Aby se postavili, proti nezákonným činům v Ústí, neměli tamní četníci, kteří klidně přihlíželi k vražedným činům demobilisováných legionářů, jak na dotaz sami prohlásili, >žádných direktiv<. A přece odvážil se pan ministr vnitra Černý onehdy, dne 7. prosince v rozpočtovém výboru tvrditi, že musí se vším důrazem prohlásiti, že nikdy nebylo četnictva užito k ničemu jinému, než k udržení pořádku a pokoje. My ovšem víme, co pan ministr vnitra rozumí pod udržením pokoje a pořádku. Jde-li několik německých studentů na příklad v Trutnově nebo ve Stříbře se svými barevnými čepicemi klidně po ulici a pak tamní hlomozící čeští spoluobčané s lakýrkami a bez nich jsou tím pohoršeni, udržují četníci pokoj a pořádek tím, že zavřou pokojné německé studenty. (Souhlas na levici.) Jestliže však v Praze se vezme útokem německé zemské divadlo, jestliže v Ústí demobilisovaní legionáři střílejí klidně německé občany jako zajíce na hromadu, tu přihlíží k tomu policie a četnictvo klidně a >nemělo žádnýchdirektiv<. (Hlas [německy]: Velmi dobře! Výborně!) Právem obrátili se pánové ze sociálně-demokratické strany ve své naléhavé interpelací ze dne 9. srpna 1921 na ministra s otázkou: Od kdy pak potřebuje četník direktiv, vidí-li, že ozbrojení lidé ohrožují pokojné chodce na životě, že s nimi krutě zacházeli, zasazují jim bodné rány a po nich střílejí? Zdá se, že četnictvo mělo tenkráte příkaz, nechati tyto bodající a střílející legionáře klidně jednati. To jest to, panem ministrem Černým vychvalované udržování pokoje a pořádku! (Hlas [německy]: Velmi dobře!) V Kraslicích však, kde události, označené ministerským předsedou jako protizákonné činy, vycházely od Němců, pokládá to pan ministerský předseda za samozřejmé, že něco takového nemůže žádný stát připustiti, nýbrž že to musilo býti ihned potrestáno zastřelením dotyčných pachatelů. A ať někdo ještě tu tvrdí, že se v tomto státě, dokonce v nejvážnějších věcech, kde jde o život a o smrt, měří stejnou měrou!

Na konec své poslední řečí vyslovil pan ministerský předseda naději, že vyřídí všechny sociální, hospodářské a národnostní úkoly ve smyslu společné práce a ve.smyslu sociální a národnostní spravedlnosti. Již z předu jsem poukázal na to, že Německý parlamentární svaz chce od nového ministerstva skutky, žádná krásná slova. Že nynější ministerstvo však již něco učinilo, jak se pan ministerský předseda dále tak výmluvně vyjádřil, >kpokojnému spolužití všech vrstev lidu a národností v tomtostátě<, to tvrditi se neodváží kromě pana dr Beneše samotného ani ten největší optimista. Německý parlamentní svaz konstatoval ve své schůzi z 8. října t. r. opět, jako již dříve, jako známou věc, že není jediné německé strany, jež zásadně všechna vyjednávání zavrhuje a že Češi dosud nepokládali za správné nebo nutné vstoupiti s námi vážné v taková vyjednávání. (Souhlas.) Neschází tedy vůle k vyjednávání a nikdy nechyběla na německé straně, jež podala několikráte své návrhy na zahájení spořádaných poměrů, aniž by tyto byly vůbec s české strany podrobeny úvaze. Tato vyjednávání nemohla by ovšem vycházeti ze lživé základní idee, na které spočívá tento stát, z idee národního státu, (Souhlas.) ve kterém jsou téměř 4 miliony Němců ničím a kterážto idea stála kmotrem při ústavě státní, při jednacím řádu sněmoven při jazykovém zákonu a tak dále. Podle novinářských zpráv prohlásil nynější pan ministr železnic Šrámek teprve před několika málo dny znovu na sjezdu České strany lidové v Olomouci tento stát za stát národní, jehož potřebují Češi, aby se vyžili svým národním duchem. Nevnucuje se tu při této frási, kterou jsem mohl slyšeti také několikráte již z jiných úst, otázka: K čemu pak potřebují Češi, aby se vyžili svým národním duchem, těch mnoha milionů Němců? (Hlas [německy]: Velmi dobře!) Je to demokraticky, je to křesťansky, je to vůbec lidsky myšleno učiniti téměř 4 miliony lidí jiné národností státními občany druhé třídy, otroky, aby vlastní národní duch se vyžil? Toho nečinil ani starý Řím. (Hlas [německy]: Tak jest! Výkřiky, souhlas na levici.)

Trvá-li německý parlamentní svaz nadále na svém 9. června 1920 v teta slavné sněmovně podaném státoprávním programovém prohlášení, že nikdy neustane žádati, sebeurčení i německého národa, pak znamená pojem práva sebeurčení možnost pro naše německá sídla připojiti se podle svobodné volby k tomu neb onomu státu, tedy případně i k Československé republice, (Souhlas.) neobsahuje tedy nikterak samo o sobě opovězení boje nebo dokonce velezradu proti tomuto státu. Na tomto základním požadavku německé politiky trvají nadále všechny strany německého parlamentního svazu bezpodmínečně a neodvratně. A i když každý z našich německých řečníků zde v senátě nebo tam v poslanecké sněmovně tyto základní požadavky výslovně nezdůrazňuje, není tím nikterak řečeno, že on nebo jeho strana snad se zřekla tohoto základního bodu programu. Tak zvanými mírovými.smlouvami ve Versailles a St. Germainu bylo pouze a jedině německému národu odepřeno právo sebeurčení, kdežto ostatním národům, i těm nejmenším, bylo v přehojné míře přiznámo. Více než všemi jinými, pod pokryteckým jménem >spravedlivé odplaty< proti nám Němcům vydanými násilnými opatřeními byli jsme odnětím práva sebeurčení sníženi na národ otroků, národ druhé třídy. (Souhlas.) A jestliže Němcům v Československém státě v našem oprávněném požadavku po sebeurčení prozatím nevychází vstříc, víme zcela dobré, že dosažení tohoto cíle je otázkou rozvinutí moci, avšak jistě ne jenom rozvinutí moci se strany většiny v tomto státě, právě tak jako založení Československé republiky není možno přičísti pouze, ba ani z převážné části na účet Čechů. Není to nikterak dogmatem, že až do nové základní změny všeobecné politické konstelace Evropy s podstatnými následky pro zdejší, národnostně rozpálenou půdu, budou musiti projíti opět tří století jako od r. 1620 do 1918. Neboť to asi znenáhla vysvitne, i nejfanatičtějším obhájcům tak zvaných mírových smluv Versaillesské a St. Germainské, k nimž v prvé řadě patří Francouzi a jejich vasalové a zbožňovatelé, Poláci a Češi, že tyto mírové diktáty několika neobratných diletantů, nemá-li celá Evropa upadnouti ve zmatek, nemohou býti konečně platnými a nezměnitelnými. V Itálii, Anglii, Americe a tak dále pronikly již další prozíravé a směrodatné kruhy k tomuto poznání. Dokonce >Times< troubil nedávno na ústup. Abych uvedl jen jeden křiklavý příklad, pochází od dřívějšího italského ministra Nitti-ho, tento tvrdý výrok: >Žádný spravedlivý člověk nemá pochybnosti oveliké nespravedlnosti Versaillesské smlouvy, jakož i všechod této odvozených smluv.< A Francouz Anatole France řekl těchto dnů ve Štokholmu, přijímaje Nobelovu cenu: >Ponejstrašnější ze všech válek následovala mírová smlouva,jež neznamená žádný mír, nýbrž prodloužení války.Úpadek Evropy bude pokračovati, dokud zdravý rozum nenabudemísta v radě národů<. Jak velice vláda svým nedemokratickým zasahováním do vnitřních poměrů Evropy sebe samu a tento celý stát, jenž chce býti demokratickým, před celou Evropou kompromituje, bylo teprve před nedávném řečníkem německého parlamentního svazu v této slavné sněmovně dostatečně ukázáno. Vývojem událostí jeví se také ještě dodatečně naše stanovisko, že nebylo třeba nákladné mobilisace, plně oprávněným. Je neslýcháno, že týž dr Beneš, který mnohokráte pěl zde pochvalné ódy na svaz národů v nejvyšších tonech, nyní, když šlo o to, udělati u svazu národů jako oficielního zabraňovatele války a sprostředkovatele míru první zkoušku na vzor, jak se zdá, si vůbec nevzpomněl na existencí svazu národů. (Hlas [německy]: Velmi dobře!) A při tom je ještě pan dr Beneš jeho šestým místopředsedou!

Co je konečně ještě stálou příčinou k trvalému znepokojení německého lidu v tomto státě, ba co nás musí naplniti největší nedůvěrou vůči vládě, to je její poměr, její stanovisko k Německu. Ministerský předseda, jenž ve své prvé programové, řeči 18. října řekl o poměru k Německu právě tolik, jako nic, prohlásil 16. listopadu: >Tak jakos ostatními sousedy chtěli jsme a chceme také s Německemslušný, rozumný a přátelský poměr. Hospodářsky jsme naspolupráci přímo odkázaní!< Čím však mohou býti tato krásná slova, která stojí v přímém rozporu s jinými projevy, jež učinil pan dr Beneš k zástupcům francouzského listu >Eclair< teprve nedávno a které můžete si přečísti v >Bohemii< ze dne 9. listopadu, která stojí rovněž v rozporu s přímo protiněmeckou řečí, kterou měl zástupce Československé republiky ve Francií dr Osuský na počátku prosince v Paříži, čím mohou býti jiným tato krásná slova, než prázdnými frázemi,v ústech státu, jenž je přece v prvé řadě vasalským státem Francie, téže Francie, jejíž hysterická politika, jak v Anglii ráda jest nazývána, nezná jiného cíle, než politické, finanční a hospodářské zničení Německa. S tohoto hlediska dlužno také posuzovati novou česko-polskou smlouvu. Neboť, i když pan dr Beneš to popírá, že tato smlouva směřuje proti Německu nebo jinému nějakému sousedu, postačí poukázati na to, že česko-polská smlouva byla uzavřena pod nátlakem Francie, jak je z jiné strany zjištěno, a to znamená a nemůže nic jiného znamenati, než zhuštění dalšího obklíčení Německa.

Opravdu herostratovským činem byla úloha, kterou hrála československá vláda v otázce Horního Slezska. Kdežto, jak známo, nejširší mezinárodní kruhy, hlavně Anglie a Itálie, v čele anglický ministerský předseda Lloyd George, vyslovily se se vší rozhodností proti rozdělení hornoslezského průmyslového kraje, a označovali je jako vrchol všech dosud pod jménem spravedlivého míru provedených nerozvážností a nespravedlností, hlásila řada vynikajících listů, i francouzské, tak >Petit Parisien<, že ministerský předseda dr Beneš bezprostředně a svými důvěrníky působil ve smyslu nároků Polska, a že nyní nastalé, Versaillesskou smlouvu v mnohých bodech porušující rozdělení Horního Slezska dlužno ne malou měrou přičísti jeho popudům a jeho vlivu. A polský ministr zahraničí Skirmunt, jenž teprve před krátkou dobou zde v Praze meškal, prohlásil při této příležitosti: >Jsem šťasten, že mohu konstatovati, že mezi těmi, kteřínám dopomohli k našemu právu v Horním Slezsku nachází setaké jeden československý ministr a zároveň musím se poděkovatiza vynikající práci dr Hodáče.< Z těchto slov polského ministra zahraničí přece jasně vychází na jevo, že dr Beneš musil při řešení hornoslezské otázky učiniti více, než že se omezil na hájení stanoviska mírových smluv, jak nám chce namluviti ve své rozpočtové řeči z 16. listopadu a v zahraničním výboru poslanecké sněmovny ze dne 7. prosince. Naopak, nemám zde dosti času, abych hladce dokázal, že nyní vydané a k těžkému poškození Německa a tím celé střední Evropy směřující rozhodnutí je celým řetězem porušení mírové smlouvy. Nebo kdyby bylo bývalo přikázání nerozděleného hornoslezského průmyslového kraje Německu skutečně porušením mírové smlouvy, pak byli by přece také Lloyd George a jiní státnici uplatněním svého mínění rovněž pracovali k porušení mírové smlouvy. Ne, pane dr Beneši, tak jednoduše neuniknete z této slepé uličky, do které jste vběhl! Mimo to jak chce pan dr Beneš své, Německu nepřátelské stanovisko v hornoslezské otázce ospravedlniti z toho hlediska, když na druhé straně sám doznává, že jsme hospodářsky na spolupráci Německa, jež mezi všemi státy je daleko naším největším odběratelem a naším největším dodavatelem; přímo odkázáni? Neznamená to poškozovati sám hospodářské zájmy Československa, propůjčí-li ministerský předseda tohoto státu svou ruku k tomu, aby naše největší, bezpodmínečně nutné odbytiště přivedl k hospodářské katastrofě a k tomu ještě vésti vlastní stát stále více do imperialistických, militaristických vod hysterické, militaristické Francie, rušitele míru v Evropě, jak jest nazývána?

Vidíme, že účet dluhů Benešovy vlády roste, přes krátkost jejího trvání, stálé více, čím dále sledujeme nitky vnitřní a zahraniční politiky, stává se však pro nás Němce opravdovou tragedií, probíráme-li číslice letošního rozpočtu, jež strana co strana neznamenají nic jiného, než systematické utlačování a úmyslné poškozování národnostních, kulturních a hospodářských zájmů německého lidu v tomto státě.

Rozpočet je zřejmým důkazem, že vedle neslýchaného plýtvání daněmi na nedemokratický militarismus vládne směšné velikášství a že tento stát nemá naprosto spravedlivého smyslu pro duševní a kulturní potřeby svých menšinových národů. Půjde-li toto utiskování a duševní vyhladovování německé části obyvatelstva takto dále, pak to znamená svrchované nebezpečí pro kulturní a hospodářskou budoucnost německého národa v Československu. Buďtež vybrány číslice, jež mne v prvé řadě zajímají. Tak obsahuje rozpočet na 1921 pro německou universitu řádných výdajů 2,351.433 Kč, pro českou universitu 6,357.474 Kč. Mimořádné výdaje pro německou universitu 226.000 Kč, (Hlas.[německy]: Slyšte! Slyšte!) pro českou universitu 8,699.572 Kč. Pro 1922: Řádné výdaje pro německou universitu 8,095.527 Kč, pro českou universitu 24,441.031 Kč. Mimořádné výdaje pro německou universitu 396.000 Kč, pro českou 27,235.995 Kč, (Hlasy [německy]: Slyšte! Skandál!) Pro českou vysokou školu technickou v Praze řádné výdaje 9,825.768 Kč, mimořádné výdaje 6,461.601 Kč, Pro německou školu technickou v Praze řádné výdaje 3,838.347 Kč, mimořádné výdaje 909.000 Kč. Ještě více a hrůzněji padá do očí odstrkování a utlačování německé vědy, postaví-li se proti sobě číslice na investice. Pro pražskou německou universitu 225.000, Kč, pro pražskou českou universitu 5,700.000 Kč, Pro všechny německé vysoké školy 2,125.000 Kč, pro všechny české vysoké školy 59,725.000 Kč, tedy pro české vysoké školy třicetkráte více.

Neméně veliký je rozdíl u dalších podpor a subvencí, jde-li o české nebo německé vědecké a umělecké účely. Tak je pamatováno v rozpočtu na 1922 na české a slovenské vědecké společnosti 1,200.000 Kč, na společnost pro podporu, německé vědy, umění a literatury 100.000 Kč; subvence pro jiné vědecké korporace na české straně 35.000 Kč, na německé straně nula; na podporu vědecké činnosti publikační celkem 723.000, z toho pouze 8000 pro spolek pro dějiny Němců v Čechách; z 313.000 Kč na podporu museí a galerií pouze 1000 Kč pro německé museum, a sice v Chebu; nehledě k utrakvistickým museím zemským v Brně a Opavě, pro které zařazeno 65.000 Kč, vypadá ze zbývajících 138.000 Kč na německá uměleckoprůmyslová musea 24.600 Kč, pro česká 113.500. Ze zařazené podpory literatury v částce 1,071.500 nevypadá na německé účely ani haléře. Státní cena za literární práce zařazená pod č. 13. je podle statutu a složení poroty výhradně českou záležitostí. Pokud jde o divadla, dostanou česká a slovenská divadla 3,945.000 Kč, německá a maďarská 300.000. A protože Němcům bylo staré zemské divadlo v Praze 16. listopadu 1920 násilím, za dodatečného souhlasu zemského správního výboru odňato, zdráhají se, jak se proslýchá, české strany většiny schváliti mezi německými stranami a vládou ujednané odškodnění, aniž, jak se zdá, by uvážily, že bez tohoto odškodnění nemůže německé divadlo v Praze dále obstáti. Pro české konservatoře hudby 2,625.967 Kč, pro německou 300.000. Na podporu umělecké činnosti pamatováno na zakoupení a objednávky uměleckých předmětů 100.000 Kč, avšak od vzniku republiky nebylo za německá díla a německé umělecké objednávky, nehledě na nepatrnou částku na zakoupení uměleckých prací z pozůstalosti Metznerovy, ani nejmenší částka vydána. Na sociální podporu vysokoškolského studentstva je pamatováno 8,400.000 Kč, z toho mají na německé studenty vypadnouti pouze 3%.

Tak, pánové, se nakládá zde v této zemí a hospodaří s německými daněmi. Může býti někdo z nás, Němců, když čte přednesená čísla, třeba jen na okamžik v pochybnostech, že je to nejvyšší zásadou, prvním a nejpřednějším cílem tohoto státu, Národního shromáždění a rozličných vlád, aby nás, Němce, netoliko národnostně a politicky porobili a hospodářsky zotročili, nýbrž také nechali nás duševně a kulturně zakrněti? Nebude pro nás lépe, dokud nedostaneme své národní samosprávy, zvláště své národní školské samosprávy podle zásady, aby každý národ byl pánem ve svém vlastním školském oboru.

Slyšte však dále, jak tento stát, když v tak ohromné míře zanedbává kulturní potřeby svých německých občanů, vyhazuje hromady peněz, v tom také naše německé daně, netoliko na své vojenské, nýbrž také na své duševní a kulturní vasalství k Francii, Tak zbývá československému státu 6 milionů Kč na jakési nadání Arnošta Denise v Paříži, na 16 francouzských středoškolských profesorů po 10.000 francích, 5 francouzských universitních lektorů po 11.000 francích, dva francouzské vysokoškolské profesory po 16.000 francích, ústav v Paříži pro studium slavistiky za 120.000 Kč; na učitelskou stolici pro českou literaturu na pařížské universitě 72.000 Kč, učitelskou stolici pro českou řeč a literaturu v Paříži 100.000 Kč, po jedné stolici pro českou řeč na londýnské a bělehradské universitě po 70.000 Kč, na podporu českých kolonií v cizině 300.000 Kč, 10 stipendií pro francouzské studenty 120.000 Kč, na cizojazyčné prázdninové a lidové kursy 100.00 Kč, na výměnu profesorů 100.000 Kč, na francouzský ústav a francouzskou školu v Praze 80.000 Kč atd. A při tom nedůstojném vnucování se Francii, jež stát stojí miliony, má se šetřiti na školství německých občanů a poplatníků. Není tu peněz na zřízení německé vysoké školy obchodní, německé školy báňské a vysoké školy lesnické, ani pro zvěrolékařské oddělní při německé lékařské fakultě ani na babickou školu, přes sliby s mnoha stran, jež nám byly dány ohledně zřízení všech těchto vysokých škol, když si Češi již dávno takové vybudovali. Na nejprimitivnější požadavky německé lékařské fakulty nebylo vzato v rozpočtu zřetele, za to byly do počátku školního roku 1921 rozpuštěny 1274 německé třídy škol obecných a občanských a od té doby také již zase několik set, z důvodu > úbytku porodů<, Uplatnil-li pan ministr školství v rozpočtovém výboru senátu, aby ospravedlnil odstrkávání a zanedbávání německých potřeb školských a kulturních, že české školství bylo utiskováno dříve a že musí se nyní zameškané dohoniti, pak poukazuji k lepší jeho orientaci na spis, který pan universitní profesor dr Tschermak-Seyzenegg podle úředních spisů sepsal, a jenž v r. 1919 tiskem vyšel: >Die Finanz-und baugeschichtliche Entwicklung der deutschen und derČechischen Universitat in Prag seit der Teilung von 1882,< Velmi dobře a velmi správně také pan ministr školství v rozpočtovém výboru poznamenal: >To, co každá národnostke svému kulturnímu rozvoji potřebuje, musí dostati.< Nuže, abych poukázal jen na jednu naléhavou potřebu: proč pak nepředložil pan ministr školství návrh zákona na německou školu báňskou, vysokou školu obchodní a lesnickou a zvěrolékařské oddělení k vzdělávání německých zvěrolékařů? Či nepotřebujeme my, Němci, těchto vysokých škol k svému rozvoji právě tak dobře, jako Češi?

Tento stát je dnes vybudován na zásadě: >Moc jde před právem.< Nemá-li však tento stát předčasně zajíti, musí přijíti den, kdy se vůdcové Československé republiky musí obrátiti k opačné obměně: >Právo jde před mocí.< Neboť pro všechny národy, pro všechny státy platí výrok, jejž možno čísti v bibli u žalmistů: >Právo musí přece zůstati právem!< (Souhlas a potlesk na levicí.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji dále slovo panu sen. dr Soukupovi.

Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Jménem klubu československých senátorů sociální demokracie jsem povinen říci v dnešní debatě rozpočtové toto: Chceme se zadostiučiněním konstatovati fakt, že poslední maďarský konflikt byl úspěšně skončen bez válečného tažení a že zároveň také naše republika podala svojí mobilisací skvělý důkaz pevnosti, životnosti a obranyschopnosti. Republika se tím ukázala pevnou oporou nového pořádku ve střední Evropě. Dnes vidíme všichni, že výprava Karla Habsburka do Maďarska nebyla žádným podnikem rodinným, nýbrž že bývalý císař jednal jako exponent spojené reakce maďarské a evropské a že proto proti tomu také byla nutnou mezinárodní obrana, v jejíž čelo se nutně musila postaviti republika naše.

Dnes je také potvrzeno, co jsme předpokládali od samého počátku, že Karel Habsburk byl již předem smluven s vládou maďarskou, že všechno to, co šlo potom z Pešti do světa o fingovaných bitvách, bylo jen přesunutím kulis v okamžiku, kdy bylo patrno, že vrazil hlavou do zdi a že velká i drobná maďarská šlechta volala bývalého, monarchu do Budapešti jen proto, aby se jednak pokusila o obnovu celistvosti bývalého Uherska, jednak o záchranu nesmírných latifundií šlechticů maďarských před drobnými sedláky a reformou pozemkovou.

Habsburk v Pešti znamenal tedy pro nás válku dvojí, jednak se sousedními státy na venek a občanskou válku se selským a dělnickým stavem uvnitř Maďarska. My jsme jistě ani na okamžik nepomýšleli na to, abychom se mísili do vnitřních poměrů maďarského státu, stejně jako bychom nesnesli, aby se jiný, ať kterýkoli stát, mísil do poměrů našich. Ale za to, co naše republika v tomto konfliktu mezinárodním učinila, jsou jí dnes přece vděčný i široké vrstvy maďarského lidu, které nejsou monarchistické, ale jistě republikánské.

Je pravda, že vývoj veřejných poměrů v Maďarsku je odvěkou šlechtickou diktaturou v zemi ještě nesmírně opožděné, že jedinou skutečně organisovanou třídou v Maďarsku je tato bezohledná a nad své poměry, žijící maďarská gentry, že také není v Maďarsku doposud organisované buržoasie, že tam není doposud stavu rolnického, jenž by byl konsolidován a že dělnická třída, která byla jakž takž organisována a mohla do osudu maďarského státu mluviti, leží dnes na zemi po takovém nesmyslném a zhola nemožném, komunistickém experimentu Bely Kuna úplně rozmetána, oněmělá a mrtvá. Dnes po detronisaci habsburského rodu byla přece jenom i těmto třídám maďarského národa otevřená brána lepší budoucnosti.

V této chvíli musíme říci ještě jedno: Byli jsme naplněni úžasem, když přišla zpráva z Paříže, že po odstranění manželů habsburských na ostrov Madeiru mají všechny státy, které vznikly na území bývalé monarchie, platiti poslednímu císaři z habsburského rodu doživotní rentu a byla také vyslovena, cifra 20 tisíc anglických liber.

Tento fakt svědčí jistě o úplné neznalosti poměrů u nás na straně pánů z Velké Dohody, ale také svědčí o naprosté morální dekadenci celého habsburského rodu. Tento rod, jenž dnes ještě za hranicemi disponuje jistě nezměrným a podloudně vyvezeným bohatstvím, je mravně tak apatický, že by se neostýchal požadovati a bráti peníze, na jichž každém haléři by lpěla kletba statisíců mrtvých otců, rodin, invalidů, vdov a sirotků. (Tak jest!) Na tento neslýchaný nárok máme jen jednu odpověď: Ať si dělá pro Habsburky, kdo chce co chce, my jsme s nimi jednou pro vždy vypořádáni, nejenom politicky a mravně, nýbrž i finančně. (Výborně!)

Habsburkové jsou, nám dlužní miliony konfiskovaného a během staletí promrhaného majetku národního, jsou nám dlužni statisíce ve válce zničených životů a existencí našich rodin. (Tak jest! Výborně!)

My máme své peníze pro své invalidy války a pro své invalidy práce, ale nemamte a nedáme ani jediného haléře na doživotní rentu pro člověka, jenž celý život nechce.již pracovati. President největší a nejbohatší republiky světa, Spojených států severoamerických, Wilson, prokázal světu i svému státu služeb nedocenitelných, odešel ze svého úřadu bez jediného haléře do pense, aby si otevřel advokátní kancelář. President naší republiky i ministři z našich vlastních řad nemají rovněž žádné pense a po vykonané povinnosti vůči státu se vracejí klidně ke svému občanskému povolání. My proto nechápeme, proč bychom měli platiti člověka cizího a příslušníka rodu, jenž nám byl vnucen jen železem a krví a jehož svržení jsme pokládali a pokládáme za jeden z nejšťastnějších okamžiků v dějinách národa vůbec.

Po druhé jsem povinnen prohlásiti, že s uspokojením bereme na vědomí, že v našem rozpočtu bylo pamatováno na pomoc nešťastnému strádajícímu Rusku, Jest to opravdu, pánové, hrozná tragedie, která se tu otvírá před našima zrakoma, tím hroznější, když vidíme, že ve století železných drah, parolodí, telefonů, telegrafů, aeroplánů, několik tisíc kilometrů od nás strádají, hynou bez rady a pomoci, umírají miliony lidských bytostí hladem, skorbutem, tyfem, cholerou a jinými nejstrašnějšími epidemiemi. Všem nám se jistě tají dech úzkostí a bolem při vzpomínce, že něco takového je vůbec dnes možno, že se to mohlo státi právě v Rusku, které tvoří snad jednu polovinu světa a které ještě před málo lety bylo zásobárnou Evropy, odkud šly nepřehledné kolony, tuny potravin, obilí, vajec, másla, masa a dobytka do průmyslových zemí evropského západu. A nyní to nevýslovně bohaté Rusko, země nepřeberného a největšího bohatství přírodního, druhá Amerika budoucnosti, říše eminentně agrární a zemědělská, země nejúrodnější a nejtěžší půdy ve všech polohách zeměpisných nestačí, prosím, uživiti ani sama sebe, nestačí zachrániti ani svá dvě poměrně malá hlavní města a stojí tu před tváří celého světa jako žebrák a strašlivý vykřičník o pomoc celého světa. Jest to tragika, že věci v Rusku dospěly tak daleko a že se musíme tázati, jak to všechno bylo možné. A jsme-li u toho, tu jsme dnes povinni podle pravdy jistě a s dobrým svědomím říci, že to všecko přece nezavinilo a nemohlo zaviniti - jak se tvrdí - nějaká blokáda západoevropských kapitalistických Států. (Hlas: Blokády!) Blokovat lze malý stát průmyslový, ale blokovati stát zemědělský, který sám o sobě je větší než celá Evropa, bylo by jen svrchovanou naivností. Při jedné konferenci v Moskvě nedávno prohlásil Lenin, že k dosavadním nepřátelům sovětského Ruska přistoupil ještě jeden nepřítel největší, totiž sucho. Každý z nás jistě ví, že jest to argument lichý a argument planý. Sucho, prosím, bylo letos také v celé Evropě, bylo i v Americe, a nevidíme nikde takové paniky jaká je v Rusku.