Zdá se mi, že odpověď je rozdílná dle toho, jak kdo soudí o náboženství a o státě. Jsou mezi námi takoví, kterým připadá náboženství, zvláště takové, jaké se v katolické církvi jeví, jako podvod, jako organisované klamání lidu. Je-li někdo tohoto náhledu, pak chápu, že bojuje všemi prostředky proti tomuto škůdci národního života, že se snaží vzíti církvi všechny hmotné základy jejího působení, a při nové úpravě vztahu církve ke státu vše činí, aby náboženství a církev oslabil a tím jejich vliv zmenšil. (Německý výkřik: Vyznání není náboženství!) Tento postup nepřátel církve je zcela konsekventní. Těm, kteří jsou tohoto názoru, chtěl bych říci jenom toto: Nestrhujte obraz Boží s oltáře lidského srdce, nemáte-li stejně cenný, který byste mohli dáti na jeho místo. Většina lidí vidí jen Boha nad sebou a vezmete-li jim jejich Boha, klesnou lehce na úroveň zvířete, které zná jenom svoji vášeň, svůj pud a popírá každou autoritu. Pánové! Technika a věda i nejmodernější, připouští, že náboženská řešení jsou vlastními otázkami lidství, životními otázkami člověka, poněvadž samy nemohly dosud žádného konečného rozřešení poskytnouti. Z jejich stanoviska jsme volni. Uvědomte si, že při této otázce operujete srdce lidu a že každý chybný řez jde na život a na smrt. Jsem přesvědčen, pánové, že velká většina z nás není toho názoru, že velké většině z nás, a myslím, že řeknu to nejmenší, jeví se náboženství jako důležitý a nepostradatelný kulturní majetek, sídlo svědomitosti a věrného plnění povinností, škola obětavostí a lásky k bližnímu. Nebývá vždy v této čistotě vyjádřeno, zvláště ve výrazu vyznání. Lidé jsou jeho nositeli, jako vůbec jsou nositeli všech, lidských ideálů, a kde jsou lidé, jsou lidskosti. Nejvíce toho lituje ten, kdo je nadšen pro ideály. Ale vnitřní cena kulturního poslání náboženství nebude tím oslabena. (Německé výkřiky:Vyznání!) Nyní je ale náboženství také vyznáním, neboť pánové, vyznání, církev, jest konkrétním výrazem náboženství pro široké massy, v jiné formě se jim nejeví a nemá žádného účinku na ně, obé je nutno v mnohém ohledu ztotožňovati. Vylučte vše lidské. (Sen. Jarolim (německy): Amerika, Anglie, Francie!) Také o tom budu ještě mluvit. Nyní, pánové, máme-li za to, že církev a náboženství jsou tak velkým kulturním statkem, pak musí jednou zmizeti u všech, kteří to s náboženstvím dobře míní, tento jistý strach z něho, jakoby to bylo Bůh ví jaké zlo, kdyby náboženství proniklo do veřejného života, potom musí v tomto státě zmizeti útěk před jménem Božím.

V Americe zahajuje president každý sněm modlitbou a u nás netroufal si dosud žádný státník vysloviti jméno Boží ve veřejném prohlášení, uprostřed obyvatelstva, které z většího dílu na víru v Boha přísahá. Tento strach z náboženství, tato bázeň jako před divokým zvířetem je nepřirozená, jsou to ještě skořápky starého liberalismu. Liberalismus sprostil se hříchů svých mladých let, choval se rozumně k náboženství, a tak jsem přesvědčen, že protináboženská hesla mnohých stran zmizí, že se budou styděti za tuto nevyrovnanost svého mládí a že ve veřejné diskusi budou se držeti podkladu strany. Jsou důležité věcí, které jen státu náležejí, a jsou jiné, o kterých dokázané může rozhodovati jen náboženství, a vedle toho věci, na kterých se kříží zájmy obou a kde je v zájmu také obou společná práce i vzájemná podpora. Tato svorná práce světských a duchovních autorit zdá se nám křesťanským socialistům možnou a žádoucnou i v demokratickém státě přirozeně tak, aby nebyla na žádný způsob omezena svoboda, svědomí nebo náboženství. (Německý výkřik: Co s těmi ostatními, kteří mají jiného Boha než křesťanského?) Slyšeli jste, svoboda náboženství, svoboda svědomí! (Německý výkřik: Konečný důsledek je rozluka církve od státu!) Úplná rozluka církve od státu může býti vhodnou ve státě, kde pro silné promísení jednotlivých vyznání, jako na příklad v Sev. Americe, je stát na tento princip odkázán, protože Severní a Jižní Ameriku utvořily roje vystěhovalců ze zemí, kde pro své náboženství nebyli trpěni. Zde, vzhledem k směsi vyznáni, nebyl možný jiný princip a doznávám, že můžeme mluviti o relativně uspokojivém poměru. Ale u nás přichází v úvahu vývoj dějinný. U nás je úplná rozluka církve od státu nepřirozeným a také na dlouho neudržitelným stavem, jak se můžete přesvědčiti, sledujete-li vývoj poměrů ve Francii. Tam, platilo dříve >Pryč od Říma< a dnes opět >do Říma<. (Německý výkřik: To jsou zas jenom majetné třídy, proletář nemá na tom žádného zájmu!) Také vláda, jak se zdá, nechce tento stav úplné rozluky, poněvadž v prohlášení mluví o šetření zájmů státu. Má-li tedy být položen zdravý zaklad ke spolupráci s katolickou církví, pak vede cesta - jak to otevřeně prohlašuji - přes Řím a ne přes > Volnou Myšlenku<. Proto my, katolíci, v tomto státě s potěšením vítáme, že zde v Praze byla zřízena apoštolská nunciatura a v Římě vyslanectví u Svaté stolice a že tak bezprostřední vztahy vlády s apoštolskou stolicí mohou býti pěstovány, jako téměř ve všech kulturních státech světa se pěstují. Že vyrovnání s Římem i ve velmi kritických otázkách může míti velmi dobré výsledky, to dosvědčuje nadevše šťastná volba pražského arcibiskupa, který požívá též důvěry německého kněžstva a německých katolíků. Svornou spolupráci mezi státem a církví očekáváme a žádáme zejména na poli školní výchovy. Pravím s důrazem: školní výchovy. Neboť školy nemají jen učiti, ne jenom vychovávati mistry ve čtení a psaní a na počítacím stroji, nýbrž především vytvářeti celé lidi s mravním charakterem a k tomu je zapotřebí podle našeho přesvědčení náboženství, časně do dětského srdce vsazeného a s dětským životem srostlého. Svědomitý učitel bude se dle našeho přesvědčení cítiti šťastným, že najde tohoto spojence pro svůj těžký úkol dětské výchovy a přiznávám se, že nechápu, že v širokých kruzích učitelstva, propaguje se t. zv. >volná škola<, t. j. škola bez náboženství a jest veden boj proti kříži a náboženským cvičením tak daleko, že jsou učitelé náboženského cítění nuceni, aby odmítali účast na křesťanských cvičeních. (Německý výkřik: Jak to má dělati učitel, který vyučuje děti, které se mají modliti ke třem bohům?) Učitel nevyučuje náboženství. Je a musí býti naší snahou upevniti postavení učitelstva v obyvatelstvu, jejich autoritu zvýšiti, bez které prospěšné účinkování je nemožné. Když ale s této strany je vyhlášen boj proti náboženské výchově mládeže, je naší povinností zdvihnouti rukavicí k boji v zájmu budoucnosti našeho národa. Zpustlost mládeže je již dosti velká a svoboda svědomí rodičů je první svobodou ve škole.(Německý výkřik: Kdo je tím vinen?) Právo rodičů je před právem učitele. (Německý výkřik: Právo má dítě!) Rodiče hájí práva dětí. Šestileté dítě nemůže vykonávati žádného práva. (Německý výkřik: A bezkonfessijní rodiče?) Řekl jsem již. Svoboda svědomí! (Německý výkřik: Kdo žehnal zbráním ve válce na obou stranách a přispěl k podkopáni církevní autority?) My jsme nežehnali zbraním. Přísahalo se na prapor, zbraně se nežehnaly. (Nepokoj. Předseda zvoní.) Škola je pomocnice rodiny. Lid ve své většině, o tom jste se mohli přesvědčiti ve volebním boji a kolega Stark ví to zcela přesně... (Sen. Stark (německy): Hlasování to ukázalo!) Většina obyvatelstva chce, aby zůstal ve škole kříž, a budeme-li nuceni vésti tento boj, pak máme převážnou většinu našeho lidu bez rozdílu politických stran na naší straně; to jsme poznali při volební práci. Ale doufám, že budeme ušetřeni tohoto boje, neboť všechny strany musí věděti, že při boji o školu musí zaplatiti dítě válečné útraty, a protože doufám, že všechny strany se vynasnaží, přispěli nám všemožně v naší těžce ohrožené věci. Potom, také dostane se zdařilé odpovědí otázce státního školního monopolu. Nucené vyučování ano, neboť je v zájmu státu, aby získal vzdělaný dorost, ale nucená škola, to znamená navštěvovati právě jenom státní, snad docela bezkonfesijní nebo náboženství nepřátelskou školu. Ne! Musí býti místo i pro soukromé školy i v zájmu národním, pro užitečné závodění, ve výchově mládeže, a zvláště nesmí býti řádový oblek, kterému část lidu právem velmi důvěřuje, důvodem k vyloučení ze školního vyučování a výchovy mládeže. Jsem přesvědčen, že přes to, že naše základní názory v takovýchto otázkách se rozcházejí, že se na tomto poli při věcném pojímání vyskytnou mnohá praktická sblížení. Naznačil jsem tu v hlavních obrysech stanovisko naší strany k těmto třem jednotlivým, požadavkům, které jsou dány samy sebou v tomto smyslu.