Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Valouškovi.

Sen. Valoušek: Slavný senáte! Rozpočet na rok 1922 projednáváme za zvláštních vnitropolitických poměrů, které budou moci jedenkráte nazvány býti šťastnými, budou-li korunovány trvalým úspěchem a dosáhnou-li svého cíle. Tyto poměry vnitropolitické vylinuly se docela přirozeně a přijíti musely. Když po převratu r. 1918 dosáhl český národ největšího štěstí, jakého se některému národu dostati může, totiž úplné svobody a naprosté samostatnosti, zajásalo každé české srdce a všichni byli jsme proniknuti pochopitelným nadšením. Ale velká radost a nadšení svádívá často k přílišnému optimismu, který ledačeho nevidí a ledaco lehko přehlédne. Tímto přílišným optimismem bylo vedeno první naše Národní shromáždění. Tímto přílišným optimismem byly vedeny také více méně téměř všecky politické strany. A byly, jak je priřozeno u každého optimisty, nedočkavý a plny horlivého chvatu. Chtěli jsme všecko hned. Neměřili jsme svých sil. A v tomto chvatu ledacos se stalo jinak, nežli by se bylo mělo státi. Jednotlivé strany snažily se co možná nejrychleji provésti v tomto státu Svůj stranický program. Snažily se vtisknouti tomuto státu zvláštní svůj ráz a chtěly nabýti v něm co možná největšího vlivu. A v tomto chvatu nebylo divu, že se ledacos přehlédlo, co se později objevilo velmi důležitým, že se ledacos zbořilo, co se dnes anebo zítra musí znovu budovat a že jsme ledacos vybudovali, co by bylo vyžadovalo delší a důkladnější rozvahy, a co bychom byli snad později mnohem snáze a mnohem lépe a prospěšněji provésti mohli. Ozývaly se ovšem ihned na počátku vážné, varovné hlasy, které tvrdily, že mladého svého státu nesmíme budovati jednostranně, a chceme-li, aby stát náš stál skutečně pevně a byl státem národním, že nesmí jej budovati jedna nebo dvě politické strany, nýbrž že musí budován býti ode všech, od celého národa. (Výborně.)

O tom byla přesvědčena také od počátků i naše strana lidová. A proto hned v Národním shromáždění volala po koncentraci sil a stran a po vládě celonárodní, jsouc přesvědčena, že všichni budovati musí a všichni musejí nésti i zodpovědnost za to, co je pro všecky a co všem buďto prospěti nebo škoditi může a musí. Ale, bohužel, těchto varovných hlasů nebylo dbáno a proto nastalo jisté sklamání a částečné vystřízlivění, když ani ne po dvou. letech nebylo možno sestaviti vládu, odpovídající naší ústavě, vládu demokratickou a parlamentární a když v čelo státu musela býti postavena vláda nedemokratická, neparlamentární, vláda úřednická, která neměla a nemohla míti potřebné autority a potřebného vlivu. Díky Bohu, že toto částečné vystřízlivění a toto jisté sklamání dostavilo se tak brzy. Vláda naše, velectění pánové, má-li odpovídati naší ústavě, kterou jsme si sani i dali, může býti buď jen celonárodní nebo koaliční. V poměrech politických stran, jak se vytvořily u nás před převratem a jak se ještě přiostřily po převratu, může míti potřebnou autoritu, potřebnou sílu a potřebný vliv vláda jen celonárodní, nikoliv vláda koaliční. Vláda koaliční bude se vždy moci opírati jen o část národa, a to ne vždycky o většinu. Proto nebude a nemůže míti ani potřebné autority, ani nutné síly. Na této skutečnosti ztrostkotala první koaliční vláda naše a ztroskotá každá koaliční vláda pozdější, pokud poměry politických stran se nezmění. Na této skutečnosti odpomoc nezjednají ani nové volby, budou-li dříve nebo později provedeny. Po částečném vystřízlivění z prvotního nadšení a po zkušenostech s koaliční vládou parlamentární a neparlamentární vládou úřednickou podařilo se konečně sjednotiti alespoň všechny státotvorné strany a vytvořiti vládu, která se může právem nazvati vládou národní, poněvadž stojí za ní skutečná většina celého národa. Koncentrace tato, jak je všem povědomo, rodila se dlouho a těžce a práce její nebude ani snadná, ani lehká. Bude tu dlouho ještě na závadu dosavadní politická výchova našeho lidu. Následkem této výchovy nemohou ještě dnes mnozí v našem národě pochopiti, že poměr jednotlivce, politické strany a celého národa k vládě jest dnes docela jiný, než byl k vládě bývalého Rakouska. Tenkráte, jak všichni víme, byla "vládnost" a název "vládní strana" známkou velmi pochybné ceny a častokráte byl tento název jakožto hanba a zrada na národě vyhlašován a nejpopulárnějším heslem bývala vždycky oposice. Dnes však nemůže býti vládnost ani hanbou, ani zradou, (Výborně!) poněvadž chceme-li stát, musíme chtíti také i vládu v něm a to vládu pevnou, silnou a cílevědomou. Silnou, pevnou však může býti vláda naše jen tenkráte, bude-li podepřena stranami, které jsou si vědomy své zodpovědnosti a dovedou postaviti zájem státu nad zájem stran, vědouce, že svobodu a právo jednotlivce i strany může zaručiti jen stát, který je v sobě ucelen, stát pevný a silný. Pokud politické strany naše nedovedou podříditi svých stranických zájmů zájmům celého státu, potud nebudeme míti vlády pevné a silné, jaké každý stát a zvláště stát tak mladý, jako je stát náš, opravdu potřebuje.

Tyto úvahy přiměly i stranu naší, že podala ochotně ruce stranám jiným, aby společně s nimi vytvořila vládu pevnou a silnou, jaké potřebuje náš mladý stát. Víme velmi dobře, že právě tak jako ostatní koncentrované strany ani my nedosáhneme všeho, čeho bychom dosíci chtěli, víme, že v zájmu státu bude nám jako jiným stranám přinésti snad i těžké oběti a že jen jisté sebezapření ve všech koncentrovaných stranách může zajistiti nynější vládě potřebnou autoritu, pevnost a sílu.

Říká se, slavný senáte, že rozpočet nepovoluje se vládě, nýbrž státu. Je to pravda, ale je také pravda, že každý stát musí míti jakousi vládu, a že penězi státu svěřenými nevládne ideální stát, nýbrž, že těmito penězi hospodaří ta která vláda, Mám-li však svěřiti tak veliké obnosy, jaké se vyžadují v každém státním rozpočtu a zvláště v letošním rozpočtu našem nějaké vládě, musím věděti, komu tyto obnosy svěřuji, a musím k tomu, komu je svěřuji, míti jistou důvěru. Schválení rozpočtu je tedy sice úkolem státní nutnosti, ale také projevem, a to nejsilnějším projevem důvěry vládě. Schvalujíce a povolujíce rozpočet, dokazujeme, že chceme svůj samostatný, svobodný stát, ale dokazujeme také, že máme důvěru k nynější vládě.

A my skutečně máme k nynější vládě důvěru, ne proto, že bychom byli spokojeni se vším, co a jak je. Jest jisto, že právě naše strana má nejvíce příčin, aby byla s poměry v našem mladém státě se vytvořivšími nespokojena. Ne tedy proto máme důvěru k nynější vládě, že bychom byli spokojení, nýbrž že takovou koncentrovanou vládu považujeme v nynějších těžkých poměrech pro náš mladý stát za nejprospěšnější, ba nutnou, a že jsme proto tuto vládu jako rovnocenni rovnocennými pomáhali vytvořiti. Od stran koncentrovaných očekáváme vlak 5 my - a myslím, že právem - tutéž umírněnost, tutéž obětavost a totéž sebezapření v zájmu státu, které přinášíme my. Schvalujíce předložený rozpočet, konáme svou povinnost oproti státu, konáme ji rádi a projevujeme zároveň důvěru k nynější vládě. A budeme míti tuto důvěru k nynější vládě tak dlouho, pokud svými skutky nedokáže, že je neschopna splniti naděje v ni kladené a že nemá dosti odvahy nebo síly zdolati úkoly, kterých ji neuložily koncentrované strany, nýbrž zájem a naléhavá potřeba, státu. Neboť v tom, slavný senáte, snad jsme již všichni, za jedno, alespoň všichni ti, kteří tento stát chceme vybudovati trvale a pevně, že tak, jak posud, dále hospodařiti nelze.

Srovnáme-li rozpočty prvých tří let s rozpočtem na rok příští a klidně uvážíme číslice, poznáme bez veliké námahy, že jsme dospěli na hranice rozumné možnosti, které by bylo nebezpečno překročiti. Daně a dávky vzrostly v těchto 3 letech úžasně a bohužel předpisovány jsou a vymáhány - ne na všech místech, ale jistě v některých krajích - s patrným úmyslem, aby stůj co stůj vynesly co nejvíce. A to se děje v době, kdy příjmy výrobních tříd, zvláště malých a středních, nevzrůstají, nýbrž následkem denně se podražující režie klesají a klesati musejí.

Ne vůle stran, ani prohlášení vlády, ale hospodářské poměry přikazují kategoricky - nevyžadovati nových daní. Bude tedy třeba starati se jinak, aby se vyšlo s daněmi posud povolenými. A tu bude příležitost a je příležitosti k úsporám snad více, než si sami toho jsme dnes vědomi. Velectění pánové! Ve vnitřním zařízení státním chtěli jsme se, jak již řekl pan generální zpravodaj, vyrovnati státům velikým, zapomínajíce, že jsme státem přece jenom malým, třeba ne nejchudším a nejmenším. A také v zastoupení zahraničním, o jehož ceně a zdatnosti nechci mluviti, jsme již předčili i státy větší, bohatší a daleko starší.

Dále celým pozemním útvarem je náš stát nucen nespoléhati se na ochranu bodáků a děl, nýbrž zabezpečiti se moudrou, opatrnou politikou zahraniční a rozumnými smlouvami se svými sousedy. A přece, velectění pánové, jak ohromných nákladů vyžaduje naše armáda, ač, jak jsem pevně přesvědčen, není ani prvotřídně vyzbrojena, ani dostatečně zásobena.

A konečně, jak veliký vykazují naše státní polníky, jak rozpočet dokazuje, schodek! Zapomnělo se, že stát je vůbec špatným obchodníkem a špatným podnikatelem a to hlavně proto, že v obchodech a podnicích státních je jistá možnost, které v obchodech soukromých a v podnicích soukromých není. Je to možnost přesunouti schodek a ztráty na někoho jiného, nezúčastněného, totiž na poplatnictvo. Tato možnost a lehkost zbaviti se ztrát přesunem na poplatnictvo svádí k lehkomyslnému hospodaření a nebezpečné neopatrnosti. Úkolem státu je na obchody a podniky dohlížeti, je chrániti a podporovati tak, aby byly bezpečným pramenem blahobytu lidu a vydatným pramenem příjmů státních. Tohoto dosíci však se může, aniž by se stát sám stal obchodníkem a nebo podnikatelem. I v tom směru se bude třeba učiti z posavadních našich vlastních škod a budoucně bude třeba větši rozvahy a opatrnosti, mají-li co nejdříve státní vydání uvedena býti v soulad a rozumnými příjmy, či-li má-li konečně dosaženo býti rovnováhy ve finančním hospodářství státním, rovnováhy skutečné a nejen předstírané a zdánlivé jako posud. K tomuto cíli jest třeba úspor a. k těmto úsporám dojíti musilo a musí. Za tím účelem byla zřízena zvláštní úsporná komise. Ale, velectění pánové, v tuto úspornou komisí nemá veřejnost valné důvěry a neklade v ní příliš veliké naděje. Ne úsporná komise, ale nápravu zjedná jen duch spořivosti a svědomitosti, kterým by celé naše státní zřízení, mělo býti proniknuto. Jak mnohému mohli bychom se učiti v tomto směru od bohatého a velikého státu francouzského! Ale tam jest duchem rozumné šetrnosti proniknut a veden, celý národ! Ale u nás? Všimněte si, velectění pánové, hospodářství obecního, všimněte si hospodářství v zemích a - konečně znáte hospodářství státní - a poznáte, jak daleko jsme za Francií. Tento duch šetrnosti nedá se vnutiti zákonem, ani žádnou komisí úspornou, tento duch šetrnosti dá se vytvořiti jenom systematickou dlouholetou výchovou k šetrnosti, výchovou celého národa. Kéž by naše nynější a každá budoucí vláda byla vždycky této věci krásným příkladem, ale ne jako posud příkladem odstrašujícím.

Na konec dovolte, pánové, abych jen několika slovy promluvil zde o slovích, která byla promluvena s tohoto místa od kolegy německého, pana prof. Naegleho. Pan sen. Naegel dotkl se ve své řeči výroku pana ministra Šrámka, který pronesl předešlý čtvrtek na sjezdu lidové strany v Olomouci. Tam pravil ministr Šrámek asi toto: Především je třeba, aby byl zabezpečen náš československý národní stát. Až tento stát národní bude zabezpečen, jsme ochotni s Němci jednati o všem, co jest možno a v rámci zákona přípustno a Němcům také spravedlivé dáti.

Velectění pánové, nesmíte býti nedočkaví; my jsme posud za vámi daleko pozadu. A také dovolte, abych vás na něco upozornil. Pan profesor Naegle zmínil se nepříliš příznivě o tom, že min. Šrámek jest knězem a výrok, jeho nazval málo křesťanským a málo kněžským. Pan prof. Naegle však je také kněz a kdepak byl před válkou a kde byl před převratem? (Slyšte!) Neviděl pan prof. Naegle všeho toho, co německý národ dělal v Prusku s Poláky anebo jak se choval k českým Moravcům v Pruském Slezsku, anebo k české čtvrtině obyvatelstva ve Vídni?

A dále se táži, zdali nevěděl pan prof. Naegle ničeho o tom, jak se německý národ choval na Moravě a ve Slezsku, kde byl a jest ve veliké menšině? Na Moravě byli Němci bez židů sotva jednou čtvrtinou. (Výkřiky. Sen. Luksch [německy]: Dali jsme vám pakt/) Dovolte, všechno vám řeknu. Vy jste nám neměli pranic na Moravě co dávat. Morava byla a jest naše a nebylo potřeba, byste nám něco ze svého dávali a také jsme od vás ničeho vašeho nechtěli. (Sen. Luksch: [německy]: Vždyť jste vyrovnání učinili sami!/) Ano, ale proč? Na Moravě tvořili Němci bez židů ani ne čtvrtinu obyvatelstva. Tato čtvrtina obyvatelstva vládla po staletí Moravou, a vládla podle svého a pro sebe! Vy, pane kolego Lukschi, dobře víte, kolik práce, kolik starostí, kolik úporných bojů bylo potřebí, než my jsme jako většina, trojnásobná většina, dosáhli (Hlas: Rovnoprávnosti!) ne rovnoprávnosti, ale jediné české školy! Vy víte, jaké až posud poměry byly ve Slezsku, kde Němci jsou sotva třetinou obyvatelstva a čeho se dopouštěli oproti Čechům a Polákům, že nebylo možno tam dosáhnouti ne rovnoprávnosti, ale aspoň zdání spravedlnosti! A učinili jsme na Moravě pakt, ale my jsme vám k vůli pokoji musili, ačkoliv tvoříme tři čtvrtiny obyvatelstva dáti ve všem polovici, polovici pravím, která vám nepatřila! A ve Slezsku ani vůbec nebyl žádný pakt pro odpor Němců možný. Pak se divíte, že dnes v rozpočtu našem je pro školské potřeby, české více, nežli německé? Neračte, pánové, zapomenouti, že vy jste častokráte na úkor našich zemí živili našimi penězi Vídeň. Kdybyste byli rozumně přemýšleli a nebyli všecko dávali do Vídně, nýbrž ponechávali v našich zemích, byli byste lépe i pro sebe udělali. Ale vy, jakožto centralisté, vždycky jste do Vídně všecko tlačili a dnes vidíte, že by bylo bývalo lépe, kdybyste nebyli toho činili! Vy jste se po staletí v Čechách a na Moravě kulturně vyvíjeli, sytili! Vy jste měli a máte více, než vám po právu patřilo a patří. (Sen. dr Wiechowski [německy]: Vy mluvíte o Rakousku!) Ne! Mluvím o Moravě a o Čechách. A nyní, když se kolo obrátilo, především musíme my dostati to, co nám bylo po staletí odpíráno; musíme křivdy, které byly na nás po staletí páchány odčiniti a bezpráví, která byla na našich českých školách páchána, napraviti. Až budeme tam, kde jste byli před převratem vy kulturně, až bude náš národní život a národní, stát skutečně zabezpečen, pak budeme s vámi mluviti a buďte ubezpečeni, že vás nebudeme následovati a že nebudeme dělati toho, co vy jste dělali na Moravě a ve Slezsku nám. (Sen. Luksch [německy]: Podívejte se na Velké Brno! 19 osad bylo tam připojeno. Řekněte, zdali bylo ve starém Rakousku něco takového možné! Podívejte se do Slezska, tam jsou dvě třetiny Němců a kdo tam má většinu?) Ještě horší věci byly v Lipníku, v Hranicích a v Prostějově a jinde. (Hluk. Sen. dr Spiegel [německy]: Co jste slíbili v Pittsburgu a co jste nedodrželi? Hluk. Sen. dr. Luksch [německy]: Kdyby se vám bylo ve starém Rakousku něco podobného přihodilo, co byste byli dělali? Velké Brno, Velká Olomouc atd. to jest neuvěřitelné. Hlas: My víme, co dělali Němci!) V Prostějově nebylo kromě židů téměř žádných Němců a jak dlouho nebylo tam žádné české školy! V Lipníku byli jenom židé a nebyly tam české školy, v Uherském Brodě nebylo Němců a nebyly tam české školy! (Sen. dr Spiegel [německy]: Vždyť bylo v roce 1905 učiněno vyrovnání. Tu přece bylo Čechům, všechno dáno! Výkřiky sen. Jelinka. Odpor na straně české. Trvalý hluk). Pane kolego Jelinku, vy nejlépe víte, co se na Moravě dělo! Mluvíte-li o zločinech, máte zákony, můžete si stěžovat a žalovat. (Různé výkřiky německých senátorů. Místopředseda dr Soukup zvoní.) Vy však, Němci, máte nejméně příčinu mluviti, o zločinech. Já nejsem žádným šovinistou a vím, co je má povinnost, ale přes to pravím, že po tom, co jste léta a léta dělali na Moravě a ve Slezsku, nemůžete nic jiného od nás žádati. Vás následovati nebudeme a to, co jste dělali vy dříve nám, my vám dělati nebudeme, nýbrž budeme spravedlivější, lidštější a křesťanštější, nežli jste byli vy. (Hlas: Dobrá! Tak jest!) Více nemůžete od nás žádati. Kdybychom dnes, pokud nejsme zabezpečeni, pokud náš stát skutečně není národním státem naším, kdybychom dnes dávali vám to, co vy dnes chcete, pak bychom si sami kopali hrob. (Tak jest!) Dáme vám všechno, co právo a spravedlnost žádá, ale v rámci svého národního státu. (Tak jest!) Až tento národní stát náš bude. zabezpečen, pak dozajista také i vy dostanete, co v tomto státě potřebujete a dostanete dozajista více, než co vy jste dříve dávali nám. (Sen. dr Spiegel [německy]. My žádáme pouze splnění smlouvy pařížské! Vy jste podepsali smlouvu, kterou nedodržujete. Sen. Luksch [německy]: Vždyť my jsme ve Střední Africe a nikoliv ve Střední Evropě!)

Vy, pane kolego, v Brně na zemském sněmu jste se nám jen smával, když jsme nazývali tehdejší poměry na Moravě africkými. Toho my vám dělati nebudeme. Kdo za to může, když se obrátil osud v náš prospěch! Budeme spravedlivější než jste byli vy a než jste si od nás zasloužili!

Budeme hlasovati pro tento rozpočet, ale prosíme, aby také jiné strany koncentrované daly státu tak obětavě a tak rády všecko, co potřebuje, jako my. Čekáme stejnou loyalitu a stejnou zdrženlivost od ostatních koncentrovaných stran, loyalitu a umírněnost takovou, jako přinášíme my. Jenom tenkráte bude naše vláda skutečně moci splniti velmi těžké povinnosti a zdolati velmi těžké úkoly, které jí ne strany, ale nutnost a těžké doby uložily, když všechny koncentrované strany uloží si stejné sebezapření a když v zájmu státu své stranické zájmy podrobí vyšším zájmům státu, našeho mladého a milovaného Státu! (Výborně! Hlučný souhlas!)

Místopředseda dr Soukup (zvoní): Slovo má pan sen. dr Spiegel.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Bylo by velmi lákavé odpověděti na vývody, jež jsme právě slyšeli a dokázati panu řečníku, který mluvil přede mnou, jak velice se uchyluje od pravdy, tvrdí-li, že nynější vláda v tomto státě chce se nejprve sama upevniti, aby pak mohla vyhověti také nám. Nechci se tím podrobněji obírati, budu míti snad na konci své řeči příležitost promluviti o národnostní otázce, chci se však nejprve držeti toho, co jest předmětem jednání, totiž rozpočtu.

Jest u nás zvykem srovnávati poměry v Československu s poměry za starého Rakouska. Také pan předřečník tak právě učinil, aby z toho vyvodil závěr, že jest u nás nepoměrně lépe než ve starém Rakousku a chceme-li o tom čísti něco podrobnějšího, stačí přece vzíti do ruky jen "Prager Presse" nebo "Prager Abendblatt", který se napil z Ltehe a už dávno neví, jak psal za starého Rakouska. (Veselost.) Obráceno na náš případ znamená to, že se u nás zachází s rozpočtem zrovna tak, jako za starého Rakouska. Za starého Rakouska byl rozpočet vždycky opožděně, na denním pořádku, rozpočet byl vydán v měsíci březnu, dubnu, květnu - pro obstrukci k tomu dříve nedošlo. Do té doby bylo nutno vypomoci si rozpočtem prozatímním. Zde v Československu jest rozpočet 1. ledna hotov, finanční zákon je zde, jak nádherné, jak krásné jest to v tomto státě! Věc má však dva háčky. Především nutno připomenouti, že ve Vídni byl rozpočet projednán sice s opožděním, avšak proč? Poněvadž byl projednáván skutečně podrobně a věcně, poněvadž ve Vídni byli znalci a kritikové rozpočtu a poněvadž zpravodajové ve Vídni brali svůj úkol skutečně vážně, rozpočet studovali, poněvadž poslanecká sněmovna kladla na to váhu, aby se skutečně pohroužila do rozpočtových položek, poněvadž v každém jednotlivém případě žádala od vlády objasnění a nespokojila se s několika "vysvětlivkami", které nacházíme v rozpočtu nyní. Tak tomu bylo ve starém Rakousku, tehdy byl rozpočet studován a vůbec nevadilo, byl-li pro první měsíce rozpočet pouze prozatímní. Zde však - to snad nebude nikdo z většiny popírat - rozpočet se projednává povrchně, nikdy se nevnikne do věci. Zprávy vznášejí se jen tak všeobecně nad vodami, parlamentární spolupráce na rozpočtu rovná se nule. (Sen. dr Procházka: Kolik roků nebyl rozpočet v parlamentu, vůbec projednáván!) Ano, ano, to byla obstrukce. Ptejte se však, kdo obstruoval, na tom zaleží. Promiňte, pane presidente, to byla smrtelná nemoc Rakouska. Pokud bylo Rakousko zdrávo a plno životní síly, po všechna léta rozpočet zpracovalo a vy snad nestojíte na stanovisku, že jste v agónii. Vždyť jste toho názoru, že máte živoucí stát. (Sen. dr Klouda: To jest sofistika!) Sofistika, prosím, nemohu za to. Říkám, co jest mé mínění. Je-li to sofistické, musím tu výtku snésti.

Druhý bod jest: Zakládáte si na tom, že jest rozpočet, včas hotov. Popírám to, neboť rozpočet, který nyní proti našim hlasům schválíte, není konečný. Teprve na konci roku přijde druhý rozpočet; to, co nyní zde jest, jest pouhým povídáním. Loňského roku byl rozpočet aktivní, končil přebytkem. Tu přijde rozpočet dodatečný, který zase tento t. zv. "přebytek" rozmetá. Před počátkem roku dostáváme modrý sešit, to.je státní rozpočet - do budoucna. Když se rok chýlí ke konci, dostaneme jiný sešit, to je státní rozpočet do minulosti. (Veselost). Teprve z těchto dvou sešitů povstane rozpočet. Dostanete-li teprve ke konci roku druhý sešit, ten jsme dostali teprve včera - vlastní správný rozpočet, je to největší zpoždění rozpočtu, jaké si jen vůbec lze mysliti. Neboť když už je po 31. prosinci, nedá se na státním hospodaření vůbec ničeho měniti. Ať přijde tento rozpočet o rok, dva, nebo o 10 let později, finanční období už je za námi. Dále, ve starém Rakousku dali si ještě s rozpočtem práci... (Sen. Havlena: Vládli jste § 14.) Pracovalo-li se s § 14, proto ještě nebyl rozpočet špatný. Myslíte, že byl rozpočet proto špatný? O tom není vůbec řeči! Vy, pánové, máte zmocňovací zákon, který je horší, než kterýkoli § 14. (Sen. dr. Klouda: Ale to je rozhodně poctivější a lepší!) Poctivější a lepší! To není sofistika, naprosto ne? V Rakousku si dali práci, aby byl rozpočet řádně upraven, kdežto zde se berou do rozpočtu fantastická čísla. Loňského roku byly příjmy státních drah preliminovány čísly fantastickými, aby se tím způsobem dospělo k dříve zmíněnému přebytku. A že se tak stalo, přiznal zde, v rozpočtovém výboru, minulého týdne sám pan ministr železnic. Dále se odvolávám prostě na pana generálního zpravodaje, který nám dnes plným právem řekl: Rozpočet je nepravdivý už v tom okamžiku, jakmile je vůbec dohotoven. Bylo řečeno, že nouzová výpomoc státním úředníkům musí býti povolena a sice ještě tohoto měsíce, avšak v rozpočtu není obsažena a pan generální zpravodaj to plným právem vytkl, když řekl, že nouzové přídavky nebyly zařazeny do rozpočtu jen pro pouhou formalitu, tudíž jen proto, aby se docílilo příznivého výsledku. Tato veliká položka nebyla zařazena a tím rozpočet prostě falšován. Co náleží k řádnému rozpočtu? Nejen paráda čísel, kterou nacházíme zde, nýbrž, je-li rozpočet nepříznivý a končí schodkem, aby bylo také řečeno, jak má býti tento schodek uhrazen. To k tomu náleží. Co však nacházíme zde? Schodek jest u nás pravidelným zjevem. Také loni; ačkoli byl vypočítán přebytek, tohoto přebytku ve skutečnosti nebylo. Státní správa.však nečiní vážných opatření. Pan senátor Klouda snad zase řekne, že je to sofistika, ale nemohu mu pomoci, dosud nebylo učiněno k úhradě schodku vážného opatřeni. Finanční zákon praví pouze, že 800 milionů schodku má býti uhrazeno úvěrními operacemi a 3 miliardy a ještě něco nad to mají býti uhrazeny dlouhodobými úvěrními operacemi. Prosím, tak to stojí ve finančním zákoně, neboť jednou zde čteme "úvěrními operacemi" a po druhé "dlouhodobými úvěrními operacemi". To je všechno. Jednou má ministr financí provésti úvěrní operace, po druhé dlouhodobé úvěrní operace, jak tyto dlouhodobé úvěrní operace vypadají, o to se zde nikdo nestará, Národní shromáždění se zde úplně vzdalo jakéhokoli vlivu na finanční hospodářství. Ať dělá ministr financí cokoli, jest chráněn finančním zákonem. Při řádném finančním hospodaření bychom očekávali, že prováděti dlouhodobé úvěrní operace se zakazuje, nikoli však přímo nařizuje. Je velmi pozoruhodné, že si zde pánové vůbec nepředkládají otázky, co se má státi se schodkem a pak, že si nekladou další otázky, co se má státi, bude-li se každoročně objevovati takovýto miliardový schodek, tentokráte 4 miliardy. Tyto miliardové schodky se hromadí a i když jsou tyto miliardy zdánlivě uhrazeny úvěrními operacemi, znamená to dělat dluhy a to přijde draho. Tím se uvaluje na stát břemeno úroků, jež znamená neobyčejné zatížení. O státním dluhu chci učiniti ještě několik poznámek. Vítám to s povděkem, že pan generální zpravodaj jak ve své písemní, tak i v ústní zprávě věnoval uvážení hodná slova předválečným rentám a válečným půjčkám. O předválečných rentách řekl, že Jest to věcí mezinárodní cti, aby byly,už jednou konečně zaplaceny, prozatím aspoň úroky. A o válečné půjčce řekl: Musíme už jednou z této bažiny vybřednouti. Mohu to jen podepsati, řekl plným právem, že válečná půjčka musí býti konečně odpolitisována. Ale ptám se, jak pak má býti válečná půjčka odpolitisována, když si ani jediný český politik netroufá dáti první podnět k tomuto odpolitisování? Pak nebude nikdy odpolitisována. Jestliže to všichni uznáváte a řekl to president republiky, že se v tomto směru musí něco státi, myslím, aniž soudím sofisticky (Veselost), že by se přece jen něco mělo státi. (Hlas německy: Velmi dobře!)