůže se utajiti obava, zdali daň skutečně v těch částkách se sejde. Zejména při dani z obratu je nápadným to, že ministerstvo financí upraví její výnos tím, že je počítána dle příjmu pro první čtvrtletí roku 1921. Ale jděte mezi poplatníky postižené touto daní. Zajisté největší část z vás bude ty stížnosti znáti, že v loňském, čtvrtletí je požadována na nich tato daň přímo horentními a nemožnými částkami. Já znám případy v Praze, že taková babka, která má košík s ovocem někde v průjezde domu, má předepsáno 5000 korun daně z obratu. Ona tvrdí, že neutrží za celý rok 5000 korun. Nebo malý obchodník s uhlím, který prodává na nůše, má předepsáno této daně 75.000 korun a na obchodnících, kteří udávají svůj příjem na 50 až 60 tisíc, je požadováno 250 až 350 tisíc korun, činí to skutečně dojem, jako by ministerstvo financí těmto orgánům dalo pokyn, aby co možná vysokými částkami tuto daň předpisovaly. Berní úřady říkají poplatníkům, aby zaplatili tu částku, kterou myslí, a podali rekurs, že rekursu.se musí vyhověti. Aby se získal vysoký podklad pro tuto daň, bylo to tak vysoko vyšroubováno; ale právě z toho nastává nebezpečí, že daň nám nevynese tolik, kolik bylo preliminováno a že tedy rozpočet náš skončí mnohem větším schodkem, než jaký právě projednáváme. Stát náš však vydává stále ještě více, než na občanech by mohlo těmto velikými daněmi býti vyždímáno.

Považme jen, jak výdaje u nás rostou. Roku. 1920 náklady státní byly rozpočteny na 8 miliard. Roku 1921 už to bylo 14 miliard, tedy o 75% více, ale na letošní rok máme na 19.812 milionů. K tomu přichází ještě 1600 milionů pro výpomoci úřednictvu a pak máme ještě 130 milionů na starobní pojištění a 100 mil. na pozemkovou reformu, takže to činí 22 miliard, tedy již o 150% více, a to během tří let. Je skutečně už třeba, aby již někdo zakřikl vládu: Quo, usque tandem? Dále toto zvyšování finančních potřeb státních nemůže jíti. Má-li se ten nebezpečný vzrůst drahoty všech životních potřeb jednou zaraziti, jest nutno, aby stát sám šel svým příkladem napřed, aby zastavil zvyšování svých potřeb a nemusí zvyšovati daně, poplatky a dávky, aby pak nemusila býti stupňována celková drahota. Hádáme se často v rozpočtovém výboru o jednotlivé položky a při tom jsme svědky, jak vláda přijde s překročením rozpočtu přes čtyři miliardy. To jest takřka o 40% původního rozpočtu. A tu se musíme pozastaviti nad lehkostí, s jakou toto překročení vláda sdělí; ne, aby se obrátila dříve na parlament a řekla, že nevystačuje a že žádá o překročení rozpočtu. My jsme postaveni před hotovou událost, fait accompli.

Nynější vláda si dala na štít heslo: Daně nesmějí býti zvýšeny. Jsme na nejvyšší hranici daňového zvýšení. Musíme míti odvahu přiznati si to přísloví: Chudý vaří jen z vody. A jestliže nejsme tak bohatým státem, abychom mohli v každém státě míti vyslanectví a v každém městě konsulát a spousty placených osob - vždyť příslušníci cizích států-se závistí dívají se na naše úředníky - nesmíme to činiti. Když nemáme na to, abychom si vydržovali 17 ministerstev, v každém 10 sekcí a 50 departmentů a spousty úředníků, nesmíme to dělat. Nemáme-li na to, abychom si kanceláře státních úřadů zařizovali se zbohatlickým přepychem - jak jsme toho často svědky - nesmíme to činit. Jestliže stát sám bude přihlížeti k tomu, aby drahota nestoupala, bude také dohledati na to, aby nestoupala ani v soukromém životě, aby soukromé firmy po všech odpisech nemohly vypláceti ještě 90% dividendy za roční svůj obchodní výdělek; aby velkoobchod uhlím nevydělával ohromné miliardy, jak se děje. Zamezí-li stát zdražování životních potřeb, poněvadž sám jest tím největším konsumentem, ušetří na rozpočtu veliké částky, na příklad na otopu, světle, stejnokroji, prádle, obuvi atd. Vše by bylo levnější.

Kdo zodpoví otázku, jak by se dalo šetřiti? To zajisté má zodpověděti úsporná komise státní správy. Upozornil na to kolega dr. Kramář ve svém intervievu, kde výslovně pravil, že státní správa musí pracovati racionelně. Je to na příklad racionelní, když skupina učitelská na počátku listopadu koná cestu do ciziny, Dánska, koná tam koncerty - samy liberální časopisy se nad tím pozastavují - které sice nám slouží ke cti; ale věcí učitelů je, aby v listopadu učili a ne, aby v cizině dělali reklamu. Děti se buď neučily, v té době zahálely, nebo musil stát platiti náhradu. To není racionelní hospodaření u nás. Pan senátor Pánek ve své osnově č. 1105 mluví o reorganisaci ústřední správy. Tvrdí, že trpíme hypertrofií úřednictva. Ve své řeči to vysvětluje jiným způsobem. Proč to je? Uznávám, že úřednictvo, které v těch centrálních úřadech máme, prostě potřebujeme. To tam pracuje poctivě, svědomitě, přes čas, to musím sám ze své zkušenosti veřejně konstatovati. Ale jest jiná otázka. Jest potřeba, aby práce se tak nahromadila v těch ústředních úřadech a instancích, aby bylo k vyřízení té práce třeba tolika úředníků? V tom, myslím, to vězí. Pan ministr Kovařík ve své brožurce o státní veřejné správě výslovně praví, že ministerstva mají býti pouze úřady legislativními a dozorčími, také senátor dr. Franta to řekl, a my vidíme, že následkem centralisace, kterou stát provádí, jest ministerstvo u nás pravidelně první a jedinou instancí. Obraťte se s kteroukoliv věcí k první instanci a odpoví vám: Nemůžeme s tím nic dělat, musíme to poslat na ministerstvo. A nyní si představte, jaká je to ztráta času, co je k tomu potřebí sil a peněz, když takový akt, který by mohla vyříditi první instance, musí projíti touto první instancí; tam to dostane podací protokol, potom odborová kancelář, konceptní úředník, expedit, pošta a pak teprve druhá instance. Ve druhé instanci se tato procedura opakuje zase a projde to rukama" desíti úředníků a konečně to přijde k ministerstvu s poznámkou "předkládá se". V ministerstvu pak se zase opakuje celá taková procedura. Račte uvážiti, co to vyžaduje času a zbytečných sil. Taková centralisace je někdy až komická, když na př. obec, nějaká Zlámaná Lhota, se usnese na nějaké dávce ze psů a tuto dávku musí povoliti ministerská rada, dávku, kterou dříve povolovaly úřady druhé stolice. Taková centralisace má za následek, že je potřebí množství úřednictva a správa pak stojí ohromné sumy. A nejmenší závadou při tom je i ten náš byrokratismus. Páni presidialisté z Vídně, jež republika převzala a kteří pravidelně ve většině se usadili v ministerstvech, ten byrokratismus vídeňský přenesli k nám a u nás byrokratismus ten se ještě stupňuje. A někde je prohlašován dokonce za kanón celého vyřizování. Takový akt než se dostane k tomu ministerstvu, projde rukama konceptních úředníků, přijde pak k revisi, superrevisi, aprobaci a superaprobaci. Projde rukama pěti lidí a každý odpovědnost svaluje na druhého, jak pan ministr Kovařík ve své 'brožurce vylíčil, přesune to na vyššího úředníka a to, co by mohl vyříditi jeden úředník sám, musí vyřizovati celá řada sil. To je zase nehospodárnost při vyřizování.

Někdy však taková samostatnost nižší stolice by byla problematickou. Vzpomínám si, jak okresní školní výbor v Praze letos na zimu vydal výnos, že vyučování v poslední hodině, když jde pět hodin za sebou nepřetržitě, nemá již žádného praktického významu, a že se tedy nemá dávat na poslední hodinu vyučování francouzskému jazyku, a pak radí, aby se tam dávalo náboženství. Je vidět, že takové vyřizování mělo by býti bržděno nějakým vyšším úřadem. Mám zde jiný příklad: na př. zemská školní rada v Praze povolila letos v říjnu soukromou školu na základě zákona ze 3. dubna 1919. Podle toho zákona má taková.škola právo veřejnosti, poněvadž zákon v § 11 to výslovně říká, že škola, zřízená po vydání tohoto zákona a státem povolená, má současně právo veřejnosti. Ale co si máme mysliti, když pražská okresní školní rada - mohli bychom si mysliti, že tu mají své právníky vycvičené, kdyby se to stalo na venku, tam takových úředníků nemají, a u nás pan inspektor Keprta by tomu mohl rozumět - vydá připiš, kde upozorňuje, že ta škola nedostala současně právo veřejnosti a že tedy nesmí vystavovati vysvědčení. Je vidět, že takový úředník potřebuje té censury nebo toho byrokratismu, aby pak takový okresní inspektor a celá školní rada byli podrobeni revisi, superrevisi, aprobaci a superaprobaci. V některých směrech by to bylo dobře, ale v normálních případech je naše úřednictvo tak vyspělé, že by nepotřebovalo stálého brždění nebo takového poručníkování. Je nápadné, že naše republika při zařizování svých úřadů nevzala si za vzor úřadování našich autonomních korporací - nechci mluviti o zemském výboru, abyste neřekli, že jej vychvaluji proto, že mám čest k němu sám náležeti. Naše obce a okresy měly zařízeno úřadování zvlášť střízlivě, jadrně a úsporně - naše ministerstva však se nestarala o ten jejich výhodný způsob úřadování, nýbrž převzala úřadování vídeňské, které zajisté dnes v naší republice, jak všichni dobře vidíme, se naprosto neosvědčuje.

Stejně nebezpečným jest tento centralismus našim obcím. Tak zvaný malý finanční plán, upravený zákonem ze dne 12. srpna 1921, přikazuje obcím a okresům jisté finanční nové zdroje, zejména spoustu nových dávek, které by mohly obce vybírat. Starý zákon se zrušil a tento zákon nový ustanovuje nový způsob povolování těchto dávek. Zákon tento dnem prvního říjná t. r. vstoupil v platnost; obce sdělávaly rozpočty a přirozeně potřebují ke krytí svých velkých schodků nových příjmů a ucházejí se o povolení těchto nových dávek, žádosti se den ode dne množí. Dávky tyto se však povolovati nemohou, poněvadž ministerstvo nevydalo dosud ještě prováděcích předpisů a vzorných pravidel, podle nichž se mají tyto dávky povolovat. Tím obce přicházejí ne o statisíce, nýbrž o miliony ve svých příjmech, poněvadž byrokratismus ministerstva se dosud nerozhoupal k tomu, aby vydal současně prováděcí nařízení. Takovýmto způsobem bylo takřka všechno soustředěno výhradně u vyšších úřadů a nižší úřady po stránce té stojí zde úplně bezmocný. Jako odstrašující příklad našeho centralismu uvádím § 21 novely k obecnímu zřízení z roku 1919. Tam se praví, že stát do jednoho roku převezme jistou agendu obecní. Kdo rozumí věci, pochyboval ihned o tom, zdali bude možno, aby za rok provedla se tak důkladná reorganisace naší správy, aby všechny tyto záležitosti, jako chudinství, komunikace, školství, stavební záležitosti atd. od obcí převzal stát. Kde na to stát má vzíti úřednictvo? Myslím, zapracované úřednictvo! Do konce roku to nemohl stát převzíti, a proto musil se tedy zrušiti dotyčný paragraf zákona a vydati nový zákon, jímž se platnost tohoto zákona prodlužuje zase na jeden rok. A dnes jsme zde s tím zákonem již po čtvrté a každým rokem se musí ten zákon znovu a znovu obnovovat. Račte si představiti celý ten náš parlamentární. život, když taková věc nejprve musí projíti výborem, pak přijde do sněmovny a do senátu, atd. atd. Do zákonníka musí přirozeně přijíti v důsledku toho každým rokem důležitý zákon, že se ta lhůta na další jeden rok prodlužuje. To je případ skutečného byrokratismu a není pak divu, že to má za následek, že skutečně naše výdaje každým dnem rostou. To jest neúsporné hospodaření.