Místopředseda Kadlčák: Dovoluji si oznámiti, že za ministerstvo financí jest přítomen pan ministerský místotajemník dr Ant. Jeřábek. K slovu není nikdo přihlášen. Rozprava podrobná tedy odpadá. Přeje si pan zpravodaj doslov?

Zpravodaj dr Horáček: Nikoliv.

Místopředseda Kadlčák: Přikročíme k hlasování. Prosím pány senátory, aby zaujali místa, (Děje se.)

Kdo souhlasí s návrhem rozpočtového výboru, aby uvedené vládní nařízení dodatečně bylo schváleno, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Návrh jest schválen.

Tím jest tento předmět denního pořadu vyřízen.

Přikročíme k následujícímu odstavci denního pořadu a sice k

Zkrácené projednání tohoto návrhu vládního jest odůvodněno souvislostí projednávání této věci oběma sněmovnami a odstraněním obtíží, jež se při projednávání v tomto směru v poslanecké sněmovně vyskytly, a není tedy žádného důvodu proti tomu projednávání dle §u 55. Žádám pány senátory, aby zaujali místa. Prosím pány senátory, kteří souhlasí, aby uvedený vládní návrh byl projednáván jako pilný podle §u 55 jedn. ř., aby zvedli ruku. (Děje se.)

To jest většina, návrh jest tedy schválen. Pilnost projednání jest přiznána.

Přikročíme k následujícímu odstavci denního pořadu, to jest

Navrhuji podle §u 55, aby tento pilný návrh, když byl schválen, byl vyřízen v době jedné hodiny. Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.)

Nejsou, návrh jest schválen.

Zpravodajem jest pan sen. Sokol. Uděluji mu slovo.

Zpravodaj sen. Sokol: Slavný senáte! Smlouvou tak zvanou hraniční, která dnes předkládána jest senátu ke schválení, až na nepatrnou část hranic ustanoveny jsou hranice celého státu Československého. Je to tedy moment slavný snad, jistě povznášející, jistě důležitý. A jestliže průběhem jednání ozvala se jakási skoro ironická poznámka, že to bývá spíše primérním podkladem státu, jeho hranice, smím připomenouti v tomto případě po události tak obrovské, jako byla světová válka, že i jiné státy nalézají se v těchto okolnostech, že hranice jejich teprve se upravují a budou upravovati, státy větší, snad i mocnější nežli jest republika Československá; jest to tedy moment velmi významný.

Pevný podklad pro státní život, pro další vývoj vnitřní práce, vnitřního složení síly dal pevný podklad pro velkou úpravu budoucnosti. A přece, vážený senáte, přikročujeme-li ku projednávání této smlouvy, nepřikročujeme k ní s pocity mocně vzrušenými, tak šťastnými, tak radostnými, jak by se mohlo předpokládati.

Smlouva ona není radostí pro nás, jest vážnou, důležitou a zasahující hluboko do našeho života. Ale jest zároveň velikou, bolestně citelnou obětí, kterou přináší Československý stát. Jakmile, vážení, vzpomeneme toho, že tato smlouva znamená rozdělení veliké části Těšínska, že znamená odloučení části Oravska a Spíše, shrnujeme v tomto připomenutí vše, co bolestného a těžkého jest obsaženo v celé smlouvě.

Ani, vážení, nebudeme snad přehlížeti celou historii našeho zápasu o Těšínsko, zasahovali bychom do příliš bolestných podrobností. Byl to výkřik žalu a stesku, jenž tehdá nesl se naším národem, když byla podána zpráva o rozhodnutí rady velvyslanců, jež nám odlučovala starou část českého státu. Bez kritiky, obmyslně, pronáším tato slova. Je to bolest, která se týkala prostě všech a nemůže býti namířena proti nikomu, proti žádné osobě, ani proti vládě tehdejší, ani proti vládě nynější. Jest to spíše těžká žaloba na osud a shodu okolností, která opravdu nám rvala něco tak blízkého a drahého, o čemž těžko dnes bez pohnutí mluviti. Jedná se o část, která byla naší déle půltisíciletí. Nesmí se tedy mluviti, když dovolávali jsme se Těšínska, o nějakém imperialismu českém. Nic takového! Vůbec imperialistické myšlenky - jak, tuším, jsme se již tak navzájem mezi sebou poznali - jsou velice vzdálené českého smýšlení. Kdybychom byli bývali imperialisty - a snad i tehdy by se nebylo hodilo toto označení pro nás - byli bychom mohli po rozpadu centrálního spolku a centrálních velmocí mluviti o něčem docela jiném. Byli bychom docela klidně mohli na základě toho, že jsme skutečnými vlastníky Těšínska, mluviti zcela podobně ve smyslu 18. století, o revindikaci Zátoru a Osvětimě. Byli bychom mohli mluviti o Slezsku celém, jež bylo dříve podstatnou a důležitou částí koruny české, mohli bychom poukazovati na důležité prameny hospodářské, jež tím způsobem byly tehdy odloučeny ne k prospěchu celku, ne k prospěchu světa, nýbrž ad majorem Borussiae gloriam. My tehdy ztráceli, vážený senáte, ve Slezsku drahocenný klenot, ne snad z panovnické koruny Marie Terezie, ale koruny české, jakožto doklad neživotnosti a zvláštní nepohotovosti habsburské dynastie, která dovedla sice využitkovati stát český, ale nedovedla ho zachrániti a ochraňovati a platila z něho to, co sama svou neschopností prohrávala. Ztrátami na útraty koruny české dálo se toto zachraňování habsburské dynastie, platili jsme Lužicí, platili jsme Slezskem a nedovolávali jsme se přece po létech válečných tohoto Slezska. Cítili jsme - a to smíme říci bez jakéhokoliv přepínání - slovansky, věděli jsme, že v tomto Horním Slezsku, specielně v Horním Slezsku žijí bratři naši polští, a nechtěli jsme svými nároky a dovoláváním, které jistě by bylo hospodářsky neobyčejně důležité, komplikovati otázky pro bratrský sousední národ.

Ale to neznamená, vážení, že bychom byli necítili pro Slezsko, pokud zbylo koruně české, zájem nejživější a nejvřelejší. Doufali jsme a toužili jsme po tom, aby stejným stejné bylo nám odvděčeno. Bohužel, nestalo se tak, vášně kypěly, vášně se bouřily a výsledek byl ten kompromis, jenž uzrál v lůně rady velvyslanců a jenž bral nám valnou část našeho drahého Těšínska. Vzpomínáme na ně, na historii jeho, a je tak zvláště trpko každému Čechu, když má vyvolávati historické vzpomínky. Právě k slezským zemím tíhlo ono přání z roku 1511, tak výrazné a silné ve svém účinku, kdy za doby Vladislava Jagellonského jednalo se o tom, aby část Slezska slíbila věrnost koruně uherské, a tehdy psali stavové čeští a slova příkrá a tak sebevědomá: >Vaši královské Milosti se opovídáme, že bychom chtěli toto s boží pomocí mstít, pokud našich hrdel a statků stává. Nejsme žádnému smrtelnému člověku zavázáni, bychom směli opustiti právo tohoto království a nepovstali i s proléváním krve své proti lidem, kteří chtějí újmě a škodě jeho.<

Tak vzácnou, tak drahou částí českého státu bylo toto Slezsko, jež chtělo a mohlo býti chráněno krví českou, aby bylo zachráněno celému českému státu. Odlučujeme-li se v této chvíli, pak, vážení, s plným vědomím toho slova, řekněme si, přinášíme obět, velkou obět. (Tak jest!)

Kdybychom nechtěli přiznávat si to, znamenalo by to slabost naši, (Tak jest!) hrozný znak slabostí vnitřní. Tato obět smí se však státi jen v určitém předpokladě a ten předpoklad byl projeven v zahraničním výboru, ten předpoklad znamená: Chceme a musíme si tím zaručiti trvalou, ne dočasnou přátelskost sousedního Polska. My nemůžeme se vzdávat za ephemerní nějaké prospěchy svých bratří, my nemůžeme opouštět to, co jest naším, aniž bychom věděli bezpečně, že zároveň tím se přibližují na trvalém základě dva státy sobě blízké krví, jazykem a osudy, že přibližují se tím a že budou čeliti tak bratrskýma rukama v budoucnosti všem možným nebezpečím.

Avšak dnes dovolíte, abychom v této chvíli velice vážné jednoho ještě vzpomněli: Těch všech drahých, kteří byli nám věrní v těžkých chvílích. Těm všem drahým bratrům našim náleží dík, náš dík nezapomínající, dík veškerých generací.

Zajisté i starostí naší bude, aby v dalších smlouvách se sousedním státem polským zaručena byla náležitá ochrana minorit, aby ta naše větev, jež umírala v Těšínsku a jež byla tak tklivě opěvána Bezručem, aby v budoucnosti neumírala, nýbrž žila v blízkosti naší lásky a v ochraně stálých věrných našich vzpomínek. (Výborně!)

Vážení! Jestliže tato smlouva hraniční, jež podepsána byla v Sèvres dne 10. srpna, nebyla předložena vám též s ostatními třemi smlouvami, stalo se tak proto - a není toho třeba zakrývat - že na smlouvě této nenalézali jsme dvou podpisů, že nenalézali jsme tam podpisů zástupců státu Rumunského a státu Srbo-Chorvatsko-Slovinského. V té době ministr zahraničních záležitostí nebyl přítomen v Praze a zahraničnímu výboru nezdálo se správným, aby o rozhodnutí tak důležitém, opravdu nesmírně důležitém pro další život Československého státu jednal a usnášel se za nepřítomnosti jeho. Zdálo se nám, kdybychom neměli dostatečných záruk, že připojí se další podpisy, že se k těmto smluvním stranám, jimiž jsou velmoci a stát Československý, připojí i ostatní strany, že nebylo by správným, aby stát Československý projevoval souhlas svůj. Po přítomnosti ministra zahraničních záležitostí, jenž mohl konstatovati jak souhlas státu Rumunského, tak i Jihoslovanského, tyto námitky a pochybnosti odpadají.

Smlouva hraniční se opírá o rozhodnutí konference velvyslanců, dané v Paříži 28. července, jež vyšlo tehdy, když ztroskotal jaksi pokus o plebiscit, hlasování, když ztroskotal druhý pokus o arbitráž, a tehdy po dohodě ve Spaa přikročila konference velvyslanců ke svému rozhodnutí jakožto spojenec náš o této sporné části mezi Polskem a Československem. Rozhodnutí velvyslanců - jak pánům je známo, neboť bylo připojeno jako příloha - nese podpis nejen ministra zahraničních záležitostí Československého státu, nýbrž též podpis polského státu.

Celá smlouva hraniční určuje hranice mezi Československým státem, mezi Polskem, Rumunskem a Jihoslovanským státem po většině v území bývalé monarchie Rakousko-Uherské. Jen část, tedy jediná menší hranice zcela vlastně nepatrná není dosud jista a není určena. Předstupuje-li tudíž dnes, vážený senáte, zahraniční výbor před vás s návrhem na schválení, činí tak v předpokladu, o němž jsem mluvil, v předpokladu, nad nímž bdíti bude náležeti všem nám bez rozdílu, celému národu československému. Ve svých pevných již hranicích chceme provozovati politiku práce a politiku míru, jak bylo již tolikrát konstatováno, ale též, vážený senáte, jistou politiku síly vnitřní. Chceme býti přátelům svým dobrými a silnými přáteli. Každému na světě věrnými ve slibu a právu. Chtějme býti též nepřátelům svým pohotovými a silnými odpůrci, budou-li kdy jací nepřátelé naši. (Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Ke slovu se přihlásili senátoři dr Heller a dr Spiegel. Uděluji slovo sen. dr Spiegelovi.

Sen. dr Spiegel (německy): Slavný senáte! Pan zpravodaj poukázal na to, že jest to nejvýš důležitá předloha, o níž máme nyní jednati, že se jedná o hranice státu, a v důvodové zprávě, kterou vláda tuto předlohu doprovází, se praví: Je zřejmé, že náš stát konečně obdrží smlouvou o hranicích přesné určení svých hranic a tím jest položen poslední kámen k vybudování našeho státního útvaru.

Když se tedy tak důraznými slovy mluví o smlouvě, stojí věru za to, smlouvu prozkoumati a zjistiti, co vlastně tato smlouva znamená. Čteme-li tuto smlouvu pozorně, shledáme, že jest vlastně velice málo významná, že s právního hlediska takřka nic neznamená. Jedná se o hranice Československé republiky a tyto hranice dělí se dle sousedních států v šest dílů, v šest pohraničních pásem. Tu přicházejí nejprve v úvahu tři pohraniční pásma, která tvoří větší část celé hranice, to jsou hranice proti Německu, Rakousku a Maďarsku. Tyto hranice jsou stanoveny v mírových smlouvách s Německem, Rakouskem a Maďarskem, samozřejmě na těchto hranicich nemůže nic měniti smlouva, na které by nebylo Německo, Rakousko a Maďarsko účastny, a též na ní nic nemění. Tato smlouvá dovolává se spíše uzavřených mírových smluv ohledně hranic proti těmto třem státům. Pro tyto hranice nepotřebujeme tedy smlouvy vůbec. Pak přijde v úvahu čtvrté pohraniční pásmo na severovýchodě. Tam jest na jedné straně Československo a na druhé straně něco, co vůbec ještě nemůžeme definovati státoprávně a mezinárodně. Smlouva mluví zde o východní Haliči. Východní Halič není žádným státem, nýbrž územím, o jehož státní příslušnosti musí býti teprve rozhodnuto. Když nyní smlouva zde předložená, určuje tam hranice - vlastně se omezuje na to říci, že jsou to staré hranice mezi Haličí a Maďarskem, které tvoří hranici mezí východní Haličí a Československem, při čemž zůstává nerozřešena otázka, komu východní Halič připadne - když se smlouva vyjadřuje o této hranici, nemá to žádného dalšího významu. Smlouva přenechává další podrobnosti pozdějším smlouvám, jak je výslovně řečeno ku konci čl. 2. Tedy také tento bod nemá vlastně pražádného významu.

Pak je další hranice, hranice s Rumunskem. Tato hranice s Rumunskem byla již svého času stanovena rozhodnutím vyslanecké rady v Paříži, a dřívější, revoluční Národní shromáždění schválilo toto rozhodnutí. Tedy ani zde nemáme nic nového, nýbrž jedná se o to, aby se stanovily staré, tehdy určené hranice. A to konečně je tou jedinou positivní věcí, kterou smlouva vůbec obsahuje, totiž hranice proti Rumunsku.

Pak konečně přijde jako poslední, aspoň dle mého pořadu poslední, hranice proti Polsku. Zde nyní dlužno nadhoditi otázku, zdali smlouva stran Polska má vůbec nějaký význam, vzhledem k tomu, že Polsko tuto smlouvu ještě nepodepsalo. Dle mého názoru je předčasné předkládati nám ke schválení smlouvu, když jí nejdůležitější smluvní strana nepodepsala. Správa zahraničních věcí nyní doufá, že Polsko podepíše - jak jsem právě slyšel z úst pana ministra zahraničí. Ale ve skutečnosti Polsko ještě dnes nepodepsalo a jest předčasné, abychom se zabývali smlouvou.

Rád bych přece věnoval ještě několik slov hranici československo-polské. Čtete-li smlouvu, shledáte, že smlouva vůbec sama nestanoví hranici ohledně jednoho velmi důležitého bodu, nýbrž že odkazuje na rozhodnutí vyslanecké konference ze dne 28. července 1920. Také v tomto bodu není smlouva vlastně právním pramenem, nýbrž tímto právním pramenem je rozhodnutí vyslanecké konference ze dne 28. července 1920, je to výrok ohledně Těšínska a župy Spišské a Oravské. Musím označiti za těžké porušení povinností vládních, že toto důležité rozhodnutí vyslanecké konference nebylo předloženo Národnímu shromáždění ke schválení. Je to vysoce důležité rozhodnutí nejenom v ohledu territoriálním, jak předešlý pan řečník dovozoval, nýbrž také v jiném ohledu, neboť právně nejeví se ničím jiným, nežli státní smlouvou, která samozřejmě má zapotřebí schválení Národního shromáždění. Nelze ji jen předložití jako >Přílohu ke smlouvě o hranicích<, není to pouhá příloha k smlouvě o hranicích, nýbrž spíše smlouva zcela samostatná, která se ani neomezuje na otázky territoriální, neboť jsou v tomto rozhodnutí ohledně tří sporných území Těšína, Spiše a Oravy obsažena pod čís. III, také ustanovení o státní příslušnosti a opci. Tato ustanovení jsou neobyčejně důležitá a co zvláště jest zajímavé, uchylují se svým obsahem podstatně od mírových smluv, jsou zde stanoveny částečně zcela jiné zásady, než stanoveny byly v mírových smlouvách. Kdežto na př. dle mírových smluv rozhoduje pro bývalé rakouské a maďarské státní občany výhradně domovské právo, rozhoduje zde kromě domovského práva také bydliště. Proč nemůžeme pochopiti, když přece území, o něž se jedná, patřilo do rámce bývalé rakousko-uherské monarchie. V každém případe bylo by záhodno to vysvětliti. Ohledně státní příslušností byl uveden též rozhodný den, l. leden 1914. Marně se ptáme, proč právě byl volen tento den; pak jest dalším rozhodným dnem 1. leden 1908. Dále jest stanoveno právo opční se lhůtou opční, která běží ode dne rozhodnutí - tím byl 28. červenec 1920 - a končí během jednoho roku, počítáno od tohoto dne. Pak se nařizuje druhá opční lhůta, a to šestiměsíční opční lhůta zase ode dne rozhodnutí počínaje. Těchto šest měsíců ode dne rozhodnutí - ode dne 28. července 1920 - uplyne v příštích dnech, 28. ledna. Dnes jest 20. ledna, ale nestalo se ani to nejmenší, aby tato smlouva byla schválena a aby obyvatelstvo o tom bylo vyrozuměno. Marně bychom hledali o tom slůvko v naší sbírce zákonů, mohu klidně tvrditi, že sotva který československý právník - ani český, ani německý - ví něco o této lhůtě opční; toto rozhodnutí nám bylo předloženo teprve před krátkou dobou, jako dodatek ke smlouvě o hranicích. Není mi známo, proč vláda jednala s těmito ustanoveními jako s úředním tajemstvím. Při tom vyskytuje se ještě jiná námitka stran této národnostní opce, které je vymezena lhůta šestiměsíční. Je to národnostní opce, tak jak byla stanovena v mírových smlouvách, ohledně všech následnických států rakousko-uherské monarchie. Žije-li v Těšínsku Ital, to znamená muž italské národnosti, který dle ustanovení tohoto vyslaneckého rozhodnutí se stal buď Čechoslovákem nebo Polákem, může během šesti měsíců, které uplynou v příštím týdnu, optovati ve prospěch Itálie. Tento příklad však není šťastně volen, protože Itálie jest na této smlouvě súčastněna. Mluvme o Němci: ten může optovati pro Rakousko, poněvadž Rakousko odpovídá jeho národnosti. Ale že si Rakousko musí nechati líbiti tuto opci, nemůže přece býti řečeno ve smlouvě, na níž není Rakousko súčastněno! Nelze přece takovéto věci stanoviti v rozhodnutí, které je závazné pouze pro Polsko a Československo, nelze v takovém rozhodnutí, které celý svůj právní základ čerpá pouze z kompromisu, uzavřeného mezi zástupci súčastněných států, vysloviti ustanovení, které zároveň ukládají závazky cizím státům, na věci nesúčastněným. A tak možno ještě jiným způsobem kritisovati ustanovení o státním občanství.

Ještě jedna chyba se nalézá v citátu článku 3., který odkazuje na článek 2., kdežto jest pomýšleno na jiný poukaz. (Předseda Prášek ujal se předsednictví.)

Chci tím jen říci: toto rozhodnutí vyslanecké rady je neobyčejně důležité. Obsahuje právní zásady, které samozřejmě dlužno sděliti súčastněnému obyvatelstvu způsobem právně závazným - a súčastněno není pouze obyvatelstvo Těšínska, Spiše a Oravy, nýbrž všechno obyvatelstvo státu, - avšak to se dodnes ještě nestalo. Vláda opomenula z neznámých příčin předložiti rozhodnutí vyslanecké konference ke schválení. Soudím, že jsem tím prokázal, že je předložená smlouva dosti bezvýznamnou, že však smlouva, která nám nebyla předložena ke schválení, totiž rozhodnutí vyslanecké rady o Těšínsku, Spiši a Oravě, jež se má považovati za smlouvu, poněvadž spočívá na kompromisu, kterýž uzavřeli oba ministři Paderewski a Beneš a dodatečně jej také podepsali, jest důležitější částí; tato smlouva však, jak řečeno, nám předložena nebyla.

Druhé, co bych rád vytkl, a čeho si, pokud vím, posud nebylo povšimnuto, je místo, kde se mluví o hranicích československých. Článek 2. - to platí ostatně také o jiných státech, o jejichž hranice se jedná, - začíná stanovením hranic a praví: >Sous réserve des stipulations particulières des Traités, Accords complémentaires et Décisions, intervenus pour le règlement des affaires actuelles...< pøelo˛eno: >S vżhradou zvláštních ustanovení smluv, úmluv doplňovacích a rozhodnutí sjednaných za účelem uspořádání nynějších poměrů...< Jinými slovy: Hranice, o níž se praví, že se určuje, určuje se pouze s výhradou, není o ní konečně rozhodnuto, nýbrž vyhrazují se dodatečné úmluvy. To by nebylo to nejhorší, neboť jsou to smlouvy, na nichž súčastněny jsou obě strany. Ale vyhrazují se také Décisions, rozhodnutí. Kdo je má učiniti? Je přece zřejmo, že pouze Dohoda, tedy podrobujeme se ještě stále Dohodě, a nevíme, kdy bude stát postaven Dohodou na vlastní nohy. To potřebuje vysvětlení.

Nyní se jedná o otázku, jakým způsobem má se tato smlouva parlamentárně vyříditi. Myslím, že s naší strany budeme hlasovati proti této smlouvě - že já proti ní hlasuji a hlasovati budu, to vím - Má-li smlouva býti vůbec přijata, pak musí podle mého mínění, podle ústavy, kterou vydalo předchozí revoluční shromáždění, vyjíti ústavní zákon, neboť v §u 64 čís. 1. ústavy se praví, že ty a ty smlouvy mají zapotřebí schválení Národního shromáždění; pokud se však jedná o změny státního území, má míti schválení Národního shromáždění formu ústavního zákona. Změna území vůbec je možná dle ústavy jedině ve formě ústavního zákona, jak také na jiném místě v ústavě výslovně se praví. Nyní vláda tvrdí ve zprávě, v níž předložila smlouvu, že nejedná se o změnu území, nýbrž že se jedná o první hranici, kterou má stát obdržeti. Nejsem téhož mínění; soudím, že když tento stát vešel v život dne 28. října 1918, byl dle náhledu jeho tvůrců založen v historických hranicích - tak se přece vždy tvrdilo - a k historickým hranicím patřilo celé Slezsko, tak jak náleželo k rakousko-uherské monarchii.

I když nejsme tohoto názoru, musíme říci, že dříve uvedené rozhodnutí vyslanecké konference jest změnou dřívějšího rozhodnutí ze dne 27. září 1919. Tehdy byl ohledně Těšína a župy Spišské a Oravské nařízen plebiscit, kterýžto plebiscit učinil závislým rozhodnutí o osudu území od vůle samotného obyvatelstva. Toto dřívější rozhodnutí bylo změněno ve prospěch jiného rozhodnutí a právě předchozí pan řečník vylíčil pohnutlivými slovy, jak těžce neseme ztrátu Těšínska. Mluvil o ztrátě, která stihla Československo, a to je též právní názor, Těšínsko patřilo celku Československé republiky, Těšínsko patřilo k celku koruny České, k zemím Čech, Moravy a Slezska, a dělí-li se, a to tak, že připadá část Těšínská právě polské straně, pak znamená to změnu státního území. Ale to je pouze nejdůležitější část. Celá smlouva týká se změny území, pokud se činí úchylka od toho, co se původně považovalo za území státu. Mluví-li ústava o změně území, pak vychází právě z toho názoru, že vše to, co nyní přijde, může býti pouze změnou, neboť v okamžiku, kdy stát vešel v platnost, měl již území a vše, co později nabylo moci, je právě změnou území. A myslím, že to, co se děje ohledně Těšínska, nemůže se vztahovati zpět na den 28. října 1918 a také ne na 29. únor 1920, kdy byla vydána ústava. Je to zcela jistě změna území, která vyžaduje ústavního zákona podle jasného slovného znění ústavní listiny. K tomu chci poznamenati ještě následující. Když se jednalo o státní příslušnost Němců v tomto státě, tehdy president republiky vrátil zákon, na kterém se dřívější Národní shromáždění usneslo s poznámkou, že se stala chyba. Jestliže mírová smlouva praví, že všichni ti říšští Němci, kteří se nalézají na některém území, jež připadlo Československu, a tam bydlí, stávají se Čechoslováky, pak že se to nemůže vztahovati na Čechy, Moravu a Slezsko, nýbrž jen na území, která připadla státu teprve dodatečně, jako Hlučínsko atd. To bylo presidentem republiky slavnostně prohlášeno a následkem toho Národní shromáždění vzalo zpět zákon, na němž se již usneslo a dalo mu novou formu. Tím bylo vyjádřeno stranou ve státě nejvýš autoritativní, že Čechy, Morava a Slezsko patřily k Československému státu před platností mírové smlouvy. Je-li tomu tak, pak znamená odstoupení Těšínska změnu státního území.

Tolik chtěl jsem přednésti o smlouvě. Ku konci rád bych přednesl ještě jednou stížnost, kterou jsem již častěji vznesl a prosím opětně vládu, aby jí konečně jednou brala vážně. Poukázal jsem opětně na to, že mírové smlouvy ještě nejsou uveřejněny. Říkalo se však stále, že je to nemožné z technických příčin, že se to však stane brzy. Avšak do dneška nebyly mírové smlouvy uveřejněny. Neplatí to pouze o rozhodnutí ohledně Těšínska, nýbrž také o mírových smlouvách Saint-Germainské a Versaillesské. Když jsem posledně mluvil s tohoto místa o této otázce, tehdy mínil zástupce ministerstva zahraničí, že z toho nemohou vzniknouti žádné komplikace. Upozornil jsem, že dle mého přesvědčení uplyne lhůta opční, která končí dnem 16. ledna, aniž by vyšlo její uveřejnění. Tak se skutečně stalo. Jak jsem již podotkl, zástupce vlády tehdy sice mínil, že z toho nemůže vzniknouti nic nepříjemného, ale právě příštího dne, když jsem zde o tom mluvil, konalo se soudní řízení, myslím zde v Praze, kde soudce výslovně prohlásil, že nemůže ve prospěch obviněného nebo obžalovaného použíti paragrafu o amnestii ze smlouvy Saint-Germainské, protože smlouva ještě nebyla vyhlášena. Z toho jest tedy zřejmo, že má otázka vyhlášení mírových smluv veliký význam. Nevím, jak daleko postoupila věc v tomto konkrétním případě. Je to také opomenutí vlády, že neupozornila soudy na tuto doložku o amnestii, neboť jak přijdou k tomu lidé, kteří jsou v trestním vyšetřování, aby za to pykali.

Dnes má se věc tak, že se tomuto skandálu musí učiniti jednou konec tím, že budou konečně mírové smlouvy pojaty do sbírky zákonů. Dnes jeví se zcela zvláštní stav věcí, neboť zákon o státním příslušenství, jenž je pouze provedením mírových smluv, případně smlouvy Saint-Germainské, je nyní otištěn ve Sbírce zákonů, kdežto jeho základ, mírové smlouvy marně bychom hledali ve Sbírce zákonů a nařízení. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Předseda: K slovu je dále přihlášen pan senátor dr Heller. Uděluji mu je.

Sen. dr Heller (německy): Pánové! Nebudu vás dlouho zdržovati. Považujeme pouze za svou povinnost, abychom vysvětlili své chování v této otázce, když přijdeme k důsledkům, že budeme museti tyto smlouvy odmítnouti, neboť samozřejmě sociálně-demokratická strana, kteráž tyto smlouvy odmítá, musí to vysvětliti. Došli jsme k tomuto výsledku z dvojího důvodu. Předně proto, že, jak jsme již jednou s tohoto místa prohlásiti měli příležitost, nejsou také tyto mírové smlouvy ničím jiným, než dalším pokračováním smluv ze St. Germain a Versailles, ale smlouvami, o nichž tvrdíme, že bijí přímo v tvář všemu