Nebudu vzpomínati toho, že se u nás s politickými stranami nezachází stejnoměrně, že jsou strany, kterým se dává vybírati - a také se to považuje za věc samozřejmou - respektuje se jejich přání koho chtějí míti ministry a jaký chtějí míti portefeuille, a že je jiná kategorie stran, ze kterých se ministři volají, všemi vlivy možnými se vykonává na ně nátlak (Sen. Ferd. Jirásek: Vy máte nejvyšší byrokracii!) a dává se jim prostě portefeuille, jaký sice zrovna republika potřebuje, - proti tomu bych neměl námitek - ale jaký ty druhé strany, daleko početnější, nemají chuti vzíti si na svou odpovědnost. (Sen. Kouša: Ale pak se shodnete s Němci!) Já se chci shodnout s vámi, o Němce se mi nejedná. Ti dnes říkají, že neuznávají státu a nechtějí s námi mluvit. (Sen. Ferd. Jirásek: Co pak dělají průmyslnici?) Dobrá, takové stanovisko nám může býti docela lhostejné, ale s vámi se chci shodnouti, a poněvadž se chci s vámi shodnout, tedy vám musím mluviti pravdu a to mi nesmíte míti za zle, že to říkám tak otevřeným způsobem.
Tedy to jsou důvody, pro které nemůžeme projeviti souhlas s tím vládním prohlášením, proč se stavíme proti němu. To vládní prohlášení podle našeho názoru jest příliš všeobecné, odporuje charakteru prozatímní vlády, zavdává již nyní příčiny k různým sporům mezi koalovanými stranami, přirozeně nedává žádné garancie, že bude provedeno, a musíme tudíž hledati jiné východisko. Po všech úvahách a po všech těch zkušenostech právě z nejposlednějších dnů vidíme my to východisko jedině v koalici všech českých stran se zřetelem k republice, pro republiku, ne, jak již jsem řekl, proti národnostem druhým, mimo národnost československou, nám se jedná pouze o ochranu a zabezpečení živlu československého do budoucnosti a při tom jsme si vědomí plně, že musíme v ohledu národnostním zaujmouti stanovisko naprosté spravedlnosti i vůči jiným národům, ačkoliv prozatím a podle dosavadních poměrů nelze jinak, nežli setrvati na ustanovení saint- germainského míru a pečovati co možná o zjednodušení jazykové administrativy. (Výborně! Potlesk.)
Předseda (zvoní): Slovo má dále p. sen. dr. Hilgenreiner.
Senátor dr. Hilgenreiner (německy): Senátoři a senátorky! Ctění kolegové a kolegyně! Vládní prohlášení, ku kterému mám promluviti se stanoviska německých křesťanských sociálů, pozbylo mnoho na své aktuálnosti. Odhlasováním v poslanecké sněmovně se dokázalo, že vláda nemůže počítati s nějakou nosnou majoritou.
Tím tíže lze rozřešiti otázky, jichž se dotýká vládní prohlášení. Vláda nemůže se udržeti hlasy nepřítomných a důvěrou ministrů k sobě samým. Že pak nemají k sobě ani ministři navzájem důvěry, jest vidno též z vládní krise, kterou právě prožíváme! Že můžeme ještě dnes mluviti, jest přičítati okolnosti, že jsme čekali ještě na vládní většinu.
Za takových okolností zdá se býti zbytečným vůbec mluviti o prohlášení vládním, poněvadž nevíme, co nám bude pak říkati příští vláda.
Ctění páni kolegové! Vláda však zabývá se problémy, které nezávisí na tom, kdo zde sedí na ministerské lavici, problémy, které jsou problémy dneška a zítřka: problémy národními, sociálními a kulturními. Dovolte mi tedy, abych zaujal k těmto problémům své zásadní stanovisko.
Předešlu jedno. Nad míru potřebným požadavkem denním jest dnes nesporně, bohužel, otázka chleba, otázka vyživování obyvatelstva. Ze všech stran přichází milionový nářek, který musí býti přece slyšán ministry. Avšak i my, zástupcové lidu, musíme slyšeti stesk oněch milionů, kteří v tak požehnané zemi musejí trpěti hladem.
Velevážení! Jest to stesk, žaloba proti oněm, kteří způsobují, tyto poměry, a sice nejen vláda, nýbrž i jednotlivé strany musí tento stesk lidu slyšeti. A není nejlaskavější k lidu ona strana, která nejvíce křičí, nýbrž ona strana, která dovede způsobem nejúčinnějším příměti příslušníky své vlastní strany, aby tito vynaložili všechnu prácí a píli, aby bylo tomuto bídnému stavu co možná nejrychleji odpomoženo. Nesmí však při tomto zásobování býti rozdílu mezi národy a třídami. I národy, které za války byly nepřátelskými, byly spojeny navzájem mostem všeobecné útrpnosti; tím méně tedy může býti rozdílu mezi námi zde v zemi v tomto bodě. Bez rozdílu národnosti a stavu musíme se snažiti, abychom učinili, již konec této hanbě, že bohatí váleční zbohatlíci mají všeho dosti, kdežto pilní a pracovití musí skutečně hladověti a hladem zmírati. Velevážení, nebudu se o tom déle rozšiřovati, poněvadž jsem mínění, že zde právě tak málo prospějí slova, jako chlebenky a moučenky, na něž se ničeho nedostane, nebo maximální ceny, dle nichž se nikdo neřídí,
Chci se pak v této souvislosti dotknouti ještě jiné otázky. Znamená, to stálé stupňování se bídy pro německý národ, podaří-li se onen smutný finanční experiment ve smyslu vlády, o nějž se pokoušela vláda ve formě zaplacení válečných půjček. Předloha ve své nové podobě jest pro nás Němce, jak již v parlamentě nejrozhodnějším způsobem bylo prohlášeno, nepřijatelna. Zdá se nám býti vnucenou půjčkou, ale jen pro určitý díl obyvatelstva, a sice ne právě pro nejzámožnější. Zdá se nám jako trestná půjčka pro německý národ, zdá se nám, což přichází zejména, v úvahu, jako půjčka bankrotová. Jest jen prohlášením bankrotu pro náš stát, jenž svůj úvěr tím jen poškozuje. Jsme toho přesvědčení, že válečná půjčka musí býti úplně převzata, že musíte převzíti dluhy Rakouska rovněž tak v nezmenšené míře, jako jste nezmenšené převzali po něm i aktiva. Jsem přesvědčen, že Němci jsou rádi ochotní spolupůsobiti jak při zápůjčce, tak při zákonodárství, jestliže však dříve bude s námi druhá strana za jedno v tomto bodě, totiž v úplné výplatě válečné půjčky. To by byla první mírová holubice, která by odtud pak vyletěla. Co jsme zde včera dělali v malém odhlasování o rozmnožení praesidia, není ničím. Hlubokým dojmem by však působilo, kdybychom se sjednotili za účelem zvýšení státního úvěru.
Dovolte mi, abych se vrátil k otázce, kteráž hrála, hlavní roli v debatě o vládním prohlášení, k otázce národnostní. Padaly zde těžké výtky z přítomnosti se strany německé, se strany pak české trpké obžaloby z minulosti. Dovolte mi, abych naznačil, jak se mi pro mojí osobu jeví dějiny rakouské. Přihází se v každé rodině, že se musí někdy otec rodiny zříci některých svých práv ve prospěch svého prvorozeného syna, a přihází se i okamžik, kdy musí uznati prvorozený syn, že i mladší synové dorůstají a že jsou rovněž rovnoprávní. Blaze mu i jeho rodině, jestliže to v pravý čas uznal, běda však rodinnému míru, jestliže dovolí, aby se jen krok za krokem navzájem vzdorovalo. Důvěra, zájem ostatních bratří mladších ku společnému domu mizí stále více a více a kdyby snad i blesk udeřil do tohoto domu, byli by pak mladší bratří snad i s to, vrhnouti podpalek do hořícího domu a pak na spáleništi zasázeti stromy svobody, v němž jest pohřbena přece jen jistá část jejich štěstí a blaha. Ničeho pak neprospěje, když pak na spáleništi sezná a uzná prvorozený svých dřívějších chyb, když nyní mladší bratři počnou s novostavbou domu, stejně chybujíce, jako kdysi jich nejstarší bratr, že totiž prvorozeného bratra nutí, aby se usadil v tomto domě, když tento chce snad bydleti stranou toho domu a jestliže už v nadpise na domě prohlašují, že bude v domě jen trpěn a že nebude míti stejných práv. V Československém státě jest takový nadpis na domě, o kterémž mluvíme. Nedivme se pak, že onen prvorozený v prvém okamžiku, kdy smí mluviti s mladšími svými bratry, jako my zde, že prohlašuje: >Zde nezůstanu, jakmile budu moci, odejdu z tohoto domu!< Pak nic neprospěje, jestliže se mu vytýkají jeho dřívější chyby, jestliže se krok za krokem střeží, a jak pan kolega dr. Brabec byl právě prohlásil, že není možná dosti vyzvědačů vyslati. Dům ten a všichni jeho obyvatelé nedospějí dříve ke klidu, dokud nebude každému z nich dáno jeho úplné právo, dokud nebude co možná vyklízena jeho vlastní domácnost. (Souhlas německých senátorů.) Zde máte obrazně podáno to, co tvoří zároveň psychologické prohlášení našeho prohlášení, s kterýmž jsme vstoupili do této sněmovny, a které příslušníku naší strany, v jeho dlouhé parlamentární působnosti, vyvolalo hned na počátku tento požadavek. My, příslušníci naší strany, stojíme úplně na stanovisku tohoto prohlášení a přijali jsme do svého programu požadavek sebeurčení národů a netýká se nás nijak, tážete-li se nás, od kdy že my na tomto stanovisku stojíme, neboť stojí-li celá Evropa, ba celý politický svět nyní na tomto stanovisku, a je-li toto stanovisko nyní ode všech národů prohlašováno, nezabrání žádný člověk a žádná lidská síla právě německému národu, tomuto 80 až 100 milionovému národu, aby též jednou prosadil toto své právo. Proti tomu jest jen jediný prostředek: aby byl onen dům, stát, v němž žije, část německého národa, nebo nyní žíti musí, tak zařízen, aby mohla tato část německého národa vykonávati toto své právo sebeurčení ku prospěchu tohoto státu, aby mohla dobrovolně v této sněmovně zůstati, do níž dobrovolně nevešla. Otážete se mne: Jest to možné? Mám na to odpověděti: Ne? Ono slovíčko >ne< má se v politice vyslovovati co možná zřídka. Vytýkáte nám irredentu. Němec sám od sebe není žádným spiklencem, Němec není politicky sám od sebe ani Velkoněmcem; stěží bychom nalezli národ, který se tak lehce a tak dobře vžije v cizích státech, jako právě národ německý. Švýcarští Němci ku příkladu nikdy ve svém srdci nepožadovali Všeněmecka. Našim Němcům daří se ve Švýcarsku docela dobře, ačkoliv žijí tam pospolu s jinými národy, poněvadž se tam cítí úplně rovnoprávnými a svobodnými ve všech svých kulturních a politických požadavcích. Přirozeně, od vlivů lidských nezávislí činitelé, staletá dlouhá spolupráce, komunikační cesty a vzájemné hospodářské doplňování víže tak pevným poutem národ k národu, které se nepřetrhne, když se přetrhnouti nemusí. Znamenali jsme to, pánové, když přišel 28. října převrat. Zdolání souženími za války, byly široké vrstvy německého národa v sudetských zemích již blízko usmíření se s tímto státem. Vy Čechové jste to byli, kteří jste tehdy učili i prostého člověka, čím jest povinen svému národu. Hrdinové vašich národních výborů v německém území tohoto státu vykonali nám tuto dobrou, sobě pak špatnou službu. K tomu pak přibrali někteří, neříkám všickni, některé z vašich legionářů, již, jak se mí zdá, neměli dosti příležitosti, aby osvědčili svoji statečnost za války, a kteří pak vrhali se na nevinné pomníky Josefa a jiné znamení naší německé kultury. I dr. Kramář a dr. Metelka, onen despot ve školství zde v Čechách, náleží k naším národním buditelům. (Souhlas.) Kulemi z pušek v Karlových Varech a jiných německých městech těžko získává se láska. Jestliže se mluví při každé vhodné i nevhodné příležitosti o >poněmčeném< území a zároveň se prozrazuje úmysl je opětně počeštiti, když se vždy vrhá ostatním národům do očí stanovisko vašeho panství, ona fráse o >vašem< státě, když se i z nejvyšších míst, kde se jistě theoreticky veškerý chauvinismus tvoří, užívá toho zlého slova emigrantů a kolonistů<, pak se nesmíte diviti, že jsme od 28. října, na místo abychom se sblížili, ještě se oddálili. Nechci zde opakovati všechny stížnosti, přednesené v debatě se strany Němců. Každý Němec se nalézá však následkem toho ve stavu nutné obrany a vy zajisté pochopíte, že nouze nezná zákazu. >Nemluviti o tom, ale mysliti o tom<, vyřknul kdysi heslo Gambetta pro Alsasko-Lotrinsko.
Velevážení kolegové! Vy sami jste pečovali o to, abychom byli stále a stále znovu upomínáni na své právo sebeurčení. A my všickni přemýšlíme o tom, zda černý, zda červený, zda zlatý prapor jest nám společný, slyšeli jste to právě z úst všech našich zástupců zde, dokud se nebudeme v tomto státě cítiti jako doma.
Velectění kolegové! My křesťanští sociálové jsme daleci toho, abychom národnostní protivy ještě lehkomyslně a zlomyslně zostřovali. Vítáme každé prohlášení s druhé strany, zejména prohlášení lidové sírany, že se bude snažiti, aby mosty tyto protivy překlenula. Jak rád bych sám již nyní volal: Strhněte mosty, které spojují onu strašlivou propast národního záští a vzájemného zmenšování. Toužíme po dnu, kdy národové zanechajíce této kultuře nepřátelské vášně, budou uplatňovati v ušlechtilém, mírumilovném závodě své vzácné talenty, které dala Prozřetelnost jednomu v té, druhému v oné míře, ale každému užitečným způsobem, aby každý národ plnil své dějinné poslání. Pánové, než se tak však v tomto státě stane, musí býti tento dům do základů přestavěn. Plán však nesmí již předem zamýšleti, že se dá Němcům, Slovákům, Maďarům a i Polákům, přijdou-li též, co nejméně. Nespokojíme se pouze s komorami a se sklepy, jest místa dosti, musí býti místa dosti na tak bohaté půdě těchto zemí, by všickni národové mohli žíti a bydleti v jasných a slunečných bytech. A každý z těchto národů má právo na to, neboť každý bydlí již po staletí v tomto domě, byl v něm pilný a svojí pílí si vydobyl práva na svoji domovinu. Jsou vzácní národové, kteří v tomto státě obývají. Aniž bych nás samy chtěl chváliti, dovolte, abych vám řekl, že Němci nejsou žádní lidožrouti, že nejsou ani oněmi Čechožrouty, jak je vyhlašují ve svých listech a tu a tam v některých svých řečech. Jsou pořádkumilovným, pilným, v pravém slova smyslu stát udržujícím národem. Víte, že naši rolnicí dodávali pro tento stát více než vaší zemědělci pro svůj vlastní stát. Němec netouží po výbojích, on jest spokojen s tím, co má. S druhé strany rychlý vývoj, který učinil váš národ během posledního století a který se jeví celému světu jako skutečnost, tento vývoj musí každého přesvědčiti o tom, jaké vzácné jádro se nalézá v tomto národě a jaká krásná budoucnost mu nesporně kyne, jestliže dovedete toho, čeho jste dosáhli, chytře využíti a vhodně vybudovati. Poprvé od převratu mluvíme spolu, vážení kolegové, není tedy divu, že se ozývají mnohé stesky navzájem. Promluvme však spolu, též slovo míru. Dlouho, velmi dlouho trvalo, než jsme se sešli na různých náhledech. Než mělo to též své dobré účinky. Kdybychom se byli sešli v prvních dnech republiky, pak možná, že by mluvily pěstě místo jazyků. U vás vítězným opojením, u nás zoufalou zlobou. Nahlížíte denně více, že s oním bohatým strýčkem z Ameriky, lépe řečeno z Francie, ničeho není. Nemá pro vás ničeho jiného než drahé generály, kteří snad mají zříditi vaši milici. Těšínsko vám však přece nedá. Pozorujete stále více a více, že máte jen to, co si sami získáte, že nás Němce potřebujete ku spoluprácí. Avšak i my Němci v tomto ohraničení poznáváme denně vždy více a více, že za takovýchto poměrů jsme oba na sebe navzájem odkázáni. Sřítí-li se dům, pak spadnou trosky nám oběma na hlavy; staňme se tedy každým dnem zralejšími ku vzájemnému porozumění. Po několik dní jsme se již vymluvili. Různým způsobem zněly jednotlivé hlasy: bouřlivější a zvučnější byly jedny, klidnější a odměřenější druhé, to podle temperamentu řečníků. Z obou stran padala tvrdá slova. Takové slovo pronesl právě kolega Brabec, slovo, o kterémž jsem se již zmínil, že není dostatek vyzvědačů pro nás. Pamatujte si jednou pro vždy: My Němci vkročili jsme do tohoto státu s protestem proti jeho ústavě, my však vedeme svůj boj zákonnými prostředky a není zapotřebí žádných slídičů, kteří by nás kontrolovali. (Souhlas německých senátorů.) Byla však zde i v druhé sněmovně pronesena velmi rozumná slova, slova smířlivá a sice i od těch mužů, kteří dříve národnostní spory jen jitřili. Má býti účinek našich dlouhých řečí nyní, že jednajíce jako špatné ženy se rozejdeme, těšíce se z toho, že jsme hodně pravdy navzájem si řekli? Ne, vážení kolegové, k tomu nás naši voliči sem neposlali. Naši národové chtějí, abychom jejich národní práva chránili a všemi prostředky hájili; naší voliči chtějí však také, abychom tvořili též práci - užitečnou práci, k čemuž potřebujeme vnitřního národnostního míru. Jsme v tomto státě ve velmi kritickém postavení. Anděl míru, 28. říjen, stal se pro své otce a kmotry poslem strastí a starostí. Vím jen jediné: Sřítí-li se tento dům, pak padnou trosky jeho na nás všechny, a čím jest národ bohatší a pokročilejší, tím bude pád jeho pak těžší. Pořádek tedy! Chyby napraviti a proto potřebujeme vnitřní, potřebujeme národní mír. Stojíme před velikými sociálními převraty, sociální revolucionáří včerejška sedí zde dnes uprostřed této sněmovny a jako nositelé státních myšlenek v druhé sněmovně. Již tento změněný obraz zákonodárného shromáždění nám říká, že se nám bude zabývati se sociálními reformami. A k tomu potřebujeme všickni, i třídy měšťanské, národního míru v zemi. Odkud má však přijíti tento mír? Jen vyjednáváním národa s národem, národních zástupců s národními zástupci a prvním místem tohoto vyjednávání má býti dle mého mínění senát. Naše stáří musí nás učiniti alespoň schopnějším k tomu. S větším klidem a s menší vášní musíme zaopatřovati to, co jest prospěšno ku blahu našeho národa a všech národů ostatních. Musíme se snažiti, abychom vždy uplatnili rozum a právo. Musíme míti sebezapření, minulostí můžeme se jen tak dalece dotýkati, abychom napravili jen minulé chyby, za to musíme tím více mysleti na to, abychom si vybudovali co možná nejlepší budoucnost. Musíme si z války získati poučení, abychom se stali novými poválečnými lidmi.
Byly-li zde přednesený mnohé a dle mého náhledu oprávněné stesky s naší strany, pak jsem v hloubi svého srdce přesvědčen, že mnohý z těchto našich stesků šel též ze srdce některých Čechů. Když zde byla vyslovována ostrá kritika, tu jistě mnohý z vás na české straně přímo se radoval, že to neb ono bylo od Němců řečeno, co mnohému z vás leželo na srdci, což se však z národních důvodů neodvažoval říci. Byly nám již s vaší strany učiněny přípovědi, byli jsme přímo pobízeni, abychom činili návrhy, bylo prohlášeno, že ve mnohých věcech, ba dokonce i o ústavě, říkal někdo v poslanecké sněmovně, nebylo ještě vysloveno poslední slovo, že i v otázkách jazykového zákona a samosprávy školní se přijde všem oprávněným přáním ještě vstříc. S druhé strany se žádalo od nás Němců, abychom přišli do sněmovny s určitým programem a ne se stesky a abychom se postavili v žádoucí spolupráci na stranu tohoto státu.
Velevážení páni kolegové! Slov jíž bylo dosti vyměněno, nyní musíme dospěti k činům. Naše stížností jste již vyslechli, ve vašich rukou spočívá, zdali toto nesnesitelné odvrátíte. Naše určité návrhy ještě uslyšíte. Jest návrh především na revisí ústavy. Zde můžete ukázati, jak jsou vážná vaše slova. Podáme své určité návrhy vzhledem k jazykovému zákonu, otázce úřednické, ku veřejné správě a obzvláště pak k otázkám školním. Buďte však pak, buďte, jak jste nám vždycky slibovali, opravdoví demokrati. Dejte všem národům tohoto státu úplnou rovnoprávnost. Zajistěte národům v tomto státě jejich dalekosáhlou samosprávu, neboť co jest přirozenějšího nad skutečnost, že se národ sám spravuje, že si své školství sám řídí, platí a spravuje. Bývalé Rakousko učinilo v tomto směru dobrý počátek tím, že zřídilo zemské školní rady národní. Rozdělení zemských školních rad, jak vím, všeobecně se osvědčilo. Třenice byly zmenšeny. Revoluční Národní shromáždění nemělo však v těchto prostorách nic spěšnějšího na práci, než vydati zákon, jimž se školství opětně centralisuje. Nyní ještě zamýšlí zrušiti sekcionování zemských školních rad. Jest tedy učiněno školství zase předmětem národního hašteření. Zrušili jste mnoho německých škol, říkajíce; že byly zbytečné. To není sice vždycky pravda. V budějovickém německém gymnasiu byla na př. první třída odstraněna, ačkoliv byl zapsán dostatečný počet žáků. Jest přece velký rozdíl, stane-li se takové zrušeni se strany jiné národnosti anebo se strany vlastních příslušníků. V prvém případě zdá se takové jednání, takový případ jako národnostní pronásledování, v posledním případě teprve jako potřebné administrativní opatření. Dejte našim školám autonomii, ať si může každý národ své školy sám spravovati a platiti. (Výkřiky německých senátorů.)
Předseda (zvoní): Prosím, aby nebyl pan řečník vyrušován.
Sen. dr. Hilgenreiner (pokračuje): O universitě zde bylo jíž obšírně promluveno, Já říkám jen tolik: Co děláte vy s českými vysokými školami, to je věcí vaší a musí býti každému příteli, kultury milé, když vaše vysoké školy se vzmáhají. Pojmenujte si své školy jak chcete a vystavte si je rovněž, jak chcete. Potřebujete nutně potřebných novostaveb, nikdo vám v tom nebrání! Nechte však v klidu německé vysoké školy, které rovněž trpí ponejvíce nedostatkem místa. Každému, co mu patří - jmenovitě na poli školství! A tak ve všech oborech. Jen tak přijde mír do země, kteréhož vy a my všickni potřebujeme. Staneme-lí se lidmi poválečnými, odklidíme pak společně všechno hamparádí minulosti, vy i my. Zařiďte zákon jazykový tak, jak bylo naznačeno z nejvyšších míst, jako dorozumívací prostředek a ne jako prostředek ke svárům! Vytvořte správu tak, aby vyhovovala praktickým potřebám obyvatelstva a nečiňte ji aparátem pro počešťování! Snažme se otázku národnostní uspořádati ve veřejné dopravě v duchu rovnoprávností, volného vývoje jednotlivých národů, hleďme jí rozřešiti v duchu zdravé demokracie. Pak bude snad možné, že nás splnomocní náš národ, že budeme moci splniti to, co od nás zde žádáte, totiž upřímné přiznání k tomuto státu. Zda my Němci budeme irredentou nebo státním národem zde v tomto státě, to záleží ještě na nejbližším časovém vývoji, od něhož vy máte klíč ve svých rukou. Dovolte mi, abych vám zde připomněl slova mírového papeže Benedikta XV. z roku 1917, kteréž byl zvolal za hluku zbraní: >Národové nezhynou, toho buď pamětliv dobře! Pokořeni a potlačeni byvše, sklání se za skřípání zubů pod vnucené jho, připravují se však jho to setřásti a odkazují nesvár a pomstychtivost od pokolení ku pokolení.<
Národové nezmírají! Polsko bylo půl druhého století pod cizím panstvím a neuhynulo. Irsko připravuje se k osvobození! Vy Češi a Slováci radujete se dnes, že vám po tak dlouhé době vzešlo jitro státní samostatnosti. Ani německý národ, náš krásný národ, nezahyne, i když dnes krvácí z těžkých ran, které jitří ještě jeho vlastní nerozum. Náš německý národ nezahyne, pozvedne se opět a dlouhými kroky dohoní zase onen předskok, který před ním získali nyní jiní národové, avšak nikoliv mečem, nýbrž kladivem v ruce, aby stavěl na kultuře lidskosti a každý národ, zejména jeho soused, rád ho bude míti za přítele. Nepatřme všickni na včerejšek, jenž nám již nenáleží, nýbrž, mysleme na zítřek, kde můžeme napraviti pochybené a hledejme mír. Druhou, dle mého náhledu nejdůležitější otázku životní tvoří znovuzřízení rozvráceného hospodářského řádu a s ním související problémy sociální. Socialismus, jak nazývají vedoucí strany v zákonodárném shromáždění tohoto spasitele, naznačuje zde vývojovou dráhu, která již není utopií, nýbrž která se musí uskutečniti. Socialismus! Slovo to nemá žádného jednoznačného zvuku. Rozumím-li správně, pak rozumějí tím slovem oni pánové, kteří toho slova užili, produkci celou společností. Tedy na místě zištného hospodářství - hospodářství společné, odstranění kapitalismu, vztahujícího se na čistě soukromý profit, a s druhé strany navrácení produktivních (výrobních) prostředků z rukou několika málo jednotlivců, kteříž se jich zmocnili ve znamení peněžního hospodářství a učinili je dle Marxe prostředkem ku vydírání dělnictva, do rukou dělníků samých, navrácení jich ne rozvratem velkozávodů, nýbrž sespolečněním veškerých výrobních prostředků. Všech produktivních prostředků, ba i majetku, jenž se sám obhospodařuje. (Senátor Polach (německy): Ne - to jest vyloučeno!) Bylo výslovně zjištěno, že nemyslíme na to, abychom vyvlastnili rolníka na vlastní půdě a živnostníka ve vlastní dílně, kdež tento sám pracuje. (Výkřiky. - Hluk.) Dovolte, to se však nesrovnává s oficielním programem erfurtským, nýbrž bylo to přijato do politických programů v Rakousku, v Německu a u nás; odporuje to však oficielním výkladům programu erfurtského. Přečtu vám, co píše Kautský ve svém prohlášení ku programu erfurtskému na str. 152. (čte): >Malozávod ve všech oborech vezme za své< (Senátor Polach (německy): To jest naše přesvědčení, to není program!)... >a sociální demokracie chce rolníkům a živnostníkům jen umožniti, aby se stali ve svém společenství dělníky velkozávodu, aniž by se při tom stali proletáři.< (Senátor Polach (německy): To jest deskriptiva a ne postulát!) Rozumím zcela dobře, tím jest charakterizován dějinný potřebný vývoj. Tím však jest též řečeno: Pro vás rolníky, pro vás samostatné dělníky není v budoucnosti místa. (Senátor dr. Heller (německy): Ne!) Nositelem hospodářství bude naprosto a zcela stát sám. (Výkřiky.) Sociální demokracie chce (čte), >aby pracující třídy dobyly si politické mocí, aby pak mohly stát přeměniti v podstatě v úplně soběstačné družstevnické hospodářství. - < (Senátor Jarolim (německy): Ve kterém by byly zrušeny všeliké třídní protivy!) O tom budeme ještě mluviti. Úplné sespolečnění výrobních prostředků bude znázorněno jako neúprosný vývoj hospodářských poměrů a srdce proletariátu bude pak nasyceno opravdovou věrou v osud na neodvratném zhroucení se nynějšího soukromého podnikatelství. Nesmiřitelné třídní protivy, ba třídní zášť mezi podnikatelem, sobeckým buržoem s jedné strany a proletariátem s druhé strany, se všemi prostředky udržují. Ve smyslu čistě materialistického chápání dějin jeví se celé dějiny lidstva jako dějiny třídních bojů, v nejhlubším podkladě hospodářských bojů, právo a zákon, mrav a mravnost, ba dokonce i náboženství vykládá se jako potlačující prostředek té které hospodářsky vládnoucí třídy. (Německý výkřik: Církev, ne náboženství!) Řekněme náboženství v přesném znění vyznání (Sen. Jarolim (německy): V tom je veliký rozdíl, náboženství jest ideologie, ale církev je nástroj našeho utlačování!) Pánové! Jedná se mi nyní o to, abych charakterisoval vaše pojetí, A tak živí se v srdci pracujících mass domnění, že jenom odstranění, panujícího systému osvobodí dělníka z jeho poddanství, které se líčí vždy nejčernějšími barvami. S rostoucí netrpělivostí sleduje takto vychovaný proletář onen vývoj. Dožije-li se ale toho v přítomné chvíli, že přes všeobecné volební právo ještě na dlouho neuvidí zajištěno své panství, ve kterém by společné hospodaření bylo umožněno, je příliš lehce uchvácen touhou pohnouti světovými dějinami násilím (Sen. dr. Heller (německy): Tak to dělala každá třída!) a pomocí diktatury proletariátu uskutečniti to, co nemůže býti uskutečněno pomocí demokratické většiny (Německý výkřik: Bude-li ji potřebí, přijde!), poněvadž většina ve státě na spasitele Socialismus nechce věřiti a tak se může státi, že sociální demokracie se demokracie bez okolků zřekne a násilím zřídí pluk menšiny, který sám v sobě má zárodek smrti. Mám-li nyní vzhledem k programu naší strany k tomuto universálnímu léku pro všechny sociální škody zaujmouti stanovisko, chtěl bych podotknouti následující: Souhlasíme úplně s tím, aby blaho >societas<, blaho všeobecné, tedy také majetkové poměry byly vodítkem a ne osobní zájmy jednotlivců. Proto připisujeme právní organisaci společnosti lidské - státu - dalekosáhlá práva na majetek soukromý, zvláště na výrobní prostředky, dokonce i právo k vyvlastnění surovin pro průmysl a dopravu, přírodního bohatství a půdy, tam kde toho všeobecné blaho nesporně vyžaduje. (Německý výkřik: Také u církve?) Též u církve, kde toho bude potřebí. Povinnost práce jeví se nám samozřejmou jakožto povinnost mravní každého jednotlivce a s potěšením konstatujeme, že í ve státním zákonodárství je to vhodně vyjádřeno. Jsou to docela biblické myšlenky, že dělník je hoden své mzdy a >kdo nepracuje, ať nejí<. Práci ale, rozumějme, každé práci v celku prospěšné, má býti poskytnuto plné právo a patřičná odměna. Příjem bez práce má býti obmezen a pokud možno znemožněn. V tomto smyslu jsme protikapitalisty. (Sen. Jarolim (německy): Jak to chcete uskutečniti?) To je druhá otázka. (Německý výkřik: Jak to bylo ve starém Rakousku? Dobři křesťané odmítali vše pokrokové!) To není pravda. Křesťanští sociálové byli činni i na poli sociálního zákonodárství. Stojíme na jeho základech jako centrum v Německu ještě dnes. Vůbec převzali jsme dědictví křesťanských socialistů jen >cum beneficio inventarii<, s právním bohatstvím inventáře; zde v Čechách jsme nová strana. (Německý výkřik: Bereme to na vědomi!) Příjem bez práce má býti co možno obmezen. (Sen. dr. Heller (německy): Chceme viděti cestu k tomu!) Charakterisuji jen vaši cestu, poněvadž mám mluviti o vládním prohlášení, které uvádí určité léčivé prostředky proti nynějším škodám. (Sen. dr. Heller (německy): Mluvíte o programu své strany, musíte též ukázati vaši cestu!) Zajisté, učiním tak ihned. Kdo pracuje, má požívati výsledků své práce. Kdo nepracuje, přirozeně nemocné a starce vyjímáme, tomu nemá býti dána možnost žíti zahálčivě a přece dobře - tedy na útraty druhých. Při této příležitosti dovolím si opraviti řeč příslušníka mé strany Ledebura na jeho vlastní přání. Řekl: >Pokud se týče výrobní politiky, není mi možno všechny mne došlé stížnosti a požadavky přednésti, vrcholí všechny v rozluštění centrál, prodloužení pracovní doby a tak pod.<, což vyvolalo u sociálních demokratů odpor. Smím zde prohlásiti, že kol. dr. Ledebur jen opakoval došlé stížnosti a dále, že prodloužení pracovní doby není v programu strany křesťansko-sociální.