Rozhodně bylo by bývalo lépe, kdybychom my byli spořili hned od počátku, kdybychom se byli řídili moudrou radou, kterou nám dal v jednom svém poselství náš pan president, když říkal: "Nemusíme míti všechno najednou." Bohužel, my jsme tak nečinili, ale je to z veliké části konečně omluvitelno. Národ, jehož kulturní a hospodářské potřeby byly tak dlouho za nepřátelských vlád odstrkovány, když se domohl samostatnosti, hleděl si to nahraditi a opatřiti co nejvíce těch zanedbávaných potřeb dokonalejším způsobem. To je omluvitelné. Méně omluvitelná jest jiná věc, která také vedla k nemírnému zvyšování našich výdajů, totiž to smutné kořistem z vlastního státu, ty veliké výdaje, které byly uvaleny na stát tím, že politické strany předháněly se v lichocení a zavděčování lidu, povýšenému převratem na nový majestát. Tedy nespořili-li jsme od počátku, tím pilnější povinností jest začíti spořiti nyní, a to bezodkladně. To se obecně uznává. Ale kde začíti? (Sen. Ferd. Jirásek: U těch nejbohatších!) Tu ovšem by byla chyba, kdyby - jak to vidíme - každý si představoval, aby se začalo šetřiti na tom druhém konci, kde by se ho to nedotýkalo a kde by ho to nebolelo. My musíme šetřiti všude, na celé čáře. Je to také zájem všeobecný. Měli by zde zejména všichni poplatníci nahlédnouti, že jejich zájmem jest, aby se spořilo, a to i poplatníci daní nepřímých. Jest to zvláštní psychologie lidu, že vždy se považuje jen přímý poplatník za nositele státních břemen. Nepamatuje se na to, že největší část zvýšených nákladů státních připadá na daně nepřímé a že i přímé daně se kratší nebo zdlouhavější cestou, přesunou na konsum. Jistě, kdyby proniklo všeobecně takové vědomí, že každý občan jest postižen státní nehospodárností, byli bychom blíže k nápravě.

My i v rámci dnešního rozpočtu můžeme docíliti úspor. V rozpočtu jsou mnohé položky paušální. Bylo by to velikou zásluhou pánů ministrů, kdyby při skládání, účtů za rok mohli se vykázat, že nespotřebovali všech těch paušalovaných obnosů, které byly dány k disposici a že se tedy uspořilo.

Do podrobností spoření nechci se pouštěti. Jen jako zásadu bych chtěl vytknouti, abychom při tom nezabředli do malicherností, při kterých by se nám veliké věci ztrácely. Ta naše činnost úsporná musí býti velkorysá. Na požitcích úředníků neuspoříme tolik, jako reorganisací státní správy, nesmí to býti ovšem reorganisace násilná, aby naše správa nebyla rozrušena. Naše správa jistě trpí přílišnou centralisací, centralisací řekl bych jak horizontální, která veliká území teritoriální shrnuje pod kompetenci jednotlivých centrálních úřadů, tak centralisací vertikální, kde se agenda z úřadů prvé instance přenáší do ústředních instancí nejvyšších. V obojím směru jest jistě třeba nápravy. My bychom zejména jistě vřele si přáli, aby poměry na Slovensku se tak ustálily, abychom mohli přikročiti k zavedení rozsáhlejší autonomie, která by přišla nejen vhod bratřím Slovákům, (Výborně!) ale která by byla nezměrným ziskem i pro státní finance. Na jedné straně přílišná centralisace, na druhé straně zase vidíme roztříštěnost naší správy. Nám se naskytl v jednání výborovém takový případ v oboru ministerstva veřejných prací. Tam bylo zjištěno, že na příklad jedna řeka, naše Labe nebo Vltava, každým svým dílem podléhá ve své úpravě kompetenci jiného úřadu a úřady se musejí navzájem dohodovati. Také v rozpočtovém výboru byla doporučena v tomto směru resoluce, která žádá sjednocení těchto úřadů. Dovolil bych si ji doplniti přáním, aby zase i při tom bylo zacházeno šetrně s tím, co zde jest. Zejména u nás v Čechách zemský výbor si zjednal veliké zásluhy o elektrárenství, které souvisí s vodními silami, a bylo by záhodno, aby při soustředění vodocestné agendy, na které ministerstvo veřejných prací pracuje, bylo na tyto zvláštní potřeby zemského výboru jako orgánu elektrárenských svazů pamatováno.

Velikých úspor se dá docíliti i změnami ve způsobe naší administrativy, na př. zjednodušením našeho účetnictví, které se vede posud velmi složitým způsobem kameralistickým. Také methody mzdové by měly býti voleny tak, aby odměna byla v těsné spojitosti se skutečným výkonem úředníka nebo zřízence. A snad ještě více než na personálu dá se v některých oborech - na př. u státních drah - docíliti úspor šetrným zacházením s materiálem, jehož se mnoho proplýtvá.

Také se zdá nesporným, že naše správa v některých oborech vykazuje velmocenské allury, které nám přicházejí draho. Jistě byly dobře míněny všecky, rady, které byly v rozpočtovém výboru dávány zejména správě ministerstva zahraničního, aby ve svém oboru hledělo odložiti zbytečně nákladnou representaci a aby volilo pro svou administraci formy skromnější. Zejména bylo poukázáno na to, že by bylo velmi účelným a úsporným sloučiti zastoupení našeho státu u několika sousedících států cizích, mezi kterými není nepřátelských konfliktů, v rukou jednoho vyslance a zmenšiti počet personálu jednotlivých vyslanectví, zejména zrušiti různé odborné attaché, jejichž působnost není nám úplně jasná. Ovšem zrušiti je doopravdy, ne jako se to stalo, že techničtí attaché zmizeli z rozpočtu ministerstva zahraničí, ale objevili se v rozpočtu ministerstva veřejných prací, a podobně prý ministerstvo sociální péče má pojmouti do rozpočtu attaché soc. péče. My, bohužel, také ještě nejsme venku ze zbytečného dělání výloh státu pro podělení konkurujících politických stran. Svědčí tomu aspoň nejnovější zprávy, které nás docházejí o jistých přesunech a jmenováních v presidiu státního pozemkového úřadu.

Jistě se neobejdeme při svém spoření bez zmenšení počtu státních úředníků a zaměstnanců, a když dnes jest v některých oborech počet nadbytečně veliký, přirozeně ten nadbytek musí vyniknouti, jestliže zreorganisujeme správu a jestliže se zvýší výkonnost úřednictva. Toto propouštění zřízenců a úředníků státních jistě musí se díti postupně a lidsky, jak velmi případně se vyslovil pan ministr železnic šrámek. Ale já se nebojím následků. Mám za to, že poměry nám pomohou přes přechodné obtíže samy. Vždyť ulehčení státním financím je také ulehčením našemu hospodářskému podnikání, znamená umožnění jeho dalšího rozvoje, a jistě potom všichni ti propuštění státní zaměstnanci zase v našich podnicích najdou zaměstnání snad vděčnější a výhodnější, než ve službě státní, přece jen vždy hubeně placené, a jejich silami bude nad to oplodněno celé naše národní hospodářství.

Vážení pánové, pánům kolegům s německé strany dostalo se v této debatě zvláštní cti, že skoro každý náš řečník
s nimi začínal a s nimi končil. Já bych si tedy také dovolil svou řeč uzavříti po tomto způsobu a doporučoval bych pánům s německé strany, aby pečlivě studovali náš rozpočet a aby jej i naše valutami poměry, které jsou s ním v souvislosti, srovnali s tím, co je viděti v Rakousku, tedy v zemi, po které - zdá se - pořád ještě touží nazpět jako ti židé po egyptských hrncích, když je Mojžíš vyvedl z Egypta, a aby provedli srovnání s Německem, které je jejich zaslíbenou zemí. Dojdou jistě k poznání, že ta naše československá republika není pro ně ani očistcem, jak bylo s jedné strany naznačeno, ani předpeklím, jak tuším pan dr. Ledebur zde, u vedl, nýbrž že je velmi útulnou a stinnou osvěžující oasou na té poušti, která se šíří kolem nás, oasou, na které i pánům Němcům se daří poměrně dobře.

Páni s německé strany mluví na př. ustavičně o válečných půjčkách. Prosím, aby vzali tužku do ruky a vypočetli si, oč jsou na tom lépe se svými válečnými půjčkami než by byli v Rakousku. Dnes majitel rakouské 100korunové válečné půjčky ve Vídni má papír v ceně naší jedné koruny, kdežto u nás novou půjčkou umožnilo se zpeněžiti tuto půjčku na 75 korun, tedy 75krát, a vícekráte jste dostali více, než byste byli dostali v Rakousku.

Nebo ještě jiná věc. Pan dr. Ledebur uvedl jako hrůzu, že máme jíž tak vysoké daně a tolik daní, že na jednu hlavu připadá 500 K. Doporučuji panu kolegovi výklad, kterým ministr německých financí říšských doprovodil nové daňové předlohy v říšském sněmu a kde vypočetl, že po uzákonění těchto předloh připadne na jednu hlavu německého obyvatelstva 1576 marek, a to marek ještě před jejím poklesem; bude-li hospodářství německé dnes míti přijíti do rovnováhy, bude se musiti obnos ten ještě zdvojnásobiti. A pak uvažte ještě, co by bylo z celého vašeho průmyslu, kdybyste opravdu patřili k Německu, kdybyste byli v jednom celním území s tím průmyslem říšskoněmeckým, moderním, vyspělým a silným. Nevím, zdali by se vám tam vedlo tak, jako v rámci našeho státu, který právě naproti tomu nejsilnějšímu konkurentovi vám poskytuje ochrany. Uvádím-li hmotné prospěchy, které páni Němci mají z našeho státu, je mne daleko, abych jim imputoval, aby se vzdali svého kulturně-národního ideálu pro čočovici takových hmotných výhod, ale přece jen předpokládám u nich tolik zdravého smyslu pro realitu, že z těchto úvah měli by dospěti k tomu, aby se smířili s existencí našeho státu a s tím, že-my máme v tomto státě většinu a že se zde nemají špatně. O všem ostatním se snadno dohodneme.

Pan kolega Kroiher a ostatní odborníci mně prominou, jestli bude citovati slova Písma. Stojí v Písmě psáno: Hledejte nejprve království božího a vše ostatní bude vám přidáno: Řekl bych našim pánům Němcům: Hledejte nejprve cestu k naší republice a vše ostatní dostane se vám nádavkem. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. dru Hilgenreinerovi.

Sen. dr. Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Dovolte mně, než počnu, své krátké vývody, abych se dotkl osobní věci, jež má však význam všeobecný. Pan kolega dr. Franta byl tak laskav a prohlásil zde, že v čele německých šovinistů zde v senátě jsou právě dva knězi, dr. Naegle a dr. Hilgenreiner. Velectění, pan kolega mně způsobuje příliš mnoho cti, nejsem v čele, nejsem vůdcem, sloužím jako zcela obyčejný německý voják na frontě. Avšak divím se, že člověk ze strany, která klade tak velkou cenu na to, aby každý v národě, 'také kněz, český kněz, plnil svoji národní povinnost, chce to. míti za zlé knězi jiného národa, snaží-li se také on, aby splnil svoji povinnost. Nač mají právo Šrámkové a Kroiherové, to musí býti dovoleno také Naeglům a také mojí maličkosti. (Potlesk na levici.) Děkuji ostatně panu kolegovi za toto vysvědčení, ono bude našemu německému lidu důkazem, že němečtí knězi plně a zcela konají svou národní povinnost. A připojuji, že tím plní jen čtvrté přikázání, které praví: "Budeš ctíti otce i matku svou!" Neboť více než otec a matka musí nám býti ona velká matka, z níž také náš otec a naše matka čerpali tělesnou a duševní sílu, takže mohli nám trochu dáti s sebou. A tak je to trochu poslušnosti ke čtvrtému přikázání, že hájíme svého národa, že hájíme jeho svatých práv. A zvláště je-li národ v nouzi, je-li potlačován, pak teprve je to věcí jeho kněží, aby se svého národa ujali a nebáli se postaviti se ve frontě národní do přední řady. Proto jsme se my, němečtí kněží, povoláni byvše svými krajany, postavili do služby národní povinnosti. Německý kněz žije, pracuje a umírá se svým národem, německý kněz žije, pracuje a - musí-li to býti - umírá za svůj národ. Jedno můžete ovšem od nás knězi očekávati, abychom my tohoto národnostního boje zbytečně nepřiostřovali, abychom hleděli co možná nejvíce vyhnouti se osobním hrotům a kázali národnostní snášelivost. Učili jsme se snášelivosti náboženské, musíme se učiti také snášelivosti národnostní, zvláště ve státě, v němž jsou národy tak vzájemně prostoupeny, jako zde. Toho můžete od nás žádati a tuto povinnost také plním. Nemine ani jedna z mých volebních schůzí, aniž bych prohlásil, že my Němci nestaneme se většími tím, že hledíme národy druhé snižovati, potupnými slovy malými učiniti. Národ roste jen prací a obětavostí, a jen tak může se udržeti v zápase národů. Tím bych chtěl míti tuto věc odklizenu.

Děkuji kol. Frantovi také proto za jeho výrok, poněvadž tím způsobem dostává, se mi jakéhosi zajištění vůči té části našeho národa, která o tomto státě smýšlí méně optimisticky než já. Mezi námi německými politiky jsou optimisté, kteří se domnívají, že poměry v tomto státě, také národnostní, mohou se zlepšiti a zlepší se. Avšak mezi námi je také velký zástup politiků, kteří se domnívají, že den po dni je hůře, a že cesta k příznivým nadějím je zatarasena. A tu je nyní pro ty, kteří jsou názoru optimistického - a k nim patřím já - jistá útěcha v tom, slyší-li z úst odpůrcových, že si v ničem nezadali, že v národnostním ohledu neustoupili dále, než to dovoluje zájem našeho národa.

Ano, jsou mezi námi optimisté! Avšak může-li něco seslabiti naděje těchto optimistu, pak to jsou výroky právě z té strany, která zde německým kněžím vytýkala národnostní šovinismus. Vážím si jednotlivých zástupců z této strany jakožto mužů velmi vzdělaných, avšak právě tato národně demokratická strana útočí proti našemu německému národu nejostřeji, zvláště její tisk. Připomínám jen "Národní Listy" a poledník "Národní Demokracii", které provádějí přímo veřejné otravování studní. (Sen. Luksch [něm.]: Zcela, správně!) Každou maličkost, která se stane venku v německém jazykovém území, násilně překrucují a zveličují, člověk má dojem, že se tato strana ničeho neobává více, než že by se Češi a Němci mohli trochu sblížiti. A tak se tedy lže a zkresluje, a věci, jež se nestaly anebo se nestaly tak, házejí se v nenávistné formě do českých mas, všechno jen proto, aby se jen ještě více rozšířila mezera, jež beztak mezi námi zeje. Rozumím, nechce-li tato strana ničeho věděti o 'nějakém německém jazykovém území; avšak nechce přiznati ani jazykové území smíšené, nýbrž ve veřejných diskusích mluví se vždycky jen ještě o "poněmčelém" jazykovém území, a již tímto výrazem vyslovuje se teorie revindikační, dle níž. my Němci máme býti z rodné půdy zahnáni, odnárodněni. živí-li se takto v národu blud, že by mohl jednou přijíti čas, kdy tento stát bude skutečně státem čistě národním, kdy budou od Šumavy až k vrcholům Krkonoš a Rudohoří bydleti jen češi, pak proti takovému názoru nemáme se své strany nic jiného, než boj až na nůž. Chce-li nás někdo pověsiti, nesmí od nás žádati, abychom ještě také hlavu strčili do smyčky, již nám chtějí hoditi na krk. Proti tomu se brání dokonce Slováci, nechtějí býti počeštěni, a v této sněmovně to právě projevili zcela jasně, ač jste jim v ohledu jazykovém přece tak blízcí. (Výkřik: My jsme jeden národ!) Je mylné, mluviti o "jednom národě". Slyšeli jste přece, že Slováci nechtějí býti s vámi národem jedním, a to je rozhodné. A řekl-li kolega Kroiher včera: U nás existují ještě Chodové a Hanáci a moravští Slováci; a to že je důkazem, že nepočešťujete, pak je to jen překrucování. Hanáci a Chodové nemají vlastní řeči, mluví svým nářečím, abych tak řekl, pro domácí potřebu, avšak jako řeč školní a spisovnou mají řeč českou, jsou plně a zcela cechy, ve škole a všude. (Odpor.) Právě tak jako my Němci máme množství nářečí, mají také oni nářečí. Avšak to nic neznamená. Slováci chtějí býti více, chtějí míti vlastní spisovnou řeč, býti vlastním národem. To, co chcete Slovákům přiznati vy, dávali Slovákům také Uhři. (Výkřik: Pane kolego, také byl jeden jazyk spisovný!) Vím, byl, ale není. Kdysi byla společná spisovná řeč pro vás oba, avšak již není. Žádá-li nyní slovenský národ od vás, aby opět platil za vlastní národ, pak nemáte práva říci: Nikoli, ty jím nejsi, my jsme jedno. Tím spíše můžeme se proti tomu brániti my, Němci. Půdu, na níž sedíme, jsme neuloupili a neukradli, půdy nabyli jsme pilnou prací staletou, a to má také trochu ceny, více ceny než české pergameny a nápisy na radnicích, jako v Prachaticích a jinde. Co je naše, musí naším zůstati! Se stranou, která předem směřuje k tomu, aby učinila tento stát státem národním tím, že budeme odnárodněni, počeštěni, s touto stranou vůbec nemůžeme jednati.

Avšak jsem přesvědčen, že také v českém národě je celá řada politiků a že také v širokých vrstvách národa najdou se široké kruhy, jež nezaujímají tohoto stanoviska, nýbrž které chtějí konečně přijíti k míru, že všichni ti, kdož tento.stát skutečně chtějí, a poněvadž chtějí vlastní stát, chtějí k němu jíti také cestou pravou, cestou vedoucí k vyrovnání mezi různými národy v tomto státě. Toto přesvědčení mám v sobě, a různé jinak znějící veřejné hlasy mne od toho snadno neodvrátí. Stále ještě v to doufám a očekávám jen, že tyto kruhy budou míti odvahu, aby to veřejně před svým národem přiznaly. Spoléhám tu na kruhy, jež jsou přes národnostní propast spojeny jinou základnou, u nichž není vším modla národa, takže zapomínají všeho ostatního, u nichž je spíše jakési nadnárodností společenství hospodářských, sociálních nebo kulturních zájmů. Doufám ve vykoupení, přímo řeknu, od stran socialistických, od strany agrární, lidové strana atd., od stran, jež mají k druhému národnímu táboru jisté vztahy zájmové. Z té strany, doufám, že bude jednou konečně hledána, a také nalezena cesta, abychom k sobě dospěli.

Velectěné shromáždění! My Němci tu jednou jsme, vy musíte_s námi počítati, ať už nyní řeknete, že jsme tu z "božího dopuštění" nebo z "boží vůle". Mimochodem řečeno: včera náš pan místopředseda dr. Soukup vedl tu theologický spor o rozdílu výrazů "z božího dopuštění" a "z boží vůle". Věc není tak těžká. Kdyby se na příklad řeklo: dr. Soukup stal se naším místopředsedou z vůle boží, znělo by to jako staré "z boží milosti". Kdybych však řekl, že se stal naším místopředsedou z božího dopuštění, pak by mne mohl pro to žalovati, poněvadž by to bylo urážkou. Tomu rozumí i ten, kdo není theologem. Proto nepotřebujeme pánům Slovákům činiti výčitek, jak to učinil kolega dr. Soukup, mají-li ve svém programu, že "z dopuštění božího" přešla přes nás válka se vším svým neštěstím. Avšak to jen mimochodem. Naše německá věc v tomto státě stojí tak: My v tomto státě jsme a nepřišli jsme do něho ze_ své vůle. A právě tak nevnutili jsme si ústavu my, nýbrž byla nám vnucena vámi. Tato skutečnost je jista. Dále je jisto, že Němci v tomto státě přes to neplatili svých daní ze statků a při mobilisaci také daně z krve hůře než češi. Dále je jisto, že se v tomto státě jedná s Němci mnohem, hůře, že na nejvyšších místech nejsou nebo téměř nejsou zastoupeni. To bylo zjištěno mnou a také jinými jasně v debatě v rozpočtovém výboru. Včera jste nám řekli důvod toho. Pan kolega Kroiher byl včera tak laskav a prozradil nám to, a byl při tom biblickým, právě jako před tím pan kolega Fáček. Připomněl slovo u Pavla: "Neofyta ať se nestane biskupem," při nově křtěném nutno býti opatrným. Tedy to je to: My jsme neofyté, novokřtěnci, a vy žádáte, abychom teprve prodělali delší dobu zkušební a dobu pokání, než se staneme. v tomto státě plnoprávnými. Pravím vám zcela upřímně: pokřtěni jsme již dávno, jsme křtěni německy, krví srdce naší matky, která nám darovala život, a při tomto vyznání setrváme pevně po celý život. (Sen. Kroiher: Ale když chcete něco od republiky, tak musíte napřed té republice býti věrni a dokázati věrnost, a pak máte nárok na nejvyšší místa!) Zcela správně, musíme držeti při státu, avšak nikdy nás nepokřtíte česky. (Sen. Hartl [něm.]: Nejprve musí stát býti vůči nám spravedlivým, pak teprve můžeme se postaviti na půdu státu!)

Pan kolega dr. Brabec včera mínil, že my Němci se musíme státi právě politicky Čechoslováky. Dobrá! Avšak odpověď mu dal již předem kolega dr. Naegle: Je zcela dobře možno, že by Němci v této říši vykonávali své právo sebeurčení ve prospěch tohoto státu, to je zcela dobře možno, avšak jen tehdy, kdyby k tomu byly dány předpoklady. A to není prohlášení nové. Také rozkřičený hypernacionalista - neprávem, není jím - dr. Lodgman prohlásil nedávno veřejně, že je zcela dobře možno, aby se Němci přiznali k tomuto státu, budou-li pro to dány podmínky. Kdo má tyto podmínky vytvořiti? Vy. Říkáte-li s kolegou Kroiherem: "Místa v pozemkovém úřadě jsou místa zvláštní důvěry a rovněž místa v ministerstvech, a proto tam Němci ještě nesmějí a do zemského výboru také ne!", pak se táži: Tvoří se takto předpoklady? Jak se tu mají Němci cítiti doma? Tu musejí si stále připadati jako v nepřátelské cizině, jako neofyte, kteří musejí čekati přede dveřmi svatyně a pěkně žebrati, až budou vpuštěni dovnitř. Avšak toho se u nás nikdy nedočkáte. (Sen. Kroiher: My vám snad dáme zahraniční záležitosti, abyste vyjednávali s Rakouskem, a Německem?) Německo, Rakousko? To minulo, také my počítáme s reálními skutečnostmi. Vítáme to, navazuje-li se nyní lepší spojení mezi státem tímto a rakouským dnešní návštěvou nejvyšších osob z Rakouska v této zemi. Avšak my také víme, na koho můžeme spoléhati a na koho spoléhati nemůžeme, a dle toho se zařídíme. Předpokladem toho,.abychom se přiznali k tomuto státu, jest a zůstane rovnoprávnost jeho národů. Národ pánů a vedle něho národy vasalů, to nesmí u nás býti. Toho nestrpí Slováci, toho nestrpí Maďaři, a především toho nestrpíme my Němci. A my máme vědomí, že jsme dosti silnými, nebude-li nám dána rovnoprávnost, abychom nenechali přijíti stát ke klidu. A stát klidu potřebuje.

Dosud jsme všechny povinnosti ke státu plnili. Ještě nedávno musil nám pan ministr národní obrany dáti před celým světem vysvědčení, že jsme při mobilisaci svoji povinnost úplně splnili. Nyní je na vás, abyste vy splnili svoji povinnost a dali nám také plné právo. To je logický požadavek, pánové; neboť to nejde jen platiti a nemíti žádných práv! V rozpočtové debatě se o těchto otázkách mluvilo zbytečně mnoho a vlastně velmi málo o státním rozpočtu. (Výkřiky sen. Ferdinanda, Jiráska a Luksche.)

Místopředseda Kadlčák: Slovo má pan senátor Hilgenreiner.

Sen. dr. Hilgenreiner (pokračuje): Pánové! Nenajdeme-li v této otázce východiska, nenajdeme-li cesty k sobě, pak jste, místo abyste se zbavili starého Rakouska, upadli v nové, menší a horší Rakousko-Uhersko. Staré Rakousko máte pak zde v míchanici národů z Čech, Moravy a Slezska, Uhersko máte ve Slovácích, kteří se budou vždy více osamostatňovati a budou vám vždy nepříjemnější, a neschází vám ani říšská země Bosna, míním Podkarpatskou Rus. Najdeme-li se však, pak tomuto státu může býti údělem zcela pěkná budoucnost, k blahu jeho národů. Neboť to přiznám zcela klidně, co před tím řekl pan kolega dr. Fáček: Materielní předpoklady jsou v tomto státě lepší než jinde. Je třeba jen míru mezi námi a skutečně demokratického režimu, k tomu spořádané správy, které také ještě nemáme, a pak může vzniknouti příjemná oasa, kterou nám pan kolega Facek vylíčil v tak kouzelném lesku.

Jak řečeno - v rozpočtové debatě bylo zbytečně mnoho mluveno o věcech národnostně-politických a tak málo o rozpočtu, samotném. Ovšem snadno! Na rozpočtu nemůžeme ničeho měniti. Neboť my zde v senátě obdržíme rozpočet, svázaný dvojnásobnými řetězy. Na jedné straně máme jako senát v rozpočtových věcech pokud možno málo spolumluviti a měniti. Proto byly také všecky pozměňovací návrhy v rozpočtovém výboru hladce zamítnuty. A za druhé: My Němci jako menšina nemůžeme na něm měniti již docela ničeho. Poněvadž to víme, mluvíme nikoli o rozpočtu, nýbrž,o jiných věcech. Avšak tyto jsou dle mého názoru právě ták důležitý jako rozpočet sám. Neboť kdybychom dovedli přiblížiti se národnostnímu míru, pak by to bylo pro státní účet velmi významnou položkou, znamenalo by to miliardy a miliardy. A veškeré tyto miliardy by se zapsaly do knihy u příjmů státních, a výdajů by při tom bylo poměrně málo. Neboť v ohledu národnostně-politickém můžete nám dáti mnoho, co vás nestojí nic nebo téměř nic.

Čeho pak žádáme v první řadě? Žádáme, aby se z řeči nedělala překážka styku, nýbrž pomůcka styku. To řekl někdo, kdo stojí v čele tohoto státu, a vaše většina se proti tomu zpěčuje. Vy děláte z řeči prestiž, místo co byste ji chápali prakticky, jak to činí lidé skutečně praktičtí, kteří chtějí svůj stát vnitřně upevniti, čeho žádáme dále? žádáme, abychom ve veřejných úřadech byli náležitě zastoupeni. Stali jsme se my Němci najednou tak omezenými, že-nás nelze.již upotřebiti u ústředních a jiných veřejných úřadů? Za převratu se dalo asi něco velmi zvláštního, jestliže všichni němečtí úředníci se stali blbci, takže sedí jen na místech podřízených, nebo musili býti pensionováni. žádáme dále, abychom byli přiměřeně svému počtu zastoupeni v rozhodujících správních úřadech, v pozemkovém úřadě atd. Není nic přirozenějšího, demokratičtějšího, samozřejmějšího než to. Žádáme samosprávu našeho školství, smírnou rozluku na poli kulturním. Vy nám to můžete dáti a neztratíte při tom pro sebe ničeho, získáte však klidnou správu státní.

To jsou požadavky, jež jsme dosud stavěli do popředí. Jsou skutečně nesplnitelné, jsou státu nebezpečné, jsou to požadavky převratné? O válečné půjčce nemluvím, abych nezatahoval tuto věc do politiky a abych ji nelíčil jako dar pro nás Němce. Tím ona není, a dnes nebo zítra sami přijmete resoluci většiny, kde se vyslovíte pro novelisaci nešťastného zákona o válečných půjčkách. Tím bohudík stavíte se znovu za stanovisko, že bude konečně nutno udělati s válečnou půjčkou pořádek. Tím uspokojíte jeden německý požadavek, zajisté, my Němci tím velmi těžce trpíme, je tím vázáno tolik výnosného kapitálu, je s.touto válečnou půjčkou spojeno ještě více slz, běd a zoufalství. Avšak tím pomůžete zároveň také svému státu a širokým kruhům svého vlastního národa. A tak také zde nám můžete dáti něco, aniž při tom sami něco tratíte. To jsou samé věci, o nichž můžete mluviti také vy se svého stanoviska.

Nyní už sedíme pohromadě více než rok, právě před rokem se rovněž mluvilo o všech těchto věcech. Tehdy jsme vám uvedli své požadavky, avšak podnes neobdrželi jsme na ně ani nejmenší odpovědi. Nanejvýše slyšíme o neofytech, slyšíme, že se v tomto státě musíte vyžíti, že musíte býti nejprve vy sami řádně pohromadě, než zbude něco pro nás, atd. A to slyšíme také od stran, které by byly povolány a způsobilé navázati mír. Kdybychom se v těchto dnech byli dostali v té příčině ku předu, pak by nebyla bývala rozpočtová debata zbytečnou, pak bychom byli hodně ušetřili, pak bychom byli nahromadili cenný materiál pro veškeru budoucnost státu. Zde senát - to je mé přesvědčení - musí k tomu ukázati směr. Není naprosto pochyby, způsob jednání zde v senátě je mnohem laskavější, než naproti ve druhé sněmovně. Již okolnost, že jste naše resoluce k rozpočtu jak ve výboru, tak i zde ve sněmovně bez dalšího nezamítli, nýbrž že hleděli jste dle možnosti předložiti je vládě nebo odkázati je plenu, je ochota větší, než jsme zažili ve sněmovně druhé. To uznáváme. Avšak, milí kolegové a kolegyně, tím našemu národu poslouženo není, jste-li vůči nám senátorům osobně laskavými. Uhoďte na nás, jak hrubě chcete, avšak přestaňte konečně býti hluchými vůči stížnostem a žalobám, jakož i vůči oprávněným požadavkům našeho národu; zvláště ve věcech, o nichž jsem přesvědčen, že si mnozí z vás řeknou, že my nemáme nepravdu a že ve mnohém by se mohlo vyjíti vstříc.

V příštích dnech bude rozsvěcován vánoční stromek. My Němci nemůžeme přinésti domů svému národu vánočních svíček, na politickém vánočním stromku zůstane u nás tma, zde v tomto domě nebylo stále ještě slyšeno poselství míru, které se nyní o vánocích opět silněji hlásá do světa. K úplnému míru mezi lidmi zajisté nikdy nedojde, ani v otázkách národnostních. Proč? Poněvadž zůstanou vždy lidmi. Avšak musíme se přece aspoň snažiti, abychom odklidili z cesty největší překážky míru. K tomu by měla nynější debata dáti podnět! Jestliže se nyní na konec této debaty tážeme, zda jsme se v ní sobě přiblížili, pak vám dle svého dojmu pravím: Nikoli! V rozpočtové debatě minulého roku zde v senátě slyšel jsem od vás slova ochotnější, než tentokrát. Souhlasí-li vaše slova s vaším smýšlením, pak jsme se sobě nepřiblížili. Naopak, zdá se mi, jako bychom se od sebe ještě více oddálili. Snad je to v tom, že nyní máte všenárodní koalici a cítíte se nyní bezpečnějšími vůči nám a myslíte, že na nás můžete palec pevněji přitlačiti. Pravím, snad; neboť to nemohu bez dalšího předpokládati u politiků tak prozíravých, jaké máte mezi sebou, oni musejí přece mysliti na budoucnost. Ať je tomu jakkoli, skutečností jest, že nás tato rozpočtová debata v celku nesblížila, a to je velké manko pro rozpočet na příští rok.