Sen. Lisý: Slavný senáte! Pan zpravodaj uvedl, že po třetí jíž projednává se na půdě zákonodárné otázka drobných zemědělských pachtů. Bylo by tedy na čase, aby otázka tato byla definitivně vyřešena tím, že by i tyto pachty byly dány do vlastnictví malozemědělců.

Jsem přesvědčen a se mnou zajisté široké vrstvy drobného venkovského zemědělského lidu, že by nebylo zapotřebí tohoto zákona a jeho každoroční obnovování a novelisování, kdyby odpovědní činitelé státní byli si vědomi své veliké odpovědnosti před historií, kterou tak lehce podceňují neplněním rozkazu daného jím revolučním Národním shromážděním z vůle převážné většiny národa, přikazujícího vrátiti a dáti českou půdu do rukou nejspolehlivějších vrstev československého národa, do vlastnictví drobných zemědělců a spoluvlastnictví velkostatkářského zaměstnanectva.

Hřích přímo na národu a republikánském našem státu pášou ti, kteří v této nebezpečné době zahraničních monarchistických rejdů úžeji a úžeji stahujících svoje reakční sítě kolem naší demokracie, nespravedlivě přehlížejí nejstátotvornější republikánský element, malého českého zemědělce, nechávají jej v bídě a porobě, rozvášňují a zneklidňují jeho duši, zvyklou pilné tvůrčí práci, duši citlivou, poctivou i čestnou, podváděním a nekonečným oddalováním realisace pozemkové reformy.

Protestují s tohoto místa co nejrozhodněji jménem malozemědělců, protestují jistě že za souhlasu těch, kteří na ruských pláních, francouzských a italských bitevních frontách obětovali své životy pro svůj československý demokratický stát, proti neupřímné hře, kterou s českou půdou a tím s našim národem a státem provádí Státní pozemkový úřad neplněním svých povinností, k schváleným zákonům a zneužíváním úřední mocí naň vznesené k sabotování největšího socialisačního díla naší doby - socialisaci půdy.

Postup Státního pozemkového úřadu, jakým řeší pozemkovou reformu a zvláště posledně vydaný parcelační plán na prvé tříletí, jsou zřejmým důkazem, že vliv velkostatkářské hierarchie a cizáckých kapitalistů rozhodujícím způsobem ovládá místa, k nimž s touhou a nedočkavostí pohlíží statisíce drobných venkovských rodin žádajících jen splnění zákona, který jim dal naději ve spravedlivost tohoto státu. Ze všech stran republiky ozývají se žaloby do pracovního plánu parcelačního a jsou plně oprávněné, neboť parcelační plán tento může málokoho z naších zemědělců uspokojiti, neboť namnoze byly pro parcelaci v prvém období určeny velkostatky a dvory, které svojí vzdáleností od místa interesentů nebo špatnou bonitou neprospívají nijak zájmům malozemědělců. Zdá se, jako by byly takového druhu objekty zemědělské zúmyslně vybrány, aby byla co nejvíce stížená existence malozemědělců a všech těch, kteří volají po přídělu půdy. Nechci zde uváděti, jak na sestavení plánu působilo politické stranictví, poukáži jen na to, že celé kraje nejsou zahrnuty do toho plánu a jsou kraje, které mají - hlavně na jihu Čech - mnoho nezaměstnaného lidu, který dříve pracoval sezónně v cizině a nyní jedině může najití trvalou výživu a existencí přídělem velkostatkářské půdy. V opomenutých těchto krajích je veliká roztrpčenost a může snadno ohroziti veřejný klid.

Považujeme parcelační plán Státního pozemkového úřadu za naprosto nedostatečný a voláme co nejrozhodněji o jeho doplnění v tom smyslu, aby pro nejbližší období započato bylo se socialisací půdy na všech velkostatcích a dvorech do 50 % katastru záboru podléhajícího.

Při oboustranné žádané svorné práci a dohodě obou činitelů na půdě pracujících, jak drobných vlastníků, tak zemědělských zaměstnanců, je tento požadavek za daných poměrů jedině možným uspokojiti široké vrstvy lidové tak, že vrátí se jim otřesená důvěra ve spravedlivost a poctivou vůli státních představitelů.

Útoky odpůrců reformy půdy na malozemědělce, kteří mají půdu v pachtu nebo stali se přídělem velkostatkářské půdy vlastníky, že půdu jím svěřenou neobdělávají řádně - odmítám co nejrozhodněji a tvrdím, že půdu tu naší malozemědělci s nevyčerpatelnou pilností a láskou obdělávají. Viděl jsem, jak pole zemědělcům naším svěřená, nejsou jen pole, ale jsou to přímo zahrádky, jak pečlivě jsou ošetřována. Nikdy velkostatkář nevěnoval tolik píle půdě jako náš český malozemědělec. Politické stranictví a rivalita neupřímných politických jednotlivců způsobuje ve Státním pozemkovém úřadě atmosféru, která svojí neschopností překáží energickému, odborně zralému postupu, ohrožuje nejvyšší zájmy státu.

Dovolávám se proto znova co nejdůrazněji naprostého odpolitisování Státního pozemkového úřadu a na rychlý jeho pracovní výkon s přikázaným mu dílem, opřený reelně o národní sociální a hospodářské důvody, které zřejmě mluví ve prospěch těch, kteří volají: >Půda těm, kdož na ní pracovali a pracují, malozemědělcům a zemědělským zaměstnancům.< (Výborně!)

Předseda: Ke slovu se přihlásil pan sen. Petřík.

Sen. Petřík: Slavný senáte! Drobným pachtýřům, drobným zemědělcům bylo loňského roku slibováno, že bude provedena řádná úprava pachtovního poměru. K této řádné úpravě samozřejmě nedošlo, ale přece jenom dochází částečně nyní na návrh zákona, který samozřejmě přijme slavný senát a kterým z části upravují se záležitosti pachtovních smluv, najmutých pozemků. Ale pravím jenom částečně, poněvadž naší stranu neuspokojuje. Neměl jsem dosti možnosti, abych včas zasáhl, takže zákon má slabiny a to v §u 2, kde se praví, kdy obnova pachtu nenastává a v odstavci a) říká se, že nenastává, když majitel, propachtovatel nemá větší výměru než 15 ha. Tato výměra býti nemusila, poněvadž u výkupu dlouholetých pachtů se říká, že nároku nemá ten, kdo má 8 ha. Proč by tedy někdo z majitelů pozemků, který má 8 ha nemohl býti také nyní živ, když před válkou z toho mohl býti živ. Tedy mohlo by to býti omezeno na 8 ha, a ne na 15 ha. Naše strana - my jsme se o tom radili - by to již snesla, kdyby to neplatilo také pro majitele půdy, kteří nejsou zemědělci. Vždyť nemá jenom zemědělec nebo domkář půdu, kterou dává do pachtu, vždyť tak činí i různí spekulanti, půda jejich se obdělává, ale oni ji neobdělávají, poněvadž bydlí v Praze a mají pozemky třeba u Dobřichovic nebo u Plzně. Různí obchodníci a větší úředníci, kteří mají porůznu nakoupenou půdu a živí se dostatečně, jiným způsobem, protože nemají 15 ha, mohou si ji vzíti samozřejmě zpátky. To je zásadní chyba, že do tohoto odstavce nepřišlo, že se tato výhoda nevztahuje na lidi, kteří se neživí půdou jako dělníci, kteří aspoň částečně se na půdě živí jako vedlejším zaměstnáním, jak to bylo zákonem o pozemkové reformě řečeno, že někdo dostal půdu do samostatného zaměstnání anebo vedlejšího zaměstnání. Bylo by také chybou pro tento zákon, že se nenechaly ty tabulky z loňského roku, které upravovaly výši pachtovného. Tyto tabulky byly sestaveny opatrně a dosti i nákladně a statisticky dosti složitě zpracovány. Dnes tyto tabulky neplatí, a kdyby se byly nechaly, byl by to býval docela přesný výpočet nájemného. Naše resoluce nemůže ovšem na tom nic měniti, zadržeti zákon nemůžeme, a proto jsme pro tento zákon a zároveň budeme hlasovati také pro resoluci, kterou jsem spolupodepsal, abychom dostali krmivo zpět, když něco posíláme za hranice.

Učinil bych dále návrh, aby tam, kde tráva je, aby se vyžala. Na př. v tatranských lesích a v jiných lesích odlehlých, kde se jinde nežala a kam lidé nemohou, mohla býti tato tráva zachráněna, a nějakým způsobem za dohledu politických nebo jiných státních úřadů požata, za dohledu úřadů slúžnovských na Slovensku. Tím končím.

Místopředseda dr Soukup: Závěrečné slovo má pan zpravodaj sen. Hybš. Uděluji mu je.

Zpravodaj sen. Hybš: Slavný senáte! Já k vývodům pana kolegy Petříka dovoluji si jenom sděliti, že ve svém návrhu jsem uvedl, že tento zákon nepovažuji za nějaký ideální druh zákona a že jest zejména potřebí, aby utvořen byl takový velký rámcový zákon, kterým by tyto detailní případy byly upraveny.

I já tvrdím, že § 2 nevyhovuje, jak bychom si my právě přáli, ale dovolím si říci, že ti, kteří mají 15 hektarů, nejsou majiteli nějakých velkých latifundií. Jsou to většinou lidé, kteří bydlí v městech, a náležejí nejen k stavu střednímu, ale také ku stavu vašemu, dělnickému, který snad dědictvím tento pozemek získali. Připojuji se k tomu, že jest potřebí, aby tyto poměry byly vyřešeny tímto velikým rámcovým zákonem, kde by tyto detailní případy byly upraveny.

Dovolte, abych se zmínil ještě o vývodech

kol. Lisého. Kol. Lisý kritisoval Pozemkový úřad. Nechci býti advokátem Pozemkového úřadu, ale jedno musím říci, že, co bylo v mezích možností, tento Pozemkový úřad také vykonal. A mluvil-li pan kolega o velikém plánu, já řeknu, kdyby byl sebe větší plán udělán a sebe lepší, když nejsou dány, řekněme třeba i časové a technické podmínky, aby se to mohlo zpracovati, pak tento velký plán není nic platen. Pozemkový úřad byl veden tou snahou, poněvadž jest veliká touha po pozemcích, aby ve všech částech republiky, aby v každém okresu se něco dostalo do rukou drobného zemědělce. Není také možno, aby se všechno to dostalo najednou, poněvadž jest k tomu třeba právních pomůcek, technických pomůcek. To nejde najednou.

Proto si vybral Pozemkový úřad těch několik etap podle kterých chce pozemkovou reformu prováděti. Myslím, že nemusíme nedůvěřovati vedení Pozemkového úřadu, že to s pozemkovou reformou nemysli upřímně a že také pozemková reforma bude provedena Pozemkovým úřadem tak, jak toho vyžaduje zájem všech těch, kteří mají na ní interes. Já se jen panu kolegovi divil, když mluvil o té parcelaci. Sám se pamatuje, že pan poslanec Vrbenský vyslovil se proti parcelaci velkostatků (Sen. Lisý: To jest špatný výklad! Nemluvil proti parcelaci!). Proto prosím, pánové, aby ta práce, která byla vykonána pro pozemkovou reformu, byla také posuzována správně a spravedlivě, třeba že co nejvíce přísně. Myslím, že ten, kdo ji bude posuzovati správně i přísně, musí dojíti k důsledku, že co se mohlo udělati, co bylo v mezích možnosti, se také vykonalo. Vždyť, prosím, pánové, máte tam vy většinu, vy si to můžete zříditi v tom Pozemkovém úřadě jak sami chcete! Proto prosím, aby tak bylo pohlíženo na Pozemkový úřad, na jeho vedení a na celé řešení pozemkové reformy,

Předseda: Přikročíme k hlasování.

O celé osnově zákona (13 §ů), jeho nadpisu a úvodní formuli dám hlasovati najednou podle zprávy výborové.

Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování. (Nebyly.)

Kteří pp. senátoři s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, uvedenou ve zprávě výborové, souhlasí ve čtení prvém, nechť zvednou ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijata jest ve čtení prvém.

Ve smyslu přiznané pilností přistoupíme ihned ke hlasování ve čtení druhém.

Navrhuje pan zpravodaj nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Hybš: Ne.

Předseda: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí, tak jak přijata byla ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Osnova zákona přijímá se též ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s resolucí pana sen. Hybše, nechť pozvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. I tato resoluce jest přijata.

Předseda: Přikročíme k dalšímu bodu, jímž jest:

Jedná se o smlouvu mezinárodní. Netřeba odůvodňovati, že taková záležitost vyhledává schválení brzkého se strany zákonodárných sborů.

Kdo souhlasí, aby byla přiznána pilnost této záležitosti podle § 55 jedn. řádu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Pilnost jest přiznána.

Navrhuji, aby byla tato věc projednána v jediné debatě a to ve lhůtě 1/4 hodiny a aby byla řečnická lhůta stanovena na 10 minut.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh jest přijat.

86. Zpráva výboru zahraničního o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu, kterým se předkládá ke schválení Národnímu shromáždění smlouva uzavřená v Praze dne 29. června 1920 mezí republikou Československou a říší Německou o státním občanství. Tisk 993.

Zpravodajem je p. sen. Cholek. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Cholek: Slavný senáte! Potřeba předložené smlouvy o státním občanství vyskytla se při projednávání uplatnění likvidačního práva vlády československé oproti příslušníkům německým podle čl. 297. versailleské smlouvy. Je tudíž doplňkem obchodně-politické smlouvy s Německem a současně výkladem článků 84. a 85. versailleské smlouvy. Článek 84. této smlouvy zní:

>Státního občanství československého nabudou ipso facto, ztrácejíce státní občanství německé, příslušníci němečtí, usazení na některém území, jež jsou uznána za součást německého státu. <

Poněvadž tento článek jest dosti všeobecný, bylo třeba, aby sporné body byly vyloženy. Zahraniční výbor poslanecké sněmovny uznal sice důvodovou zprávu, připojenou k vládnímu návrhu; nicméně požádalo předsednictvo poslanecké sněmovny i ústavní výbor, aby podal své dobrozdání o této zásadní otázce, jak má Národní shromáždění postupovati při udílení souhlasu k mezinárodním smlouvám. Do zvoleného subkomité byli k projednávání pozváni i členové senátu a experti. Na základě vypracovaného dobrozdání ústavního výboru usnesl se zahraniční výbor předložití poslanecké sněmovně tento návrh:

>Národní shromáždění republiky Československé se usnáší:

1. Smlouva o státním občanství mezi republikou a říší Německou uzavřená v Praze dne 21. června 1920 se schvaluje,

2. Vládě se ukládá, aby smlouvu tuto vyhlásila ve Sbírce zákonů a nařízení státu Československého.

Ministru zahraničních věcí se ukládá, aby v dohodě se všemi zúčastněnými ministry učinil další opatření, jichž je potřebí k provedení této smlouvy<.

Dále předložil zahraniční výbor poslanecké sněmovně tuto resoluci:

>Vláda se vyzývá, aby podávajíc vládní návrhy na ratifikaci smluv mezinárodních, přihlížela k zásadám, které z ustanovení ústavní listiny vyvodil ústavní výbor ve svém dobrozdání. <

Návrh i resoluce byly pak poslaneckou sněmovnou přijaty a přikázány senátu. Zahraniční výbor senátu projednával tuto smlouvu o 23 článcích ve schůzí konané dne 10. srpna 1921 a věnoval zvláštní pozornost najmě článkům 3. a 4., pak článku 5. odst. 2., článku 13. a zejména článku 23. mluvícím o autentickém znění textu jak českého tak i německého. Po vyslechnutí zástupců ministerstva zahraničních věcí usnesl se na tomto:

>Slavný senáte, račiž schváliti beze změny usnesení poslanecké sněmovny (tisk 2343) o vládním návrhu zákona (tisk 1821) ohledně smlouvy o státním občanství uzavřené v Praze dne 25, června 1920 mezi republikou Československou a říší Německou. <

Jako zpravodaj zahraničního výboru prosím slavný senát o schválení tohoto usnesení,

Předseda (zvoní): Byla mi podána dostatečně podporovaná resoluce p. senátora dr Hellera.

Žádám, aby byla přečtena. Zástupce sen. tajemníka dr Trmal (čte): Resoluce senátorů dr Hellera a soudr. ke smlouvě o státním občanství s Německem:

1. K mezinárodním smlouvám, jmenovaným v § 64 ústavní listiny, jest si před ratifikací, opatřiti svolení Národního shromáždění ve formě zákona.

2. Vojenské konvence buďtež pojaty do výpočtu smluv, kterýmž třeba předchozího schválení parlamentu.

Předseda: Přeje si p. zpravodaj doslov?

Zpravodaj sen. Cholek: Pokud se týče resoluce první a druhé, chtěl bych upozorniti, že zahraniční výbor zabýval se dvakráte předlohou zákona a bylo by nám všem vítáno, kdyby páni z klubu kol. Hellera byli bývali přítomni a kdyby se byli ujali v této věci slova.

Citovaný paragraf ústavy praví: President republiky zastupuje stát na venek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy.

Jest zde nesporně vysloveno, že president má právo smlouvu ratifikovati. Ovšem smlouvy obchodní a dále smlouvy, ze kterých pro stát nebo občany plynou jakákoliv břemena majetková nebo osobní, zejména vojenská, jakož i smlouvy, jimiž se mění státní území, potřebují souhlasu Národního shromáždění. Pokud jde o změny státního území, souhlas Národního shromáždění se dává formou ústavního zákona.

Já postrádám návrh. Zde se mluví pouze o resoluci. Nevím, míní-li p. senátor dr Heller návrh na změnu § 64 ústavy nebo přeje-li si, aby v budoucnu Národní shromáždění postupovalo jinak než dosud. Pak-li jest ten druhý případ, chtěl bych upozorniti, že poslanecká sněmovna zabývala se velmi důkladně touto záležitostí a učinila také do budoucna opatření, které jsem vám ve svém referátu uvedl. Jest to totiž resoluce: >Vláda se vyzývá, aby podávajíc vládní návrhy na ratifikaci smluv mezinárodních, přihlížela k zásadám, které z ustanovení ústavní listiny vyvodil ústavní výbor ve svém dobrozdání. <

Ústavní výbor konal anketu, než dobrozdání dosti obšírné podal. Páni kolegové mají možnost vyhledati si tisk 2343 ústavního výboru poslanecké sněmovny a tam najdou, že všecko, co žádá pan senátor dr Heller, jest již důkladně projednáno v tom dobrozdání, a že také pro budoucnost jsou učiněna veškerá opatření.

Doporučuji senátu, aby obě resoluce zamítl.

Předseda (zvoní): Přikročíme k hlasování.

Kdo souhlasí s ratifikačním usnesením podle zprávy výborové ve čtení prvním, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)

To je většina. Ratifikační usnesení schvaluje se ve čtení prvním.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned k hlasování ve čtení druhém. Táži se pana zpravodaje, má-li nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. Cholek: Nikoliv.

Předseda: Není tomu tak. Kdo souhlasí s ratifikačním usnesením, přijatým ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Ratifikační usnesení schvaluje se ve čtení druhém.

Kdo souhlasí s resoluci pana senátora dr Hellera, prosím, aby pozvedl ruku. (Děje se.)

To jest menšina. Resoluce se zamítá.

Přikročíme k projednání dalšího bodu denního pořadu. To jest,

89. návrh, aby byla zkráceně projednána podle § 55 jedn. řádu zpráva výboru ústavně-právního o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona o převzetí statků a majetku připadlých podle mírových smluv Československému státu. Tisk 994.

Jedná se o záležitost, která se jeví jako důsledek provádění mírových smluv a která tedy vyhledává svého konečného rozřešení. Vzhledem k tomu jest třeba, abychom tuto věc vyřídili urychleně.

Kdo souhlasí, aby byla přiznána pilnost této záležitosti podle § 55 jedn, řádu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Pilnost jest přiznána.

Navrhuji, aby byla tato věc projednána v jediné debatě a to ve lhůtě 1/4 hodiny a aby byla řečnická lhůta stanovena na 10 minut.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh jest přijat.

Zpravodajem je p. sen. dr Veselý. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Veselý: Vážený senáte! Osnova zákona, který jest dnes předložen senátu, provádí ustanovení Versailleské a St. Germainské smlouvy. Podle smluv těch připadá jmění státu a všech státních činitelů nově vytvořeným státům, které povstaly ze starého Rakouska. Nejde tu o konfiskaci cizího jmění, nýbrž o výsledek změn státoprávních, které po válce nastaly. Poněvadž pak nejen stát zmizel, subjekt těch práv, nýbrž také dynastie panovnických rodin, které byly státoprávními činiteli, které měly význam státoprávní, které se účastnily vlád, tedy ovšem toto ustanovení vztahuje se také na rodinu panovnickou, a všecko movité i nemovité jmění bývalých panovnických rodin připadá tomu státu, který nabyl území, o něž tu jde.

Mohly by povstati spory o to, které jmění připadá státu a zejména kdo jest členem určité panovnické rodiny. Pokud jde o Německo, o smlouvu versailleskou, jest tam ovšem jakýsi podnět ke sporu, poněvadž smlouva versailleská nemluví o členech panovnické rodiny tak, jako smlouva St. Germainská, nýbrž mluví o >personnes royales<, o osobách královských. Tato smlouva byla vykládána tím způsobem, že jde o panovnické rodiny, o ty osoby, které právě panují v Německu, Ale myslím, že tento význam je nesprávný, poněvadž jest zcela ojedinělé toto užití terminu >personnes royales< a odporuje ostatním smlouvám. Všechny ostatní smlouvy mluví o celých panovnických rodinách a nebylo žádné příčiny, proč by takový rozdíl byl býval činěn. Ale smlouva versailleská nemá pro nás tak velikého významu, poněvadž jde o Hlučínsko, kde statků panovnických rodin je málo. Pro nás má ovšem velký význam smlouva St. Germainská. Tu otázku, aby bylo rozhodnuto o tom, čí majetek propadne ve prospěch našeho státu upravuje § 4 nového zákona, podle něhož se zůstavuje postiženým osobám právo aby proti usnesení ministerstva vnitra, které se má státi v dohodě s ministerstvem zahraničí, mohly podati stížnosti ke správnímu soudu. Náš Nejvyšší správní soud má rozhodovati o tom, kdo jest členem rodiny panovnické a kdo nikoliv. V čl. III. se určitě jmenují osoby, které se pokládají za panovnické, na návrh dr Bartoška v poslanecké sněmovně byl přijat dodatek, že statky, zejména též bývalého následníka trůnu Františka Ferdinanda ďEste a jeho potomků, připadají naší republice. Dru Bartoškovi šlo o to, jak vím, aby byly vyloučeny všechny pochybnosti týkající se rodiny Františka Ferdinanda ďEste a zejména rodiny Hohenbergovy. Já bych nepokládal ten dodatek za nutný, ale stal-li se nepovažuji ho za pochybený, poněvadž jsem přesvědčen, že věcně, materielně se rodině Hohenbergově žádné bezpráví neděje. Rodina Hohenbergova docela neprávně užívá jiného jména, než jména svého otce. Rodina Hohenbergova je částí panovnické rodiny Habsbursko-Lotrinské, poněvadž jsou to manželské děti Františka Ferdinanda, pocházející z rodiny, uzavřené manželstvím, do kterého vstoupil s výslovným svolením císaře Františka Josefa.

Občanský zákon ani rakouský, ani naší republiky neuznává žádného nerovného manželství, náš zákon neuznává žádného neplnoprávného dětství a manželství. Podle našeho zákona jsou děti Františka Ferdinanda prostě členy Habsburské rodiny. O tom nemůže býti pochybnosti. Všechno ostatní jsou šlechtické libůstky, které nejsou žádným zákonem a nejsou také žádným pravidlem. Rodinný statut, na který se odvolávají přátelé rodiny Habsbursko-Lotrinské, nemůže býti podkladem žádné právní formy. Rodinný tento statut nebyl nikde vyhlášen a uveřejněn a také rodina zachovávala jej jako svoje tajemství. My ho nemůžeme pokládati za zvláštní formu, nemůžeme jej pokládati za něco zvláštního. My neznáme obsah tohoto rodinného statutu a proto je vyloučeno že bychom se jím museli říditi. Tedy věcně materielně se rodině Františka Ferdinanda a rodině Hohenbergově neděje žádná křivda a závisí na jejich vůli, pokud oni chtějí užívati jména Hohenbergova, které jim bylo dáno pouze z moci císařské, a nechtějí užívati občanského a řádného jména své rodiny Habsbursko-Lotrinské.

V tom případě myslím, že zákonné ustanovení je plně odůvodněno, že není příčiny, abychom tu nějakou změnu navrhovali. Ovšem jde o to, aby všechny státní statky, nejen statky rakouské, nýbrž také rodiny Habsbursko-Lotrinské byly převáděny na republiku a to upravuje právě tento převod našeho zákona. Nemovité statky mají soudy z úřední moci převésti na československý stát a obchody, podniky průmyslové, živnostenské a horní, budou na návrh příslušné správy převedeny do vlastnictví Československého státu. Ovšem Československému státu nastane důležitý úkol, aby správa těchto statků uvedl do řádných kolejí. Já jsem před 14 dny byl přítomen schůzi zřízenců na bývalých císařských statcích a vyslechl jsem četné jejich stížností. Bude potřebí, aby těm drobným lidem, kteří na těchto statcích léta a desetiletí pracují, kteří svojí prací tvoří výsledek tohoto zemědělství, dostalo se řádného uspokojení, řádné mzdy. A nejen tam, nýbrž také na některých statcích bude třeba zavésti pořádek. Jak z vlastního názoru vím, bude toho potřeba na konopišťském velkostatku, poněvadž tam jest nutno upraviti zvláštní poměr konopišťského velkostatku a zámku, který nyní, po válce nastal. Nejen naše občanstvo, ale i mnoho hostí z ciziny přichází na Konopiště, kteří chtějí viděti zámek a místa památná z poslední války, chtějí viděti památky, které po Habsburcích zůstaly. Nyní bude nutno přístup do zámku a do parku konečně upraviti, aby se to neřídilo pouhou milostí a prošením v některém ministerstvu. Doufám, že vláda tu vyhoví všem svým úkolům a povinnostem. Jménem ústavně-právního výboru navrhuji, aby senát schválil usnesení poslanecké sněmovny tak, jak bylo předloženo. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Nikdo není ke slovu přihlášen, přikročíme k hlasování.

O navržené osnově zákona, jeho nadpisu a úvodní formuli dám hlasovati najednou. (11 paragrafů.)

Jest proti tomu námitek? (Nebyly.) Námitek není.

Budeme hlasovati podle naznačeného způsobu.

Kdo souhlasí s navrženou osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s jeho nadpisem a úvodní formulí schvalují se ve čtení prvém.

Ve smyslu přiznané pilnosti přikročíme ihned ku hlasování ve čtení druhém.

Táži se pana zpravodaje, zdali má nějaké textové změny?

Zpravodaj sen. dr Veselý: Nemám.

Předseda: Kdo souhlasí s osnovou zákona, jeho nadpisem a úvodní formulí tak, jak byly přijaty ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Osnova zákona s nadpisem a úvodní formulí přijaty jsou také ve čtení druhém.

91. Návrh, aby byla zkráceně podle § 55 jedn. řádu projednána zpráva výboru ústavně-právního o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se prodlužuje lhůta v § 2 a v § 3 zákona ze dne 5. listopadu 1919, čís. 599 Sb. z. a n. o prozatímní úpravě notářství. Tisk 984.

Jedná se zde o záležitost, jež dotýká se úzce výkonu práva soukromého a jež tedy také vyžaduje urychleného vyřízení.

Kdo souhlasí, aby byla přiznána pilnost této záležitosti podle § 55 jedn. řádu, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Pilnost jest přiznána.

Navrhuji, aby byla tato věc projednána v jediné debatě a to ve lhůtě 1/4 hodiny a aby byla stanovena lhůta řečnická na 10 minut.

Kdo s tímto mým návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Můj návrh jest přijat.

92. Zpráva výboru ústavně-právního o usnesení poslanecké sněmovny o vládním návrhu zákona, kterým se vydávají prozatímní ustanovení o veřejných notářích na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Tisk 984.

Zpravodajem je pan sen. dr Veselý. Dávám mu slovo.

Zpravodaj sen. dr Veselý: Vážený senáte! Již zákonem ze dne 5. listopadu 1919 byla vláda naší republiky zmocněna, aby notáře veřejné, kteří by nevyhovovali podmínkám pro úřad notářský, z úřadu sesazovala, po případě přesazovala. Lhůta, pokud toto zmocnění trvalo, jíž uplynula v listopadu 1920 a dosud objevují se případy na Slovensku a v Podkarpatské Rusi, kde veřejní notáři nejsou tak znalí jazyka Slovenského, po případě maloruského, aby mohli s lidem úřadovati přímo v jeho jazyce.

Jejich smýšlení je tak nepříznivé Československé republice, že svěřovati jim úřad tak důležitý není v zájmu republiky. Proto žádá vláda, aby znova byla zmocněna tímto novým zákonem, aby mohla zbaviti místa takové notáře, kteří by vůbec neměli způsobilostí k vykonávání úřadu jednak pro neznalost jazyka, jednak pro nepřátelské smýšlení k republice nebo pro jiné důležité důvody. Pokud jde o zbavení úřadu, dává zákon notářům právo, aby proti rozhodnutí ministra spravedlnosti, který jest pověřen prováděním zákona, podali rozklad a kdyby rozkladu nebylo vyhověno, stížnost ke správnímu soudu. Ovšem podle přesvědčení ústavně-právního výboru jest postižený oprávněn proti prvnímu rozhodnutí ministra spravedlnosti i proti rozkladu podati stížnost k správnímu soudu.

Pokud vím, nestal se ani jeden případ, že by vláda tohoto zmocnění bývala zneužila a nebyla přednesena ani jediná stížnost na to, že by bylo zákona zle užito nebo neprávem užito.

Vzhledem k tomu, že vláda vykonávala tento zákon správně a svědomitě, myslím, že ani tentokráte nelze jí odepříti zmocnění pro případy, které vyžadují jejího zakročení. Proto navrhuji, aby osnova zákona byla schválena tak, jak je vám předložena.