Mluví-li se dnes o nich způsobem tak nepřípustným, jestliže Němci na schůzích jim spílají a nadávají: >raubíři< a republice >svinský stát<, pak se nedivte, jestliže v takové chvíli, kdy současně německá iredenta se stupňuje, naši legionáři společně jdou, aby znovu za krásnou věc svého národa se radostně postavili, zvláště když vidí že vláda jest hluchá a němá proti spravedlivým požadavkům českých menšin, že ona nechrání českého člověka před dalšími úhonami a násilím.
Varuji proto, aby proti legionářům vůbec bylo jakýmkoliv způsobem se strany německé štváno! (Hlučný potlesk.) Naopak, co by dělali Němci, kdyby stejnými činy se mohli vykázati jejich synové? Oni by takové hrdiny ctili a zbožňovali, žel, že snad více než my. (Výborně! Hlučný potlesk.) A zajisté, jestliže my dnes jsme na své legionáře hrdi a štastni, že jsme je měli a jsme šťastni, že je máme, pak jest to prostá povinnost a malá splátka za nesmrtelné činy jejich a za žádných okolností nedopustíme, aby za tu krásnou činnost, za své bezměrné zásluhy byli naší legionáři pronásledováni a kaceřování. (Pochvala. Potlesk. - Výkřiky u komunistů: A jejich děti hladoví!) To jest povinností státu, aby se o ně postaral a to rychle!
Slavný senáte! Toto zhruba jsem načrtl a pravím: Šťasten, budu až nebudou ke mně choditi více naši drobní lidé, naši Češi z území smíšeného se sepjatými rukama a se slzami v očích prositi: >Zastaňte se nás, chraňte nás, jsme pronásledováni, jsme štváni! Zjednejte nám stejná práva jako mají Němci!< Šťasten budu, až řeknou: My se konečně dovoláváme u státních úřadů republiky Československé také svým jazykem práva. Šťasten budu až řeknou, že mohou posílati své dítky do českých škol tak vybavených, jako mají Němci své školy vypravené, až zkrátka ucítí, že i v území smíšeném jsou na půdě republiky Československé svého národního státu, který bude pak skutečně matkou všech a dává svobodu a rovnoprávnost všem.
A vám, Němci, adresuji jedno slovo upřímné. Jsme spolu spiati osudem, u nás Čechů není imperialismu, u nás není výbojnosti, našim největším štěstím by bylo, kdyby konečně jste se spřátelili s tou skutečností, že žijete na té půdě, která kdysi všechna byla naše, kdyby konečně jste zde společně s námi se přičiňovali o to, aby republika Československá rostla a sílila. Prostředky, možnost, tady jen dobrá vůle vám posud schází.
Na druhé straně však slavně prohlašuji, abyste všechny sny o tom, že snad za chvíli, za šest neděl, za šest měsíců, za šest roků opětně od nás násilím se oddělíte, vyplašili z hlav svých: kdybyste toho neučinili, pak neutkáte se jen s legionáři, nýbrž i s celým sjednoceným národem Československým, a všemi těmi, kdož přičinili se o to, že republika Československá byla stvořena. (Výborně! Hlučný potlesk, Řečníku se blahopřeje.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slova dalšímu řečníku p. dr Soukupovi.
Sen. dr Soukup: Vážený senáte! Dovolte mi, abych ku konci této debaty řekl několik stručných slov. Dovoluji si poznamenati, že kol. dr Brabec vzdal se slova vzhledem k tomu, že se konformuje s vývody, které po stránce věcné byly vůči prohlášení pana ministerského předsedy zde již předneseny. Já sám za svůj klub mohu prohlásiti, že my velice těžce neseme a velice těžce litujeme toho, co se v posledních několika dnech znovu na území naší republiky stalo. My se nemůžeme zhostiti toho trapného dojmu, o němž mluvil pan ministerský předseda a my litujeme toho, že znovu stojíme nad řadou lehce i těžce raněných, že zde máme znovu jednoho mrtvého a že tito mrtví a ranění se znovu zase připojují k celé té legii mrtvých i raněných dřívějších, o kterých mluvil zde kolega dr Hellera o kterých také sám musím prohlásiti, že to nejsou jen mrtví a ranění vaši, nýbrž i naší, poněvadž litujeme každé kapky prolité krve a litujeme každého mrtvého, ať patří k tomu nebo onomu národu, kteří obývají naši republiku. (Sen. Ackermann: Jest to vždycky dělník, který musí nacionální politiku odnésti!) Bohužel, kolega Ackermann má pravdu, že jsou to z největšího dílu děti vrstev nejchudobnějších, děti proletariátu, které v takových případech přinášejí i po této stránce na životě i krvi, bohužel oběti nejtěžší. (Sen. Smrtka: Jak to přijde, že jsou všichni na takových místech?) To jest pochopitelná věc, pane kolego Smrtko. Jsou tam proto, poněvadž jest jich nejvíce, a již z toho prostého faktu, že se jich najednou nahromadí na jednom místě nejvíce, dochází právě proti nim k těmto katastrofálním a smutným událostem. Ale když už o této věci mluvím, musím jednou pro vždy prohlásiti jménem svého klubu, že máme v naší republice té anonymní politiky, ať pochází odkudkoliv, již dosti. (Tak jest!) Buďto zde bude anonymní politika, nebo zde bude odpovědná autorita státní moci, která, ví, co ve státě chce a která ví, kam ten stát vede. Ale ať je jakákoliv ta anonymní politika, která konči tragediemi lidských životů, musí si býti vědoma toho, že střílí-li do hlav těch nebo oněch, že střílí také současně do hlavy státu, do hlavy republiky, a toho my těžce litujeme toho dopustiti nechceme a dopustiti nemůžeme. V našem státě musí býti jednou disciplína (Tak jest! Jest nejvyšší čas!), která musí býti fundamentem naší celé společné administrativy. (Tak jest! Výborně!) My zde máme zákonodárné sbory a těmto sborům zodpovídá naše celá státní správa. My víme, že náš stát jest již konsolidován a že má dostatek právních i výkonných prostředků, aby mohl svému právu zjednati zadost. My očekáváme pevně a určitě, že prohlášení pana ministerského předsedy také bude provedeno. Že v tomto směru bude zavedeno co nejpřísnější šetření o všem tom, jak k událostem ústeckým a ostatním mohlo u nás dojiti a že také bude konstatováno, jakým způsobem a proč v rukou určitých kruhů nebo lidí byly zbraně, které vedly potom ke katastrofě, jíž jsme byly bohužel svědky. Mám za to, že také státní správa jest povinna, aby pro toto jednou pro vždy zde exemplárně bylo konstatováno, že takováto státní raisona pro budoucnost možnou u nás není, a že se další vývoj poměrů veřejných u nás musí díti výhradně a výlučně ve formách legálních.
A nyní, vážení pánové, dovolte mi, abych řekl ještě toto:
My velice těžce neseme a trpíme pod tím, co slyšíme takřka den co den se strany našich kolegů německých, poněvadž vidíme a postřehujeme, že všechno to konec konců nemůže býti ničím jiným a nevede nikam jinam, nežli k introdukci nějaké nové války, ať již nějaké války lokální, anebo nějaké války světové. Promiňte mi - já mluvím upřímně a otevřeně - že velmi těžce jsme nesli, co jsme slyšeli dnes z úst našich německých kolegů sociálnědemokratických a mám za to, že přece jenom do jisté míry, ať již to chápete tak nebo onak, spatřujeme v tom extempore temperamentu, a že ve věci samé přece jenom naši kolegové němečtí nechtěli by jíti tak daleko, jak snad v některých svých výrocích zde proklamují. Na příklad mluví o tom, že v Československé republice jest >Blutwirtschaft<. Já nechci poukazovat na to, vážení pánové, co se děje dnes v Polsku, kde se permanentně střílí, na to Poznaňsko a to Horní Slezsko, to jsou hrůzy plné doklady o úžasné nenávisti národnostní. O tom, co bylo v Německu, nechci a nebudu mluviti; myslím, že byla-li po skončení války kde krev prolita, že přece jenom muže nám býti velkým zadostiučiněním, že té krve bylo u nás prolito nejméně. (Hlas: Minimum!) Říkáte: >Wir wollen weg von euch!< >My chcem od vás pryč!< anebo říkáte: >Československá republika je žalářem druhých národů!< To myslím, že také přiléhavým listě není.
Vážení pánové, já nechci o těchto věcech více mluvit, ale musím poukázat na to, co se děje s německé strany buržoasní. Já jsem byl nedávno také v německém území a viděl jsem tam všecky ty slavnosti, všecko to demonstrativní vyvěšování praporů, velkoněmeckých. Proč právě teď trvají býti velkoněmecké prapory vyvěšovány? To není projevem národnostního přesvědčení, to jsou nacionální projevy určité tendence, cílící k tomu, aby podminováním fundamentů našeho státu byl dán podklad k mezinárodním zápletkám nesmírného a nedozírného dosahu. (Výborně! Tak jest!) To stálé mluven že naše republika potrvá jenom několik týdnů, měsíců nebo roků, proč se to, prosím mluví? Proč se neponechává času vám i nám k tomu, abychom mohli dojíti k možnému soužití a upraviti si poměry zde aspoň tak, abychom nestáli zde jako vlci navzájem proti sobě, čekajíce každou chvíli, jak jeden, druhému do týla přímo skočí, aby jej přímo rdousil.
Pánové! By1 jsem v několika schůzích poslanecké sněmovny na galerii, ale říkám vám to otevřeně, že to, co tam člověk vidí a slyší, není žádná kritika státní správy. Můžete býti přísnými soudci naší administrativy, to jest ku prospěchu nám i vám. Žádná rigorosní kritika nečiní nás nervosními, ale to, co vidíme v poslanecké sněmovně, to není kritika vlády, to jsou vyloženě soustavné útoky na stát, na státní existenci, to jest rozpoutávání nejnižších vášní, chtíčů a pudů k tomu cíli, aby u nás ve střední Evropě byly znovu rozvířeny plameny nových válečných tragedií s konci a důsledky, o nichž nemůže míti dnes nikdo ani tušení.
Proč to říkám? Kolega dr Heller zde mluvil o tom, že Československá republika jest jen dílem násilného míru Versailleského. O tom nebudeme dnes debatovati, čím versailleský mír měl býti nebo čím není. My musíme bohužel nebo bohudíky počítati s fakty, které jsou. Politikové reelní nemohou žíti v mátohách nebo fantomech, co by děli nebo co by si přáli. A tu pochopí a přizná nám každý, že pro nás ta Československá republika přece něčím také jest, že pro nás ta Československá republika něco znamená, že my v ní také něco vidíme, že od ní pro budoucnost také něco očekáváme, nejen národnostně, ale i sociálně. Ale když, vážení páni kolegové a drazí přátelé moji, slyšíme zde stále mluviti o tom ohromném útisku, o tom násilnictví, o tom teroru, o tom vraždění, krveprolévání a podobně, račte si laskavě představiti, co znamená pro nás tato republika Československá i po stránce národnostní, když si uvědomíme a když necháme před svým duševním zrakem defilovati těch posledních tři sta let od těch staroměstských poprav, tu celou hroznou tragedii, která nemá v Evropě sobě rovné, kdy národ český i slovenský měl býti přímo pod náhrobním kamenem Evropy na věky pochován. Když vidíme, že jako bychom zázrakem povstali k novému životu, přece jen po této stránce pochopí každý, že i pro nás československé sociální demokraty tato národnostní samostatnost něco znamená. A to nejenom národnostně, nýbrž i sociálně. To je již nemožno, aby po této stránce bylo o našem státu mluveno tak, jako by nestál za nic, než aby byl hozen do starého haraburdí.
Měl jsem možnost, vážení pánové, z vaší volby súčastniti se v posledních týdnech meziparlamentní konference obchodní v Lissaboně, měl jsem příležitost projeti Německem, Francií, Portugalskem, Španělskem, a všude jsem se snažil míti otevřeme oči a viděti, co se kolem mně děje. A vrátil jsem se s tím hlubokým dojmem, že můžeme býti, věřte mi to, přátelé z německé strany, šťastni v tomto státě, a že v celé Evropě není ani jednoho státu, v němž by bylo lépe než v naší republice, zejména po stránce vyživovací. I v té Francii jsou poměry vyživovací ne-li horší, tedy aspoň ne lepší. Když však vidíte, jak žije ten ubohý, většinou analfabetický, proletariát ve Španělsku a Portugalsku, vstávají vám hrůzou vlasy na hlavě, když vidíte je bydliti v těch kučích z kamene, když vidíte jejich stravu, poznáte přece jen, že ta naše republika je něčím, a že je jen v naší vůli a v naší společné práci, abychom z tohoto státu něco vykonali a postavili se uvědoměle proti všem útokům, které čelí proti tomuto státu, ať z prava, nebo z leva. (Tak jest!)
Což se domníváte, vážení pánové, že postavení naší československé sociální demokracie bylo jen tak jednoduché, že ten ohromný boj, který jsme podstoupili v posledních měsících, že to byla snadná úloha? My jsme si řekli: Nemůžeme jinak, musíme to podstoupit, a my to provedeme. Proč? Poněvadž jsme viděli, že kdybychom my zakolísali, kdybychom my nechali věci tak proudem hnát, jak letěly, že bychom dnes v Čechách měli druhé Maďarsko a že by tím byl dán jen průlom k ohromné reakcí v celé střední Evropy.
Můžeme míli názor na mír Versailleský různý, ale fakt je fakt. Jeden každý, kdo dnes mluví o tom, kdo otřásá základy tohoto míru Versailského, kdo mluví a kreslí různá fata morgána nad oblohou Evropy, jako by bylo možno v nějaké krátké době provésti nové rasury evropské mapy, ten musí věděti, že jakýkoliv rozvrat Československé republiky neznamená ve svých koncích nic jiného, než novou, ohromnou válku světovou, možná strašnější, než byla ta, kterou máme dnes za sebou. (Tak jest!)
Toto strašné vědomí odpovědnosti, před kterým stojíme a se kterým musíme počítati, žene nás k tomu, abychom, počítajíce s reálnými fakty, si řekli, co máme nyní dělat. Říkám to proto, poněvadž všichni vidíte, jak se věci počínají zhušťovat na podzim, jak všichni stojíme před generálním útokem reakce v celé Evropě. A vy dnes víte, a doznávají to soudruzi němečtí ve Vídní, Berlíně a jinde, že socialism v republice Československé jest hlavní baštou, o kterou se dosud rozráží vlny, které se všech stran se dnes valí.
Nemluvím o tom, co jest v Uhrách, co jde ze Švýcar z kruhů karlistů a jiných kruhů. Co jest v Německu, víte lépe, než já. Víte, jakou těžkou úlohu má tam Ebert a německá sociální demokracie, aby zadržela příval oligarchie junkerské a hohenzollernské. Ale já vám ukazuji na Rusko. Ukazuji na Rusko, na tu strašnou katastrofu, která snad nemá v dějinách lidské výživy příkladu. Co bude s Ruskem? Vždyť není možno, aby dosavadní stav mohl se tam ještě delší dobu udržeti. Což se domnívá někdo, že jest možnou diktatura na celá desítiletí, opřená jen na bajonety? Žádná taková diktatura není možná a každá diktatura, i ta, která trvá léta, musí se zhroutiti. Ale domníváte se snad, že Rusko jest republikou komunistickou? (Hlasy: Není!) Počkejte, přátelé moji, až v Rusku dojdou poměry tak daleko, že tam jako v celém ostatním světě budou musiti býti provedeny volby demokratické, až temná massa ruských analfabetů dostane do ruky volební lístek, uvidíte, zda z volební urny místo komunismu nevyskočí nový ruský car a nebude-li to počátkem k tomu velikému soumraku, který se valí dnes na Evropu.
Soudruzi němečtí nám musí doznati, že nemáme horoucnější touhy, než aby v Československé republice došlo ke konsolidaci všech opravdu demokratických, socialistických táborů (Tak jest!) u nás nejen z důvodů sociálních, ale i z důvodů státních, aby jednou zde byl pevný fundament, pevná bašta, o kterou se opírajíce, mohli bychom jíti dále. A proto pro nás všechny tyto přestřelky nejsou ničím proti těm velikým úkolům, před kterými stojíme dnes nejen jako zástupcově svých národů, ale jako exponenti budoucího vývoje v celé Evropě střední a ostatní. A tyto momenty nás nutí k tomu, abychom, probírajíce to, co nás okamžitě rozděluje, hledali cesty, které nás slučují, abychom nepodléhali nějakým dojmům okamžité nálady, ale abychom věrně a poctivě dali hlavy dohromady a našli cesty k společné práci a k společnému úsilí, a dokazujíce, jak jest možno, aby národové mohli žíti ve společném státě vedle sebe, klestili tím konečně také cestu k příštímu útvaru Evropy, pro příští Spojené státy evropské.
Vždyť není možno, aby národové stáli stále jako dravci proti sobě, abychom stále naplňovali své hlavy novými válečnými zápalnými látkami a očekávali snad od příští války novou konfiguraci Evropy a nových poměrů.
Každá válka je sázkou do loterie, a kdo sází vše na válku, může vše vyhráti, ale také může všecko ztratiti. Viděli jsme to u těch kolegů našich německých z našich zemí českých, tak zvaných sudetských, kolik a jak mnoho oni přispěli právě svou politikou ve starém Rakousku k tomu, že byly národnostní vášně tak rozplemeněny a které končily potom tragedií srbskou a konflagrací světovou. My chceme, aby byl v našem státě pořádek a právní řád, aby tu nebylo žádného násilí třídního aneb národnostního, a byli bychom šťastni, kdybychom se mohli dočkat okamžiku, aby naši němečtí soudruzi stáli vede nás a podporovali naši práci pro udržení republiky, zejména v této době, kdy se tolik valí na nás na všechny. V tomto směru, jak pravím, vážení pánové, jsou naše úkoly velmi těžké, ale my jim chceme plně zadostiučiniti také v tomto směru.
Mohu jménem svého klubu prohlásiti, že my sdělení ministerského předsedy chceme vzíti na vědomí. (Výborně! Potlesk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): K slovu není nikdo dále přihlášen, rozprava jest skončena.
Podle § 65 jednacího řádu jest nám tuto debatu zakončiti hlasováním, schvaluje-li senát prohlášení vládní, čili nic. Senát množe se však usnésti; že hlasování odkládá.
Návrh na odložení hlasování mi podán nebyl.
Jest nám tedy hlasovati. Prosím pány, aby zaujali svá místa. (Děje se.)
Byl mě podán dostatečně podporovaný návrh sen. dr Hellera a soudr., aby prohlášení vlády schváleno nebylo.
Žádám pana senátního tajemníka, aby návrh ten přečetl.
Zástupce sen. tajemníka dr Trmal (čte):
>Senát se usnáší: Prohlášení pana ministerského předsedy nebere se na vědomí. Dr Heller a soudr.
Odůvodnění: Pan ministerský předseda neslíbil, že demobilisovaným legionářům budou odňaty zbraně. Jeho jednání neposkytuje tudíž záruky, že se podobné události, jako v Postoloprtech a Ústí nad Labem, nebudou opakovati.<
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Kdo z pánů senátorů s tímto návrhem souhlasí, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest menšina, návrh dr Hellera a soudr. jest zamítnut.
Táži se, kdo z pánů senátorů schvaluje vládní prohlášení, nechť zvedne ruku. (Děje se.)
To jest většina, vládní prohlášení se schvaluje.
Tím tato záležitost jest vyřízena a přikročuji k dalšímu jednání, k dennímu pořadu:
1. zpráva výboru kulturního o návrhu sen. dr F. Mareše a soudr. o zřizování fakult nebo oddělení na vysokých školách. Tisk 782.
Zpravodajem jest pan sen. dr Mareš. Uděluji mu slovo.
Zpravodaj sen dr Mareš: Slavný senáte! Věc, o kterou se jedná, jest velikého významu a prosím, abyste jí věnovali pozornost, ačkoliv uznávám, že vaše pozornost byla již příliš napínána. Jde o to, že naše vláda v několika případech učinila opatření vládním nařízením, která podle dosavadní praxe v naší republice a podle výslovného znění naší ústavy jsou možná jen cestou zákonodárnou.
První věc, která se stala prostým vládním nařízením, bylo rozdělení filosofické fakulty na obou pražských universitách ve fakulty dvě. To jest tolik, jako kdyby byla zřízena druhá fakulta nová. To znamená zřízení nového profesorského sboru, to jest akademický úřad, který má jistou pravomoc autonomní, na př. jmenování profesorů, habilitace docentů, zkrátka plno takových funkcí, které zaručují jeho autonomii. Jest to tedy úřad. Ale nejen to. Tím rozdělením zasahuje se do složení akademického senátu, jehož počet se zvětšuje na 4, zvětšuje se počet volitelů rektora, zkrátka zasahuje se tím do složení akademických úřadů vůbec.
Druhá taková věc, kterou opatřila vláda pouhým nařízením, jest organisace českého vysokého učení technického. Organisace ta byla dosud taková, že byl jediný profesorský sbor s rektorem v čele. Bylo ovšem několik oddělení na té technické škole. Vládním nařízením zřízeno bylo 8 nových profesorských sborů s děkanem v čele, akademický senát a rektor, tedy zařízení podobající se zřízení nebo-li organisaci akademických úřadů universitních.
Další věc, kterou vláda zařídila pouhým nařízením, sahá již poněkud dále. To jest, vláda pouhým nařízením, ano ze spisů vyplývá, že to bylo vlastně jen nařízení jednoho ministerstva, ministerstva školství, publikováno pouze ve věstníku tohoto ministerstva. Tímto nařízením ministerstva školství a národní osvěty byla zemská hospodářská akademie v Liebwerdě povýšena na vysokoškolský odbor a připojena organicky k německé vysoké škole technické v Praze s ponecháním na svém dosavadním místě. To je tedy výnos ministerstva školství, kde žádného nařízení celé vlády nebylo, aspoň nebylo v tomto výnosu uvedeno. Tato otázka byla tedy spojena také s nákladem, který činil asi 600 tisíc Kč. Ten náklad byl v rozpočtu 1922 a to pod titulem >Německé vysoké školy technické v Praze<. Byl povolen, poněvadž rozpočet byl tak rychle promrskán v tomto senátu, že nikdo neměl ani času, aby si všechny položky prohlédl. Ale zde v tamto nařízení nebo výnosu ministerstva školství . . . (Hluk.)
Místopředseda Kadlčák (zvoní): Prosím o klid.
Zpravodaj sen. dr Mareš (pokračuje): byla také dotčena velice důležitá otázka politická, neboť výnosem tímto část německé techniky v Praze byla přeložena do Liebwerdy. A výsledky vidíme. Již činí se zde návrhy, aby byla i jiná oddělení německé technické školy v Praze přeložena do Ústí nad Labem a jinam. To je požadavek snad ne všech, ale některých stran německých občanů našich, který luštiti je velice těžko. Ale vláda zde začala tento těžký politický problém luštiti velice lehce cestou administrativní. Možná také, že by bylo došlo ještě k dalším takovýmto opatřením administrativním, možná také ku prospěchu německého občanstva, při čemž by byla bývalo možno pořád hlásat do světa, jak jsou naši němečtí občané v našem státě utiskováni.
Proto jsem učinil návrh, aby ve smyslu naší ústavní listiny všechna taková zřizování a zařizování vysokých škol byla možná jenom na základě určitého zákona. Tento návrh byl v kulturním výboru schválen a zde jej také předkládám a doporučuji ku přijetí. Návrh ten mohl býti zde v tomto slavném shromáždění projednán již dříve, ale naše vláda si přála, aby byla ta věc odložena, poněvadž má v jistých otázkách o těchto věcech jiné mínění, a žádala si tedy, aby byla ta věc odložena, až ona toto své mínění vypracuje. Je ku podivu, že vláda nepronesla tohoto svého mínění, když se jednalo o tuto věc v kulturním výboru, takže nyní budeme jaksi prohlášením vlády překvapeni, my členové kulturního výboru. Avšak přes to myslím, že mohu to, co nám vláda chce zde prohlásiti a k čemu tak dlouho potřebovala, anticipovati. Mám totiž v ruce odpověď předsedy vlády na interpelaci právě o přetvoření zemské hospodářské akademie v Děčíně -Liebwerdě na vysokoškolský odbor německé vysoké technické školy v Praze. Tato odpověď odůvodňuje vše to tím, že to bylo podle mínění vlády cestou pravidelnou vykonáno, tím že zákon porušen nebyl a že tedy vláda počínala si docela správně. Dovolil bych si ihned na tuto odpověď pana předsedy vlády zde několik poznámek připojiti.
Tedy vláda praví zde, že přeměnila zemskou hospodářskou akademii v Liebwerdě ve vysokoškolský odbor německé techniky v Praze podle analogie, podle postupu precedenčního, tedy předchozího obdobného případu, který se týká zřízení lesnického odboru při českém vysokém učení technickém v Praze, ve kterém Národní shromáždění v resoluci schválené 29. ledna uložilo vládě, aby lesnický odbor na české technice v Praze zřídila. Já zde nevidím žádnou analogii a žádný precedenční případ. Kde pak má vláda resoluci Národního shromáždění, aby přeměnila zemskou hospodářskou akademii v Liebwerdě ve vysokoškolský odbor německé techniky v Praze s ponecháním na dosavadním místě v Liebwerdě?
Dále se tu hájí postup vlády v předpokladu, že v těchto případech stačí pouze usnesení vlády, hledíc k tomu, že platná ústavní listina v této věci žádného výslovného ustanovení neobsahuje.
Předně, ten precedenční případ se nehodí, poněvadž tam byla resoluce Národního shromáždění, ukládající vládě, aby ten lesnicky odbor zřídila. Takové resoluce v tomto případě není. Platná ústavní listina v této věci ovšem nic konkrétního nepředpisuje, nýbrž jenom všeobecné zásady. Ta zásada je ku příkladu v §u 55 naší ústavní listiny, v níž se praví:>Nařízení vládní vydávati lze jen ku provedení určitého zákona a v jeho mezích.< Tedy nařízením zříditi novou fakultu, nařízením povýšit dosavadní zemskou hospodářskou akademii na vysoký odbor, kde pak jest zde určitý zákon, v jehož mezích by to nařízení bylo provedeno?
Dále máme § 90 naší ústavní listiny, ve kterém se prav, že zřizovati úřady pouhým nařízením vládním možno jen úřady hospodářské, které nemají žádné výsostné pravomoci, tedy ku příkladu snad berní úřady, nebo celní úřady, ale ne fakulty, ne akademické úřady. Tedy myslím, že zde ústavní listina mluví dosti zřetelně. Ostatně celá praxe Národního shromáždění minulého i nynějška ukazuje, že vždycky takovéto ústavy vyšší byly zřizovány na základě zákona. Mluvím nejenom o těch vysokých školách, nýbrž i na příklad konservatoř hudby nebo vyšší hospodářská škola, vysoká škola zemědělská v Brně, všechny tyto ústavy byly zřízeny na základě zákona.
Nyní co se týče té organisace vysokého učení technického, tedy zde vláda, nenalézajíc v ústavní listině nic určitého, dovolává se rakouských způsobů.
Tam zřizování vysokých, škol náleželo do kompetence říšské rady, ale bylo to pochybné. Také se zřizovaly vysoké školy pouhým císařským nařízením. Mohlo by se říci: To bylo vládní nařízení. Než nezapomínejme, že to vládní nařízení vždycky v takových případech se zakládalo na rozhodnutí císařově, že to bylo tedy císařské rozhodnutí. Tak byla císařským nařízením na přiklad rozdělena pražská universita ve dvě, ne tedy zákonem, nýbrž císařským nařízením. Ten zákon přišel později a pouze prováděl toto nařízení.