Po 28. říjnu roku 1918 vznikla přirozeně nedůvěra k poštovní spořitelně, která byla centralisována ve Vídní. Tehdáž ovšem naše občanstvo přestalo do poštovní spořitelny ukládati své peníze a zejména drobní spořivci, kteří je ukládali na poštovní spořitelní knížky. Tím ovšem ubyl státní pokladně dosti důležitý a stálý příjem a naše ministerstvo pošt společně s ministerstvem financí tehdy, aby tuto kalamitu odstranilo, vydalo prohlášení, ve kterém žádalo, aby nebylo přerušováno ukládání vkladů u poštovní spořitelny. Byla sice tehda poštovní spořitelna ještě centralisována ve Vídni, ale vklady peněžní, u nás učiněné, byly zadržovány u nás, nebyly již posílány do Vídně, nýbrž vídeňská spořitelna dostávala pouze účty, tedy účetnické zpracování těchto vkladů. Nyní se však stalo, že poštovní spořitelna naše, která byla organisována asi v únoru roku 1919, nechce uznati těchto vkladů, učiněných po 28. říjnu 1918 a nechce jich vypláceti. Tím jest poškozeno veliké množství drobných vkladatelů, kteří těžko ty úspory po šestáku a koruně sháněli a jsou odkázáni na likvidační massu rakouskou. Myslím, že jest to jednání nesprávné. Z těch vkladů měla prospěch už naše republika. Bylo jich užito v zájmu republiky, ty peníze byly také odváděny našemu státu a nebyly zasílány do Vídně. Myslím, že tuto nespravedlivost jest nutno rychle napraviti a že ministerstvo pošt i ministerstvo financí by se měla urychleně dohodnouti, aby tyto drobné vklady, po 28. říjnu 1918 u naší poštovní spořitelny na vkladní knížky spořitelní učiněné, byly vypláceny. Prospěje to zajisté i důvěře v naši Československou poštovní spořitelnu.

Teď bych měl malé přání k našemu váženému panu ministru spravedlnosti. V investičním rozpočtu vidíme docela pěkný potěšitelný řádek staveb, které mají býti zejména po venkově konány, aby naše soudy byly řádně umístěny. To jest jistě chvalitebné, zejména v době, kdy státní správa musí podnikati mnoho staveb, aby čelila nezaměstnanosti a opatřila slušné umístění i pro své úředníky, ale lituji jen, že v tom rozpočtu investičním ministerstvo spravedlnosti nepamatovalo také na sebe. Ministerstvo spravedlnosti jest dosud umístěno v kadetce, ale víme všichni, že jeho situace tam není pevná a bezpečná. Ministerstvo národní obrany již dávno usiluje, aby mu kadetka byla celá odevzdána do správy a tím by se ministerstvo spravedlnosti a správní soud octly bez přístřeší. Ale myslím, že nyní, kdy jest doba pro nucené stavební podnikání státní, bylo by záhodno, aby ministerstvo spravedlnosti také na

sebe pamatovalo a také pro sebe v Praze postavilo budovy nejen pro ministerstvo, ale i pro správní soud a vrchní soud, který je špatně umístěn, a pro obchodní soud, který platí velmi drahé nájemné, i jiné soudy, jež jsou špatně umístěny.

Jinou prosbu, kterou bych měl k ministerstvu spravedlnosti, si dovoluji označiti jako dodatečné doplnění zákona o prohlášení za mrtvého a jednak také o reformě manželství, poněvadž to ještě souvisí s kanonickým právem. V § 112 obč. zák. se praví, že vdovám po vojácích, kteří byli prohlášeni za mrtvé, se může povoliti nové provdání a jejich starý sňatek může býti prohlášen za zrušený, když jsou takové okolnosti, které nenechávají žádné pochybnosti o tom, že první manžel zemřel. Prakse vykládá toto ustanovení zákona tak přísně, že většina vdov po vojácích nedostane tohoto uznání, že manželský sňatek jest zrušen. Voják jest prohlášen za mrtvého, jeho pozůstalost se projedná, dítkám se ustanoví poručník, ale vdova se nesmí po druhé vdávat. To jest zbytek kanonického práva. Zeiller, společný autor občanského zákoníka, výslovně přiznává, že v paragrafu 112 učinil koncesi kanonickému právu, které ovšem velice přísně trvalo na nerozlučitelnosti manželství, které neuznává žádné prohlášení za mrtvého.

V literatuře byl spor, zejména Unger tvrdil, že ten paragraf nemá již platnosti, a také v roce 1917 již nejvyšší soud rozhodl, že tento paragraf byl zrušen pozdějšími zákony, ale naše prakse nejvyššího soudu, zejména v poslední době se vyvinula na velice přísný výklad tohoto zákona, takže ne sta, ale tisíce vdov trpí tímto ustanovením. Co se z toho vyvíjí? Konkubináty a zase ty staré nepravosti. A bohužel, my nemůžeme říci té vdově, kdy bude ten její muž, který bude prostě prohlášen za mrtvého, také slavnostně, solemně prohlášen za mrtvého, aby se jeho žena mohla vdávat. To nemá prostě žádného ohraničení. Taková vdova jest bezradná a téměř pro celý život ztracena. Poslanecká sněmovna právě v tyto dny jedná o návrhu zákona, kterým se upravuje ustanovení o prohlášení za mrtvého. Myslím, že je to příležitost, aby vláda zasáhla a výslovné zrušení § 112 v zákoně uvedla.

Vážený senáte! V červenci letošního roku podal jsem interpelaci pro některé události, které se týkaly správy velkostatku Konopiště. Ale na tuto interpelaci nedostalo se mi dosud odpovědi. (Slyšte!) Ale okolnosti mě nutí, abych zase celou věc uvedl na přetřes. Prosím vládu, aby uvážila, že lid z celého okolí Konopiště žárlí na Konopiště, že tam nejtíže snášel starou rakouskou dobu a chce právě na Konopišti viděti, jaká nastala změna proti těm minulým smutným dobám, a právě na Konopišti chce viděti, jak republika dovede takové drahocenné statky spravovati, jak umí si takové památky vážiti. Utlačování lidu a panská zvůle právě na Konopišti byly nejtvrdší a proto lid - říkám to z vlastní zkušenosti - nesnese, aby na Konopišti zase nějaká libovůle nebo zvůle vládla. Tam bude každý odpor proti přehmatům nejostřejší.

V novinách jste čtli, pánové, mnoho stížností na bývalého vnuceného správce naší republiky Kučeru, který měl republiku representovat na velkostatku konopištském. Nebudu se zabývati podrobnostmi těchto stížností; většinou byly oprávněné a zejména trpce jsme nesli my, kteří musíme lidem stále kázat trpělivost, sebezapírání, zvýšení poctivosti, čisté ruce, že republika na takové důležité místo ustanovila úředníka, který přímo provokoval k nedůvěře a který přímo provokoval k tomu, aby mu byla vytýkána nesprávnost. Lid nejen v Praze, ale také tam v okolí Konopiště snášel hlad, měl nedostatek masa, měl nedostatek jiných potravin a musel se dívat na to, jak pan vnucený správce naší republiky zve si hosty, mladé pány, kteří přijeli střílet na Konopiště, šli do obory střílet srnce a zastřelili zajíce, bažanty, naložili to na automobily a odváželi prostě do Prahy pro svou libůstku. A na to se musel dívat lid, který měl bídu, nouzi, který neměl chleba ani dosti brambor, a tu není divu, že ho to rozčilovalo a pobuřovalo a vedlo k všelijakým excesům. Ovšem bylo namítáno a mně v ministerstvu zemědělství bylo řečeno: >vždyťpan vnucený správce to všechno platil<. Ano, pan vnucený správce to platil, tyto odvezené věci dal si zaúčtovat a to tak, poněvadž jako úředník konopištský měl právo na úřednické ceny, že platil ceny, které byly vyměřeny úředníkům na Konopišti, tak na příklad za bažanta 3 K za kus, za zajíce 2 K za kus, srnčí 2 K za l kg, divokou kachnu 2.20 K za kus. To nebylo lidem lhostejno a nemůže to býti lhostejno ani nám, zejména když se pováží, že ze zvěře, která byla takto úřednictvu přikázána, odebral pan Kučera, vnucený správce, 70 procent, úřednictvo dostalo 30 procent, tedy sotva několik kousků - a to odvezl do Prahy, s tím v Praze hospodařil.

Ale, promiňte, tak nesmí republika hospodařiti, takový pořádek nesmí na svém statku trpěti a zejména ne na Konopišti. Kromě toho jest nutno, aby takový pán, jako byl vnucený správce na Konopišti, si uvědomil, že není přípustno, aby úředník dělal obchod s tím statkem, který jest v jeho správě, a bylo trapno, když ještě před svým propuštěním si dal odvézti vagon keřů, vagon stromů, vagon květin do své vily na Vinohradech - zase ovšem za úřednické ceny - a bylo trapné, když na služební cestě, na které přijel na patronátní kostel do fary, která patří patronátu konopištskému, a tam koupil originální obraz za 50 korun. Takové věci zde býti nesmějí. Takových úředníků nesmí republika do světa posílati.

Ale měl bych o správě konopištské ještě jiné poznámky. Je trapno viděti, že ještě nyní v době, kdy už republika dva roky trvá, kdy téměř dva roky uplynuly, co jsme zabrali velkostatek konopištský a všechny habsburské statky, že ještě nyní správa konopištská platila Maxu Hohenbergovi 3000 marek měsíčně, že platila Jindřišce Chotkové, sestře nebožky Žofie Hohenbergové, měsíčně 1000 K jakési podpory, že platila dru Stankovskému, vychovateli obou princů, který však u nich již zaměstnán není, ještě jeho celou gáži, že odstupujícímu propuštěnému učiteli Hittmayerovi vyplatila republika ze svých peněz odstupné 100 tisíc korun. Pánové! To jsou poměry nesnesitelné a ukazují, že takový vnucený správce se stará o mnohé jiné věci, ale nikoliv o zájem republiky. Velice by mně záleželo na tom, aby těmto poměrům pan ministr zemědělství, do jehož resortu patří správa Konopiště, učinil rychle přítrž. Uznávám, že nynější správa ministerstva zemědělství již v lecčems nápravu učinila (Hlas: Pozemkový úřad to má!) Ne, ministerstvo zemědělství. Správa státních statků patří ministerstvu zemědělství. Učinila se náprava, ale jest potřeba ještě mnohem hlouběji a mnohem důrazněji zasáhnouti.

Ovšem, řekneme, to jest minulost a přítomnost. Nyní jest nutno pomýšleti na budoucnost velkostatku konopištského. Také to jest důležito a také na tom záleží.

Zámek konopištský jest i v nynějším stavu museum, museum uměleckých, polouměleckých předmětů, museum bohatství a přepychu. Ale ani snad ten přepych, to bohatství a ty umělecké věci tam nelákají, jako historický význam zámku, nejen z poslední doby, vždyť na Konopišti se děly důležité události, odehrávaly se důležité děje pro celé království České v XV. a XVI. století a z té doby má Konopiště veliký význam a jest nám důležitou historickou památkou. Proudí tam tisíce obecenstva. Každou neděli sta lidí přijedou vlaky, kteří touží, aby shlédli Konopiště. Nejenom parky lákají, přece jenom každý chce viděti to místo, kde poslední přípravy ke světové válce se dály, a odkud vlastně vyšel signál ke světové válce. My přece nemáme právo ty lidi odehnati, odpírati, aby shlédli těch míst, naopak máme zájem na tom, aby lidé viděli také, jaký život na Konopišti byl, co tam zajímalo, jaké názory byly o poměrech lidových. Myslím, že jest potřebí, aby byla upravena tato návštěva a prohlížení zámku a zejména, aby tam byli průvodčí v dostatečném počtu, aby místnosti, zejména světnice a sály byly upraveny tak, aby se nemohlo návštěvami nic poškoditi, aby se nemohly drobnosti ztratiti. Jest nutno snad těm návštěvníkům opatřiti takové plstěné střevíce, aby nenanesli prachu do těch komnat, aby bylo skutečně možno je provésti všude. Ovšem tato úprava pro obecenstvo bude vyžadovati značný náklad a ten by mohl býti hrazen vybíráním vstupného. Mám za to, že lidé, kteří vykonají cestu na Konopiště, budou ochotni zaplatiti i slušné vstupné, zejména když budou věděti, že si budou moci celý zámek prohlédnouti. Ty dojmy, které si odnesou, jistě budou působiti dobře pro osvětlení, vzdělání a vyjasnění života na Konopišti.

Snad i taková lidská zvědavost má právo žádati, aby byla ukojena, aby jí bylo vyhověno, když se pováží, že my jsme neměli v celé republice žádných státních zámků, které by byly zařízeny a ve kterých by se byl život toho starého panstva až do poslední chvíle zrcadlil. Naši lidé neměli, kam se jíti podívat na panské sídlo, a přece jen toužili po tom, aby viděli, jak žilo toto panstvo, čím se zabývalo a co je zajímalo, a to na Konopišti uvidí. Tam uvidí, že panstvo mělo smysl jen pro válku, pro hon a trochu zbožnosti, ale ne té vnitřní zbožnosti, nýbrž té povrchní, vnější. Kromě toho ovšem velkostatek Konopiště bude vyžadovati, aby se brzo rozhodlo o hospodářských poměrech v něm, aby zejména podniky průmyslové, pivovar, byly uvedeny pod technický dozor a aby tam byla provedena technická revise, aby uvedeny byly pod dozor veliké a důležité lomy konopištské, o dvorech aby se rozhodlo, zkrátka, aby republika zasáhla do všech oborů hospodářských života konopištského.

Konopiště je jedinou větší památkou po Habsburcích, jediným místem, kde žil význačný Habsburk až do poslední doby a kde zůstaly stopy tohoto života, nejenom pro přítomnost, ale pro budoucnost. Záhodno, aby lidé viděli stopy tohoto života, aby si uvědomili, co toho člověka zajímalo, co taková panská libovůle, panská zvůle, panské sobectví znamená. Možná, že by to napravilo hlavy i ledakomu z těch, kteří dnes blouzní po převratě, blouzní o tom, jak by se dobře vedlo snad dělnému lidu, kdyby nynější řád republiky byl odstraněn. Bude-li tento řád republiky odstraněn - já jsem přesvědčen, že nebude, - tedy by přišli zase k moci ti pánové, kteří kdysi na Konopišti vládli, a jejich duch by zase rozestřel svá křídla nad celou veřejnou vládou. Bude dobře, když zrovna tito blouznivci se půjdou podívat na Konopiště, aby uviděli, kolik by se kdo staral o tyto zájmy lidu. (Předsednictví převzal místopředseda Klofáč.)

K řeči pana prof. Wiechowskiho bych měl jen několik poznámek. Pan prof. Wiechowski horlil proti tomu, že kol. Klouda jmenoval některá jména při agitaci protimilitaristické a při přípravách k násilnému převratu. Kol. Klouda výslovně přece řekl, že jeho řeč není namířena proti sociální demokracii německé, nýbrž že se týče stran buržoastických, městských stran německých, tedy ovšem překvapuje, že sociální demokrat ujímá se tu stran měšťáckých, které jistě samy by se byly mohly bránit. Ale když už již vytýkal p. kol. Wiechowski, že kolega Klouda uvedl jména těch, kteří se provinili v ruchu monarchistickém, případně protistátním, tedy ta výtka není oprávněna, poněvadž kol. Klouda na nikoho nevolal policii, na nikoho nevolal úřad, nýbrž prostě uvedl to, co bylo zjištěno, naproti tomu však právě p. kol. Stark, zástupce stříbrský, jmenoval dnes také okresního hejtmana, proti kterému přednesl mnoho stížností a volal na něho přímo ministerstvo k zakročení, žádal za jeho odstranění.

Tedy prosím, aby, míní-li p. kol. Wiechowski nějaké výtky činiti, vyvolávati zakročení, aby dříve poučil svého nejbližšího kolegu, poněvadž to, co bylo tu uvedeno proti okr. hejtmanovi - nechci věcně tomu odporovati, nechci to zkoumati - to mělo zcela jinou formu, než pouhé konstatování fakt, které kolega Klouda jistě bez nenávisti provedl a konstatoval pouze jako smutnou zkušenost, které ovšem trpěti nadále nelze. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Klofáč: K slovu je přihlášen p. sen. Hecker. Uděluji mu je.

Sen. Hecker (německy): Slavný senáte! Jestliže my, jako sociální demokraté, používáme rozpočtové debaty k tomu, abychom kritisovali poměry v tomto státě, lze z toho snadno poznati, že právě dělnictvo v tomto státě nejvíce a nejtížeji musí trpěti nynějšími poměry. Chci kritisovati hlavně naše sociální zákonodárství a naše sociální zařízení. V debatě bylo již často prohlašováno, že tento stát si sice vede jako demokratický stát, ale připojuje se ku mnohým již podaným výkazům, chtěl bych také v oboru právě zmíněném uvésti několik důkazů, že tento stát ve svých zařízeních jest vším jiným, jen žádným demokratickým státem.

Bylo si stěžováno na odnětí obecní samosprávy. Také v oboru sociálně-politickém byla vzata autonomii samospráva, i můžeme to mnohými doklady dokázati. Naše nemocenské pokladny jsou sociální ústavy, určené k tomu, aby pomáhaly dělníkům, pojištěncům, v těžkých dobách, v nemoci. Bylo starou zásadou našeho zákona o nemocenském pojištění, že správu pokladen měli míti jen ti, kteří k těmto ústavům spolupřispívají, to jest dělníci a podnikatelé. Avšak od trvání tohoto státu, tomu jest nyní již více než dva roky, nemohly býti konány valné hromady našich pokladen, naše pokladny jsou dnes z části spravovány směrem, jenž všem demokratickým pojmům jest na výsměch. Vidíte to také při našem úrazovém pojištění. Toto bylo rovněž zbudováno na zmíněném demokratickém základě, víte však, že stará správa úrazovny byla rozpuštěna z důvodů, o nichž nyní nechci blíže promlouvati. Od založení tohoto státu nebyly vypsány nové volby do úrazovny. Také zde ve skutečnosti jest správa byrokratická. K tomu ještě přichází, že při kooptaci do správy s německým dělnictvem průmyslovým bylo jednáno způsobem, jenž každé spravedlnosti jest na výsměch, neboť na průmyslové dělnictvo nebyl vzat zřetel skoro žádný.

Nyní několik slov ke kapitole podpory nezaměstnaných: Nechci nyní mluviti o její výši, o zhoršení, ale chci také zde jen říci, že i v tom starém tolik posmívaném Rakousku také nezaměstnaní směli něco do toho mluviti, že mohli spolurozhodovati, kdo jest oprávněn bráti podporu v nezaměstnanosti čili nic. Toto právo jste dělníkům vzali. Nějaký okresní hejtman venku, jemuž jsou často poměry úplně cizími - máme mnoho okresních hejtmanů, kteří se nemohou vmysleti do vlastní podstaty věci, - rozhoduje nyní zcela samovolně dle svého zdání, ne-li dokonce dle své libovůle, má-li se tomu neb onomu dle zákona přiznati podpora v nezaměstnanosti, čili nic. Co tu přichází často na povrch! Mohl bych vám vypočísti tucty příkladů, kdy často osoby největší bídu trpící, které nejvíce byly oprávněny bráti podporu, zcela jednoduše byly zamítnuty. Tak jest tomu ve všech těchto věcech: Zahnízdil se čistý byrokratismus, vzdor všem stížnostem, vzdor všem prosbám a žádostem nebylo posud možno vládu pohnouti k tomu, aby u nemocenských pokladen a úrazového pojištění bylo uznáno spoluurčovací právo dělníků, jejich spolurozhodování o tom, kdo má podporu obdržeti. Dle jakých zásad se tu jedná, nevím. Vidím jen, že se s těmito velikými obory jedná zcela jednoduše zase dle národnostní šablony.

Prosím české soudruhy, aby mi nezazlívali, chci uvésti jen jeden případ, jak aparát klape. V Liberci jest starý dřevěný tkalcovský stav, jenž měl býti vyvezen do Německa. Leží někde u starého domácího tkalce na půdě. Domácí tkadlec žádal za povolení k vývozu. Vláda nyní zahájila zdlouhavé pátrání, ale nebyl tázán někdo v Liberci, zdali vývozem tohoto dřevěného tkalcovského stavu mohou býti poškozeny průmyslové zájmy tohoto státu, nebyla tázána organisace německých textilních dělníků čítající 90.000 členů, nýbrž šlo se na pražskou textilní organisaci. Česká organisace byla dotázána, zdali by v Liberci povstala škoda, kdyby se tento tkalcovský stav vyvezl. Česká organisace musela ovšem přijíti zase k nám, poněvadž o tom ničeho neví; museli jsme dlouho hledati, než jsme nalezli člověka, na jehož střeše tento starý tkalcovský stav leží. Avšak vláda obrací se na pražskou organisaci, na menší, libereckého ústředí však, kde přece Liberec jest ústředním sídlem organisace textilních dělníků německého jazyka, nikdo se neptá, nýbrž dělají se teprve okliky přes jiné organisace. Věc zajisté není taková, aby hýbala světem, uvedl jsem to pouze, abych osvětlil, jak nepochopitelné věci se dějí. Máme sice svobodné právo volební, tak že bychom tento stát zvenčí mohli považovati za demokratický stát, avšak uvnitř provádí se byrokratismus a správa ve všem jednoduše tak, že o demokratickém systému nesmí býti řeči.

Nyní mně dovolte, abych se několika slovy opětně vrátil k podpoře v nezaměstnanosti. Před dvěma lety pořízen byl zákon o podpoře v nezaměstnanosti. Drahota od těchto dvou let dostoupila výše, jakou bychom si nebyli mysleli ve svých nejhorších předpokladech. Přede dvěma lety dne 10. prosince 1918 byl dle starého rakouského vzoru stvořen zákon o podporách v nezaměstnanosti. Jestliže tento zákon, jenž přiznal členům dělnických rodin jednu korunu, živiteli rodiny podporu po případě v obnosu až do jeho nemocenské podpory, jestliže již pro tehdejší poměry nepostačoval, nemůže naprosto postačovati po těchto dvou letech, kdy na jedné straně vše dvakrát, třikrát, čtyřikrát se zdražilo, na druhé straně však podpora v nezaměstnanosti, místo aby k poměrům doby byla přizpůsobena, nařízením byla zhoršena. Jedno nařízení zapudilo druhé, zákon byl zhoršen, a korunou všeho jest nejnovější, tuším, že ve Stálém výboru usnesená nová úprava zákona o nezaměstnanosti. Jestliže otec rodiny anebo živitel rodiny má práci, bez ohledu na to, mnoho-li vydělává, a kdyby také ještě deset členů jeho rodiny bylo bez práce, tu žádný z členů rodiny, jsou-li to dospělí synové a dcery, nemá více nároku na podporu. Jen když živitel rodiny sám jest bez práce, mohou také členové rodiny bráti podporu a to do tří členů rodiny plnou podporu, ostatní po 1 K. Jinak se však tomu má u těch rodin, kde není ku práci schopných členů rodiny. Jak se to dělá zde? Není-li tu ku práci schopných členů, obdrží podporu jen otec. Představte si jen jednou otce se ženou a čtyřmi, pěti, šesti dětmi, jenž obdrží 5 K, jsou však také okresy, kde obdrží jenom 4 K nebo 3 K. Nejvýše obdrží 6 K, v nejpříznivějším případě

obdrží děti za den ještě l K. Ale to ještě neplatí pro všechny. To neplatí pro ty, jirnž jest přes 65 let. To jest zajisté největší krutost, jaká může býti. Prosím, dělníci, kteří 30-40 let pracovali pro společnost - a to činili všichni, kteří jsou tak staří - kteří dali svoje nejlepší síly mládí za nic, jen aby den ze dne mohli živořiti, ti nyní za trest, poněvadž celý život nedělali nic jiného, nežli že pracovali pro společnost a sestárli a nyní vyjdou z továrny, poněvadž není již práce, ti za trest mají nyní pozbýti také nepatrné podpory v nezaměstnanosti.

Když se ve státě takto jedná s massami - a tím nejsou postiženi jednotlivci, nýbrž desetitisíce a statisíce - pak nesmíte se diviti, že bolševismus tak snadno nalézá přístup v massách. Nedivím se tomu, divím se naopak, že tomu není hůře, což ovšem nutno přičísti pouze rozvážnosti většiny dělnictva. Podali jsme již v létě návrhy na zvýšení podpor, na zavedení drahotního přídavku. Avšak návrhy jsou pochovány, místo zlepšení máme zhoršení. Jest také zcela falešné, když náš ministr sociální péče prohlašuje: Musíme podpory odbourávati, lidé by více nepracovali. Nejsou jen ministři, kteří tak smýšlejí, jsou také mezi občanskými kruhy, kteří se domnívají: ano, platí-li se vysoké podpory v nezaměstnanosti, nepracuje nikdo více, nechce nikdo více pracovati. To jest urážkou dělníků a kdyby dělnictvo bylo takové, pak splatilo by vám tuto urážku, kterouž tím dělnictvu činíte, zcela jinak. Jděte ven, přijďte k nám, naši lidé přijmou každou práci, jdou žebrat o práci, běhají od továrny k továrně a nemohou žádné dostati. Odvoláváte-li se snad na to jedno nebo dvě procenta dělníků, kteří neradi pracují, zůstává to přece urážkou dělnictva, označujete-li je jako líné.

Nyní, prosím vás, představte si otce rodiny, jenž jako nezaměstnaný dostává pro

sebe 5 K a pro každého člena rodiny ještě 1 K, jde-li to dobře; jak má s 10 K denně vydržovati 5-6člennou rodinu? Chtěl bych se zeptati pánů, kteří ohrnuji nos nad línými dělníky, co by činili, kdyby měli žíti s těmito několika korunami. To jsou ovšem věci, které nemohou zůstati. Ovšem pan ministr si věc usnadňuje. On nebo vláda řekne: My zcela jednoduše místo 250 milionů, které byly předešlého roku vydány na podpory nezaměstnaných, vřadíme letos již jen 95 milionů. Zde, měřeno na těchto cifrách, jest snadno tvrditi: Nezaměstnanosti ubylo. Pánové si to skutečně usnadňují, domnívajíce se, že, nebude-li nic více placeno, přestane pak nezaměstnanost; nepotřebovali by pěstovati průmyslovou politiku, nepotřebovali by v nijaké formě pěstovati hospodářskou politiku, potřebovali by jen zaraziti podpory v nezaměstnanosti a tím by také rozřešen byl problém podpor v nezaměstnanosti. Tak se tento problém neřeší, tak se zjevy nejvýše ještě zhorší. Domníváme se, že jest nejvýš na čase, aby se zde něco podniklo. Jestliže ministerstvo sociální péče anebo vláda zamýšlejí podati zákon na úpravu podpory v nezaměstnanosti, jenž vyměřen jest na dlouhou dobu, kterýžto zákon zamýšlen jest dle Gentského systému, může to platiti jen pro dobu, kterouž můžeme označiti jakožto normální; to však bude trvati léta. Do té doby musíme míti něco jiného, sice bude dělnictvo, kde nezaměstnanosti neubývá, nýbrž přibývá, kde nevíme, co nejbližší doba přinese, naléhati, na to, že se zde musí něco státi. A bude úlohou všech zodpovědných činitelů, aby se zde k věci přistoupilo se vší energií.

Abych řečnické doby přespříliš nevyužitkoval, chci zde jen ještě krátce o něčem se zmíniti. Jak tomu jest s podporou v nezaměstnanosti, tak to také vyhlíží s úrazovým pojištěním. Na začátku své řeči mluvil jsem jen o správě úrazovny. Avšak představte si také materielní stránku. K rentám povoluje se drahotní přídavek 30-40%; víte, že všichni, kdož berou rentu, zařazeni jsou dle mzdy válečné a předválečné, tedy většina dělníků, kteří béřou rentu s ročním výdělkem méně než 900 K, z čehož obdrží 60%, takže úplně k práci neschopný člověk, jenž béře rentu, v nejpříznivějším případě béře týdně 11 až 12 K. Tento zcela k práci neschopný člověk má sebe a dle okolností ještě svoji rodinu vyživiti s 10-12, nejvýš 12 K týdně! Také 30-50procentní přídavek jest nadále zcela nedostatečný a nemůže zůstati. Jest samozřejmé, že zde musí nastati změna k lepšímu. A že tomu jest tak, jest následek toho, že nebyly vypsány volby, že není vlastního zastoupení kruhů povolaných.

Dovolte mi jen ještě, abych zcela krátce poukázal na některé jiné vady. Nenalézáme v rozpočtu, že mají býti vybudovány živnostenské inspektoráty. Úřední obvody živnostenských inspektorů jsou nesmírně veliké, k tomu jsou inspektoráty ještě jinými pracemi tak přetíženy, že jednoduše nemohou plniti své vlastní úlohy, dohlížeti na závody, studovati poměry. Také zde můžeme jako ve věcech podpory v nezaměstnanosti a mnohých jiných věcech ven pohlédnouti na německé Rakousko a Německo. Co tam se stalo od války! Jaké pokroky učiněny byly v zájmu dělnictva!

Musíme seznati, že my zde v Československu jsme zajisté nejvíce pozadu ze všech středoevropských států. Nemáme, ač to již tak dlouho bylo slibováno, žádného zákona o dovolené. Víte, že si dělnictvo v závodech svými organisacemi ve většině případů a povolání vybojovalo od zaměstnavatelů dovolenou. Ve všech těchto smlouvách jsou již od dvou let tyto dovolené upraveny, při čemž se vždycky praví: Tyto smlouvy platí tak dlouho, až státní zákon dovolenou upraví. Čekáme na to, nevidíme však, že by se s některé strany činily přípravy, aby také ve příčině zákonité úpravy dovolené pro dělnictvo se něco stalo. O nutnosti těchto věcí nechci zvlášť mnoho mluviti, poněvadž každému jednotlivci musí padati do očí.

V ohledu živnostenském máme totéž. Nemáme smírčích úřadů jako v Německu a v německém Rakousku. Víte, že zápas existenční, zápas o korunu mzdy následkem drahoty musí se stále přiostřovati a musí samozřejmě přivoditi vždy více konfliktů mezi podnikatelem a dělníkem. Nemáme, co v Anglii a právě tak v jiných státech trvá již od desetiletí, smírčích úřadů, kde zákonem má a může býti stanoveno, že v tom neb onom sporném případě nestranně o věci může býti spolurozhodováno, kde mnohé stávky, kteréž hospodářským životem těžce otřásají, mohou býti zažehnány. Po všem tom ovšem vládě ničeho není, o vše to se nestará. Domníváme se tudíž, že by již bylo na čase - chcete-li, aby v tomto státě byl pořádek a klid - abyste se starali o to, aby třídy, kteréž nespravedlností, nouzí a bídou nejvíce musí trpěti, byly uspokojeny. Chcete-li, aby tento stát vůbec došel klidu, musíte v tomto oboru pokusiti se o všechno, aby dělníkům zjednána byla možnost živobytí, a nepůjde, aby se snad myslelo: Jen když máme hodně vojska, pak mohou nezaměstnaní venku zemříti hladem, pak mohou dělníci činiti, co chtějí, pak je zkrátka nakrmíme olovem.

Nebudete se moci opírati o mocenské prostředky starých reakcionářských států. Budete muset nahlédnouti, že se poměry změnily a že v dělnictvu, ve velkých massách lidu až nahoru do intelektuálních kruhů jest dnes jiné mínění. Záruka, že vás chrániti budou bajonety, jestliže hlad dožene massy k zoufalství, to byla by pochybená politika. Ale jak věci jsou, zdá se, že tomu tak, že tuto politiku pěstujete. Nemůžeme proto hlasovati pro rozpočet, poněvadž, co již tak často bylo řečeno, nejdříve musíme pečovati o to, aby náš lid, naše dělnictvo mělo možnost žíti, aby chráněno bylo před hladem, aby dostalo práci. Všechno jiné musí ustoupiti do druhé řady. Z těchto důvodů nemůžeme hlasovati pro rozpočet a jest zapotřebí, aby také vláda se v budoucnosti vážně zabývala těmito věcmi. Neučiní-li tak, pak si dělnictvo pro své právo přijde a nastane doba - nevíme, kdy zde bude - kdy nejen část dělnictva, nýbrž kdy veškeré dělnictvo jako jeden muž se vzepře, jestliže mu konečně nedopomůžete k jeho právům. (Potlesk na levici.)