To byly příčiny, pro které jsem myslel, že nemohu odepříti radovi Kolacímu dovolenou, a to proto, poněvadž úkol, který na něj podle informací, které mně byly uděleny, měl býti vznesen, pozůstával zrovna v tom, aby se pokusil o smíření těchto protiv. Uvázal se tedy v úkol, o kterém se musím domnívat, - aspoň si toho musím přát - že v dozírné době bude dosažen a že následkem toho se naskytne také možnost, aby on poměrně v krátké době ještě během tohoto roku se vrátil na místo, které mu zůstalo vyhražené.

Kdybych však i této naděje nechoval, nemohl jsem se jinak zachovat, a to z příčiny té, poněvadž jsem nemohl bránit panu radovi Kolacímu, aby vystoupil kdykoliv ze státní služby a přijal toto hmotně zajisté mnohem lépe honorované místo u hutní společnosti. Kdyby však tak byl učinil, i tenkráte, kdyby se snad splnila moje naděje; že jeho poslání bude jen přechodné, pozbyl by stát naprosto tohoto soudce, neboť kdyby jednou vstoupil do výslužby, už by se nemohl na své místo vrátit, a to proto, poněvadž by alespoň co se týče pořadí nyní již nabyl iura quaesita, která jeho vřaděním na dřívější způsob byla by poškozena.

Jestli tedy na jedné straně byl veřejný zájem, aby o toto veliké dílo smírné se pokusila osobnost podle mého přesvědčení úplné k tomu způsobilá, aby se tedy rada Kolací mohl uvázati v místo náměstka ředitele té hutní společnosti, byl na druhé straně však zájem státu, aby naše republika služeb tak osvědčeného soudce - a já ho znám že spolupůsobení tříletého od doby zřízení našeho Nejvyššího soudu - nepozbyla.

Mezi těmi dvěma zajisté veřejného interesu se dotýkajícími zájmy bylo jen jedno východisko: umožniti totiž radovi Kolacímu, jestliže by byl jeho úkol v dosažitelné době dokončen, navrácení na jeho dřívější místo. Jiného významu to nemá, nežli aby se na toto místo mohl vrátiti. Nevrátí-li se, nastane onen případ, který by byl nastal hned, kdyby vzdal se místa ve státní službě a vstoupil do služby hutní společnosti. Ono se však praví, aby celé této záležitosti byla přidána příchuť nechutná, příchuť snad nějaké korupce, že tím justiční správa, totiž já, jaksi poškodila pověst a postavení soudce ve vysokém postavení, a to proto, poněvadž to bývalo prý za starého Rakouska dosti často, že vysocí úředníci vstoupili do společností soukromých, aby tam uplatňovali vědomosti, kterých nabyli svou službou státní. Připouštím to beze všeho. Já vím zcela dobře, že za starého Rakouska to bylo v některých ministerstvech přímo zvyklostí, že jistí vysoce postavení úředníci, kteří mívali styky a měli co jednati s výdělečnými velkými společnostmi, měli zajištěno, že za nějakou dobu let, až půjdou do pense, dostanou vynikající a, co více znamená pro ně, výnosné místo v soukromé službě. Ale, prosím, to byli úředníci, kteří následkem svého úředního postavení rozhodovali o zájmech oněch soukromých společností, do kterých vstup jim byl jaksi přislíben a zajištěn. Že to jest korupce, rozumí se samo sebou, poněvadž tím byli vedeni k tomu, aby svého úřadu státního zneužívali, by si vysloužili toto přijetí do vysoce placených služeb soukromých. Jak se ta věc však má v tomto případě? Nechci se zmíniti o tom, že rada Kolací neměl nejmenšího styku s tou hutní společností, nechci se o tom ani zmíniti, že on jako soudce nemohl nikdy míti nějaký vliv na zájmy hutní společnosti, ale jest naprosto vyloučeno, že by následkem svého postavení ve službě soudcovské mohl - nechci mluviti ani o jeho vůli, to jest naprosto vyloučeno - vykonávati vliv na judikaturu soudní. Předně: on jest tím, že mu byla udělena dovolená, vůbec mimo veškerou činnost. Jest ve stejném postavení, jako kdyby se byl vzdal svého soudcovského místa. Zdali pro známosti, kterých si osobně získal, obává se pan dr Heller, že by jemu k vůli soudcové snad něco učinili, co by jinak neučinili, že by mu ochotu nějakou prokázali, dejme tomu při rozhodování nějakého sporu mezi podnikatelstvem a dělnictvem, pak by tato osobní známost trvala přece i jinak, kdyby pan rada Kolací byl šel do výslužby.

To by znamenalo pak tolik, že by soudcové Nejvyššího soudu vzhledem k tomu, že možná pan rada Kolací se zase vrátí na své místo u Nejvyššího soudu, prokazovali osobní ochoty. Pánové, to jest tak vzdálený podklad, že bych skutečně litoval, kdyby ta neodvislost našich soudců byla takovou křehotinkou, že by se musila třásti před touto vyumělkovanou možností vykonávání nějakého vlivu. A pak musím sděliti panu sen. dr Hellerovi, že jednu stránku přehlížel a jednu stránku snad znáti ani nemůže, poněvadž nikdy nebyl soudcem. Já jím byl po více než půl druhého desítiletí a vím z vlastní zkušenosti a z chování svých kolegů, že soudce si ani neuvědomuje jména stran, nedbá toho, mezi kterými stranami se vede spor, nýbrž že jej zajímá jedině a toliko právní otázka. Je to zrovna tak, jako kdyby v našich sporných spisech nebyla uvedena jména stran, nýbrž jako ve formuli starého římského soudce Aulus Egerius, Numerius Egidius. Více gro nás není, jen individuelní žalobce, a více pro nás není, jen individuelní žalovaný.

Tak se mi zdá, že všechny pokusy, které se staly s velkou výmluvností a s velkým umem konstrukce, z takovéto velice všední a normální věci udělati záležitost ohromného dosahu, začátek nějaké korupce, se panu senátoru dr Hellerovi nepodařily.

Nemohu nic jiného, nežli žádat vysoký senát, aby těmto vývodům, které jsem si dovolil přednésti, věnoval náležitou pozornost pří té otázce, zdali důvody, které jsem uvedl, jsou skutečně tak nicotné, že by neobstály před konstrukcí, která se mi zdá úplně vyumělkovaná. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák. (zvoní): Uděluji slovo p. senátoru dr Mayrovi.

Sen. dr Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Pan ministr spravedlnosti zahájil své spíše vleklé nežli přesvědčující vývody tím, že shledává, že projednávání této otázky znamená pro senát mrhání časem. Nevím, zda-li panu ministru spravedlnosti přísluší kritisovati, zda to, co senát se usnesl projednávati, má se považovati za mrhání časem. Ale nehledě k tomu, chtěl bych přece otázku čistoty stavu soudcovského považovati za tak důležitou otázku veřejné mravnosti, že její projednávání nikterak nemohu pokládati za mrhání časem.

Před několika týdny, anebo snad již měsíci, měli jsme příležitost zabývati se zde nařízením, které směřuje k tomu, aby neodvislost, t. j. nepřesaditelnost soudcovskou zase na delší dobu učinilo neplatnou. Pokusil jsem se tehdy, dovolávaje se vašeho největšího učitele práv Antonína Randy, abych proti tomu zasažení do soudcovské neodvislosti zaujal stanovisko. Zástupce ministerstva spravedlnosti mně tehdy způsobem velice temperamentním odpověděl, řekl bych, známým pouličním popěvkem o hodném Československu a zlém Rakousku. V Československu, pouze v Československu, že prý není žádného nebezpečí pro soudce, poněvadž prý všechno jest v nejkrásnějším a nejlepším pořádku, kdežto Randa věděl velmi dobře, že ve zlém Rakousku nelze dosti podnikati pro neodvislost soudců.

Nuže, musím říci, po tom, čeho jsme si posud zde dožili, zdá se mně chvála Československa alespoň poněkud přehnanou a jest alespoň pozoruhodno, že pan ministr spravedlnosti v dlouhé řadě precedenčních případů, kteréž uvedl pro to, že soudcové již v jiných případech dostali dovolenou, aby mohli přijmouti soukromé postavení, při tom nemohl sáhnouti do doby před převratem, že tedy patrně nemůže zaznamenati případy z rakouských dějin, jež by byly podobné. Tvrdím pouze a jedině to, že takovýmto jednáním, takovouto korupcí soudcovského stavu přetrháváte poslední nit, která ještě tuto republiku spojuje s pojmem právního státu. Nemáme právě příčiny, abychom stavem soudcovským obzvláště byli nadšeni, vzpomínám pouze na slavný anebo pověstný proces o německé zemské divadlo, jenž také ukázal činnost soudců ve velmi podivném světle - přes to však chtěl bych přece ku cti stavu soudcovského konstatovati, že stav soudcovský jest posledním stavem, k němuž také naše německé obyvatelstvo má ještě jistou důvěru, a také tuto důvěru podkopáváte způsobem, jakým sobě vedete ve stavu soudcovském. Neboť neodvislost soudcovská jest nejvyšším požadavkem demokratického státu a v dějinách neodvislosti soudcovské značí se zápas mezi pravou demokracií a absolutismem.

Stav soudcovský vzešel z lidu. Původně vykonával soudnictví lid sám, konečně lidé zvolení z lidu, a dějiny jsou všude plny zápasů mezi soudnictvím lidovým a snahou císařův a králů, aby taky toto soudnictví dostali do své moci. Konečně zvítězili králové a soudce nestal se ničím jiným, nežli nositelem rozkazu králova. Pouze v Anglii, vlasti to pravé demokracie, udrželo se neodvislé soudnictví, a z anglické praxe přejal Montesquieu své učení o trojím rozdělení moci, kteréž konečně vrcholí v myšlence neodvislosti soudnictví. Tato myšlenka stala se společným vlastnictvím moderních názorů kulturních, a kdo touto myšlenkou hýbe, otřásá základy skutečné a pravé demokracie.

Neodvislost soudcovská znamená netoliko neodvislost od státních vlivů, znamená zejména také neodvislost oproti vlivům soukromým. Nikdo však nebude se domnívati, že soudce, kterýž jest v soukromém postavení, zachová sobě nezávislost, kterou od něho musíme žádat, vůči tomuto svému chlebodárci a vůči snad jiným osobám, kteréž s ním jsou v úzkém vztahu. Nutno se naopak obávati, že jest soudce užito v tomto postavení proto, aby jeho neodvislost byla otřesena. Že to jest správný názor, toho nejlepším dokladem jest vaše vlastní ústava. Vaše ústava praví v §u 100 (čte): >Soudcové z povolání nesmějí zastávati jiných funkcí placených stálých neb občasných, pokud zákon nestanoví výjimky.< Nevím tedy, že tento případ spadá pod výjimku zákona, a zajisté platí zásada zde vyřčená pro každého úředníka. Že však ústava právě o stavu soudcovském v tomto bodě zvláště se zmiňuje, dokazuje, že právě pokud jde o soudce, nelze v této příčině býti dosti citlivým a že tento pocit těžce jest dotčen tím, jak v tomto případě bylo jednáno.

Proč byla v tomto případě učiněna tato strašná výjimka ze zásady neodvislosti? Z veřejných zájmů! V čem pak spočívá tento veřejný zájem? Pán ministr praví ve své odpovědi, že se jedná o obzvláště ohrožené místo Československa. To jest správné, a mohu mluviti tím nepředpojatěji, ježto se zde výminečně nejedná o německé nebezpečí, nýbrž o nebezpečí polské. Připouštím, že jest to velmi choulostivá situace, a že jest k tomu zapotřebí mužů, kteří jsou s to tuto situaci zdolati. Že však právě soudce jest stavěn na místo, kde jde o to, postaviti jednu národnost proti druhé, oslabiti jednu národnost proti druhé, to zdá se mi, že není v zájmu veřejném. Právě tak vrhá - řekl bych - špatné světlo na vaše poměry, když se praví, že jste sáhli po tomto muži, poněvadž víte o málo mužích, kteří by se na toto místo hodili. Ve vaší veliké republice nemáte dosti lidí pro takováto místa, takže musíte odníti soudce jeho povolání, aby se posloužilo soukromým zájmům! To zdá se mi omluvou nejvýš povážlivou.