Především se to týče konference v Porto Rose a otázky rakouské. Stejně tak jako panu kancléři rakouskému a vládě italské v Římě, vyložil jsem v Paříži stanovisko čsl. vlády k tomuto problému. Konstatoval jsem, že se domnívám, že je nutno především opatřiti Rakousku na delší dobu kredit, který by mu umožnil pro okamžik býti zbavenu největších obtíží bezprostředních, aby tak vláda a stát mohly nabýti času k vytvoření nového prostředí, k upravení určitého finančního plánu, a za tohoto stavu oddechu počíti skutečně rekonstrukční práce po stránce administrativně-finanční a po stránce rozvoje průmyslu a obchodu. Za druhé, že je třeba vytvořiti mezinárodní komisi kontrolní, která by učinila jistá opatření, která jiným způsobem za dnešního stavu v Rakousku nelze provésti. Za třetí, že je nutno přistoupiti k rychlému organisování konference v Porto Rose, na jejímž programu by byly tyto otázky:
1. Rozdělení vozového parku bývalé rakousko-uherské monarchie.
2. Vytvoření nové železniční konvence se sukcessorními státy na místo dosavadní značně nesystematické a neorganické dopravy a sjednotiti všechny tyto státy na určitých technických opatřeních co se týče stanovení jednotlivých mezinárodních linií; formalit přestupu přes hranice a transitu, výměny vagonů a lokomotiv, otázek společného jízdního řádu atd. atd., krátce všechny technické železniční věci, jichž je mnoho a jejichž sjednocení by znamenalo ohromný prospěch pro všechny státy.
3. Provedení podobných konvencí poštovních, telegrafních a telefonních.
4. Rozřešení otázky dodávání uhlí v centrální Evropě na základě rozhodnutí komise uhelné v Paříži, která tuto otázku v principu již rozhodla a která zaručuje pravidelné dodávání uhlí jednotlivým státům centrálně-evropským z dosavadní těžby, pojímaje v to i Horní Slezsko.
5. Mohly by se projednávati i otázky týkající se vodní plavby na Dunaji, pokud dosavadní rozhodnutí a kompetence dunajské komise by tomu dovolila.
6. Vypracovati systém usnadnění přechodu přes hranice jak vlaků, tak zboží, t. j. praktické zjednodušení celních i jiných prohlídek a eventuelní ulehčení pasových formalit.
7. Konečně by bylo možno diskutovati o. otázce nafty, petroleje, rudy a jiných podobných surovin, podle toho, jak jednotlivé státy by toho potřebovaly a jak by byly ochotny těchto otázek se dotknouti buď v celku se všemi ostatními státy nebo jen s dvěma nebo třemi státy, jichž se tyto zvláštní otázky týkají.
Otázky tyto byly zkoumány a program v celku uznán za přijatelný. Vyskytly se ovšem jisté obtíže, aby konání této konference bylo provedeno co nejrychleji, jednak proto, že všechny sukcessorní státy ještě definitivně. se nevyslovily, jednak proto, že právě nyní koná se řada různých konferencí a jednání hospodářských, která přímo nebo nepřímo těchto otázek se týkají a kde zaměstnáni jsou většinou odborníci, kteří i této konference měli by se účastniti. Tak na příklad naše obchodní jednání v Římě už je jedním z podobných jednání. Mimo to vláda italská již v říjnu m. r. navrhla sukcessorním státům konání konference hospodářské v Římě, aby provedena byla rozhodnutí míru st. germainského dle § 265. Tuto konferencí svolala na 31. března do Říma. Vláda čsl. dala souhlas k této konferenci již v říjnu m. r. v době, kdy ještě o konferenci portorosské se nemluvilo. Vzhledem k tomu, že přípravy už byly provedeny, souhlasila na požádání vlády italské s tím. aby tato konference v Římě byla napřed a aby teprve pak všeobecná konference v Porto Rose byla svolána. Datum svolání konference portorosské není dosud stanoveno, ale zdá se, že za těchto okolností bude se konati teprve na počátku dubna.
Jsem přesvědčen, že kdyby tento plán a program byl uskutečněn, že by bylo pomoženo nejen do veliké míry Rakousku, ale také řadě jiných států a celé centrální Evropě. Přivodilo by to normálnější stav do komunikací, tím do cirkulace zboží a vůbec do celého hospodářského života našeho i celého našeho sousedství. Jsem také přesvědčen, že by veliké procento obtíží Rakouska samotného bylo odstraněno. Ostatně my sami v krátké době budeme moci sestaviti přesný seznam zboží, které budeme moci postupem doby zcela volně propouštěti do ciziny, což umožní znovu do veliké míry hospodářský rozvoj v celé střední Evropě a zejména v Rakousku a požene tak určité vrstvy produktivní v Rakousku k tomu, aby s vlastní iniciativou chopily se podnikání a práce, která jedině může Rakousku pomoci, když výše uvedené podmínky budou vyplněny. Mohu říci, že se stanoviskem tímto celkem byl projeven všude, a také v Paříži, úplný souhlas.
Byl jsem ovšem nucen upozorniti také na to, že jde-li o pomoc Rakousku, nesmí se zapomenouti, že určité vrstvy obyvatelstva rakouského disponují ohromnými kapitály investovanými v různých částech Evropy a specielně také u nás, že většinou vrstvy tyto nemají mnoho chuti investovati aspoň části kapitálu doma, aby tak učinily svoji vlastní zemi produktivní a aby hnaly obchodní a průmyslovou část obyvatelstva k novému rozvinutí hospodářského života. Tato situace je všeobecně známa a vyvolává velmi často odpor proti propagandě, která volá o pomoc Rakousku. Jedná-li se upřímně o pomoc Rakousku, je třeba i otázku tuto řešiti otevřeně a upřímně. Není třeba udávati detaily, v jaké formě kapitály ty se skrývají, kde jsou investovány a jakým způsobem se jimi nakládá. Souhlasím plně s tím, že je nutno spolupracovati k tomu, aby Rakousko mohlo znovu rozvinouti v plné síle intensivní hospodářský život, ale ani tento problém nemůže zůstati nedotčen.
Sanace hospodářských poměrů v centrální Evropě je možná jedině upřímnou a opravdovou spolupráci nás všech a je možná jen na. opravdové, poctivé basi, t. j. na principu, že každý stát vrhne se hned všemi svými silami do nové práce, počítaje především také na sebe sama. že jeden nebo druhý nebude žádati od jiných hospodářské oběti větší, nežli skutečně je schopen přinésti, a že dále za voláním o pomoc nebudou se skrývati žádné myšlenky, mající pozadí politické, ať už by to byla sabotáž jednotlivých podepsaných mírů, anebo ať už se za tím skrývá myšlenka, že ten nebo onen je snad odpověden za válku nebo za mír a že tudíž musí pomoci. Opakuji, že toto mínění dnes čím dále tím více se rozšiřuje a že všecka další práce o sanaci Rakouska bude jím proniknuta.
Z téhož přesvědčení vychází tak zv. plán Loucheurův o pomoci Rakousku. To je další otázka, o které bylo v Paříži jednáno a o které zatím mohu se zmíniti jen stručně. Jak známo., ministr Loucheur navrhl, aby byla zřízena zvláštní mezinárodní společnost, jíž by se zúčastnily finanční organisace spojenecké a také finančníci a podnikatelé naši, rakouští a jihoslovanští určitými sumami kapitálu. Tato společnost akciová postavena by byla výlučně na principu soukromokapitalistickém, tudíž vylučující jakoukoliv státní pomoc a státní zakročení; pokusila by se o velikou exploataci jednotlivých bohatství v Rakousku, ať už jednotlivých odvětví průmyslových nebo sil vodních, nebo dolů atd. Jednalo by se současně o jistou kontrolu veřejného hospodaření a konečně o zřízení nové emisní banky, která by nahradila dnešní měnu rakouskou měnou novou. Nemám ani práva podrobně o těchto plánech ještě se zmiňovati, ale upozorňuji, že právě tento plán počítá na silnou účast také rakouských podnikatelů a československých kruhů finančních a hospodářských a vychází z předpokladu, že dnes není možno si pomoci jinak, nežli vlastní úsilovnou prací a konstruktivní a positivní politikou vůbec.
Zdůrazňuji to proto, abychom viděli ráz dnešního usilování o řešení t. zv. rakouské otázky a o vyřešení hospodářské spolupráce v centrální Evropě vůbec. Bylo nutno, abych aspoň těchto několik slov o věci pověděl, aby do tohoto spletitého problému bylo vneseno konečně aspoň trochu jasna. Myšlenky, které ovládají všechny tyto plány, vyjadřují smysl pro reelní potřeby a skutečné podmínky centrálně-evropské situace. Ukazují také, dle mého mínění, jedinou cestu, jak postupem doby můžeme vyjíti z těžkostí nás obklopujících. Jsem rád, že mohu konstatovati, že k této práci sami jsme také přispěli a že k ní dále budeme přispívati. Konec konců není to nic jiného, nežli ona politika, kterou jsme začali téměř před dvěma léty a jíž dán byl jasný výraz a zároveň konkretní počátek první návštěvou kancléře Rennera v Praze.
Hospodářské smlouvy, které v tomto smyslu uzavřeny byly již s Jihoslovanskem a Bulharskem, smlouvy, jež nyní dojednávány jsou s Rumunskem a s Itálií a jež provedeny budou, jak doufám, co nejdříve s Rakouskem a Maďarskem, budou positivním resultátem této politiky a dalším krokem k těm cílům, jež politika tato si vytyčuje.
Konečně nám zbývá otázka jednání polského v Paříži a jednání moje s ministrem zahraničních věcí polských. Mezi Francií a Polskem dojednána byla zvláštní konvence jako výsledek cesty maršálka Pilsudského a ministra zahraničních věcí knížete Sapiehy do Paříže. Obsah této smlouvy je v celku znám, není třeba jej opakovati, a stačí, jen když k tomu dodám toto:.
Smlouva tato vyjadřuje city přátelství mezi Francií a Polskem, které jsou známy, které jsou tradicionelní, které jsou oprávněny a které jsou plně žádoucí v zájmu těchto obou států i státu našeho, jakož i státu našeho, jakož i v zájmu klidu v Evropě. Konstatuje se, že bude se prováděti mezi oběma státy dohoda v otázkách zahraniční politiky evropské, a že v případě, že by jeden. ze států byl ohrožován, nastane dohoda o tom, jakým způsobem by se oba státy proti napadení bránily. Po stránce vojenské je konstatováno, že nejde o výpomoc vojskem, nýbrž o otázku výpomoci důstojnictvem při organisaci armády a o dodávání materiálu. Není to tudíž politická a vojenská aliance v běžném slova smyslu. Jak patrno, Francie je ochotna postaviti se proti jakémukoliv porušení versailského míru na útraty Polska a proti nějakému útoku, Polskem nevyvolanému. Francouzský tisk k tomu dodával, že ujednání toto netýká se garantování východní hranice polské. Jinými slovy jde o smlouvy společně podepsané. Nelze pochybovati o tom, že smlouva tato bude jistě silným konsolidačním prvkem pro vnitřní poměry Polska a z tohoto hlediska je nutno se z ní radovati, protože konsolidování poměrů v Polsku znamená konsolidaci postupnou v Evropě vůbec a krok ke klidnějším dobám nás všech. Děláme politiku míru vůbec a, jestliže toto můžeme zabrániti konfliktům a morálně posíliti Polsko, je to i v našem zájmu. (Souhlas. )
Mohli jsme konstatovati, nejen že není to obráceno v ničem proti nám, nýbrž naopak velmi jasně bylo dáno najevo, že na západě je úplný souhlas s naší konsolidační politikou v centrální Evropě, že vřelým přáním spojenců je, aby podobná politika konsolidační prováděna byla i v Evropě východní a že první podmínkou k tomu je, aby nastala definitivní dohoda mezi námi a Poláky. Mimo to velmi jasně bylo konstatováno, že naší konsolidační politice, vyjádřené ideou Malé dohody, nemá a nesmí se nic klásti v cestu; jednak jsme tu naprosto za jedno jak s Itálií, tak i s Francií a Anglií, jednak jakékoli pokusy politiku tuto křižovati jednáním s různými elementy nám nepřátelskými, bylo by proti zájmům všeobecného míru. a spojenců samotných. Po této stránce máme z jednání našeho naprosto zadostiučinění.
Vím, že tu a tam ve veřejnosti vyskytly se hlasy, jakoby jednání polské v Paříži znamenalo něco proti nám a tím náš neúspěch. Chápu tyto hlasy velmi dobře. Pro různé kombinace a všelijaké diplomatické dohody je ve veřejnosti vždycky místa ohromně mnoho; nelze je kontrolovati, nemusí se nic dokazovati, stačí jen vysloviti heslo o neúspěších. To se běžně tak dělá ve věcech politiky zahraniční, poněvadž tato nejsnáze snese tuto methodu svou odlehlostí a vzdáleností duchu prostého občana.
K tomu mohu jen podotknouti, že s rozhodujícími kruhy francouzské a spojenecké politiky jsem mluvil a jednal a o jednání tom otevřeně a jasně svůj výklad předkládám. Výkladu tohoto kruhům těm se přirozeně dostane. Už to je ostatečnou zárukou. Ostatně právě při této cestě dostalo se nám zjevných dokladů o tom, jak dobrý je náš poměr ke všem západním našim přátelům a zejména také k Francii. Já bych jen chtěl při této příležitosti, kdy zase se sbíhají různé těžké chmury na různých stranách Evropy, připomenouti, že od dvou let podařilo se naší zahraniční politice uzavříti co nejpřátelštější poměr s Jihoslovanskem a Rumunskem, položiti definitivní základy k opravdovému přátelskému poměru s Itálií, zůstati na naší upřímné a přátelské politické linii k Francii a Anglii, vytvořiti slušný sousedský poměr s Rakouskem a korektní poměr k Německu a Bulharsku. Právě nyní začínáme odstraňovati obtíže, které jsou mezi námi a Polskem, a současně navazujeme jednání s Maďarskem,. To jsou fakta; taková je přesná situace. Domnívám se konečně, že nyní, kdy otázka intervence v Rusku se již, jak pevně doufáme, nevyskytne, podaří se nám konečně sjednotiti se uvnitř na definitivní linii ve. věci politiky ruské, abychom tak stáli k Rusku a k ruskému národu jako národ k národu, stát ke státu a nikoliv strana ke straně nebo strany ke stranám.
Za těchto okolností byly vytvořeny v Paříži příznivé podmínky k tomu, abychom pojednali o našich společných otázkách s ministrem zahraničních věcí polských knížetem Sapiehou. Neváhám říci, že vláda francouzská prokazuje tu míru evropskému velké služby, snaží-li se ukázati oběma stranám, jak nám, tak také Polákům; že je nutno opustiti dřívější linii politiky a dojíti k nějakému definitivnímu poměru mezi námi a Poláky. Měl jsem možnost jednati o různých politických otázkách s ministrem zahraničních věcí polských a mohli jsme dojíti aspoň k závěru, že na jedné i na druhé straně je dobrá vůle přijíti rychle k dohodě a mírumilovné spolupráci mezi námi a Polskem, že je nutno k tomu pracovati zejména uvnitř tím, ze by jednotlivé vrstvy obyvatelstva náležitě o poměrech, tužbách, přáních a bolestech jedné í druhé strany byly informovány a tím oba národy navzájem se pochopily. Bylo dále s jedné i s druhé strany vyjádřeno přesvědčení, že k dohodě dojde a dojíti musí, poněvadž je to podmínkou evropského klidu a pokoje, jakož i životním zájmem obou států. Doufám pevně, že s jedné i s druhé strany bude se konati politika taková, aby se jeden nemísil do poměrů druhého a aby si pak oba neztěžovali zbytečně situaci. Je to jistě stanovisko a chování, které dva slušní sousedě. mají právo vyžadovati jeden od druhého. Vláda československá jistě důsledně a korektně toto stanovisko bude zachovávati. Je to jistě také první krok ke skutečné dohodě; už prosté formulování otázky tímto způsobem znamená značný krok ku předu a zejména vyjasnění názorů pro veřejné mínění, které tím způsobem nabude skutečného vodítka. Týká se to jak politických stran, tak i tisku a veřejného mínění vůbec.
Konečně bylo naznačeno, že je možno začíti v brzku s jednáním o otázkách hospodářských a obchodních, kde nezadává si ani jedna ani druhá strana, a kde de prostě o zájmy jedněch i druhých. Je to potřebno pro jeden stát jako pro druhý. Nebude i to prováděno, neprospěje se tím nikomu, naopak určité vrstvy obou států zle budou trpěti.
Plán politiky polské možno dnes resumovati asi tímto způsobem: Učiní se pokus uzavříti mír v Rize s bolševickým Ruskem a dojíti tak pokud možno k trvalému míru mezi oběma státy. Dojde-li k míru v Rize, bude míti Polsko co největší zájem na tom, aby mír tento trval. Soudím tudíž, že Polsko bude se varovati jakékoliv války s Ruskem a bude se snažiti začíti konsolidující politiku vytvoř. ením určitých dohod a spolků mezi národy severovýchodní a východní Evropy: s Rumunskem, státy baltickými a event. Finskem. Snahy tyto odpovídají skutečně nové situaci, která se po uznání baltických států se strany spojenců na východě vytváří.
Významnější a nejaktuálnější je přirozeně pokus Polska a Rumunska dohodnouti se konkretně o vzájemné podpoře pro případ, že by byly napadeny se strany sovětského Ruska. Původně bylo. z plánu vytvořiti skutečnou, alianci, která by znamenala vzájemné garantování míru rižského na jedné straně a hranic rumunských na druhé. Zdá se, že poměry nejsou takové, aby dohoda mohla býti nyní uzavřena.
Tím vším není nijak dotčena naše politika, kterou zahájili jsme již před časem a kterou důsledně provádíme, politika míru a konsolidace v centrál. ní Evropě. Jen tato politická methoda může pomoci dnešní Evropě, aby se pomalu dostala z těžké situace. Je to politika ne ze dne na den, nýbrž na dlouhou dobu, s pevným, do budoucnosti daleko sáhajícím reálným programem, která berouc v úvahu dnešní a budoucí stav Evropy, je jedině schopna stát tento konsolidovati a budoucnost jeho zaručiti. Je to politika, jak už několikrát bylo naznačeno, která hned na počátku svůj rozsáhlý program pevně si vytýčila a která krok za krokem systematicky den co den odstraňuje ty neb ony obtíže a těžkosti s cesty, na kterou se dala. Bylo už výše naznačeno, že práce tato se daří a že s dosavadními jejími výsledky můžeme býti spokojeni.
Těžká otázka leží dnes před Evropou, při jejímž řešení asi sotva unikneme všichni vážné mezinárodní krisi. Je to dnešní konference v Londýně, kde se jedná o definitivní stanovení, jaké budou reparace, jež Německo má vyplatiti spojencům a především Francii. Bylo by dlouhé, kdybych se snažil naznačiti zde psychologické podmínky dnešní situace jednak v Německu, jednak ve Francii. Chci jen říci, že situace je velmi vážná, že jak ve Francii, tak i v Německu jsou si vědomi toho, že se přichází k jednomu z nejvážnějších okamžiků poválečné politiky a že rozhodnutí v tom nebo onom smyslu může míti důsledky dalekosáhlé. Francie velmi jasně prohlásila, že od svých požadavků nemůže ustoupiti, a Německo dává najevo, že na požadavky ty přistoupiti nemíní. Bylo by těžko říci a souditi, v jakých formách se předvídá s jedné i s druhé strany řešení definitivní této těžké krise. Chci jen připomenouti naší veřejnosti, že spojenci zůstanou v otázce té jednotní a že rozhodnutí v Londýně bude míti tudíž rozhodující vliv na mezinárodní situaci v Evropě. Je tudíž naší povinností, abychom pro všechny obtíže z toho plynoucí a pro všechny eventuality byli připraveni. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte! Co je to?) Myslím, že toto upozornění zatím stačí, aby naše veřejnost mohla. se zachovati dle toho nejen, co se týče situace vnější, ale také situace vnitřní; je třeba, aby byla klidná a může býti klidná úplně. Normální stav dnešní nebude změněn, neboť. není. zatím pro to vůbec příčin. (Výkřiky. ) Opakuji, že můžeme býti velmi klidni. že normální stav nebude změněn, poněvadž k tomu není vůbec příčiny.
Ve. věcech ruských, jak známo, Evropa západní definitivně zřekla se stanoviska intervence a přijala k dnešním poměrům stanovisko vyčkávací. Jednotlivé ruské strany samy za těchto okolností snad snáze se sjednotí a také ostatní Evropa a jednotlivé státy snáze budou moci míti před sebou Rusko jako celek, národ ruský jako celek a nikoli jednotlivé strany. Nežli situace bude taková, abychom politicky mohli začíti pravidelné styky, musíme se snažiti hospodářsky navázati s Ruskem styky ve formě, v jaké jest to možno učiniti. Za tím účelem právě bylo dojednáno, aby do republiky mohla přijíti ryze obchodní a hospodářská misse Ruska a aby do Ruska mohla odejíti od nás hospodářská a obchodní misse na základě úplné reciprocity. Současně vláda československá organisuje s co největším uspíšením a s co největší důkladností konsuláty v přilehlých krajích dnešního Ruska, aby tak vyhověla požadavkům našeho obchodu a průmyslu a aby nezanedbala zájmy hospodářské, jež v Rusku máme. Jde nám o to, aby dosavadní misse, mající za účel výlučně otázku. repatriace z jednoho a z druhého státu, mohly býti co nejrychleji likvidovány a nahraženy pravidelnými hospodářskými a obchodními styky, ovšem neoficielními. Uzavře-li se mír mezi Polskem a Ruskem, bude také se strany Polska a Rumunska tato politika prováděna. Se strany Anglie činí se dnes vážné pokusy, aby se k tomu dospělo, a zdá se, že v krátké době ke stadiu tomu se skutečně dospěje. Vláda italská právě nyní učinila rozhodnutí o podobném kroku, který bude proveden co nejdříve, a také Francie dala souhlas k tomu, aby občané francouzští bez jakékoliv garancie státní na své risiko a jako soukromníci obchod s dnešním Ruskem vedli. Ne přicházíme tudíž nijak pozdě. Co se týče otázek ruských, měl jsem příležitost o nich mluviti v poslanecké sněmovně.
Dovolte mi, pánové, abych v závěru znovu zdůraznil oněch několik principů, jež jsou základem naší zahraniční politiky:
1. Od prvního okamžiku jednání mírového veškerá snaha naše nesena byla k tomu, aby co nejrychleji byly vyřešeny otázky hraniční a vůbec všechny otázky, které vyvolávaly mezi námi a sousedy teritoriální konflikt.
2. Po vyřešení teritoriálních konfliktů začali jsme ze všech sil pracovati k tomu, aby ponenáhlu zapomínaly se staré nenávisti, staré předsudky a dřívější soustavné obtíže, a aby začaly se navazovati normál. ní politické, hospodářské a obchodní styky. 3. Finanční a hospodářská situace dnešní Evropy vedla nás k tomu, abychom v zahraniční naší politice obraceli čím dál tím více pozornosti k těmto právně finančním a hospodářským otázkám a abychom se snažili rychle vybudovati vzájemné hospodářské společenství mezi národy centrální Evropy, čímž by se jednak staré nenávisti proměnily v rozumnou toleranci, jednak válečné spojenectví přešlo v mírové přátelství a v zájmovou úzkou spolupráci.
4. Viděli jsme, že může se počítati, když ne s jistotou, tož s eventualitou, že dva velké státy evropské, Německo a Rusko, budou ve velikých obtížích a nesnázích, které budou doléhati nejen na tyto dva státy, ale na celou Evropu. Berouce v úvahu nutnost politiky mající za cíl systematické uplatňování mírových smluv, musili jsme tvořiti přirozené a logické podmínky bezpečnosti a jistoty našeho státu a připravovati zároveň vývoj k nové situaci evropské. Výrazem těchto realit politických je politika Malé dohody; proto provádíme politiku sblížení s Polskem, proto vyjádřili jsme sféru skutečného přátelství s Itálií, proto naše politika je v dohodě se západem, je korektní k Německu a neintervenční k Rusku. Jde o to, abychom v několika příštích letech jednak se rychle konsolidovali uvnitř, jednak si vytvořili tradici své zahraniční politiky, která by odpovídala všem přirozeným a stálým politickým a hospodářským podmínkám našeho sousedství a která by byla také svou konsolidovaností a hotovostí připravena na dobu, až Německo a Rusko vstoupí znovu v nové síle na pole mezinárodní politiky.
5. Naše politika vedena byla vždycky snahou nepodceňovati, ale také nepřeceňovati své vlastní síly. Býti si vědom toho, čeho jsme schopni a vyvarovati se vší megalomanie nebo nějakého opojení z vítězství, je hlavní zásada zdravé, demokratické politiky zahraniční. (Výborně!) Vedení naší zahraniční politiky nikdy a nikde dosud nezadalo naší prestiži a důstojné národní hrdosti a požadavkům vystupování energického, ale také nikdy nechtělo si vzíti na svědomí vyvolávati ve veřejnosti představy o síle a významu našem, které by neodpovídaly realitě a které by musely fatálně v budoucnosti vésti ke zklamání, tím k porážkám a tím k zlým chybám na státě a národě. Tímto stanoviskem je si zejména možno vysvětliti naši politiku k Polsku, naši politiku k Rakousku, naši politiku k Rusku, která všude a ve všem chce státi na basi reální, chce dáti veřejnosti a všem našim kruhům pocit bezpečnosti, jistoty, že nikdy a v ničem nebudeme prováděti politiku nezodpovědnou. Stát a národ jsou příliš drahocenné statky, nežli by se kdokoliv směl odvážiti prováděti dobrodružství. (Výborně!)
6. Z toho všeho, co bylo řečeno, plyne, že naše politika byla zásadně a je zásadně politikou míru, konsolidace a rekonstrukce po stránce jak politické, tak hospodářské a obchodní, ale také mravní a intelektuální. Snaha dohodnouti se s Jihoslovanskem a Rumunskem byla pokusem o vytvoření jakési páteře v centrální Evropě, kolem které dílo rekonstrukční by se provádělo. Dohoda s Itálií znamená doplnění této konsolidační stavby, práce o dohodu s Polskem znamená dokončiti tuto politiku míru a konsolidace, jak patrno, je to celý veliký politický program, který nelze vykonati jedním rázem a který bude vyžadovati léta. Samo sebou se rozumí, že nelze pomíjeti Rakousko a Maďarsko a že v tomto konsolidačním plánu Rakousko už má svoje místo. Postupem doby i Maďarsko do celé této mírové práce může býti zahrnuto. Opakuji, že principy, které ovládají tuto politiku, jsou mír a rekonstrukce válkou rozvrácených států a národů. Ten, kdo je aspoň trochu objektivní, nemůže politice československé upřít pevnou koncepci a dobrou vůli a myslím, že smím plným právem říci: také jistý úspěch této konsolidační a mírové práci. Přál bych si jen, aby stejný program a stejná plánovitá práce prováděna byla i v politice vnitřní. (Tak jest! Zcela správně!) Pro bezpečnost státu je práce pro mír a konsolidaci na venek, právě podmínkou k této politice je i. pořádek, konsolidace a mír uvnitř.
Přál bych si, pánové a dámy, abychom nyní, majíce přece jen nejaktuelnější problémy své politiky vnější vyřešeny, se věnovali co nejusilovnější práci o řešení některých obtížných problémů vnitřních, neboť jen to dokončí nám v dnešních těžkých dobách veliké dílo zajišťování a zabezpečení republiky. (Výborně! Hlučný potlesk. )
Předseda (zvoní): Zahajuji debatu. Uděluji slovo prvnímu řečníku ťprotiŤ, panu senátoru dr Hellerovi.
Sen. dr Heller (německy): Dámy a pánové! Dovolte mně nejprve malou vzpomínku z dřívější, zašlé doby, na kterou snad neradi jste upomínáni, z dob před válkou. Když jsme v delegacích, nyní v Pánu zesnulých, slýchali mluviti některého ministra, slyšeli jsme, jak mluvil o míru - to jest přirozené, neboť nebylo nikdy ministra, aby nemluvil o míru a o své vůli pro mír - slyšeli jsme, jak bral jednu zemi po druhé a poměr ku každé z těchto zemí líčil nejrůžovějšími barvami, ale vždy s jistým odstupňováním; smím-li tak říci, každý ministr, ať již se jmenoval Aehrenthal, Berchtold anebo jakkoli, udílel známky. Vyprávěl o velice srdečném poměru k Německu, a ne už tak velice srdečném poměru k Itálii a pak to šlo dál dolů až k Srbsku a Rusku. Na tyto řeči tehdejších ministrů věcí zahraničních jsem byl velmi živě upamatován, když jsem našeho pana ministra slyšel mluviti o dnešních poměrech. Také on mluvil samozřejmě - je to přirozené - o tom, ze Československá republika a on sám, že chce mír, také on nám vypravoval, jak si stojí proti jiným zemím, vypravoval o velmi srdečném poměru k. Jugoslávii a Rumunsku, o započatém, velmi přátelském poměru k Itálii, samozřejmě také k Francii a Anglii, pak přišly, myslím, že se na to pamatují, přátelsky sousedské vztahy k Rakousku, korektní vztahy k Německu a ne agresivní vztahy - jak se pan ministr vyjádřil - k Rusku. Tedy vidíte: týž text, táž píseň, jen pan skladatel se změnil. Nuž, dámy a pánové, víme též, že slibům a řečem ministrů, kteří tehdy ve starém Rakousku řídili naši zahraniční politiku, nebylo mnoho věřiti a že po těchto slibech a řečech následovala válka. A. ni my nemůžeme důvěřovati slibům a ujišťování, které nám dnes dal pan ministr, neboť především nám nelze zkoumati, zda to, co nám zde pan ministr řekl, jest, nechci říci subjektivně, ale objektivně správné. Nelze nám to říci také proto, že se pan ministr od prvního dne stále zpěčuje předložiti nám materiál k tomu všemu, noty, které byly vyměněny atd.
Sledujeme-li řeč, kterou zde dnes pan ministr pronesl, pokud jsem byl s to ji sledovati, neboť také to jest pro nás ohromnou potíží - sledujeme-li tuto řeč, zpozorovali jsme, že se pan ministr co do věci velmi podrobně zabýval naším poměrem k Vatikánu; zdali to dnes v době londýnské konference, v době ruských nepokojů jest to nejdůležitější, nevím. Vyjádřil se také velice věcně o obsahu toho, co bylo říci o konferenci v Porto Rose; to zajisté jest již mnohem důležitější nežli náš poměr k Vatikánu, ale jedná se zde skutečně přece jen o věci, jako na př. rozdělení vozového parku, úpravu železniční a transitní dopravy, o poštu, telegraf, telefon, uhlí, vodní cesty, záležitosti pasovní a celní, o naftu, petrolej a podobné podrobnosti, které zajisté mají největší hospodářský význam pro nás, o kterých jsme velmi rádi slyšeli a kteréž béřeme na vědomí s uspokojením, a doufáme, že také budou provedeny, ale přes ostatní věci přešel - nechť mi promine, nemohu to jinak označiti - frázemi. Vypravoval nám, že mluvil s kancléřem Mayerem; o čem mluvil a co z těchto rozprav vzešlo, to nám však nevyprávěl. Vypravoval nám, co mluvil v Římě s ministrem hrabětem Sforzou, vypravoval nám, jak přátelsky se utvařuje náš poměr k Itálii, ale zase nám nevyprávěl ničeho o tom, jaký byl obsah těchto rozmluv a co bylo jejich výsledkem. Ještě méně ovšem jsme slyšeli o výsledku toho, co sjednáno bylo v Paříži s francouzskými a polskými ministry.
Pánové! Pouhým vyprávěním, kde byl pan ministr, s kým a o čem mluvil, není nám poslouženo. O tom nás zpravily již noviny dopodrobna, pan ministr povolil o tom také intervievy, to všechno už jsme četli, na to jsme nebyli zvědavi. Ale byli jsme zvědavi dozvěděti se něčeho o obsahu těchto rozmluv a o výsledcích, což není vyčerpáno všeobecným ujišťováním jako: naše politika pohybuje se na dráze míru, konsolidace. O tom ještě promluvím. A mluví-li pan ministr o tradicionálních vztazích k Itálii a jiným zemím, nemohu upřímně řečeno při státě, který trvá teprve dva roky, rozuměti, co míní tradicemi; o tradicích budeme mluviti, jak doufám nebo se domnívám, za třicet nebo čtyřicet let, totiž ne my, nýbrž naši nástupcové, ale dnes jen ztěží můžeme mluviti o tradicích, leda že by se pan ministr pokládal jaksi za nástupce nebo pokračovatele staré rakouské politiky. Pak můžeme mluviti o tradicích (Veselost na levicí. ) Jinak však tradici ještě nemáme, musíme si ji teprve zjednati.
V řeči pana ministra nescházelo také slovo, které bych raději byl neslyšel: slovo prestiž. Doporoučí se snad slova prestiž, kteréž nám přineslo největší neštěstí, neužívati příliš často. Mám za to. že politika státu neměla by se řídit dle jeho prestiže, ne dle zevního zjevu jeho vážnosti, nýbrž především dle jeho zájmů a dle toho, čeho jest třeba pro blaho jeho národů. Prestiž, to bylo památné slovo, které jsme před válkou velmi často slýchali: prestiž, čest Rakouska, jak známo, vyžadovala vtáhnouti do Srbska, prestiž Rakouska spolu přivodila světovou válku a myslím tudíž, že by bylo lépe neslyšeti toho osudného slova.
Co v první řadě potíráme v politice našeho pana ministra zahraničních věcí, jest to, že od prvního dne pěstoval sebou onu politiku, kterou Francie a Anglie, vítězné státy, označovaly za svoji politiku, politiku, která nebyla ničím jiným nežli politikou kapitalistického imperialismu těchto obou států, politiku, která neznamenala nic jiného, nežli rozšíření kapitalistické expansivní potřeby Francie a Anglie na jiné státy, která neznamenala nic jiného, nežli zastoupení Anglie a Francie, kteráž také v tomto směru v mírové smlouvě plně se uplatnila. Náš odpor a naše soupeřství proti politice pana ministra leží právě v tom, že od prvého dne pěstoval sebou tuto politiku, že Československo od převratu tuto politiku rovněž zastávalo, politiku, kteréž připisujeme všechny nepokoje, všechno zlo, všechno neštěstí, které od té doby přišlo na národy.
Ve slovech pana ministra, která jsem právě z části citoval a která obsahovala stupnici přátelského poměru k ostatním státům, jest také jedna věc nesmírně nápadnou. Roste totiž stupeň přátelství se vzdáleností. Čím vzdálenější jest stát od nás, tím přátelštějšími jsme s ním. S Jugoslávií, Itálií, Anglií, se samými státy, s nimiž nehraničíme, které leží daleko od nás, s těmi si stojíme výborně. Se státy, které leží kolem nás, jest poměr jednak korektní, jednak není agressivní. Tedy s Rakouskem, Německem, Uhry, s Polskem není poměru přátelského, nýbrž je tu jen tak korektní poměr; ale domnívám se, že ve svém hospodářství, ve své politice přece mnohem více jsme poukázáni na státy, s nimiž sousedíme, s nimiž bezprostředně hraničíme, s nimiž máme společné ne tři čtvrtiny, ale snad devět desetin našeho veškerého hospodářského života, nežli na státy, které leží daleko od nás a jichž pomoc ve vážném případě věru nebude míti valné ceny.
Mluvíme-li zde dnes, pak myslím, že především cítíme upřímnou potřebu říci několik slov o tom, co se dnes podniká proti Německu; myslíme, že musíme říci s tohoto místa, že svými sympatiemi jsme naproti u našich bratří v říši (Potlesk na levici. ), že z plna srdce doufáme a si přejeme, aby tento nový kalich utrpení, jejž spojeni kapitalisté Anglie, Francie a bohužel, byť i nepřímo, Československa rozlévají na tuto naši sousední říši, se kterou tak vroucně jsme spjaty, pominul, že v tomto těžkém boji jen doufáme a si přejeme, aby Německo z něho vyšlo zdrávo a neporušeno. Čeho především nedoufáme a sobě nepřejeme, jest, abychom také my do toho boje byli zataženi, a míní-li pan ministr. že dnes můžeme býti klidni, jest to zcela vyloučeno. obávám se - před válkou se to stále říkalo, když byla nějaká zápletka, a na konec bylo zase jinak obávám se, když toto přepadení, které se nyní páše na Německu, půjde dále, že také Československo snadno do něho může býti zataženo. A pánové, musím zde říci zcela otevřeně - o tom nesmí býti pochybnosti - když Bismark jednou řekl. že pro něho Balkán nemá cenu kostí jednoho pomořanského mušketýra, že pro nás nic nemá cenu kostí našich německých dělníků. Naši němečtí dělníci do nové války dva roky po skončení světové války nepotáhnou a každý pokus. zaplésti nás do války s kýmkoli, ztroskotá o odpor německého obyvatelstva této země. (Potlesk na levici. ) Musíme to zde dnes vysloviti nežli bude pozdě, neboť nechceme vyčkati toho okamžiku, nýbrž chceme to dnes již otevřeně vyjádřiti a nechceme. aby o tom vznikla nejasnost, že my. pokud se nás týče, totiž němečtí dělníci tohoto státu, nechceme žádné války a za žádných podmínek nebudeme prováděti sebou novou válku, a to tím méně, pokud by jako všechny války byla válkou spojeného kapitalismu Dohody a také Československa.
Panu ministru nebylo vhod, že Rakousko má v Československu investice, místo aby jich užilo ve vlastní zemi. Nuž, především chtěl bych přece poukázati na to, že mnoho rakouského kapitálu přímo bylo nuceno, aby k nám přišlo tím, že byli nuceni přeložiti sem sídlo společností. To již jest důkazem, že to nebylo vždycky tak dobrovolné a pak: myslíte skutečně, že jest pro českého nebo německého dělníka veliký rozdíl, je-li vykořisťován francouzským kapitálem, anglickým kapitálem, italským, rakouským nebo československým kapitálem? Tak veliký rozdíl ten pro českého a německého dělníka není, aby z toho vyvodil nějaké důsledky.
Pánové! Slyšeli jsme bohužel od pana ministra velmi málo o událostech v Londýně oproti Německu. Rozumím tomu veskrze; rozumím, že si pan ministr dnes za těchto okolností musí uložiti jistou zdrženlivost, a nezazlívám mu toho. Avšak my sobě nemusíme ukládati zdrženlivost v tom, abychom nemohli jasně vysloviti, jaký názor máme o věci.
Bylo také velmi mnoho mluveno o poměru k Polsku; pan ministr zkrátka odepřel, že vyjednával o spojenectví s Polskem, a odvolával se stran provážení válečného materiálu na mezinárodní právo, pokud jsem mu správně rozuměl. Těší mne, může-li pan ministr o tom mluviti s touto jistotou, že nedošlo ke spojenectví s Polskem. Ale chce se mně přece zdáti, že nedošlo-li k tomu, nerozbilo se to o zlý úmysl pana ministra, nýbrž o tak nejasné poměry s Polskem, o ony poměry, které nepřipouštějí, aby Poláci se jevili oproti Československu právě zvlášť přátelskými a že nedošlo-li k tomuto spojenectví, jest to snad méně vinou nebo méně nevinou pana ministra jako právě spíše vinou tohoto málo přátelského poměru, ve kterém dnes ještě k Polsku stojíme. A co se týče provážení válečného materiálu, jest dnes Polsko s Pruskem stále ještě ve válečném stavu. Uzavřelo pouze příměří, mírové jednání není ještě skončeno, mír posud není podepsán. Přes to již dnes dopravován jest z Československa válečný materiál, a to děla od Škody a střelivo do Polska, buďto přímo anebo přes Francii, a byli to čeští dělníci, kteří se tomuto jednání postavili co nejpříkřeji na odpor. Tedy ne můžeme tu mluviti o úplné neutralitě k oběma těmto státům.
Mluvil-li pan ministr o tom, že se poměry oproti Rusku zlepšily, že zejména také Francie nyní svým soukromníkům dovolila, aby jako soukromníci s Ruskem obchodovali, tu mně to upomíná na průpovídku: Hodný Němec nemůže vystáti Francouze, ale jeho víno pije rád. Hodný Francouz nemůže vystáti Rusko, ale vykořisťovati je, dělati obchody s Rusy, to všichni rádi. Amerika šla dobrým příkladem napřed, Anglie následovala a nyní přichází Francie; komise se posílají sem a tam a také Čechové se pokusí bráti, pokud možno, velký podíl na využitkování Ruska. (Sen. dr Kovalik: A Německo to nerobilo? A robi ještě teď!) Nehájím přece Německa, nebudu přece hájiti žádný kapitalistický stát, to mně přece nenapadá! To jsou výkřiky, kterým nerozumím. Moje polemika obrací se právě tak proti kapitalistickému Německu jako proti kapitalistické Francii a Anglii. Pravíte neustále, slyšeli jsme to často a často, že v Německu jest reakcionářský duch zase na postupu. Možná, volby ukazují, že strany pravice získávají na hlasech. Ale kdo jiný byl toho vinen nežli politika, kterou vy a vaši spojenci od dvou let proti Německu pěstujete? Kdo jest na tom vinen, že v Německu stále víc a víc lidí jest hnáno do tábora reakce, nežli reakcionářská politika Francie, Anglie a Československa? Je-li tomu tedy tak, nemůžete Němcům vyčítati, byť by to bylo především politování hodno s našeho stanoviska.
Ale jest tomu tak jen v Německu? Což nevítězí reakce dík mírům ve Versaillích a. St. Germainu všude? Což není tento mír základem a příčinou pro pokrok reakce zde doma a jinde? Tento duch nešťastného míru, toho míru kapitalismu, kapitalistických vykořisťovatelů. Francie a Anglie, kteří nic jiného neměli na mysli, nežli aby měli v Německu nové pole své vykořisťující činnosti. kteří Německu uloupili všechny osady, aby nyní sami tyto osady vykořisťovali. tento duch imperialismu, tento duch kapitalistického vykořisťování zvítězil ve Versaillích a v St. Germainu, a k tomuto duchu jste se také vy přidali a proto nikdy nemůžeme následovati vaší politiky. Tento duch jest předpokladem a vinou toho, že reakce všude v Evropě pokračuje a že zvítězí všude. kde se nerozbije o moc dělnických tříd.
Pan ministr mluvil mnoho o naší konsolidaci a konsolidace Evropy vůbec. Pohlédněte přece kolem v této ubohé Evropě a posuzujte, co z této ubohé Evropy udělaly míry ve Versaillích a v St. Germainu! Podívejte se na svého nejlepšího přítele, kterého máte, na Jugoslávii. Po volbách rozpuštěny byly dělnické spolky, stanné právo a výminečné soudy byly prohlášeny, komunistická strana potlačována a utiskována. Nazýváte-li toto konsolidací, jste velmi skromní ve svých nárocích na konsolidaci. V Itálii nemine dne, aby nebylo v novinách řeči o krveprolití. Boj mezi reakcí a dělnictvem nabyl tam forem, při nichž o konsolidaci již nemůžeme mluviti. Ale nechoďme tak daleko, zůstaňme v naší zemi. Sotva jeden měsíc uplynul od převratu, ve kterémž by se zde v této zemi krev neprolévala; od Kadaně a Šumperku táhne se nekonečný řetěz přes Cheb, Aš, Karlovy Vary, Prahu, Most, Oslavany až do Krompachů a ve všech těchto případech tekla krev občanů. Tu není konsolidace, tu nelze mluviti o tom, že mírový rozvoj státu udělal pokrok. Nikoli, to musíte i vy přiznati, že bědné míry ve Versaillích a St. Germainu nedají Evropě dojíti klidu, že tyto míry, které pouze v zájmu francouzského a anglického kapitalismu byly uzavřeny, přivedly Evropu na pokraj propasti.
A jestliže dnes, dva roky po této hrozné válce - kdo by to byl kdy povazoval za možné - stojíme před možností, že zde vypukne zase nová válka, tož jest to nejlepším důkazem pro to, že nikoliv držení se těchto mírových smluv ve Versaillích a St. Germainu, jak to pan ministr propaguje, nýbrž že revise mírových smluv musí býti programem skutečně mírumilovného ministra. (Potlesk na levici. )
Dámy a pánové! Ze všech těchto důvodů. které jsem zde uvedl, a hlavně z toho důvodu, který stále zdůrazňuji, že totiž politika tohoto státu jest založena na mírových smlouvách St. Germainské a Versaillesské, že jak zahraničí tak vnitřní politika tohoto státu jest vybudována na těchto válečných smlouvách Versaillesské a St. Germainské, proto nemůžeme míti důvěry k této politice, proto musíme ji zamítnouti. Podívejte se přece, co v těchto dvou letech se stalo pro hospodářský rozvoj všech států a zejména též našeho státu. Jak rozvíjel se náš stát v těchto dvou letech hospodářsky? Potácíme se z jedné krise do druhé, z jedné vládní krise do druhé, z jedné parlamentární krise d o druhé, z jedné hospodářské krise. z jedné finanční krise do druhé, a to vše je z toho, že uzavřeny byly tyto mírové smlouvy, které znemožňují klidný vývoj Evropy, poněvadž ve skutečnosti nebyly ničím jiným nežli, co jsem již opětovně vytkl, pokusem kapitalistických vítězných států, zříditi kapitalistické panství nad jinými státy A poněvadž se tyto státy tomu přirozeně brání. proto nemůže dojíti a nikdy nedojde ke skutečnému míru na základě těchto smluv ve Versaillích a St. Germainu.
Čeho od pana ministra věcí zahraničních žádáme, jest. aby se zasadil o revisi těchto mírových smluv, a to pokud možno co nejdříve. (Souhlas na levici. ) Čeho žádáme, jest, aby s námi pracoval na odstranění kapitalistického systému v Evropě. Jen tehdy nastane zde mír, jen tehdy bude moci nastoupiti socialistický pořádek na místo kapitalistické anarchie, kapitalistického nepořádku. Poněvadž však pan ministr pracuje dále na kapitalistické obnově na základě těchto mírových smluv, na dalším udržení poměrů, které tu dnes máme, poněvadž pracuje spolu na tom. aby na základě těchto mírových smluv kapitalismus zase mohl hlavu svoji pozvednouti. aby reakce v celé Evropě zvítězila, proto zamítáme prohlášení pana ministra a budeme hlasovati proti tomu, aby vzato bylo na vědomí. (Souhlas a potlesk na levici. )