A proto stát nezachrání ani nereelní půjčky ani tisk papírových peněz, nýbrž pouze spořádaný státní život a účelná soustava daňová. Nejprve budiž učiněna přítrž zjevné i tajné korupci, která se tu děje stále před očima, ba s podporou státních orkánů. Mohl bych tu ukázati na jeden z nejhorších příkladů, na státní hospodářství uhlím. Uhelnému oddělení ministerstva veřejných prací, jež tak jako skoro všechny úřady je naplněno nejen neodborníky, nýbrž přívrženci různých politických stran, přísluší stanovení cen pro různé uhelné trhy. Je však veřejným tajemstvím, že se tam ceny neurčují kvalitou uhlí, nýbrž podle toho, jak dalece intimní jsou příslušní faktoři s majiteli uhelných dolů. (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) A tak se přihází, že stát, který je jedním z největších majitelů uhelných dolů, má nejmenší ceny, poněvadž nemá žádných konexí v ministerstvu, naproti tomu soukromí uhlobaroni (Německé výkřiky: Slyšte! Slyšte!) bez rozdílu národnosti a náboženství mají přiznány nejvyšší ceny, jaké jim za dobré schváliti uzná jejich bývalý samostatný kolega na uhelných trzích. Ceny, které netlačí pouze ubohé konsumenty, nýbrž hrozí zadusiti živnosti a průmysl a jichž nadprůměr by se dal jen tehdy ospravedlniti, kdyby to nešlo do kapes několika uhelných lichvářů, nýbrž do prázdných, příliš prázdných pokladen státu. Tady je jeden pramen, z něhož by pan finanční ministr mohl čerpati s menší námahou a bezstarostně, než z vymačkaných majitelů státních půjček. Druhým pramenem je poměrům přiměřený systém daní, který státu nahradí desateronásobně z tresorů bohatých a nejbohatších to, co on dluhuje chudým za zaplacení válečné půjčky. Touto a jedině touto cestou může stát dospěti k jedinému řešení trny porostlého problému válečné půjčky, jaké by odpovídalo jeho cti a jeho prospěchu: Plné zaplacení válečné půjčky v nominální ceně nebo při nejmenším za kurs emise, tehdy však s náhradou splatných úroků a současné uložení nové státní půjčky za přijatelných podmínek. Nechce-li se však, nebo nemůže-li se jíti tak daleko, pak naskytá se přece i v rámci předloženého návrhu možnost zmírnění přílišně tvrdých ustanovení sjednati státu nepostrádatelný pramen financí novou státní půjčkou, aniž by současně přečetné hospodářské jednotky, obecně prospěšné ústavy a instituce byly zničeny. Budiž změněn způsob upisování pro ústavy, jímž má býti poskytnuta pomoc, jak na to naráží jeden z předložených návrhů tak, že stát tím docílí zvýšeného výnosu půjčky a dokonce snížení úrokové míry, ústavům však bude dána možnost, aby svoji bilanci opět vši silou uvedli do pořádku. Budiž papír určený pro soukromé upisovatele zcizitelným a při nejmenším aspoň z 25% schopným zápůjčky. Zpětné kupony buďtež aspoň připočteny k počtu, budiž dovoleno, aby válečnou půjčkou aspoň částečně mohla býti splacena dávka z majetku. Předem budiž však dbáno na to, aby cestou nařizovací bylo ulehčeno tam, kde má býti ulehčeno. Lhůta, vyhražená především v § 9 cestě nařizovací, budiž stanovena pevně aspoň na 1 rok. Při nejmenším však nechť jsou provedeny a uskutečněny ony nepatrné redakční opravy, o kterých jsem si dovolil se zmíniti během své řeči a jež v přiměřené formě současně praesidiu předkládám. V nejhorším případě nechť je ponecháno sněmovně, aby resolucí vládě udělila pokyn k prováděcím nařízením, která by byla schopna zákonu aspoň odníti záštiplný jed národního hněvu a vládu vyzvala, aby co nejrychlejším novelisováním zákona učinila neškodným i nebezpečí v něm vězící. Pouze jedna z uvedených řešení přinese státu nezbytné a naléhavé ozdravění jeho financí a nepostrádatelný a pro jeho klidný vývoj nutně žádoucí vnitřní mír.

Proto dovolte mi ke konci ještě jednu všeobecnou poznámku. Pro nás Němce v tomto státě bylo použito zlého slova kolonistů a immigrantů. Já sám osobně tím nejsem nijak dotčen, neboť já jsem immigrant. Byl jsem před více lety do tohoto státu a tohoto města povolán a uchoval jsem si proto asi jistou dávku objektivity, jež těm, kdož vyrostli v ovzduší po staletí záští živeném, tuzemcům, pochopitelně uniknouti musí. Z tohoto objektivního stanoviska vzato, shledávám, tuto oboustrannou zášť lidsky pochopitelnou. Ona je plodem zbloudilé politiky, jež byla zvyklá jednu národnost štváti proti druhé, jež na základě rakousko-uherského dualismu ve starém státě rakouském zřídila zdánlivou nadvládu Němců a snažila se vyrovnati skutečným projevováním přízně národům slovanským jmenovitě Čechům a Polákům. Rozumní politikové na obou stranách hledali proto již dávno a ještě věkem války uspokojivé rozřešení rakouského problému. Avšak jejich poctivé snahy ztroskotaly na neporozumnění a bezměrných požadavcích obou stran. Připomínán pouze ťvelikonoční spis o požadavcíchŤ na jedné a ťtříkrálovouŤ a ťmájovou deklaraciŤ na straně druhé. Bylo-li to zaviněno tímto či ne, rozhodnou jednou historikové. Politik však má samozřejmě poučení pro budoucno hledati zkušenosti z minulosti.

To jste vy na české straně dosud nedělali. Vaším vedoucím motivem až dosud bylo: Jak ty mně, nebo snad lépe, tak jak se domnívám, že ty mně, tak i já tobě. Tak jste vy dělali v Rakousku, proto my to děláme také tak: avšak Rakousko na to zašlo, a tento stát, poněvadž mu jako novému státu scházejí morální a psychologické zdroje starého Rakouska, zahynul by mnohem rychleji. Vy musíte tudíž od této pochybené metody upustiti a hledati novou cestu, cestu k smíření a dorozumění. Mezi svými politickými vůdci máte jen jednoho přísného logika, ale jeho logika je pochybená. Míním dra Kramáře. On správně vidí, že tento stát jest schopen života pouze jako český, jako slovanský, jako výběžek slovanského bloku, jehož podstatu by musila tvořiti ruská říše, proto ten jeho žal nad carským Ruskem, proto ten jeho hněv vůči bolševickému Rusku, odmítajícímu panslavismus, proti němuž on vás dokonce chtěl povzbuditi k nové válce. Velmi logické, ale nesprávné. Co je pryč, to je pryč. Panslavismus byl touto válkou zničen ještě více než pruský militarismus, jenž právě našel řadu smějících se dědiců, mezi nimi, bohužel, i tento stát. Zůstala však skutečnost - geografická střední Evropa. V této střední Evropě můžete, může tento stát hráti velikou, ovšem ne vůdčí, úlohu, ale jen, najde-li cestu ke svým přirozeným sousedům, k Německu a Rakousku. Tato cesta však na všech stranách vede přes území obsazené, námi imigranty a kolonisty. A my vám tuto cestu tím spíše a raději uvolníme, nerozdupete-li nás na cestě, nýbrž s námi budete-li chtít jít svorně.

Nejsme nepřátelé! Češi a Němci mi připadají jako dva mužové, kteří se v noci potkají v osamělé ulici a jeden druhého považuje za vraha, jeden druhého chce přemoci a teprve pozdě zjistí, že jeden druhému ublížiti nechce. Na vás, na vítězích je, abyste omyl tento včas vysvětlili a nám nabídli ruku k smíření, avšak poctivě a upřímně, jako rovnoprávným, ne jako poraženým. K tomu poskytuje nejlepší příležitost tato předloha. Učiníte-li však, jak na to ukazuje tato pokrytecká předloha, dobrodiní zlem, pak prohloubíte zášť, pak zboříte mosty ke druhé národnosti tohoto státu na nedohledný čas. Dnes máte většinu; vy tedy máte volbu mezi válkou a mírem. My jsme připraveni na oboje. Ale válce by už měl být jednou učiněn konec. Nečiňte z této krásné země pro ostatní národy vězení, nýbrž vlast. Pak požehnání padne zpět na vaše hlavy. Učiníte půjčku válečnou půjčkou, mírovou, a tím zadostučiníte malým požadavkům těch, kteří již v čas upisování nechtěli válku, nýbrž mír. (Souhlas a potlesk na levici!)

Místopředseda Klofáč: Ke slovu je přihlášen pan senátor Klečák. Uděluji mu je.

Senátor Klečák: Slavný senáte! Snad ještě nikdy v životě veřejném a pokud působím ve straně, k níž patřím, nebyl mi udělen úděl tak těžký, jako dnes, promluviti o zákonu o válečných půjčkách a také jménem strany, k níž patřím, prohlásiti, že budeme hlasovati pro zákon Englišův, pro zákon o válečných půjčkách. Úkol jest to těžký z toho důvodu, že my Čechové jsme si vědomi toho, že jsme světovou válku nezavinili. My jsme ji nechtěli. A jestliže, vážené shromáždění, k světové válce došlo, předpokládáme, že by tu světovou válku na prvém místě měli si zaplatiti ti, kteří po ní volali, kteří po ní toužili a kteří dovedli konati všechno, jenom ne to, co vlastně by bylo důstojným lidské společnosti, (Výborně!) A jestliže v přítomné chvíli jest nám ten úděl hodně těžkým, stává se nám těžším, když na příklad německý poslanec dr. Lehnert praví: ťPřijetím zákona o válečných půjčkách vznikne v německém lidu nenávist k tomuto státu, která se bude děditi s pokolení na pokolení. Kvílení vdov a sirotků bude prorážeti nebesa. Republika československá stává se největším zhoubcem ubohého německého lidu.Ť

Vážené shromáždění! Takhle by snad mohli mluviti vítězové! Ale mluví-li poražení, mluví-li ten, který by na prvém místě měl hájiti zájmy svých voličů a německého občanstva, ti by se k podobným slovům utíkati neměli!

Vážené shromáždění! Mluví-li se takovýmto způsobem u stran německých, tedy jenom s napětím všech sil jsme museli pracovati, abychom ve straně československých socialistů získali většinu pro zákon o válečných půjčkách. Návrh Englišův, schválený poslaneckou sněmovnou, jest pro nás zákonem tvrdým, zákonem, který pro Československou republiku na celá desetiletí bude přítěží při řešení jedné každé životní otázky státu. Týž těžký zákon Englišův stanoví zvláště ústavy a podniky obecně prospěšné a pak zvláště soukromé majitele půjček. V prvém případě, kdo složí 100,- K válečné půjčky v ceně 75 Kč, obdrží nový titr v ceně 75 Kč jakožto věčnou rentu, zúročenou 5 procenty. Vedle toho však musí dožiti hotově 75 Kč jakožto půjčku novou, splatnou do roku 1979 a zúročenou 6 procenty. Tedy stát dá za 75 Kč hotových 2 úpisy po 75 K, jeden 5procentní, druhý 6procentní. Bude tedy stát platiti dohromady 11procentní úrok a zavazuje se zároveň dluhem dvojnásobným, nežli co dostal. Když totiž splatí 6procentní půjčku do konce roku 1979, zbude mu ještě dluhem věčná renta, která po 5 letech ponese úrok 4 1/2procentní, po 15 letech jenom 4procentní, stejné sumy, kterou hotově dostal. Vůči tomu zdvojnásobení dluhu je vlastně celá půjčka úrokována mnohem vyšším procentem než 11 procent ročně, silně přes 11 1/2 procenta a úrok ten se nebude moci podstatně zmenšiti, protože jedna renta je nominálně 6procentní a druhá bude po 15 letech pouze 4procentní. Takové zatížení bere na sebe stát v prvém případě.

V druhém případě jedná se o soukromé majitele půjček. Zde obdrží majitel 100korunové rakouské válečné půjčky nový titr věčné renty, znějící na 75 Kč a zúročený 3 1/2 procenty, dále pak obdrží titr nové půjčky, znějící na 75 Kč a zúročený 5 1/2 procenty. Půjčka ta má býti splacena do roku 1979. Dohromady tedy činí míra úroková 9 procent, míra ta jistě však dostoupí 10 procent. Tyto úroky 10procentní soukromníkům a 11 1/2procentní ústavům jsou jistě úroky lichvářské a osudné, že se budou platiti po hrozně dlouhé doby, skoro věčně bez vyhlídky na podstatné zmenšení. Zmenšení může nastati jen nejvýše o 1/2% sotva o 1% při možné konversi v daleké budoucnosti. Kdyby si stát vypůjčil na 8procentní nebo 9procentní nominální rentu al pari, byla by to výpůjčka, která by se ovšem zdála býti také lichvářskou. Ale půjčka taková byla by pořád ještě asi o 2 procenta levnější nežli kombinace s válečnými půjčkami. Ale, hlavně mohla by se jistě brzy konvertovati postupně na 7, 6, 5 až na 4 % a stát by si menšil úrokové břemeno na polovici nebo pod polovici. Při kombinaci s válečnými půjčkami konverse není skoro možná a přinesla by jen velmi malý zisk, poněvadž jsou místo jedné renty dávány dvě renty nominelně již níže úrokované, které lze těžko konvertovati a jichž konverse byla by velmi malá úspora na úrocích.

Půjčku novou, nominelně vysoko úrokovanou, mohla by provázeti pohrůžka úplně správná, když ji majetní lidé nebudou chtíti upisovati, že jim bude vnucena půjčka, ale mnohem níže úrokována. Bylo by to jen spravedlivým vůči těm, kteří svých povinností vůči mladému státu nekonají. Bohužel, co ovšem je nejsmutnější, právě mnozí bohatí čeští lidé tuto povinnost v době poslední nevykonali. Od českého dělníka stále se žádá hodně pracovat, výčte se mu každý lepší kousek jídla, na malého českého úředníka nadává kde kdo, aby však svoji povinnost konal ten, kdo tupí a nadává, toho bohužel nevidíme.

A v té formě, jak sněmovna poslanců půjčku přijala a jak jí jistě schválí i senát, jest snad i vůbec ojedinělým příkladem vysokých úroků. Ani zcela zbankrotělé státy jako Turecko, Mexiko, Egypt před anglickou okupací, nemusely platiti tak vysoké úroky, jako se zavazuje platiti mladý náš československý stát. A k tomu úroky tak vysoké zavazujeme se platiti po dlouhá desítiletí.

Toť zákon tvrdý a bolestný pro nás i pro celou naši budoucnost. Kolik životů, co potu a krvavé úmorné práce bude třeba, abychom ročně vydělali jenom na úroky potřebné k uhrazení zločinů napáchaných ne námi, ale napáchaných od bigotních Habsburků a od šíleného Viléma Hohenzollernského. A to vše my chceme vykonati, abychom tak postavili zlatý most pro německé spoluobčany k společné součinnosti na vybudování a zdokonalení Československé republiky, státu to opravdově demokratického, založeného na principu skutečného společenského pořádku, který ovšem nebude znáti ani pánů, ale také ne zotročených. A na naše v pravdě kavalírské chování odpovídá člen senátu pan Hartl na náměstí libereckém takto: ťČeskoslovenská republika zákonem o válečných půjčkách chce nejosvícenější svůj národ zdolati neslýchaně frivolním zákonem o těchto půjčkách, aby mohl pak snáze tomuto národu zlomiti vaz také národně a politicky.Ť Vyzývá pak Němce, aby žádný z nich neupotřebil půjčkového zákona. ťBudou-li Němci svorni, porazí týž zákon. A jestliže se to Němcům nezdaří a budou-li vrženi do záhuby jim chystané, strhnou do ní také český národ a celý český stát.Ť To je tedy zákonodárná práce senátora p. Hartla a to je konečný cíl všech těch, kteří podobným způsobem mluví. A já se, vážené shromáždění, táži, a řekl jsem to už jednou, kdo zavinil to neštěstí Němců? Kdo zavinil, že dnes se k nám volá: ťBude-li zákon skutkem, znamená to vyhánění německých úředníků a zřízenců z jejich míst.Ť Vážené shromáždění! My jsme to nezavinili. My jsme nechtěli válce se Srbskem a promiňte mi to ostré slovo, my jsme nevolali při každém hloupém úspěchu různých těch rakouských zbabělých generálů: Sláva Rakousku, sláva Německu, sláva dynastii! My jsme nevodili náš lid před pomníky Radeckých my jsme jej nevodili před pomníky Josefa II. A jestliže, vážené shromáždění, na konec věrný a čestný sluha Habsburků, kníže Thun sám si musel podobné oslavy zakázat, nám Čechům je zakazovat nemusel, poněvadž v té chvíli, kdy Německo s Rakouskem páchalo zločiny na svých národech, v té chvíli jsme již viděli, jak nám umírají naše děti, v té chvíli jsme bolestně cítili, jak nám smrtelně ranění naši bratři a naši otcové odcházejí na věky.

Tedy - vážené shromáždění - my jsme nedělali politiku, kterou jste pánové dělali vy; my jsme ji nedělali proto, tu politiku, poněvadž jsme podobnou politiku nenáviděli... (Sen. Luksch [německy]: Pak si přečtěte výzvu k upisování válečné půjčky, podepsanou vaším ministrem Sonntágem!) Dobře, to my uznáváme, pane senátore Lukschi, že i v našem národě byli lidé, kteří pro válečné půjčky byli, kterým imponovalo po případě vaše snažení, v převážné, obrovské většině však náš lid v duši tu válku nenáviděl proto, poněvadž to byla válka namířená proti nám, proti Slovanstvu, proti lidství a civilisaci vůbec. (Sen. Luksch [německy]: Vaši dnešní ministři podepsali výzvu k upisování válečné půjčky! Sonntág!) Ale dobře, p. senátore Lukschi, jestliže tam byl i ministr, tedy budiž. Byly jiné a jiné věci podepsány, to však ještě neznamená, p. kol. Lukschi, že by z převážné většiny to dělal náš národ, nebo že by to bylo intencí našeho národa.

Vážené shromáždění! Vy Němci jste v celém tom světovém dramatě, které přivodilo ožebračení Evropy a v pravém slova smyslu celého vzdělaného světa, vy jste hráli prim, vy jste překypovali loyalitou, vy jste překypovali vším možným, jenom nikoliv právem a spravedlností. A zločiny, které jste vy Němci páchali na nás, které jste páchali na Slovácích, které jste páchali na bratrském bohatýrském národě srbském, zločiny, které jste páchali na Rusínech, nejlépe ukazují, kam jste svým cílem, tou světovou válkou, na kterou jste vrhali milion korun za milionem, nejlépe mířili. Vážené shromáždění! Snad bude i na místě vzpomenouti, že to nebyl syn našeho národa, ale že to byl syn jiného národa, který dal rozkaz k popravě italského sociálního demokrata, dra Battisty, tohoto krásného pracovníka, který vroucně, s láskou miloval svůj národ a jehož snahou bylo, aby části Italů, kteří úpěli pod tíhou vašeho špatného jednání, dostalo se patřičné svobody. Namítáte nám, že jsme byli těmi, kteří nedodrželi svých přísah. Ano, my to nezapíráme. Komu jsme měli dodržeti přísahy? Těm, kteří je nedodržovali vůči nám po celá staletí? Jestliže my jsme usilovali o svobodu svého národa, a to, aby stát náš stal se opět státem vlastním, pak jsme konali jen svoji povinnost.

A co jste dělali vy, Němci? Předháněli jste se v upisování válečných půjček. Přihlédneme - já neříkám, že jsou to pravé cifry, přepokládám však, že v nich bude trochu pravdy - k následujícímu: České spořitelny mají upsáno válečných půjček za 350 mil. K. německé spořitelny mají jich 700; družstva česká mají 36 milionů, družstva německá mají 192 miliony; pojišťovny české a německé mají 27 milionů a největší ústav, určený těm, kteří ve službách práce a kapitálu stávají se mrzáky. Úrazová pojišťovna dělnická v Praze, co ta věnovala na válečné půjčky? Tehdejší německá správa Úrazové pojišťovny dělnické pro království české - promiňte mi to slovo - v pravém slova smyslu okradla své pojištěnce o plných 75 milionů korun. (Sen. Jaroš: To si 11 milionů ještě vypůjčila!) Ano!

Vážené shromáždění! Vžijte se do toho, jakým, zločinným způsobem upisovaly se válečné půjčky tam, kde jednalo se o ty nejchudší, o ty, kteří jsou mrzáky, a kteří potřebují, aby ochrana patřičná byla jim věnována.

A jestliže máme těch válečných půjček za 6 miliard bez Slovenska, nebude-li jich víc, pak ty válečné půjčky jsou po většině v rukách pánů Němců, jsou po většině v rukách těch, kteří sice jsou držiteli německých velkozávodů, kteří ve své loyalitě dovedli se jenom předhánět, ale kteří nedovedli konati svých povinností vůči dělnictvu. Důkazem toho, že právě Němci, majitelé velikých podniků, býti loyální, byli těmi, kteří nestačili upisovati základní kapitály, zejména závodních nemocenských pokladen, jest, že když byla provedena změna zákona nemocenského, rozpuštěné závodní nemocenské pokladny, pokud byly v držení německých továrníků, téměř do jedné okresním nemocenským pokladnám odevzdali místo reservních fondů jenom rakouské válečné půjčky. Zde jest opětně důkaz, jak Němci sami přivodili si to, že dnes občanstvo německé cítí dosah tohoto celého neštěstí.

Vážené shromáždění! Podívejme se dále, co dělo se při upisování válečných půjček; vezměme Pražskou železářskou společnost na Kladně. Když ve světové drahotě pracovité dělnictvo dovolávalo se úpravy své mzdy, němečtí lékaři posílali české dělnictvo na bojiště. To se stávalo každé chvíle, každého dne, jakmile někdo z dělnictva odvážil se žádati také o větší kousek skývy chleba. Oproti tomu celé desítky milionů na válečné půjčky bývali držitelé Pražské železářské společnosti na Kladně upisovali bezpodmínečně a činili tak rádi v předpokladu ovšem, že snad bývalý stál někdy jim opětně vše nahradí. (Předseda dr. Horáček ujal se předsednictví.) A vezměte druhé veliké držitele válečné půjčky, ty, kteří v severních Čechách vlastní doly, v nichž z převážné většiny jest zaměstnáno české hornictvo a uvidíte, že českému horníku dávala se almužna, aby opačně se mohly sta milionů upisovati na válečné půjčky.

A vezměte si podniky textilní v severovýchodních Čechách, kde po většině zaměstnáno jest české dělnictvo, a uvidíte, že dělnictvu se platilo 16, 18 až 20 K týdně, aby majitelé německých továren mohli upisovat po 10, 15, 20 milionech na válečné půjčky. A jestliže za takových poměrů my cítíme tvrdost tohoto zákona Englišova, jestliže my jsme přesvědčeni, že v české společnosti není žádné lásky k tomuto zákonu, chtějí-li Němci v této chvíli, abychom připustili možnost výplaty 92 K na 100 K válečné půjčky, tedy my říkáme: Byť by vůle naše byla ta nejlepší, my tomu vyhověti nemůžeme, poněvadž nemáme práva k tomu, abychom dále a dále snad ochuzovali svůj mladý stát. A jestliže by páni z německého tábora chtěli, abychom snad pomalu zaplatili my tu světovou válku, tedy prohlašujeme, že toho nikdy neučiníme. My cítíme tu tíseň finanční i hospodářskou, která mezi námi je. My všichni, kteří stojíme v čele českých obcí, vidíme, jak to dnešní hospodářství tam vypadá, vidíme, jak jenom s napjetím všech sil to hospodářství udržujeme pohromadě, a voláme-li k vládě, aby stát nám pomohl, stát nám odpovídá: Já nemám, musíte počkat až na dobu pozdější.

Tedy, vážené shromáždění, v tuto chvíli jestliže mně je uložena povinnost, abych řekl, že klub československých socialistů-senátorů bude hlasovat pro zákon o válečných půjčkách, tedy cítíme tu zodpovědnost, kterou béřeme na sebe, ale předpokládáme, že povolaní činitelé ve státě, až se bude jednat o spravedlivé požadavky pracujícího lidu, se stejnou ochotou budou vůči nim vystupovat, jako když se jedná na prvném místě o vyhovění požadavkům německých spoluobčanů. A jestliže se nám pro tu naši dobrou vůli, pro toto naše rozhodnutí stále a stále vyhrožuje, jestliže se nám vyhrožuje stále odvetou, jestliže se poukazuje stále na to, co je Němců, my máme v sobě jednu nezdolnou, pevnou víru: My nikomu nevyhrožujeme, ale my se také nebojíme, a jestliže ten, kdo chce sáhnout k odvetě, spoléhá, že ten veliký stát ruský zůstane na celé věky v takovém rozpoložení, jako je dnes, my věříme, že i v tom státě ruském dojde k pořádku; ovšem k pořádku takovém, ve kterém vůle lidu, vůle skutečného lidu bude činitelem rozhodujícím, a nikoli jíž ti lidé, kteří vlastně všechny ty bědy v tom velkém Rusku zavinili. A v tom případě proti každému násilí postavíme právo na život u vědomí, že kdo spravedlivý, státi bude po našem boku. Proti moci a násilí, které by snad měly býti stavěny proti nám, my předpokládáme, že až zejména pracující vrstvy všech národů se poznají, až vedle českého proletáře bude stát proletář německý, až v táborech těchto lidí budou stát všichni ti, kteří prací svojí přispívají k udržení vlastních svých rodin, své vlastní existence, že silou těchto mass se nám zdaří odstraniti všechny zbytečné štvanice, že silou těchto mass se nám podaří případně postavit se proti každému, kdo by snad cestou násilnou chtěl sáhnout na práva našeho mladého státu. A jestliže v určitých kruzích se počítá s tím, že snad u nás se jeví malátnost, že snad u nás se jeví určitý chlad, tedy pravíme jedno: Děj se co děj, kdyby výhrůžky měly se státi skutkem, měly se státi pravdou, proti těm výhrůžkám my postavíme lásku k národu, z něhož jsme vyšly a my proti těm výhrůžkám postavíme všechny ty, kteří neztratili úctu ke svému národu, ovšem v předpokladu, že svým jednáním, svojí prací, svým životem budeme na prvním místě pracovati ku povznesení těch, bez jichž práce a života lidská společnost nemohla by existovati, nemohla by býti na živu. (Výborně!)

Jestliže tedy pod tíhou těch poměrů budeme tentokráte hlasovati pro návrh Englišův, vážení pánové, činíme tak ne z důvodů politických, nýbrž činíme tak proto, abychom německým spoluobčanům ukázali, že máme tu nejlepší vůli pracovati všude tam, kde jest potřebí, aby život Čecha i život Němce v Československé republice odpovídal právu, pravdě, spravedlnosti a lidskosti. (Výborně! - Velký nepokoj a hluk na levici. - Sen. Oberleithner [německy];. Schůze musí býti přerušena. V Jihlavě staly se věci jinak, než nám bylo sděleno. - Sen. Luksch [německy]: Konec schůze! - Sen. Hartl [německy]: V tomto státě střílí se na Němce! V Jihlavě střílí se na Němce! To je skandál! - Různé německé výkřiky.)

Předseda: Slovo má dále pan senátor Knesch. (Sen. Hartl [německy]: Pane kolego, vzdejte se slova! - Sen. Luksch [německy]: To je strašné, co se děje v Jihlavě! Němečtí lidé, kteří zcela klidně jsou na ulici, jsou stříleni. Pane předsedo, skončete schůzi, nemáte smilování s mrtvými? - Sen. Oberleithner [německy]: Učiňte opatření, aby byla vyslána do Jihlavy komise! - Sen. Luksch [německy]: Vylučte nás všechny! - Bouřlivé výkřiky něm. senátorů. - Předseda zvoní.) Slovo má pan sen. Knesch. Prosím, aby se ujal slova. (Sen. Knesch vstupuje na řečnickou tribunu. - Trvalý hluk. - Sen. Hartl [německy]: Ti ubozí lidé musejí zemříti, nevinně zemříti kulemi legionářů! Přes 100 lidí bylo v Jihlavě zatčeno! - Sen. Lisý; To jste zavinili sami, první jste stříleli vy! - Sen. Hartl [německy]: To my už víme, že první výstřel je vždy s německé strany! - Sen. Lisý k sen. Hartlovi; Vy jste sám nejvíce štval! Štval jste v Liberci a teď štvete zas! - Předseda zvoní.) Pan kol. Lisý nemá slova, slovo má pan sen. Knesch. (Sen. Hartl k sen. Kneschavi [německy]: Pane kolego, vzdejte se slova! - Předseda zvoní.) Pan sen. Hartl nemá slova, račte nechati řečníka mluviti! (Sen. Luksch [německy]: Co pak nemáte slitování s mrtvými? - Předseda zvoní.) Prosím, pane senátore... (Různé výkřiky. - Sen. Knesch odchází s řečnické tribuny. - Předseda zvoní.) Slovo má dále pan sen. Rozkošný.

Sen. Rozkošný: Slavný senáte! (Hluk.) Jelikož v předloze, kterou máme dnes rozhodnouti, jde vlastně o dvě věci, totiž o opatření úvěru pro stát a o zpeněžení tak zvaných válečných půjček, přichází otázka první, která jest vlastně nejdůležitější, jaksi do pozadí.

Mluví se se všech stran hlavně o válečných půjčkách, o jejichž odškodnění tento zákon jedná. My se strany většiny máme zajisté povinnost, abychom při té příležitosti, když máme povoliti novou půjčku, uvažovali o tom, jaké jsou příčiny toho, že o této půjčce... (Nepokoj. Hluk na levici.)

Předseda (zvoní): Prosím o klid!

Sen. Rozkošný (pokračuje): ...vůbec musíme jednat. My víme, slavný senáte, že na počátku založení naší republiky i ještě tenkráte; když se jednalo o první půjčku státní, totiž o tak zv. ťPůjčku svobodyŤ, byla obmezena subskripce, nebylo vzato ani tolik půjček, kolik jich naše obyvatelstvo upisovalo. Od té doby se ovšem poměry změnily a ukázalo se při třetí půjčce, která nedávno byla upisována, že nebyla zapotřebí obmezovati úpisy, a že půjčka nedopadla tak, jak jsme si se strany státu toho přáli. A proto zejména strany většiny mají jistě svatou povinnost, aby uvažovaly o tom, jaké jsou příčiny, že poměry ve státě se od doby jeho založení tak změnily a že důvěra ve stát není taková, jaká byla na počátku, o čem zajisté to špatné upisování třetí půjčky podává nezvratný důkaz. Jestliže se podíváme okolo sebe, tedy vidíme, že všelijaké věci se staly, které důvěrou obyvatelstva otřásly. Bylo to v první řadě hospodaření ve všelijakých státních ústavech a podnicích, byl to často také nedostatek pořádku u státních úřadů... (Trvalý hluk na levici. - Předseda zvoní. - Sen. Löw [německy]: Nejdříve sem musí přijíti min. předseda, jinak bude po schůzi! Pane předsedo, skončete už konečně schůzi! - Německé výkřiky: Přerušit schůzi! Nemůžeme klidně jednat a poslouchat, když venku se střílí! Přerušte schůzi, pane předsedo! - Předseda zvoní.)... byly to všelijaké tak zvané hospodářské rady, které stěžovaly úřadům jejich působení. (Sen. Luksch [německy]: O toto jednání se nikdo nezajímá! - Sen. Hartl [německy]: Ať sem přijde min. předseda, snad podá vysvětlení!)

Předseda (zvoní): Ticho! Volám vás k pořádku!

Sen. Rozkošný (pokračuje): Následkem toho otřesena byla důvěra obyvatelstva ve stát a jeho vládu. (Hluk na levici nepřestává. - Předseda zvoní.) Je pravda, že jistou nedůvěru vzbuzovalo také někdejší prohlášení se strany vlády, že válečné půjčky nebudou honorovány. Mám však za to, že při nynějším jednání nejvíce padá na váhu ta okolnost, že toto honorování půjček nemá se státi dobrovolně, nýbrž že jest spojeno s půjčkou, která je vlastně nucená, poněvadž je spojena právě s honorováním půjček válečných. Mám za to, kdyby vláda při vydání třetí válečné půjčky byla prohlásila, že se může ta třetí válečná půjčka platiti půjčkami válečnými a byla ustanovila daleko nižší procento honorování těch válečných půjček, než jaké ustanovuje nyní v této předloze, o které jednáme, že by obyvatelstvo dosti mnoho těchto půjček bylo dobrovolně státu dalo i za ten nižší kurs, poněvadž bylo až do té doby v pochybnosti, zdali za ty válečné půjčky obdrží něco vůbec. Ovšem při nynějším řešení jest zapotřebí jisté opatrnosti.

Je zapotřebí, aby se pokud možno nikomu nestala křivda. A tu bych upozornil nejvíce na sirotčí peníze, poněvadž sirotci by za jistých okolností skutečně mohli býti poškozeni. Víme zajisté všichni velmi dobře, jak si počínali mnozí okresní soudcové, že vyhrožovali poručníkům sirotků tresty, vyhrožovali jim vězením a jak jenom mohli za tím účelem, aby pohnuli poručníky k upsání válečných půjček za jejich poručence. To zajisté bylo jednání nesprávné a nebylo by nikterak správné; naopak, bylo by velmi politováníhodné, kdyby ti sirotci, kteří při tom upisování ničeho sami nezavinili, měli utrpěti jakékoliv škody. (Tak jest!) Myslím, že honorování válečných půjček, i když se provede tak, jak se provádí, přece jen způsobí jistý klid i u těch, kteří upisují. Myslím, že mnozí nebudou asi s to, aby ty válečné úpisy provedli tak, jak to naše předloha předpisuje, poněvadž snad k tomu nebudou míti ani dosti majetku. Jest však na nás, abychom pro příště vzali sami v úvahu, jakým způsobem máme zameziti, abychom nemusily zase brzy přijíti s návrhem na novou státní půjčku. Pak by se nám jistě dařilo hůře než nyní, poněvadž máme předepsané daně z majetku a všeliké velké úlohy, které stát má plniti. Následkem toho jest jisto, že stát bude potřebovati nových prostředků, a jest zapotřebí, abychom všecko možné podnikali, zejména, aby vláda šetřila, aby zbytečná vydání nepovolovala, aby se starala o to, aby řádná vydání v rozpočtu byla kryta řádnými příjmy, aby i ve státní správě nastal klid a pořádek. Potom snad bude možno uspořádati ty poměry tak, že nebudeme museti nucenými půjčkami, jako toto do jisté míry jest, státu pomáhati.

Strana, ku které náležím, v naději, že se vláda postará o hospodářskou nápravu, bude hlasovati pro tuto předlohu. (Výborně!).

Předseda (zvoní): Přerušuji schůzi na 1/2 hodiny.