Na tomto příkladě chci ukázati, jak bychom měli ve správě šetřiti. Na osobních nákladech se dá šetřiti mnoho. Zmínil jsem se o počtu našich sil ve sněmovně a senátu. Upozorňuji na to, proč to jde s tak malým počtem sil ve sněmovní kanceláři? Na př. konceptní síly v poslanecké sněmovně jsou 4, v senátě 3. Proč to jde? Poněvadž zde neplatí 8-mihodinová práce, zde se pracuje do úmoru a je to duševně namáhavá práce, tak jako málo kde. Račte si představiti nejzkušenějšího předsedu, který zde sedí za bouřných schůzí a řídí jednání o návrzích a interpelacích; všechno se musí takřka v minutě, v okamžiku dělat, ten celý aparát musí intensivně pohromadě pracovati. Kdo agendu zde zná, ví, že se tu vykoná práce strašně mnoho. Nelze žádati všude takovou práci, ale alespoň práci poměrnou. Jsou feste sbory, před kterými nutno smeknout. Jsou takové sbory v ministerstvech a vím také z vlastní zkušenosti, že je takovým sborem sbor zemského úřednictva, elitní sbor, který fungoval stále skvěle i tehdy, když ztratil mnoho a mnoho vynikajících sil.

Tedy šetřiti se dá mnoho, ale také z druhé strany je nutno vůči státu konati povinnosti. Myslím, že je to věcí svědomí správně přiznávati, že je to věcí svědomí platiti daně, osvědčiti tím solidárnost s republikou. Jedno i druhé, neděje-li se nebo dokonce děje-li se opačně, pokládáni za sabotáž a pokládám za podvodné jednání. Dáti státu, což jeho jest, rovněž tak jako stát má dáti to, co je občanů.

Chtěl jsem se zmíniti ještě, když se mluví o reformě správy, o jedné věci, a to jest zákon župní. Víte všichni, jak zákon župní vlastně přišel ke konci že se objevilo, že zákona župního nelze hned uvésti v život u nás, v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, že je to jaksi zákon - abych tak řekl - do zásoby, že se neví, jestli v té formě bude se moci uskutečniti. My jsme ovšem při převratu a ještě před převratem mysleli, že toho bude třeba, ale skutečnost nás poučila, že starých osvědčených forem nelze přehazovati a vyhazovati.

To souvisí také s jinými věcmi, to souvisí i s autonomií zemskou i s autonomií obecní. Autonomie obecní je u nás ještě stále velká přes to prese všechno, že byla některými zákony přistřižena. Finance autonomní jsou ovšem velmi smutné a přirážkový systém vylidňuje nebo zalidňuje obce podle toho, v jaké finanční situaci obec je.

Myslím, že také bude potřebí, aby se přehlédl celý systém, který byl zaveden pro volby do obcí, totiž závazné listiny, jestli může trvati beze změny dále. Myslelo se, když se učiní závazné listiny, že potom přijde všude největší výkvět do parlamentních sborů i do obcí. Bylo-li to správné, uskutečnil-li se ten předpoklad, račte posouditi sami. Ale upozorňuji na jeden nedostatek závazných listin: Zde jsme jako numerus clausus; ti, kteří jsou zde, jsou jednotlivými čísly. Když první číslo odpadne, nastoupí číslo druhé atd., atd.; je to jako ve velkém hotelu; čeká se, až bude nějaký pokoj prázdný, a pak nastoupí číslo druhé. Ale jednu věc bych si dovolil vytknouti, o níž myslím, že je hlavní vadou závazných listin: Kdyby parlament svůj život dokonal klidně, bez rozpuštění, je to v poslanecké sněmovně 6, v senátě 8 let. Kdyby v té době objevil se u nás nějaký Bismarck, Napoleon nebo Lloyd George, nesmí do tohoto sboru zákonodárného, poněvadž nebyl na závazné listině. Budu brzy u konce. Chtěl jsem se zmíniti ještě jen o některých věcech trochu politických. Řekl bych, že politika nemá býti denní, že nemá býti - abych tak řekl - obchodem dle konjunktury, dle denních zisků, že v politice mají býti účastněni lidé, kteří mají své přesvědčení, kteří mají svou linii, bez ohledu na to, co se řekne venku. Politik musí býti kompromisní, ale nechť nikdy neztratí linii, následkem toho, že přijde nějaká deputace, nebo následkem přečtení nějakého článku, nebo následkem nějaké scény. Kdo vnáší denní gesto stále a stále do politiky, myslím, že politikem není a také nikdy nebude.

Máme mezi námi mnoho vážných politiků. Nepostrádáme také Kleontů. Kleon nikdy nevymře, on je skoro jako nesmrtelný ďábel, on je mnohým protivný, ale udrží se a půjde s námi po celém světě a pořád. To je ovšem něco zvláštního, ale pomoci si nemůžeme.

Válka postavila celé lidstvo na jinou základnu myšlenkovou, hospodářskou a morální a vyrazila celé lidstvo z kolejí. Já bych si nepřál, abychom se vrátili tam, kde jsme byli před válkou, ale abychom se rozejeli zase do kolejí, tam, kde je sociální spravedlnost, abychom šli třeba rychlým, ale ne šíleným tempem. K něčemu vrátí se jistě lidstvo, co bylo před válkou, neboť, pánové a dámy, lidstvo je konzervativnější, než si kdo myslí. Myslelo se, jaká bude obroda po válce. Viděli jsme, že to nevedlo k obrodě, ale my žijeme v zemi, která byla civilisována po mnohá a mnohá staletí budeme jistě spětí všichni za kulturou i pokrokem a vývojem státu. Jak je mi jasno. Balzac praví: Kdo chce proniknouti, musí využití různých zájmů všech. To je tajemství politiky! A Rousseau praví: Nechte mne užíti vlastních sil. Laissez moi mé servir de mses propres forces. Že dovedeme využiti vlastních sil, to jsme dokázali za války dobře. A myslím, nyní my spojené strany nebudeme sice jednati proti tomu, co pravil Balzac, poněvadž chytrost je také síla, ale především se spolehneme na sebe; vždyť za námi jde velká většina národa! My všichni chceme šťastný, dobrý vývoj státu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda dr Soukup: Další slovo má pan sen. kol Naegle. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Naegle (německy): Slavný senáte! Československý stát chce a má býti podle §u 2 ústavní listiny demokratickou republikou. V obou sněmovnách Národního shromáždění ujalo se ještě málo řečníků z řad tak zvaných menšinových národů slova, aniž se viděli nucení poukázati na rozpor, se kterým se v tomto státě na každém kroku setkáváme, mezi pojmem >demokratická republika< a opravdovými skutečnostmi.

Tak je také způsob, jakým se parlamentu československého státu rozpočet předkládá, projednává, pokud se týče promrskává, a konečně v plénu obou sněmoven rozprava vede, ničím více a ničím méně, než pouhopouhým výsměchem na parlamentární demokratické projednávání. Jakékoliv návrhy na změnu některé rozpočtové položky jsou již předem odsouzeny ke ztroskotání. Ba ani o svobodě řeči nedá se zde mluviti.

V rozpočtovém výboru měli jednotliví řečníci vyjádřiti své stanovisko k celému rozpočtu jednoho ministerstva nejvýše v 5 minutách, a to, co zde pod mnohoslibným titulem >generální debata< a >specielní rozprava< provádíme, nezaslouží již proto toho názvu, protože nám bylo dáno k použití ještě méně času, potřebného k řečí, než ve výboru. To se musí v budoucnosti změniti. Dnes mám, jako generální řečník, jménem své strany zaujmouti stanovisko k vládnímu prohlášení a k celému rozpočtu, a to vše v době půl hodiny. Vidím se tedy nucen omeziti se na to, že v několika málo rysech vyložím, proč ani vládě dr Beneše nemůžeme věnovati důvěru a nemůžeme schváliti rozpočet pro rok 1922. Nežli však k tomu přistoupím, musím odpověděti panu řečníkovi přede mnou, panu dr Frantovi, jenž byl tak laskav, že vzpomněl ve své řeči i na mne. Uvedl - nevím, jakou věc měl při tom na zřeteli - že prý jsem spáchal tři zločiny: Předně jsem prý řekl, že v tomto státě je 3,800.000 Němců, Nuže, to je úřední výsledek sčítání lidu z roku 1910, který můžete si všude přečísti. Jaký výsledek mělo sčítání lidu z roku minulého nevím, jako to neví ani pan dr Franta. Následkem toho nemohl jsem se ještě tohoto výsledku dovolávati. Nehledě k tomu, víte, pánové, že jsme zde výslovně prohlásili, že výsledku z minulého roku neuznáme (Souhlas německých senátoru.) se zřetelem na mnohé skutky terroru, jež byly při sčítání lidu proti nám Němcům, spáchány, protože tento výsledek nebude následkem toho zcela jasný, protože bude nesprávný. Dále uvedl pan dr Franta proti mně, že jsem prý popíral, že je nějaká československá řeč. V tom směru nacházíme se v té nejlepší společnosti, totiž ve společnosti právě pana dr Franty samotného. Pokud vím, podepsal dr Franta, jazykový zákon, jenž byl přijat v prvním Národním shromáždění, nebo, alespoň pro něj hlasoval. Nuže, v tomto jazykovém zákoně činí se výslovně rozdíl mezi řečí českou a slovenskou; a každý z nás přece ví, že z nařízení a zákonů, vyšlých od té doby, zákony vyšlé v české řeči musí býti překládány do slovenské a naopak, vyšlé v jazyce slovenském, do češtiny. Z toho vychází jasně, že nemůže býti žádná řeč československá, nýbrž řeč česká a slovenská. (Souhlas německých senátorů.) Nejsem sice žádným znalcem slovanských jazyků - ničím méně než tím - avšak každý jazykozpytec to také dozná, a jazykozpytci asi z vědeckého hlediska spráskli ruce nad hlavami, když náhle ke konci roku 1919 zde, v tomto státě, povstala přes noc československá řeč. Dále učinil mi p. dr Franta výtku, že jsem prý žádal od Německa pomoc pro Němce v tomto státě. Mohu-li panu dr Frantovi předložiti doslovné znění své tehdejší řeči, myslí snad řeč v Mnichově, uvidí, že jsem žádal kulturní pomoc od Německa. Budete přece u nás, Němců, shledávati samozřejmým, že se nevzdáme kulturního spojení a kulturní souvislosti s Německou říší, právě tak, jako vy jste se nevzdali kulturního styku s ostatními slovanskými národy; to vám nikdo nebude míti za zlé. Tak naivní nejsem a žádný z mých kolegů, abychom pomýšleli na to, že by nám Německo mohlo v této chvílí poskytnouti pomoc. Bylo by nesmyslné, jezditi do Německa a dovolávati se Německé říše, aby poskytla pomoc - řekl jsem: v této chvíli. Nuže, pánové, země je kulatá a co bude za několik desetiletí, vím právě tak málo, jako vy, a Jaké budou do té doby poměry, zda nám do té doby skutečně jednou nepřijde pomoc od Německa, to je jiná otázka. Na to se však v této chvíli nespoléháme, poněvadž bychom se toho sotva mohli dožíti. Je to tedy stejně tak nepravdou, že jsem snad nějakým velezrádným způsobem žádal pomoc od Německa, jak také tenkráte v jedněch zdejších českých novinách, v >Českém Slově< myslím, doslovně stálo, že prý jsem ve své řeči v Mnichově řekl: >Bůh, jenždal růsti železu, nechtěl Čechů<. Jest to politování hodné, nebo nemohu vlastně právě říci, politování hodné, neboť konečně není možno žádati od každého literární znalosti, avšak někdo, kdo má trochu literárních vědomostí, bude znáti ten výrok, jenž pochází od Arnošta Mořice Arndta a jenž bývá tisíckráte citován, zní: >Bůh, jenždal vzrůsti železu, nechtěl otroků<. To je přece něco jiného! Pan dr Franta označil mne ve své řeči zároveň s kolegou dr Hilgenreinerem, za největšího šovinistu na německé straně. Nepokládám za nutno proti tomu protestovati, již jsem se vmísil výkřikem a pravím také nyní: Nejsme šovinisty, nýbrž, co hájíme, je naše právo. (Souhlas německých senátorů.) A to jsme hájili do nynějška, a budeme je hájiti i v budoucnosti. Jako rektor německé university byl jsem několikráte u pana dr Franty, když byl předsedou zemského správního výboru. A tenkráte neřekl ani slovem, že požadavky, jež jsem mu kladl, nebyly by oprávněny, nýbrž pokaždé, když jsem u něho byl, mně slíbil, že mým přáním vyhoví a za ně se postaví u ostatních pánů ze zemské správní komise. (Slyšte! Slyšte!) Ani slovem neřekl: Prosím pane rektore, to, co pravíte, je šovinistické, je nacionalistické, jak můžete ke mně přijíti s takovými požadavky! A jako tyto požadavky, které jsem přednesl dr Frantovi, jako předsedovi zemského správního výboru, byly také všechny požadavky, jež jsem se svými kolegy zde a jinde přednesl, oprávněny; neboť my bojujeme o své právo a jsme v obraně.

Jak známo, nezúčastnil se Německý parlamentní svaz v důsledku strašlivých událostí ústeckých a nesnesitelného chování tehdejší vlády v srpnu tohoto roku na konci letního zasedání schůzí parlamentních. A když jsme se na počátku podzimního zasedání opět vraceli do sněmovny, stalo se to podle jednohlasného usnesení Německého parlamentárního svazu ze dne 8. října: >i vůči nové vládě setrvati na zásadnípolitice, od založení svazu důsledně zastávané av ostatním učiniti své stanovisko a svá opatřenízávislými od skutků vlády<.

Opětovně zdůraznil pan dr Beneš výslovně, již jako ministr zahraničních věcí, jak mnoho záleží vládě na mezinárodní prestyži a jak velice musí proto sám se stanoviska ministra zahraničí litovati všech událostí, rušících klid a vnitřní upevnění státu. Neboť vnitřní a vnější rozvoj jsou prý nerozlučně spolu spojeny. Byť byl tento názor pana ministra zahraničí sebe více hoden ocenění, přece dal málo podnětu k positivním činům. Neboť, když jsme se pana ministra zahraničí ptali, co pak on sám učinil pro vnitřní upevnění, jež on sám uznává za nutné, již v zájmu mezinárodní prestyže státu a pro jeho hlavní základ, odklizení národnostních otázek, jež tento stát nejvíce zatěžují, zůstal nám na to odpověď dlužen. A nyní připojil pan dr Beneš k lesku ministra zahraničních věcí ještě větší lesk ministerského předsedy, když místo úřednického ministerstva nastoupilo parlamentární ministerstvo koaliční, a tím převzal také přímo povinnost, zabývati se řešením vnitřních státních problémů. Bývalé úřednické ministerstvo přikládalo si při svém prvém vládním prohlášení před sněmovnou zvučný a mnohoslibný, avšak již brzy mimovolně veselost vzbuzující titul: >vláda zákona aprávního řádu<. Avšak jak mnoho nebo jak málo se vláda Černého vůči nám, Němcům, ukázala býti vládou zákona a, právního řádu, tu mohu, abych o mnohém jiném pomlčel, vzpomenouti jen násilného odstranění přemnohých pomníků císaře Josefa v různých německých městech, hrubých násilností, zpustošení a vyplenění v listopadu 1920 v Chebu, Aši, Budějovicích, Brně a zvláště v Praze, a každému zákonu a každému státnímu řádu se vysmívajícího násilného zabrání německého zemského divadla, jež bylo výslovně i vůči mé osobě presidentem republiky označeno jako protizákonné a protiprávní, pro nás tak bolestného a kulturního státu nedůstojného zrušení tak mnohých německých škol obecných, občanských a středních, strašných pronásledování Němců a. krvavých událostí v srpnu tohoto roku v Ústí atd. Opravdu německý národ nebude pro ministerstvo Černého prolévati slzy, zbudovalo si v srdcích Němců >monumentumaere perennius<, avšak ve zcela jiném smyslu, než užil Horác poprvé tohoto výroku. A ačkoliv ministerský předseda Černý z tribuny parlamentní, stranám těžce poškozeným pražským listopadovým povstáním, k nimž přede vším patří naši ubozí, těžce zkoušení němečtí studenti, slavnostně slíbil odčinění utrpěné škody se strany státu, nebyl do dnešního dne vyplacen ani haléř odškodnění. Vláda měla se splněním tohoto svého slavného slibu a vyplněním této své přesné povinnosti tak nesmírně na spěch, že jsem mohl při dvojím osobním zakročení u dotyčného referenta v ministerstvu vnitra zjistiti, teprve po roce, na počátku listopadu 1921, že předběžná šetření o výši škod byla skončena. Půjde-li projednávání této věci týmž tempem, přijdou, stane-li se vůbec něco, teprve dědicové postižených stran ke svým penězům, nebo ten.dluh bude musiti býti jako nevítané dědictví vyrovnán snad ještě nástupnickým státem po Československé republice.

Po ministerstvu Černého následovalo jako dlouhý, těžký porod ministerstvo Benešovo. Staré přísloví praví: Co dlouho trvá, dobře dopadne. Opravdu, trvalo to sice dosti dlouho, až konečně nové ministerstvo s bídou a nouzí slepeno, spatřilo světlo světa. Avšak přes to mohli jsme my, Němci, po špatných zkušenostech, které jsme se všemi dosavadními ministerstvy tohoto státu učinili, přijmouti i toto nové ministerstvo jen s největší nedůvěrou. Či snad byl mezi vládou Kramářovou a vládou Tusarovou pro nás, Němce, nějaký skutečný rozdíl? Ten rozdíl spočíval pouze v tom, že pan Kramář odmítal naše požadavky hrubým násilím, pan Tusar hladkým, roztomilým gestem, že pan Kramář odpověděl mně na mé stížnosti příkře: >Zapomínáte, pane rektore, že jsme vítězi,< a pan Tusar s líbezným úsměvem nalezl přívětivou odpověď: >Alepane rektore, my nebudeme přece v naší demokratickérepublice provozovati politiku orientačních tabulek!< Ve skutečnosti však provozoval přece pan Tusar zcela přesně tutéž malichernou a nedemokratickou, kulturního státu nedůstojnou politiku orientačních tabulek, jako Kramář, Habrrnan, Černý, Šusta a nyní Beneš. A dnes dává pan Tusar, jako československý vyslanec v Německé republice, venku, v říšskoněmeckých listech, za pomoci nákladné české zahraniční propagandy šířiti nepravdivou zvěst - a němečtí novináři jsou dosti naivní, aby ji přijali - že on, sociální demokrat Tusar, myslil to prý s Němci docela dobře, že byl ochoten k národnostně-politickým ústupkům vůči Němcům, že však byl nacionalistickými stranami svržen. Tak jsem sám doslovně četl v >MannheimerGeneralanzeiger< ze dne 7. září 1921, hlášeno z Berlína.

Jako venku v Německé říši, tak také zde, v Československé republice mezi našimi německými voliči je dosti nepolitických a nekritických naivních lidí, kteří, jako očekávali od ministerstva sociálního demokrata Tusara období národnostní umírněnosti a dorozumění, od téhož Tusara, za jehož vlády bylo vyrobeno právě nejvíce, nás, Němce, nejtíže utlačujících zákonů, nyní jsou ochotni bráti opětně fráze uklidňujícího českého tisku a prolhané zahraniční propagandy o novém ministerstvu umírnění a národnostního vyrovnání za vážné tvrzení a bernou minci. Ptám se však: >Můžeme my, Němci, po dosavadních zkušenostech dáti nějakémučeskému ministerskému předsedovi předem vavříny, můžememíti důvěru k muži, jenž není dalek pověstného >Memoiru3<, jenž zrovna překypuje mnoha sty nepravd, jenž však nadruhé straně balamutí mírovou konferenci a cizinu takmnohými okouzlujícími sliby, že by se mohlo mysliti, ženesplnění jích do poslední tečky musilo by českým držitelůmmoci vehnati do tváře ruměnec studu. Či nezní to dnes jakomasopustní žert, praví-li se v Memoiru 3 doslovně: >Československárepublika bude naprosto demokratickým státem; všechny úřadybudou přístupny všem státním občanům; řeč menšin budevšude připuštěna; právo míti vlastní školy, své soudce asvé soudy, nebude nikdy žádné menšině upíráno. Češínebudou nikterak pomýšleti na to, aby potlačovali německémuobyvatelstvu na příklad jeho školy, jeho university, jehovysoké školy technické. Němci budou míti v Čechách tatážpráva, jako Čechoslováci, německá řeč bude druhýmzemským jazykem a nikdy nebude užíváno nějakéhovexatorního opatření proti německé části obyvatelstva.Soustava vládní bude podobná, jako ve Švýcarsku.< (Smíchna levici; výkřiky.) Tak >Memoire 3<, a jestliže pan drBeneš ve své odpovědi na naši interpelaci dne 13. května1921 odmítá úřední ráz >Memoiru 3<, pak přece přiznává,že československá vláda je vázána smlouvou o ochraněmenšin, podepsanou dne 10. září 1919 v St. Germainu. Baprohlásil dne 30. září 1919 ve starém revolučním shromážděnívýslovně, >že Československá republika slovo dané v tétosmlouvě o ochraně menšin v plné míře dodrží.< Rád bychviděl ten augurský úsměv, jestliže si čeští státníci apolitikové mezi sebou předvedou před zraky opravdu skvělédodržení tohoto daného slova. Neboť jak málo byla dodrženasmlouva o ochraně menšin a dané české. slovo, to ukázal Německýparlamentní svaz v obšírném pamětním spise o 57 tiskovýchstranách.

A týž dr Beneš, který 30. září 1919, sezanícením ujišťoval, že republika dá nám, Němcům, vše v plnémíře, co, jak doslovně řekl, >národ kulturně zralý potřebuje<,nehnul do dneška ani prstem, aby tento výrok učinil skutkem atím započal s vnitřním upevněním tohoto státu, ježčastokráte označuje za nutné pro úspěšnou zahraničnípolitiku. Či, abych užil jen jednoho příkladu: Nemyslí snadpan dr Beneš, že národ kulturně vyspělý nepotřebuježádné vysoké školy obchodní, žádné báňské, žádnévysoké lesnické školy?

Pan dr Beneš nikterak nepřispěl v žádném směruve své dosavadní vlastností, jako ministr zahraničních věcí,jako který tvořil do jisté míry klidný bod ve střídámrozličných vlád, k uspokojení potřeb >kulturně vyspěléhoněmeckého národa<, on také, když mu nyní jako nynějšímupředsedovi vlády připadá vnitřní konsolidace za bezprostředníúkol, jako ministerský předseda dosud pro nás úplně selhal,ba jeho dosavadní, jménem vlády vydaná prohlášení nebylapro nás, Němce, ničím jiným, než studenou sprchou.

Ve svém prvém prohlášení, předneseném ve sněmovně dne18. října, jež podle úsudku Německého parlamentárníhosvazu nebylo ničím jiným, než >seskupením bezvýznamných vět<,nenalezl pan ministerský předseda pro Němce jediného smířlivéhoslova, nebo alespoň slova, kterým by vyšel, vstříc a sotvase dotekl problému, tvořícího základní otázku tohotostátu, otázky národnostní. Řekl jen tolik, že ji chceřešiti na podkladě posledního sčítání lidu, onoho sčítánílidu, jehož výsledky my, Němci, jak dříve bylo zdůrazněno,nikdy neuznáme pro strašné činy terroru a falšování,které se při tom udaly. Pan dr Beneš si při tomnamlouvá, že se dívá na národnostní otázku, jak pravil,>s hlediska evropského obzoru<. Ne, to není hlediskostátníka velkého slohu, jenž dbá evropské vážnosti, nýbržmalicherný obzor malého kramáře, jenž nevidí dále, než nasvých pár čísel svého krámu. Jen to jedno nám panministerský předseda přislíbil, že jeho vláda bude proti>každé politice malicherného popichování<. To však neníničím jiným, než bezvýznamnou obměnou slov, jež jsem, jakjiž bylo řečeno, slyšel z úst ministerského předsedy Tušara:>Nebudeme v tomto demokratickém státě přece provozovatipolitiku orientačních tabulek!< Do nynějška jsme neslyšeli,že by se snad v nějakém sněmu upustilo od dosavadnípolitiky orientačních tabulek; neslyšeli jsme ani neviděli,že by na vchodech k německým ústavům a k lékařskýmklinikám naší německé kliniky, jak to od 28. října 1918neustále žádáme, byly opět upevněny německé nápisy aorientační tabulky; neslyšeli jsme, že nová vláda, hyperšovinistickéhostarostu města Prahy, dr Baxu, jenž v hlavním městěříše s téměř 4 miliony německých obyvatel nechce trpětiani jednoho německého slova, přiměla k větší, nebo třebamenší umírněnosti, naopak vláda, která přece nechce>malicherného popichování<, jistě, aby nám, Němcům,učinila zvláštní radost, zvolila tohoto největšího nepříteleNěmců presidentem ústavního soudu, instituce to, jež i pro nás,Němce, má převeliký význam. K tomu přistupuje, že anijediný Němec nebyl povolán do počtu řádných členů tohotosoudu. Také jsme nepozorovali, že snad to tisíceréšovinistické popichování, jemuž my, Němči, jsme pro užívánísvé mateřské řečí denně na poště, u správy železnic, uberních a celních úřadů atd. vystaveni, za nové vlády přestala.A my, němečtí senátoři a poslanci, cítíme se nyní jako dříveodsouzenými ve sněmovně k roli pouhých statistů. (Souhlasněmeckých senátorů.)

Dosud jsme ve skutečností nepozorovali, že by vláda Benešovabyla uplatnila vůči předsednictvům obou sněmoven a českýmstranám většiny nějaký zjevný vliv, aby změnou námvnuceného jednacího řádu nám německým zástupcům liduumožnila činnou parlamentní spolupráci, Musilo býti takénápadným, ba přímo nepříjemně překvapujícím, že panministerský předseda dosud úplně pomlčel o novelisaci zákonao válečných půjčkách. A přece je právě tato otázkajednou z nejpalčivějších ran na těle národního hospodářstvítohoto státu. To nyní již nahlédl i president republiky a 20.září tohoto roku prohlásil v Bratislavě, že došel k přesvědčení,>že zaplacení válečné půjčky je v zájmu našich vlastníchobčanů.< Od té doby prý radí každému ministrovi financí,aby vyšel co možno nejvíce vstříc potřebám upisovatelů válečnýchpůjček. Nový pan ministr financí dal sice na opětovanédotazy v rozpočtovém výboru prohlášení, že se má ihnedpo vyřízení nejdůležitějších parlamentárních prací přistoupitik nové úpravě této otázky. Doufejme, že vláda nyní konečněpochopila, že celý problém není politickou, nýbrž hospodářskouotázkou, když statisíce existencí závisí od spravedlivéhozaplacení válečné půjčky, ba že je tím postiženo vlastnístátní hospodářství, ježto dosavadní chování vlády a většinyNárodního shromáždění podrylo úvěrní schopnost státu zahranicemi a víru státních občanů v jistotu jakýchkolivstátních papírů, jak zřejmě ukazují neúspěchy různýchstátních půjček. Ostatně my, němečtí parlamentárníci,žádáme společně nyní jako dříve plné, nezkrácenéuznání válečných půjček. (Souhlas německých senátorů.)

Ba, ministerstvo Benešovo má, přes krátkost svéhotrvání již skutečnou krvavou vinu na svědomí. Jako naministerstvu Černého na věčné časy lpí krvavé události,mrtví a ranění z Ústí, ze srpna tohoto roku, tak nemohlonynější ministerstvo dodnes ještě svaliti se sebe vinu naukrutném počínání vojska v Kraslicích, na tamních, ještěčetnějších mrtvých. Neboť správa města Kraslic prohlásilateprve v posledních dnech, znovu po podrobně provedenémšetření veřejně, že je naprosto nepravdou, že by bylo bývalonejprve civilním obyvatelstvem stříleno, jak ministerstvotvrdilo. Zažili jsme 16. a 17. listopadu 1920 pozdvižní českéulice v Praze, na počátku srpna 1921 stříleli v Ústíčeští legionáři na klidné německé občany, jako by bylina otevřeném honu na škodnou. O ostatních hanebných akrvavých činech proti Němcům v republice nechci vůbecmluviti. Což to nebyly v Praze a v Ústí a jindeprotizákonné činy s české strany proti německým občanům,proti německému majetku? (Výkřiky, souhlas na levici.)