Předseda: Ke slovu přichází pan senátor Lukeš. Uděluji mu slovo

Sen. Lukeš: Slavný senáte!. Ve světě odehrávají se té doby skutečně vážné události dalekosáhlé povahy, jak jest nám již z novin známo a jak nám pan zahraniční ministr zde potvrdil. Proto, i kdyby nebylo naléhavé interpelace pana dr Hellera. byly by vyžadovaly tyto události, aby zde s tohoto místa se o nich promluvilo, aby s vyššího stanoviska bylo něco pověděno o naší státní politice a zahraniční orientaci

Jsem proto panu zahraničnímu ministrovi vděčen, že tak obšírně o zahraniční politice promluvil, a musím se diviti. že pana dr Hellera jeho řeč, ačkoliv vyzněla mírumilovně. neuspokojovala, nýbrž naopak, že v ní našel tolik zlého.

V prvé řadě vytýkal panu ministrovi imperialismus a kapitalismus. Řekl, že celá naše politika od převratu není jiná,. než jakou si přejí kapitalisté angličtí a francouzští. Ale řekl pan dr Heller v čem vidí ten kapitalismus a imperialismus? To neřekl z opatrnosti. Proč to neřekl? Poněvadž to nebylo pravda, co tvrdil. (Tak jest!) U nás žádného kapitalismu v tom smyslu, jak byl v Německu vybudován, není a my víme, že právě v Německu to kapitalismus byl, který způsobil světovou válku. Divím se proto, že pan dr Heller to pominul a stále mluví jen o kapitalismu francouzském a anglickém. (Hluk. ) V tom vidím z jeho strany jakousi nepoctivost.

Též pokud se týče imperialismu. Já myslím. že všichni, kdož sledovali činnost zahraničního ministra, musí potvrditi, že stále stavěl od počátku oproti maximalistickému programu program minimální, že v jeho snahách vždy bylo raději požadovati méně, co nejméně narážeti a co nejvíce získati, co nejvíce zkonsolidovati a vyhýbati se všude třecím plochám. Jak po tom mu může býti vytýkáno, že by postupoval jiným způsobem, imperialistickým, jakoby snad chtěl, jak bylo řečeno, i válku, to nemohu pochopiti.

Pan dr Heller mluvil zde též o krvi, která tekla od převratu. Pánové, vy nevíte, že tekla krev také před převratem? Víte, čí to byla krev? To byla krev naše! Já jen připomínám matiční den v Opavě dne 11. června 1914, kde jsem byl ztýrán já -též, jako poslanec. surově do krve, 47 lidí bylo lékařsky ošetřeno, pro nic za nic, že jsme šli z nádraží do sousední obce na matiční slavnost. O takové prolité krvi pan dr Heller neví. poněvadž to nebyla krev z jeho strany. O té prolité krvi se musí opatrně, pánové, mluviti. Tak jako každý člověk má právo na sebeobranu. tak i stát jest oprávněn sebe hájiti a má též jisté právo sebeobrany, a když někdo poruší jeho řády a když chce způsobiti rozvrat a takové škody. jako na Rusku. které jsou daleko horší a které mají za následek daleko více krveprolití. pak nemůže v tomto jednání zástupců státu spatřovati nikdo nic zlého. ani nelegálního, ani brutálního. (Sen. dr Spiegel [německy ]: Tak imperialism mluvil vždy!) Kdo zná československý národ, pane dr Spiegele ten ví, od počátku, že nikdy imperialistickým nebyl, vezměme si jeho nejstarší dějiny i z doby pozdější i nejnovější, o českém národě se jinak nemluvilo, než jako o beráncích. (Sen. dr Spiegel [německy]: Toho se již česká literatura zřekla!) Naopak, všudy se nám vytýkalo, že jen právě naší přílišnou mírumilovností se stalo, že mohlo dojíti k tomu, že jsme ztratili i svoji samostatnost tím, že jsme dovolili libovolně stěhovati se do naší země, že jsme cizí vládce volili za panovníky atd., to by znamenalo, že jsme nebyli, jak pan dr Spiegel chce vytýkati, nesnášenlivými, krutými, imperialistickými, nýbrž že jsme povahy až příliš holubičí. Pan dr Heller též pravil, že právě politika naše zahraniční způsobuje krisi hospodářskou. Pánové, to myslím, že jest velký omyl. Co má činiti zahraniční politika, jaká se dělá, s naší hospodářskou krisí? Kdo vyvolává naší krisi hospodářskou, kdo vyvolává stávky? To nevyvolává ani Francie, ani Anglie. (Sen. dr Witt: Ten internacionální kapitalismus nás také rdousí!) To vyvolávají vůdci lidu, často dosti nezodpovědní, poněvadž si zvykli za dřívější doby na takové agitace a tak si lid vychovali, že ho nemohou nyní ve všem upokojiti. (Hlas: Kdo znehodnocuje valutu?) Myslím, že nikdo na tom nebyl hůře nežli veřejní zřízenci. A přece nesáhli ke stávce, poněvadž věděli, že nemohou od státu více žádati, než co stát může dáti, a já myslím, že ti právě z dělníků, kteří stávky dělají, mají se s poměry nynějšími spokojiti, poněvadž dokud má stát slabé finance, a málo výrobního kapitálu, dokud jest pokleslá výkonnost celková, menší chuť ku práci, nemůže býti ihned odměna taková, jak by si všichni přáli. Přijdou ty doby též, ale dnes po válce, kdy bylo tolik škod válkou naděláno, ty poměry ještě nejsou. Chci tím jen říci, že naše zahraniční politika na tom nemá viny. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák. )

Velevážení pánové a dámy! Víme, že události, které se odehrávají, jsou vážné, a my víme též, že mají vliv na vývoj našich poměrů. Nežijeme na osamělém ostrově ve světě a nejsme snad čínskou zdí odděleni od světa, nejsme ani soběstačnými, na sebe odkázáni, a proto, co se okolo nás děje, má též vliv na nás a na vývoj našich poměrů. Slyšeli-li jsme, že poměry zahraniční jsou vážné, pak jistě nebyla řeč senátora dr Hellera tak, jak ji pronesl, na místě, nýbrž naopak myslím, že jest povinností nás všech, abychom v tak vážné době všichni hleděli se doma co nejvíce zkonsolidovati, upevniti. Ten stát jsme vlastně my, organisovaní občané, a chceme-li, aby v této kritické těžké době náš stát obstál, aby krisi přetrval, jest nutno, abychom zde doma měli pořádek, abychom svým uvědoměním si vážné doby náš stát posílili a za ním stáli. Bohužel, nemůžeme říci, že by tomu tak u nás bylo. Víme, že naše poměry se nevyvinují tak, jak by měly, a pokud se týče práce, jest tu daleko menší výkonnost, nežli v dobách mírových. Jest zde mnoho škorpení, malicherné politiky, čas. to zbytečného hašteření, příliš mnoho politické negace, na kterou jsme si zvykli za Rakouska, a co nám nejvíce chybí, jest smysl pro parlamentarismus. My jsme nebyli v parlamentarismu vychováni, poněvadž v Rakousku parlamentarismu nebylo, tam byl jen zakrytý absolutismus. Ale když jsme se domohli demokratického státu, máme se vžíti též do této nové doby, máme si uvědomiti svých práv a dovésti vládnouti. My naproti tomu se rozbíjíme na strany a straničky, vybíjíme zbytečně energii v různých stranických bojích, nepostavíme si ani žádného cílevědomého programu, a ačkoliv sám náš národ tvoří skoro 70% v tomto státě, nedovedeme v poslední době ani utvořiti vládní většiny.

Slavný senáte! Kdyby naše občanstvo bylo si vědomo svých povinností ke státu, kladlo by též zájem jeho výše než zájem svůj, než zájem své strany a osob, dovedli bychom se sejíti ke spolupráci, které stát ke své existenci nutně vyžaduje. Pak nastala by u nás pravá demokracie. Jak zde v senátu, tak ve sněmovně jest forum, kde by se měly různé otázky sociálně-politické, hospodářské a kulturní řešiti, zde by měly strany vytknouti svůj program a říci, zda jsou za státem nebo proti státu. Ale naopak vidíme strany, jako by se ostýchaly, nechce jedna před druhou přiznati pravdy, nechce ani říci, zda je pro stát nebo proti. My jsme to viděli před chvílí při hlasování, ačkoliv ve výboru bylo odhlasováno jednohlasně, bylo v plenu hlasováno zase jinak. Jest zde viděti, že se vědomí jistých povinností vůči státu nejen nevžilo, ale ani nepochopilo.

Tyto zjevy nám ovšem nemohou v cizině prospívati, neboť nedovedeme-li si sami vládnouti, potom jaksi stojíme vůči cizině jako. méně schopní.

Jsem toho mínění, že bylo by třeba cizinu lépe též o sobě informovati; dosud se tak vždycky nedělo, aspoň ne v čas a správně, a tím způsobili jsme si dosti škody. Zejména nemohly západní mocnosti dosti pochopiti naše rychlé a pronikavé tempo při řešení sociálních a demokratických otázek a zákonů záborových, zejména pokud se týká rozsahu zabraných pozemků bez náhrady, dále nebyly dosti pochopitelny různé akce berní, jež mohly dělat dojem sestátňovací, zejména též zabírání různých budov, a konečně činy více méně protináboženské, ať hromadné vystupování z církve, zakládání nových církví, přebírání kostelů neb rozluka katolické církve od státu. Poněvadž jsme postupovali v těchto věcech ve snaze reformovati vše co nejdůkladněji a bez ohledu na to, co v jiných státech se stalo, jak na náš postup budou hleděti, a poněvadž jsme cizinu neinformovali v čas, nebyli jsme pochopeni ani našimi vlastními spojenci, a bylo toho využito našimi nepřáteli. Těoh není žádný stát prost, dotýkám se jen různých agentů habsburských, kteří by chtěli jich vládu obnoviti, vlivných kapitalistů jak rakouských, tak magnátů uherských, kteří nás chtěli zase vtlačiti do nové konfederace podunajské; ti všichni zkreslili naše poměry co nejvíce, očerňovali nás, viděli u nás samý bolševismus, rozvrat a mnoho krve, jako řekl dr Heller a prohlašují, že vůbec nejsme s to svůj stát udržeti. Vedle těchto nepřátel v zázemí, máme takové nepřátele i doma, mezi Němci a Maďary, kteří nemohou zapomenouti na svou nadvládu a kteří u nás každý chybný krůček co nejvíce zveličují v cizině, očerňují nás a tím neprokazují dobrých služeb nejen našemu státu, ale ani sobě samým. Následky toho se ovšem dostavily. Vidíme, jak téžko bývá nám nakoupiti potraviny a jiné suroviny, a nemůžeme si zatajiti, že jakási nedůvěra, alespoň mezi kruhy kapitalistickými, pokud se nás týče, zavládla. Tyto poměry se sice poslední dobou značně zlepšily, naše cizina jest již lépe informována o nás, též na propagaci se věnuje více péče a prostředků, ale podle mého mínění, ještě daleko nejsme, pokud se týče propagace tam, kde bychom měli býti, A srovnáme-li jiné státy s naším, vidíme, že jiné státy věnují nepoměrně více na propagaci než my. A právě náš stát, poněvadž jest nový a mladý, by měl míti za svou povinnost, pokud možno šířiti o sobě známosti v cizině a sice zavčas a známosti správné. Kdyby se tak stalo, jistě by to našemu státu bylo na prospěch. (Hlas: Paralysovati ten kalný pramen vídeňský!) O tom jsem se již zmínil.

Jsem rád, že alespoň v poslední době známost a význam našeho státu stouply. V prvé řadě byla tu činnost našeho zahraničního ministra, pokud se týče utvoření Malé dohody. Tím jistě jsme na sebe obrátili pozornost světa a jistě o nás nebudou v jiných státech mluviti jako o zemi neznámé v Černé Africe. Malá dohoda znamená ve světě, i když se ještě neukázalo její ovoce, velmi mnoho, a pro nás zvláště, neboť zajišťuje mír trianonský, zabezpečuje nám hranice oproti útokům maďarským a konsoliduje střední Evropu.

Rozšíření známosti o nás nastalo též uzavřením většího množství smluv. Víme sami, že jsme jediným státem v Evropě, který má nejvíce smluv. Máme smlouvu s Jugoslávií, Rumunskem, Francií, navazuje se smlouva a bude brzy hotova s Německem, Rakouskem, Anglií, Polskem i Maďarskem. Není tedy pravdivým tvrzení dr Hellera, jako bychom o nejbližší okolní státy nestáli, nýbrž správným jest, že všude, kde to možno, navazujeme přátelské styky a hledíme získati spojení. Je pro nás a pro naše poměry též velice důležito a významno, že se podařilo naší vládě a našemu zahraničnímu ministrovi uzavříti přátelské styky s Rakouskem a Polskem.

Pokud se týče Rakouska, bylo o tom velmi obšírně promluveno, a já jsem rád, že jsme mohli dnes slyšeti, že v Rakousku již přicházejí k tomu mínění, že sousedské styky mezi námi a jimi jsou nutny a že již jednou přestane to, co v Rakousku dříve bylo, aby stále od nás žádali jen oběti a za to nám ničeho nedávali. Chceme býti v přátelských, dobrých stycích s Rakouskem, ale samo sebou nemůže Rakousko na nás trvale žádati, abychom mu stále něco dávali, a abychom mu dávali více než můžeme. Rakouské země byly také vedle našeho státu v minulých stoletích na sebe odkázány a mohly obstáti. Myslím, že když bude republika Rakouská dělati nyní dobrou politiku, když se spolehnou sami na sebe a mají veliký kapitál, který mohou obrátiti k zvednutí své výroby, jistě že není odsouzeno ke zkáze, nýbrž se může vedle nás dobře udržovati a vyvíjeti.

Též jednání s Vatikánem prospělo k osamostatnění našeho státu, neboť vyřešeny byly některé velmi důležité otázky; tak mají býti v nejbližší době upraveny nové diecesální hranice v rámci našeho státu, což má velký význam proto, že nejen za starého Rakouska, nýbrž i dnes ještě části naší diecése patří pod církevní svrchovanost jiného státu. Celé Těšínsko a severní část západního Slezska patří pod svrchovanost biskupa vratislavského a na Slovensku arcibiskupa ostřihomského. Jak ministr sdělil, přestanou tyto poměry v nejbližší době a budeme i v tomto směru samostatni ve svém státě.

Myslím, slavný senáte, že bychom neměli při naší zahraniční politice zapomínati též na jakýsi náš vyšší program. Zeměpisné položení našeho státu jest takové. že se u nás sbíhá kultura západu a východu, a myslím, že bychom byli nejzpůsobilejší, aby se obrodné proudy východu pozvolna, bez otřesů, přenesly do západních konservativních mocností. Jsme si vědomi a myslím, že i státy. západní jsou si dobře vědomi toho, že jisté pronikavé reformy sociální musejí v celém světě nastati, a. my jsme snad nejzpůsobilejšími, abychom novou kulturu východu, kultuře západu zprostředkovali. Mimo to, velevážení, jest nejen nám, nýbrž celému světu známo, že my jsme právě slovansky nejvíce založeni. To znamená, že my bychom mohli býti nejlepším prostředníkem mezi národy slovanskými, a co by to v budoucnosti znamenalo, každý si též domyslí.

Vzhledem k našim neutěšeným poměrům hospodářským v celé Evropě jest možno, že bude museti dojíti k nějaké hospodářské unii evropských států, abychom se jaksi ubránili oproti novému světu, specielně Americe, a v této unii kdo by mohl největší úlohu hráti? Mohl by to býti zase náš stát, a to jednak vzhledem k jeho poloze a vzhledem k tomu, že jsme Slované, ale konečně nejvíce, že máme snad nejméně sporných bodů oproti ostatním státům, takže můžeme ještě nejsnáze dosíci od nich důvěry. V takovém případě ovšem by bylo naší povinností, abychom si mohli udržeti přátelské a korektní styky se všemi státy evropskými. Dosud, bohudík, můžeme říci, že jak hlava našeho státu, tak i naše vláda a zejména náš zahraniční ministr právě o to nejvíce se staral.

Slyšeli jsme též z úst pana ministra, že náš poměr k Polsku se příznivě vyvíjí. My jsme vždy měli sympatie k Polsku jako k slovanskému národu. Ovšem nemohli bychom totéž říoi o Polsku, pokud se nás týče, zvláště v dobách, kdy za rakouské vlády politika Poláků ve Vídni nebyla nám příznivou.

Ještě dnes zeje mezi námi otevřená rána, která dlouho nebude zacelena k vůli Slovensku a Těšínsku, neboť nemůžeme tak lehko zapomenouti, že Těšínsko, jež od roku 1348 patřilo koruně České, jež žilo českým životem, kde jazyk český byl jazykem státním, kde všechny staré památky, kulaté kostely, nápisy v kostelích, na hřbitovech, na hrobech, kancionále, na zvonech, zemské desky, zápisy cechů, školní a farní matriky, různé darovné listiny, lidové zvyky, dědinná registra a všecky ty staré různé památky nasvědčují, že kultura těšínská byla kulturou českou. Kultura polská teprve od poloviny minulého století byla pozvolna na Těšínsko vnášena jednak přistěhovalými Poláky, kteří tam šli za svou existencí, jednak pomocí vlády vídeňské, kdež dělali Poláci politiku vládní, v důsledcích čehož jim zase Vídeň při zakládání škol, a pokud se týká církevních záležitostí prostřednictvím Vratislavy k zavádění jazyka polského v kostelích pomáhala. Proto všichni, kteří s Těšínskem cítíme, kterým Těšínsko tak přirostlo k srdci, byli jsme co nejbolestněji dotčeni, když o tuto černou perlu Československé republiky musili jsme se s Polskem rozděliti a když proti naší vůli značná její část se dostala Polsce. (Předseda Prášek ujal se předsednictví. )

Nechci již dnes rekriminovati, ale přece pokládám za svou povinnost jako senátor ze Slezska, tuto věc zde konstatovati a zejména ještě jednou upozorniti, že to, co se na Těšínsku stalo, byl následek romantické, rozpínavé politiky polské, která od převratu stavěla vždycky proti nám program maximální, kdežto my vůči nim program minimální. Pan dr Kramář řekl v poslanecké sněmovně veliké slovo, že kdyby on byl ministrem zahraničí, nebyli bychom Těšínsko ztratili. Neříkám ani ano, ani ne, ale je to dobře možno, kdyby byla větší neústupnost na straně naší. Na druhé straně je otázka, zdali právě proto, že byl ministr zahraničí v této věci poněkud povolný, nedostalo se mu za to jiné náhrady, která snad byla pro nás stejně cennou, nebo cennější než část Těšínska, kterou jsme ztratili.

Také stala se nám křivda se strany polské tím, že Poláci ani pokud se týče Horního Slezska nepostavili program jen ethnografický, nýbrž zase maximalistický, žádali celé Horní Slezsko až po Ostravu a Opavu, nehledě ani na to, že tam po levém břehu Odry bydlí český lid, že Horní Slezsko patřilo po 600 let až do roku 1743 koruně České, že nám bylo proti naší vůli Pruskem urváno a že nejsou všude Poláci až tam, co chtěli dostati. Připomínám to též proto, že nejbližší dny, čehož se pan ministr nedotkl, má býti proveden plebiscit v Horním Slezsku a výsledek plebiscitu bude též pro nás jistě významný; podle výsledku jeho bychom totiž mohli eventuelně obdržeti část Hlučicka. Slyšíme však, že má býti na místo plebiscitu arbitráž, a tu je povinností naší vlády, aby věnovala této otázce co nejvíce pozornosti a aby se vynasnažila, když se nám stala křivda na Těšínsku, abychom aspoň z Horního Slezska uchránili při arbitráži všecko, co ještě není zgermanisováno a co ještě se cítí českým, resp., jak tam říkají, moravským. (Výborně!) Ta možnost zde ještě je a je třeba, abychom to na tomto místě zdůraznili.

Než přes všecky tyto bolesti přece si přejeme s Polskem politiku míru, víme, že Polsko je v těžké situaci, nemá dosud definitivních hranic, víme, že Polskem několikrát prošla nepřátelská vojska, že je celé zničila, víme, že je. tam nedostatek všeho, jak vypadá jejich valuta a přáli bychom jim, aby poměry u nich v brzku se zkonsolidovaly. Měl by též náš stát jako sousední z toho nejen radost, ale také prospěch. To ovšem se může brzo státi a závisí mnoho též od Poláků samých, aby pěstovali v nejbližší době takovou politiku jako my, totiž politiku smírnou a ne expansivní a romantickou, a aby se spokojili s hranicemi, které skutečně Polsku byly nejvyšší radou přiznány, které odpovídají jejich potřebě a etnografickým poměrům.

Včera byla v novinách uveřejněna zpráva, že ústřední rada Svazu Národů rozhodla o státoprávním postavení východní Haliče tak, že Polsku nepatří právo na východní Halič, nýbrž že tam má jen právo vojenské okupace, že administrace východní Haliče náleží tamějšímu lidu a že východní Halič náleží pod suverenitu dohody. Následkem toho neměli by tam Poláci práva dělati odvody, zaváděti svou legislativu a vůbec se. tam usazovati jako doma. To má pro nás veliký význam proto, že tím nabýváme nového souseda, a, bylo by pro naše poměry velice dobré, když by se tato otázka co nejdříve definitivně vyřešila, abychom též na těchto hranicích co nejdříve měli klid.

O našem poměru k ostatním státům promluvil pan ministr zahraničí velmi obšírně a nemám, co bych k tomu dodal; vyslovuji jen upřímnou radost z toho, že jsem mohl slyšeti, že poměry naše na všech stranách jsou dobré a přátelské. Poznámka pana dr Hellera, že tak, jako náš pan ministr mluvili všichni ministři zahraničí, nebyla dosti případnou, ani věcnou. Víme, že zahraniční politika ve Vídni se dělala úplně jinak, jak tam všecko bylo tajeno. Tam jsme se vůbec nic nedověděli. Naproti tomu jest politika našeho zahraničního ministra skutečně otevřenou a upřímnou a lze mu děkovati za to, že o všech otázkách, i které bychom pokládali za kritické, nás přece jen podrobně informoval. Divil jsem se proto panu dr Hellerovi, že mluvil o tom, že pan ministr zahraničí mluvil jen o dobrém poměru ke vzdáleným státům, ale nikoliv o dobrém poměru k nejbližším a sousedním státům. Pan ministr zahraničí nemohl, pokud se toho týká, říci nic jiného, než jak skutečně poměry ty vypadají, a až naše

sousední státy, Rakousko a Polsko, se zkonsolidují, až budeme viděti, že též ony vůči nám pěstují politiku přátelskou, pak ovšem i my přátelství přátelstvím oplatíme, dokud však tak nebylo, bylo by to podle mého mínění nás nedůstojné nadbíhání. Ačkoliv nám udělalo Polsko tolik bolestného, podali jsme první Polsku ruku, jak oficielně v Paříži, tak soukromě ve Varšavě. Nebyla tedy ani tato poznámka dosti na místě. Ke konci své řeči řekl pan ministr, že by si přál zlepšení vnitřních poměrů. Slavný senáte! Je pravda a zdá se skutečně, že poměry zahraniční jsou lepší nežli poměry vnitřní. My jsme sice u nás zůstali ušetřeni různých srážek, jest u nás poměrný klid, ale přece poměry u nás zdravé nejsou. Již jsem hned z počátku řekl, že není dosud té výkonnosti, která by měla býti, že jest u nás jaksi na všech stranách podvýroba, ale naproti tomu že jest větší spotřeba, větší požívačnost, a tím se stává, že kapitál výrobní nám utíká a následkem toho že se stáváme méně schopnými světové konkurence, ač jsme státem vývozním.

Nemohu při této příležitosti ještě jednou pominouti, že mnozí občané v našem státě jsou si dobře toho vědomi, že zvláště stávkami a různými těmi výlukami (Výkřik: Sabotování státu při odvádění obilí!) těžký, kritický stav a specielně finanční stav našeho státu ještě více stěžují. Pokud se týče sabotování při odvádění obilí, mohl bych říci jen to, že, kdo by skutečně sabotoval, sluší se, aby byl potrestán. Ovšem, byl-li někomu vyměřen větší kontingent než mohl unésti, pak to není sabotování, pak je to něco, co se nemůže na něm žádati, je to věc nemožnosti, a pak není na něm žádná chyba. Vina je na těch, kteří to nepředloženě předepsali, anebo vinu mají okolnosti, kterými výroba nebo produkce se zmenšila, jak skutečně v našem státě na mnohých místech se stalo, kde kraje byly postiženy krupobitím. Tam kontingent se odvedl menší. Pokud se týče odvádění kontingentu, řekl bych, že padá více na váhu to, že občanstvo se nespokojilo jen se zásobováním z vázaného hospodářství, nýbrž se hledělo namnoze zásobiti též samo. A skutečně též bylo úřady řečeno hned z počátku na podzim při placení daně moučné, kdo si může opatřiti jinou cestou mouku, aby tak učinil, že tím. více zbude pro ty, kteří jsou odkázáni na vázané hospodářství. Že tímto způsobem 20 až 30% státu unikne, je přirozené, ale pravda je, že právě tohoto samozásobování nepoužívali výhradně jednotlivci z určitých stavů, nýbrž, skoro všechny vrstvy lidu.

Pokud se týká celkové situace zahraniční, jak nám pan ministr zahraničí vylíčil, je příznivá, a ač jest jistá světová krise, doufám, že se naší vládě a našemu zodpovědnému panu ministru a hlavě státu podaří, abychom do žádné války strženi nebyli.

Nejen pan dr Heller a jeho kolegové si nepřejí války, nýbrž myslím, že všechno naše občanstvo našeho státu žádá a přeje si míru. Náš stát by do války nešel nikdy jen když by byl napaden a byl nucen se brániti, resp., kdyby mu to ukládaly jeho spojenecké povinnosti.

Politika konsolidační a přátelská, kterou naše vláda, náš zodpovědný ministr zahraniční dělá, je uspokojivá, nám vyhovuje, a vyslovuji mu za naši stranu plnou důvěru. (Výborně! Potlesk. )

Předseda: Uděluji slovo panu sen. dr Ledeburovi.

Sen. dr Ledebur-Wicheln (německy): Slavný senáte! Pan ministr věcí zahraničních použil zodpovědění dvou interpelací z kruhů německých senátorů k tomu, aby o své poslední okružní cestě a o nynějším stavu zahraniční politiky vůbec podal zprávu. Tato zpráva jeví se býti doplňkem přednášky, kterou měl pan ministr před několika dny v zahraničním výboru. Budiž mně tudíž jako řečníku, delegovanému německým parlamentárním svazem, dovoleno, abych ve svých vývodech reagoval nejen na dnešní řeč ministra věcí zahraničních, nýbrž také na zprávu, kterou svého času podával ve výboru.

Co se týče odpovědi, kterou dal pan ministr věcí zahraničních na podané interpelace, zabýval se velevážený pan řečník přede mnou podrobně touto věcí, takže se jí dále nebudu dotýkati. Přecházeje ke zprávě pana ministra věcí zahraničních o zahraniční politické situaci, chtěl bych nejdříve s uznáním konstatovati, že promluvil o všech v úvahu přicházejících otázkách, také o těch, které ve výboru označeny byly jako důvěrné, s velikou otevřeností. Zdá se však. že vnitřní upřímnost pana ministra nejde stejným krokem s otevřeností projevovanou na venek. Bylo se dotčeno sice všeho, ale zamlčeno bylo lecos, a to právě, o čem jsme chtěli nejvíce věděti. Jde na nás pokušení se domnívati, že pan ministr na své cestě nezůstal nedotčen tradicionelními slabými stránkami západní diplomacie z povolání, slabými stránkami oné staré diplomacie z povolání. podle jejíhož názoru uši obyčejného smrtelníka nejsou toho hodny a schopny, aby tomu rozuměly. co diplomaté mluví aneb o čem promluviti zapomněli.

Prosím, aby mně bylo dovoleno, abych pana ministra následoval na jeho cestě na základě poznámek. které jsem si učinil ve výboru, a sice nejdříve do Lince. Pan dr Beneš konstatoval ve své rozmluvě s německorakouským kancléřem úplnou shodu v názorech. To jest samozřejmé, neboť vedoucí diplomaté nekonstatují při takovýchto příležitostech nikdy něco jiného. Co pan ministr rekl o prostředcích k sanaci německého Rakouska toho se nechci dále dotýkati to jest více méně vnitřní záležitostí rakouskou. Chci jen. konstatovati, že pan ministr dal výraz svému přesvědčení o existenční možnosti Německého Rakouska a o snaze po návratu normálních mezistátních vztahů a to vzájemnou spoluprací všech evropských států. Poslednější úmvsl béřeme s uspokojením na vědomí a doufáme, že tentokráte nezůstane při pouhém úmyslu. Mluvil se spolkovým kancléřem o otázce dynastie a připojení. ale nedověděli jsme se. zdali spolkový kancléř sdílí názor panem dr Benešem dne 27. ledna 1921 v poslanecké sněmovně Národního shromáždění hájený, podle něhož mezinárodní situace nyní nedovoluje. aby změněn byl článek mírové smlouvy St Germainské který se týká otázky připojení že tato otázka ještě není zralá a že teprve v několika letech bude lze ji klásti Pan ministr ve své rozmluvě se spolkovým kancléřem dr Mayrem docílil potěšitelné shody ohledně otázek které se mají řešiti na konferenci v Porto Rose. Jak se dovídáme, má se tento program zabývati především dopravně-technickými otázkami. Tento projev pana ministra doznal cenného doplnění prohlášením spolkového kancléře dr Mayra, jež podal dne 3. března v německorakouském Národním shromáždění. Vítáme tuto skutečnost tím spíše, že nutné nápravy potřebují jednak zúmyslně způsobené, jednak jako přirozený následek provedeného rozdělení nastalé potíže, které připojeným hospodářským vztahům mezi Německým Rakouskem a Československem nyní již od dvou let brání, nemá-Ii také československé národní hospodářství utrpěti těžké škody. Poukazuji jen na cestování a zasílání zboží, na potíže dovozu a vývozu, na vzájemné potíže s placením, na nátlak, o němž se již pan dr Heller zmínil. aby sídla velkých průmyslových podniků, která se dříve nalézala ve Vídni. přeložena byla do Československa. na otázku rozdělení starého státního dluhu, na počítání vídeňských pohledávek v hotovosti ve starých vídeňských korunách a na jiné hospodářsky-politické a finanční problémy, které oproti Německému Rakousku posud byly projednávány způsobem vysloveně nepřátelským a v posledním čase vedly také k hospodářským repressaliím se strany Německého Rakouska. Není možno chtíti popírati skutečnost, že Vídeň dnes, jako před tím a dnes více než kdy jindy tvoří obchodní středisko. Jest beznadějnou snahou. více nebo méně bezvýznamné provinciální město pokřtíti na ťBratislavuŤ a pak očekávati. že má předčiti Vídeň. Německé Rakousko nalézá se v těžké státoprávní a finanční krisi státní. ale hospodářsky jest zdravější, nežli se myslí. Má poměrně mnohem méně nezaměstnaných. nežli bohaté státy vítězné, a má mnoho zisku ze znehodnocení své valuty. Průmysl. zemědělství, živnosti a obchod, tohoto státu jsou od staletí zvyklé na spojení se střediskem Německého Rakouska. Bylo hospodářsky pochybené. podvázati tyto nervy. a nemělo by smyslu pěstovati oproti Německému Rakousku politiku. kterou nedávno francouzsky časopis charakterisoval slovy, že oficielně alespoň není namířena na zánik Německého Rakouska. Smíme zajisté ve výsledku rozmluvy, mezi panem dr Benešem a německo-rakouským spolkovým kancléřem konané, spatřovati první potěšitelný krok k odvrácení od této politiky.

Z Lince jel pan dr Beneš do Říma. Byl tam přijat s nadšením, jak praví. Nuž, to při temperamentu Italů není nic zvláštního. Já sám jsem pobyl po tři zimy v Římě a prodělal jsem takováto uvítání opětně od korunovaného vladaře až k primadoně a vždy jsem viděl totéž nadšení. (Veselost. ) Ostatně nedaly všechny italské noviny svému nadšení z návštěvy dr Beneše výraz stejnou měrou. Tak na př. píše italský poslanec v ťIdea NazionaleŤ o malé Dohodě takto (čte): ťV tomto spojení slovanských národů nemůžeme spatřovati nic jiného, nežli imperialismus a to tím spíše, ježto oba státy, totiž Jugoslávie a Československo, se snaží spojiti také zeměpisně, bez ohledu na to, že při tom různé jiné národy potlačují. Sám pan dr Beneš se vyjádřil v ten smysl, že se Maďaři musejí skloniti před touto skutečností. VímeŤ praví dotyčný poslanec dále, - ťco to znamená, skloniti se před skutečností: nic jiného, než skloniti se před česko-jihoslovanskými tužbami. Tato politika má směr vysloveně protigermánský, a poněvadž táhne také proti jaderskému moři, dlužno ji označiti také za protiitalskou. Ť

Hlas časopisu ťIdea NazionaleŤ, ke kterému se my Němci zplna připojujeme, nezůstal asi osamocený. Cesta ministrova do Říma byl obratný šachový tah. Zdali ji podnikl na rozkaz Francie anebo na vlastní zodpovědnost, nemohli jsme se dozvěděti. Dr Beneš ve svém smyslu bezpochyby docílil výsledků tím, že Itálie v otázce odškodnění přistoupila zcela na stranu Dohody a že touto skutečností kruh nenávisti a násilí kolem Německa jest uzavřen. My sudetští Němci odmítáme býti články v tomto řetěze (Potlesk na levici. ) a ohražujeme se proti tomu,. aby Československá republika při nastávajících obchodních smlouvách za italskou věrnost platila snad stejnou odměnu lásky, jakou ve francouzské obchodní smlouvě zaplatila za francouzské přátelství.

Pan ministr dr Beneš zmínil se ve svém exposé také o plné shodě s Itálií o otázce rakouské dynastie a o otázce připojení. Mluvil dále, - pamatuji-li se dobře - také o psychologické shodě obou národů. V tomto smyslu nechci panu ministrovi odporovati; neboť týž duch, který roku 1915 pohnul Itálii k tomu, aby porušila svoji povinnost spojeneckou, má skutečně překvapující podobnost s duchem, jenž stál u kolébky tohoto státu. (Souhlas na levici. ) ťA basso ľAustriaŤ a ťDétruisez l'AutricheŤ znamenají skutečně totéž. Pan dr Beneš se asi mýlí, označuje-li shodu mezi Itálií a Československem jako trvalou. Italsko-francouzské a italsko-slovanské protivy jsou příliš hluboce zakořeněny v povaze Itálie, než aby mohly zmizeti trvale.

Pan ministr také podával zprávu o rozmluvách, které měl s kardinálem Gasparrim o otázkách církevně-politických. Musím se stanovisko své strany uznati, že se zajisté obrátil na příslušný úřad. Poněvadž musím se stanoviska své strany uznati, ze se to stalo zcela neoficielně a že k oficielní rozpravě nebyl zmocněn, ačkoliv podle dnešní zprávy jednal přece dosti obšírně, nechci se touto věcí dále zabývati. Jen neoprávněnost dvou poznámek pana ministra. chci se stanoviska mé strany poukázati, pakli jsem jeho slovům správně rozuměl. Řekl, že církevně-politické otázky jsou čistě vnitřní věcí státu a že právo nakládati s církevním jměním přísluší jedině státu. Jest ovšem správné, že katolická církev v tomto státě má zákonem uznané právo veřejnoprávní společnosti. kteréž jí změnou zákona může. zase býti vzato. Katolické církvi dostává se však pro její duševní suverénost a její mezistátně uznanou exterritorialitu její nejvvšší hlavy. která úplně jest neodvislá při obsazování nejdůležitějších duchovních míst. pokud s jednotlivými státy nebyl ujednán opak. mezinárodního charakteru a každá církevně politická otázka zásadní povahy stává se tím také otázkou zahraniční politiky. Ostatně musím e rozlišovati. pokud se týče církevního jmění mezi jměním náboženského fondu. kteréž již dříve církvi bylo vzato a pod státní správu převzato. a mezi církevním jměním. kteréž ještě dnes v držení církevních nadací a far se nalézá. Co se prvého týče. má stát ovšem právo jím nakládati. ale pouze tak dlouho. pokud hradí potřeby katolické církve. Co se týče poslednějšího. jest to jmění jako každé jiné. kteréž se úplně vymyká právu státu jím nakládati. byť by na správu jeho dozíral. Přiznává-li pan ministr Beneš státu právo nakládati nadačním jměním církve. může se to státi na základě smýšlení, které již nerozlišuje zcela jasně mezi Mým a Tvým, smýšlení, na základě jehož v tomto státě posuzováno jest vlastnictví věcí nemovitých.

O Paříži vypravoval nám pan ministr poměrně málo. Dali ho a knížete Sapiehu na Quai d'Orsay povolati patrně proto, - prosím, aby mně byl prominut tento řečnický obrat - aby se zlým dětem řeklo: Tak, dejte si po hubičce a snášejte se! Ale nezvedené děti trucují a nechtějí se přece dobře snášeti, jak se zdá. Neboť pan ministr pravil. že v rozmluvách. kteréž měl s knížetem Sapiehou, došlo k výsledku jedině potud, pokud se týkaly ztlumení nynějších protiv a působení na tisk na obou stranách. Toto působení na tisk, zdá se mně, že alespoň v Polsku se zcela nepodařilo. Neboť polské noviny. jako ťCzasŤ, ťNowa ReformaŤ, ťKurier LwowskiŤ. ťGlos NarodaŤ, a jiné projevují polsko-českým poradám největší nedůvěru a stanoví jednomyslně revisi těšínské hranice jako první základní podmínku pro další sblížení. Můžeme tyto hlasy označiti jakožto polskou ťvox populiŤ, kdežto ťGazetta WarszawskaŤ. která píše tonem Československu přátelským, má význam pouze jako ťvox bursaeŤ.

Pan ministr Beneš mlčel o otázce těšínské. Neřekl nám, zdali na polské straně nyní je ochota podepsati smlouvu o hranicích. Musíme tudíž míti za to. že spor o těšínskou smlouvu jako otevřená rána na těle státu trvá dále a že tato rána po provedení hornoslezského hlasování lidu - obzvláště mělo-li by dopadnouti v neprospěch Polska - může zase nabýti nebezpečných forem. Pan dr Beneš označil francouzsko-polskou dohodu jakožto směřující jedině na zabezpečení míru versailleského a na vnitřní konsolidaci Polska. Bylo nám velmi příjemno slyšeti z úst pana ministra. že vojenská podpora Polska na ochranu jeho dalších východních hranic zamýšlena není. že můžeme počítati s uzavřením míru v Rize a že od myšlenky ozbrojené intervence v Rusku u všech spojených mocností úplně bylo upuštěno. Ovšem musíme se tázati. platí-li všechny předpoklady panem ministrem uvedené. co znamenají transporty střeliva a zbraní. které se z Francie dopravují přes československé státní území do Polska? Potřebuje Polsko pro svoji vnitřní konsolidaci a k zabezpečení hlasování lidu děla? Má Německo také z východu brannou mocí býti nuceno k povolnosti anebo má snad pro všechny případy francouzské střelivo býti zálohou, poněvadž přece v případě česko-polské války. pokud nám jest známo domnělé znění francouzsko-polské smlouvy, takováto podpora již nemůže býti poskytnuta? Jsou dále pravdivé pověsti, že se mezi Přerovem a Moravskou Ostravou stahuje vojsko? Jest pravdou, že se pomýšlí na účastenství Československa při sankcích a při eventuelním rozdělení Horního Slezska? A nejsou-li správné tyto pověsti. jak lze vysvětliti skutečnost, že, jak jsem se dnes dověděl z pramene zcela určitého. rozdělují se brigádním velitelstvím mobilisační plány, namířené jak proti Německu, tak proti Uhrám? (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) Na všechny tyto otázky prosili bychom pana ministra věcí zahraničních i pana ministra národní obrany aby otevřeně odpověděli.

Co pan ministr řekl o Východu, chci přejíti jako nám příliš vzdálené a použíti zbytek poskytnuté mně lhůty řečnické k tomu, abych se zabýval pařížskými usneseními a londýnskou konferencí, věci, které nám dnes jsou zajisté nejbližšími. Pan ministr řekl onehdy ve výboru na začátku své řeči, že všeobecná situace je jednak utěšená, jed-. pak ale zase nebezpečná. V ohledu prvém jsem jiného názoru než pan ministr, v poslednějším ohledu mu přizvukuji, obzvláště pokud se týče následků politiky, na kterou se daly spojené mocnosti v Paříži a v Londýně Pan ministr má asi pravdu, pro. ví-li. že pařížská ujednání jsou nezměnitelná. Má asi pravdu. tvrdí-li, že naděje Německa na anglo-francouzské napětí a na americkou pomoc nyní alespoň jsou marné. ale pochybuji. má-li pravdu. když označuje spojenectví francouzsko-anglické trvalým. Pan ministr zdůraznil ve výboru politickou konsolidaci a příznivou situaci hospodářskou ve Francii. Jest tu beze vší pochyby správno že Francie dnes ze všech států má nejméně vnitropolitických potíží. a tato okolnost činí ji způsobilou hráti na venek úlohu. která udává tón. Ve příčině hospodářské situace Francie zdá se však, že se pan ministr mýlí Připouštím, že měkké podušky v Elyseiském paláci a kulinární požitky u Bitza a Duranda anebo odpolední hodina v Rue de la Paix budí domněnku, že se nalézáme v paláci blahobytu. Ale rub medaile vypadá jinak. Před nedávnem byli zde v Praze zástupcové jednoho z největších francouzských bankovních a obchodních domů a oba pánové, s nimiž jsem měl příležitost mluviti, líčili hospodářské poměry ve Francii v nejčernějších barvách. Uhlí, které pochází z nucených dodávek Německa, nenalézá upotřebení a zase se částečně vyváží. Mnoho továren se zastavilo, poněvadž pracují příliš draho a proti konkurenci německého zboží ničeho nezmohou. Spoléhají se na německé miliardové požehnání a nepomýšlejí na to, že tímto Midasovým nápojem si připravují hospodářskou smrt. Ministr Briand musel nedávno v řeči zjistiti paradoxon, že se poražené státy rychleji zotavují nežli vítězové. A tento problém také nebude rozluštěn, i když se přidá ještě jedna nula k pařížským šíleným požadavkům a i když pařížské vojsko potáhne třebas do Berlína. Násilím již nelze zmoci neštěstí, jež versailleský mír způsobil.

Pan ministr líčil vřelými slovy psychologické důvody, kteréž Francii nutí k její nepovolnosti v otázce míru versailleského. Mluvil o statisících uprchlíků ze zpustošeného území. kteří dodnes jsou bez přístřeší. Zmínil se o strašných spoustách a obrovském nákladu oprav a o ztrátách na lidských životech, jež Francie utrpěla. To jsou věcí, které plně sebou cítiti může každý, kdo čtyři léta byl ve válce a celou bídu pociťoval spolu ve vlastním srdci. Ale mluvíme-li o psychologických důvodech, nesmíme se zmiňovati jen o psyché jedné strany, nehledě k tomu, že psyché vítězova beze vší pochybnosti snese více, nežli psyché poraženého. Vmyslete se do psyché národa, jenž čtyři roky byl odříznut od celého světa. jenž hladověl a trpěl bídu, národa. jehož synové na ledovcích alpských, bažinách ruských. v pustině albánské a na pouštích Malé Asie celý svět nepřátel drželi v šachu, národa. jenž, když mu síly docházely, složil zbraň, spoléhaje na slavné sliby mocného odpůrce. Vmyslete se do duše tohoto národa, jenž na sklonku svého titánského zápasu byl podveden a který po dvou dalších létech hladu a nadlidské nám ahy, klada služby své v podobě nezměrných statků k nohám vítězovým, v beznadějné bezmoci násilím k novému nespravedlivému plnění má býti nucen. Vmyslete se do duše takového lidu a jmenujte mně nyní jiný národ, který by byl s to, takovouto porážku takto snésti. Dva a půl roku uplynulo, kdy na francouzském bojišti zmlkla děla, a stále ještě nepolevilo pusté spílání vítězů poraženým. Nastala smutná změna v psyché onoho národa, jemuž vděčíme za pojem rytířství, za pojem muže bez hany a bázně a za vznik onoho rytířského ducha, který protivníka ctí, a především ctí protivníka poraženého. Neboť co dnes hýbe francouzským národem, jest nenávist a strach. Strach má do sebe vždy něco žalostného, ale báti se toho, že protivník v zemi poražený ještě jednou zvedne zemdlenou hlavu, jest hodno opovržení. Co se stalo v Paříži a v posledních dnech v Londýně, jest ovocem pathologického záští proti Němcům a zoufajícího militarismu. Nechceme se vzdáti naděje, že ještě v poslední chvíli dosaženo bude dohody, že se ještě najde můstek. Měl-li by však opětně zvítěziti duch záští a samolibosti, jestliže odjezdem německé deputace skutečně všechno spojení jest přetrháno, má-li celý německý národ býti trestán za to, poněvadž se nenašel žádný Němec, aby byl hrobníkem své vlasti, pak německé kraje snad znovu budou zaplaveny francouzským vojskem, německé přístavy blokovány, německý vývoz zadáven. Vážení pánové! Taková to opatření nemohou zůstati bez následků pro československé národní hospodářství. Neboť jsme dovozem surovin zrovna jako vývozem poukázáni na Německo, na německé námořní přístavy. Ministr Beneš má pravdu, když se obává, že londýnská konference by mohla ve střední Evropě utvářiti nebezpečné poměry. Jest to odvážná hra, 70 milionů lidí ponechati zoufalství. Dr. Kramář řekl před nedávnem, poukazuje na Rusko, že nacionalismus jest dítkem bolesti. To ukáže se pravdou také v Německu a tak dosáhne Francie také pravého opaku toho, co zamýšlela svojí politikou. kterou již dnes v Londýně a v Římě neoficielně odsuzují. Žene totiž německý nacionalismus, jehož se nade vše bojí, k nejvyšší intensitě a klade základ pro příští hospodářskou expansi Německa. poněvadž žene přebytek inteligence a dělnictva, jež v Německu zůstává bez chleba, do Ameriky a do Ruska, do těchto obou velikých hospodářských území, která v nejbližší době jediná ještě mohou doznati hospodářského rozmachu a jimž náleží budoucnost. Co dnes Amerika znamená penězi a námořní mocí, můžeme seznati ze slov, která promluvil americký admirál Hughes při oficielním banketu dne 22. února na počest narozenin Washingtonových. Pravil: Musíme míti loďstvo, které jest dosti silné, aby se postavilo proti anglicko-japonskému spojenectví. Pánové! Anglicko - americký konflikt jest skutečností, o níž se zde i onde mluví zcela otevřeně, a jíž se také president Harding dotkl ve svém poselství. Švéd Kjellen má snad pravdu, praví-li, že centrum krisí světových posunuje se na západ. Veliký přerodný proces, do něhož jsme vstoupili od počátku světové války, není ještě skončen. Budoucí osud národů a tudíž také náš osud rozhodnou veliké události světové politiky a nikoliv Malé dohody. Loyd Georges řekl ve své odpovědi na německé požadavky, že vina Německa na světové válce jest res judicata. Toto tvrzení ústy muže světového rozhledu, jako jest Loyd Georges, lze vysvětliti jedině tím, že politické poměry Anglie mu dnes ještě nedovolují zpřetrhati předivo lží, kteréž Lord Northcliffe obetkal kol západní polokoule. Lloyd Georges mluvil, nemýlím-li se, ve své řeči dne 20. února 1920, zcela jinak. Řekl tehdy, že ničí vina na válce není prokázána a že do války jsme naklopýtali všichni. Časopis ťTimesŤ chopil se tehdy této poznámky a zvolal žalostně: Není-li vina Německa na válce prokázána, visí celý mír versailleský ve vzduchu. Skutečně jest nemožno přičítati tomu neb onomu národu výhradnou vinu na válce a na světových událostech takového významu vůbec, na událostech, které se spolupůsobením nejrůznějších sil připravovaly po desítiletí. Kdo dal poslední popud, že se lavina pohnula, jest lhostejno, poněvadž žádná moc neměla tolik síly, aby toto neštěstí odvrátila. Pokud Anglie a Německo stály ve dvou různých skupinách mocenských, nebylo vyhnutí světové válce. Jen kdyby Anglie byla přistoupila na stranu trojspolku, nebylo by muselo dojíti ke světové válce a tak můžeme doufati v trvalý mír v Evropě teprve tehdy, až sobě Anglie a Německo podají ruku k smíru. Tajemné síly, které vedly k válce, byla francouzská myšlénka odvety, anglicko-německé soupeřství na moři a ruský panslavismus. Přivodila válka Francii, Anglii a Rusku splnění jejich cílů? Francie sice získala Elsasko-Lotrinska, ale za jakou cenu? Jest snad dnes morálně posílena, ale co se týče její národní a hospodářské síly, jest na tom dnes mnohem nepříznivěji nežli před válkou. Anglie sice zprovodila se světa konkurenta ve světovém obchodě, ale zjednala si v Americe mnohem nebezpečnějšího, a to netoliko konkurenta na poli finančním a hospodářském, netoliko konkurenta na světovém moři, nýbrž také konkurenta ducha, jenž hrozí uvolniti svazky nejdůležitějších anglických kolonií oproti mateřské zemi. Světová vláda anglicko-amerického plemene, kterou veliký Afričan Cecil Rhodes kdysi učinil ideálem svých snů, stala se pravdou, ale od jednotnosti těchto obou velkých skupin, od toho jsme dnes vzdáleni více, než kdy jindy.

Ruský panslavismus ztroskotal. Rusko, jak znalci země tvrdí, jest vrženo o více než sto let nazpět, rozpadlo se ve své části, vnitřní zápasy rozdírají tuto zemi, tvůrčí síla jest ochromena, styky přerušeny a jsou dnes v Rusku oblasti, které žijí v úplné odloučenosti a nestarají se více o to, aniž vědí, co se jinak děje ve světě.

Londýnská konference ztroskotala i stojíme před neobmezenou možností nových krvavých konfliktů a nového utrpení pro těžce zkoušený německý národ. A jakou úlohu hraje v této Evropě Československo? Pařížský ťTempsŤ přinesl nedávno zprávu, že při francouzském zahraničním ministerstvu má pro podporu a vývoj francouzské expanse býti zřízen zvláštní sekretariát. Podle výsledků cest pana ministra dr Beneše skoro nás to svádí považovati ho za exponenta tohoto sekretariátu. Neboť také československá zahraniční politika sklání se bez odporu před pařížským diktátem. Prvním výrobkem této politiky byla francouzsko-česká obchodní úmluva, která arci slavnému senátu posud nebyla předložena, ale nahlédl jsem do částí jejich a mohu pány ubezpečiti, že francouzští výrobci voňavek a automobilů a francouzští majitelé vinic mohou ovšem býti s touto úmluvou spokojeni, ale pro většinu našeho průmyslu a našeho obchodu jest v největší míře nebezpečnou.

Ze msty a ze strachu vzniklý francouzský imperialismus, jenž nemá jiného před očima, nežli zabrániti novému posílení Německa, znamená pro Československou republiku veliké nebezpečí, neboť nutí malý a na přátelský poměr se sousedními státy odkázaný vnitrozemský stát do politického systému násilí, jehož koncem může býti jen shroucení. Slepá poslušnost, jakou tento stát prokazuje francouzské zahraniční politice, musí míti nepříznivý vliv na náš hospodářský život, poněvadž kazí nám naše nejdůležitější cesty dovozu a odcizuje nám naše nejdůležitější odbytiště. Neboť ať se namáháme jakkoli napodobiti v tomto státě francouzský mrav, ať jakkoli se sluníme ve společnosti západu, přece nelze se světa zprovoditi skutečnost, geografickým útvarem země danou, že jádro tohoto státu patří k severní a severovýchodní hospodářské oblasti Evropy. A konečně znamená to politické šílenství pro tento stát, jestliže se také ještě jinak zúčastní francouzských miliardových požadavků, jak jsme zřetelně slyšeli, tím způsobem činí si trvale nepřítele na smrt národ více než 80 milionů, jenž v dalekém okruhu obepíná český a slovenský národ.

Pařížský list ťLa VictoireŤ označila poslední řeč Loyda Georgesa jakožto ránu důtkami. My, sudetští Němci s rozhořčením odmítáme tento způsob mluvy a písma rovněž tak, jako smýšlení, z něhož vznikl. (Potlesk na levici. ) Nemůžeme strpěti, aby se důtkami bilo po našich soukmenovcích a nehneme prstem pro politiku, kterouž odsuzujeme z důvodů hospodářských, národnostních a mravních. (Potlesk německých senátorůi. )

Dámy a pánové! Jsem u konce svých vývodů. Jestliže jsem v tom, co jsem tu řekl, poukázal na politické a hospodářské nebezpečí, kteréž Československé republice hrozí z francouzského poslušenství, učinil jsem něco, čeho si pánové z české strany stále od nás žádají: postavil jsem se na půdu tohoto státu. Ano, my Němci stojíme na půdě tohoto státu, ale právě tak, jako volnosti své zbavený pták na podlaze svojí klece. Ale sto a tisíckráte hlouběji, nežli v této půdě, všemi cévami svého bytí tkvíme ve velkém německém národě. (Potlesk na levici. )

Dámy a pánové! Kdo se v tomto slavném senátě nazývá německým, nevezme tudíž na vědomí odpověď pana ministra. Politiku, která hospodářské, národnostní a naše právní city uráží, musíme zamítnouti. (Dlouhotrvající potlesk na levici. )