>Pro organisaci technik platila< -jak se zde pravν ->usnesenν zemského sněmu<. Tedy taktéž to nebylo pouhé vládní nařízení, nýbrž zákonodárný sbor. >Také všechny odbory na technice byly zřizovány pouhými výnosy ministerstva vyučování< -jak se zde praví ->ale se schválením panovníkovým<.
Já bych se tázal: Jaké císařské nařízení a jaké schválení panovníkovo mají tato nařízení naší vlády v naší republice? Kde pak jest ta moc? Můžeme tu moc, která se ve starém Rakousku koncetrovala v panovníkovi, přenésti na vládu v republice? Já se hned a tom blíže zmíním.
Zde se dále praví: >Všechno to vláda pokládala za výkon správní a organisační pravomoci ministerstva vyučování. Na těchto zásadách nebylo nic změněno vydání ústavní listiny republiky Československé podle které není překážky, aby byly nové fakulty nebo odbory vysokých škol zřizovány pouhými ministerskými výnosy.<
Že se nic nezměnilo? Prosím, pánové, jestliže v tom se nic nezměnilo pak skutečně nic na světě se nemění. Upozorňuji na to: V Rakousku všechna moc vycházela od Boha a byla propůjčena panovníkovi. Vzpomeňte jak zněly rakouské zákony: Mit Zustimmung beider Häuser . . . finde ich anzuordnen, wie folgt . . . - to jest, zákonné sbory pouze braly na vědomí a schvalovaly, ale nařizoval panovník. Panovník byl hlavou nejen zákonodárné, nýbrž i exekutivní moci. Proto všechna takováto zřizování vysokých škol, která od středověku byla pokládána za výron výsostných práv panovnických, také v Rakousku byla přisuzována panovníkovi. Císařským nařízením rozhodnutím panovníkovým, byla rozdělena universita pražská, zřízena černovická universita, - zkrátka - am aspoň byla zachována forma císařského nařízení, poněvadž císař byl hlava zákonodárné i výkonné moci.
Nyní však nastala veliká změna. Prvá věta naší ústavní listiny zní:>Všechna moc pochází z lidu<, a ten lid jest zastoupen Národním shromážděním. Tedy všechny takové výkony, které byly dříve v Rakousku v moci panovníkově, jsou nyní v moci Národního shromáždění a ne vlády, Proto také v naší ústavní listině zní § 55: >Nařízeni vládní vydávati se smí jenom v mezích určitých zákonů.<
Mám tedy za to, že se velmi mnoho změnilo.
Jest litovati, že skutečně mnohé věcí se ministerstvu školství jeví tak, jako by se nic nezměnilo, jako by panoval stejný duch, jaký panoval na Minoritätenplatzu ve Vídni, a sice v každém směru. Na veřejnost naši němečtí spoluobčané si naříkají, jak velice jsou utiskováni, ale já bych mohl zde uvésti příklady, že tomu není tak, aspoň ve vysokém školství ne. Naopak, zde se jim ve všem vyhovuje. A českému školství se nařizuje, co by mělo konati školství německé.
Tedy tak se to stalo také s tou liebverdskou školou a snad by bylo došlo ještě k dalším činům, to jest ke zřízení montanistického oddělení na vysoké škole technické v Praze. To je po nás otázka nesmírné důležitosti politické i celostátní. Kdyby tato věc byla bývala vyřízena ministerským nařízením, byla by to věc, kterou by bylo těžce odčiniti. Nám českým občanům tohoto státu nezáleží na tom, abychom německým občanům odnímali to, čeho potřebují ke vzdělání své mládeže, ale musíme při tom také dbáti, aby byly chráněny zájmy celého státu.
Poněvadž je ohlášeno prohlášení vlády, prosím, abych směl v doslovu jako zpravodaj ještě k tomu prohlášení vlády se ujmouti slova. Abych vysvětlil znění toho zákona, který vám doporučuji ku přijetí, uvádím, že to, co se doposud stalo podle mého přesvědčení a přesvědčen celého kulturního výboru bez rozdílu stran - všechny strany k tomu přistoupily -by všechna ta zařízení, která se dosud stala ve vysokém školství pouhým výnosem ministerským, nebo pouhým usnesením vlády, neměla míti platnosti. Toho my nechceme docíliti, ale tolik musíme žádati, aby tato nařízení nabyla zákonitého základu, a proto je zde připojena resoluce, aby totiž všechny ty věcí, které dosud vláda zařídila pouhým nařízením, dodatečně předložila ke schválení Národnímu shromáždění. Je to:
1. nařízení o rozdělení filosofických fakult.
2. nařízení o rozdělení správy české techniky.
3. o povýšení liebwerdské akademie na vysokoškolský odbor.
4. konečně zřízení dvouletého přípravného kursu báňského při německé vysoké škole technické v Brně a v Praze.
V kulturním výboru byla řeč o tom, neměla-li býti tato otázka odkázána výboru ústavně-právnímu. Pánové, já bych sám nic proti tomu neměl, ale o to mně také nešlo. Jakmile by to mělo přijít před ústavně-právní výbor, tak by otázka zněla: Byly porušeny platné ústavní zákony. Ano čí ne? Pak jest rozhodnutí jiné. K tomu já necílím, nýbrž jenom jsem chtěl ukázati co se skutečně dálo, co se stalo, a zameziti tím zákonem, aby se tak dále nedělo.
Myslím, že jest v zájmu vysokých škol, aby byly nezávislé na vládách, poněvadž jednou může vláda školy zříditi - k tomu ovšem potřebuje ústavního schválení, aspoň nákladu - ale podruhé by mohla také vysoké školy rušiti, k tomu by nepotřebovala vůbec žádného schválení, poněvadž by to nic nestálo, a jenom by tím ještě uspořila. To jest v zájmu všeho občanstva českého i německého, aby vysoké školy měly, pevnou zákonitou půdu, aby nebyly vydány libovůli a přízni vlády a jích nařízení. Prosím tedy, abyste tento návrh i resoluci schválili. (Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák. Přistoupíme k rozpravě o podané zprávě. K slovu jsou přihlášená pan ministr školství a národní osvěty, pan sen. dr Wiechowski, sen. Marák a sen. dr Horáček.
Navrhuji, aby pro rozpravu byla ustanovena lhůta čtvrt hodiny. Jsou námitky? (Nebyly.)
Lhůta jest tedy přijata. Uděluji slovo panu ministrovi školství.
Ministr školství dr Šusta: Slavný senáte, vážené dámy a pánové! Dovolte mi, abych hledě k odůvodnění, kterým kulturní výbor návrh zákona doprovází, přednesl následující vysvětlivky, při čemž připomínám, že se zněním zákona sama vláda úplně souhlasí. Při zřizování nových fakult a oddělení na vysokých školách vycházela vládla z toho základního hlediska, že v našem právním řádě nebylo dosud předpisu o tom, že by bylo nutno zřizovati nové vysoké školy nebo jejich oddělení zákonem. Následkem toho byla vláda v základě oprávněna postupovati v těchto otázkách samostatně ze své moci výkonné. Ve skutečnosti vyvinuly se poměry tak, že nové vysoké školy byly vesměs zřizovány zákonem, a to ve všech případech zva základě iniciativních návrhů členů Národního shromáždění, nikoliv návrhů vládních. Naopak v podružnější otázce zřizování nových fakult anebo oddělení na vysokých školách, vnitřní organisace nebo zřizování pouhých kursů na vysokých školách byla ponechána iniciativa vládě. Dle toho, jak ze řad interesentů byly v těchto věcech činěny návrhu, hledala pak vláda k jejich uskutečnění vhodné prostředky. Vláda měla tu na výběr různé formu: správních aktů, nejvíce na snadě tu ležela forma pouhého výnosu příslušného ministerstva, to jest ministerstva, školství a národní osvěty; v některých případech však vznikla otázka, není-li třeba vládního nařízení nebo alespoň usnesení ministerské rady. Jest příznačno, že samo Národní shromážděni sdílelo tento názor na věc, když resolucí ze dne 29. ledna 1920 ve 112. své schůzi vyzvalo vládu, aby zřídila na české vysoké škole v Praze odbor lesnický. Cesta pouhého výnosu ministerského, spočívajícího no případě na usnesení ministerské rady, volena zejména v oboru vysokého školství směru technického, jehož organisace i zřizování se dála již za dob Rakouska výlučně téměř akty správními. Tak byl na základě usnesení ministerské rady vydán nový organisační statut českého vysokého učení technického v Praze.
Na základě usnesení ministerské rady byl také zřízen zemědělský odbor v Liebwerdě, přičleněný organicky k německé vysoké škole technické v Praze Pouhým výnosem ministerským byl reaktivován přípravný dvouletý báňský kurs pří téže vysoké škole. Naopak vládním nařízením č. 475 z roku 1919 změněn vyučovací jazyk na vysoké škole báňské v Příbrami neboť tu šlo o doplnění statutu této vysoké školy vydaného za Rakouska č. ř. z. 85 z r. 1904.
Také v oboru universit byly pouhým ministerským výnosem zřízeny, na příklad kursy pro službu konsulární a diplomatickou při universitě Karlově, k čemu byla vláda rovněž vyzvána resolucí Národního shromáždění. Když pak se ukázalo nutným zříditi po vzoru brněnském a bratislavském i na pražských universitách fakulty přírodovědecké, pokládala vláda za nutné učiniti to vládním nařízením, ježto v zákoně ze dne 27. dubna 1873, č. 63 ř. z. o organisaci akademických úřadů výslovně je ustanoveno, že se university čtená v oddělení nazvané fakulty (aniž by ovšem byl uveden jejich počet). V důsledku toho pokládala vláda zřízení nových universitních fakult pražských za provedení tohoto zákona, jež se má státi vládním nařízením.
Některá z těchto opatření stala se již za působnosti nové ústavy republiky Československé. Vláda jest přesvědčena, že nižádné ustanovení této ústavy nebylo jejím postupem porušeno, neboť 1. nařízení č. 392 z r. 1920 o rozdělení filosofických fakult oblou pražských universit stalo se na základě zákona, jak výše uvedeno, a § 55 ústavní listiny nebyl jím tudíž porušen. Jinaké nařízení v tomto směru za působnosti nové ústavy vydáno nebylo,
2. z mezí §u 90 ústavní listiny nebylo postupem vlády vykročeno, neboť jak patrno ze souvislosti s § 89 ústavní listiny, jsou tu míněny pouze nižší úřady státní správy politické i odborné, za taktové však nelze pokládati akademické senáty á profesorské sbory vysokých škol, jež jsou orány autonomních svazků.
Pokud by však v zákonu z ř. 1873 o organisaci akademických úřadů měl býti spatřován předpis, jímž akademické úřady universitní se stlaly státními úřady odbornými, je to právě zákon, jaký předpokládá 89 ústavní listiny. Zákon ten, jak výše bylo dovoděno, je pak dostatečným podkladem k zřízená nové fakulty a tedy i nového akademického úřadu.
Toto dovolil jsem si tedy slavnému senátu na zdůvodnění postupu vlády v těchto otázkách přednésti.
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo panu senátoru dr Wiechowskimu.
Sen. dr Wiechowski (německy): Dámy a pánové! Osnova zákona Jeho Magnificence pana senátora prof. dr Mareše má v zásadě pouze jeden jediný paragraf, ale přes to obsahuje ve své krátkosti všechny ožehavé otázky vysokoškolské, které nás zde v prvé řadě zajímají. Osnova jeví se nám na první pohled zcela nevinnou, ba chtěli bychom býti panu navrhovateli přímo vděčni za to, že chce vysoké školy, university, technické a jiné vysoké školy takřka odníti libovůli vládní a že veškeré záležitostí těchto škol poukazuje na cestu zákona a vyhražuje je usnesením Národního shromáždění. Ale promiňte, pánové jestliže jménem své strany zde musím projeviti jisté pochybnosti a nedůvěru, kteráž má, snad právě tak se nebude líbiti, jako lecos, co dnes již s naší strany bylo řečeno. Domnívám se, že celá tato osnova zákona jest určena jen k tomu, aby prosadila, by jistá opatření, případně nařízení vládní, jež se týkají německého vysokého školství, ještě jednou byla revidována a Národnímu shromáždění předložena s nadějí, že Národní shromáždění těchto opatření neschválí, že schválení jejich odepře a že následkem toho tím . . . (Sen. dr Mareš: Ne, to není spravné!) Promiňte, vážený pane kolego nepravím, že tomu tak jest pravím jen, že máme nedůvěru, že by tomu tak mohlo býti a chci nyní právě tuto nedůvěru odůvodniti. Podívejte se, strany většiny řeknou nám při každé školské záležitosti. Ale, nic se vám nedělá, není tomu tak, jak se domníváte. Nejste přece potlačováni. My jsme však mínění zcela jiného. Cítíme, že jsme značně potlačováni a obzvláště také v otázce vysokoškolské. Nechci se zde nyní dotýkati toho, co se stalo německé universitě během doby, nechci mluviti o hvězdárně, o Karolinu. To zanecháme minulosti. Ale dějí se denně věci, které nám jdou příliš k srdci a které stále více jeví oprávněným přání, jejž naši studující a většina našich profesorů vyjadřují: Ven z Prahy, nemůžeme a nechceme zde žíti.
Poslední opatření, která přímo proti nám jsou namířena, týkají se klinik německé university, které jsou umístěny v zemských ústavech. A mluvím-li zde, nemluvím se stanoviska národní příslušnosti, nejen se stanoviska příslušnosti k německé universitě, nýbrž také se stanoviska humanity. Neboť věci byly tak hnány do krajnosti, že dokonce nebilo dbána nemocných, jen aby toto utiskování německých ústavů bylo prosazeno. Nechci také mluviti o tom, poněvadž již pan ministr školství v odpovědi na interpelaci ve věcech zemského nalezince odpověděl. Ale musím o tom mluviti, co se v nejnovější době událo na psychiatrické a na německé universitní klinice. Opíraje se o jazykový výměr, jenž dle našeho výklad připouští zcela loyální jednání s německou psychiatrickou klinikou, zavedl nynější ředitel prof. Heveroch jednoduše šikanující režim -jinak to nemohu nazvati -proti německé psychiatrické universitní klinice, která se nalézá v zemském ústavu pro choromyslné, a která, pokud se týče oddělení, případně celé správy, podléhá ředitelství ústavu. Posud bylo vždy zvykem, a také se tak provádělo, že německým žádankám ještě před několika týdny bylo vyhovováno. Na základě tohoto výměru, jenž, jak jsem řekl, dle našeho názoru nesprávně a v náš neprospěch, byl vykládán, musí se nyní o všechno žádati česky a také dvoujazyčné žádanky jsou zkrátka odmítány. To jde tak daleko, že se nevydávají léky, že se škrtne zvláštní strava pro nemocného, že ku příkladu při umělé výživě tekutou stravou tato strava zkrátka nebyla vydána, takže přednostovi kliniky nezbylo nič jiného, nežli aby si opatřil z vlastních prostředků náhradu za stravu, kterou od ředitelství nemohl obdržeti. Šlo se tak daleko, že nejnutnější opravy, na příklad na klosetech, na vodovodu, jednoduše nebyly provedeny, a to vše vzhledem k tomuto jazykovému výměru zemského správního výboru, kterýž podle našeho mínění bylo lze velmi dobře vykládati v ten smysl, při dobré vůli, že by se bylo mohlo zprvu vystačiti s dvoujazyčnými žádankami. Považte přece, pánové, že se zde jedná o část německé university. Jest sice umístěna v zemském ústavě, dobře. Ale země přece není v nepřátelském rozporu se státem, takže by se musela stavěti nepřátelsky proti státnímu ústavu, a německá universita v Praze jest přece ústavem státním, ústavem vašeho státu, ústavem, na nějž, domnívám se, že tento stát může býti pyšným. Nerozumím těmto obapolným schválnostem a obzvláště v tomto případě nikoli. Ale věc jde tak daleko, že dokonce byly vyhledávány maličkosti, které s otázkou jazykovou nemají co činiti, jen aby klinika byla týrána. Tak na příklad bylo nařízeno, že z německého oddělení smí jen zcela omezený počet přijíti do místností pro nepokojné nemocné. Domnívám se, to přece že je nemožné a nehumánní nařízení. Může býti na př. náhodou zrovna na německém oddělení mnoho zuřících, pak musejí právě všichni býti umístěny, případně přijíti do místností pro nepokojné nemocné. To přece nemůže se říditi podle nějakého klíče.
Totéž platí o počtu lůžek vůbec. Ředitel prohlásil jednoho krásného dne: Na německé klinice jest příliš mnoho pacientů, zastavím přijímání nemocných tak dlouho, dokud neklesne počet pacientů na stav, který považuji za správný. Dále stal se tento případ: Ředitelství nařídilo, že od nynějška se přímo zakazuje, a to z fiskálních důvodů, aby se ušetřilo porto, vyrozumívati příslušníky dotyčných pacientů hrozící změně stavu jejich nemoci (Hlas [německy]: Neslýcháno!) Přímo bylo písemně oznámeno, že podle výroku pana ředitele co možno jest omeziti osobní sdělení, také tehdy, jestliže si příbuzní zaplatili porto předem. Ba, jde to ještě dále. V ústavě jest knihovna, ve kteréž vyloženy jsou odborné časopisy, ovšem ve všech řečech, v cizích řečech, dále české a německé, také německé ve značném počtu. Nyní žádá ředitel, že žádanka na vypůjčení těchto knih a časopisů musí býti vyhotovena česky prosím, také titul - i když jsou to německé knihy. (Výkřiky.) Musím říci, že padá velmi za těžko v takovýchto případech nemysliti na to, že jest zde úmysl. Připouštím beze všeho, že jest to soukromou záležitostí pana ředitele Heverocha. Ale stalo se ještě něco jiného. Lékařská fakulta, dříve než tyto poslední tři události se sběhly, podala protest na zemský správní výbor. Tento protest nebyl jednoduše vzat na vědomí a tím jednání ředitelovo úplně schváleno.
Dámy a pánové! Přiznáte mně, že po těchto událostech přistupovali jsme s jistou nedůvěrou ke všem věcem, které na stávajících poměrech chtějí něco změniti. Stejná nedůvěra zdá se mi býti odůvodněna jednáním, jaké se jevilo posud ve věci báňských kursů na německé technické vysoké škole. Mám za to, že také toto vládní nařízení, která zavedlo dvouroční přípravní kurs, má býti Národním shromážděním dodatečně schváleno, a není naprosto vyloučeno, že toto schválení bude odepřeno. (Sen. dr Mareš: To si přál pan kolega Hilgenreiner, aby se to pojalo do resoluce.) Prosím, to stojí v resoluci, lituji velice, nebyl jsem tam a mohu pro svoji osobu odvětiti jen to, že jsem nesouhlasil, poněvadž jsem v sezení kulturního výboru nebyl přítomen. Ale i kdyby tomu tak nebylo, i kdyby toto vládní nařízení mělo býti schváleno, pak přece tím celá ožehavá, důležitá otázka německého studia báňského naprosto není rozřešena v náš prospěch. Pan referent již předpověděl události, které v té příčině můžeme očekávati. Označil tuto věc jako význačně politickou. Lituji velice, že také pán kolega Mareš otázku školskou nazývá otázkou politickou. V prvé řadě může se zde přece jednati jen o věci kulturní a my bychom přece měli dosíci toho stupně, kde tyto věci vyřazujeme z politiky. Celá otázka německého vyučování báňského jest předmětem návrhu, kterýž naše strana podala a jenž již jest v kulturním výboru, a dostalo se mně cti, že mně byl o tomto návrhu přidělen referát. Nechci tedy dnes mluviti a této dosti složité a obšírné věci, ježto zvláště musím říci něco, co se mně v přítomném okamžiku zdá býti důležitějším.
Chci říci, že v přítomné době mezi německými příslušníky Československé republiky jest asi 300 studujících věd báňských, hornictví a hutnictví, a že o tyto nějakým způsobem bezpodmínečně musí býti postaráno. Snad nazývá pan kol. Mareš tuto otázkou proto význačně politickou, poněvadž se v poslední době množily a ozvaly hlasy, že tato věc není věcí čistě kulturní nebo školskou, nýbrž ve velké míře otázkou chleba, otázkou hospodářskou, a sice potud - tak tvrdí >České slovo< - má čísla, která jsem obdržel, jsou jiná, pokud nyní jest více německých studujících báňských nežli českých studujících a pokud jest obava, že by mohlo býti promováno případně vyrobeno tolik báňských a hutních inženýrů, že by pro ně doma nebylo naprosto žádného místa, že vzplane mohutný zápas konkurenční, který by snad skončil v neprospěch českých žadatelů. Oproti tomu musím říci, že takováto nadprodukce byla vždy a že veliká část horních a hutních inženýrů, kteří vyšli z domova - ve starém Rakousku, kde jsme měli jednak Lubno, jednak Příbram - šla do ciziny a že právě horní a hutní inženýři, kteří na našich vysokých školách v Rakousku byli vychováni, v cizině vždy nalezli vysokého ocenění. Tolik chtěl bych říci o otázce báňského vyučování. Musíme trvati na stanovisku, aby, jak nám velice často jest slibováno, také pokud se týče báňských věd naší německé mládeži bylo umožněno, aby v tuzemsku ve své vlastní řeči nalezla vzdělání. Tato zásada platí nám vůbec jakožto nejhlavnější zásada při posuzování všech otázek vysokoškolských, které se nás dotýkají. Při tom naprosto nepomýšlíme vždy na znovuzřizování vysokých škol. Víme zcela dobře, s jak obrovskými výlohami spojeno jest zřizováni nových vysokých škol a víme naprosto, žer stát při svých desolátních finančních poměrech nemůže činiti zbytečně veliké výlohy. Proto musíme všeobecně souhlasiti se stanoviskem, že za ty vysoké školy, kterých my Němci ve státě ještě nemáme, náhrada zjednána býti má přiměřeným vybudováním stávajících vysokých škol, což v jednotlivém případě jednak báňské, jednak zvěrolékařské vysoké školy velmi dobře jest možno, poněvadž velmi dobře může býti užito jednak již stávajících zařízení na německé technické vysoké škole a jednak již stávajících zařízení na německé fakultě lékařské. (Sen. dr Heller [německy]: S vysokou školou obchodní jest tomu právě tak.) Ohledně vysoké školy obchodní má se věc snad trochu jinak, pane kolego! To se nedá házeti do stejného pytle. V Německu zakládají se namnoze již vysoké školy obchodní jakožto článek, jakožto fakulty vysokých škol technických. Všeobecně bych tento způsob podle svého osobního přesvědčení nepovažoval za účelný, abychom tuto cestu nastoupili, kterouž považuji za náhrážku za něco lepšího, zásadně, také pokud jde o vysoké školy obchodní.
Celá věc souvisí podstatně s organisací našich vysokých škol a dovolte mně, abych o tom pronesl slovo. Organisace našich vysokých škol jest organisací vysokých škol starého Rakouska a tato zase řídila se organisací německých universit. Také technické vysoké školy jsou do jisté míry organisovány podle téhož ducha svobody vyučování a učení, jak tomu bylo u německých universit. A v tom rozlišují se naše vysoké školy, a netoliko německé nýbrž, také vaše, zásadně od západních vysokých škol, případně od universit ve Francii, Anglii a Americe, kteréž vesměs více jsou vypraveny podle typu škol středních. O takové volnosti, jakáž na našich vysokých školách jest možno, není řeči na těchto vysokých školách, které namnoze jsou spojeny s internáty. Namnoze, a to s nejvyšších míst, bylo jakožto žádoucí cíl vysloveno přání, že se kultura Československá musí anebo by měla orientovati západně. V této příčině nemůžeme souhlasiti. Co se týče organisace našich vysokých škol, dáváme úplně přednost stávajícímu typu před tím, co, jakož jsem řekl, jest více vyučováním středoškolským, jak se to jeví na amerických, anglických a francouzských vysokých školách a universitách. To jest velice důležité. Chceme zde podržeti svoji německou universitu. My nechceme universitu s německým jazykem vyučovacím, my chceme naopak zůstati německou universitou, která pero svoji organisaci jest článkem ve velikém počtu německých universit, článkem takřka německého světa učenců anebo republiky učenců, když tomu tak chcete. K tomu potřebujeme živou výměnu profesorů. Naši profesoři musejí míti možnost, jíti na jiné německé university, ať již jsou to university v Rakousku, ve Švýcarsku aneb v německé říši, a my musíme míti právo a přání, bráti od naproti náš dorost. Již z toho vidíte, že jest nemožno, jak váš ředitel ústavu pro choromyslné Heveroch jistému přednostovi kliniky nařídil, aby žádána byla znalost řeči české ve slově a písmě. Kdybyste tuto zásadu chtěli vyřknouti pro profesory německé university, pak nás vylučujete, pak nejsme článkem veliké obce německých universit a zakrníme zúplna. Potřebujeme netoliko výměnu profesorů, nýbrž přejeme si také výměnu asistentů a studujících. V této příčině, to mně přiznáte, nemůže nám pomoci ani vláda, ani Národní shromáždění, byl to pan profesor Mareš byl pronesl sebe blahovolněji. Ani na té, ani na oné straně nemůžeme v této příčině počítati s porozuměním, i když připustíme dobrou vůli; ku provedení programu potřebujeme pouze školní samosprávu. Jest to skutečná bída, že školní věci v tomto státě tak jako ve starém Rakousku stále ještě zůstaly politikem, a sice politikem katexochen, politikem nejvyššího a prvního řádu. Myslelo se dříve, že právě školou lze dosíci politických cílů. Myslelo se, že právě odnárodnění lze nejsnáze provésti školou. To platilo pro národy analfabetů a platí. také ještě dnes. Ti ovšem přijímají národnost, v jejíž řeči škola jest zařízena. To putno připustiti, avšak s národem kulturním v té příčině nelze ničeho začíti. To jste na sobě shledali v každé příčině, a proto, myslím, mohli byste s tímto utiskováním -nemohu to jinak nazvati, prosím veleni za prominutí, nechci tím urážeti -přestati a měli byste tuto příčinu sporu odstraniti tím, že poskytnete autonomii školní. A s tohoto stanoviska škodní samosprávy musíme také pohlížeti na otázku přeložení německých vysokých škol z Prahy, o níž rovněž činí zmínku v tomto návrhu pan kol. Mareš. V §u 1 činí se zmínka o tom, že netoliko zřizování vysokých škol, jejich rozšíření, nýbrž také přeložení sídla a otázka sídla spadati má. v obor působnosti sboru zákonodárného. V této otázce přeložení jsou naprosto různá stanoviska. V posledních sezeních lékařského sboru profesorského došlo nám tu několikrát bohužel anonymní, avšak česky sepsaně provolání, z něhož vysvítá, že také ve velmi mnohých českých kruzích přeložení německé university a německých vysokých škol do německého území, jak se praví, se sympatiemi se vítá. Smím snad to sděliti - prosím za prominutí, nebudu-li čísti zcela bez chyb (čte): >K otázce přeložení německé university a německé techniky z Prahy do německého území.
Otázka přeložení německé university a techniky z Prahy do německého území stala se dnes požadavkem všech německých politických stran bez rozdílu, i německých sociálních demokratů a agrárníků. Také nepolitické kruhy německé, a to nejrozvážnější a nejdospělejší hlavy mezi nimi, dospěly z kulturních, hospodářských asociálních důvodů k tomuto programu, který i u značné části české inteligence nenalézá odporu. Naopak pokládají Masaryk, Šámal, Rádl a j. tuto otázku za záležitost kulturní, kterou mají Němci rozhodnouti sami, bez jakýchkoli překážek se strany státu.< (Sen. dr Herben: Pane kolego, to jest nějaká hloupá mystifikace. To nemůže žádný Čech napsati. To jest podvrženo, Masaryk, Rádl, Šámal.) V té příčině nejsem ovšem dále informován. To jsme dostali několikrát. Musím říci, že toto mínění také jinak zúplna se shoduje s mnohými projevy, které jsem slyšel, zejména pokud se týče odůvodnění. Praví se tam, že německé ústavy by ovšem přišly vhod českým dobročinných účelům, že studující by na tom byli lépe atd., že by byla dána možnost lidové university, která by v Praze mohla vzniknouti atd., samé důvody, které jsem velmi často slyšel od českých kolegů. Naprostou mystifikací to tedy není. Na každý způsob to nepochází od naší strany. Chci však přiznati, že celá tato otázka jest spornou a že my samotni, německá sociálně -demokratická strana dělnická, jí nepřiznáváme tak zvláštní důležitosti oproti načrtnutému programu, který si přejeme provésti v prvé řadě, totiž abychom zabezpečili naše studující, by ve všech oborech německého vysokého školství dosáhli německého vzdělání a abychom dosáhli své německé vysokoškolské organisace. Proti tomuto důležitému programu zdá se nám celá tato otázka býti významu více podřízeného. Já pro svoji osobu považuji umístění universit ve velkých místech z tisíce důvodů za účelné, třeba by se zraku nazpět obrácenému zdálo, že vysoká škola v malých městech poskytuje větší příjemnosti. Jak tedy řečeno, ani vláda ani parlament nemůže potřebám německého vysokého školství při nejlepší vůli vyjíti vstříc, i nezbývá nic jiného, než abychom stále znovu kladli požadavek školní autonomie. Každé národnosti v tomto státu má býti umožněno, aby své školské věci spravovala sama. Proto bylo velíce vítati, že pří poslední rozpočtové debatě převážnou většinou přijata byla resoluce, kterouž se vláda vyzývá, aby předložila osnovu zákona, ale níž jednotlivé národnosti své školské věci spravují samy. Tehdá, v době rozpočtové debaty, postavili se zejména soudruzi české bratrské strany úplně na naše stanovisko, zdálo se jim býti věcí úplně spravedlivou. Postrádáme posud, že by vláda v této příčině něco byla učinila, a přece poskytnutím školní autonomie přestala by škola rázem býti politikem. Odstraněním tohoto obtížného stanoviska byl by učiněn velice účinný krok k tomu, co dnes již několikrát bylo nazváno konsolidací státu, což pan ministerský předseda a soudruh Soukup považují za skutečně již existující, o čemž však my máme za to, že toho bohužel posud dosaženo nebylo. (Souhlas.)