Tímto nátlakem upisovacím budou také postiženy právnické osoby, na př. sirotčí peníze a sirotčí nadace. Je přece zcela neslýchané, že takové jmění sirotčí je nuceno k upisování státní půjčky a neupíší-li, propadnou konfiskaci. Jak však, jsou-li tato sirotčí jmění už lombardována, a vím osobně, že je tomu tak ve více případech? Kdo tu má vlastně předsevzíti lombardní zápůjčku za sirotky a kdo má podepsati lombardní dlužní úpisy? Myslím, že ten, kdo nemá žádné postranní myšlenky, musí říci, že tento zákon předložený cestou nátlaku není přirozený a že tyto §§ 9 a 12 nemohou sloužiti žádnému jinému účelu, než účelu v zákoně nevyjádřenému, a já říkám proto: Tyto §§ 9 a 12 musí ven ze zákona! Dovolil jsem si o tom podati návrh u presidia, spojený s vyřazením 12., poněvadž je v souvislosti s § 9, poněvadž podmiňuje konfiskaci, nebude-li dodržen, což považují tímto za odůvodněné. Vyjmeme-li však tyto §§ 9 a 12, co ze zákona zbude? Zbude tu výzva k majetným vlastníkům válečných půjček, aby upisovali novou státní půjčku. Tím se však jistě vládě neposlouží. Neboť nemá-li nějakého nestranního úmyslu politického, co může vláda s tímto zákonem chtíti? A nemá-li skutečně nějakého vedlejšího úmyslu, pak může pouze chtíti buď pomoci majitelům válečných půjček - myslím, že nikdo není tak naivní, aby věřil, že vláda chce tímto zákonem německým majitelům válečných půjček pomoci - nebo druhý případ, že chce míti peníze. Potřebuje peněz a chce peníze získati. Dřívější státní půjčky se nepovedly, tu se nyní vypisuje půjčka nucená, ale ne pro všechno obyvatelstvo, nýbrž pouze pro nešťastné oběti válečné půjčky, které se ovšem nalézají hlavně mezi Němci, čímž tedy budou zabity dvě mouchy jednou ranou. Nepřihlížím k politickým vedlejším úmyslům: míním, že chce-li vláda tímto zákonem získati peněz, pak nemůže tohoto cíle dosáhnouti předloženým návrhem, nikdy nesežene více peněz; nikdy tolik, kolik by potřebovala. Neboť majitelé válečných půjček nemohou vládě nikdy dáti tak veliké obnosy, poněvadž to jsou vůbec - vyjímaje veliké ústavy - malí lidé, kteří nemají peněz a za druhé nepřinášejí peníze vlastní, ti donesou peníze vypůjčené a z cizích dluhů stát nestloustne. A pomněte, jak je to nemorální, ubožáka nutiti, aby dělal dluhy, aby mohl státu něco půjčit. Myslím, že tím celá půjčka klesá na úroveň obchodu na oko, a že zisk z celé té věci bude mít pouze velké banky, které disponují kapitálem.

V německém obyvatelstvu setká se tento návrh zákona s největším odporem. Podle protestů, které mne dosud došly, nikdo tohoto zákona nepoužije. Co udělá vláda, jestliže všechny německé ústavy a všichni majitelé válečných půjček nebudou upisovati? Chcete skutečně celé tyto sumy válečných půjček prohlásiti za propadlé? Německé obyvatelstvo je toho pevného přesvědčení - můžete to čísti ve všech novinách - že strašné následky, které bude zákon míti na německý hospodářský život, je vlastním účelem toho zákona. Nebol naše zámožné kruhy, peněžní ústavy, průmysl atd. budou dány do rukou velkobank, které vůbec stojí v českém táboře. Budou přivedeny do nebezpečí konkursu, jakmile se těmto bankám zlíbí, neboť ony budou moci jen vypověděti lombardní půjčku a veliká část našich podniků bude v pravém toho slova smyslu postavena pod kontrolu českých bank. Tato nucená půjčka má zřejmě ten účel, aby decimovala národní jmění Němců. Vláda vychází zřejmě z předpokladu, že finančně zruinovaný Němec se snáze poddá i politickému jhu. Velectění pánové! Jen aby to nezklamalo! Bankrot národa německého může snadno rozkolísati celý stát a ostatně by tu v takovém případě nepřišly na povrch otázky národnostní. Tady by přišly zcela jiné otázky na uváženou. V době nouze, kdy je celý národ ruinován, vyjdou na světlo otázky sociální. Chcete to vyprovokovati takovým zákonem? Nesmí se proto nikdo diviti, jestliže Němci o tomto zákoně nechtějí ani slyšet, jestliže ho za žádnou cenu nechtějí použíti (Výkřiky.), že se zcela jistě chopí protizbraní, jak se mi dává ve všech protestech a přípisech na jevo? Na př. odpírání daní, odpírání přiznání k dávce z majetku a pod. Od Němců tudíž vláda očekávaný úspěch nechť nečeká, jedná-li se skutečně pouze o peníze a táži se: Dá potom český národ sám, co vláda bude potřebovati? Myslím, že zpěčováním Němců stanou se i kruhy obyvatelstva českého opatrnými a rozváží si, mají-li celou půjčku převzíti. Na této cestě tudíž nemůže býti žádných okolností tímto návrhem docíleno úspěchu. Avšak návrh nemá vůbec tohoto účele. Za ním se skrývá právy záměr politický, o němž jsem již právě mluvil a chci ještě mluviti. Potom prosím, aby bylo uváženo dále, jaké nesmírné následky tento návrh zákona může vyvolati již tím, a každým způsobem vyvolá, že se stane vůbec zákonem. U německých spořitelen je ca, 60% úspor vložených vázáno válečnou půjčkou. Dle výroku bankovních znalců ztratí tyto ústavy při provedení tohoto zákona 500 milionů. Až obyvatelstvo uslyší, že ústavy, u nichž má svoje úspory, ztratí 500 milionů, nechť se nikdo nediví, že i lidé, kteří nemají s válečnou půjčkou pranic společného, nebudou míti nic jiného na práci, než tam běžeti a budou požadovati svoje peníze zpět. To není nic jiného než run a run je něco takového, že by vláda pro všechny svaté měla něco dělat, aby k nim nedošlo. Neboť jakmile nastane run u jednoho ústavu, není už obyvatelstvo k zadržení. Prosím, aby se přece dbalo na to, jaké to bude míti následky! Zánikem takového ústavu zaniká tisíce existencí a já myslím, že by český národ a stát prožily velikou úzkost, kdyby k něčemu podobnému došlo. Neboť zánikem německého národního hospodářství může právě tak dobře a lehce upadati české národní hospodářství. Takový oheň se snadno zapaluje, ale nesmírně těžce hasí. I když takové následky nenastanou, bude rozhodně neúspěchem této půjčky zničen zcela určitě státní úvěr. Válečná půjčka sama o sobě není té důležitosti, jaká se jí tu připisuje. Za tím musí vězeti úplně jiné důvody, které tento návrh zákona diktovaly, neboť válečná půjčka sama o sobě je maličkostí. Jestliže dnes stát převezme státní půjčku a promění ji v 4% neumořitelnou státní půjčku, pak to bude státi při předpokladu, že válečných půjček je za 7 miliard - nevím přesně - ročně 280 milionů. To je, prosím, použije jako porovnání, třetina jednoho titulu vojenského v rozpočtu. Titul zní: věcné potřeby vojska. Jediná položka činí téměř třikráte tolik, kolik by dělalo zúročení celé válečné půjčky, jestliže by ji stát proměnil v 4% státní půjčky, čímž by všechno obyvatelstvo se spokojilo a čímž by se všem ústavům a všem pomohlo. Tento obnos 280 milionu by se však leště podstatně zmenšil. Neboť 7 miliard by se stalo tím okamžikem, kdy by byly proměněny v papír výnosný, opět aktivním jměním národním. 7 milirdami úvěru může býti obchodována, stavěno, krátce tyto miliardy znovu pracují, ony se neustále rozmnožují a rozmnožují neustále národní jmění a já myslím, že se výnos 2% může zcela klidně předpokládati a tím se zvýší výnos daní opět a příjem státu, ony dají obyvatelstvu práci a výdělek a zrovna tak pracuje těch 280,000,000, které by se vydaly jako úroky. Také tyto rozmnoží opět národní jmění, pracují, přinášejí opět daně a dávky. Tedy pro pakatel 280,000,000, který se ještě zmenší, má se stát připraviti o úvěr, o celou svoji vážnost. (Souhlas na levici.) Tak to nebude! Pánové! Z toho, co jsem řekl, vysvítá zcela jasně a zřetelně, jiný závěr není ani jinak možný, že to musí být jiné důvody, které stvořily tento návrh zákona. Ne láska k Němcům, ne zášť k Němcům stvořila tuto předlohu. Ano, tento návrh není nic jiného, než jeden z tahů na politické šachovnici v boji proti Němcům za účelem potlačení jich a učinění jich po platnými českým ústavům, českému národnímu hospodářství, za účelem vydání jích v roce českých držitelů moci. Byl by beze sporu velikým úspěchem Čechů, kdyby se podařil. Pomyslete jen: Massy německého národu budou ochuzeny, peněžní ústavy přijdou v moc Čechů a českých velkobank, průmysl je pod vlivem svých lombardních věřitelů, jimiž jsou opět české velkobanky a při tomu nese tento zubožený německy lid celou tuto 4. státní půjčku, sám na svých bedrech. Jestliže se to Čechům podaří provésti, pak jsme vrženi my, Němci, o mnoha stupňů zpět dolů. Ovšem, pánové, podaří-li se to, je otázka. Německý národ varoval již předem a německý národ se bude bránit. Jsem přesvědčen, že ať si předloha tady bude uzavřena nebo ne, že se rozplyne a že bude musit tvořit novou. Pozvedl jsem svůj varovný hlas. Varují senát! Senát jako shromáždění v republice demokratické nemůže nikdy takový návrh zákona podepsati nebo schváliti. (Potlesk na levici.)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má p. senátor Walló.

Senátor Walló: Slávny senát! Dovoľujem si v mene celého Slovenska, v záujme štátu a majiteľov váleč. pôžičiek poukázať na to, že ako povstaly pôvodne válečné pôžičky, čo bola nutná príčina jich upisovania a medzi akými pomerami sa to dialo. Je to treba tým viac, lebo veď v čas tohoto bývalého státneho výkonu, boli sme všetci pod jednou strechou či už z prinútenia alebo dobrovoľne.

Keď vezmem celý pohyb, všetky pomery a události v krátkej minulosti a prítomnosti do povahy, dľa absolútnej pravdy, mal by byť náš štát povinný, naša čs. republika, všetky válečné pôžičky v zaplatenej hodnote, bezpodmienečne honorovať, t. j. likvidovať. A prečo? Aby bol kontakt dôvery a úveru medzi obyvateľstvom a štátom.

Záležitosť válečných pôžičiek je tedy jedna z tých najdôležitejších vecí parlamentárneho programu, lebo však na tomto závisí osud nejedného obyvateľa, jeho udržovania, umožnenie jeho existencie a vôbec výživy.

Ako obyvatelia bývalého štátu, ktorý každý jeden majiteľ válečných pôžičiek tvoril, boli sme nesvedomitosťou svetovej politiky, bez nášho previnenia, vrhnutí do náramného palu. Ani jednej vrstve národa národa a národov poverení dirigovať ten čítať tento strašný prevrat, ktorý jedine závisol na činnosti vodcov, ktorí boli od sluchali jeho štátne a otcovské nariadenia štáb, ktorý v ten čas jednota a síla národa a národov tvorila. Obyvatelia ako údovia a sila štábu už z dôveri a povinnosti k nemu ako k vlastnej jednote a sile, posľuchali jeho štátne a otcovské nariadenia vo všetkých potrebách, ktoré boly predložené, akoby v ich vlastnom záujme. S touto poslušnosťou nasledovalo aj isté povinné účinkovanie, ktoré v ten čas, keď boli všetci verní a rovno smýšľajúci obyvatelia ruku v ruke spojeni v silnej jednote, nie len že bolo potrebné, ale aj správné plniť; lebo však, aký by to bol pomer štátu, v ktorom by sa jeho obyvatelia odvrhli od svojho vlastného prospechu vtedy, keď by boli požiadaní svoju vlastnú horiacu strechu hasiť a brániť? Jedná sa tu o likvidovanie válečných pôžičiek, ktorých majitelia, s tou najtrápnejšou nespokojnosťou očakávajú riešenie, lebo nie len pre nich, ale aj pre štát to má veľký význam toho, ako sa budú tieto pôžičky spravedlive alebo nespravedlive honorovať, t. j. likvidovať. V majiteľoch válečných pôžičiek prebýva veľmi trpká neistota, ohľadom ich eksistencie a výživy, tým viac, lebo je medzi nimi mnoho takých, ktorí na ne požičali z mozolov svojich statočnej a usilovnej dlhej práce ešte z mierových časov, zo svojho ťažko nadobudnutého kapitálu. Vo válečných pôžičkách sa umiestil celý zdedený majetok nevinných sirôt a vdov, z ktorého jedine sa živili, ďalej majetok ostaranych starcov, ktorí úpisali svoj celý majetok, zo statočnej dlhej práce usporený, aby sa mohli z neho živiť a na nich staré dny udržať. Beda tomu štátu, ktorý by sa chcel z takejto do neba volajúcej nespravodlivosti scelit a upevniť, ktorá by vyplynula z nesprávneho a nesvedomitého násilného riešenia válečných pôžičiek. Válečné pôžičky sa musia riešiť - bezpodmienečne! Ich riešenie nesmie byť násilné, s figľom a zámienkami lebo ináč štát ztratí celú už aj tak oslabenu dôveru, a to väčšej čiastky obyvateľstva. To nikto nemôže majiteľom válečných pôžičiek zazlievať, že v ten čas, keď ich náš bývalý štát ako svojich zjednotených synov vlasti o pôžičku požiadal, tuto pôžičku mu venovali. S jednej strany boli k tomuto ako sila a jednota vlasti nútení, s druhej strany však, obávajúc sa neistoty, v ktorej boly v tedy bankové vklady, istejšie sa im videlo uložiť svoj majetok v štátnych rukách v sile a v jednote vlasti, než v bankách, bez ohľadu na to, že pri tom ručily a donášaly tú najlepšiu výhodu prospechu, teda každému sa videlo istejším svoje ťažko nadobudnuté peniaze uložiť v štátných rukách než v bankách. Táto neistota nútila každého majiteľa válečných pôžičiek k tejto opatrnosti, s ktorou v ten čas dúfal v štate ako v sile a jednote všetkých. Veď v každom štáte boli požiadaní obyvatelia o pôžičku a o pomoc! Každý syn vlasti v ten čas dôveroval a bol prinútený dôverovať svojej vernej jednote a sile štátu, ktorý tvoril, a ku ktorému patril.

To by bolo veľmi nebezpečné pokračovanie od jedného štátu, keby on svojim, novonabudnutým obyvateľom to mal zazlievať, na čo aj on sám dakedy môže byť odkázaný, ba nútený, že bude tú istú cestu tiež nasledovať, lebo s týmto by si na dlhé storočia znivočil v obyvatelstve celú dôveru, bez ktorej žiadon štát na tomto svete sa dlho udržať a prospešne účinkovať nemôže. Všetky banky, peňažité ústavy a úrady, tak maďarské ako i slovenské, agitovali v celej bývalej štátnej ríši za úpis vál. pôžičiek, teda to nesmysel, majiteľom válečných pôžičiek na oči vyvrhovať, že nemal značiť a vojnu nepredlžovať atď. Každy majiteľ válečnej pôžičky robil to s tým najlepším úmyslom, z dôvery k štátu a pre istotu svojich peňazí; ako jednotlivec, ako vlastenec a ako úd štátnej síly konal svoju povinnosť! Kto dnes povie majiteľovi pôžičky, že nemal značiť, ten veľmi hreší a nevidí od kroka ďalej! Či dal národu voľakto pokyn a radu, aby neznačil a predovšetkým niekto z tých, ktorí obviňujú teraz majiteľov válečných pôžičiek, keď vedeli, aký bude prevrat? Veď boli tu pod jednou strechou a nikto sa o túto svätú povinnosť nestaral, aby bol upozornil národ, aby neznačil a válečnou pôžičkou štátu k pomoci neprispel.

Môže byť, že keby sa neboly značily válečné pôžičky, nikdy by sa nebol stal ten prevrat, ktorý sa stal. Tedy? Majitelia válečných pôžičiek len napomohli čes. republiku. Žiaľ tomu, že sa to nemôže odtajiť, že veľká vrstva majiteľov válečných pôžičiek na Slovensku je v tom presvedčení že keby sa bol splodil, t. j. utvoril štát dľa bodov Wilsonových, nemali by sa dnes čo obávať o riešenie válečných pôžičiek. Za povinnosť si držím upozorniť vládu a všetkých tých, ktorí jednostranne chcú riešiť válečné pôžičky, že bez svedomitého úplného likvidovania hodnoty válečných pôžičiek, hladí náš mladý štát v ústrety strašnéu otraseniu, lebo obyvateľstvo odvráti sa od neho s celou svojou dôverou, ako som na to už aj poukázal. Preto vrele odporúčam, poznajúc mienku ľudu, aby sa tato tak hlavná vec s citom opravdivej pravdy, v spojitosti s minulými a budúcimi pomerami vybavila. Beda tomu štátu a jeho národu, ktorý by stál na fundamente z hriechov! To slovenské prislovie znie: jakými hriechy hrešíš, takými budeš trestaný! Sila a dôvera k štátu môže byť len tam, kde sa pravda vybavuje v pravde! Majitelia válečných pôžičiek si to nevedia ani predstaviť, že náš štát, československá republika, ktorému sme sa ako obyvatelia a synovi a dostali, preto, že válečnými pôžičkami k bývalému štátu vyjadrovala sa vernosť dôvera a síla jednoty, mali ich za to na vniveč obrátiť tým, že likvidovanie válečných pôžičiek by bolo hmotne nedokonalé vybavené tak, ako to sama pravda požaduje, žiadon z majiteľov válečných pôžičiek neznačil preto, aby napomáhal vojnu, ktorú spôsobila len dosť malá vrstva nebezpečných politikov, ale najviac len preto, že ich obavy v neistotu bánk a iné pomery k tomu nútily. Nebolo by to správné, keby tá vrstva verného olyvateľstva, ktorá prispela s pomocou štátu a ktorá inšieho majetku ako hotových peňazí nemala, tieto ale pre istotu štátu požičala, mala byť poškodená a svojej ezistencie zbavená proti tým, ktorí majú hrozitánsky nepohnuteľný majetok, a na pôžičku ale neprispeli. Likvidácia válečných pôžičiek, sa dá a musí sa vybaviť rôznym spôsobom. Pod inú normu likvidácie nech patria tie vál. pôžičky, ktoré boly značené z kapitálu, ešte v miernom čase, a zas pod inú normu tie, ktoré boly značené vo válke z kapitálu, nadobudnutého snáď úžerným spôsobom. Toto sa dá pri každom majiteľovi válečnej pôžičky ľahko a jasne konštatovať a dokumentami dokázať. Náš štát, čs. republika prijala hrozitánske nepohnuteľné majetky a hodnoty od bývalého maďarského štátu v našom území, ktoré pre likvidovanie válečných pôžičiek patria tiež do kombinácie. Bez toho, že by majitelia válečných pôžičiek len filier úrokov boli od prevratu obdržali; museli niesť trovy od kalkovania a dane, t. j. porcie čili majetkovú daň z válečných pôžičiek. Súhlasím len stým, aby sa válečné pôžičky v úplnej značenej hodnote bez všetkých ďalších podmienok, bez rozdielu majitelov, u každého rovnoprávne a rovnako likvidovali. Toto donáša tá spravedlnosť pomeru, v ktorom pri značení týchto pôžičiek každý jedon majiteľ válečných pôžičiek bol k bývalej jeho vlasti a štátu, ktorý pomer sa má už aj preto rešpektovať, aby bola hladká cesta k udržovaniu a posileniu dóvery a úveru k prospechu nášho terajšieho Štátu a vlasti českosLovenskeí. Kto ríešením válečných póžičíek snád z ístej sobeckosti, snád z istej zámienky a nedostatočnej rozvahy ináč smýšla, nie je dobrý radca čs, republiky. Toho ten nevidí da budúcnosti dále? od kroku. Pri tom všetkom, že sa válečné póžíčky nebudí honorovať tak, že ako sa malí, a nie ale, ako sa budů honorovat, ako sa maty, hlasujem ťproŤ vládu, ale s tým poznamenaním, že vláda bude na pomoci s tým majiteľom vál. pôžičiek, ktorí pri svojej najlepšej ochotnosti ostali by trčať pre nedostatok peňazí pri zaokrytí novej prémiovej pôžičky. Ďalej žiadam v mene celého ľudu čs. republiky, aby štát zbytočne peniaze nerozhadzoval, nadobudnuté z mozoľov trpkej práce obyvateľstva a v daniach naskládane, ale nech sa usiluje k tomu, že by sa aj pri tých hrbách milionov skromne a svedomite na celom poli práce čs. republiky administrovalo. K tomuto treba vychovávať obyvateľstvo a tak zrelo zbožne rozmyšľajúce ktoré viac bude pracovať a menej sa zabávať ako sa to deje teraz. (Výborně!)

Místopředseda dr. Soukup (zvoní): Další slovo má p. dr. Mayr-Harting.

Senátor dr. Mayr-Harting (německy): Slavný senáte! Poněkud frivolní, ale velmi dovedný obchodník vytvořil pořekadlo: Železnice se nestavějí průpovídkou. O něco méně frivolně a s mnohem větším právem mohl bych říci: Státní finance se neurovnají národnostními hesly. Takovým zavrženíhodným pokusem, aby výslovně hospodářská a finanční otázka byla řešena pouze ze chauvinistických hledisek, je návrh nám předložený. Nemůže býti popřeno, že pan finanční ministr byl veden poctivým a upřímným úmyslem, aby problém válečné půjčky, který byl jeho předchůdci a hlavně prvním finančním ministrem československé republiky využit pro národnostní - a to je ještě horší - snad také k nekalým finančním záměrům, byl postaven na věcný podklad a aby súčastněni byli pokud možno uspokojeni. Tím byl povinnen pan finanční ministr již svému postavení jako vědecký zástupce národního hospodářství. Avšak není mojí úlohou, abych pana finančního ministra obhajoval a cením si ho příliš vysoko, než abych ho chtěl chválou německých úst kompromitovati před jeho sourodáky. (Veselost.) Obracím se proto k jeho dílu - předloze a tu přestane chvála sama sebou.

Návrh je morálně zavrženíhodný, technicky nedostačující, hospodářsky pochybený. Návrh je nemorální. Již to je zajisté chybou, žádati morální obsah na zákonu tam, kde zrada, lež a podvod se staly téměř oficielním státním inventářem. Chci býti v tomto směru proto velmi rozumný a pokud možno stručný. Mohu tak učiniti tím spíše, poněvadž návrh ve skutečnosti se protiví nejprimitivnějším požadavkům státní morálky. A nemůže to zajisté býti nijak jinak nazváno než nemorální, jestliže nějaký stát jako nástupce jiného, tedy jestliže československý stát jako nástupce staré monarchie sice všechna majetková práva svého předchůdce oproti jiným státům a svým občanům skoro s neslýchanou přísností uplatňuje, avšak svých povinností tak, jako v předloženém návrhu se děje, téměř úplně se zříká, ba dokonce své moci k tomu používá, aby vlastní občany hospodářsky poškodil a v mnoha případech dokonce k zániku určil.

Vím, stát odvolává se na čl. 205, nešťastné mírové smlouvy st. germainské, která jej zbavuje jakékoli povinnosti, která by svůj vznik měla ve válečném dluhu bývalé rakousko-uherské vlády a v žádném směru nečiní zodpovědným za tento díl státního dluhu. Pan Rašín se teprve nedávno ve své velmi vkusné řeči ve druhé sněmovně Národnostního shromáždění chlubil, že on tento dárek přivezl. Neznám pana Rašína blíže. Ale po všem, co jsem od něho slyšel, neočekával bych od něho ani jako Čech jiného daru, než danajského, jímž se myslí, jak známo, dary, kterých by si nikdo ani darem nepřál. Takovým darem bylo však toto ustanovení mírové smlouvy. Neboť tím okamžikem, kdy se stát na tento dar odvolal, ztratil úvěr, nejen zahraniční, ale také tuzemský. To je již taková stará obchodní zkušenost, že dlužníci, kteří počítají s tím, že jejich dluhy jim budou darovány, zvláště jestliže jim tento dar poskytnut je ne věřitelem, nýbrž osobou třetí, kterou to třeba ani mnoho nestojí, že tito dlužníci, pravím, nenajdou opět nových věřitelů lehko, kteří se stejným nebezpečím musí počítati. A jest jenom k politování, že česká vláda tuto jednoduchou pravdu nemůže pochopiti. Ale vážně řečeno, nebyla by to svůdná úloha pro právníka, vyzkoumati, je-li toto neurčité ustanovení mírové smlouvy vůbec míněno tak, jak by mu ve své dětsky srdečné radosti rozuměti chtěli pan Rašín a jeho druhové? Snad, ba pravděpodobně chtěla mírová smlouva vyjádřit to, že česká vláda není zodpovědna za válečnou půjčku, jež není v rukách jejich státních občanů. Neboť honorování státní půjčky, nalézající se v držení vlastních státních občanů, musilo přirozeně býti ponecháno vnitrostátnímu zákonodárství. Do toho se nemohla a přirozeně nechtěla mírová smlouva ani míchati. Že by měl vítězný stát svého vítězství použíti k tomu, aby nezaplatil dluh svým vlastním občanům, to jistě nenapadlo vyjma Čechům nikomu z mírových delegátů.

Nemorálním je tedy předložený návrh, poněvadž naráží na jednoduché a jasné pravidlo morálky, které by ani nejabsurdnější smlouva mírová neodpravila se světa. Nemorální je, poněvadž podle všech známek spočívá na výkladě smlouvy, jaký jistě tvůrcům ani ve snu nenapadl, na mentální reservaci Čechů, jedné strany smluvně, neplatné dle všech morálních i právních norem. Především je však nemorální pro licoměrnost, s jakou pod nátěrem částečného zaplacení válečné půjčky, úmyslně a s úplným vědomím svého jednání v šanc vzdává zkáze politováníhodné její majitele. K tomu později se vrátím.

Předložený návrh jest však také technicky nedokonalý. Tato předhůzka se asi pána autora příliš nedotkne. Neboť on se může odvolati na to, že tuto vlastnost sdílí jeho návrh tak asi se všemi zákony, a jak známo, je jich víc než dost, které nám československý stát až dosud věnoval. Jen to opravňuje již - to jen tak mimochodem poznamenávám - problematický požadavek nás Němců, aby všechny zákony, vydané dřívějším revolučním konventem, byly zrevidovány. Nedokonalá technika však zvláště při tomto návrhu bije do oka. To je již svědectvím o bezpříkladně frivolním zákonodárství, že předloha tak dalekosáhlého významu jako tato, sotvaže byla předložena, už musila býti pro svoje nedostatky vzata zpět, aby se udělalo místo pro návrh nový (souhlas na levici.), který je sotva lepší technicky, ostatně zatížen již chybným narozením, svou protiústavností, poněvadž nebyl, jak zákon žádá, předložen sněmovně, nýbrž jako podvržené dítě přes noc bezprostředně vládou doručen na místě prvního návrhu výboru, jenž byl pověřen oním se zabývati. Jak málo záleží vládě, ale i sněmovně poslanecké, jež má být strážcem zákonodárství, na této technice, nebo při nejmenším aspoň vládním stranám, dokazuje nedůstojný způsob, jakým tento důležitý návrh ve výboru a v plenu byl promrskán. Tím spíše by musil senát, jehož úloha podle ústavy v první řadě v tom spočívá, jak se zdá, aby proti jakékoli lehkomyslnosti poslanecké sněmovny postavil vyhraněný klid útulku starců, jak by to beztak mnoho pruhy našeho shromáždění rády viděly (Veselost.); tím spíše, myslím, by měl senát dbáti na to, aby vážnou a věcnou poradou, přiměřenou důležitosti předmětu, tyto nedostatky odstranil a našel rozřešení pro otázku, která odpovídá technickým a hospodářským potřebám věci. Neboť technické nedostatky, vězící v předloze v nynější její podobě, jsou ve skutečnosti úplně nezhojitelny. Chtěl bych se nyní zmíniti o nejdůležitějších. První a nejpodstatnější nepostrádá poněkud jisté komičnosti. Předloha je označena jako zákon o 4. státní půjčce Československé republiky a o účasti majitelů rakouských a uherských válečných půjček na jejím upisování. Marně však bude hledati v zákoně nějaké ustanovení o tom, jak může, kdy a kde upisovati novota státní půjčku ten šťastný člověk, který současně není nešťastným majitelem válečné půjčky. Zákonodárce hraje tu nedobrovolně úlohu prostomyslného ducha, to prozrazuje, co rozum žádného rozumného nemá viděti. Neboť zákon nemá nijak v úmyslu to, co povídá ve svém nadpisu. On chce spíše udělati nucenou půjčku u těch, kdož mají půjčku válečnou. Buďmež tudíž poctiví a pojmenujme zákon zákonem o nucené půjčce majitelů půjčky válečné. Anebo obstarejme prozatím scházející ještě typ nové státní půjčky pro ty, kteří teprve novými půjčkami československému státu chtějí se dožíti podobné zkušenosti, jaké už se nám, majitelům půjček válečných, důkladně dostalo.

Druhá, ne nepatrná mezera: Stát obrací se se svou žádostí o půjčku na svoje občany; jak jsme právě viděli, ne snad na svoje nejvěrnější, poněvadž jej při jeho posavadních pokusech o půjčku příliš zklamali (Veselost na levici.), nýbrž raději na ty, kteří jej milují méně a které on proto ne tak s láskou, avšak tím spíše násilím chce donutiti k povolnosti. Ale jak to je s těmi, kteří sice ještě nemají štěstí býti československými státními občany, kteří však jsou tak pošetilí, že chtějí se jimi státi, nebo ti, kteří událostí nějakou, více méně vyňatou jejich vlivu, mohou se československými státními občany státi přes noc? Tím nemyslím nepatrný počet těch, kteří dnes ještě jsou cizozemci a své válečné půjčky tudíž mají umístěny ve státech cizích a kteří teprve po vydání tohoto zákona nějak propůjčením státního občanství nebo výsledkem hlasování dosud neprovedeného - nemyslím na Těšínsko, o něž už nás, jak se zdá, česká státní moudrost připravila, ale je ještě řada území takových - státními občany teprve se stanou. Není mi při nejmenším známo žádné ustanovení zákona, jež by o této zajisté prakticky důležité otázce činilo aspoň zmínku. A přece nezdá se mi tato otázka pouze pro válečnou půjčku, nýbrž i pro všechny vlastníky státních renta - což také pro stát není bez zájmu - také pro daňovou povinnost, co se majetku těchto osob týče, býti nemalé důležitosti, neboť podle okolností může se jednati o miliony. Ale ovšem, co jsou miliony pro stát, který je nyní zvyklý počítati pouze na miliardy, byl i to byl pouze deficit jedné miliardy.

Třetí nedostatek, který vskutku má větší váhu hospodářskou než technickou a k němuž tudíž bude se mi vrátiti při hospodářské kritice tohoto zákona, je ten, že malí a nejmenší upisovatelé nejvíce trpí nejistotou svého finančního postavení, uzávěrem svého skrovného úrokového požitku při stálém a hrozivém nebezpečí vzrůstajícího lombardního dluhu, který jim hrozí zruinováním, že tito § 12 návrhu mají býti sice zadrženi před tím, aby okamžitě neskončili sebevraždou, ale ohleduplně jsou zváni, aby se na to všemožně připravovali, (Výkřiky.) Nezdá se, že je to výsměch, vydati zákon, jímž jednomu se podává hedvábná šňura, aby s ní příslušně naložil, druhému však takovou přízeň projevuje, že mu pro věčné časy konopnou šňůru před oči staví? Má-li těmto malým a nejmenším býti udělena milost, pak mějme při nejmenším odvahu učiniti tak ihned, anebo aspoň makavě ukázati, jak a kdy se tak má státi. To se může státi jednoduchou doložkou k § 12.

Proti těmto těžkým technickým vadám jsou ostatní, které se mohou vypočítávati podle libosti, skutečné jako pírko. Chtěl bych jen na důkaz, že je ještě dosti takových vad, pouze na to poukázati, že v návrhu schází jakékoli ustanoveni o tom, která by platilo v případě, že část válečné půjčky hotově nezaplacené kryta je hypothekou. Také tyto případy nejsou řídké a postižení, kteří mimo svůj skrovný nemovitý majetek jiného jmění, jež by stálo za zmínku, nemají, neboť zastavenou válečnou půjčku nebude nikdo za něco takového chtíti označiti, jsou v situaci politování hodné, na účet zákona. Možnost k tomu poskytnuta by byla škrtnutím několika slov v § 9, odst. 3.

Avšak co znamenají všechny tyto technické vady proti hospodářskému nebezpečí zákonem vyvolanému. Stará moudrost praví, že slepice, která snáší zlatá vajíčka, nemá býti zabíjena. Avšak bezmeznému nacionálnímu chauvinismu, který pokouší se i střízlivou část českého národa terorisovati, žádná moudrost neexistuje. Tentýž chauvinismus, který, aby uškrtil volební právo Němců, stvořil rozdělení na volební kraje, čímž i veliký počet českých voličů; hlavně na Moravě, byl zkrácen, týž chauvinismus chce nyní zničiti také německé hospodářství bez ohledu na to, že současně zkáze propadnou ne nepatrné zlomky jeho vlastního národa. Neboť to je vědomá lež, považovati válečnou půjčku za půjčku německou. Také mezi Čechy tehdy, když se jednalo o upsání válečné půjčky, nebyli sami podvodníci, kteří uměli čísti ťNárodní ListyŤ pomocí mřížky, jež je poučila o pravém smyslu, nýbrž i podvedení, kteří zjevně asi nebyli tak důvtipní, aby každé uveřejněné české slovo pokládali za lež a kteří dnes proto patří, k pozůstalým truchlícím. Avšak ať je to tak nebo tak, tady nemůže být pochybností, že tento zákon, jakkoli to není úmyslem pana finančního ministra, jemuž jedině ochoten jsem přiznati bonem fidem, přece svými účinky je způsobilý, aby německé hospodářství, průmysl a obchod oloupil o potřebný úvěr, spořitelny a jiné obecně prospěšné ústavy přivedl k úpadku a mnoho jednotlivých existencí zničil.

Nechci vás příliš zdržovati matematickými výpočty. Tyto větším dílem přednesl můj německý předřečník. Chci především poukázati k tomu, že na příklad spořitelny a i jiné úvěrní ústavy nebudou schopny snésti zaplacení. Dostanou za starou půjčku zpět pouze tři čtvrtiny, ztrátí tedy čtvrtinu svého. To znamená ztrátu; kterou v desítiletích nevyrovnají. Zvlášť špatné je to také se súročením. Ony musí nově přijaté kapitály lombardovati. Lombardový úrok činí dnes 6 1/2%. Čistý výtěžek z úroků by tudíž u těchto ústavů převyšoval 3%. Z toho by nemohly býti zaplaceny ani nejnutnější úroky vkladatelům. Zdánlivé sanování ústavů t. zv. podpořených, které jsou zatíženy válečnou půjčkou, neznamená ve skutečnosti nic jiného, než bankrot těchto ústavů. Počátek toho zažijeme již návalem na jednotlivé úvěrní ústavy, který by brzo mnohé donutil k tomu, aby zavřely svoje přepážky, jestliže se vkladatelé vidí býti donuceni ke krytí vlastních lombardních dluhů a k upisování nové půjčky vyzvednouti své vklady. Poznání této přátelské budoucnosti, zdá se, počíná nabývati půdy i u vlády. Při nejmenším připravuje návrh zákona v důsledku neuvěřitelně znějících zpráv v novinách, který má spořitelny a jiné přízní nadané ústavy povzbuditi, aby následovaly státního příkladu a na místě veřejného konkursu volily zastřený bankrot. Nevím vskutku, má-li se člověk více diviti frivolitě nebo naivitě takového návrhu. (Místopředseda Klofáč přejímá předsednictví.)

Ještě horší, může-li býti ještě něco horšího, je situace těch majitelů válečné půjčky, kteří se netěší žádným výsadám, poněvadž jím banka na obligace, které dostanou výměnou za válečnou půjčku, nesmí nic půjčiti. Upsal-li takový nešťastník 100,000 K válečné půjčky ze 3/4 půjčených, tu musí nyní sehnati 75.000 K na zaplacení lombardu válečné půjčky a dalších 75,000 kor. na 5 1/2% nové obligace, tedy dohromady 150,000 K. Banka mu však půjčí pouze na 5 1/2% obligace a také na tyto pouze 75%, tudíž 56.250 K. On si musí tedy opatřiti ještě 93,750 K. Kde vzít a nekrást? Podaří-li se mu to však, co zachránil? Jestliže v nejbližší době, aby zaplatil soukromou zápůjčku, tyto oba titry prodá, tu za oba nedostane více než 100.000 K, poněvadž nerealisovatelné, tedy věčné a pouze 3 1/2% zúročené obligace nikdy nebudou tržním papírem a poněvadž zaplatil hotově 93,500 K, zbude mu ze 100,000 K válečné půjčky, nebo lépe z jeho bývalých 25,000 K, pouze 6,500 K po odečtení propadlých splatných kuponů sotva 3.500 K. Toto skrovné ťodškodněníŤ 15% válečné půjčky, zdá se, nestojí ani za námahu, a docela již ne, jestliže se do rozpočtu pojme úrok z lombardu nové bankovní zápůjčky, čímž čistý úrokový zisk šťastně odškodněného sklesne pod méně než 3%. To vše jest však dětská hříčka proti situaci malých a nejmenších upisovatelů, kteří také samozřejmě tehdy si posloužili 75% lombardem. Jejích údělem je, krátce řečeno, pouhé anulování obsahů jejich válečné půjčky. Kdo například má 30.000 K válečné půjčky z 75% vypůjčené a kdysi za to dal 5,100 K, ten by musil za to zaplatiti 45,000 K, aby dostal dva nové státní titry po 22,500 K. Lombardem by mohl krýti pouze 16.875 K. Zbytek 28,125 kor., tedy asi 5ti nebo 6tinásobný obnos jeho bývalého úpisu, zaplatiti musil by hotově, a mu přirozeně zpravidla bude nemožno; nehledě nijak k tomu, že se tu opět bude úročiti pouze 2 1/2%. A nebude-li moci, pak se mu krk utáhne docela a jeho lombardovaná válečná půjčka propadne ve prospěch věřitele banky. Banka je nejenom oprávněna, nýbrž přímo povinna, upisování na novou půjčku provésti za něho a jemu vypověděti lombardní dluh. Ona mu však při tom nemá válečnou půjčku 75%, nýbrž pouze 50%-75%, to je jak německy, tak i česky, pouze 50% připočítati. Vae victis!

Je na bíledni, že § 12, který se týká osob, které nemají více než 25,000 K jmění i se svým zmírněním, v hodině poslední Němci docíleným, nepostačí, aby odvrátil ohromná nebezpečí od ohrožených majitelů válečné půjčky. Tento § 12, zůstane přes to spíše brutálním doznáním o anulování válečné půjčky chudým a nejchudším.

Vedlo by příliš daleko, kdybych se chtěl dotknouti všech jednotlivostí zákona. Avšak již ta, co bylo řečeno, ospravedlní závěr, že totiž zákon ve své nynější podobě je nepřijatelný, poněvadž rozrušuje hospodářskou sílu veliké částí občanů tohoto státu a tam - ta neříkám jako Němec, nýbrž v zájmu státu - finanční základy státu, finanční důvěru zahraniční i tuzemskou ve stát v pochybnost uvádí.

I bezprostřední finanční úspěch nové půjčky pro stát by za těchto okolností nestál ani za řeč. Neboť veliká, ba lépe řečeno, snad největší část majitelů válečné půjčky dá přednost tomu, že se raději nepatrného odškodnění v podobě méněcenného papíru zřekne, než aby se vydala v nebezpečí upsati novou půjčku na tento stát. Zkrátka a dobře: Předložený návrh je nepřijatelný. Ale prostým odmítnutím se nepomůže ani majitelům válečné půjčky, kteří by více méně svoji půjčku rádi viděli zaplacenu, ani státu, který potřebuje nutně peněz. Tím přicházíme k bolavému místu. Stát potřebuje nutně peněz. Nemá ani tolik, aby v dohledné době mohl zaplatiti nepřehledné voje svých úředníků. A tyto peníze nedovede si, jak se zdá, opatřiti jiným způsobem, než tím, že tahá ubohým majitelům válečných půjček poslední haléř z kapsy. To není nic jiného než zastřený státní bankrot. Pouze ještě jeden prostředek chce pan ministr financí uznati, jenž se mu zdá býti však ještě horší, takže dává před užitím téhož přednost oloupení nejchudších z chudých - tisknutí bankovek. Zajisté špatný prostředek, avšak přece snad ještě lepší, než holá loupež, a snad nakonec ani oloupení majitelů válečné půjčky nezabrání tisknutí peněz. Také největší část nové státní půjčky by musila za daných okolností sebrána býti zápůjčkami u bank. To však není nic jiného, než děsný vzrůst oběhu papírových peněz. Neboť všechny ty ohromné sumy, které Bankovní úřad uvádí, mohou býti dodány pouze tiskem peněz. Asi za 8 miliard válečných půjček, které budou předloženy, obdržel by stát asi 6 miliard nové půjčky. Lombardovány by však musily být obligace v úhrnné sumě asi 8,250,000,000 K v ceně zápůjčky asi 8 miliard. Poněvadž však lombard válečné půjčky činí asi 1500 milionů, tu můžeme všeobecně a sice velmi brzo počítati s rozmnožením oběživa o 5 miliard. A bez této nové nešťastné půjčky nebude moci býti také větší, má-li býti stát brán vůbec ještě vážně.