NS RČS 1920-1925, Senát, 31. schůze, část 3/3 (20. 1. 1921)

Čtvrtek 20. ledna 1921

tomu, co během války a po válce Spojené mocnosti a také Československo tvrdily a slibovaly. Jelikož nemůžeme přijmouti smluv, které musíme nazvati násilnými smlouvami mírovými, již z tohoto důvodu musíme hlasovati proti těmto smlouvám, které mají tentýž charakter jako mírové smlouvy ze St. Germain a Versailles. K tomu přichází ještě druhé. Co se týče zvláště nejdůležitější otázky, která se řeší v těchto mírových smlouvách, otázky hranic Polska, musíme i zde vytknouti, že tyto otázky nebyly upraveny onou cestou, která pro nás jest jedině možnou, dotazem obyvatelstva samotného, nýbrž rozhodčím výrokem zahraničních mocností. Tím, že se Československá republika proti dřívější smlouvě, proti ustanovení mírové smlouvy spokojila rozhodčím výrokem cizích mocností, zahraničních mocností, mocností od nichž prý jest nezávislá, a netrvala na tom, aby obyvatelé tohoto státu svůj osud si sami určili, také proto musíme hlasovati proti těmto mírovým smlouvám, a musíme zde před veřejností proti tomu protestovati, že když se mluví o Těšínsku, stále se mluví jen o Polácích a Češích.

V Těšínsku bydlí také tisíce a desetitisíce Němců a rovněž o jejich osudech rozhodovaly cizí zahraniční mocnosti. Stále se říkalo, že se musí učiniti konec stavu v Těšínsku, neboť jinak dojde k všemožným nepřístojnostem, částečně již k nim došlo. Pánové, to není žádné stanovisko. Podívejte se na horní Slezsko, co tam polská strana provádí. Proti tomu bylo to, co se v Těšínsku událo, pouhou dětskou hrou. V horním Slezsku s polské strany spácháno v jednom měsíci více než 40 vražd. Přes to neodvažuje se Dohoda uložiti Němcům arbitráž, nýbrž je dnes jako dříve nucena provésti plebiscit. Zde, v Československu, zdá se, že měla Dohoda snadnější hru. Když viděla, že jsou tam nepokoje, že věc nejde tak hladce, jak si to představovala, nařídila Dohoda jednoduše: místo plebiscitu přijde arbitráž a tuto arbitráž, proti níž jste se zde všichni bránili tak pohnutými slovy ještě v červnu a červenci t. r., tento rozhodčí výrok, tuto arbitráž cizích mocností musíte dnes klidně přijmouti, vy musíte, my nikoliv. A my zamítneme tuto arbitráž, která nám na základě donucení cizích mocností byla uložena. Pan referent mluvil svrchovaně pohnutými slovy o státním právu této země, o státním právu, o němž vůdce strany, které náležel, kdysi řekl, že nestojí za fajfku tabáku. Totéž státní právo má tedy dnes platiti? Nikoli! Místo tohoto starého státního práva nastoupilo nové, mladé právo národů, právo národů, aby sami o svém osudu rozhodovali.

Ani hranice, ani 400- a 500-letá příslušnost nemohou osud národů určovati, nýbrž jedině svobodná a vědomá vůle národů samých, žádné jiné právo než svobodná vůle bez cizích vlivů, a protože touto smlouvou je potlačena rovněž svobodná a volná vůle všech národů, které obývají východní Slezsko, protože o všech těchto národech rozhoduje jako dříve proti všem slibům, proti přirozenému samozřejmému právu, proti onomu právu, kterého se spojené mocnosti rovněž jako Československá republika pro sebe dožadují, proto nemůžeme jinak, než hlasovati proti této mírové smlouvě. Stále se říká, že politika této republiky jest politikou míru. Nepochybuji ani okamžik, že vůle této republiky směřuje k míru. Ale pochybuji, pánové, jsou-li prostředky, kterých se užívá, způsobilé mír udržeti. O tom úplně pochybuji a soudím, že to vše a rovněž tato tak zvaná mírová smlouva není ničím jiným, než zárodkem nových příštích válek. Právě proto, že hranice nejsou stanoveny na základě svobodné vůle národů, že smlouva není na tom založena, že nebylo ponecháno národům, aby sami o sobě určovali, nýbrž že přivedeni byli zase cizí rozhodčí, cizí národy, kteří o našich národech rozhodli, právě proto nesmíří se tyto národy s obsahem mírové smlouvy a nikdy jí nepřijmou. A v tom spočívá zárodek příštích válek, a proto, jakkoliv dobrá vůle naší republiky a správců zahraničních věcí rovněž směřovala stále k míru, - o tom nepochybuji - prostředky, kterých se k tomu užívá, zdají se nám býti nesprávnými. A to jest konečně třetí a soudím nejhlavnější důvod, že tato mírová smlouva obsahuje zárodek k novým zápletkám, k novým válkám. Tento důvod jest pro nás rozhodným, že ji musíme zamítnouti. Nemůžeme jinak, a budeme proti této mírové smlouvě hlasovati. (Souhlas a potlesk německých senátorů.)

Předseda: Nikdo není k slovu již přihlášen, uděluji slovo panu zpravodaji.

Zpravodaj senátor Sokol: Vážená sněmovno! Souhlasím plně s přáním, jež projevil pan sen. Spiegel, aby s největším urychlením byly konečně smlouvy uveřejněny ve sbírce zákonů, jak předpisuje také vaše usnesení a jak předepíše také usnesení dnešní. Dovolím si však ke slovům dr Hellera několik málo kritických poznámek. Dr Heller odpustí, že počnu se státoprávní poznámkou.

Jeden z velmi vážených a velice milých mých předchůdců na tomto místě pravil, že státní právo nestojí za fajfku tabáku - ráčíte míti pravdu, - a dodal na to: takové státní právo nestojí za fajfku tabáku, které nikdo nehájí. Upřímně řečeno, tento výrok může podepsat i největší státoprávník kdykoliv. Ani samostatnost státu a národa nestojí za fajfku tabáku, jestli by nebyla obyvatelstvem tohoto státu hájena; to jest zcela jasné a správné. Pan dr Heller odvolává se na to, že rozdělení a upravení poměrů na Těšínsku nestalo se dohodou, po dotazu lidu, tedy vůlí súčastněných národů. Nezapírám, že toho lituji stejně jako pan dr Heller. Vždyť to bylo, vážení, přesvědčením všech nás, všichni dovolávali jsme se toho, aby na Těšínsku rozhodl plebiscit a neměli jsme příčiny báti se plebiscitu spravedlivě a klidně prováděného, (Tak jest!) podobně jako jsme neměli příčiny báti se plebiscitu v Oravě a Spiši, jakmile by opravdu vládly zákonné normální poměry a ne poměry, upomínající po případě na divoký západ Ameriky.

Vážení pánové! Jestliže tato myšlenka, jak jsem konstatoval, ztroskotala, jestliže k plebiscitu nedošlo, jestliže jsme také zase svorně, pokud se pamatuji, všechny české strany, odmítli myšlenku arbitráže, opravdu přichází tu poněkud jako diktát toto rozhodnutí velvyslanecké konference, ovšem jakožto projev vůle přátel, dobrých přátel, kteří snad nedospěli k nejsprávnějšímu řešení kompromisnímu, ale kteří se o ně snažili za účelem ne války, ne sporu nýbrž za účelem míru, a tento ušlechtilý účel budiž u nás aspoň uznán a nebudiž vytýkáno jim, kteří chtěli přinésti dobro, třeba že k němu nepřišli cestou zcela správnou a zcela korektní.

Vážený pan dr Heller kladl proti sobě vůli národů a státní právo - jakýsi omyl dosti nepochopitelný - neboť vůle národa, kodifikovaná vůle národa znamená právě státní právo, ať vstoupilo v život tím či oním způsobem zákonné cesty. Ale jinak žádné státní právo vzniknouti vlastně nemůže, nežli projevem příslušných činitelů vůle národa.

Máme - a uznává to pan dr Heller, a já jsem mu za to povděčen - máme vůli k míru. To slovo zní z úst vlády, z úst ministra zahraničních záležitostí, z úst referentů, z úst všech zástupců českých stran, máme vůli k míru uvnitř, vůli k míru zevně za hranicemi naší republiky. Ne pouze na nás ovšem to záleží, ale budiž ta vůle k míru nám připočtená k dobru, budiž však také to přesvědčení o naší dobré vůli pobídkou nám všem, aby k této vůli o mír pojila se stejná vřelá a stejně žhavá vůle o sílu vnitřní, která by mohla odolati všem nástrahám, všem nebezpečím.

Abychom mohli, vážená sněmovno, míti pevný podklad pro své další dílo, pak, nechať s těžkým srdcem, nechať s plným vědomím, přece musíme přinésti tuto velkou oběť, které v řadě jiných velikých obětí v době staletí od českého národa bylo žádáno. (Výborně! Potlesk.)

Předseda: Prosím o zaujetí míst. (Děje se.)

O návrhu zahraničního výboru, otištěném ve zprávě výborové, dám hlasovati nejprve ve čtení prvém a pak dle § 42 a 55 jedn. řádu ve čtení druhém. Jsou námitky proti tomuto způsobu hlasování? (Nebyly.) Námitek není.

Kdo souhlasí s návrhem zahraničního výboru ve čtení prvém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Návrh zahraničního výboru je přijat ve čtení prvém.

Táži se pana zpravodaje, zda navrhuje nějakou textovou změnu?

Zpravodaj sen. Sokol: Nikoliv.

Předseda: Kdo souhlasí s návrhem zahraničního výboru tak, jak byl přijat ve čtení prvém, také ve čtení druhém, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To je většina. Návrh zahraničního výboru je přijat také ve čtení druhém.

Dalším odstavcem denního pořadu jest

8. zpráva výboru ústavně-právního o nařízení vlády republiky Československé ze dne 24. června 1920, čís. 402 Sb. z. a n., o převzetí pojištění cizozemských pojišťoven pojišťovnami domácími (tisk 357).

Zpravodajem jest pan sen. dr Veselý. Uděluji mu slovo.

Senátor dr Veselý: Vážený senáte! Nařízením vlády republiky Československé z 24. června 1920 bylo ustanoveno, že ministr vnitra se zmocňuje, aby v dohodě s ministrem financí a spravedlnosti sjednal a schválil podmínky pro převod pojištění od cizozemských ústavů pojišťovacích na ústavy domácí. Jde o pojistky, které příslušníci republiky Československé uzavřeli s cizími pojišťovnami. Vládě tímto nařízením mělo se dostati jakéhosi zmocnění, aby působila k tomu, by pojistky u cizozemských ústavů uzavřené byly převedeny na ústavy domácí, po případě aby byl zřízen od pojišťoven domácích společný ústav, který by tyto pojistky přejímal. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Pravda jest, že pojišťování a zejména pojistky životní vyžadovaly nějakého zakročení, poněvadž pojištěnci, příslušníci republiky Československé, byli za dosavadního stavu poškozováni již tím, že cizozemské pojišťovny chtěly platiti pojištěné částky nikoliv v naší československé měně, nýbrž v korunách rakouských. Už to znamenalo značnou ztrátu, a druhá újma s tím souvisící záležela v tom, že ve všech téměř pojistkách cizích ústavů byl jako smírčí rozhodčí soud ustanoven soud ve Vídni. Vídeňský, tedy rakouský soud, pokud šlo o uznání měny, jistě rozhodoval pro měnu rakouskou proti měně československé.

Tím ovšem byli naši pojištěnci uvedeni v právní nejistotu a poškozování. Vláda měla jako negotiorum gestor zakročiti jménem všech pojištěnců, kteří jsou našimi příslušníky, chrániti jejich právní zájmy hmotné, poněvadž tito rozptýlení jednotlivci sami nebyli s to, aby vedli nákladné spory a svá práva dosti důrazně vůči cizím pojišťovnám chránili. Jak jsem se zmínil, mínila vláda, provésti urovnání těchto poměrů tím způsobem, že by pojistky cizozemských ústavů byly převedeny na naše ústavy anebo že by byla zřízena jedna nová pojišťovna, která by celé toto cizozemské pojišťování převedla. Tedy jde o důležitou operaci hospodářskou a při tom měla vláda ještě vedlejší úmysl, na který kladla důraz, že by od těchto cizozemských ústavů při převodu pojištění získala reservy, které byly uloženy ve zlatých rentách, že by tyto renty v kursu předválečném byly do naší republiky převáděny. To by byl ovšem také důležitý hospodářský zájem, který by našim státním zájmům prospěl. Ústavně-právní výbor zkoumal toto nařízení vládní a po delší debatě doporučuje vám, abyste toto nařízení schválili. Ovšem byly přijaty v ústavně-právním výboru resoluce, kterými má býti zdůrazněno, že se zájmům našich pojištěnců má dostati důležité a důrazné ochrany vládou naší, a kromě toho že ústavně-právní výbor pokládá za vhodné, aby vláda zákonem brzy upravila sporné otázky, které ještě v tomto pojišťovnictví se vyskytují.

Já jako zpravodaj ústavně-právního výboru bych ještě dodal, že právě velikost a důležitost věci by vyžadovala, aby vláda předložila úmluvu, kterou s cizozemskými pojišťovnami učiní, k schválení Národnímu shromáždění, po případě, aby podala podrobnou zprávu o stavu tohoto vyjednávání s cizími pojišťovnami a jakým asi směrem hodlá se bráti: buďto, zdali zřízením toho nového ústavu nebo rozdělením pojistek domácím ústavům.

Dále důležité a závažné jest, aby při rozdělování těchto pojistek domácích byla zachována naprostá spravedlnost, aby některé ústavy domácí nebyly favorisovány a jiné odstrkovány. Působilo by jistě rozrušujícím způsobem, kdyby se zjistilo, že vláda se nezachovala docela korektně a nestranně vůči všem pojišťovnám.

S tím předpokladem a po uvedení těchto přání myslím, že jest možno, aby ústavně-právní výbor doporučil senátu schválení tohoto nařízení, a doporučoval bych ještě, aby vláda snad již ve stavu vyjednávání s jednotlivými ústavy přibrala k účastenství zástupce Národního shromáždění i ze sněmovny poslanecké i ze senátu, kteří by byli již informováni o jednotlivých stadiích tohoto vyjednávání. Byla by to důležitá opatrnost a přispělo by to k tomu, že by v celý výsledek vyjednávání byla zvýšena důvěra. Vzhledem k tomu doporučuje ústavní výbor, aby senát schválil toto předložené nařízení, ovšem také s resolucemi, které v senátě byly schváleny.

Místopředseda Kadlčák: Pro rozpravu navrhuji řečnickou lhůtu desítiminutovou. Jsou námitky proti tomu? (Nebyly.)

Nejsou. Schváleno.

Uděluji slovo panu senátoru Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Pánové a dámy! Nařízení, za něž se referent zde přimlouval, má s hlediska sociální otázky největší nedostatky. Již porada v ústavně-právním výboru ukázala na tyto obrovské nedostatky. Vláda se prostě tím spokojila, že umožnila pojišťovně případně skupině pojišťovacích ústavů v tomto státě, poněvadž pojištěnci sami jakožto smluvní strany prakticky nepřicházejí v úvahu, aby převzaly dobrý kapitalistický obchod. Ježto se zde jednalo jen o smlouvu, která za prostřednictví státu, jenž, jak pan referent řekl, měl vystupovati jako negotiorum gestor, mezi dvěma pojišťovacími skupinami, zahraniční a tvořící se zdejší, má býti uzavřena, nebyl nejdůležitější činitel v této věcí vůbec brán v úvahu a nemůže tíhu svých důležitých a ohleduhodných zájmů vůbec položiti na váhu, a to jsou totiž sami pojištěnci. Nemusím se zajisté teprve šířiti o tom, jaký obrovský sociální význam má tato otázka pro statisíce lidí v našem státě, pro chudý lid, pro lid středního stavu, pro úředníky, kteří ukládajíce sobě újmu, platili roční prémii, kteří hladovějíce dovedli to, aby na sklonku svého života zabezpečili se před hladem, aby si nějaký malý kapitál zajistili. Tento pojištěný kapitál stal se nyní pro jednotlivce nejdříve zcela pochybným; a nyní se činí, dle našeho názoru nedostatečný pokus, zájmy těchto pojištěnců chrániti, nedostatečný proto, že přece sociálně správné provedení tohoto ustanovení by vyžadovalo zajištění miliardového kapitálu. Právě zhledem k tomuto bodu není ve vládním prohlášení nejmenšího ustanovení obsaženo. Nemůžeme učiniti nic jiného, než vzíti na vědomí vládní v prohlášení a přijmouti resoluci, na které se ústavně-právní výbor usnesl, kterou se vládě radí, aby sobě zájem pojištěnců, jejž vlastně při přípravných pracích opomenula chrániti, dodatečně učinila vodítkem při provedení celé této věci. My, němečtí sociální demokraté, budeme hlasovati pro tuto vládní předlohu, protože přece nezbývá nic jiného, a poněvadž jest to snad přece prvním krokem, abychom pak učinili druhý nutnější, totiž, dojde-li k jednání se zahraničními společnostmi, abychom přibráním zájemníků samotných hájili zájem pojištěnců. V tomto smyslu budeme hlasovati pro vládní předlohu. (Potlesk německých senátorů.)

Místopředseda Kadlčák: K slovu není dále nikdo přihlášen, rozprava je skončena. Přeje si pan zpravodaj doslov?

Zpravodaj sen. dr Veselý: Ano, několik slov.

Místopředseda Kadlčák: Uděluji panu zpravodaji slovo.

Zpravodaj sen. dr Veselý: Slavný senáte! K vývodům pana kolegy Polacha dovoluji si říci, že právě příkaz, který nařízením vládním se udílí vládě, má býti jaksi zastoupením těch pojištěnců. Vláda má intervenovati jménem těch pojištěnců, kteří, jak jsem řekl, nemohou se sami zastupovati. Ale právě, aby ony zájmy pojištěnců byly tím důrazněji a bezpečněji chráněny, projevil jsem přání, aby vláda již průběhem vyjednávání povolala si zástupce Národního Shromáždění, kteří by jistě také zájmy pojištěnců na mysli měli a o jejich ochranu se starali. Ten smysl měl můj návrh a moje poznámky, a myslím, že tím také přání projevenému panem kolegou Polachem jest vyhověno.

Doporučuji, aby nařízení vládní bylo schváleno i obě resoluce přijaté v ústavně-právním výboru, aby byly schváleny.

Místopředseda Kadlčák: Přikročíme k hlasování. Prosím pány senátory, aby zaujali svá místa. (Děje se.) Kdo souhlasí s návrhem výboru ústavně-právního, aby bylo schváleno uvedené vládní nařízení, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Vládní nařízení se schvaluje.

Kdo souhlasí s navrženými dvěma resolucemi výboru ústavně-právního, nechť zvedne ruku. (Děje se.)

To jest většina. Obě resoluce se schvalují a tím tento odstavec denního pořadu jest vyřízen.

Byly tiskem rozdány naléhavé interpelace, o kterých nutno rozhodnouti podle §u 68 jedn. řádu. Prosím pana tajemníka, aby je laskavě přečetl.

Senátní tajemník dr Šafařovič (čte):

Naléhavá interpelace senátorů Jelinka, dr Spiegela, dr Naegleho, Zulegera, dr Mayr-Hartiga a Fahrnera na vládu ohledné pamětního spisu předloženého r. 1919 mírové konferenci a pojednávajícího o problému Němců v Čechách. Tisk 211.

Místopředseda Kadlčák: Žádám pány senátory, kteří souhlasí se zahálením rozpravy, aby zvedli podle §u 68 jedn. řádu ruku. (Děje se.)