Pánové, nemám dosti slov, abych vyjádřil bolest nad takovou úrovní našich obrazoborců, kteří k ničivé své práci nemají žádného důvodu, než špatně pochopené vlastenectví a náboženskou nesnášenlivost. (Předsednictví převzal místopředseda Kadlčák.)

Tento vandalismus neuškodí církvi, ale ublíží a poškodí staré české umění a ublíží českému jménu v cizině, protože zločiny spáchané na kultuře jsou neodpustitelné a dotýkají se všech kulturních národů. Víte dobře, jaký rozruch způsobilo a protest vyvolalo, když byla zničena kathedrála remešská. Tu bolest cítili jsme všichni, ačkoliv to nebyla naše památka. Proto vznáším důtklivou prosbu k vládě i ke všem politickým stranám: působte všemi prostředky, hlavně ale poučováním, aby již jednou přestalo hanobení staré české kultury, protože všechna státní subvence umění bude zcela zbytečnou, když suroví obrazoborci budou vybíjeti své ničivé pudy na ničení starých uměleckých památek. Celý rozpočet XIII. kapitoly nevyváží materielně ohromné kulturní škody, které spáchány byly na českém umění ve jménu špatně pochopené svobody.

Jestliže v rozpočtu ministerstva školství a národní osvěty položky na školy a na umění zdají se mnohým býti malými, zdá se naopak rozpočet na kultus příliš velikým. Ba, mnozí se nad touto položkou rozčilují. Titul >kultus< není však vhodně volen, protože v rozpočtu 50 milionů není všecko věnováno kultu, to jest bohoslužbě, ačkoli tentokráte nalézáme v tomto obnosu příspěvek církvi katolické, dvěma evangelickým, řecko-katolické, židovské a různým vyznáním, jak tam stojí.

Na pravou bohoslužbu a na kostelní potřeby jest věnováno velmi málo - pouze 195.000 K, a to jsou ještě právní závazky Náboženské Matice, která jest povinna vydržovati přes 200 kostelů v zemích českých. Že Náboženská Matice je dnes pasivní, není vinou církve, nýbrž bývalé rakouské vlády, po níž jsme převzali aktiva a ovšem také mnohá pasiva. V položce 50 milionů jsou obsaženy též příspěvky na vychovávací ústavy a na vyučování náboženství, což jest odůvodněno kulturní potřebou.

Dosti slušný obnos je určen na restauraci církevních budov s hlediska péče o zachování vzácných památek českého umění stavitelského. Část jest věnována na výslužné sestárlých kněží se stanoviska lidskosti a sociální péče.

Největší položka spadá ovšem na platy duchovenstvu, které vykonává však služby ve prospěch státní agendy vedením matrik, evidence populační, školní, vojenské atd. Proto jejich platy měly by býti vlastně zařaděny do rozpočtu státní administrativy. Posléze subvence kultu na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou diktovány jednak právní povinností, jednak jsou diktovány státním ohledem, neboť chceme-li tyto země udržeti, jest jistě nutno získati tamější duchovenstvo. Kdyby svrchu uvedené položky na vyučování, udržování starých stavitelských památek, pense a administrativní služby byly z titulu kultus vyloučeny a zařaděny do příslušných kapitol různých ministerstev, zbylo by z těchto 50 milionů velmi málo na udržování pravého kultu. Namítá se, že lidé bezvěrci musí přispívati daněmi na konfesijní podniky, kterých nepotřebují. Pánové, státní občan musí přispívati daněmi na mnohé vládní nutnosti, ačkoli jich zrovna sám nutně nepotřebuje. Tak my platíme všichni na armádu, na policii, ačkoli mnohý občan jest tak chud, že mu nikdo nemůže vzíti nic a proto ochranu svého majetku nepotřebuje. (Hlas: Ale vás chrání!) A vás ne? Já říkám, že někdo je tak chudým, že ochrany majetku nepotřebuje. Ale já ukážu ještě na něco jiného. I prostí horalé ve vzdálených krajích platí na příklad na divadlo, na musea, na akademie, na university, ačkoli jich za celý život vůbec nespatří. Vždyť do Národního divadla se nemůže ani kulturní a inteligentní občan dostati, když se nechce tlačiti ve frontě. Já jsem se vůbec nemohl dostati do Národního divadla, ačkoliv jsem se o to přičiňoval.

Kdyby státní daně vyměřovaly se podle konkretní potřeby jednotlivcům, pak bychom, myslím, těch 14 miliard nesehnali.

Rozpočet kultu nezamlouvá se snad některým jednotlivcům, ale vyhovuje tužbám velikých vrstev lidových a přispívá k rozvoji veřejného blaha. Blaho veřejné nespočívá jen ve hmotném blahobytu a ve hmotné civilisaci, nýbrž jest podmíněno též rozvojem kultury vniterné, duchovní a vývojem nábožensko-mravním.

Že blaho veřejné nespočívá jen v rozmnožení majetku a v hmotných zásadách, ukazuje nejlépe rozervanost moderního člověka a nápadný sklon celých národů k anarchii přes všecky hospodářské reformy a výhody ochranářského zákonodárství. Nelze upříti, že za posledních třicet let byla provedena celá řada hospodářských oprav, jež učinily lidovým vrstvám zápas o životní potřeby snesitelnějším. Přese všecky tyto opravné snahy na poli sociální politiky nepodařilo se dosud dosíci sociálního smíru a spokojenosti v širších vrstvách společenských. Panuje v celé Evropě všeobecná rozladěnost místo vnitřního uspokojení nad rozvojem nynější hmotné kultury, poněvadž byla zanedbána kultura ducha.

Moderní lidé objevili a opanovali dříve neznámé síly přírodní, ale nad silami své přirozenosti, svého nitra nejen že nezískali větší vlády, nýbrž namnoze jí pozbyli následkem mylného materialistického názoru na život. Civilisace hmotná, technická, předhonila mravní kulturu ducha, a toto nepřirozené rozpětí mezi civilisací a kulturou je kořenem neutěšených poměrů společenských nejen v Evropě, nýbrž i bohužel v našem státě.

Bez pokroku technické práce není možným u nás zvýšení hospodářského blahobytu, jak správně tvrdí ministr financí Engliš, ale že pouhou technikou nelze uspořádati život lidský, dotvrzují všichni znatelé sociálního života. Technika, která vede ducha lidského ku vítězství nad hmotou, může se státi osudnou, jestliže člověk zapomene v opojení svých úspěchů hmotných na věčnou svou úlohu tvořiti stále nejen nové mechanismy, nýbrž i nové mravní mocnosti jako ochrannou hráz proti přesile materiálnosti.

Čím více v našem státě, pánové, budeme usilovati o větší pokrok techniky, tím více musíme po příkladě velké republiky americké pečovati o mravní vyspělost našeho lidu. Rozvoj techniky dle Goldsteina vede přímo k náboženství, neboť veliká civilisační činnost technická upravující hmotný byt člověka musí jíti současně s činností kulturní, posilující a ozbrojující duši lidskou.

Kdo tudíž upřímně to smýšlí s lidem, komu skutečně záleží na pravém sociálním blahu veřejném, bude podporovati všecky složky mravní kultury, všecky tvůrce mravních hodnot, ať již pracují ve škole, v atelieru, v divadle aneb ve chrámě, a nebude ani okamžik váhati projeviti plný souhlas s rozpočtem kultu, jenž zatěžuje celý rozpočet republiky necelými čtyřmi procenty a směřuje k získání nutného souladu mezi kulturou hmoty a kulturou ducha.

>Náš nový stát nutně potřebuje pevné mravní základny,< pravil náš president Masaryk, který jako profesor ve spisku >Ideály humanitní< (str. 54) píše: >Nedovedu si představiti posledního rozřešení mravní otázky bez náboženství.< Proto podpora věnovaná duchovnímu vedení lidu není vlastně podporou církve, nýbrž je podporou duchovních potřeb lidu. Republika nesmí se říditi jen heslem: >vše projídlo<, nýbrž též heslem: >něco pro ducha<. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Udílím slovo dalšímu řečníku panu senátoru Polachovi.

Sen. Polach (německy): Slavný senáte! Poměr všech výloh na vojenské účely k výlohám na účely školní vyjadřuje přibližně poměr vážnosti, jakou vláda chová pro vojenskou a duševní výzbroj. Nebudu se nad tím rozhořčovati, víme velice dobře, že škola nikdy ničím jiným nebyla a také nyní ničím jiným není, než politikum, že se v ní vyjadřuje, byť i mnohdy v idealistickém nebo ideologickém zabarvení to, co si přejí od státu a společnosti jednotlivé skupiny, hospodářsky zúčastněné, jak se jeví ve stranách. Do jisté míry každý jako příslušník jisté strany promítá svůj názor na stát a přeje si, aby byl stát uskutečněním ideí, o které se politicky zasazuje. Proto projevuje se v současném období dějinného vývoje ve všech formách rozpočtu to, co jednotlivé strany chtějí ohledně státu a společnosti. Zajisté mísí se v to něco ze světového názoru, má to však více dekorativní než podstatnou cenu, je to více na povrchu věcí, ale ne v jádru. Nechci zapírati, že také náš názor, názor sociální demokracie na školu, odpovídá našemu společenskému, chcete-li našemu názoru na stát, jakkoliv se stavíme trochu nedůvěřivými proti pojmu státu, protože historickým vývojem se stal nástrojem vlády nad lidmi, kdežto my chceme organisovati společnost v zájmu lidstva, jako nástroj správy. Ale přirozeně i my si přejeme, aby se stala škola nástrojem k uskutečnění myšlenek a ideálů, které jsou ideály socialismu, nástrojem k uskutečnění socialistické solidarity lidstva, nástrojem k přemožení třídních protiv a třídních zájmů, nástrojem přípravy společenského řádu, ve kterém každý jedinec své osobní zájmy podřizuje zájmům druhého.

V Rakousku byl názor na školu vlastenecký. Názor na školu, jak si ji přejí míti měšťácké strany, je také vlastenecký. Dříve bylo vlastenectvím >habsburkování< a všecky ty lživé legendy o tomto rodě, který považoval rakousko-uherskou monarchii za fideikomis vlastního domu. Vlastenecké legendy a vlastenecká výchova sloužily k udržování tohoto nepřirozeného poměru. A o to vše se zasazovaly národní strany měšťanstva, protože část jejich třídních zájmů byla souběžnou se zájmy dynastie, poněvadž jednaly dle zásady: Náš císař jest absolutistický, vykonává-li naši vůli, jestliže jsou tím chráněny naše konservativní, společenské a státní zájmy.

A musím říci, vážené shromáždění, že v tomto ohledu mezi měšťáckými stranami neliší se strana klerikální. Prohlašuji zde se vší určitostí, že odsuzuji jako dobrý sociální demokrat každého člověka, který uráží náboženské city něčí a neváží si náboženského přesvědčení jiných lidí. Pravím výslovně, že to mohu činiti jako velmi dobrý socialista, neboť v tomto hlubším smyslu programový bod o náboženství byl chápán jako soukromá věc, v tomto smyslu, a ne jako to, co ten nebo onen jako osobní mínění vyslovuje, jenž, jsa osobně náboženským filosofem, cítí potřebu o věcech světa vykládati. To je správné stanovisko. Jsem poslední, jenž by zapíral, že připadá církvi a náboženství veliký význam v historickém vývoji školství. Není žádné pochyby, že měla ve středověku velký význam, že jej má též v tom smyslu, v němž náboženství zaujalo stanovisko s určitého světového hlediska k věcem, s hlediska, že vychovává lidi na občany onoho světa, v podceňování, zanedbávání, odmítání pozemských zájmů, což vyplývá z cítění veskrze idealistického. Neměla však žádného smyslu na půdě skutečnosti, nebo nemá nyní žádného smyslu. Ale s takovýmto pojetím náboženství nebo náboženské výchovy nemá onen názor nic společného, který chce školu míti proto, aby svými prostředky nevychovávala mládež na občany království božího, nýbrž na povolné poddané pozemského království církve, a chce ji vychovati k názoru - a také proto nerozlišuji klerikální stranu od jiných stran - k názoru, že je hájena křivda kapitalistického hospodářského řádu, o něm víme jako historicky myslící socialisté, že měl svou dějinnou nutnost jako Bohem chtěná nutnost. V tomto je velká přizpůsobovací schopnost zástupců církve, kteří se stejně dobře srovnají s absolutismem jako s republikou, s monarchismem jako s demokracií. Náhled, jako by měla míti církev zvláštní právo na školu, jeví se jako rozpor s positivními a konkrétními zájmy výchovy občanů státních a výchovy společenské, aniž bychom chtěli v nejmenším čeliti náboženským vlivům, vyplývajícím z náboženských potřeb lidí, a které se uplatňují mimo stát a jeho zřízení. Ale názor, který se stotožňuje s historickým bezprávím státu a schvaluje je, je tentýž názor, dle něhož jeden z největších myslitelů všech časů, Tomáš Aquinský, praví v úvodu k parmskému vydání >Státu Aristotelova<: >Je prospěšné, aby byliotroci, kteří vzdělávají zemi, silni na těle, ale slabí na duchu. Tak budou užitečnějšímik vzdělávání země a nezvrhnou se, aby kuli pikle proti svým pánům.< Myslím, že to byl pro tehdejší dobu, pro XIII. stol. zcela ideologický projev stanoviska k poměrům stavovského zřízení, a chci pouze ukázati, že přizpůsobení... (Posl. dr Reyl: Která stránka?) Je to parmské vydání XXI., strana 662.

Vážené shromáždění! Co se týče našich programových požadavků školských, byly již vysloveny v programu, který si vytkli sociální demokraté před 30 lety. Nejdůležitější programové body jsou: Požadavek světskosti školy, povinné návštěvy veřejných škol, bezplatnosti vyučování, vyučovacích pomůcek a zaopatření, poněvadž ten, kdo se stotožňuje s třídním nazíráním, zajisté z pedagogických a mravních důvodů nemůže si přáti, aby si již děti uvědomovaly sociální rozdíly tříd, a protože je zajisté v zájmu vážného nazírání na stát stejnoměrná a skromná, ale výživu zajišťující výchova.

Ale chtěl jsem mluviti dnes o něčem jiném stran školy - a to bych rád zdůraznil - o škole, jakožto nejdůležitějším prostředku lidské ekonomie. Bylo vždy jedním z největších zločinů, kterých se ekonomicky hospodařící lidstvo dopouštělo samo na sobě, že mrhalo příliš mnoho duševní energie nesprávným přidělováním, nevhodnou volbou škol atd. a to stává se katastrofou pod vlivem této světové války, která vedle drahocenného kapitálu zničených statků, zničených hospodářských možností, zadlužení států, zadlužení pracovních sil pro příští časy, přineslo nejhorší zničení nejcennějšího kapitálu, který vůbec lidstvo má, kapitálu lidského. Zahubení ohromného počtu lidí činí nezbytným, abychom dbali ekonomie sil. To jest zájem, v němž mají všechny národnosti cíl a v němž se závodí, i domnívám se, že smím vyvolati ducha muže z vás, jenž nám je právě tak svatým jako vám samým, který vyjádřil před 300 lety myšlenku organisace školy s největším využitím sil a s nejlepším přizpůsobením ku psychologickým předpokladům, šlechetného Komenského, muže, který vyšel z českého lidu jako apoštol ideálů lidskosti a stal se vzorem pedagogicky hluboké lásky k bližnímu, kteráž bude si vyžadovati obdivu všech věků. Již v >Magna didaktika< v kapitole XXIX. nalézá se slavné místo. Dovolte, abych je přečetl: >Zamýšlíme všeobecné vyučování všech, kteří sejako lidé zrodili, ve všem lidském; spolu musí býti všichni vedeni tam, kam ažmohou býti vedeni, aby se vzájemně oživovali, povzbuzovali a pobádali. Všichni majíbýti vzděláváni ve všech ctnostech, také ve skromnosti, svornosti a vzájemné úslužnosti.Proto ať nejsou příliš záhy od sebe odloučeni, aby se neskýtala některým příležitost,aby měli sami v sobě větší zalíbení než v jiných, a ostatními vedle sebepohrdali. Chtíti určiti již v šestém roce každého, jakému povolání jest způsobilý,zda-li pro vědy nebo řemeslo, jeví se zajisté ukvapeným. Ani síly ducha, ani chuť anáklonnost se zde ještě dostatečně neprojevují. Později oboje lépe vynikne, právětak, jako nerozpoznáváme v zahradě, pokud jsou rostliny ještě jemné, které z nichmáme vypleti a které pěstovati, nýbrž teprve tehdy, když povyrostou. A nejenom dětibohatých šlechticů a úředníků zrodily se pro podobné hodnosti, aby pouze jimmusely býti otevřeny latinské školy, ostatní aby byly jako beznadějné odmítnuty.Vítr vane, kam chce, a nezačíná vanouti vždy v určitou dobu.<

Prorockým zrakem, můžeme říci, nebo pedagogickou intuicí předvídal Komenský v těchto slovech nutnost jednotné školy a pracovní školy, dva body školní reformy, pro které v našem rozpočtu není vzpomenuto ani haléřem, ani haléřem pro pokusnou školu dle nejmodernější pedagogiky, ku které dnes náležejí všichni pokrokoví učitelé celého světa. Ani nejmenšího pokusu, aby se škola přizpůsobila psychologickým vymoženostem poznání dětské duše, které se mají dáti do služeb správně organisované školy. Psychologická analysa duše dítěte nám ukazuje, že rozhodnutí o nadání a směru vloh pro mnohé předměty, které jsou směrodatné pro volbu školy a povolání, pro volbu životní dráhy, že podobná rozhodnutí se činí mnohdy v době, kdy ani rodiče, ani učitelé a co je ještě mnohem důležitější, ani sám žák nemůže poznati praktické vlohy. Tak volí se často u mnoha dětí povolání a škola dle náklonnosti, která není vždy příznakem vloh a která se velice často ukáže jako životní mýlka, již nelze více napraviti. Nechci přece zde uspořádati pedagogické pojednání, ale přisvědčíte mi, že pro rozhodující věc, jako pro jazykovou a mluvnickou stránku našeho středoškolského studia, je věk deseti nebo jedenácti let příliš časný, že se sice lze naučiti mechanické stránce řeči, ale připustíte, že pro logickou činnost souvislého myšlení, jak ji pěstuje mathematika, jest stáří, v němž se činí rozhodnutí, příliš nízké a že by to nebylo žádným neštěstím, nýbrž zvýšením pedagogických výsledků, kdyby se společné základy vyučování školního rozložily na mnohem delší dobu, než-li tomu jest dnes. Nechci rozhodovati, zdali do 14 nebo 12 let, poněvadž to jest věcí pedagogických a psychologických odborníků. Co by to však znamenalo, kdyby bylo lze odložiti rozhodnutí o správné škole vlastní organisací školní a kdyby vysoké procento dětí, které chodí nyní do nesprávné školy, nemuselo více přecházeti do jiných. Proto se přimlouvám, abyste se tím vážně zabývali, chcete-li přispěti vlohám, chcete-li přispěti vzestupu nadaných v zájmu společnosti a státu; přimlouvám se, abychom se zabývali těmito vážnými myšlenkami školní reformy v tomto smyslu, aby zjednána byla větší pohotovost a pružnost našemu školnímu organismu, aby umožněn byl přechod od jednoho typu k jinému. To je požadavek jednotné školy.

A ještě něco velice zodpovědného. My sociální demokraté jsme přesvědčeni, že na vyšším stupni výrobních schopností bude dána tato možnost, na stanovisku podstatného prodloužení školního období přes 14 let, takže tomu, co se učí dnes v řemesle mimo školu, mohlo by se vyučovati v pracovní škole, kterou lze též spojiti s jinými předměty. A pravím zde, též z jiného důležitého a podstatného důvodu, a to pro výchovu povahy. Víte, jak velký význam má pro vývoj povahy právě toto stáří, kdy většina dětí se propouští ze školy. Dospívání pohlavní okolo 14 let jest rozhodným obratem ve vývoji ducha a povahy celého utváření každého člověka a tu bývá 90 procent dětí i více, dětí veškerého proletariátu vystrčeno do života a vydáno všem náhodám. Jsme tudíž pro to, aby péče ve formě školní sáhala ještě za toto stáří. Když jsem u konce doby povinné návštěvy školní, kterou si myslíme značně prodlouženou proti stavu nynějšímu, pak je nutno, aby se z pouhé fráze stala skutkem často citovaná slova: >Non scholae, sed vitae discimus<, aby při volbě povolání byli vzati na radu všichni ti činitelé, kteří mají podstatné zkušenosti ze života a kteří mohou posouditi, čeho jest nám zapotřebí v praktickém životě v různém povolání. Jest zapotřebí poradny pro povolání, která neponechá náhodě, k jakému povolání která skupina se přikloní, při čemž se pak ukáže, že v jednom zaměstnání je lidí příliš mnoho, v jiném příliš málo, nýbrž která má po ruce celý statistický materiál o vyhlídkách jednotlivých povolání, kterých povolání netřeba se chápati proti náklonnosti a nadání z ohledů na náhodnou konjunkturu. Tento náš požadavek jednotné a pracovní školy jest v zájmu společnosti i v zájmu jedince.

Ještě něco jiného. Míní-li někdo, že se tím sníží ideál vzdělání, budeme-li míti jednu školu, kde příští podřízení úředníci nebudou se musit učiti řecky a latinsky, za to však něčemu jinému - jsem sám klasickým filologem a nebudu zajisté podceňovati význam klasického vzdělání - pak musíme proti tomu klásti otázku, kolika lidem z těch, kteří prošli touto školou, naskytne se příležitost, aby ducha tohoto vzdělání sami na sobě vyzkoušeli a pronikli až k jádru věci, kdežto zatížení středoškolského vyučování těmito předměty je ztrátou času a možnosti naučiti se tisíci jiným věcem, které souvisí s moderním životem. Bude ovšem možné vyrovnání, ale počet těch, pro které tato stránka vzdělání přichází v úvahu, jest zcela omezen.

Jen si představte následující. Do první třídy dnešní střední školy chodí asi 100 dětí a ku konci, když projdou celým středoškolským studiem, zbude jich u maturitní zkoušky snad 20. Jest správné, že těchto dvacet znamená nejlepší výběr pro potřebu života? Jest správné, že u nich orgán, který jest v hlavě, jest nejlépe vyvinut? U mnoha jiných je jiný orgán, který sídlí na jiném místě těla, předpokladem, že vyšli z tohoto výběru. Ale nehledě k tomu, jest dnešní střední škola činitelem výběru? Je to v zájmu biologického chápání života? Zajisté nikoli. Ale za to bylo těch 80, kteří nebyli uznáni za hodny jíti na vysokou školu, špatně připraveno ve většině případů pro své povolání řemeslnické, obchodní, umělecké a jinaké praktické zaměstnání. Byli předčasně odstrčeni. Proto se musí naše veškeré školní organisace zříditi tak, aby bylo možno v každé době přestoupiti k jinému směru. Jsem přesvědčen, že to bude míti za následek, že se pak budou učiti latině a řečtině jenom ti, kteří z toho něco mají, kteří hlouběji do toho vniknou a jimž to jest důležitým přechodem k různým jiným věcem. Nerad bych se však zdržoval u těchto podrobností.

Chceme tedy, aby škola sloužila výběru, chceme vzestup nadaných, a to není v rozporu se socialistickým světovým názorem. Neboť ten, kdo míní, že chceme odstraniti přirozené rozdíly mezi lidmi, zná špatně socialismus. Nerovnost práv, kterou znamená větší přirozené nadání, zavazuje k větším výkonům a v době, kdy bude ceněn výkon pro celek, bude to podstatnou a důležitou odměnou pro lidstvo. Pouze v kapitalistickém hospodářském řádu hraje vztah mezi vysokým příjmem a výkonem velkou úlohu a zapírají lidskou přirozenost, kdož míní, že má věčnou hodnotu to, co označujeme v historické fási kapitalismu jakožto výběr a vztah ku věcem, zapírají lidskou povahu, kdož chtějí tvrditi, že to, co vnesl do lidstva zvrhlý kapitalismus se svou nepřirozeností, je výrazem přirozených poměrů, že to jest přirozené, kdežto naopak je to proti přírodě. Přirozené rozdíly potrvají dále, nebudou tak veliké jako nyní a obraz výběru, tak jak nám jej dnes představuje odstupňování lidí ve společnosti, je vším jiným, nežli projevem biologického zákona. Nejsou to ti nejkrásnější, nejlepší, nejsilnější a nejzdatnější, kteří jsou na vrchu, o osudu jednotlivce nerozhoduje jeho osobnost a ti, kteří staví proti socialismu individualismus, zapomínají, že kapitalismus ruší hodnotu osobnosti tím, že nutí jedince, aby sloužil nekulturní společnosti, a že teprve socialismus, mající na zřeteli celek, může zjednati rozdělení práce dle vloh a že může postaviti každého na to místo, kde se může plně a zcela vyžíti.

Vážené shromáždění! To platí také o národnostní otázce. Přece se již tolik o tom mluvilo při rozpočtové debatě, že ztrácíme téměř odvahu, abychom vždy znovu říkali, jak hledíme na tyto věci s našeho socialistického stanoviska. Můj kol. a straník prof. Wiechowski řekl již přede mnou, že chceme, aby byl národnostní moment odstraněn ze správy státu mocenskými živly. Připojuji k tomu, že tomu chceme v tom smyslu, v jakém rozumíme my, sociální demokraté, národnostmi otázce. Nepopíráme národnost, nechceme proti ní bojovati, naopak, chceme, aby přirozené rozdíly a přirozené vlohy národů závodily a se uplatňovaly, ale musejí se zvrhnouti v době, kdy není nacionalismus ničím jiným, než nástrojem vlády pro stát, avšak jsou úplně zbaveny jedu, děje-li se to ve společenském řádě, v němž závodění jednotlivých individuí a národů neznamená jejich vzájemná ničení a potírání, nýbrž jejich vzájemné doplnění. V tomto smyslu jsme mezinárodními, v tomto smyslu budeme též spolupracovati ve státě v duchu našeho ideálu, jestliže nám stát nepotlačí možnost tohoto rozvoje a tohoto uplatnění. Ale protože vidíme v této vládě jedině vládu hospodářsky silných, zastřenou všemi možnými ideologiemi, halící se do hávu nacionalismu, aby nebylo znáti její pravý třídní ráz, proto stojíme rozhodně proti tomuto státu nejen ve smyslu našeho socialistického ideálu, ale také v pravém zájmu všeho obyvatelstva. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku >pro< sen. dru Veselému.

Sen. dr. Veselý: Vážený senáte! 9. března roku 1919 vydala naše vláda nařízení o soupisu vkladů u peněžních ústavů a v §u 15 tohoto nařízení se praví, že všechny nepřihlášené vklady, které by se soupisu vyhnuly, propadají ve prospěch státu. Od tohoto nařízení a od provádění soupisu uplynulo více než 1¹/₂ roku a my ani v dnešním rozpočtu ještě nenacházíme položky, kolik tyto nepřihlášené vklady ve prospěch státu propadlé činí a zdali se vláda o tyto vklady vůbec stará. Já jsem se přesvědčil dotazem u peněžních ústavů, že se vláda ani dosud nedotázala, kolik vkladů u kterého ústavu se vyhnulo přihlášce a kolik tedy ve prospěch státu propadlo.

Mám za to, že tato věc nestrpí dlouhého odkladu, poněvadž vklady mizejí, vybírají se, třeba že by za to byly peněžní ústavy odpovědny. Ale, třeba by i tyto opomenuté vklady nevynesly několik set milionů, jak kdysi se nám ve finančním výboru vypravovalo, přece z nich bude značná částka připadati ve prospěch státu a myslím, že by se měl stát starati o tuto částku. Nevykonávati zákon a takto přísný zákon úplně opomenouti, myslím, že je pochybno. Dále by mně záleželo na tom, aby ministerstvo financí se této věci ujalo a pokud možná brzo, již snad v dodatečném rozpočtu nám oznámilo, kolik stát z těchto vkladů bude míti příjmů.

Již ve své loňské řeči k prvnímu rozpočtu naší republiky jsem projevil přání, aby při ministerstvu financí byla organisována odborná účtárna, která by zkoumala vyměřování poplatků pozůstalostních z převodu nemovitostí atd., jež u první instance jsou předepisovány. Bohužel, dosud se takovéto opatření nestalo a to, co je, takové malé oddělení o čtyřech nebo pěti úřednících u ministerstva financí, kteří zkoumají výměry prvé stolice, naprosto nedostačuje. To je naprosto primitivní, nedostačující, takže se vyvinul stav takový, že se vyměření poplatků děje v první instanci bez kontroly, bez censury. Vyměří-li tyto poplatky prvá stolice, nebo nevyměří-li je správně, přihodí-li se nějaký omyl, anebo byly-li měřeny špatně, je také dobře. Stát tu je ohrožován a příjem státní může tu býti zkrácen o desítky milionů. Kromě toho je tento stav bez kontroly nebezpečným také proto, že ne všade jsou úředníci, kteří mají dosti citu pro zájmy naší republiky a poněvadž to i svádí úředníky svědomité k malversacím. Ví-li, že již v první instanci není sledován, není zkoumán, ani se nebude starati, zdali to je správně napsáno, správně vyměřeno, tedy to i nejpořádnějšího člověka svádí.

Velice bych žádal o to, aby ministerstvo financí v této věci nápravu opatřilo, a to pokud možno brzy, poněvadž je to v zájmu bezpečnosti státních financí. V první době jsme slyšeli, že za druhý rok se scházely daně zejména na Slovensku slabě, že tam nebylo dosti úředníků našich, kteří by mohli daně vybírati, ukládati a starati se o jejich vybírání a potom, že úředníci maďarští a maďaronští provozovali jakousi sabotáž naší republiky při vybírání daní. Prosil bych pana ministra financí, aby nám pokud možno brzy o této věci předložil prohlášení, vysvětlení, a zejména, aby nám byl předložen výkaz nedoplatků daní. Po dvou letech trvání republiky je možno takové výkazy sestaviti, a nejen dlužních daní, nýbrž také rozdělení dle zemí, abychom mohli posouditi, jak ve které zemi se daně platí a jak se horlivě vymáhají.

Pro ministerstvo financí bych měl ještě další přání, že by bylo potřebí naléhavě sestaviti inventář všeho jmění státního, zejména všech nemovitostí státních. Nemovitosti státní jsou rozptýleny ve všech resortech. I ministerstvo národní obrany a ministerstvo pošt atd. mají svoje nemovitosti, mají jmění státní, které samy spravují. Bylo by potřebí, aby taková celková evidence o tomto státním majetku byla vedena a sledována.