Pokud se týče našeho poměru senátu k poslanecké sněmovně, tu bych si přál, aby tento poměr nebyl ani zakalován, a nebyl zatemňován, neboť senát nechce nic jiného, než rovnoprávnost, na kterou má plné právo podle ústavy. (Sen. Lisý: Tak Jest! Výborně!) Jest jisto, že takovéto vyjasnění toho poměru senátu k poslanecké sněmovně, může také přispěti hodně ke konsolidaci vnitřních politických poměrů. Pokud se týče naší zahraniční situace, tedy situace zevnitřní, tedy myslím, že jest kromobyčejně vážná. Stálé napjetí mezi Německem a Francií pro reparační splátky, konečně poslední události v Maďarsku, kde bychom bývali musili zakročiti dokonce ozbrojenou mocí proti Maďarsku, dále jisté rozladění mezi Anglií a Francií - o torno poměru dávno nemůžeme říkati, že by to byla >entente cordiale< - a stejně také v poslední době určité rozladění mezi Itálií a Francií nasvědčují, že stav ve Střední Evropě a Evropě vůbec, ještě dlouho a dlouho není tak v pevné míře, jak bychom si snad představovali. Dále jediný výhled na východy kde vidíme spor mezi Ruskem a Ukrajinou, do kteréžto zápletky může býti zataženo i Polsko, konečně různé a různé jiné plebiscitní otázky nasvědčují tomu, že jsou pojištěny všechny mírové smlouvy, které nesnesou věru mnoho hořlavých látek, mnoho látek výbušných a že je tu celá řada nevyřešených otázek a problémů.

Samozřejmě, že pro naši zahraniční politiku musí býti uplatněna jediná směrnice, a my musíme za každých okolností pracovat k tomu, aby byly dodržovány a zachovány do všech důsledků mírové smlouvy, poněvadž mírové smlouvy jsou nejen podkladem mapy nové Evropy, ale jsou také zárukou míru. K tomu cíli, aby byl zachován, slouží právě Malá Dohoda, která nemá býti snad spolkem na boj, nýbrž čistě a pouze na obranu a má býti zárukou integrity našeho státu, ale i míru a zároveň zárukou proti jakémukoliv pokusu, aby nastolena byla buď u nás nebo v okolních státech reakce. Já řeknu upřímně: Malá Dohoda je pro nás a má býti Jakýmsi ledovým obkladem na hlavy a rozpálené mozky oněch politiků, kteří by snad chtěli zbalkanisovati Střední Evropu, aby ve stálých zmatcích mohli kouti plány na revanche. My nikterak nechceme podceňovati význam Svazu národů, stejné také nechceme podceňovati význam odzbrojovací konference ve Washingtone, ale jistě bude dobře, když se v prvé řadě spolehneme sami na sebe, a když se těsně přimkneme k našim sousedům, s nimiž jsme, uzavřeli politické smlouvy a když se co nejtěsněji přimkneme k Jugoslávii, poněvadž osud tohoto státu je hodně příbuzný osudu našemu.

Jaká jest hospodářská situace kolem nás? Je jistě právě tak nevyjasněna a neutěšena, jako je situace politická, Rakousko leží v hospodářské agónii, z níž bude zachráněno již snad jenom zázrakem. V podobné situaci ocitá se Německo, ať již jest tato situace uměle vyvolána, ač snad je následkem nemožností Německa, odváděti reparační splátky Dohodě, anebo, jestli je ta situace nezaviněna, jisto je, že dnes je Německo jevištěm valutární spekulace následkem katastrofálního poklesu marky, právě tak jako Rakousko, a můžeme směle říci, že se Německo ocitá v předvečer finančního bankrotu. Snad je možné, že z tohoto bankrotu vyvázne ještě, snad ty styky, které navázal Rathenau, které navázal Stinnes v poslední době s Anglií, která, jak možno pozorovati, pěstuje v poslední době hodně germanofilskou politiku, snad bude zachráněno Německo z toho bankrotu, ale na faktu se nezmění nic, že totiž Německo po stránce důvěry finanční a hospodářské doznalo silný otřes, který otřes bude také pozorován beze sporu i u nás, v našem státě, a jistě také ucítí jej celý hospodářský, a finanční svět. A po Německu přichází na řadu Polsko, dále Maďarsko, se svojí znehodnocenou valutou, ale tyto státy se mohou nejlépe zotaviti, poněvadž nejsou státy exportní, nýbrž po výtce státy agrární. Jisté je, že naše republika se svojí stabilisovanou valutou podobá se jakémusi druhému Švýcarsku, je v pravém slova smyslu takovou oasou v té nekonečné, beznadějné pouští monetárního hospodářství.

Již těchto několik náčrtů o vnitřní i zevnitřní situaci nasvědčuje, Jak Je nutilo co nejdůrazněji zvolati ke všem myslícím hlavám českým a k jejich srdcím: Caveant consules!

Chceme-li míti stát, musíme, jak jsem již řekl, uměti vládnouti a musíme chtíti vládnouti, poněvadž vládnouti nesmí znamenati v republice to, co znamenalo v Rakousku, utiskovati lid. V republice znamená vládnouti, převzíti nejen zodpovědnost za tu administrativu, za ten chod státní správy, nýbrž znamená to také převzíti odpovědnost za existenci státu. (Výborně!)

A jen si řekněme upřímně, loňského roku jsme od této odpovědnosti prostě utekli a přenechali isme všechno úřednické vládě, vládě, která byla parlamentu cizí, tak jako jí byl parlament cizí. Dnes je ovšem velice snadno kritisovati úřednickou vládu, tento systém, ale jen si řekněme, to byla naše vina. Žádná úřednická vláda, i kdyby byla sebe lepší, nevykoná více, nežli ta poslední vláda, prostě proto, poněvadž nemá přímého kontaktu s lidem a také s parlamentem. Úřednická vláda to byla, která vyvolala různé ty >pětky< do života a proč? Poněvadž u nás žádná sebe bezvýznamnější věc neobejde se bez jedné, dvou, tří i více krisí. My si přímo libujeme v politickém romantismu, v těch hrůzostrašně tajemných situacích. A za takové situace povstala také tato vláda, ačkoliv jsme už předem o této vládě věděli, že nemůže býti jinou, než vládou všenárodní koncentrace.

Také program vlády byl by mně věcí vedlejší. Mně by stačil úplně krátký program, ale musí býti zachováván. Nesmí přirozeně program této všenárodní koncentrace býti jakousi svěrací kazajkou pro sociální potřeby lidu, jak jsem již řekl, pro mne by to bylo vedlejší, jest-li ta, či ona politická strana najde v tom programu ten či onen svůj specielní požadavek. Program musíme všecky strany, které to upřímně a poctivě smýšlí s tímto státem, nalézti jeden, co nás spojuje: To je udržeti republiku a pracovati všichni společně k její hospodářské a politické konsolidaci a stabilisaci. (Výborně!) Jestliže toto dokážeme, jak jsem naznačil, po druhé jsme vybudovali republiku, dohoda stran bude tím nejkrásnějším programem, jestliže se podřídíme vzájemné loyalitě, i když ten program nebude napsán. To je příkaz doby, a já neváhám říci, že ti, kteří dnes se vzdalují této zodpovědnosti a této spolupráce v tak vážné chvíli, že patří mezi ty, kteří - nechci říci, že jsou přímo nepřáteli tohoto státu - že ale tento stát alespoň negují. (Tak jest!) Oposice jest prý zdravou, ano, ale ptám se, máme-li u nás v Československé republice v pravém slova smyslu takovou oposici, takový oposiční blok, s jakým se setkáváme v jiných státech s parlamentní většinou, kde by oposiční blok měl stejné cíle, kde by směřoval stejně jako vládní blok ku blahu národa a státu, a jenom by se lišil taktikou a prostředky? Máme u nás takový oposiční blok, který by mohl okamžitě převzíti kormidlo státu, a abychom mu mohli toto kormidlo svěřiti? (Výborně!) Můžeme, prosím, něco podobného dnes očekávati od našich Němců, když slyšíme tyto různé řeči zde a že Němci dokonce dnes trestají poslance i senátory, kteří se snad opovážili říci na schůzích, že se postavili na půdu tohoto státu? (Slyšte!) Můžeme svěřiti osudy tohoto státu tomuto oposičnímu bloku, snad komunistům nebo Maďarům? Zajisté že ne, a proto nezbývá nám nic jiného, než vládnouti. České strany si toho musí uvědomiti, a jestliže si toho teď neuvědomíme, pak buďte ujištěni, že dříve či později budeme tento chod státní administrativy a parlamentního stroje vykupovati drahocennými ústupky, zejména ústupky národnostními. (Výborně!) Dokud nepřijdou Němci k rozumu, sami si musíme obstarávati svoje záležitosti - tím nechci říci, že by snad Němci to nedovedli, ze by nemohli spoluvládnouti, naopak, oni jsou pilní, přičinliví, oni mají organisační talent, a my je velmi postrádáme - a na tolik jsme poctivými, abychom to teď řekli, zejména při hospodářském zákonodárství. Ale dnes ještě nepřišla tato doba, kde by mohli s námi spolupracovati, a to prostě proto, poněvadž lid německý je v zajetí těch různých demagogických vůdců, kteří žijí a kteří tyjí z negace tohoto státu.

Mluví se také o nesourodnosti dnešní všenárodní koalice, mluví se, že prý je to anomálie, jestliže ve společné vládě sedí klerikálové vedle sociálních demokratů. K tomu jsme byli přímo přinuceni aritmetickou nutností a také proto, že toho vyžadovaly vyšší zájmy státu, které musíme postaviti nad zájmy stran! (Sen. Polach [německy]: Aritmetika není základem státu!) Za toto rozvrstvení my nemůžeme a toto rozvrstvení dlouho potrvá v našem státě, a není, prosím, na kontingente jediného státu, až snad na Belgii, kde by mohla jediná politická sraná převzíti otěže vlády státu, kde se musí ve všech státech vytvořiti určitý blok koncentrační, a tak je to také v Československé republice, a na tom ani nové volby by nic nezměnily.

A jestliže dr Šmeral řekl nedávno v Užhorodě, že se musí v Československé republice utvořiti silná komunistická strana, aby mohla jednou převzíti otěže vlády, pak se dr Šmeral toho okamžiku asi sotva dočká.

Tolik bych chtěl předeslati k rozpočtu samému.

Rozpočet na rok 1922 končí deficitem okrouhle 800 milionů. To je ovšem číslo fiktivní, poněvadž rozpočet tento bude vyšší, stejně tak loňského roku, jak nám to vysvětloval pan referent. Loňského roku vykázali jsme na rok 1921 přebytek 300 mil. korun. Kdybychom ovšem byli sdělávali rozpočet tak, jako letošního roků, kdybychom byli do rozpočtu pojali položku, kterou musí stát platiti na zvýšení platů učitelů, 11 set milionů korun, byli bychom vykázali deficit právě takový, jako vykazujeme nyní, to jest 800 milionů korun. Jestliže od těchto 1100 milionů korun odečteme účetní přebytek 300 milionů korun, dostáváme právě takový deficit, jako vykazujeme na příští rok. Podle dodatečného rozpočtu, který teprve budeme projednávati, vidíme, že končíme za rok 1921 deficitem značnějším, totiž 2,600 milionů korun. A jestliže srovnáme nynější deficit na rok 1922, i když do tohoto deficitu konečně již pojímáme tu částku 1.600 milionů korun, kterou musíme vyplatiti na nouzové výpomoci, i potom vidíme, že situace finanční se podstatně zlepšila, poněvadž tento rok končíme deficitem 2.600 mil, korun, kdežto na rok 1922 bychom končili 2 miliardami. Při tom jsme ovšem také trochu fixlovali, sit venia verbo, to jest nepojali jsme do tohoto rozpočtu nouzové výpomoci, ačkoliv jsme věděli, že je zaměstnancům vyplatiti musíme, poněvadž jest za nynějších drahotních poměrů nemožno, abychom jejich požitky snižovali. Stalo prý se tak proto, abychom v cizině, kde se chceme ucházeti o úvěr, ukázali lepší finanční situací. To jest ale pštrosí politika, poněvadž cizina, která se u nás bude chtíti exponovati finančně, se s naším rozpočtem zajisté blíže obeznámí. Já bych si konečně z deficitu nic nedělal, jestliže k němu nepřičiníme nové výdaje, které v rozpočtu zařazeny nejsou, které nejsou preliminovány. Já tuto obavu chovám prostě z toho důvodu, poněvadž jsme výdaje preliminovali příliš nízko, takže nejsou naprosto úměrný skutečné potřebě. Jak známo, ministerstvo financí vracelo rozpočet několikráte k přepracování jednotlivým ministerstvům a tu se šlo jistě za meze vší možnosti. Rozpočet na rok 1922 byl sdělán pod heslem: >Šetřit<. Loňského roku jsme měli heslo >Rovnováha<. Jako toto heslo >Rovnováha< selhalo, mám obavu, že selže i heslo >Šetřit<. Ale není to jinak možno, prostě proto, že rozpočet na rok 1922 je rozpočtem abnormálním, poněvadž my v tomto rozpočtu teprve likvidujeme určitá hospodářská opatření válečná a poválečná. Tím mění se podstatně tvářnost našeho rozpočtu. Tím, že likvidujeme určitá poválečná opatření, mění se i značně příjmové položky. Vidíme, že státní příjmy se snížily následkem toho, že z cukerních přeplatků, které jsme loňského roku prelimimovali 700 milionů korun, letos preliminujeme pouze 250 milionů korun. Zde ovšem se projevuje ta slavná politika bývalého ministra dr Hotowtze. Kromě toho vidíme, že se také snižuje příjem, pokud se týče přeplatkového fondu lihové komise, a to o 50 milionů korun. Také zisk státu na vývozu dříví je o 40 mil, korun nižší. Loňského roku jsme viděli v rozpočtu položku Tukové ústředny 150 mil. korun a dnes tam není ani haléře. Již z těchto cifer vidíme tu onu labilitu našeho rozpočtu a také vidíme, že se pouze v důsledku toho snížily příjmy o 600 milionů Kč. Samozřejmě, že se také změnily v našem rozpočtu výdaje. To bylo zde již také řečeno a tu musím říci, že všechna ministerstva, až na ministerstvo soč, péče a pak na ministerstva, která jsou v likvidaci, totiž ministerstvo zásobování a úřad pro zahraniční obchod, vykazují značně zvýšené vydáte, a tu některé číslice mne přímo překvapily. Na př. nalézáme v rozpočtu: Příděly samosprávným svazkům činí proti loňskému roku o 852 miliony Kč více, státní dluh činí o 994 miliony Kč více než loni, ministerstvo nár. obrany žádá o 781 milion Kč více, školství o 524 miliony Kč, železnice dokonce o 1,236 miliony Kč. Krátce, celkem žádají ministerstva okrouhle asi o 6 miliard Kč více než loňského roku. Z toho ale připadá na osobní náklady jen asi 1 miliarda, kdežto ostatních 5 miliard je určeno na věcné potřeby.

Jestliže porovnáváme některé daně a dávky - ovšem jen krátce - vidíme také, že preliminujeme dávky a daně příliš vysoko. Mohl bych zde naznačiti na příklad, že daň z příjmu je preliminována více než dvojnásobným obnosem, dávka z uhlí má vynésti o 250 milionů Kč více, cla, prosím, cla na rok 1921 byla preliminována částkou 190 milionů Kč, na rok 1922 však částkou 522 miliony Kč, tedy zde je něco závadného. Buď první rozpočet i rozpočty následující byly pokud se týče položek příjmů příliš nízko preliminovány - a v tom byla snad určitá politika - nebo skutečně jsou daně tak napjaty, když vidíme, co žádáme všechno od občanstva, a tu nutno plně souhlasiti s ministrem financí, jestliže řekl, že se musíme pro nejbližší dlouhou obejíti - a myslím, že je to také správné - bez jakýchkoliv nových dani a nových dávek. Ale nejen obejíti se bez nových daní a dávek, nýbrž bylo by záhodno snížiti určité dávky, zejména daň z uhlí, která jistě postihuje velice náš hospodářský život.

Nyní vidíme, že docházíme k alternativě: Jestliže na jedné straně se říká, že musíme se obejíti bez nových daní a bez nových dávek, jestliže na druhé straně musíme se také vystříhati inflace, nesmíme tisknout bankovek, což by znamenalo počátek konce, a jestliže musíme za každou cenu udržeti rovnováhu v našem rozpočtu, pak nezbývá, než šetřit. Neboť je jisto, že ta finanční rovnováha, to porušení finanční rovnováhy, nevzniká ani snad z nedostatečných příjmů, jako spíše z upřílišněných vydání. A já bych chtěl spíše říci: ne upřílišněných, jako spíše takových vydání, která jdou nad naši sílu. Když šetřit, pak prohlašuji jménem své strany: šetřit bezpodmínečně, všude a na všem. (Hlas: Škrtnout francouzskou misi!) Ne snad, jak se má za to, aby se šetřilo jen na jedné vrstvě, jen na státní administrativě, jen na státních zaměstnancích. Budeme bedlivě přihlížeti k tomu, aby úspory nebyly jednostranné, aby se prostě šetřilo všude. Každý stav, každá třída, každá vrstva občanstva v republice má za to a souhlasí, že se musí šetřiti, ale nikdo nechce, aby se začalo právě u něho, každý myslí: šetřit na jiném, jen ne na mně. Tak to nepůjde. Nesmí se šetřiti, jen když se jedná o platy, o mzdy, ať dělníků, ať veřejných zaměstnanců, ne! musíme šetřit také, když jde o upřílišněné zisky, (Hlas: Lichevní!) nechci říci zrovna lichevní zisky, které plynou jednotlivcům z výrobního procesu. Chceme-li snižovati mzdy, chceme-li snižovati platy, pak prosím, musíme se postarati o to, aby se snížily ceny všech životních potřeb a já prohlašuji, že my budeme prvními, kteří se postavíme za to, aby se snížily mzdy a aby se snížily platy, jestliže budeme moci konstatovati sestupnou tendencí v cenové politice, bohužel, to dnes konstatovati nemůžeme, naopak, podle úředního indexu můžeme konstatovati dokonce vzestupnou tendenci.

Každý rozumný člověk jistě uzná, že se musí šetřiti. Nuže, stát chce šetřiti především na svých zaměstnancích. My už známe ta opatření, která zde budou v neprospěch státních zaměstnanců provedená. Tedy stát jde napřed dobrým příkladem. Uvidíme, jak bude reagovati výrobní svět, jestli si to vezme k srdci a jestli také přikročí k úměrnému snižování cen životních potřeb. Každý musí šetřiti, i stát, neboť nechceme sdíleti osud okolních států, ale zde se jedná o to, jak a kde máme šetřiti, aby to pocítila státní pokladna a pak, aby netrpěly tím zájmy občanstva a abychom event. snad nějakými experimenty nebo unáhlenými úsporami nedocílili pravého opaku.

Budu upřímným a řeknu, že si libujme v heslech. Vynalézáme každé chvíle nějaká hesla. Teď jsme vynalezli nové heslo, když jsme řekli: Máme mnoho úřednictva a na tom úřednictvu musíme šetřiti. A to heslo se dnes tak zalíbilo - ono zase přejde - že dnes, když by se propouštěli státní zaměstnanci po tisících a tisících na ulici, tak by se dokonce snad i tleskalo, a tleskali by právě ti nejvíce, kteří té státní administrativy nejvíce potřebují, kteří nejvíce od ní vyžadují.

Ale jedno nás může utěšovati. Není to jen u nás, nýbrž je to v celém světě; jak vidíme: ve všech státech jde vlna úspor, a je to psychologicky vysvětleno reakcí na to miliardové šílené vyhazování peněz za války. Je to samozřejmé! Tehdy vystříleti miliardy, zničiti za miliardy hospodářských hodnot se dokonce kvalifikovalo jako hrdinství. Tedy je samozřejmé, jestliže dnes si říkáme: musíme šetřiti. Není také žádného jiného zbytí. Musíme šetřiti, ale nejen na státních zaměstnancích, nýbrž všude, i ve státní správě šetřiti na věcných potřebách.

Já to také věcně dokáži. Budiž, my máme mnoho státních zaměstnanců. Připouštím, že máme úřady, kde máme hypertrofii, ale máme i úřady, kde máme atrofii. Dnes již nemáme ministry úřednické, dnes máme parlamentární úředníky, nechť vyvstanou a řeknou: >V mém resortu je mnoho úřednictva,< ale také nechť vysvětlí, jak to vzešlo. Mluví-li se o tisících nadbytečných státních zaměstnancích, kdo to zavinil? Nebudeme věřiti té pohádce o politických legitimacích, že by na základě politických legitimací do tisíců a tisíců státních zaměstnanců se přijímalo. Některý z mých předřečníků zde uvedl - tuším, pan dr Franta, že uváděl podle statistiky ovšem a vybral určité případy - že snad zaměstnáváme v Československé republice více úřednictva, než ho,na našem území zaměstnávalo bývalé Rakousko. To popírání, právě na základě úřední statistiky, kterou nám do senátu poslalo ministerské předsednictvo, podle kteréžto statistiky je doloženo, že zaměstnáváme asi 300 tisíc zaměstnanců. Ale v tom jsou také dělníci, výpomocné síly a profesoři, zkrátka každý, kdo bere jakékoliv služné nebo mzdu ze státní pokladny. Rakousko, jich zaměstnávalo podle téže statistiky 216,000, ale bez dělníků a samotné ministerstvo zemědělství zaměstnává okrouhle 90.000 dělníků. Ministerstvo železnic zaměstnává asi okrouhle 90 tisíc dělníků, a ještě jsou tu také výpomocné síly. Já úplně popírám, že bychom snad zaměstnávali v Československé republice více státních zaměstnanců, nežli snad zaměstnávalo Rakousko. (Hlas: Ale více vojáků!) Ale, prosím, tím nechci nikterak říci, že bych se chtěl vysloviti proti restrinkci personálu. Já jsem pro důkladnou restrinkci personálu, ale musíme si tu otázku položiti docela jinak. Tuším, že to byl pan dr Soukup, který svého času prohlásil, že jsme převzali hřbitov a říkáme o sobě pořád, že jsme vítězným státem, ale neseme hospodářské důsledky prohrané války za Rakousko; že jsme snili o náhradě válečné, ale ničeho se nám nedostalo. My tedy musíme položiti si otázku: Může ta schudlá republika vydržovati takový značný počet státních zaměstnanců, jako to mohlo dělat bohaté Rakousko? Rakousko přece před válkou rozhodně bylo bohatší, než jest naše republika. A tu samozřejmě musíme říci, ne! Tedy my musíme samozřejmě provésti redukci, ale nejen redukci státních zaměstnanců, ale také redukci potřeb a požadavků našeho občanstva.

Proč pak máme vlastně tu administrativu tak nákladnou? Víme, jaké hospodářství jsme převzali po Rakousku. My jsme převzali administrativní budovu kusou, museli jsme teprve vybudovati a vytvořiti nové centrály, museli jsme si vybudovati naši diplomacii, museli jsme dáti do pořádku železnice, pošty, školy a všechno možné, museli jsme přihlížeti na legionáře, invalidy. A nemluvil zde pravdu kolega Fahrner, když říkal, že jsme snad nepřijali do služeb německé-úředníky. Není to pravda. Ti, kteří složili slib, byli všichni bezpodmínečně přijati. Museli jsme podle mírové úmluvy převzíti úředníky, kteří byli příslušníky republiky Československé a byli roztroušeni po celém Rakousku. Krátce, všecko se nám tu po převratu do státních služeb hrnulo. Ale nejen ty osoby, ten personál se nám hrnul, ale také občanstvo žádalo na státu věci, které šly nad jeho síly. Ať řeknou nám ti první ministři parlamentní, jak se to všecko na ně hrnulo, co všechno se žádalo, jak všecko chtělo míti občanstvo okamžitě v pořádku, aby nám už jezdily pravidelně železnice, dokonce chtěli míti rozmnožen počet vlaků, hojnost telegrafů, telefonů. Každý to žádal, V celém Rakousku bylo asi 57 autobusových linií, my jen v Čechách jich máme 62, atd. Žádaly se školy. Prosím, aby mně bylo dobře rozuměno: Všecko to bylo potřeba, to jest samozřejmé, ale to všecko vyžaduje personál a peníze. Tedy ta veřejnost také přispěla k tomu, že máme tu administrativu dnes poněkud nákladnou. Dobře víte, že za Rakouska jsme museli každou takovou věc vykupovati politickými koncesemi, každou školu, každou poštičku, telegraf a telefon museli jsme vykupovati. A museli jsme se za to zavázali, že budeme sloužiti té vládě. Upozorňuji na potrubní poštu zde v Praze. Dokonce to byl postulát bývalých Mladočechů, když vstupovali do vlády...

Tedy, když jsme se stalí samostatnou republikou, myslelo se, že musíme ihned z toho hřbitova - jak bylo řečeno svého času p. kol. dr Soukupem - vytvořiti ráj. Já mohu směle prohlásiti, že to, co se vybudovalo za tři léta, co máme samostatnou republiku, nebyli bychom za Rakouska získali ani za půl století. A nyní o té redukci personálu. Řeknu, předem, jestliže neprovedeni reformu státní správy, jestliže nezjednodušíme způsob našeho úřadování, nedocílíme žádných úspor. My chceme získati velikých úspor. Malé úspory by neměly žádného smyslu. Ušetřiti nějakého cestáře nebo sekčního šéfa, to by byla kapka v moři. My musíme docíliti miliardových úspor v našem hospodářství, aby to skutečně státní pokladna cítila a abychom se mohli vykázati v nejbližší době skutečnou, ne fiktivní rovnováhu v našem rozpočtu. Jestliže provedeme reformu státní správy, tedy reformu u našeho úřadování, pak se ta redukce dostaví automaticky. My totiž nebudeme ten personál potřebovati. Ne, že by toho personálu nebylo třeba k udržování dnešního těžkopádného úředního aparátu, který jsme převzali od >a< až do >z< od Rakouska; ale my jsme ho v některých případech dokonale zkomplikovali. Dnes jest toho personálu nezbytně třeba, A čeho bychom docílili, kdybychom chtěli mechanicky restringovati tento personál? Všude jsou prašivé ovce, ale to jsou výmínky. S těmi se setkáváme všude. Já se ujímám úřednictva, když se odsuzuje, že nekoná svých povinností. Nechť vstanou ministři a řeknou, jestli jejich úředníci nepracují nad své síly, jestli platí pro ně Smí hodinová doba pracovní. I tu můžeme zvýšiti výkonnost, o tom nemůže býti sporu, ale nesmí se personál paušálně obviňovati. A čeho bychom docílili, kdybychom chtěli mechanicky personál restringovati? Nezapomeňme, že jsme z Rakouska převzali jádro staršího personálu, Rakousko personál nedoplňovalo. Za celá 4 léta, co trvala válka, se nepřijal nikdo. Ten personál jest již starší, fysicky vyčerpán, on trpěl podvýživou. Vzpomeňme si, jak se tehdy s personálem za Rakouska u nás nakládalo. Chtíti restringovati personál, znamenalo by žádati od starších úředníků zvýšenou výkonnost a vzíti jím jejích odpočinek, to jest, počet služebních hodin zvýšiti. Tím bychom dokázali, že bychom přivodili větší morbilitu a mortalitu a předčasnou invaliditu. Co bychom na jedné straně ušetřili, že bychom je propustili, o to bychom na druhé straně zatížili náš pensijní etat. Varuji před mechanickou restrinkcí, jsem pro ni, ale ta musí býti plánovitá.

Stejně bych se vyslovil také proti tomu, aby se snížily požitky zaměstnanců státních, dokud nenadejdou normální poměry. Naopak bych se přimlouval velmi, abychom přistoupili k stabilisaci platů. Proč to žádám? Poněvadž bychom tím zvýšili výkonnost úřednictva. Ptejte se úřednictva, o čem se vlastně dnes v úřadech mluví? Tvoří se hloučky, mluví se o stabilisaci. Je to strach a obava, jestli jim nebudou restringovány požitky, jestli jich část nebude vyhozena na dlažbu. O tom se mluví přes 2-3 měsíce. Myslíte, že toto dodává chuť a lásku k práci? Zajisté že ne. Vžijte se v psychologický stav těchto lidí. Tím trpí administrativa a výkonnost. (Sen. dr Hilgenreiner [německy]: Řekněte to většině, je dobře, že vy to říkáte!)

Ale jak to přijde, že dnes se netěší státní zaměstnanci takové sympatii, jak tomu bylo dnes rok právě, když jsme zde, lamentovali nad osudem státních zaměstnanců. Inu ovšem, bližší košile, než kabát. Dnes už se musejí tak různé vrstvy loučiti s těmi svými válečnými a poválečnými zisky, A tu se rozumí samo sebou, že se hledí v tom okolí hledat snad ten obětní beránek a tím mají býti státní zaměstnanci.