Ovšem byly také jisté velmi čestné výminky, na které jisté se budou pamatovati naši staří zápasníci za práva národu českého. A zvláštní shodou okolností mohu jednu takovou výminku citovati na základě přesně zjištěné historické zkušenosti. Pan sen. Ledebur mě promine, že budu něco citovati z historie jeho rodu. Jan hrabě z Ledeburů, narozený v r. 1842, který přilnul ke straně konservativní, byv zvolen do českého sněmu jako kandidát strany státoprávní r. 1883, na sněmu v této historické síni r. 1884 dne 14. října, když šlo o Herbstův návrh na administrační rozdělení Čech, promluvil pozoruhodnou řeč, a sice pozoruje snahy německé agitace, směřující k pobouřeni německého lidu v Čechách, pravil, že on i jeho mnozí soudruhové v kurií velkostatkářské jsou Němci a že by se svědomitě zastali německého lidu, kdyby byl skutečně ohrožen, že však nemohou se nadchnouti pro snahy a cíle poslanců, německých, od nichž se liší také tím, že se cítí býti také Čechem v politickém významu toho slova.

Přál bych si, aby naši spoluobčané němečtí, poněvadž jim také nehrozí žádné nebezpečí, cítili se v politickém slova smyslu Čechoslováky. Pak myslím, že bychom nemusili spolu jednati o žádné vyrovnání a nebylo by mezi námi žádných půtek. Mezi námi je však právě ten hluboký rozdíl v nazírání, že Československý národ chce míti své země samostatnými a neodvislými, kdežto naši němečtí spoluobčané pracovali a pracují vždy dosud, aby byli služebnými státům jiným. Rakouská liga "Unie pro společnost národů" stěžuji si arciť také v jiných směrech, nejen v těchto, stejně neoprávněné a bez důvodů, ale pro krátkost času mě vyměřeného, nemohu se s těmito stížnostmi zabývati,, ale neopomenu tak učiniti jindy a jinde, při vhodné příležitosti. Dojde ostatně k projednání všech těchto poměrů na konferenci bruselské.

Já tu výslovně zdůrazňuji, že k tomu jednáni o poměrech národnostních i jiných menšin dojde vlastně na podnět a přání německých kruhů, že my k tomu příčiny nezavdávali, ač bychom snad Ji i měli, vlastně měli docela určitě, když máme zřetel k tomu, jak se zachází s našimi menšinami v republice rakouské a maďarské a jak se zachází s menšinami našimi a lužických Srbů v Německu. Ovšem to je charakteristické a zvláštní, že Rakouská liga žádala původně jistě na podnět zdejších našich spoluobčanů, aby bylo jednání o ochraně menšin, obzvláště v republice Československé a v Jugoslávii, kdežto ovšem my čeští delegáti a pak také všichni ostatní delegáti jiných národů na generální radě zastoupených byli jsme toho názoru, a také v tom smyslu se dohodli a usnesli, aby se jednalo o poměrech menšin ve všech státech evropských a s úplnou vzájemností. Nám se totiž zdálo i všem ostatním národům ve Vídni zastoupeným, toto všeobecnější hledisko vhodnějším pro konáni mezinárodní spravedlnosti nejen ve prospěch menšin v některých státech, kde by se to právě pánům zvláště hodilo, ale i tam, kde by raději o té věci mlčeli. A poněvadž každou všestrannou a poctivou spravedlnost považujeme za důležitost prvního řádu pro udrženi míru, domáháme se proto podpory této naší činnosti z prostředků státních a doufáme, že nám nebude odepřena, a že také spoluobčané němečtí to uznají. Čím upřímněji a otevřeněji tyto otázky projednáme a vyřešíme, tím snáze, doufám, se sejdeme. Ovšem zde jest nutno míti na zřeteli mírové smlouvy, zejména mírovou smlouvu St. germainskou a její znění. Je zajímavo, že nám, spojeneckému státu vítězné Dohody, podle textu byly uloženy stejné povinnosti co do ochrany, menšin, jako republice Rakouské a Maďarské, ano spíše větši, a to vypuštěním jednoho slůvka, že tedy jsme se netěšili žádné větší přízni v tomto směru. Myslím, že jednáno bylo nestranně a spravedlivě. Ptám se, nač si tedy vlastně němečtí spoluobčané mohou stěžovati? Podle mírových smluv jsme zavázáni - a jest to čl. 68 mírové smlouvy St. germainské s Rakouskou republikou a čl. 9. mírové smlouvy St. germainské s Československou republikou, oba z 10. září 1919 - v městech a okresech, kde jest značný zlomek občanů jiného jazyka než českého, poskytnouti přiměřenou příležitost zajišťující, aby dětem - ve francouzském textu stojí "aux enfants" - dostalo se vyučováni v jejich vlastní řeči. Menšinám se má podle dalšího odstavce zajistiti slušný podíl účasti z veřejných fondů na výchovu, náboženství a lidumilnost. (Sen, Ledebur [německy]: Všechny paragrafy ochranné smlouvy platí, ne pouze jeden!) Ano všechny, ale ty jsou zrovna nejmarkantnější. Ostatně my na to stejně přijdeme.

Když zkoumáme naše státní hospodářství a veřejnou administrativu, jest vidno, že tato povinnost je nejen splněna, ale daleko překročena ve prospěch našich německých spoluobčanů. (Sen. dr Heller [německy]: To je váš názor!) Ale ovšem, já přednáším své názory. Vaše přednášet nemohu, pane doktore. (Veselost. - Sen. dr Heller [německy]; Ale vy to říkáte tak jistojistě!) Ano, já jsem velmi určitě přesvědčen, že daleko jest překročena míra, poněvadž byly vám ponechány všechny vysoké i odborné školy v takové míře, v jaké je národ československý ani dosud nemá, a to následkem vaši nepřátelské činnosti v dřívější monarchii, v dřívějším státu proti nám. My také nemáme z těchže přičiň ani poměrně tolik škol obecných a středních, jako máte vy, nemáme na takové výši také průmyslové svoje školy, jako máte dnes vy. Také v úřadech veřejných, co se týče kvalifikace, tady jste vytiskli kvalifikované naše úředníky. I to jest důsledek vaší dřívější nepřátelské činnosti, že jste obsazovali úřady lidmi jen a jen své národnosti, hlavně na místech zvlášť zodpovědných a důležitých. (Sen. dr Heller [německy]; To není vůbec pravda.!) To jest velmi správné, já vím. My si to ještě povíme při jiných příležitostech. (Sen. ar Heller [německy]: Takové nesprávnosti dají se těžko obhajovati.) Mně to nedělá žádné obtíže, velmi lehko! - Pro nás je to arciť samozřejmým právem. Bylo zde řečeno přece, abychom jednali otevřeně a upřímně a tedy já mluvím otevřeně a upřímně, že tyto všechny nedostatky našeho národa z dřívější doby, které byly dřívějšími nespravedlivými režimy vaši vlády zaviněny. (Sen. dr Heller [německy]: Vy jste přec také ve vládě seděli!) - Ano, pěkně! My tam byli vždycky s nějakým ministrem krajanem nebo s finančním ministrem a v podobných úlohách, já vím! (Sen. dr Heller [německy]: Taffe mel většinu!) - Ano, tu měl pan Taffe, ale ne my! Tu většinu jsme měli tak dlouho! - Řekněte, že Taffe byl Čech! (Sen. dr Luksch [německy]: Jsou tady lidé, kteří byli ministry!) Ale bodejť! Slovanští národové tady byli ve většině a vy byste jim tam nepřáli ani jednoho nebo dva zástupce, i to vám bylo mnoho! (Sen. dr Heller [německy]: To není žádná otevřená upřímná řeč!) Ó, velmi otevřená! - Tedy naším samozřejmým požadavkem je, aby především ostatním byly napraveny vůči nám všechny tyto křivdy, a chcete-li býti skutečně tak spravedliví, jak toho máte zde stále, plná ústa, myslím, že musíte na to přistoupiti, abychom my především tuhle ty křivdy ve svém státě si napravili a musíte vy počkat se svými dalšími požadavky, (Sen. dr Wiechovski [německy]: Je málo peněz!) já myslím totiž, pánové, že jste naprosto přesyceni v našem státě v poměru k nám. Tedy to říkám docela otevřeně a upřímně a požaduji pro nás úplnou nápravu všech křivd, které byly na nás spáchány.

Vůbec myslím, že by se velmi doporučovalo, abychom si také uvědomili pojem menšin a jejich ochrany. Není přece žádné pochybnosti, že vy cítíte se zlomkem národa německého, tedy menšinou svého národa u nás. A sami to také uznáváte, když říkáte - jistě zcela právem - že musíte se opírati kulturně o národ německý. My, kdybychom měli takový veliký národ za hranicemi svého státu, jistě bychom se také o něj kulturně opírali. Je zajímavo, že již náš největší žurnalista Havlíček Borovský velmi pěkně vystihl, co to jest ochrana menšin, a řekl o právu národnostních menšin asi toto: "Kdybychom měli Český stát mimo Rakousko, mohli bychom se spokojiti s právy menšin, individuelními, t. j. takovými právy, jako jsou Němcům i jiným národům dnes přiznána asi v mírových smlouvách. A to jest vlastně, pánové - promiňte - vaše postavení, alespoň podle našeho nazíráni. Tedy o vyrovnání s vámi, chceme-li býti spravedlivými, můžeme mluvit jen v tom smyslu, že nás budete podporovat v tom, abychom my si mohli nahraditi vše, na čem jsme v Rakousku byli zkráceni a až také budou napraveny všechny na nás napáchané křivdy, pak bude učiněno spravedlnosti zadost a nebude mezi námi a vámi žádných hořkostí.

Tedy, promiňte, já chtěl jsem mluviti hodně upřímně a otevřeně po těch řečech, co jsem zde včera a dnes slyšel a myslím, že s takovou otevřeností nejlépe dojdeme k cíli. Ostatně také pan sen. Ledebur se prohlásil pro otevřené a upřímné mluvení a jednání. Říkám vám bez obalu co chceme a musíme chtíti, nemá-li se stará křivdyplná historie zase opakovati. Jsem jist, že tato potřeba nápravy utrpěných a spáchaných křivd bude i na mezinárodním foru pochopena a jistě nebude při tom překročena ani námi, ani kým jiným, ta míra žádané nápravy, aby tím snad národy jiné byly vháněny do zoufalství. Mezi námi se nejedná o trest ani o odvetu, nýbrž o nápravu, a já se dovolávám i vašeho souhlasu a podpory v této mezinárodní činnosti. (Potlesk.)

Předseda: Dalším přihlášeným řečníkem jest pan sen. Hartl. Uděluji mu slovo.

Sen. Hartl (německy): Slavný senáte! Je mně velmi líto, že jsem nemohl úplně sledovati řeč bezprostředního řečníka přede mnou pana dra Brabce, avšak přece jsem z ní vyrozuměl něco, co nemohu nechati bez odporu. Použil zde opět ošklivého slova o německých kolonistech v tom smyslu, že by se naše postavení v. tomto státě nemělo určovati jasnými, živými skutečnostmi přítomnosti, nýbrž falešnými představami o mrtvé minulostí. Nutno co nejhlouběji litovati, že takové naprosto nemoderní a nedemokratické nazíráni bylo zavedeno do politické argumentace českých stran právě panem presidentem republiky. (Sen. dr Heller [něm.]: Myslím, že to naprosto není hanbou kolonisovati.!) Zajisté! Avšak pokus, odvozovati z toho důvod pí o nižší postavení Němců v tomto státě, je hanbou.

Pan dr Brabec tvrdil, že prý Češi byli ve starém Rakousku ve státní správě odstrkováni. Nuže, opravdu není těžko dokázati úplnou neudržitelnost tohoto tvrzení, které se nestane správnějším tím, že je vždy znovu přednášeno. V roce 1916 dokázal jsem na základě nejpřesnějšího a nejsvědomitějšího sčítání, že na příklad v úředním obvodu pražského zemského finančního ředitelství je asi jen polovička německých úředníků z počtu, jaký by nám patřil dle klíče obyvatelstva. A v jednotlivých odděleních zemského finančního ředitelství s 70% německou agendou bylo ve službě sotva 20% německých úředníků. Tyto pečlivě vyšetřené poměry podal jsem svého času v grafickém znázornění také panu presidentu zemského finančního ředitelství dru Hanačíkovi, který mi věc může také dosvědčiti. Tak tedy vypadalo odstrkování českého národa u státních úřadů ve starém Rakousku.

Výzva k nám, abychom se cítili nikoli Němci, nýbrž bez výhrady Čechoslováky, ne zasluhuje zajisté, aby byla brána vážně.

Nyní mně dovolte, abych se vrátil k rozpravě o rozpočtu.

Řečník přede mnou pan dr Ledebur již dnes poukázal na to, že se pan ministerský předseda dr Beneš, nastupuje úřad jako takový, zavázal k výslovné šetrnosti. Skutečně ve své programové řeči zavázal sebe a svůj kabinet k "neúprosné šetrnosti", a myslím, že při tom jen zapomněl vejiti ve styk s panem ministrem zahraničí drem Benešem. Neboť hlásaje jako ministerský předseda neúprosnou šetrnost, nosil v sobě jako ministr zahraničí již ty plány, jež po několika dnech byly vyjádřeny mobilisací, mobilisaci, kterou přece opravdu nelze jen z fanatismu prohlásiti za šetrnost. K této otázce se ještě vrátím. Ovšem nutno říci, procházíme-li řady číslic v rozpočtu, že se v něm tu a tam setkáváme s neúprosnou šetrností, avšak bohužel jen v těch položkách, jež mají sloužiti ke krytí německých nároků kulturních a hospodářských. Pro to je zvlášť příznačný příklad, že ze sumy, která je rozpočtena na všechny university, připadá na německou universitu, která i dle statistiky pana professora Srdínko zabírá 27% veškerého universitního posluchačstva, v rozpočtu jen 14,l % a v rozpočtu investičním dokonce jen jedno procento. Podobná neúprosná šetrnost ukazuje se také na poli, jež mně zvláště leží na srdci, totiž v německé péči o mládež. Neboť z částek věnovaných v rozpočtu ministerstva veřejného zdravotnictví a ministerstva- sociální péče na péči o mládež v nejširším smyslu nalézáme sice řadu položek, jež jsou věnovány výslovně jen účelům českým a slovenským, naproti tomu ani jedinou položku, která je předem určena pro Němce. Náš podíl na příslušné částky rozpočtu skrývá se v sumárních položkách. Bylo by přece nutno vyšetřiti, proč se tak děje; myslím že nechybím, domnívám-li se, že se vláda prostě ostýchá nebo stydí zjistiti číselně nesmírné poškozováni Němců i na tomto poli, jež by vlastně mělo býti vyňato z každé stranickosti. Bylo by však přeci velmi záhodno věděti, jak veliký podíl na příklad je určen Němcům na částce 4¹/₂ milionů, kterou zařadilo ministerstvo veřejného zdravotnictví na domovy pro mládež, domovy pro děti, na feriální osady atd. Myslím, že tu pro nás zbude velmi málo. Naproti tomu vám mohu říci, a to je zajisté jedna z nejhanebnějších skutečností, že se neustále musíme brániti tomu, aby znamenitě zařízené německé domovy pro děti a feriální kolonie, vydržované ze soukromých prostředků, nebyly prostě ničeny zabíráním jejich budov. Připomínám tu feriální kolonii v Černohousech, kam chtějí uložiti kompanii vojáků, ač v sousedních poplužních dvorech je mnohem lepší příležitost je ubytovati než v tomto domě, kde je ubytována již 30 let feriální kolonie a který byl pro její potřeby přestavěn. Nechci se zde dále zabývati německou péčí o mládež, jen poznamenávám, že jsem o ní mluvil již v rozpočtovém výboru a vyhradil jsem si jisté, nezbytně nutné požadavky předložiti slavnému senátu ve formě pilného návrhu. Jen na to upozorňuji, že subvence povolené na r. 1921 dodnes ještě aspoň německým ústavům pro péči o mládež nebyly vyplaceny, ač v několika dnech rok končí. Se stejnou "neúprosnou šetrností" jako v německé péči o mládež setkáváme se také při starobní péči o statni pensisty a jejich rodiny. Tu vystupuje šetrnost skutečně s takovou neúprosnosti, že ji možno přímo, označiti za hanbu pro stát. Neboť je to zajisté bezcitnost, přihlíží-li vláda klidně k vzrůstající bídě pensistů, zvláště staropensistů, aniž hne prstem ku pomoci. Jak známo, vyzval senát v resoluci přijaté jednohlasně k zákonu z 3. března 1921 vládu, aby co nejrychleji a úplně na roven sobě postavila všecky pensisty, vdovy a sirotky, tedy také staropensisty. Tuto výzvu nechala vláda prostě nepovšimnutu, známka toho, jak málo se cení v této, ze všech nejdemokratičtější republice projev vůle parlamentu. Ovšem nikoli bez viny lidového zastupitelstva, poněvadž pánové většiny spolknou všechno, co jim vláda podává, a co by, oceňujíc správně své povinnosti, nesměli absolutně trpěti. V otázce staropensistů žádáme bezpodmínečně co nejrychlejší pomoc od vlády. Žádáme, aby byl zákon z 3. března úplně proveden, a aby byly odstraněny tvrdosti prováděcího nařízeni z 15. července 1921 k němu vydaného, aby byli pensisti na roveň postaveni aktivním, co se týče obou nouzových výpomocí od 1. ledna 1922, aby byl změněn zákon z 8 dubna 1920 v tom smyslu, aby propočítání služebních let s účinností od 1. ledna 1921 byli účastni také ti státní zaměstnanci, jakož i vdovy jejich a sirotci, kteří vstoupili do výslužby před 31. srpnem r. 1919, a žádáme konečně, aby byla podána předloha zákona, kterou se zajišťuje všem pensistům automatický percentuelní podíl na zvýšení platů aktivních státních zaměstnanců, čímž by také byly sobě úplně na roveň postaveny všechny kategorie pensistů. O stabilisaci platů státních úředníků mluvil již jiný kolega a nechci se tedy touto otázkou blíže zabývati. Naproti tomu musím zdůrazniti se vší rozhodností, že každý pokus prolomiti paritní zákon na škodu jednotlivých učitelských kategorií - takový pokus se nyní děje - odmítáme zcela rozhodně. Na poli péče o válečné poškozence setkáváme se opět s onou neúprosnou šetrností, po níž není také ani nejmenší stopy zvláště v rozpočtu ministerstva národní obrany. Na zákonné požitky invalidů, vdov a sirotků, jež byly na rok 1920 preliminovány 949 miliony, jsou na rok 1922 zařazeny jen 403 miliony, tedy méně než polovina. Při tom z okolnosti, že ministerstvo sociální péče v dodatečném rozpočtu nepřichází, možno se domnívati, že také v roce 1921 bylo zase docíleno úspor na požitcích pro válečné poškozence určených částkou 517 milionů. O těchto číslicích zmiňuji se proto, poněvadž ukazují, že pro novou konečnou úpravu požitků válečných poškozenců není finančních obtíží, a že je nejvyšší čas, aby vláda konečně splnila svoji povinnost na tomto poli. Vedle toho nutno ještě vytknouti vzhledem k bohužel tak vysokému počtu nemocných postižených tuberkulosou následkem války, a vzhledem k nezaměstnanosti v kruzích invalidů, že částky na léčení (19,5 milionů) a na sprostředkování práce a podobně (11,6 milionů) jsou vyměřeny příliš nízko. Následek této nedostatečné státní péče o válečné poškozence, ukazuje se bohužel ve vzrůstající demoralisaci a ve stále se rozmáhající žebrotě invalidů, způsobem přímo hrozným. Váleční poškozenci sami stěžují si nejen na nepatrné prostředky, jež se na ně vynakládají, nýbrž i na způsob správy. Zvláště směřují svými žalobami v opaku k velmi dobře pracujícímu oddělení pro válečné invalidy v ministerstvu sociální péče - především proti zemskému úřadu pro péči o válečné poškozence, a jak se zdá, je tomu skutečně tak, že se tam nevynakládá největší energie na práci pro vlastni úkoly tohoto úřadu, nýbrž spíše na šovinistické pokusy ve smyslu národnostním, zvláště aby bylo vytlačeno několik Němců, kteří ještě zbyli v tomto úřadě.

Nyní mně dovolte, abych ještě přednesl žalobu a to na to, že i státních dopravních podniků naprosto bez ohledu na jejich úkoly, se zneužívá proti našemu národu k šovinistickým útokům, při čemž nejvyšší správní místo to trpí. Není zajisté třeba odůvodňovati, že na přiklad státní pošta má sloužiti jedině a výhradně rychlé a Spolehlivé dopravě a dodáváni zásilek jí odevzdaných, tím spíše, když poplatek za tyto výkony, zvláště u pošty listovní, je předem placen podatelem. Jistí fanatičtí poštovní úředníci si však patrně dosud vůbec neuvědomili této povinnosti, za jejíž plnění jsou placeni také z německých peněz. Jak by bylo jinak možno - abych uvedl markantní případ - aby dopisy, jež byly adresovány do Doks (něm. Hirschberg) v Čechách, byly opětovně od takového svých povinností neznalého úředníka prostě posílány zpět s poznámkou: "Hirschberg neexistuje"? To tak rozčiluje a v tom se vyjadřuje taková ne-vážnost, taková bodavá urážka našeho národa, že musíme všemi prostředky vystoupiti proti takovým nestydatostem podřízených úředníků. Avšak takových nestydatosti by se sotva odvážili, kdyby se na vedoucím místech nepracovalo podobným způsobem. Tak na příklad, poštovní šekový úřad změnil libovolně, proti všemu zvyku platnému u jiných bank, označení konta na šekových a složních lístcích. Konto, které bylo na přiklad přihlášeno: August Stark, Reichenberg, muselo si dáti líbiti libovolnou změnu v August Stark, Liberec-Reichenberg, a v nejnovější době v nových šekových knížkách dokonce v August Stark, Liberec. August Stark in Reichenberg je označení firmy, každé slovo patří do označení firmy, a je neslýchanou libovůlí učiniti v něm třeba jen nejmenší změnu. Avšak při tom se pracuje, a to je hlavní věc, k tomu, aby byla vymýtěna naše poctivá německá místní jména. Doufal jsem, že výtka těchto případů v rozpočtovém výboru stačí, aby přiměla ministra pošt a presidenta poštovního šekového úřadu, aby tento zlořád konečně zastavili. Bohužel byl Jsem v tomto očekáváni sklamán dopisem, jejž jsem dnes od šekového úřadu obdržel. V tomto psáni se tyto nepatřičnosti prostě přiznávají a děje se pokus je ospravedlniti neudržitelnými, slabými a zdánlivými důvody. Také na železniční správu měli bychom podobné stížnosti. Upozorňuji zvláště na něco, co je nesmírně příznačno pro policejního ducha v tomto státě, Že totiž železniční správě patrně asi nestačí dosavadní censura časopisů. Ředitelství státních drah se odvážilo zakázati v nádražních knihkupectvích prodej jistých německých časopisů, aniž by je byla tisková policie shledala závadnými.

A nyní krátce slovo k otázce válečných půjček, o níž se v této debatě již opětně stala zmínka, jež je příliš vážná a velká, než abychom mohli dále snášeti, aby zas po čase byla příležitostnými nejasnými výroky finančního ministra více zamotávána než ujasněna. Žádáme, aby se o této otázce, s níž je spojena vážnost státu a existence statisíců státních občanů, konečně jednalo vážně a věcně. Nevzchopí-li se vláda brzy, aby pro řešení této otázky předložila přijatelnou základnu, budeme se musiti rozhodnouti my, a chopiti se zde iniciativy. Myslím, že je doba k tomu zralá, neboť i na české a zvláště slovenské straně proniklo poznání, že tuto věc nutno projednávati z Jiného stanoviska než dosud. Pánové, před tím jsem se zmínil o mobilisaci, jejíž kovovou pachuť pocítíme ještě v dodatečných úvěrech a patrně teprve za rok v dodatečném rozpočtu. Co nám tato mobilisace prospěla? Hráli jsme si na silného muže, napínali jsme svaly a myslili, že tím už naháníme strach a hrůzu. Jaký byl však účinek skutečný? Vyjadřuje se jasně v kousavě posměšných slovech hraběte Bethlena, jenž pravil: "Otázka habsburská může se státi jen tehdy otázkou zahraniční politiky, je-li pravda, že i ty blednoucí pásky a tradice, které poutají národy kolem nás bydlící k dynastii, jsou přec ještě dosti silné, aby uvolnily jednotu těchto sousedních zemí." A svým více než smělým pokusem uvaliti náklady naší mobilisace na uherský stát, touto mobilisací ohrožený, učinili jsme se přec jen doopravdy směšnými. To dokazuje opět poznámka uherského předsedy ministerstva, "že se může jen usmívati tomu, že chceme uvaliti náklady mobilisace na Maďarsko", a to se také ukazuje z dosti posměšné odpovědi vyslanecké konference, že i kdyby se našel právní důvod pro odškodné za náklady mobilisační, že by náhrada řadila se teprve po požadavcích, jež vyplývají ze smlouvy trianonské". Konečný výsledek naší mobilisace je vyjádřen tedy tím, že jsme v neúprosné šetrnosti promarnili aspoň půl miliardy a při tom jsme znova roztrpčili a urazili dva sousední státy, Maďarsko a Německo. Neboť také Německo se dovědělo z výroků Skirmuntových, že náš ministr zahraničí v souvislosti se svou politikou mobilisační rozhodně přispěl k neblahému pro Německo rozřešení hornoslezské otázky. V souvislosti s mobilisaci dovolte mi ještě pojednati o jedné otázce, která byla a zůstane přece osudovou otázkou tohoto státu, i když se pokoušíte násilím přes ní přejíti o otázce postavení Němců v tomto státě. Stokráte jste na nás volali: Přiznejte se nejdříve bezvýhradně ke státu, pak s vámi budeme jednati. Tato věta, velectění pánové, je protismyslným převrácením demokratické, úplně správné zásady, že národ může se k státu přiznati jen tehdy, jestliže tento uznává a chrání přirozená a původní práva tohoto národa. Avšak i kdyby váš výrok byl právě tak správný, jak je ve skutečnosti chybný a zvrácený, museli byste nyní považovati za vhodný okamžik, abyste nás pozvali k vážnému vyjednávání. Neboť podle skoro slavnostních prohlášení pana ministerského předsedy a pana ministra národní obrany, splnili Němci při mobilisaci svoji povinnost do jednoho. A z těchže míst, nikoli od nás, jak vytýkám se vším důrazem, patrně vzhledem k účinku na cizinu, bylo to tak vykládáno, že prý v tom je přiznání německého národa k státu, přiznání činem, jenž váží více, než nějaké prohlášení pouhými slovy. Vy jste vyslovili tento názor a museli byste z toho vyvoditi důsledky, že tím je dán vámi žádaný předpoklad k tomu, abyste s námi zahájili jednání. Dosud jsme nepozorovali o takovém úmyslu s vaší strany ničeho. Proto také nemáme naprosto důvodu, abychom své chování vůči vládě měnili, a ještě méně příčiny, abychom toho nejmenšího se vzdali ze svého základního požadavku, abychom sami úplně svobodně rozhodovali o našem státním postavení. Máme tedy nadále vůči vládě a její vnitřní a vnější politice úplnou odůvodněnou nedůvěru a budeme tudíž hlasovati proti rozpočtu. (Souhlas.).

Předseda: Dalším řečníkem jest pan sen. Trčka. Uděluji mu slovo.

Sen. Trčka: Vážený senáte! Dříve než-li pronesu několik slov, která jsem se odhodlal promluviti vzhledem k postavení našeho živnostnictva v republice, dovolím si učiniti několik poznámek k přednesu pana německého řečníka Hartla. Je mně opravdu potěšením, že od nějaké doby slyšíme od řad německých řečníků, čím dále hustěji a více slov českých. To je opravdu potěšitelné a myslím, že bude-li to tak trvat ještě nějaký pár, řekněme, pětiletí nebo desetiletí, že páni se naučí hodně slov českých. To je potěšitelno. Ale s opravdového hlediska bych řekl toto na adresu pánů Němců, na všecky jejich žaloby, na všecky jejich protesty, že, tak jako v životě jednotlivce, tak i v životě národů jsou určité okamžiky, okamžiky, kterých se musí chopiti jednotlivec nebo národ, má-li jím tento okamžik přinésti v budoucností štěstí. Mně se všecko zdá, že poměry v naší Československé republice se vytváří takovým způsobem, že není lepší a příznivější příležitosti pro Němce, Jako přijati tu přátelskou, otevřenou a štědrou ruku, která se jim nabízí. Není vyloučena možnost, že ten šťastný okamžik může také zmizet a tím také zmizet všecka příležitost k navázání přátelských styků, po kterou nyní držitelé moci jsou ochotni přiznat a dorozumět se s Němci.

Vážené dámy a pánové! V dnešní debatě s hlediska kritického a porovnávacího bylo o rozpočtu promluveno již velmi mnoho. Řeknu, že opravdu ta všechna slova mohou činiti úhrnem pěkný odkaz našemu potomstvu, co se týče slovesného umění. Ale facit všeho bude asi velmi malý. Na našem rozpočtu, debatami a řečmi mnoho nezměníme a myslím dokonce i tehda nic, kdybychom sebedůvodněji mluvili ve prospěch svých požadavků.

Jedno, vážení pánové, musím říci a to je, co bylo tlumočeno v dolní sněmovně a současně včera kolegou Thořem, že v celém rozpočtu, máme-li to všechno kritisovati, nalézáme velmi málo položek, které jsou určeny pro živnostnictvo, ať je to pro jeho školství živnostenské, pokračovací i odborné, anebo sociální jeho požadavky, nebo pro jeho vývin rozvoj atd.

Tedy podle mého soudu bude rozumnějším, budu-li se zabývati kriticky více příčinami našeho hospodaření, které vede k tak obrovitým číslicím v jednotlivých položkách celého finančního aparátu a násilnému vyrovnávání velikých výdajů, těžko dnes dobyvatelnými příjmy.

V čem tedy dnes, vážení pánové, leží vina? Z velké části, jak již někteří druzí řečníci se zmínili, záleží v nehospodárnosti, nešetrnosti, chybné výchově našeho lidu, neúčelné ekonomii a využitkování sil národa i přírodního bohatství naší republiky, ale také velmi mnoho v roztodivné naší politice za doby dřívější.

Vážení pánové, přes tři léta budujeme svůj stát, svoji republiku, ale zdá se mi spíše, že jako v dobách biblických stavíme tu babylonskou věž, kde jeden druhému nerozumíme, jeden druhému překážíme a kde možno navzájem si škodíme. Tedy krátce a dobře místo harmonické spolupráce, vzájemného uznání a podpory zejména všech českých politických stran děláme politiku arménských kupců, jejichž životním povoláním je navzájem jeden druhého šiditi a podváděti.

Vážení pánové! Obrátíme-li se 3 roky zpět, řekneme, že nebylo jistě nikde vhodnějšího prostředí pro úspěšnou hospodářsko-státní politiku a i řádné vedení státních záležitostí jako u nás po převratu, kde ten dobrý český lid ať již dělník, živnostník, sedlák i inteligent byl hotov s nadšením položiti pro svůj drahý stát a svobodnou domovinu život a obětovati vše, co mu bylo nejdražšího. Slzy štěstí a plamen odhodlanosti zřeli jsme tenkráte i na vyhublých tvářích utrápeného národa.

Kdyby, vážení pánové, tenkrát byl nezřízený egoismus předáků jednotlivých stran a jejich mluvčích na nějaký čas odsunut a všichni svorně pracovali k jednotné ideí a vedli ten lid rozumnými cestami k pilné práci, šetrnosti a obětavosti pro vlastní budoucnost a zabezpečení své vlasti a národa, jak jinak a úspěšněji by se byli věci vyvíjeli a jak mnoho snesitelnější byl život trpícího národa a všech jeho složek! Tenkráte, kdybychom byli přišli všichni před ten náš poctivý český lid a řekli jemu plnou pravdu, že je teď třeba dvojnásobné práce a úsilí, abychom vybudovali a zajistili naší svobodnou otčinu proti všem intrikám a všem zlým činům zevně i uvnitř a každého rozvratníka přísně na místě potrestali, tenkráte lid náš byl by jistě rád uposlechl a žádané další oběti sobě a celému národu by i by přinášel. Ale my jsme viděli, vážení pánové, tenkráte zcela něco jiného, viděli jsme velmi mnoho nadšenců, ale mezi těmi bylo i mnoho těch, kteří v ubohém, vydrancovaném státě viděli předmět zištných anebo mocenských politických cílů, bylo mnoho těch, kteří místo harmonické spolupráce zanášeli nešvár do našich řad, štvali mezi sebou lid, třídu proti třídě a otevřeně hlásali, že právě přišel vhodný okamžik, kdy jediný díl národa se musí zmocniti nadvlády nad všemi ostatními a opanovati to, co nadlidským úsilím bylo dobyto celým národem a všemi jeho složkami. Panující nedostatek a drahota, jak jsme viděli, tehdy měla se obratem ruky rozřešiti prostým dělením majetku po případě násilným vy vlastněním anebo drancováním. Vedle toho - a to je velmi důležité, - obrovské bohatství četných jednotlivců a zpravidla zištných cizinců za války namnoze nepoctivým způsobem nabyté, které mohlo býti lehce po převratu zachyceno, trestuhodnou nedbalostí zodpovědných činitelů zmizelo nám za hranicemi takovým Umrathovským způsobem, a tím vším pak octli jsme se na místo v posici výhodné v situaci krajně neblahé, ba kritické. A v této kritické době, kdy měli jsme všechny své síly soustřediti na hospodářské sesílem, začali jsme hledati spásu v intrikách mezi sebou a politickém hubaření. Přestali jsme pracovat a čekali jsme zázrak, že bez vlastního přičinění a tuhé práce dojdeme potřebného blahobytu, jistoty a spokojenosti, že pojem "stát" vlastně "republika" nás zachrání a udrží. Pouhý pojem, myšlenka o vlastním státu měla býti kouzelným proutkem, jehož švihnutím měl se prostříti stoleček každému, aby po chuti a libosti hodoval z milosti republiky.