Z toho konservatismu, který drží starý způsob, jest vidět, jak lpí na nás posud to, co do nás vpravil ten školský byrokratismus za Rakouska. Jest věru na čase se toho zbaviti. A docela to odpovídá představě, jakou jsem nabyl o panu ministru vyučování za dosavadní jeho veřejné činnosti, jestliže se naděju, že zásadě, která tím jest porušena, pomůže k platnosti. Také o tom jsem přesvědčen, že nedopustí, aby ve školské praksi, v administrativě, uplatňovaly se vlivy jinorodé, kterými by např. pěstování vědy na vysokých školách mohlo býti ohroženo.

Druhá věc, kterou bych při svých úvahách rozpočtových chtěl se stejným důrazem vyzvednouti jako tu stagnaci v ohledu pokrokovém, jest toto: Z pouhého srovnáni sumárních položek jednotlivých resortů ministerských vyzírá s neklamnou jistotou, že ten Betlem v Karmelitské ulici jest skutečně nejmenší mezi městy judskými. Cifry, v nichž jest symbolicky vyjádřen náš poměr ke kulturním potřebám, cifry rozpočtu ministerstva školství, přirovnáme-li je k cifrám rozpočtů jiných ministerstev, neodpovídají významu kultury nebo řekněme školy, literatury, a umění pro celkový život národa a státu; neodpovídají významu jejich pro zajištění budoucnosti tohoto státu.

V programech stran, v theorii náleží a dává se jim prvé místo, ale v rozpočtu jsou na místě posledním. To znamená, že máme větší starost o všechno jiné dříve, než o kulturní povznesení. Nervus rerum i zde jsou ovšem peníze. Nezbývá nám jich mnoho. Nikde nám jich nezbývá, bohužel; to je pravda. Nemůžeme s touto neodbytnou podmínkou kulturního pokroku stačiti potřebám v žádném oboru. Ale když se položí otázka, co je důležitější, nejsou to nikdy potřeby, o něž péče náleží ministerstvu školství. Když si řekneme šetřiti, což je právě jediným programem nynější koaliční vlády, když běží o šetření, je to obor tohoto ministerstva, kde se tato zásada nejdříve a nejdůsledněji provádí. (Tak je! Bohužel!)

Při povaze nynější vlády je nebezpečí, že odkládati, odstavovati, ubírati za účelem šetření bude se po přednosti a snad výlučně díti v oboru školství a národní osvěty.

Mám dojem, že jíž v tomto rozpočtu pod záminkou šetření, škrtaly se položky nikoliv pro jejich výši, nýbrž proto, že svou povahou nehodí se do rámce té naší koalice.

Proti zásadě šetřiti nelze - jak již zde bylo několikráte pověděno - ničeho namítati, ani v oboru kulturním nelze namítati, když zde nejsou prostředky. Když to musí býti, tož šetřiti! Určitá suma, které je potřebí zrovna tak do rovnováhy, musí z rozpočtu zmizeti. Ale kde, ve které položce? Rozumí se, že jsou položky, na kterých nelze šetřiti a že se musí voliti položky, na kterých je možno a kde smí se šetřiti. Kde je to měřítko, podle kterého se tato stupnice možnosti stanoví? Kdo dovede to měřítko objektivně určiti? Tu bohužel nerozhodují, aspoň se tak zdá a tak to vypadá, důvody věcné. Prováděním zásady šetrnosti, anebo konkrétně řečeno, škrtáním rozpočtu, je pověřen nějaký orgán ve finančním ministerstvu. Pochybuji velice, že se řídí při této prácí důsledky nějakého názoru na svět, v němž by tyto složky kulturního vývoje byly po filosoficku v přesném poměru nadřaděnosti a tak zhodnoceny, že by škrtnutí položky nějaké bylo každému jasné a pochopitelné. Já si představuji, že jeho tužka má zcela neinteligentní špičku, která zaryje se do škrtů s upřímnou lhostejností, kde a co se tím z potřeb kulturních ztratí. (Veselost.) Záleží na tom, zda mu tu tužku, rozjetou ke škrtům, dovede někdo zadržeti, záleží na tom, jaká autorita na něho zavolá: To se škrtnouti nesmí! Záleží na tom, před čím má respekt.

Slavný senáte! Kulturní požadavky to nejsou. Nejsou to ani ti, kteří jsou povoláni kulturní požadavky klásti a hájiti. Také zabraňující vliv, jakého by bylo potřebí na zadržení finanční guillotiny, nepochází z ministerstva školství. Nelze se tudíž diviti, že kdykoliv se toto ministerstvo v hájení svých zájmů octne ve sporu s ministerstvy jinými, ať běží o věc zásadní nebo o věc podřadného řádu, jest nuceno dělat moudřejšího, to jest: ustoupiti s nepořízenou. Tak to bylo, když se jednalo o místností pro brněnskou filosofickou fakultu, tak tomu jest také v záležitostí novostavby na bloku, tuším 12, za bývalým akademickým gymnasiem. Tam stavěla společnost vývozní nákladem 25 milionů budovu, o které bylo ujednáno, že po 15 létech přejde v majetek státu a bylo dále ujednáno a počítalo se s tím jako s nezměnitelným faktem, že připadne v užívání filosofické fakultě, která má řadu ústavů buď v nedostatečných místnostech anebo vůbec neumístěných, poněvadž se čeká na vystavení nových budov. Ministerstvo školství ale míní a jíní páni bozi mění. Dnes vypadá to tak, jakoby filosofická fakulta se svými nároky měla zůstat na holičkách. Já vznáším na pana ministra snažnou prosbu, vlastně opětuji jen naléhavou prosbu filosofické fakulty, akademických úřadů a všech činitelů, majících zájem na náležitém vybavení university. Aby nedopustili, aby v této věci filosofická fakulta byla zkrácena.

Když pak myslím na požadavky a potřeby této fakulty, tu věru jsem v pokušení, říci to tak, jako říkají ti, jímž se v republice nedaří po jejich přání, na př. ti zbohatlíci, když mají platiti daně, že to bylo za Rakouska lepší a že se mohlo spíše něco za Rakouska dosáhnouti, nežli nyní. Máme okatý případ toho s psychologickým ústavem Patří to také mezi aktiva senátu - není jich mnoho - že na základě resoluce jím přijaté, byl zřízen ústav jistě důležitý a pro pěstování této vědy jediný v republice Československé. Senát se usnesl, aby do rozpočtu bylo dáno 60 tisíc korun, ministerstvo vykonalo svoji povinnost a náleží mu za to dík. Avšak na cestě z finanční censury zůstalo z preliminované sumy v rozpočtu 10.000 Kč, s čímž se má zaříditi ústav, pro nějž není ani prkénko, ani kusu nábytku po ruce. Nedivte se, že spráskli jsme ruce nad hlavou a divně obraceli zraky k oknům, za nimiž šíří rozpočtovou hrůzu veleduch finanční censury. Zase apeluji na pana ministra financí, aby v této věci zasáhl ve smyslu vyrovnávající spravedlnosti.

Slavný senáte! Považte ještě tyto věci. Filosofická fakulta, kterou musíme nyní lišiti od fakulty přírodovědecké, která jest tak šťastná, že za Rakouska jí byly pořízeny krásné čtyři ústavy, aby měla pořád nádobíčko připraveno k stěhování jako v cikánském, vojenském nebo emigrantském ležení. Ačkoliv je v místnostech provisorních, ve kterých se zařídila, jak to bylo možno nejpraktičtěji, stále někdo na ni tlačí a ji vystrkuje, aby mu udělala místo. Jednou poštovní ředitelství, po druhé tabáková režie, po třetí nějaký zbohatlík a všude se očekává, že fakulta si dá říci, že půjde tam, kam ji přikáží. Kaulichův dům na Karlově náměstí, kde je část seminářů a část neuniversitních ústavů, ráčily se zalíbiti tabákové režii a už bylo všechno vyjednáno, že půjdeme do skladiště, které vystaví poštovní ředitelství za Kinského zahradou na Smíchově. Na štěstí jsou v Kaulichově domě také jen ústavy, které nepodléhají našemu ministerstvu a ty prostě řekli: nepůjdem, a nám spadl kámen se srdce. (Veselost.) To jest té příhody dobrá stránka, ale jest také stránka zlá. Dokud se čekalo přistěhování tabákové režie, prováděly se některé opravy na domě, který jest tak schátralý, že musí býti zajišťován proti rozvalení. Jakmile však tato naděje, že by tam přišla tabáková režie, zmizela, zmizela i ochota stavebního úřadu vykonávati opravy, o něž několikráte bylo žádáno.

V zájmu zdraví a bezpečnosti posluchačů jest to opravdu nedůstojné pro universitu, jak bídná je dlažba v tom špinavém, nevybíleném průjezde, který by se dal snadno opraviti a lacino a velmi krásně. Až si tam někdo zláme nohu a vyrazí zub hned u vrat v dolíku, který se proměňuje při dešti ve špinavou louži, až se to stane některému z hodnostářů, kteří tam chodí na inspekci nebo synu nebo dceři, kteří studují na universitě, pak se uzná, že to nesmí býti. Ale teď se šetří proto, poněvadž jest to filosofická fakulta.

Do ministerstva školství a národní osvěty náleží také kultus. Pánové, nezazlívejte mi, že se toho dotýkám. Vím, že jest to za nynějších poměrů netýkavka, že položky v rubrice kultu jsou casus foederis koalice, že za nimi stojí svatozář Pětky, že to jsou Heliový krávy, které se nesmějí střílet. Račte věděti, jak to Odyseovým druhům špatně dopadlo, Je to konečně politikum, a senát se do politiky nesmí mnoho míchati. Ale konstatovati jest přece možno, že tyto položky jsou vyňaty z dosahu zásady šetřiti a pravomoci finančního censora, ačkoliv jsou zvýšeny proti loňskému rozpočtu a ačkoliv toto zvýšení není na příklad značným úbytkem žactva na theologických učelištích dosti odůvodněno. Račte mi rozuměti. Já nemluvím proti tomu, aby bylo v rozpočtu pamatováno na kultus katolický. Poměry právní mezi státem a církví jsou velmi složité a vyplývají z nich za stávajících poměrů jisté povinnosti státu vůči církvím. Jsem rozhodně pro to, aby se tomuto oprávněnému nároku církve katolické učinilo dosti, ale jest ovšem dbáti momentů jiných, které involvují povinnosti státu také vůči církvi jiné a vůči necírkvím. A těm jest třeba učiniti zadost a. to stejnou měrou. Není rozdílu mezi povinnostmi. Co je povinnost, musí se plniti, poněvadž jest to povinnost a ne, že se to týče toho nebo onoho. Není přednějších a zadnějších povinností, všecky jsou svaté. Jestliže se teď otvírá roh hojnosti, musí z něho na všechny strany kapat stejně a jestliže se má škrtiti a škrtati, musí se tak činiti všude stejně. A tu ovšem musí překvapiti, když v rozpočtu nečteme žádnou položku na církev Československou, která se svými nároky jest asi zahrnuta v té všeobecné položce >ostatní církve<. Já chápu, že poměry této nové církve k církví katolické činí každé vládě nesnáze. Je to schisma a jsou tu problémy církevního mastku, jde o pokoj a mír mezi občany: ale vládě koaliční, v níž jsou zastoupeni katolíci měrou tak vydatnou, že vtiskují celé vládě ráz nynější koaliční vlády, mělo by běžeti v přední řadě o nalezení modu vivendi mezi rozvaděnými sestrami. Tu má církev ukázati, že dovede a chce býti spravedliva a ne pouze využíti vládní moci k udržení statu quo, o němž velká část občanstva je přesvědčena, že není takový, jaký by býti měl.

Odkládací metoda a vůbec taktika, jaké užívají páni se strany lidové vůči pokrokovým požadavkům a hlavně vůči požadavkům odluky církve od státu, je vůči československé církvi zcela od místa. To nemá s odlukou a s jejími důsledky pro přítomnost co dělati. Zde jsou otázky, které se musí řešiti se stanoviska veřejného pořádku a veřejné mravnosti a nestrpí to odkladu. Je to na př. otázka spoluužívání kostelů a farních budov. Kulturní výbor senátu o té věci uvažoval a návrh resolucí, aby vláda - tenkrát to byla vláda úřednická - byla vyzvána, aby podala v té příčině zákon. Ale ani ústní zpráva nemohla býti podána. Proč, to ví každý, ale tato umlčovací taktika se musí přivésti ad absurdum sama sebou. Kdo ji užívá, staví sebe a svou věc do špatného světla. Právo a čisté svědomí nebojí se světla a nebojí se veřejnosti. (Výborně!) A v případě československé církve vzbuzuje se tím dojem, že církev katolická nechce o věci jednati ve vědomí, že je v neprávu a tak si poškozuje sama svoji posici. Právě v otázce spoluužívání kostelů je velmi rozšířeno - dovolím si to poznamenati - přesvědčení na všech stranách, že nová církev na ně nároky má. Vaší taktikou se to přesvědčení jen utvrzuje.

Československá církev má také myslím nesporně nárok na pomoc státu ke zbudování theologického učeliště jako jiné církve. Katolická jich má nadbytek, jak se vykázalo při theologické fakultě bratislavské, která sotva se narodivši, vzala za své pro nedostatek posluchačů.

Ale vedle československé církve jsou tu také občané bez vyznání, kteří žádají stejný respekt se strany státu a mají právo, aby se to také v rozpočtu odráželo a teď už řeknu atd. a nechci to všechno uváděti, ale připomínám, že ty věci se odkládati nedají. Máme v nynější vládě důvěru, že v tomto smyslu nápravu začne. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Niessner: K slovu přichází pan sen. Chlumecký.

Sen. Chlumecký: Slavný senáte! Mám len niekoľko minut času vymeraného a preto v krátkosti jednoduše prehlasujem, že my komunisti budeme hlasovat proti rozpočtu, pretože vidíme, že máme před sebou vládu protiľudovci, reakcionársku, ktorej nemôžeme ani haliera povolit.

My vieme docela dobre, že tak zv. štátotvorné strany práve tak, jako vo snemovní, tak v tomto zákonodárnom sboru všetko hladko odhlasujú, čo táto vláda od nich žiada. To sa rozumie samo sebou od zástupcov privilegovaných tried, od pánov - ale ktorí sa za jakýchkoľvek socialistov vydávajú, je to ovšem ťažko k pochopeniu Ale to je jich vec.

Já chcem dnes len specielne na reakcionársku vnútornú politiku nasej vlády poukázať. Táto politika zapříčinila, že ľud na Slovensku stojí dnes vo svojom celku proti vládě, lebo cíti na vlastnom tele, že sa pomery nezlepšily, a poznává, že sa ani nikdy zlepšiť nemôžu pod takýmto tureckým režimom. (Veselost).

Slovenský ľud chce, aby táto republika sa stala republikou socialistickou, ako to aj prvá vláda a buržoásia po prevrate vo svojom strachu sľubovala, ľud vidí, že sa od týchto jeho ideálov čím ďalej, tým viacej vzďalujeme, a ideme ku predu ako rak. Je to evolucia na zad, k staroveku, vláda vidí jak dôveru slovenského pracujúceho ľudu ztráca, jak revulucionárský duch sa v ňom vzmáhá, chce brutálnou mocou žandárskych bodákov nespokojnosť odstraniť, chce zamedziť takto vývin k socialistickému spravodlivému režimu v tomto štáte, v čom, ju - aká ironia - tak zvané socialistickej strany podporujú. (Veselost). Na Slovensku máme stanné právo na ochranu slovenských a maďarských veľkostatkárov. (Hlas: Dej si obklad, aby tě nebolela hlava?) Nemám času sa s vámi baviť, pánovia. (Veselost.) Zemerobotníci, ktorí sa bránia proti nestydatému vyssávaniu od týchto dravcov, sú žandármy prenásledovaní, zatýkaní a bývalými maďarskými a rakušáckymi byrokraty kruté súdení. Ale aby toto hlúpé a surové protiľudové jednanie bolo zakryté, rieklo sa, že ti robotníci sú maďaróni, ktorí by rádi republiku rozbili. To má robiť dojem na isté kruhy, ktoré je treba získať pre reakcionársku vnútornú politiku. Čo sa aj podarilo.

My postupujeme revolučne k policajnému štátu, jak to číslice v rozpočte ministerstva vnútra názorné predstavujú pred naše oči.

Na četnictvo sa vydalo v roku 1920 70 milionov, v roku 1921 215 milionová v roky 1922 240 milionov. K tomu přijde ešte četnictvo pre Podkarpatsku Rus: za rok 1920 5 milionov, v roku 1921 13 milonov a v roku 1922 24 milionov korun. Pre policajné úrady a orgány roku 1920 21.4 milionov, roku 1921 57.8 milionov a roku 1922 1144 milionov; k tomu Podkarpatská Rus v roce 1920 1.7 milionov, r. 1921 1.8 milionov a v r. 1922 5.9 milionov.

Keď prirátame k tomu výdavky na kriminály - 408 milionov, dostaneme úhrnom 425,1 milionov pre policiu, žandármy, policajné úrady a kriminály, tedy bez mála ¹/₂ miliardy.

Na péči o mládež vydáme len 4.2 milionov, na školy 972.2 milionov. Onedlho, keď takto budeme postupovať, budeme potrebovať viac pre kriminále a policajtov, ako pre školy a učiteľov. To nazývajú státotvorní páni postupom evolucie ke socialistickému štátu. Oni vraj budujú. A teraz keď ešte vidíme, že sa vyhodí za rok 3.1 miliardy na vojsko a velké miliony na representácie, o ktorých je vôbec hanba rozprávať, keď vidíme ako sa šetrí tam, kde by sa nemalo pri sociálnej pečlivosti, nemôžeme vláde rozpočet odhlasovať. Je to strašná bezcitnosť a nemorálnosť, že sa státvorné strany nestarajú lepšie o malých pensistov. Poznám prípad, že bývalý podúradník štátnej železiarny, ktorý celý život státu slúžil, dostává mesiačne 268 K pensie. Z toho má dnes on i s rodinou vyžiť. Ale já poznám pensistov, ktorí májů len 150 ba i len 80 K. V Báňskej Štavnici sú provisionisti, ktorí dostávajú 20 K mesiačne. Takých provisionistov je tam ešte 6. Jeden má krivú nohu, druhý je bezruký, tretí má suchotiny. Tak sa stará štát o svojich baníkov-veteránov. Spoločnosť, ktorá nenie ve stave lepšie sa postarať o svojich v práci sošedivelých občanov, nezaslúží nič iného, ako to, že by zmizla s povrchu zeme. U Báňskej Bystrice je dedinka Selce, tam májů prespoľného listonoša Pavla Petrika, ten má ženu a 5 dětí. Tento chudiak nosí poštu do piati dedin: Selce, Senica, Majer, Nemce a Kyncelová. Obce mu platia všetky spolu 7 K mesiačne, stát mu dá 60 K platu a 350 K drahotneho prídavku. Tedy dostane dohromady 417 K a musí mať strach, že sa dnes, zajtra u neho začne šetriť, aby boly peniaze na representáciu. Ako ten slovenský ľud trpí pod žandárskou vládou Mičurovou, to sa nedá ani vypovedať. Pán kol. dr Kovalik sťažoval si s tohoto miesta, že minister s plnou mocou pre Slovensko nemá plnu moc, že nemôže maďarské spolky rozpúšťať. Keď už máme rôzné národnosti v našom štáte a chceme byť demokratickou republikou, musíme si privyknut na to, že májů druhé národy tie isté práva, ako my Slováci a Češi. Robotníctvo sa tejto zásady drží, ale páni meštiaci, ty sa budú medzi sebou do nekonečna rvát pre ich jazyky. Proti robotníctvu ale, ktoré všetcia spolu v krásnej harmonií vyssávajú, vedia znamenité sa dorozumet. Slovenský ľud rád by rád videl Mičuru niekde v Afrike, ale pán kolega Kovalik rád by ho vyzbrojil úplnou mocou nad životom a smrťou slovenského proletára.

Na príklad policajný president Klíma v Košiciach rozkázal žandarmom, aby sbierali data a fotografie komunistov. To sa pánom ľúbí. Keby žandári sestavovali album ľudákov alebo sociálpatriotov, zaiste by Mičurovi plnu moc nepriznali (Hlas: Že si kandidoval na ten sociál-patriotický program) Nie sociál-patriotický, ale na sociálne demokratický a vy ste prestali byt sociálními demokraty, stali sté sa meštiakmi!

Podporu v nezamestnanosti dostane na Slovensku len ten, koho odporučia žandári. (Hlas: Snad, komunnisti). Ne, komunista není politicky spolehlivý. Ten chce, aby bola spravedlnosť, aby kapitalismus ľudí nevyssával, tedy je nespoľahlivý. V Krompachu je výše 400 ľudí nezamestnaných, väčšinou ženatí, ale podpory nedostávajú a prácu tiež nenájdu, lebo sú v černej knihe zamestnavateľov zapísaní. Co májů tito ľudia robiľ, májů ísť krásť? Nezdá sa vám, že takýmto spôsobom nevynútite u nich lásku k tomuto štátu? Pán kol. Jirásek tvrdí, že žandári rozširujú na Slovensku kuľtúru, hrajú divadlo atd. (Hlas: To je pravda) Možná, že dva až tri hrajú divadlo, ale to je výnimka, ale celok tam hraje krvavé drama po dedinách, na ulici a v bytoch chudobných proletárov, nad ktorým by sa Dsingis Khan a Tamerlan radovali. Meštiacka spoločnosť má kuriósné pojmy o demokracii. Ta nikdy spravedlivý režim nezavedie, poneváč by sa musela vzdať svých privilegií. A preto my hlasujeme proti rozpočtu tejto vlády meštiackej. (Výborně! Potlesk).

Místopředseda Niessner (zvoní): Slovo má pan sen. dr Brabec.

Sen. dr Brabec: Slavný senáte! Nežli se ujmu slova k vlastní řeči, je mně skutečně těžko nevidět, že zde není ani jediný zástupce ministerstva. (Hlas: Tak jest!) To je ovšem prazvláštní projev vlády a její vážnosti k senátu, když se projednává rozpočet a když zde byly proneseny proti vládě tak zaostřené řeči, jako byla řeč pana sen. Ledebura. Myslím, že by měl někdo z vlády, a to větší počet ministrů tato slova slyšet, aby podle toho zařídili svoji politiku a celé jednání ve správě státu. Já jsem si vyžádal slovo, abych promluvil ke kapitole ministerstva zahraničních věcí a to k titulu I.: Ústřední správa. Tam je několik položek v řádných výdajích i mimořádných, které mě zajímají se stanoviska, aby byly nejen uznány, nýbrž aby jich také bylo vhodným způsobem použito. Jsou to položky na propagaci, na politické a hospodářské informace, na podporu mezinárodních úmluv, na podporu mezinárodních akcí mírových, na podporu osvětových a hospodářských styků, pak také položka na instituce vzešlé jako deriváty mírových smluv. Já je necituji všechny, jsou to položky 14. až 18. a 29. Tyto položky, určené na mírovou propagandu, na řešení mezinárodních otázek, zejména těch otázek, které by se jednou mohly státi válečným nebezpečím, zasluhují, aby jich bylo použito co nejvhodněji. A tu budiž mi dovoleno upozorniti při tělo příležitosti na jednu důležitou věc, která zasluhuje, aby byla z řečených položek podporována, a na resoluci, kterou z toho důvodu jsem si dovolil podati v pevné důvěře, že vámi bude schválena. Je to resoluce, podle které se vládě ukládá, aby ze zmíněných položek 14.-18. a 29 v řádných a mimořádných výdajích titul I. Ústřední správa (Podrobnosti) ministerstva zahraničních věcí, zejména z položky o podpoře mezinárodních akcí mírových a z paušálu na instituce vzešlé jako deriváty mírových smluv vyhradila přiměřenou částku na úhradu vydání očekávaných následkem zasedání mezinárodního kongresu Jednoty pro Svaz národů v Praze, projektovaného podle usnesení kongresu Ženevského na počátek měsíce června 1922 a aby tuto potřebnou částku nejmenší sumou 250.000 K. ovšem proti dodatečnému řádnému súčtování, poukázala k výplatě Čsl. sdružení Jednoty pro Svaz národů (Association tchécoslovaques) při Státovědecké společnosti v Praze.

My se v našem celém veřejném životě těmito otázkami, bohužel, dosti málo zabýváme, ačkoliv myslím, že mají neobyčejnou důležitost právě pro nás, kteří děkujeme jen existenci našeho státu mírovým smlouvám a zastání se z velké části našeho národa jinými. Jinými slovy, jsme odkázáni na mezinárodní podporu svých přátel, abychom svůj stát uhájili proti mnohým našim občanům, v tom směru nepřátelům. Vy jste zde slyšeli, jak naši mnozí občané německé národnosti si stěžují, že se jim křivdí v naší republice, že porušujeme onu smlouvami mírovými zaručenou svobodu a ochranu menšin. Nebudu mluviti o tom, co oni dělali nám v dobách rakousko-maďarského režimu, kdy využívajíce různých příznivých, nahodilých okolností, rozdělili si říši od nás dobrovolnými smlouvami založenou, na dva díly a v každém z nich jeden národ menší jako Herrenvolk, ostatní národnosti slovanské a románské podle libovůle potlačoval. My to nebudeme, a také nesmíme dělati ani nápodobiti. Máme příklady, kam by to vedlo, ale také nesmíme dovoliti, aby třeba v jiné formě naši němečtí spoluobčané mohli pokračovati podle svých dřívějších metod a nazírání. My zde slyšíme žaloby na útisk, ovšem domnělý útisk německých státních občanů, ačkoliv v ústavě, jazykovém zákoně, ve volebním řádě a v administrativě veřejné zabezpečili jsme jim skutečnou ovšem individuální rovnoprávnost státních občanů německé i jiných národností. Individuelní, jsem řekl. Individuelní proto, poněvadž jsou to vesměs pouhé zlomky národností, které vnikly do našeho těla kolonisaci a politickou expansí, které mají své vlastní státy za našimi hranicemi, v nichž se mohou a skutečně také plně vyžívají kulturně, hospodářsky i politicky, takže oni tam docházejí v plné míře splnění myšlenky svého sebeurčení.

V nynější době jeví se na všech stranách usilovná snaha po společenské sociální spravedlnosti mezi jednotlivými státními občany, mezi jednotlivými třídami a skupinami státních občanů. A já mám za to, že i mezi národy je zapotřebí a snad ještě zvýšenější měrou sociální spravedlnosti, poněvadž je daleko větší nebezpečí ozbrojeného konfliktu z eventuelních křivd na národech páchaných, jek jsme právě učinili zkušenost v poslední světové válce a z toho, co ji předcházelo. A tu myslím, když národ německý má svůj velký stát, republiku Německou, když má svou republiku Rakouskou a velmi vlivné postavení v republice Švýcarské, že nemusí sahati ještě po teritoriu národa československého, kam vniknul kdysi v dobách minulých následkem různých nahodilých okolností mezinárodních. My jsme ve společnosti národů vlastně ten slabší sociální živel a máme právo na to, abychom aspoň v jednom státě, který nesporně jsme si sami dobyli a založili, směli jsme se vyžíti a splniti své sebeurčení abychom v tom nebyli nijak a nikým obmezováni. Avšak ne? tací, že naši němečtí spoluobčané přednášejí uvnitř, mezi námi a jimi, tak nespravedlivé obžaloby. Oni učinili také pokus - a tu přicházím k vlastnímu předmětu své řeči, - aby těmito žalobami nás zatížili před forem mezinárodním, před Svazem národů, A když se jim to tam nepodařilo, učinili nový pokus prostřednictvím rakouské Ligy pro Svaz národů obviniti nás před Mezinárodní unií pro Svaz národů na schůzi generální rady Unie ve Vídni ve dnech 13. až 16. října konané, kde jsme my byli také jakožto delegáti a hosté přítomni. Za německé kruhy se tam dostavili kol. posl. Medinger a sen. Ledebur. A jistě mi dosvědčí, že každé slovo, které mluvím, je pravdivé. Tam bylo proti nám při těchto obžalobách, před mezinárodním forem, jak před Svazem, tak před Unií počínáno si způsobem, který byl proti vší mezinárodní formě, proti vší diplomatické slušnosti, kde se proti nám užívalo takových výrazů jako je lest, uskok, podvod, eskamotáž, pokrytectví a nevím, kterých ještě a bylo jich užíváno s naprostou lehkostí, ano přímo s neomaleností. Já jsem se arciť se svými kolegy delegáty ohradil a byla také oprávněnost ohrazení uznána od delegátů cizích států. Činím to také zde, ovšem zde nezůstávám při pouhém tomto protestu, nýbrž, pánové již dovolí, abychom si o této věci pohovořili poněkud blíže a sjednali si jasný poměr v této věci. Jakým způsobem se postupuje? Spoluobčané němečtí jeví velmi dojemnou starost o náš lid slovenský, tentýž lid, který dualistickou soustavou vydali v područí a pod jho národa, lépe řečeno vlád maďarských, do dnes byli by ho tam jistě ponechali, kdyby nám náhodou nebyla pomohla světová válka a okolnosti při tom se sběhnuvší. Kdo má takovou minulost, jak oni, myslím, že by se neměl exponovati v otázce ochrany národnostních menšin, poněvadž to nedělá dobrého dojmu a vzbuzuje to nedůvěru. Odmítám také proto míchání se do našich otázek slovenských. My si se Slováky tento stát vydobyli a také si bez cizí pomoci a zejména bez pomoci našich německých spoluobčanů, i třeba proti jejich vůli, tuto svou společnou domácnost urovnáme, pokud toho vůbec bude třeba. (Výborně!)

Zde se velmi mnoho mluví o existenci a neexistenci československého jazyka. Ale věc je docela jednoduchá. Československý národ - a trvám na tom - až do polovice minulého století 19tého měl jedinou spisovnou řeč, v niž psali také největší Slováci, a to v první polovici tohoto věku básník Kollár a učenec Pavel Šafařík. Teprve ve druhé polovici devatenáctého věku, byl vytvořen na podkladě nářečí slovenských druhý spisovný jazyk slovenský a to ne z vnitřní naší společné potřeby. Té by bývaly stačily knihy psané snad v dotyčných nářečích, jako tomu bylo a jest u jiných národů, na příklad u německého a francouzského, kde jsou při nejmenším stejné, ne-li větší rozdíly v různých dialektech. Ale Slováci k tomu byli vedeni a nuceni utiskem maďarským, aby se snáze mohli brániti uvnitř státu, do něhož byli dualistickým trikem - jinak toho nazvati nemohu - vtěsnáni. Naproti tomu moravští Slováci podrželi si spisovnou řeč českou. Není to tedy odklon Slováků od českého jejich bratra, to je prostě výsledek násilí na nich páchaného. Ostatně je v tom také starý rakouský duch: divide et impera, který se také u našich německých spoluobčanů do dneška hlásí ke slovu, týž duch, který kdysi usiloval o zvláštní spisovnou řeč moravskou pro Čechoslováky na Moravě a který vynalezl dokonce i bosenský jazyk.

To je tedy zásada: Pro sebe všechno spojovati a jednotiti, pro nás hledati a dělati rozdíly. Doufám, že naši bratři Slováci tuto taktiku prohledají, nebo že ji aspoň prohlédnou a že prominou, když to řeknu, že projevy svého souhlasu s takovými řečmi a návrhy našich spoluobčanů německých nebudou samy sebe i náš československý celek poškozovat. Není jistě naprosto pochyby, že Slováci tento stát s námi vytvořili, jak o tom svědčí vynikající účast jejich předáků. Jmenuji jen jména: Masaryk, Šrobár, Štefánik, Osušky a jiní. Tedy v boji za utvoření republiky Československé jistě Slováci bojovali ze své vůle, ze svého podnětu, a šli tedy do společného státu s námi u vědomí, že jsme jeden a týž národ.

Co se tkne vlastního postavení Němců v našem státě, historická pravda je, že obyvatelstvo německé vzniklo zde z několika kolonisačních narazil na území po staletí ryze slovanská. Ale to by konečně nevadilo, kdyby toto obyvatelstvo uznalo, co prohlásil president Masaryk, že totiž zde prožilo svůj historický vývoj a že je našim zemím jaksi organicky přírodou a historií inkorporováno. Ale bohužel, přes tuto skutečnost nevím, že by Němci takovým způsobem také cítili se u nás a neznám příkladů, že by Němci z Cech ve svém celku byli kdy pracovali pro neodvislost našich zemí, naopak oni vždy se snažili, aby naše české země byly v područí někoho jiného, ať bývalého státu rakouského anebo německého.