Chtěl bych se dotknouti ještě jednoho. Příjmy ministerstva zemědělství ze státních lesů a statků jsou dosti značné. Tak z lesů a statků v Čechách a na Slovensku 109,699.539 K a v Podkarpatské Rusi 62,385.386 K, ale v pravdě jsou velmi nepatrné. Bohužel, neznám výměry těchto lesů, ale to vím, že platí ještě dnes smlouvy, které stará rakouská vláda, případně uherská vláda uzavřela s obchodníky s dřívím, s Němci a Maďary po většině, o dodávkách tohoto dříví ze státních lesů. Na Slovensku platí obchodník státu za 1 m³ 5-8 K a to v lesích, které jsou lehko dosažitelny, kdežto ve skutečnosti stojí tam 1 m³ dřeva 120 K. Ti páni mají tedy zisk 112 až 115 korun při jednom m³. Takovéto smlouvy měly býti již dávno zrušeny a jest si přáti, aby se tak aspoň nyní co nejrychleji stalo cestou zákona. Kdyby se tak stalo, pak bychom uviděli, že by ministerstvo získalo větší obnosy, které by mohly být věnovány na zvýšení zemědělské produkce.

Druhá věc je, že by stačil menší počet úředníků při státních správách lesů. Často tam, kde dříve byli tři, je jich dnes osm až deset a práce přes to nejde jako dříve. Zde se dá mnoho ušetřit a mohlo by se použíti těchto částek k jiným produktivním účelům. Tímto způsobem by se zvýšily příjmy ministerstva zemědělství neobyčejně a získaly by se prostředky k zvelebení zemědělské produkce, jež jediná nás může vytrhnouti z nesnází zásobovacích a také finančních, s nimiž zápasíme.

Po této stránce jde ministerstvo zemědělství správnou cestou a proto má také naši důvěru i vláda. Bylo by si přáti, aby nejen v ministerstvu zemědělství, ale i u všech vrstev našeho občanstva proniklo poznání: Ten, kdo dokáže, aby všude tam, kde dříve vyrostlo jedno zrno, vyrostla zrna dvě, ten více se o blaho lidstva zasloužil, než vojevůdce, který vyhrál velikou bitvu. (Výborně! Potlesk.)

Místopředseda Kadlčák: Uděluji slovo dalšímu řečníku, panu sen. dru Wiechowskimu.

Sen. dr. Wiechowski (německy): Pánové! V rozpočtovém výboru projevil se v poslední době k velkému uspokojení všech umírněných stran trochu smířlivější duch. Bohužel, musím zjistiti, že toto smířlivější smýšlení bylo prolomeno v plenu řeči pánů kolegů dra Stránského a dra Kloudy. S jedné strany bylo nám vytýkáno, že si stěžujeme úplně neprávem, protože se nám jmenovitě v oboru školství zcela nic nestalo - tak prohlásil pan dr. Stránský. S druhé strany uvaluje se na nás, takřka na všechen německý lid tohoto státu velezrádná aféra. Musím vyjádřiti nad tím své podivení, že pan dr. Klouda své vývody také potud doplnil a zvláště zdůraznil, že tato velezrádná aféra se odehrávala takřka s vědomím vlády, a snad se ještě odehrává a že jsme viděli, jak bývalý ministr a nynější místopředseda, kol. Klofáč, ve velkém rozčilení výkřikem řečníkovy vývody potvrdil. Za těchto okolností musím se tomu nanejvýše diviti, že pan kolega dr. Klouda své výklady ukončil tím, že hlasuje pro rozpočet. Neboť dle mého náhledu bylo by logickým, když se vláda dopustila tak hrubých neopatrností, - abychom to tak při nejmenším pojmenovali - aby pan dr. Klouda a jeho strana hlasovali proti rozpočtu.

Ale nehledě k tomu, vysvítá z řeči pana kolegy Kloudy totéž nepřátelství, na něž si musíme stěžovati, z každého slova, hlavně ze snahy, aby uváděním mnoha jmen denuncoval zde lidi, kteří jsou snad úplně nevinni, jak přímo štval a povzbuzoval veřejnost proti nám, jako nepřátelům státu. Hleďte, pánové, z této nepřátelské nálady vytvořili jste také jazykový zákon a provádíte tento jazykový zákon. Ale což nenahlížíte, že zabraňujete právě tímto jazykovým zákonem a tímto potlačováním německého živlu tomu, oč jste vlastně chtěli usilovati a co jste od nás žádali, totiž sjednocení státu? Když ku příkladu zde v Praze považujete každého, kdo není Čechem, každého Němce za cizince, jenž nesmí mluviti německy na ulicích, v elektrických vozech, jenž nesmí německy telefonovati atd., tu vyháníte přece Němce do jejich jazykových území, odkazujete je takřka na tento úzký okrsek a vylučujete je z ostatních částí státu. A to považují za zcela pochybené, to právě jest opak toho, co žádal bývalý ministr p. kolega prof. dr. Horáček, abychom se konečně všichni cítili členy téhož státu. Jestli nás však odkazujete a vytlačujete na jedno území státu, pak to nenastane. Jak často slyšíme: Když chcete mluviti německy, jděte do Liberce! Je to zcela běžná fráse, kterou slyšíme, jedeme-li elektrickou drahou (Výkřiky.) a právě včera nebo předevčírem řekl jeho magnificence, p. prof. dr. Mareš, ve výkřiku: Jen jděte do Vídně, proč tam nejdete, tam to máte lepší, jděte jen pryč, když chcete. Vidíte, pánové, to jest logická nesrovnalost: S jedné strany žádáte, abychom zde zůstali a s druhé strany činíte nám to přímo nemožným. A to, co jsme zde slyšeli od p. dra Kloudy, - což nechci brát vážně a což, myslím, že také celá veřejnost a vláda pro dobro státu vážně neberou - právě to je důkazem správnosti mého názoru.

Z tohoto hlediska, že se nám zde znemožňuje existovati jako Němcům, musíme též uvažovati o otázce přeložení německých vysokých škol z Prahy do německého území. Nemusíte se vůbec obávati, také to nebylo tak míněno, že by se tím mělo utvořiti středisko irredenty. Jestli se tato irredenta tvoří, nepotřebuje k tomu university. Pan dr. Klouda nám již přece ukázal, že dle jeho názoru irredenta také bez vysoké školy více neb méně jest hotova v jednotlivých územích. O tom není vůbec řeči, jmenovitě němečtí sociální demokraté pohlížejí na otázku přeložení university jedině s hlediska autonomie a se žádného jiného stanoviska. Podporujeme tento požadavek proto, že tomu chtějí vysoké školy samy. Nemáme zde žádné zásadně stranické, politické stanovisko, nebo víme, že nemůžeme za nynějšího stavu, zvláště na našich vysokých školách, provésti to, co dle našeho programu stran vysokoškolského vzdělání vůbec se má státi. Považujeme věc pouze za otázku samosprávy.

K tomu se pojí ještě jiný důvod, který jest zde důležitým a směrodatným. Máme se přihlásiti s požadavky na vypravení našich vysokých škol a cítíme, že též v tomto ohledu jsme utlačováni. Přijdu ihned se zcela konkrétními věcmi, a aby zároveň jeden požadavek s druhým se nekřížil, totiž otázka přeložení a otázka vypravení vysokých škol, musíme se též postaviti na toto stanovisko a proto podali jsme resoluci, aby vláda předložila návrh, kterým by se uvedlo na pořad rychlé přeložení obou německých vysokých škol a německé části Akademie umění do německého území. Tento resoluční návrh byl odmítnut v rozpočtovém výboru. Naproti tomu byl návrh kol. dra Fáčka na provedení zákona o universitách přikázán, případně bylo navrženo předložiti ho vládě, kdežto návrh Srdínkův v poslanecké sněmovně na provedení zákona o universitách byl přijat přímo. Co to dokazuje? Jen si to ujasněte. Provedení zákona o universitách uvádí: Němcům bude Karolinum odňato, jsme na ulici, vyhazujete nás z Karolina. Kam máme jíti? S druhé strany nenecháte nás odejíti z Prahy, máme tedy státi na ulici jako žebráci. (Sen dr Mareš: Vždyť tam máte zaručené užívání Karolina, dokud nebude vystavěno něco jiného!) Prosím, ale v rozpočtu postrádáme položky na vystavění německé koleje u mostu Svatopluka Čecha pro případ, že nás vyhodíte. Doufám ovšem, že se kaše nebude jísti tak horká, jako se uvaří. Nedělám také z toho žádnou velkou aféru. Chci zde pouze vysvětliti naše stanovisko, neboť je to velkou logickou chybou vašeho státu, jestliže na jedné straně toto děláte a na druhé straně nechcete nás propustiti.

Vysokoškolské studium je pro Němce v tomto státě ve svém celku nemožné. Schází nám vysoká obchodní škola, zvěrolékařská škola a báňské oddělení stejné hodnoty. Rozhodujete o všech těchto věcech a ve státním rozpočtu je zařazen velký obnos pro všechny tyto vyučovací ústavy, které jsou u vás zastoupeny vysokými školami plné hodnoty. Pro nás toto vyšší vzdělání možným není. Podali jsme také v tomto ohledu řadu resolučních návrhů, z nichž zejména vytknouti dlužno návrh ohledně zřízení báňského učení při německé vysoké škole technické, aby se mohl otevříti třetí a čtvrtý ročník. Potřásáte hlavou, Magnificence: Non possumus. Proč pak? Jeden z předchozích řečníků řekl, čeho mají Němci zapotřebí ve vyučování, že dostanou. Chcete nám to odpírati. To není obnos, na nějž by bylo bráti ohled. Zde se nemůže přijíti s důvodem, že to mnoho stojí, nemůžeme to zaplatiti, neboť jest to čistě politickou věcí. Chceme si to sami zaplatiti, zcela rádi, jestli nám dáte školní samosprávu. Právě tak se to má s vysokou obchodní školou a vysokou školou zvěrolékařskou. Určujete v rozpočtu částku 200.000 K výslovně na stipendia pro studující zvěrolékařství, určenou pro německé vysokoškolské posluchače Československa, kteří mají jíti do Vídně, aby tam studovali. Doufám, že nahlédnete, že by se těchto peněz lépe upotřebilo, kdyby se jich užilo ku vybavení zdejších vyučovacích ústavů, takže bychom také zde mohli míti, když už ne vlastní vysokou školu, přece alespoň fakultu nebo vysoké učení pro zvěrolékařství v rámci lékařské fakulty.

Ale to není vše, co chci uplatniti, ale v podstatě - to mně zvlášť leží na srdci - chtěl bych mluviti o péči o studenty. Dnes více než kdy jindy také vysokoškolské studium se stalo monopolem, výsadou bohatých. Kdo může dnes dáti svému synu nebo své dceři měsíční důchod nejméně 600-700 Kč? Nikdo si nevezme na byt a stravu mladíka za nižší obnos. Kdo má takové příjmy a prostředky, co dnes stojí knihy? - Knihy, které stály před válkou nebo ještě v poslední době, přede dvěma neb třemi roky, okolo 30-40 K, stojí nyní aspoň pětkráte tolik. Malý počet učebnic stojí skoro 1000 K. Nikoliv zdatní, nejnadanější, nýbrž bohatí a synové zámožných lidí mohou se zabývati vysokoškolským studiem. To se musí změniti právě v demokratickém státě. Zde můžete předcházeti dalekosáhlými reformami, můžete ukázali, že se vám jedná skutečně o povznesení lidu. Zde musí se zakročiti. Nepopírám, že byly stanoveny k podpoře studentstva obnosy, jsou-li dostatečné, nevím. Částečně jsou velké, částečně zdají se velmi malými. Když je pro německou mensu určena subvence jen 60.000 K, zdá se to příliš málo. Tento obnos by se měl na každý způsob zvýšiti peněžním obratem nebo úsporami. Také se mají a musí účinně podporovati různá jiná společná hospodářská a sociální zřízení, které si studentstvo samo utvořilo. Zvláště bych prosil, aby se podporovala stavba baráků, které si němečtí studenti jako čeští sami chtějí stavěti, tím, že by stavební pozemek poskytla súčastněná ministerstva, také na př. ministerstvo národní obrany tím, že by umožnilo vzíti zařízení z přebytků skladišť, odkudž by se jim daly různé předměty zařízení, jako nádobí k vaření atd.

Mluvil jsem prve o samosprávě vysokých škol a zřetel k nim přinutil nás, abychom zakročili ve prospěch tohoto požadavku německého obyvatelstva, ačkoliv ostatně jako strana a socialisticky myslící lidé nemáme vůbec co činiti s otázkou přeložení. Úplná samospráva škol jest plně odůvodněna socialistickými zásadami. Podali jsme podobný resoluční návrh a část tohoto návrhu skutečně v rozpočtovém výboru nebyla sice přijata, ale vládě přikázána. Konstatuji to, nechci říci, že to nic není, snad je to začátek. Doufám, že se senát neodchýlí ve svých usneseních od usnesení rozpočtového výboru. Považte, je to přece nesmysl, uvažujeme-li o tom klidně, má-li školu spravovati příslušník jiné národnosti. To je přece nemožné, nechci vůbec o tom mluviti, že kolega Sokol spravuje německou školu, neboť při tom vstávají vlasy na hlavě. Ale i kdyby to byl sebe objektivnější člověk, přece zůstane osten nedůvěry u podřízených. Jdu tak daleko, že vám přiznám bonam fidem, když říkáte: Dle našeho přesvědčení nebyly zavřeny žádné školy, které nebyly úplně zbytečné. Ale vy musíte také nám přiznati bonam fidem, že se musíme cítiti těžce potlačováni, pronásledováni a utiskováni v těchto otázkách, protože zde není možno se dorozuměti mezi dvěma stranami, z nichž každá si dělá nárok na poctivost. Z té příčiny jsme též pro to, aby naše školy byly oddáleny od otázky národnostního sporu. A čím se to může stát? Tím, že budeme sami spravovati své školy. Vzpomeňte si na to, jak za časů starého Rakouska vyvolávaly ku př. volby v Čechách vždy národnostní pře a boj až do krve. Nyní, když máme skutečně tak uznáníhodné právo volební, není ani stopy po národnostním sporu. Jsou pouze rozepře mezi stranami, ale ne mezi národnostmi. Nad tím bychom se měli zamysliti. Kdybychom přenesli tento stav na jiné pole, mohli bychom lehce ponechati školy jednotlivým národnostem.

Pánové! Nemyslete, nenamítejte mi, že nemám mluviti jako sociální demokrat o národnostní otázce. Jsou zajisté mezi sociálními demokraty velice radikální skupiny, které říkají, že nám po národnosti nic není. To se však neshoduje. To jsou hypertrofické živly na půdě radikalismu. Považte sami, když si představíme ideál socialistické společnosti, pak nebude žádných tříd, ale budou národnosti. Socialistický společenský řád nemůže odstraniti národnosti. Třídy zaniknou, ale s národnostmi budeme si to musit ujasniti a, přidržíme-li se přísně těchto našich zásad, musíme říci: Nemáme odsuzovati pouze třídní nadvládu, ale musíme odsuzovati přirozeně s toutéž přísností nadvládu jedné národnosti. V národnostním státě, v státním útvaru, který je obýván mnoha národy, přicházíme prostě k tomu, že klademe tento požadavek: Odloučení od národnosti a státu. Jen tak může to prospěšně skončiti. Proto vás žádám, odvraťte se od politiky chauvinismu, od politiky dra Kramáře, Sokola a Mareše a přibližte se raději k politice socialistické, neboť je mým přesvědčením, má-li míti stát trvání, může se to státi pouze na zásadách socialistických. (Potlesk na levici.)

Místopředseda Kadlčák (zvoní): Uděluji slovo dalšímu řečníku >pro<, panu sen. dru Reylovi.

Senátor dr. Reyl: Slavný senáte! Náš p. president Masaryk ve svém poslání z 28. října 1919 praví: Budiž zdůrazněno se vší rozhodností, že náš nový stát, že republika a demokracie potřebují vedle svého administrativního aparátu a armády také pevný mravní základ. Bez mravných, bez charakterních jedinců, bez rodin, bez věrného přátelství, bez solidnosti veškeré naší činnosti nemůže býti silné republiky. Dobří političtí spisovatelé upozorňují na Ameriku a její republiku, že jest umožněna velkou úctou k náboženství a mravnosti.

Těmito slovy upozorňoval náš pan president zástupce zákonodárných našich sborů na vhodné orgány a methody, kterými se může dosíci úkolů moderního státu.

Předním úkolem moderního státu jest zabezpečiti všem občanům ochranu příslušných práv a stanoviti právní řád a pořádek, to jest připraviti podmínky a sociální prostředí, ve kterém může se svoboda jednotlivce a jeho individualita náležitě vyvíjeti bez újmy práv společnosti a bez újmy práv spoluobčanů. Právní ochranou ve státě umožňuje se sice rozvoj jedince a zabezpečuje se mu účast na kulturním životě, ale značí to přece činnost negativní, kterou se odstraňují jen škodlivé vlivy společenského blaha, ale positivně se mu nikterak nenapomáhá. Dnešní doba nepovažuje však stát pouze za ústav právní, nýbrž žádá od státu, aby byl také orgánem kultury a blahobytu, proto dalším úkolem moderního státu jest přímá podpora kulturního vývoje národa a společenského blahobytu.

Moderní stát musí si všímati pilně života národního ve všech oborech, z nichž uvádím: jazyk, mrav, náboženství, právo, vědu, umění, zdravotnictví, život rodinný i společenský, veřejný, hospodářský a politický. Moderní stát musí všechny tyto obory života národního sledovati, ducha národa chápati a svéráz jeho v kulturních potřebách podporovati.

Naše demokratická republika chce býti pokládána také za stát moderní a proto chce plně dostáti zmíněným úkolům moderního státu, čehož nejlepší doklad je vládou předložený rozpočet na rok 1921.

Na zajištění právního řádu a pořádku, jakož i na zvelebení hospodářského blahobytu ve státě jsou věnovány obrovské sumy. Na povznesení kulturní úrovně je počítáno již skrovnějším obnosem 604 milionů K včetně s Podkarpatskou Rusí. Rozpočet výloh pro ministerstvo školství a národní osvěty jest sice skrovnější vzhledem k naléhavým materielním potřebám státu, ale přece rozpočet naší republiky je mnohem štědřejším, nežli býval za starého Rakouska. Dle statistické příručky království Českého z r. 1909 rozpočet ministerstva kultu a vyučování čítal pro všechny království a země na říšské radě zastoupené roku 1897 54 milionů korun a r. 1906 87 milionů korun. U nás rozpočet na polovici obyvatelstva, které mělo bývalé Rakousko, je 604 milionů; ovšem, když k tomu připočítáme, jak se zmínil včera pan ministr financí, rozpočet na učitelské platy 850 milionů, docházíme také už ku 1¹/₂ miliardě.

Je přirozeno, pánové, že na kulturní potřeby bylo štědřeji pamatováno v Československé republice, která děkuje za svůj vznik zajisté též značné kulturní vyspělosti národa československého. - Mnoho vykonal náš pan president pro založení republiky, velké jsou zajisté zásluhy chrabrých našich legií, ale soudím, že nejsem daleko od pravdy, když tvrdím, že všechny tyto záslužné činy vyzněly by na prázdno, kdyby národ československý nebyl pro demokratickou republiku dostatečně kulturně zralým. Kulturní vyspělost československého národa byla nezbytnou podmínkou k založení republiky a silný kulturní život republiku zajisté také udrží. Musí tudíž nový náš stát pokládati za přední svoji povinnost, aby podporoval účinně kulturní vývoj života národního ve všech oborech, jak jsem již ve své řeči je uvedl.

Při veškerém porozumění pro důležitost národohospodářského vývoje pokládám kulturu ducha za národní paladium a proto doufám, že rozpočet ministerstva školství a národní osvěty nejenom že nedozná žádného obmezení, nýbrž že se stane i pro budoucnost předmětem bedlivé péče vlády.

Specielně ovšem vytýkám rozpočtu, že v dotaci v rubrice >Sociální péčevysokoškolského studentstva< v částce 6 milionů pohřešuji mezi subvencovanými kolejemi studentskými kolej Arnošta z Pardubic, ačkoliv tato kolej poskytuje přístřeší nejméně 100 chudým a velmi pilným studentům. Sociální péče nesmí se jistě zastaviti před hranicemi politickými a proto považuji opomenutí této subvence za přehlédnutí a doufám, že pro příště bude to napraveno.

Při péči o školství střední bude nutno převzíti na účet státu ještě mnohé náklady na české školy, které nepříznivé vlády vídeňské odpíraly našemu národu, a proto byly vybudovány z obecních prostředků vlasteneckými obcemi, často až k úplnému vyčerpání finanční síly. Je nesporno, že tyto školy nemají pouze významu lokálního, nýbrž celonárodního, a proto je na čase, aby stát, jakožto orgán kulturní, převzal obecní dosud náklady na svůj účet. Doporučuji panu ministrovi školství a národní osvěty, aby systematicky podle vyšetření skutečností usnadňoval nadměrná školská břemena našich měst. Uvádím na příklad obětavosti na střední školy město Hradec Král., které zřídilo již před léty reálku, obchodní akademii, lyceum a školu pro vyšší dívčí povolání a ročně přispívá na tyto školy částkou 388.000 K. Léta již obětuje město tyto ohromné sumy a proto zajisté zasluhuje, aby stát také vykonal svoji kulturní povinnost.

Při kapitole o středním školství pokládám za nutné podrobiti kritice ministerský výnos ze 14. června 1919 čís. 25.552, kterým bylo vyučování katolickému náboženství v nejvyšších třech třídách prohlášeno za nepovinné, a ministerský výnos ze 4. září téhož roku čís. 42.845, kterým se povoluje vyučování katolickému náboženství jenom tehdy, jestliže přihlásí se ze všech těchto nejvyšších tříd nejméně 20 žáků. Fatální toto číslo je zajisté vysoké, uvážíme-li, že přespolní žáci jsou vůbec z tohoto vyučování vyloučeni, protože schválně k vůli některé hodině večerní nebo odpolední nemohou se vraceti ze svých domovů.

Výnosy tyto jsou, pánové, křiklavým bezprávím, spáchaným vládou na katolickém žactvu, a jsou přímo výsměchem, abych tak řekl, ústavně zaručené svobodě náboženské, ale jsou také porušením dosud platných zákonů. Staré Rakousko, o jehož zaostalosti se často mluví, dle Šetelíkovy sbírky >Normalií< při vyučování náboženském jinověrců nařizovalo, aby se vyučovalo v odděleních dle pokročilosti žactva, a nebylo dovoleno slučovat žáky různých tříd a nebyl nařízen fatální počet k udílení vyučování náboženského. Zmíněné tyto dva výnosy pokrokového ministerstva nařizují však slučovati žactvo tří tříd a nedovolují vyučování náboženství, jestliže se přihlásí pouze 19 žáků. Jsou případy na Moravě, kde neschází mnoho do počtu 20, a není možno vyučovati, poněvadž fatální číslo je 20 a musí se dodržeti.

Při kreslení nepovinném dostačí podle starých předpisů pouze 15 žáků, pro francouzské kursy na Akademickém gymnasiu v Praze dostačovalo 9 žáků. Chápal bych, pánové, kdyby se žádal určitý počet žáků k naplnění prvního oddělení a teprve, když by se první oddělení naplnilo, že by bylo dovoleno zvýšiti číslo pro vyučování do druhého kursu. Ale pro první kurs určiti číslo, to jest přece jen něco, co nelze nazvati blahovůlí!

Pro vyučování katolickému náboženství užívá se jiného měřítka, ačkoli při vyměřování státních daní nečiní se žádných rozdílů mezi vyznáním občanů. Je-li takové jednání spravedlivé a objektivní, zodpoví si každý muž v pravdě tolerantní sám. Aby se snad nezdálo, že při těchto dvou výnosech školských nějaký byrokratický přehmat stal se z neznalosti dosud platných zákonů, uvádím další výnos presidia zemské školní rady ze dne 21. září 1920 č. 15. Tímto výnosem zrušují se zvláštní exhorty pro katolické žactvo na vlastním ústavě a nařizuje se sloučení žactva as 4 ústavů pro jednu společnou exhortu. Tento výnos presidia zemské školní rady jest pádným důkazem zřejmě nepřátelského systému vůči katolíkům, ale též vážným dokladem odborné povrchnosti našich školních úřadů.

Stále se zatracuje šablonovitost ve škole, a hle: Presidium zemské školní rady nařizuje přímo šablonovitou výchovu. Což exhorta pro žactvo jest nějaká zbytečnost? Exhorta svědomitých katechetů jest vynikajícím výchovným prostředkem, kterým se působí na mravní cítění žactva. V exhortách katecheta může dle individuality žáků a ústavu působiti pna udržení a zvýšení ústavní kázně, bez níž vůbec žádná škola, tudíž ani v republice, neobstojí.

Připouštím, že snad na některých ústavech terorem nesvědomitých živlů, nebo menší dovedností katechetů poklesla účast žáků na exhortách, ale není tomu tak všude. Proto bez předchozího šetření neměl býti vydán tento všeobecný, paušalující výnos. Tak v Hradci Králové jsem zjistil, že při exhortě gymnasijní bylo přítomno 60-80 žáků, na dívčím lyceu 30 žákyň, na pedagogiu 80 žáků; návštěva tedy slušná a stále stoupající.

Ale dle výnosu presidia zemské školní rady z 21. září 1920 musí se toto individuální působení na mravní city zrušiti a zaříditi exhortu společnou bez uvážení, zdaž v tomto chaosu žáků a žákyň lze účelu exhorty docíliti. Tak pracuje naše byrokracie ve škole!

Pánové, nedovedete si ani představiti, jakých škod natropily zmíněné ministerské výnosy za poslední 2 leta v mladých duších. Následky této tvrdé pěsti byrokratické pocítí jednou trpce náš veřejný život v republice. Působil jsem téměř polovinu svého života na středních školách a seznal jsem z očitého názoru mocný vliv správně podávané nauky náboženské na vývin mravní povahy dospívajících inteligentů a poznal jsem také spoušť, jakou způsobily v mladých duších protináboženské výnosy vládní, kterými náboženství degradovalo se na poslední neobligátní předmět. Pravím z přesvědčení, že původci tohoto výnosu vzali si těžkou vinu na svědomí, a nevím, jak obstojí před soudem příští generace, která byla oloupena o poesii mládí a o pevný základ mravního jednání.

V celém vzdělaném světě si zjednává uznání názor, že naše materialistická kultura musí býti překonána kulturou ducha. Jen naše školství drží se ještě zastaralé zásady, že škola má sloužiti jen rozvoji hmotných statků. Zmíněné ministerské protináboženské výnosy jsou jasným dokladem, že u nás klade se důraz na racionalistický úkol školy a že připisuje se poznání čistě vědeckému přehnaná role vésti mravně člověka. Naši školní byrokraté zapomínají, že vědomí bez svědomí je zkáza duše. Vyplniti paměť událostmi, poučkami, letopočty, ciframi, to neznamená ještě sděliti duchu myšlenky a zásady, které by zplodily mocné pocity a zatlačily sklon k neřesti. Škola nesmí utvářeti jen paměť, nýbrž i svědomí a přesvědčení o zodpovědnosti individua Bohu, sobě a společnosti. Polovičaté povrchní vzdělání je mládeži jen na škodu. >Věda - praví Masaryk ve spise >Sebevražda< -může uspokojit jen hlavu, ale nestačí pro život a smrt. Proto uspokojuje jen zpolovice, nedává mravní opory a nedovede vésti massy.< V našem ministerstvu školství a národní osvěty musí zavanouti nový, jarý duch renaisance idealismu a musí vysmýčiti veškeré zastaralé a přežilé názory o neomylnosti racionalistické výchovy, která nepoškozuje tolik církev, jako republiku samu. Náklad na školství s pochybeným vzdělávacím systémem byl by skutečně plýtváním peněz. Republika potřebuje jistě hojně osvícených hlav, ale ještě více potřebuje poctivých a čestných charakterů, aby již jednou postavila se hráz proti záplavě každodenních zločinů proti životu, majetku, cti a svobodě občanů. (Předsednictví ujal se předseda Prášek.)

Chceme-li pěstovati charakter v republice, musíme přirozeně sesilovati kulturu ducha a vzdělávati ušlechtilejší city v širších vrstvách lidových. Podle sociologa Schmollera nezavinuje nynější sociální napětí ani tak různost majetku, jako různost vzdělání společenských tříd. Širší třídy nechápou duševní požitky umění, a proto celá kultura je vážně ohrožena dotud, dokud nebudou míti širší vrstvy na nich zájmu. Vláda do rozpočtu zařadila také značnou podporu kulturních zdrojů, k ušlechtění krasocitu, obnosem 17 mil. a poslanecká sněmovna subvenci tuto zvýšila o 5 mil. Souhlasím plně s vydatnou podporou method, které směřují ke zvýšení života a radosti ze života, zdůrazňuji však nutnost, aby vláda podporovala jen umění, které má ohled k lidu a jeho potřebám, neboť dle slov starého mistra vlašského Lionardiho >není žádného velkého umění bez opravdové lásky k lidem<.

Umění, které tvoří pouze pro sebe, které samo sobě jest účelem, to nemá správného účelu životního, nemá životní a tvořivé radosti, působí chladně, odpudivě, zrovna tak jako člověk, který chce býti sám sobě účelem a odmítá všechny sociální povinnosti od sebe. Lid nebude se starati o umění, které nemá vůbec žádného zájmu o lid a jeho tužby. Není třeba, aby umění jen vtipem lid bavilo, nutno sáhati také do spodiny lidského života, ale nesmí při tom nikdy opomenouti dojmů povznášejících, posilujících ducha proti neřesti a utěšujících v trudu života. Kde umění podává se pouze bohatým světákům a blaseovaným bonvivantům a mravní charakter lidu poskvrňuje, nižší pudy vyvolává, ztratilo základnu své existence a není hodno státní subvence.

Nechci moralisovati, ale pokládám za nutné vyzvednouti směrnice, kterými se má nésti podpora umělecké tvorby vůbec. Podporovati nutno umění vskutku lidové! A když už uznáváme všichni bez rozdílu stran, že jest nutno podporovati umění, poněvadž jest povzneseno nad zápasy politické, pak mělo by býti co nejdůrazněji zakročeno proti obrazoborcům, kteří se v posledních dvou letech v českých zemích tak povážlivě rozmnožili, že v krátce bude vyhlazeno všecko, co dosud dokazovalo, že český národ již před staletími měl vysokou kulturní úroveň. Dle zpráv Památkového úřadu bylo v Čechách skáceno již na tisíce pomníků, křížů, soch a jiných uměleckých památek, bez ohledu, že se zničily duševní výtvory českých umělců, lidového umění a projevy zbožnosti prostého lidu. Co vytýkáme starým barbarům, páše se dosud u nás.