Jsme zde všickni v této sněmovně, Němci i Češi pod poručnictvím revolučního Národního shromáždění,
Strašidlo nevolené sněmovny chodí i za dne v těchto prostorách. Musíme je zažehnati, chceme-li přivoditi lepší budoucnost, musíme se zde osvoboditi z veškeré přítěže doby oktroje.
Ústavní práci máme před sebou a ne, jak vy se domníváte, za sebou.
Přijměte proto loyálně náš návrh na sestavení ústavodárného shromáždění, pak můžete počítati s naší ochotou ku spolupráci, avšak můžeme jednati jen jako rovní s rovnými, (Hlučný potlesk.)
Předseda (zvoní): Slov má dále pan sen. dr. Brabec.
Sen. dr. Brabec: Slavný senáte! Především budiž mi dovoleno několik slov na adresu našich spoluobčanů německé národnosti.
Co jsme zde za poslední dva, tři dny slyšeli od různých zástupců německé národnosti, musí nás naplniti do jisté míry podivem. Zdá se, že pánové zapomněli, co všechno se dělo v posledních letech, jak to působilo na psychologický stav českého lidu, a že z těchto nesmazatelných událostí přirozeně musí býti učiněny důsledky. Národ český prožíval v dobách světové války doby velmi těžké a trapné. Byly to doby, které se přidružily těžkou tíhou k oněm staletým utrpením od bitvy bělohorské. Národ český viděl, co dalo se pod egidou německé kultury v Belgií a v severní Francií. O tom o všem nás už během války docházely zprávy a pánové nesmí nám zazlívati, když my, pamětlivi toho, činili jsme vše, abychom svou budoucnost si uchránili, abychom se nevydali zase v takové nebezpečí, v jakém jsme se právě válkou octli.
Tedy nic nedělo se z nepřátelství proti národu německému, nýbrž vše, co jsme činili, činili jsme z pouhé opatrnosti, z trpce nabytých zkušeností na svou ochranu, abychom proti možným útokům v budoucnosti byli lépe chráněni a kryti. Ostatně, že to není tak zcela zbytečné a že ta výtka militarismu v československé republice jest vlastně řízena na špatnou adresu, toho nejlepším dokladem jsou zprávy některých listů francouzských o lodních mužstvech v Německu, o dobrovolnících na čas a o blocích pořádku, vesměs korporacích, kterými, jak viděti, sousední národ zakrývá své snahy militaristické proti podepsanému míru versailleskému, a kterými jistě připravuje to, co zde jeden z pp. předřečníků německých nám vytkl - politickou revanche. My dnes po velkých zkušenostech vidíme lepe; již nejsme těmi důvěřivými, kterými jsme byli, a nesmí nám to býti zazlíváno, tím méně, jelikož, jak nám zde bylo velmi důrazným způsobem připomenuto, nás je 7 mil. a Němců 80 mil. Tedy jestli se národ tak početně malý hledí všemi prostředky chrániti proti národu s více než l0násobnou většinou, myslím, že to není nic zvláštního, nic, co by mohlo býti důvodem k opravdovému protestu, nýbrž že jest to něco velmi přirozeného a logického.
Protestuje se proti zřízení Československé republiky, protestuje se proti naší ústavě, proti všem zákonům, které byly usneseny revolučním Národním shromážděním, a to hlavně z toho důvodu, že jsme to všechno učinili bez souhlasu svých německých spoluobčanů. Věřte, velectění, kdybychom byli bývali měli jen jiskřičku naděje, že spoluobčané němečtí půjdou na té cestě osvobození z pout rakouského režimu s námi, že bychom je byli jistě rádi přijali a zavolali k této spoluprácí. (Odpor u Němců.) Ale my přece víme, jak jsme žili za rakouského režimu a jak dobře to dělalo německému lidu, vlastně bych měl rozlišovat - zástupcům německého lidu na říšské radě. Nechci tak docela směšovati, snad jsou jisté rozdíly, ale to, co mluvili a dělali zástupci německého lidu na říšské radě ve Vídní, to nám všem bylo neklamným a nezvratným důkazem, že na nějakou jejich - neříkám součinnost, ale ani benevolenci nemůžeme počítati, a nesmí nám býti ve zlé vykládáno, že jsme nepřišli prositi za dovolení dříve, než jsme začali dělat revoluci. Myslím, že také nikde ve světě není příkladu, že by nějaký národ, když chce dělati revoluci, dříve se tázal někoho, zdali s tím souhlasí či ne.
Tedy prosím, takové protesty vyznívají poněkud paradoxně. My jsme nejen měli právo revoluci dělati, ale my jsme měli právo z moci zdařené revoluce dáti tomuto státu zákony, aspoň ty zákony nejnutnější, kterých potřebuje pro svůj první život. A tuto povinnost jsme se snažili v té době půldruhého roku svědomitě vykonati. Řeknu upřímně, že jsme měli za to, že s prací budeme hotovi dříve. Neuzavíráme se skutečnosti, že snad, se zde v Národním shromáždění projednávaly zákony, které nesouvisejí přímo s účelem zorganisování státu pro jeho první okamžiky. Ale, velectění pánové, vy zase nesmíte zneuznávati ten tlak poměrů, ve kterých jsme žili, těžké hospodářské i sociální poměry, právě ty poměry, které byly důsledkem světové války, oné války, stran které kdysi, ačkoli to bylo jistě povinností všech, kteří stáli v čele rakouského státu, nikdo se nás neptal na souhlas a se kterou válkou jsme nikdy nesouhlasili a proti které jsme vždy protestovali. Prosím, souhlas lidu německého s válkou byl věcí samozřejmou. Toho jsme byli svědky po celou dobu čtyřletého zápolení. Víme, jak německý lid s nadšením uvítal prohlášení války Srbsku, jakou radost jevily orgány tiskové německého lidu nad prvními krvavými událostmi, když tak malý národ, přepaden tou velkou monarchií, byl deptán a vražděn, víme, jak šlo daleko to veliké nadšení a jak nám bylo rozkazováno, abychom budovy své u příležitosti těch různých vítězství pochybného rázu zdobili prapory. A teď, velectění pánové, když někdo přijde s tím, že lid německý nebyl tázán o souhlas k válce, pak řeknu, bylo by to bývalo podle té nálady zbytečné a skoro směšné. Ostatně, velectění, my nesmíme zapomenouti, že 4. srpna, bohužel, i německá sociální demokracie podala německému císaři ruku a slib, že půjde svorně vražditi své soudruhy do Belgie a Francie. (Tak jest!) My tudíž, velectění, co se týče světové války, máme ruce čisté, trpěli jsme 300 let a za poslední 4 léta jsme kalich hořkosti vypili až do dna. (Tak jest! Výborně!)
Avšak, velectění, dnes se mluví o potřebě revise ústavy, mluví se o potřebě revise všech zákonů, které revoluční Národní shromáždění usneslo. Nevím skutečně, jak jest si možno tu věc za dnešních poměrů představiti. Dnes, myslím, máme jiné a mnohem naléhavější věcí, dnes se jedná o hospodářské bytí našeho státu. Právě proto jsme pospíchali s ústavou, abychom s vámi společně, velectění pánové s německé strany, pracovali na znovu-vybudování hospodářském a sociálním. To jest pole, na kterém, myslím, že se nejdříve můžeme sejíti, a pak snad přijde čas, až přejdou léta přes to trpké, co se mezi námi stalo, že budeme pomýšleti na to, abychom také vám vyšli vstříc, pokud toho zájmy našeho státu a jeho příští samostatnosti dovolí a pokud vy nám podáte důkazy, že se váš způsob myšlení a vaše mentalita proti onomu způsobu před a za světové války takovým způsobem změnila, že budeme moci spoléhati plně na to, co byste nám event. slibovali. Dnes, nemůžeme revidovati zákony revolučním Národním shromážděním usnesené. My dnes nemůžeme se pouštěti do revise ústavy, my dnes musíme konati to, co souvisí přímo s naší existencí. My se musíme starati o to, abychom náš hospodářský a sociální život povznesli a upravili, aby široké vrstvy lidu, které nesporně ve válce světové nesmírně trpěly, (Sen. dr. Wiechowski (německy): Ale též němečtí dělnici!)-také se jedná, jistě i o příslušníky německého lidu v tomto státě bydlící -aby tyto široké vrstvy lidu mohly býti skutečně živy lidsky, aby se neopakovalo, čeho jsme byli svědky v dobách dřívějších. (Sen. dr. Wiechowski (německy): K tomu však patří také německá škola!) Škola? Připouštím. -Myslím, že když jste takovými velikými mistry a máte tolik dobré vůle jako nás ujišťujete, že nám neodepřete své pomoci. Ovšem, kdyby se to mělo díti takovým způsobem, jak to slyším od vašich prvních a předních řečníků, pak arciť bych věru neměl velké naděje, že se doděláme nějakého výsledku spolupráce. Je na příklad podivnou skutečností, že jste vykonali slib jakožto poslanci a senátoři a dnes přicházíte s prohlášením, že neuznáváte ústavy republiky Československé, že neuznáváte zákonů usnesených revolučním Národním shromážděním, že proti nim protestujete, zkrátka, že se jimi necítíte zavázáni. Myslíte si, velectění, že snad je v tom nějaký podstatný rozdíl, kdybyste byli tuto výhradu pronesli hned v okamžiku svého slibu anebo že ji pronášíte o nějakou chvilku později? Já nevím, ale když dáme takovým způsobem slib, pak ho musíme držeti a jest-li dodatečně protestují, pak věřte mi, že pomalu asi se bude uplatňovati ten názor, že se tím páni poslanci a senátoři dotyční zbavují svého práva z toho úřadu jim plynoucího, a že na místo nich musí nastoupiti jejich náhradníci, nastupovati tak dlouho, až sem dostaneme takové členy parlamentu, kteří se tu budou cítiti na půdě zákona. Bylo to velmi mírné, když naši presidenti poslanecké sněmovny a senátu se spokojili pouhým voláním k pořádku. Zde je nový doklad, jak benevolentním způsobem zajisté se s naší strany postupuje vůči úplné negaci našeho státu a naší republiky.
Jeden z pánů řečníků, byl to tuším pan senátor dr. Ledebur-Wicheln, uznal za dobré ve své řeči (Výkřik: Ten patři do středověku!), nazvat naši republiku >Spitzelrepublik<. Já myslím, že si to vůbec nerozvážil, uváděje tehdy kontrast mezi počtem 14 a 70, Jak vidíme ze zkušeností, které jsme právě učinili, jest zde v republice tolik nebezpečných, nespolehlivých a státu nepřátelských živlů, že se obávání, že ani těch 70 nestačí, aby ten stát proti všem ochránili, Tedy, je-li přezdívka ta našemu státu dána spravedlivě, ponechávám úsudku těch, kterým jsou poměry, ve kterých dnes žijeme, známy, nemaje žádné obavy, že by snad vypadl ten úsudek v náš neprospěch.
Nám bylo také vytýkáno, a sice p. prof. Spieglem, že nám chybí Staatsgesinnung. Táž výtka byla pronášena i jinými pány, že nejsme národ, který umí vládnouti. Jest pravda, my jsme národ, který žil více než 300 let v porobě. I naši soukmenovci slovanští nesou pojmenování, které upomíná na otroctví. Ale právě proto, že chceme dokázati, že dovedeme stát nejen dobýti, nýbrž že dovedeme ten stát také udržeti, právě proto musíme trvati na tom, abychom zjednali platnost beze všeho ohledu zákonům, které jsme si po převratu z 28. října dali, a nemůžeme pod žádnou podmínkou dovoliti, aby tyto zákony byly nějakým způsobem zlehčovány nebo některou částí našich státních spoluobčanů negovány.
Také není oprávněna výtka, že bychom se bývali prohřešili proti právu sebeurčení. Jest právě důležito, že k vyčerpání toho pojmu sebeurčení jest zapotřebí státu. A jistě nemůže nám nikdo zazlívati, že aspoň jeden stát žádáme, ve kterém bychom se mohli politicky í kulturně vyžíti, a že nemůžeme připustiti, aby i v tomto jediném státu nám to bylo znemožňováno některou národnostní minoritou, obzvláště ne minoritou takové národnosti, která sama má ne jeden, ale několik států, ve kterých myšlenka sebeurčení jest pro ni realisována ne teprve ode dneška, nýbrž od celých staletí. Tedy není spravedliva výtka nám činěná, že bychom my zkracovali právo sebeurčení německého lidu. Je to jen hájení vlastního práva na totéž, co německý lid pro sebe reklamuje.
Když celkem všechno shrnu, co zástupci německé národnosti uvádějí v protestu svém proti nám, věřte mi, že nemohu se ubrániti tomu dojmu, že protestují hlavně proti té myšlence, že tentokráte po tom ohromném napětí, jaké vyvinuli ve světové válce, po těch vyvrcholených nadějích na vítězství, že tentokráte protestují proti tomu historickému faktu, že nezvítězili; a jiného důvodu k protestu nemají. Ještě mně budiž dovolena reagovati na některé výtky pp. předřečníků, zejména p. senátora Luksche, který nám vytýkal, jak jsme utlačovali po jeden a půl roku Němce, ačkoliv jsme před tím byli přáteli a podporovateli dynastie habsburské a citoval zejména též rok 1848. Ovšem z historie jest možno vytrhnouti kterýkoliv okamžik k podobným dedukcím. Ale já bych si dovolil panu senátorovi jenom připomenouti, že jsme do říše rakouské vstoupili na základě dobrovolné smlouvy z roku 1526 a že to přátelství Habsburků k nám již roku 1547 se objevilo ve velmi pochybném světle, když zde na hradě pražském, byli popravování naši lidé, že se totéž opakovalo roku 1621 a pak oktroyováným obnoveným zřízením roku 1627. Tak vypadá to přátelství Habsburků vůči českému národu a nesmí se nám proto nikdo diviti, když jsme se chtěli tyranie této rodiny - nesporně čistě německého původu - zbaviti a když jsme k ní nechovali žádných přátelských citu a používali všech prostředků, které jsme měli po ruce, abychom rozvrátili založenou jí říši.
Ostatně, velectění, byl též vytýkán výrok pana presidenta republiky, onen známý výrok o kolonistech a emigrantech. A je to zase takový protest pouze proti historickému faktu. (Hlas: Zajisté!) Kdyby, velectění, němečtí občané nebyli v tom viděli svůj prospěch, kdyby nebyli doufali v zemi české dodělati se hospodářských výhod, jak se jich také skutečně později dodělali, nebyl by je nikdo pohnul, aby se sem stěhovali a zejména nikdy by nebyli zalidnili takovou velikou část naší země, jako se to na naši škodu stalo.
Tedy je vidět, že je to věc hmotného prospěchu, pro který zde němečtí spoluobčané prodlévají, a nemohou tedy nám věc líčiti, jakoby nám zde prokazovali nějakou zvláštní službu a nějaké přátelství.
Oni zde budou tak dlouho, dokud,to bude jejich prospěchům hovět. Když jim to bude na škodu, jsem přesvědčen, že se s námi rozloučí.
Tedy, když všechno to shrnu, co jsem si dovolil uvésti, myslím, že všechny ty stesky pánů zástupců německé národností jsou naprosto nespravedlivé, že negují veškerá historická fakta, že zneuznávají skutečnost, tak jak se během věků vytvořila, že, bohužel,dosud si libují v téže mentalitě, ve které žili dříve, že na nich válka světová a všechny ty pro ně jistě trapné události mnoho nezměnily, a musíme jenom spoléhati, že snad dnes tím nuceným soužitím s námi své názory změní a že jednou budou nám takovými spoluobčany, jak bychom si je přáli míti a jak si je jedině můžeme představovati. Ovšem do té doby, nežli se to stane, nesmí nám býti zazlíváno, když budeme velmi opatrnými, když se budeme držeti té hanebné, jak bylo řečeno, smlouvy saint-germainské; ale myslím, že se nemůže dávno porovnati s hanebností míru brestlitevského, od kterého utíkali i ruští lidé, kteří sami původně do toho jednání vstupovali. (Velmi dobře!) Budeme státi na stráži a žádati, aby smlouvy byly do písmene plněny, nebudeme prozatím činiti žádných koncesí a budeme žádati, aby nám, a ne od nás jim, byly podány důkazy, že nastala určitá změna v myslích německého lidu, na základě které můžeme spoléhati ve skutečně upřímné přátelské soužití Až do té doby musíme hájiti to, co právem revoluce jsme si dobyli a musíme setrvati v tom způsobu jednání, jaký jsme uznali až dosud za jedině po těch zkušenostech možným.
A nyní, velectění pánové, budiž mi dovoleno, abych ještě, promluvil o vládním prohlášení samotném. Mimovolně se mi tady namítá otázka, jaký smysl má debata o prohlášení vlády, která sama o sobě říká, že je provisorní, která počítá s tím, že nemá zabezpečené většiny, sestrojené na pevně dohodnutých programových bodech, ačkoliv to prohlášení vládní přece obsahuje program, ovšem velmi všeobecně stylisovaný, na celá desítiletí. Já bych si představoval, že taková rozprava o vládním prohlášení může míti hlavně jen ten smysl, aby vláda, která sama se právě za provisorní označuje, především řekla konkrétně, co chce a co může v nejbližších měsících činiti. Jedná se přece, jak známo, o dobu pouze několika měsíců, poněvadž jistě se čeká od sjezdu sociálně-demokratické strany nějaké vyjasnění situace a rozhodnutí. Ovšem my jsme byli svědky něčeho jiného. Vláda, neučinila prohlášení takového rázu, aby přivodilo vyjasnění poměrů stran, debata se nenese také dosti tím směrem a skutečně se obávám, že nebude míti ta debata toho výsledku, jakého bychom si i přáli, že by aspoň strany samy se seskupily, buď ku podpoře vlády anebo k jejímu novému sestavení. Ale přes to myslím, že musíme tuto myšlenku míti na paměti a že musíme především hledati a sice mezi sebou, mezi. českými politickými stranami, tu společnou půdu, na které bychom mohli pracovati pro stát a nikoliv proti druhým národnostem, poněvadž ta práce pro stát, pro. československou republiku, nepředpokládá žádného nepřátelství proti národnostem druhým. To jest jedině možná forma positivní práce, která nám snad dá trochu naděje, že se dostaneme co nejdříve z dob největších zmatků, a která nám také dá naději, že tento stát, o kterém tolik pochybností z různých síran se vyslovuje, skutečně si udržíme a přivedeme k náležitému rozvoji. Tedy my především nesmíme negovati, my musíme pracovati positivně a tu jest dlužno se ještě vrátiti k minulé činnosti dřívějšího Národního shromáždění. Činnost Národního shromáždění byla zde kritisována jednak s hlediska nacionálně-politického, jednak s hlediska sociálního a hospodářského. Co se týče hlediska nacionálně-politického, bylo vytýkáno, že ta činnost byla skoro nešťastnou, že byla namířena proti jiným národnostem. Já ovšem mám pocit jiný, když vzpomínám na ty debaty v ústavním výboru. Prosím, aby mně nebylo snad špatně rozuměno - nemíním to jako rekriminaci - já chápu, že jsme mohli míti v té věci nazírání různá. Pamatuji se, že tehdy mnozí z mých kolegů oddávali se různým nadějím, které dnes snad již po začátku činnosti volených sněmů naších se rozplynuly; mám pocit, že ta činnost s hlediska nacionálně-politického byla do jisté míry polovičatou, že jsme tam v té domněnce, že mentalita z doby války jest změněna, neodhodlali se upraviti naše jazykové poměry dosti určitým a podrobným způsobem, abychom měli od jazykových sporů aspoň pro nejbližší dobu pokoj. Velectění, ta chyba se sice stala, ale myslím, že na tuto chybu nezahyneme. Stane se nám jen to, že občas budeme prožívati ty nepříjemné doby, kterých jsme bylí také svědky ve vídeňském parlamentu a že budeme museti některé ty jazykové spory rozřešiti hlasováním, při kterém arci budou odkázány české strany na soudržnost, na to, aby navzájem se podporovaly a uplatnily tak vůli svého národa pro zachování tohoto státu a zjednodušení jeho jazykových poměrů.
Co se týče hlediska sociálního a hospodářského, měl jsem již ve starém Národním shromáždění příležitost to říci a musím to jen opakovati, že mnohé z těch zákonů, které jsme usnesli, nebyly včasné, že jsme je mohli klidně nechat neprojednány, ale s druhé strany nemohu se uzavírat spravedlivě tomu poznání, že tlak poměrů vnějších i vnitřních, sociálních i hospodářských byl tak neodolatelný, že revoluční Národní shromáždění pod tímto tlakem mohlo projednati a usnésti zákony, na něž dnes se dívá s jistými pocity pochybnosti a nepříjemné kritičnosti. Želím zejména té okolnosti, že volebními řády s principem vázaných listin, bylo způsobeno to, že naše parlamenty neutvořily se tak, jak by to odpovídalo skutečné vůli lidu, nýbrž, že byly poněkud zkresleny. Avšak ani na to nezhyneme a jsem přesvědčen, že dojdeme časem a snad brzo k názorům jiným, že uvidíme, že to není žádná svoboda voličská, jakou, jsme dali tomuto státu, nýbrž že je to diktát stranických organisací. Tyto organisace vykonaly svůj důležitý úkol, ony dovedly provésti nekrvavým způsobem, převrat z 28. října, to jest dlužno spravedlivě uznati. Proto ale nemůžeme je povýšiti na modly a musíme je, jako všechno jiné, co se ve státním životě objevuje, podříditi rozumné kritice. Nemůžeme popírati oprávněnost organisací stranických, to jistě nikoho z nás nenapadne, ale musíme přece dbáti, abychom výstřelky přílišné stranické moci do jisté míry omezovali, a abychom přiváděli v tomto směru náš národní život do kolejí pravidelného vývoje. To mezi námi nepotřebuje dělat žádnou hořkost, to jsou chyby, které se objevují průběhem politického vývoje všude a ani my se nemůžeme před, těmito chybami a nedostatky uchrániti.
Ale ať posuzujeme činnost minulého Národního shromáždění jakkoliv, myslím, že přece bylo usneseno v té spoustě zákonů též mnoho dobrého, mnoho, co svědčí o skutečné pokrokovosti, co svědčí o snaze pečovati o nejširší vrstvy lidu a že celkem nám to postačí, abychom na tomto podklade, na této basi svůj státní život vyvíjeli dále. (Výborně!)
Mně ovšem ve vládním prohlášení zajímá ještě více to, co pan ministerský předseda neřekl, nežli to, co řekl, poněvadž, jak již jsem se zmínil, ve svém prohlášení se pohybuje ve velmi všeobecných výrazech, mluví o programu socialisace, o přestavbě zemědělské výroby. Já bych spíše řekl, že by bylo bývalo lépe, mluviti o péči o zemědělské drobné pracovníky, o jejich povznesení, udati prostředky, jak se to má státi. Mluví o socialisaci těžby uhelné a rudné, která, jak známo aneb aspoň jak mám velmi bezpečné zprávy, bohužel, v poslední době opětně klesá a ohrožuje tím náš průmysl a zaměstnanost našeho průmyslového dělnictva. On mluvil o pojištění pro případ nezaměstnaností, kterýžto princip zajisté je všemi stranami nesporně uznáván, ale ovšem, nezaměstnanosti nezaviněné, A tady bude více záviseti na provádění, než na té programové zásadě. Zrovna, tak, co se týče pracovní inspekce; kladl bych důraz nejen na její rozšíření za účelem smírného upravení pracovních poměrů, ale ještě více na její svědomité provádění.
Souhlasím plně s vybudováním a sjednocením sociálního pojištění, úplně s tím názorem, že musíme vykonávati tlak na zlepšení mezinárodního sociálního zákonodárství, poněvadž nebude nám plátno, jest-li my si dnes upravíme poměry po stránce sociální co nejlépe, když kolem nás budou ty poměry rozvrácené, poněvadž, se nám ten jed rozvratu bude stále vtírat přes hranice a otravovati naše ovzduší.
Co se týče programu kulturního, vyzvednutí myšlenky odluky církve od státu, - ovšem za šetření svobody, svědomí a náboženství vůbec - jest zajisté sympatickým. Arciť, některé důležité výtky bych měl, pokud se týče programu hospodářského a sice zejména programu zachování vázaného hospodářství se zemědělskými plodinami. Velectění! Já si to nedovedu dobře v mysli srovnat, jak tento program vláda by mohla skutečně dodržet, když vidíme, jak příslušníci strany agrární mají úplně kontrérní snahu. Považujiť tento stav za přechodný, který by se měl co nejdříve změnit a sice v hospodářství volné. Vláda, která založí svojí existenci na takovémto názoru, a kde vidíme zřejmě, že ti, kteří se za vládu postaví a v ní jsou zúčastněni, jsou tak kontrérního nazírání, taková vláda musí vlastně v počátku již nalézat se v krisi a je také vidět, že se do krise hned na svém počátku dostala. Pak by bylo dobře, právě když provisorní vláda vydává prohlášení, také říci, jestli v tom krátkém čase může nastat nějaká změna, nebo za jakou dobu snad se počítá s tím, ze vázané hospodářství bude zase zrušeno, atd. Tím by se vyvarovalo těmto zbytečným sporům a my bychom nebyli stavěni do té velmi podivné situace, že s takovým vládním prohlášením nevíme si rady, že nad ním krčíme rameny. (Potlesk.)
Také byla učiněna zmínka o dodávkové povinností pro výrobky průmyslové za snesitelné ceny. Nebude nikoho, kdo by měl proti tomu nějakých námitek, ani mezi námi, ani mezi ostatními. Ovšem, když slyšíme mluviti tak často o boji proti lichvě, promiňte, že vám ze své prakse vzpomenu, že vždycky vidíme, že se stíhají pořád ti historičtí malí zlodějové. V nepatrném případě se postupuje s nesmírnou krutostí a bezohledností, ale stále slyšíme a ne bezdůvodně, že celé vagóny zboží vycházejí z naších hranic. O tom ovšem oficielní statistika ničeho neví a tu bych byl velmi rád slyšel z úst pana ministerského předsedy, jak těmto věcem má býti čeleno. O tom však, bohužel, není tam zmínky. Lituji, že z pp. ministrů jest tu jediný pan dr. Vrbenský přítomen, který bude míti hodně velkou práci, aby to v ministerské radě všecko tlumočil a učinil srozumitelným. Já bych si byl přál, kdyby to, co jsem zde povinen přednášeti, bylo slyšelo více členů vlády, abych nebyl v tom nebezpečí, že z toho příliš mnoho ujde. (Hlas: O senát se vláda vůbec nestará!) Zdá se, že senát nemá býti rovnocennou sněmovnou. Myslím však, že na senátu bude záležeti, jestli si to postavení vybojuje nebo ne.
Rovněž tak zmínka o úzkostlivé úspornosti. My jsme o ní mluvili v době, kdy to bylo považováno za velíce nevhodné, a myslím, že bylo to tehdy velice včasné. A tu nemohu nevzpomenouti, že p. dr. Kramář společně s námi podal návrh na komisi úspornou a vyšetřovací, která by byla hleděla v tom směru zjednati nápravu, a že přes veškeré úsilí, které jsem vyvinoval v ústavním výboru po dobu více neděl, nepodařilo se mi ten návrh dostati k projednání. (Sen. Ferd. Jirásek; Vy jste vlastně přijali návrh můj!) Mezi naším a vaším návrhem jest jistý zásadní rozdíl. Pan kolega Jirásek podal návrh... (Sen. Ferd. Jirásek: Všecko kontrolovati!) Ovšem, ale prominete té výtce, že zrovna se za ten návrh neroztrhal. Ale chtěl tak učiniti zvláštním úřadem. A nesmí nám míti za zlé, že my k těm novým úřadům máme jistý odpor a nedůvěru. My jsme chtěli, aby tu kontrolu konali členové parlamentu. (Hlas: Ale, kdepak! To by jich muselo býti tisíce!) Ti členové parlamentu by měli to právo a tu všecku moc' a sami by si ustanovili ty, které chtějí míti, aby ty práce konali. Připouštím vaší snahu, pane kolego, mně naprosto nepřipadá uváděti vaši dobrou vůli v pochybnost Ale není žádné pochybnosti, že 3 neděle v ústavním výboru jsme nebyli s.to, tuto věc dostati k meritornímu projednání. To bylo stále a stále nových předloh, které byly naprosto neodkladné, o kterých musel ústavní výbor jednati. Vzpomínám toho jen proto, že se k té věci budeme, musiti vrátiti. (Sen. Ferd. Jirásek; Já to budu opakovati!) Já též, abychom se tentokrát dodělali lepšího výsledku. Já na vaši součinnost apelují a počítám. (Sen. Ferd. Ji-ťásek: Zachráníme republiku o sta milionů!) Ovšem nic mne nepřekvapilo tak ve vládním prohlášení, jako ona zvláštní věta, že nebude již třeba nových velkých daní, Kdyby tak Pán Bůh dal, aby se toto proroctví vyplnilo. Ale já slyším slova a nevěřím. Divím se, že pan ministerský předseda se. tohoto proroctví odvážil. (Hlas: To jest populární!) Populární to může býti, ale já nechci říci žádné ostřejší slovo! Ale aby tomu mohl někdo soudný věřit, o tom velice pochybuji. Tedy, velectění pánové, ten projev vládního prohlášení nestačí, aby přivedl do našeho státního aparátu nějakou stabilitu. Tu bude záležeti na tom, jestli se to bude také provádět, a to je to důležitější! A to je totéž, co jsme bohužel my, ti odsuzovaní národní demokraté, řekli v červenci loňského roku, že nám ta prohlášení pánů zástupců koalice nedávají žádné záruky, že také budou plněna; a tentýž pocit máme pří tom vládním prohlášení i dnes.