Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníkovi panu sen. Zulegerovi.

Sen. Zuleger (německy): Slavný senáte! Vzhledem na omezený čas, který mně byl přiznán, omezují se pouze na čistě hospodářské thema, i mám za to, že s obou stran bylo politicky mluveno tolik, že od toho mohu upustiti. Přicházím tudíž ihned k časovému thematu, a tím jest otázka vyživovací.

Při požadavku, jejž kladlo ministerstvo zásobování, aby pět milionů konsumentů, a to méně zámožných, zásobilo lacinými potravinami, předepsalo nám ministerstvo výživy zcela jednoduše kontingent 40,000 vagónů obilí. Předesílám, že nejsem odpůrcem toho, aby se nižším sociálním vrstvám dostalo lacinějších potravin, jsem s tím srozuměn, aby potraviny pro nižší vrstvy byly diferencovány. Ale nyní přijde to >ale<, a prosím, aby mně nebylo nerozuměno. Děje-li se tak, pak nesmí se to bráti jen z kapes rolníků samotných, nýbrž z kapes veškerenstva, Očekával jsem, že snad také naší dělníci na venkově obdrží levnější uhlí, že také jim se dostane lacinější kůže od továren na obuv a koželužen. Byl bych si přál, aby se nejchudším z chudých bylo dostalo lacinější obuvi a oděvu. To by odpovídalo stanovisku spravedlnosti. (Sen. Ferd. Jirásek: To je stejný požadavek českých zemědělců! V tom Vy se shodnete!) Ano, zajisté, proto pravím, že jsem pro tyto ceny potravin, ale ne jedině z naší kapsy, nýbrž z kapes všech. Tento kontingent 40.000 vagónů byl rozdělen dle zemí, pak dle okresů. Toto vládní nařízni ze dne 30. června, které nám dalo tento kontingent na vyrovnání, a vytýkám s důrazem, na vyrovnání 30%ní přídavek, přijali jsme s klidem a také s porozuměním. Co však se stalo? Přišlo pozdější nařízení z 5. října 1921, které nám naložilo k tomuto 30%nímu zvýšení další přirážku 30%. To jest bezprávím, a nemůže to pochopiti žádný myslící rolník, ježto jsme letos v posledním roce měli veliké sucho, sucho zcela abnormální, jakého jsme neměli od sta let. Tak nastalo také jisté předčasné dozrání, k nouzové žní. Měli jsme žně o 4 týdny dříve. Drželi jsme se kontingentu vládního, dali jsme to, co státu patří, reservovali jsme to a měli jsme obilí připraveno podle nařízení ze dne 30. června. Ostatní obilí, jež nám bylo uvolněno, jež jsme měli ještě na prodej, většina rolníků mezi tím prodala. Nařízení ze dne 5. dubna vešlo nám ve známost teprve koncem října; mezi tím však mnozí rolníci mlátili, odvedli pouze státní obilí a mohu říci, s jistou radostí. Pozorovali jsme, že ve skladištích vlastně bylo přeplněno, měli jsme v našich skladištích ležeti 800 vagónů. Máme ještě dnes dosti takových přebytků, které jsme my, rolníci, museli zaplatiti, a představte si, do jaké situace se dostala naše družstevní skladiště, která na jedné straně musela obílí platiti, a na druhé straně již neměla peněz, aby sehnala obilí, nově požadované. To jest příliš žádáno! Pak mělo se přece také odvádění předepsati snad v určitých obdobích, aby naše družstva nepřišla přímo v nebezpečí a ona byla v nebezpečí. Při tomto rozdělení a při tomto kontingentování podle zemí a okresů stala se veliká chyba. Především rozděleny byly produkční obvody ve čtyry třídy, a to v území řepné, v první a druhé území obilní a v území picni. Tu mohu z mého domova konstatovati, že na příklad právě nejvýše položené horské okresy byly zařazeny do území obilního a v nížině ležící do území pícního. Uvádím jména: V Doupovském pohoří leží na příklad dvůr Oedhof i 100 m vysoko, takže jest nemožno, aby tento dvůr mohl býti zařaděn do území obilního; byl přes to do tohoto území zařaděn. Naproti tomu bylo území v plánském okresu, které leží 400 m hluboko, zařaděno do území pícního. Z toho vyplývají obrovské spory a rozepře, jakož i pocit nespravedlnosti; toto kruté slovo musím vyřknouti. Pak přicházela mimo tato produkční území v úvahu také velikost majetku. Nejnižší třída rolníků o 1-3 ha byla vyřaděná, což také já neshledávám nespravedlivým, Začalo se od 3 do 5 ha s 30 kg, progresivně až k 50 ha, bylo předepisováno až 135 kg z 1 ha. Kdyby bylo zůstalo při tomto rozdělení, byli by všichni rolníci bývali spokojeni a srozuměni. Odkud vzít a nekrást, praví sedlák. Jestliže však rolník obilí více neměl - a to bylo ve většině případů - stanovena byla v nařízení za každý nedodaný metrický cent obilí hned pokuta 1000 Kč za metrický cent. Pánové, to jest přece příliš! Jestliže za každý nedodaný metrický cent obilí se hrozí rolníkovi pokutou 1000 Kč, pak pravím otevřeně: Kde zůstává demokratický stát, kde zůstává humanita? Pravím zde zcela otevřeně, že proti tomuto nařízení budeme rekurovati až k nejvyššímu soudu, a nemohu si představiti soudce, jenž by nás uznal vinnými. Věřím ještě ve spravedlivý stav soudcovský. Nebylo to vinou rolníků, kteří se drželi znění nařízení ze dne 30. června a kteří nemohli věděti, že po třech měsících přijde nové nařízení, jež předpisuje vyšší kontingent. Z toho vznikl jednak tento chaos, jednak toto roztrpčení v kruzích rolnictva. Chci vám uvésti příklad: Při loňském kontingentu, kdy ještě plně platilo nucené hospodářství - to bylo koncem roku 1920 - kdy dodávky musily se díti podle druhů obilí, a to podle osevní statistiky, dostaly okresy v nejvyšším pohoří, na příklad v okresu přísečnickém, nejvýše to položeném okresu v Rudohoří, předpis 10 vagónů obilí, ačkoli také každý člověk, jenž zde vůbec není domovem, musí věděti, že Rudohoří bylo a vždycky bude okresem nouzí trpícím. Ano, jest to okres, do něhož třeba dodávati, nikdy však okres, z něhož se dodává. Podle kontingentu z roku 1921 nebyl kontingent více rozdělen podle druhů obilin, nýbrž podle celkové plochy orné. I máme tisíce hektarů půdy, které snad ještě v katastru jsou označeny jako půda orná, kterých se však již od desítiletí neužívá více jako orné půdy, které obdržely nový předpis opětně 10 vagónů. Zajímavo je, že tento okres vzdor přísné rekvisice za pomocí četníků atd. v roce 1920 sehnal sotva jeden vagón, letos však předepisuje se mu opětně 10 vagónů. My sami řekli jsme v rozdělovačích komisích, aby Orlické pohoří, okres chrastavský a okresy v Rudohoří od dodávek obilí úplně byly osvobozeny; neboť že jest příliš obtížno, sháněti obílí po 5 a 10 kilech, i řekli jsme, že my, rolníci z nížin, toto břemeno sami poneseme. Tento návrh, řeknu to otevřeně, byl zajisté rozumný. Byl zamítnut. Jak jest možno, aby okres, který roku loňského nesehnal ani jednoho vagónu, letos měl dodati 10 vagónů? To jest holá nemožnost, poněvadž jich skutečně nemá. (Sen. Link [německy]: Při této byrokracii jest to možno!) Ano, nečiňte přece nás zodpovědnými, když při repartici staly se chyby ve sčítání, které obnášejí 18.000 vagónů. Nutno přece uvážiti, že v tomto ministerstvu sedějí také lidé, kteří absolvovali alespoň obecnou školu a kteří následkem toho se naučili správně sečítati. My však viděli, že tomu tak není. Ačkoliv nutno toho litovati, tyto věcí vedou k této logice a k důsledku, že nařízení nelze pak bráti vážně. To je to, co mnohým rolníkům se nelíbí, i řeknou pak: Tak, za chyby v sečítání, poněvadž tito lidé se nenaučili počítati, máme nyní my, rolníci, býti činěni zodpovědnými. To jest vysvědčení chudoby, kteréž ani vládě nemohu ušetřiti.

Dozvěděli jsme se také od vlády, že obilní ústředna má býti likvidována. Nuže, pánové, myslím, že jest to příkazem spravedlnosti. Válka skončila již před třemi léty a ústřední hospodaření s jistými odvětvími výroby bylo snad nutným opatřením válečným. Ale jednou musíme přece začíti s odstraňováním tohoto nuceného hospodářství, a to z toho důvodu, poněvadž každý rolník za tohoto nuceného hospodářství postrádá volnosti, aby zužitkoval svoji práci. Nechci uváděti analogických příkladů pro to, co by jiná povolání tomu řekla. Ústřední, hospodářství bylo odstraněno u všech povolání, pouze na zemědělství lpí dosud. Ke všemu tomu neštěstí přistoupilo také ještě strašné sucho a neúroda. Každý z nás musí se ještě diviti, že při takovémto počasí bez dešťů, jaké jsme letos zase měli jednou za celé století - poukazuji na svůj domovský okres, jenž od 1. března do 1. prosince t. r. měl množství srážek, 26 mm - že všechno živé nezhynulo. A domnívám se, že bylo také věcí ministerstva zásobování, aby se trochu lépe informovalo o produkci a aby těmto poměrům trochu více vyhovělo. Jestliže nám dnes pan ministr zásobování říká: >Ano, v Americe můžesi dělník ze své denní mzdy koupiti dva centy pšenice,< pak musím se tázati vlády: Jsme my toho vinni, že československá valuta stojí tak špatně? Nepřál bych si ničeho více a srdečněji, nežli aby československá koruna stála právě tak dobře, jako měna v Americe. To však není žádnou logikou; také vláda měla by se radovati, kdyby valutami poměry v tomto Československém státě byly lepšími, nežli jest tomu dnes, a jest to zajisté také pro vládu napomenutím, aby činila vše, aby peněžní poměry v tomto státě se utvářily lépe, nežli jakými byly doposud.

Jest veliké nebezpečí, že rolníci nebudou moci tento kontingent dodati, a jest tu nebezpečí, že statisíce nevinných bude potrestáno 1000 korunami, poněvadž jako důsledek tohoto trestu budou muset také ještě dodatečně dodati zbytek loňského kontingentu, jestliže ho plně a zcela neodvedli. (Sen. Matuščák [německy]: Poněvadž velkostatek sabotoval!) Dnes toho obilí nemají, poněvadž je prodali. Jest zde další nebezpečí, že rolníkovi vedle trestu 1000 korun také vzato bude právo volební; jsme si dnes toho jisti,. že tyto statisíce mohou ztratiti po případě také volební právo pro obecní volby, které v nejbližší době můžeme očekávati. Prosím, to může přece býti věcí názoru. Co jest ještě krutější, je obzvláště to, že byly nám odňaty otruby z obilí státem obhospodařovaného, a že se nám nyní prodávají za 200 Kč. Tedy, pánové, ježto máme veliký nedostatek píce, jest to křiklavým bezprávím, že nebyly nám tímto nařízením přiznány dříve přiznané otruby, o něž jsme přece žádali. Vláda řekla, že tyto otruby musí míti pro emulsi melasy. A podívejte se, co nás dnes stojí melasa, která zase jest odpadovým výrobkem cukrovky. Zeptejte se, co nás dnes stojí melasa, co dnes stojí pokrutiny. Chceme-li produkovati maso, mléko a tuky, musíme k tomu míti krmivo. Další důsledek je, že máme drahé krmivo a že za okolností nemáme žádného.

A navazuje na to, přicházím k jiné kapitole. Nabídl jsem vládě, že chceme hledati cestu na rozřešení těchto těžkých otázek. Aby tyto těžké otázky byly rozřešeny, žádali jsme revisi celého vyživovacího plánu. Není pochybnosti, že kdyby byla bývala předsevzata spravedlivá revise tohoto vyživovacího plánu, bylo.lze nalézti podstatné úlevy. Řekli jsme vládě: Kupte tedy to obilí! Diference není tak obrovská; přihlédneme-li k obrovskému rozpočtu, jenž nám byl předložen, nehraje těch 72 milionů korun žádnou úlohu; vezměte to z kapes veškerenstva, ze státní pokladny, a celý spor bude ukončen. Slavné ministerstvo financí vyslovilo se proti tomu. Možná, že také někteří ministři tomuto plánu nebylí nakloněni. Ministr zásobování, Srba, musel si - s moudrou prozíravostí, jak se domnívá - opatřiti mouku; snad koupil ji, podléhaje tlaku své strany. Nyní táži se ho: Jestliže tuto mouku koupil za 8 Kč, co tomu říká dnes? Mouka stojí totiž od firmy Schwarz, která vydělala nekřesťanské peníze, 8 Kč za kilogram, ale dnes nabízí se vládě mouka nadarmo, mouka z Budapešti, Bělehradu a Bukureští za 4 Kč. I když připočteme ještě 2 Kč útrat, dopravy a jiných výloh, přišla by tato mouka stále ještě o 2 až 2,50 Kč za kilogram laciněji. Důkaz to, že stát není obchodníkem a obchodníkem nikdy býti nemá. Učinili jsme dosti zkušeností s bavlnou, s cukrem, s rýží a nyní ještě s moukou. Nezneuznávám přece jeho dobrý úmysl, že horem pádem chtěl koupiti mouku. Ale věděl, že 800-900 vagónů obilí leží v našich skladištích, jehož nikdo nepřejímá, poněvadž prý stát nemá peněz k zaplacení, naše skladiště však musí sobě peníze opatřiti, musí za to platiti úroky, aby mohla rolníkům zaplatiti. Pánové, to není žádná politika, i bylo by mnohem moudřejším, přenechati snad tyto věci odborníkům. Stát prokázal jako obchodník při oděvní centrále; že toho není schopen a schopen býti nemůže. Jest to neuvěřitelné bezpráví na rolnictvu, i pravím, že tato vyživovací politika jest nebezpečím pro produkci, poněvadž si tak mnohý rolník musí říci: Za tohoto nuceného hospodářství přejdu od intensivního hospodářství k extensivnímu, pak nemám alespoň těchto potíží a vyjdu konečně snad při tom lépe. Neboť věřte mi, sedlák naučil se také přesně počítati a ví, že při 190 Kč za pšenici nejen nic nevydělá, nýbrž ještě těžce doplácí. To mohou si pánové dát prokázati nejlépe u profesora Brdlíka, jenž byl ministrem orby a zároveň ministrem zásobování, v jeho ústředním úřadu, jehož nyní jest ředitelem. Mám za to, že přece si nebudete lháti do kapes a psáti cifry, které jsou falešné. A jsem také o tom přesvědčen, že výpočty profesora Brdlíka mají nárok na pravdivost. Nezbude tedy nic jiného, než abychom jednoduše řekli: Má a musí býti nalezeno východisko, aby tyto krutosti a toto vyhrožování tresty nějakým způsobem bylo zmírněno a aby tam, kde rolníci, obdrželi trest zcela, nevině, toto nařízení bylo modifikováno, neboť bylo by do nebe volající a muselo by zajisté míti strašlivé následky národohospodářské.

Máme z dob válečných také ještě lichevní soudy. Lichevní soudy měly snad oprávněnost v době válečné, dnes zajisté nejsou na místě. Příklad: Dnes stojí metrický cent sena zde v Praze 400 Kč. A venku trestáno jest statisíce rolníků, poněvadž prodávají metrický cent mléka za 300 Kč. Kde zde jest logika? A kde mi tu chce kdo vypočítati, že se rolník při tom dopouštěl lichvy, jestliže surovina dnes stojí 400 Kč a prodej vyráběného produktu, mléka, za 300 Kč za metrický cent, jest také ještě lichevním soudem považován za trestní čin. To jest nesrozumitelné, nespravedlivé a v pravém slova smyslu pro nás rolníky jakýmsi druhem moderní roboty, která se nám zde ukládá. Tedy: také v této otázce musí nastati obrat, neboť chtěl bych viděti rolníka, jenž by nadále chtěl se zabývati výrobou mléka, jestliže při ceně, která jest pod výrobním nákladem, také ještě jest trestán, když ho přece původní výrobek, surovina, ve formě sena, stojí 400 Kč a ve formě slámy stojí 180 Kč, kdežto mléko prodává za 300 Kč za metrický cent, řekněme 3 Kč za l kg. (Sen. Jarolim [německy]: On přece chce míti více!) U nás však bylo trestáno 400 rolníků, poněvadž prodávali mléko za 3 Kč. Co máme tu potom říci? Tím se produkce nepovznese, můj pane kolego, tím se produkce ničí. Pravím, že nucené hospodářství není ničím jiným, nežli nebezpečím pro výrobu.

Chci promluviti několik slov o naší daňové politice. Mluvte s některým berním anebo finančním úředníkem, pak vám řekne: Víte, já už se v tom vůbec nevyznám. A my poplatníci, pánové, se při těchto nesčetných daní a systémech daňových také více nevyznáme. To vede ke katastrofě. Máme ještě nedoměrky daňové od tří let. Kam pak to má vésti? Na jedné straně stát nemá peněz, na druhé straně jsme po tři léta dlužni daně. To jsou poměry, které v právním státě jsou nemyslitelný. Nemáme však ještě předpisů daňových. Když se tak dívám na ty různé daně, musím si říci: Musí přece přijíti finanční ministr, jenž jednou řekne: Pryč se všemi daňovými systémy, udělejme jednoduchou daň a jednu jedinou daň, a tou jest a zůstane progresivní daň z příjmů! Cožpak chcete, aby tito berní úředníci vesměs šli do blázince a s nimi poplatníci? (Veselost.) Nikdo na světě není více s to, aby tyto daně měl nositi v hlavě, tyto zápisy a vše, co ještě bylo vynalezeno a co ještě má přijíti.

Pánové, tak sobě spořádaný stát nemohu mysliti. Stát musí nejdříve a v první řadě uspořádati své finanční hospodářství, ale nikoli tím způsobem, aby nespočetnými daňovými systémy věc znemožňoval. Nezbude nic jiného, nežli říci: Konec s tímto hospodářstvím, všechny daně zrušiti a zavésti jedinou, jednotnou, progresivní osobní daň z příjmů. To jest dle mého jednoduchého, hloupého selského rozumu jediné rozřešení. (Veselost.) Jsou-li pánové jiného mínění, pak se toho dožijete, kam dospějeme. Tu máme daň z obratu, která není ničím jiným, nežli strašlivým plýtváním časem. Malý domkář a malý rolník mají sobě ustanoviti účetního, aby každý den zapisoval, co sedlák přijme a co vydá! Nečiní toho, má přece pravdu, když toho nečiní, má na práci něco lepšího, nežli aby práci zmeškával a zanedbával. (Sen..Jarolim [německy]: Ale přes to udržuje stejnou cenu s jinými, kteří musí vésti zápisky!) Ano, dobře! Ten člověk musí pracovati mimo dům, ten nemůže dodržovati osmihodinový den pracovní, on pracuje mnohem déle, a když se na polo mrtev, udřen a unaven vrátí domů, pak má se posaditi a činiti zápisky za celý den, co vydal, co strčil do úst? Nuže, pánové, domníváte-li se, že je to proveditelné, já o tom pochybuji. (Sen. Jarolim [německy]: Vy, zemědělci jste přece řekli, že výrobní náklad u brambor obnáší 1,60 Kč!) Poněvadž to pravíte, budu vám něco vypravovati. Vybízíte mne k tomu. Bydlím v tak zvaném >evropském ráji<, v Žatecku. Řeknu-li vám, že jsme při roční srážce 26 mm - srážky v zimě nám přece již pro produkci nepomohou - sklidili po 1 ha 25 q brambor, kteréž jsme ani já, ani moji dělníci nemohli jísti, protože tak chutnají, že se obávám, že se všichni z toho rozstůněme, co tomu řeknete? (Sen. Link [německy]: Dělníci musejí tyto brambory přece jísti!) Pravím vám, seznali jsme, že nemůžeme od dělníků žádati, aby tyto brambory jedli, poněvadž tyto brambory nejsou k požívání. (Sen. Link [německy]: Dělníci je musejí jísti, poněvadž nic jiného nemají! Nemohou si koupiti něco jiného k tomu, jako majetné třídy! - Výkřiky.)

Místopředseda Niessner: Prosím o klid! (Výkřiky.)

Sen. Zuleger (pokračuje): Mám slovo já, čili nic? Počkám. Já mám čas! Mluvím já, nebo on? Když jste mne oslovil, prohlašuji vám: Nehledě k tomu, že nejsme prodávajícími, nýbrž jsme kupci, poněvadž své brambory pro vlastní potřebu kupujeme, jest to přece trochu silné, že klidíme z hektaru jen 25 q brambor. Při normální úrodě jest to alespoň 150 q. Nedivte se, když pak jsou brambory drahé. Mám pravdu, pane ministře, čili nic? U něho byli sedláci, kteří říkali, kupte pro nás brambory. To bylo v měsíci září. Prosím, byl jsem tehda u ministra a množství lidí tam bylo, kteří chtěli brambory. Vystupují tedy také sedláci jako kupci. Jsou to zdravé poměry? (Sen.Jarolim [německy]: Pak nesmí se zaváděti cla! Nutno otevříti hranice!) Neděláme přece celní úmluvu jen pro rok 1921, nýbrž na 10 let. A za normálních poměrů, budeme-li míti štěstí, abychom zase jednou měli normální poměry, přivedeme v dohledné době naší výrobu tak daleko, aby z ciziny vůbec, ničeho nepotřebovala. (Sen. Jarolim [německy]: To jsou naděje do budoucnosti jako ve starém Rakousku! To zabilo Rakousko!) Že srbští, rumunští, uherští a jihoslovanští sedláci produkují levněji, poněvadž mají menší režii, menší břemena daňová, menší dělnické mzdy a k tomu lepší půdu, jest samozřejmé. Ale mám za to, že Jest příkazem národohospodářským, abychom nedali zahynouti domácímu národnímu hospodářství. Co řeknou vaši lidé, přestaneme-li my všichni vyráběti, anebo co řekne sociálně-demokratická strana, zastaví-li se továrny? Jest to štěstím pro vás? Zajisté nikoli. Nesmírně bychom toho litovali... A jestliže na ochranu vyrovnaní anebo následkem nestejných valutárních poměrů Německo a Rakousko může, dnes nabízeti laciněji než my, musí domácí průmysl a zemědělství zahynouti. To přece nemůže býti v zájmu veškerého národního hospodářství československého. Tu třeba podniknouti něco pro budoucnost. Nejsme přece ještě při celní a obchodní úmluvě, ale přece vypracovati nějaký elaborát, ve kterém pojata jsou vyrovnávací ochranná cla. Již vzhledem na naše valutární poměry musíme pečovati o to, abychom vůči státům, které mají horší valutu nežli my, požívali jakési ochrany naší výroby. (Výkřiky.)

Nejsmutnější kapitolou jest pozemková reforma. Tu chtěl bych našim vládním stranám říci jedno: Až do zákona o malých pachtýřích dal jsem si pozemkovou reformu ještě líbiti, Stojíte-li vsáli na stanovisku, že pozemková reforma byla stvořena pouze k tomu účelu, aby německý lid byl zatlačen, aby do německých území zavedeni byli čeští přistěhovalci, a jak v posledním čase jsme slyšeli, repatriovaní Češi z ciziny, aby Němce vytlačili, pak, pravím vám, pánové, naleznete odpor v mohutné síle německého stavu rolnického. (Souhlas.) S tohoto stanoviska varují v poslední chvílí. Domníváte-li se, že německý velkostatek budete rozdělovati lidem, kteří nejsou žádnými československými státními příslušníky, kteří jsou již od desetiletí usazeni v Rakousku, nebo Chorvatsku, nebo Slavonii a které v našem území chcete repatriovati, pak nemůžete více činiti nároku na to, že toto Československo jest demokratickým státem, nýbrž pak jest vysloveně absolutistickým státem, a nemůže býti pro vás ctí, kdybyste se tím prohřešili.

Přicházím ke konci. Vzhledem k těmto poměrům považovali jste za nutné ještě tak zvané hospodářské komory a družstva. Také v této zákonné osnově vládní nespatřujeme nic jiného, nežli potlačovaní německého stavu selského. Chováte-li se k nám poctivě a loyálně, budeme zajisté bráti podíl na tomto zákoně. Představujete-li si však věc tak, že nás vyloučíte, pak jest tento druh zájmové organisace netoliko neštěstím pro zemědělce, nýbrž pro celý stát. Představte si, že bychom byli stěsnáni do jednotné zemědělské komory, ve které 99% německých rolníků a zemědělských dělníků nerozumí slova česky a snad 90% českých rolníků a zemědělských dělníků nerozumí slova německy! Jak může tu býti možnou zdatná činnost? Když jsme po čtvrt století měli své národnostně rozdělené zemědělské rady, chcete nyní reformu. Dobře, nahlížím, že zemědělským radám třeba jest reformy. Jest mi ctí, že stojím v čele této zájmové organisace. Jsem předsedou německého odboru zemědělské rady, pravím s pýchou vůči Čechům, že česká i německá sekce vykonaly zdatné věci. Dobře, povolejme sem všechny, kteří sem patří, proti tomu nebudeme míti ničeho. Mají přece také zemědělští dělníci býti zastoupeni, kteří vlastně představují nejnižší stupeň zemědělství. Mají míti možnost státi se samostatnými zemědělci. Jest to pobídkou a popudem, že naši dělníci jednou mohou se státi majetnými sedláky. Shledáme se a budeme si také rozuměti s německými sociálně-demokratickými dělníky. Ale, jestliže se domníváte, že v takovéto zemědělské komoře, že v takovém zájmovém družstvu zdatná práce jest možnou, pak pravím vám, že to podle svých zkušeností považují za vyloučené. A varuji v poslední chvíli před tímto krokem, neboť nespatřuji v tom nic jiného, nežli znásilnění vůči německému živlu. Z těchto důvodů není mně a není také mým soudruhům možno, hlasovati pro rozpočet, i lituji nesmírně, že dnes se cítíme nuceni, takovýmito věcmi se zabývati. (Souhlas a potlesk něm. senátorů.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu sen. Pánkovi.

Sen. Pánek: Slavný senáte! Především prohlašuji jménem své strany, že budeme hlasovati pro rozpočet, a to proto, poněvadž jsme jednak stranou státotvornou, která chce dáti státu, což jeho jest, a pak také proto, poněvadž máme k této vládě důvěru. Tím však nechci říci, že bychom plně souhlasili s těmi okolnostmi, za kterých tato vláda byla utvořena, neboť této vládě bychom mohli směle říci, že je to vláda poslanecké sněmovny a ne senátu, poněvadž senát byl při jejím tvoření, nejen okázale, nýbrž přímo urážlivě ignorován. Pro události v Maďarsku neměli jsme tehdy příležitost zaujmouti stanovisko k programovému prohlášení nového ministerského předsedy, a již tehdy bychom byli bývali se vyslovili proti různému tajnůstkářství, které - jak mám za to - existuje ještě dále.

My plně uznáváme ty různé svízele a potíže, s jakými se setkáváme v koalici a s jakými jest koalici pracovati, zejména když přihlédneme k různým těm zájmům, přímo se někdy až diametrálně lišícím, ale mám za to, že v takové všenarodní koalici se musí řešit všechny sporné otázky jedině a pouze dohodou, že v takové koalici nesmí se znáti právo veta ani právo diktátu, zde všechny otázky musí se řešiti kompromisně. Jestliže se této vzájemné loyalitě podřídíme, pak můžeme směle říci, že jsme po druhé vybudovali republiku. Jest jistě nejvýš na čase, abychom ten důkaz provedli, že nedovedeme snad jen tvořiti stát, nýbrž že také umíme vládnouti, hospodárně vládnouti a zejména, že chceme vládnouti. Mám za to, že vnitřní i zevnitřní situace je krajně vážná. Uvnitř vidíme, jak se drobíme. Odchod ludovců z vládní většiny jest nejlepším důkazem, kam vede politika justamentu a kaní vede politika diktátu. Nad, odchodem ludové strany, a zejména nad jejím, počínáním si proti většině, proti českým stranám, zejména proti českým úředníkům a soudcům na Slovensku, natí tímto exodem a poznáním, jistě že v prve řadě budou jásati Němci, poněvadž jim přibyl nový succurs a jistě se nebudou hněvati ani Maďaři a nebudou se hněvati ani komunisté.

Mám za to však, že není možno, aby delší dobu snad setrvala ludová strana na společné linii s těmi stranami, které až dodnes negují stát. Pro mne jest to vyloučenou věcí, aby strana, která zastupuje značnou část slovenského lidu, se prostě ocitala ve společenství s těmi, kteří až doposud stát negují. Přece nemohu připustiti, abychom mohli říci o slovenské straně: >par nobile fratrum<.