Politicky neřekl ministrpresident skoro nic. Promluvil sice docela krátce o reformě správy, o župách, ale připomínám, že ač to označil jako politické, že politikum to není. To jest čistě věc administrativní a mohli jsme očekávati od vlády, že dovede rozeznávati ty dvě věci, ale neřekl nám, jak si správu představuje. To je věc, na které ztroskotaly a ztroskotají mnohé vlády a v mnohých státech. Nyní nám přijde provisorní vláda a bude chtíti upravovati, reformovati správu zřízením župním, správním soudnictvím atd. na papíře, ale tím přece věc není ukončena. To naprosto politikum nebylo, jen to, co řekl pan ministerský předseda o Těšínsku a o poměru našem k jiným státům. Ale bylo toho tak málo, že to mohl říci v několika krátkých okamžicích. Byl bych býval rád, kdyby se byl rozhovořil právě pan ministerský předseda o těchto věcech. Připomínám slova presidentova, že podstata demokracie je v administraci a samosprávě. Jak funguje naše administrativa, hlavně politická, to je trošku úžasné. Ohled a strach před různými stranami! Kdo koná svou povinnost podle zákona, bývá vydán teroru a vláda jej nechrání; příkladů máme příliš mnoho. V oboru soudnictví slibována je toliko oprava pro mladistvé provinilce. Myslím, že by bylo na čase podepříti celou autoritou vážnost stavu soudcovského, aby svobodně a nezávisle mohlo býti soudnictví projednáno.
Krátce ještě zmíním se o prohlášení Němců. Je jich několik. V jednom z nich zbytečně se mluví o věrnosti k bývalému státu. Je to provokace vůči nám, když se také mluví o bezpříkladných úspěších německého vojska: musíme pomysliti na to, že těm bezpříkladným úspěchem předcházely bezpříkladné surovosti. Praví se, že právo sebeurčení Němcům nabylo dáno. Němcům, kteří mají dva státy, jeden velký, na nějž se pořád odvolávají, 70milionový, a druhý menší. Pokud se týče minorit v tomto státě, tedy nevím, jak by dopadlo porovnání percentuelní s minoritami, které my jsme nechali ve Vídni a v Dolních Rakousích.
Je-li německá kultura zatlačována, dovolím si vám pověděti. Němci mluví o zavírání škol a o zmenšování škol. A tu, pánové, je jisté, že Němci byli daleko před námi a jsou ještě daleko před námi ve školství, jak obecném tak občanském i ve středním. Jestliže napravujeme trochu ten nepoměr, tedy nemůže se mluviti o nějakém utlačování. Národ, který má tři vysoké školy, který má tolik středních a odborných škol, který má na tisíce obecných a občanských škol, nemůže si stěžovati na utlačování ve školství. Připomínám ještě to, že v Praze a kolem Prahy byly zřízeny takové německé tvrze, v každém předměstí, ať střední ať odborné školy, že jsme mysleli, že se jich nezbavíme na věky. Připomínám jen to, že to všecko šlo tak daleko, že v r. 1876 zřídili si universitu v Bukovině, ale pro koho? Ale abych zůstal při poměrech zdejších, tedy připomínám jen ještě to, že za té vlády, která nám byla nejvíce vytýkána ve starém Rakousku, za Badeniho, byla otevřena střední škola na Král. Vinohradech.
A nyní k tomu zavírání škol nebo tříd. V Praze bylo zrušeno celkem 25 tříd, mezi jiným škola na Malé Straně, která měla celkem 25 dětí a v první třídě jednoho žáka. (Hlasy. Slyšte! To jest utiskování!) Ve Staroměstské měšťanské škole chlapecké německé byly upraveny pro 109 žáků 3 třídy, tedy fakticky tam mají jen na 30 a několik žáků vždy jednu třídu německou; na dívčí pro 137 žákyň tři třídy a jednu pobočku. Na obecné škole chlapecké staroměstské mají pro 132 žáků 4 třídy, na dívčí pro 162 žáky 5 tříd. Kde nalezneme podobný poměr příznivý pro české děti? Myslím, že snad nikde, ani v samé Praze ne. Rovněž takové poměry jsou na novoměstské chlapecké i dívčí škole, i na Vinohradech i na Smíchově. Připomínám ještě dále, že v Karlině po redukci má občanská škola pro 61 dětí 3 třídy, obecná škola chlapecká v Karlině pro 66 dětí ještě 5 tříd a dívčí pro týž počet také 5 tříd. České děti se ovšem tísní stále a tu se nám vytýká utlačování. Německých škol podle zákona ze dne 3. dubna 1919 bylo zrušeno celkem asi 18. Račte však uvážiti, jaké tu byly poměry. Byla zrušena škola na příklad v Sítné, okres Duba, která měla 15 žáků, v Sulislavi, okres Stříbro, rovněž 15 žáků, v Nové Vsi u Třeboně 12 žáků, v České Vrbné u Čes. Budějovic 9 žáků, tedy prosím, byly to školy zbytečné nebo ne? Myslím, že byly naprosto zbytečné. Nyní, prosím, ještě dále uvedu jen některé případy, kde byly vícetřídní školy redukovány, Brněnec v okresu poličském měl pouze 32 dětí a 2 třídy. Nyní je to jednotřídka, škola nebyla zrušena, nýbrž zredukována tak, jak se sluší a patří. V Dlouhomostí, okres liberecký, pro 210 žáků bylo 6 tříd; byla tam zrušena jenom jedna třída a pro 210 žáků zbývá ještě 5 tříd. V Českém Dubě, okres Liberec, bylo pro 79 žáků 5 tříd. Neměl se tento počet také redukovati? Pro Hodkovice pro 169 žáků bylo 8 tříd, a sice 5 tříd a 3 pobočky - takovým způsobem se vyhazovaly peníze - bylo to redukováno na 4 třídy. V Loukách v okresu mosteckém pro 161 žáků bylo 6 tříd, nyní jsou 4. Myslím, že je to také dost. V manětínské škole, okres Královice, byly pro 50 dětí 3 třídy, nyní tam zůstaly 2 třídy atd. atd. Pohled u Německého Brodu měl pro 38 dětí také 2 třídy, zůstala třída jedna. Pro Rudníky v okresu ústeckém n. L. pro 38 dětí byly vydržovány tři třídy. Pro Třemošnou u Plzně pro 30 dětí 2 třídy atd. atd. Jestliže byly školy redukovány a některé, které měly 9 až 12 žáků, byly zrušeny - a jak jsem pravil, bylo jich několik není to žádné potlačování, nýbrž jenom sespravedlňování a přibližování ke stavu českému. Ale Němci nemohou si zvyknouti na poměry spravedlivé. Byli příliš nespravedliví, od generace ke generaci stále nespravedlivější, že nemohou se teď do toho vmysliti, že jest někdo, který jejich nespravedlnost nebude trpěti. Bylo mnoho ještě žalob, na příklad, že byla německá samospráva obětována. Račte se podívati na předlohy vládní, zdali se to týkalo jen německé samosprávy, zdali nebyla rušena zemská, obecní samospráva také česká ve stejné míře, jako se stalo s německou.
Veliké procovství se objevuje v tom, že prý byli Němci po staletí učiteli Čechů a že jsme k nim nevděční. Nebyli pravými učiteli, v německém znění se praví >Lehrmeister<, - ale takový nenáviděný, nenávistný Lehrmeister, který se k dětem choval přímo macešsky. Stěžují si také, že nemají spravedlivý jazykový zákon. Ve věcí té ještě mají vyjití jazyková nařízení. Jak to vypadalo dříve? Jak vypadaly poměry u nás? A nemluvím ani o Čechách, o Moravě, nýbrž o poměrech slezských a v Korutanech, kde to bylo něco takového, že si člověk nemohl představiti, že by ve vzdělaném státě podobné poměry mohly býti. Svaz německý obrací se na německý národ celý ve státě i mimo stát; je to zvůle, s námi by se bylo zatočilo docela jinak. Chtějí připraviti návrat k poměrům mírových let. Za to bychom se pěkně poděkovali, abychom přišli do té posice, jako za mírových let. Jedno chci ještě vytknouti a to tvrzení dr. Lodgmana, který tvrdil již loni a letos, že jsme si vymyslili československý jazyk. On, který ovládá češtinu dobře, nevěděl by, že český a slovenský jazyk jest jeden a že jest to jenom různé nářečí? Vždyť my a Slováci, Češi z Čech, Češi z Moravy a Slezska a Slováci rozumíme si daleko lépe, než rozumí si Chebáci s Broumováky, Švábové s Pomořany atd. (Tak jest!) Byl to jeden jazyk přes to, že jsme byli přes 1000 let roztržení, a nebýt neblahého literárního sporu v minulém století, byli jsme si ještě daleko bližší. Vznikají z toho naděje, že prý Slováci šli neradi k nám. Připomínám jenom tolik: jest tomu již dlouho, na 70 let, co Hurban a Štúr podali promemoria ministerstvu do Vídně, kde pravili, že se slovenskému národu bude dařiti jen tenkráte, když slovenský národ bude od Uher oddělen. Jestliže již tenkráte bylo to přání, aby slovenský národ byl oddělen od Uher, zklame se zajisté i každý, kdo myslí, že slovenský národ v celku svém i v budoucnosti bude míti jiné mínění. Jednotlivé případy, které byly do celého světa vykřikovány, nesmějí se sevšeobecňovati a budoucnost ukáže, že my Češí a Slováci jsme jeden kmen a jeden národ. (Výborně!)
Dějiny německé sociální demokracie v Rakousku prý byly jediným řetězem snah pro svobodu a sebeurčení národní - praví se v jiné deklaraci, v deklaraci Seligerově. Věř tomu, kdo chceš, já myslím, že z vás, pánové, tomu nebude věřiti nikdo. Chtějí odstraniti alliance a smlouvy mezinárodní; já bych proti tomu namítl: odstraňte možnost války. Odstraníte-li ji, nebude zapotřebí vojska, nýbrž jen hospodářských smluv. Vy jste mohli odstraniti nebezpečí války, hlavně němečtí socialisté v říší. Pamatujeme se všichni, kdo jsme starší, jak vtáhli poprvé vítězně němečtí socialisté do berlínského domu, kde Bebel a Liebknecht mluvili tak, že se myslelo, že válka není možná, že německé dělnictvo si to prostě zakáže a do války nepůjde. A zatím co se stalo? Vidíte, jak od počátku války německá sociální demokracie v říší byla pro násilí německé a účastnila se všeho, jako ostatní strany, které se nazývají nejzuřivějšími.
Praví se také, že naše ústava je oktrojem. Jak si zakládali Němci na té ústavě v Rakousku z r. 1867, která byla vlastně oktrojem proti většině národů? Za to ovšem zde podávají se hned návrhy na změnu ústavy a revisi všech dosavadních zákonů a nařízení. Nepopírám, že mnohé zákony a nařízení by potřebovaly opravy, ale ten návrh, jak byl z německé sírany podán, je čistě obstrukční. Připomínám jen, že počet zákonů, který byl za 1 1/2 roku v republice vydán, činí 408; kdyby se o těchto zákonech mělo jednati, myslím, že by mělo Národní shromáždění práce ne na 5, ale na 10 let, a že by všechno ostatní musilo nechat úplně stranou.
U Němců je zajímavé stanovisko ke všemu a iredentistické; přichází se s iredentou, ale my máme přijíti všem německým přáním vstříc. Ten kmen Němců v Čechách, na Moravě a na Slovensku se tolik provinil i proti bývalému státu a my máme přijít s láskou a s radostí vstříc tomu kmenu, který byl příčinou smutného postavení českého národa v t. řečených sudetských zemích? Ten kmen německý byl také příčinou té posice, kterou český národ zaujal; byli to právě Němci z českých zemí, kteří tolik přispěli k válce, oni vlastně tvořili tmel němectví v Rakousku, bez nich to němectví by se nebylo udrželo. Oni - musím přiznati svou inteligencí, svým počtem, svým bohatstvím atd. stáli v čele těch zavilých nepřátel českého národa a celou tu bídu, kterou jsme měli dříve, způsobili oni. Oni připravili také tu velkou odvislost od německé říše, připravili český národ o vliv v zahraniční politice, která by byla docela jistě jiná, kdyby oni nebyli měli hlavní slovo. A tedy jestliže výsledek války jest takový, jest také jistě jejich zásluhou, tu nechť si přičtou. Naším přáním nikdy nebyla válka, my jsme neměli nijaké takové touhy, český národ byl, abych tak řekl národem, který cítil oddanost k svému králi, on, nechť seděl na tom stolci kdokoliv v tehdejších generacích, jen chtěl, aby ten jeho král byl skutečně, jeho králem, aby vládl českému národu spravedlivě. Ovšem předposlední král to sliboval, dokonce slíbil v jednom desítiletí pětkráte, že se dá korunovati za krále českého, to byl podvod, že se to nestalo.
Němci naši páchali násilí na menšinách v tom území, ve kterém žije tolik Čechů, tam chtěli býti neobmezenými pány a v českém kraji chtěli míti také přednost. Pokud se týče toho uzavřeného území německého, jež by rádi odloučili od státu, poukazujíce také na poměry v jiných zemích, to bylo docela něco jiného. To bylo od nepaměti naše a to bylo od nepaměti české, teprv kolonisací stalo se to německým. Poukazuje se na Vorarlberg a Trentino, že chtějí odloučení a že jsou součástí země tyrolské. Trentino na př. do roku 1801 nepatřilo Tyrolsku a bylo spojeno s Tyrolskem po sekularisaci jen svazkem, který měl trentinský kníže biskup s Tyroly, Vorarlberg byl připojen teprve za Josefa II. k Tyrolsku a sice s výslovnou výhradou, že se nemá na jeho samostatnost sahati. Trentino konečně v roce 1849 na kroměřížském sněmu mělo dostati a také dostalo jedním usnesením výboru samostatnost. Tedy poměry ty jsou docela něco jiného. U nás ta území byla vždycky naše a patřila vždy k našemu státu. Naší krajané němečtí ovšem tam postavili násilí proti těm, kteří byli naší národnosti. A za války upisovali peníze své, peníze ústavů, spořitelen, peníze sirotčí k účelu, který byl namířen proti našim zájmům. Zdaž pak budou upisovati nyní, když jim byl podán přes tyto zlolajné úpisy více než prst? Nikdo z nás nechce iredentu, byla by to hloupost. Německý národ také se zvedne, ale jisto je, že německý národ utrpěl na expansí. Také by to bylo hrozné, kdyby se tak nebylo stalo za tu vinu, kterou německý národ proti celému světu má. Klidná, vznešená Francie nepotřebuje národnostní expanse. Jí stačí toliko postavení, které si staletím, svou kulturou, svou humanitou vymohla, ale expansi německou nezamezí nic jiného než moc, a tu doufejme, že tu moc bude ostatně celý svět míti, aby expansí německou v takové míře, jaká byla dříve, netrpěl.
Velmi rádo se mluví o našem imperialismu, o naší expansi. My jsme chtěli jenom to, čeho potřebujeme. Dostali jsme něco, oč jsme třeba mnoho nestáli, ale nedostali jsme doposud toho, co naprosto potřebujeme, co náš stát má dělati silným. Je to Slezsko, východní Těšínsko, je to koridor k Jugoslávii. Obě věci jsou převeliké důležitostí, a té jedné, kterou jsme již ztratili docela, té převelice lituji. Příchod k moři je pro každý národ něco, co patří k volnosti; vidíme to na každém sebe menším národu, který žil při moři, že byl volný, že si zachoval dlouho a dlouho svou nezávislost, že byl mocný, že byl bohatý. Na Malých Benátkách a na jiných republikách bylo viděti, co znamená moře, i kdyby to bylo i zavřené moře. Nám je ztížen, zamezen i přístup k zavřenému moři. Kdo je obemknut se všech stran nepřítelem, ten žije těžký život. Osud nám moře nedopřál, praotec Čech usadil se zde, pro různé důvody v tehdejších dobách neodvážil se jíti dále, a tak jsme zůstali ve vnitrozemí; ale za ta staletí jsme se naučili milovati tuto zemi, tu hroudu, na které jsme, a také jsme pyšní, že jsme ji uhájili, a doufejme, že ji uhájíme na věky (Hlas: I proti irredentě! Tak jest! Výborně!) proti komukoliv. Připomínám také ještě, že právní ohrazení, které dávali Němci, se také liší věcně od právního ohrazení, které jsme dávali my dříve. Ano, činili jsme právní ohrazení, ale měli jsme k tomu důvod. Měli jsme k tomu důvod již proto, že český stát celý bezvýhrady dobrovolně přistoupil k tehdejšímu svazku Rakouska, ne po prohrané válce jako dnes, ale docela dobrovolně. Ale co se s námi ovšem dělo; historie učí a historie ukáže tedy budoucím generacím, kdo v té věci trpěl, zdali my to byli nebo zdali to byli Němci. Rakousko se vyčerpávalo v národnostním boji, který podněcovali Němci z Čech, Moravy a Slezska, zatím však jiné státy se vyvíjely právě na úkor toho státu, který zašel. A tu není divno, že celý český národ proto si řekl, až na část těch a výslovně to konstatuji - až na část těch, kteří řídili jeho politické osudy a kteří se nechtěli dáti vlastně odvléci od Rakouska, až když viděli, že Rakousko je úplně ztraceno: já si půjdu svou cestou. Abych mluvil s filosofem: Laissez moi me servir de mes propres forces. Víte, že tyto síly byly veliké, že jsme se rozvíjeli zde za toho velikého útisku a že naše síla československá rozvíjela se také v cizině. Nemyslete, že ztratíme ty síly, nemyslete, že zapomeneme na to, nemyslete, že ten stav, který dnes dělí československé strany, bude trvati velmi dlouho. Přijdeme jistě také, abych tak řekl k rozumu, a všechny strany budou zase souditi docela jinak.
Poláci pochodili nejlépe ze všech nás. Byli roztroušeni dříve ve třech státech, ve dvou jako naprostí nevolníci, nyní tvoří značně velikou říši s velkým počtem obyvatelstva a ještě nyní chtějí kus české země. Ve Slezsku byla nejdéle česká státní řeč, a chtějí nám je roztrhnout. Na Slezsko, které k nám náleželo tolik set let, máme ještě větší právo nežli měla Francie na Alsace-Lorrain. My se Těšínska nevzdáme pro budoucnost, kdyby se mělo rozhodnouti proti nám, neboť pro Těšínsko teče již dnes naše krev, jíž dnes tolik násilí se tam páše. Nezapomínáme těch, kteří jsou proti Polákům v tak nevýhodném postavení, nezapomínáme, že v této zemi jsme byli pány tolik set let a nesmíme zapomenouti na lidi, kteří by se dostali do područí těch, kteří by se na nich mstili; za těmi musíme státi. Porážka v otázce těšínské by byla porážkou celého národa, neboť národ celým svým ohněm, celým svým srdcem jde za Těšínském a jeho lidem. (Výborně! Potlesk.)
Budu brzo hotov. Značná část národa našeho praví, že toliko socialismus a socialisace přinese blaho národům. Část národa dokonce praví, že tak učiní komunismus. Jak jsem pravil, nebudu polemisovati s českými stranami, s českými prohlášeními, já se jenom táži, kam povede ostatní sociální demokraty oněch 23 a 5, tedy 28 levých. Tak se mne zdá, že dnes je ta strana na postupu, a vy víte, že ke straně na postupu se hlásí mnoho přeběhlíků. Dávám na úvahu, zdali právě ve straně sociálně-demokratické nebude přeběhlíků ještě více.
Ale dějiny vše napraví. To je stará historie. Ve velkých dobách revolučních žijí horečné myšlenky v horečných hlavách. Pak přijde klidná doba a ta zase hlavy poněkud napraví.
Co právě komunismus nebo snahy po komunismu učinily, to vidíte na Rusku; řekl to váš člověk, co se stalo s průmyslem ruským, jak byla výkonnost téměř zničena, jak bylo postiženo dělnictvo, promluvil o tom pan Bauer, tedy znamenitý váš stranník německý. Myslím, že to, co řekl pan ministerský předseda, že různé snahy nejsou utopiemi, že musí býti realisovány, nemůže se vztahovati na tyto snahy. Mám za to, že národ náš, který značnou částí dnes jde za hesly, opět se vybaví z toho, že se povznese do velikých tradic minulosti. Byli jsme vždycky předbojníky zdravých myšlenek. Ale nové myšlenky, módní myšlenky nejsou vždycky zdravé, nejsou vždy v pravém slova smyslu moderní. Tu chci říci, že k udržení, k vývoji státu, prestiži jeho je třeba veliké obětavosti, veliké duševní práce. Každý tvoří, každý dělník tvoří práci, duševní práce však tvoří imponderabilia, tvoří vážnost státu, tvoří vliv národa ve světě. Vliv státu se měří podle vlivu vrcholů jeho ducha, vliv současný i vliv budoucí. Kdo nemá ale ponětí o duševní práci, ten mluví jako slepý o barvách. Ať si soudí kdo jak chce, celý svět posuzoval národy a státy dle práce duševní, dle boje za ideu. Proč byl národ český - bohužel pravím byl - tak ceněn v r. 1918 v cizině? Poněvadž celý svět viděl, co národ dovede učiniti v boji za vznešenou, světlou ideu samostatnosti. Pamatujeme se na to, když se vrátili naší delegáti ze Švýcar, že nám pravili: >Jméno české má za hranicemi tak skvělý zvuk, že nemáme ještě o tom ani pravé ponětí.< Dnes však prohráváme za hranicemi a mnoho jsme již prohráli. Dříve to byl slavný boj za ideu vznešenou, ne za prospěch jen některých tříd. Nikdo nemohl tušiti, že se u nás časy za krátko tak změní. Jisto je, že náš urputný vnitřní boj politických stran mezi sebou, nemírná touha po zabrání politické moci ve státě, vrhá stíny na hospodářství státní a že to souvisí také se změnou smýšlení celého světa o nás. Pravil jsem, že prohráli jsme za hranicemi a prohráváme dosud. My bychom rádi, aby cesta byla změněna a budeme spolupůsobiti k tomu, aby odmítnut byl každý pokus ať v zákonodárství, ať ve správě, aby jedné třídě bylo nadržováno na úkor ostatních, nechť se jedná o kohokoliv. Naše strana šla také do nejkrajnějších mezí vstříc přáním jednotlivých částí národa.
Vládě rady udíleti nebudeme, neboť víme, že si jích nevšimne, že si jich nevšimne již proto, poněvadž by pocházely od nenáviděné strany. Každému jinému spíše se vyhoví, neboť myslím, že je správno, když řeknu, že snad každý jiný je poddanější. Myslete si, že neseme hlavu trochu hrdé vzhůru, já myslím, že jsme pevní. My si chceme zachovati prestiž strany, která rozumí státu a úkolům jeho do budoucnosti. My chceme přesvědčiti a myslím, že jsme již přesvědčili, že naše jednání nemá na mysli jen okamžitý prospěch strany, nýbrž prospěch celku, prospěch všech tříd, celého národa a buďte ujištěni, že od toho nás neodvrátí nikdo! (Výborně! Potlesk.)
Předseda: K slovu přichází dále pan senátor Jarolim.
Senátor Jarolim (německy):
Slavný senáte! Co měl říci klub senátorů německé sociálně-demokratické strany dělnické v celé řadě podstatných bodů ku prohlášení pana ministerského předsedy, bylo již vyloženo od našeho klubovního předsedy. Nicméně považuji za potřebné, abych rozvedl v několika bodech to, co jíž bylo řečeno, abych zahájil totiž dále stanovisko ku vládnímu prohlášení pana ministerského předsedy, a abych pak obzvláště několika slovy pojednal o tom, o čem bylo již v diskusí hovořeno. Rozhodně musím předeslati, že v celé debatě bylo mluveno dosti negativně o obzvláště velmi důležité otázce, jež veškeré obyvatelstvo velmi zajímá, totiž v otázce vyživovací. Jak pan ministerský předseda, tak i ostatní řečníci, kteří zde mluvili, dotkli se jen mimochodem této věci, a tak dalece zahájili své stanovisko, že můžeme říci, že vlastně se nepostavili proti skutečnému zásobovacímu plánu, ale také neřekli, jak by měly býti věci zařízeny. Výklady pana ministerského předsedy byly jen samé sliby, jež jsme již, bohužel, nehledě ještě k době válečné, po půldruhého roku trvání tohoto státu často slyšeli. Jest tedy docela pochopitelné, že jest jíž obyvatelstvo v největší míře rozhořčeno a že si konečně myslí: Slyšíme sice poselství, avšak nevěříme. I my němečtí sociální demokraté jsme si toho úplně vědomi, že všechna ta plenění a pustošení dlouholeté války nelze napraviti z dneška, na zítřek, že to vyžaduje všeobecně těžké a namáhavé práce, aby byly zahlazeny stopy po válce. Nicméně musíme konstatovati, že poměry v tomto státě nemusily týti takové, jaké jsou. Československá republika, která povstala přízní dohody, zdědila po rozpadnutí Rakouska nejbohatší dědictví a to nejen ve směru průmyslovém, nýbrž i ve směru hospodářském. Volalo se k nám nejen jednou, ale častěji, že se cítí tento stát státem vítězným. Tím však nebudiž rozuměno a chápáno, že se Němci, kteří byli do tohoto státu vnuceni, již vžívají do situace, poněvadž se jim bude přece lépe dařiti než v oněch státech, které podlehly. V žádném z poražených států, ani v Rakousku, ani v Německu není tak těžká vyživovací krise, jako u nás. Zde selhala vláda úplně ve všem. V předešlém roce před žněmi doufalo obyvatelstvo, že bude přece konečně lépe po žních 1920 a považovalo nařízení, které svého času bylo vydáno, že totiž po žních dostane každá osoba měsíčně 12 kg mouky, za vysvobození, za nějaký úspěch, na nějž se spoléhalo. Nastalo jakési ulehčení, poněvadž jsme si řekli, že ony hrozné poměry o čtvrtině a polovině chleba a o žádné mouce musí přece jednou konečně přestati, a že přece budeme míti možnost, abychom to, čeho nejvíce potřebujeme, dostali alespoň v takovém množství, jakého přibližně potřebujeme. Táto radost a nadšení trvaly však jen krátce. Tato dávka mouky o 12 kg měsíčně byla, tuším, vydávána sotva jediný měsíc. Jak jsem byl ale zpraven o tom, byly však též okresy, které vůbec této zvětšené dávky nedostaly. To byla jedna z oněch nadějí a slibů, kteréž učinila vláda: Musila si býti přece toho vědoma, zda-li byla s to, aby tak učinila, čili nic. Doufalo se však, že lze tímto způsobem obyvatelstvo příznivěji naladiti, že bude konečně zase možno nalézti nějaké východisko. Nejen, že těchto 12 kg mouky pro osobu obyvatelstvu vydáváno nebylo; nýbrž přistoupila ještě skutečnost, že zásobovací plán, pokud možno o něm vůbec mluviti, naprosto selhal. Bylo též snad nesmyslně hospodařeno a tak se stalo, že místo zvětšení dávky chlebové a moučné nalézáme se již od prosince minulého roku v ustavičné krisi vyživovací.
O otázce brambor není vůbec ani řeči. V odvádění bramborů vůbec nezasáhlo hospodářství státní. Jest celá řada německých okresů, kde od října počínaje až do dneška nebylo vydáno pro osobu více než šest kg. Tenkráte se nám namluvilo, že předčasná zima zabránila dodávání bramborů.
Senátor Luksch hájil k této otázce své stanovisko a v určité formě odpověděl. Referent svazu rolnického se domníval, že zůstalo v zemi právě loňského roku tolik bramborů proto, poněvadž byla zavedena osmihodinová doba pracovní. To by se však musilo přesně doložiti. Jednotlivý případ ničeho neříká. My však myslíme, že poukaz na to, že zůstaly brambory v matičce zemi jen proto, že byla zavedena osmihodinová doba pracovní, nijak neodpovídá skutečnostem. Pravděpodobně tomu bude opak; bude to asi to, co jsme měli tak častokráte příležitost slyšeti u příležitosti nuceného hospodářství, totiž: >Bude nejlépe, když necháme brambory v zemi.< Při tom, ctěné dámy a pánové, přispělo trochu ono předčasné špatné počasí, o což se opírá též vláda. Když bramborů nebylo vydobyto anebo vůbec někam jinam zmizely, než kam měly přijíti vlastně, pak prohlašovala vláda několikráte, že dopravení brambor pro předčasnou nepohodu bylo znemožněno, že však, až bude po mrazech a jaro přijde, že bude bramborů dosti. Mocná máti země zde pomohla skutečně vládě v jejích rozpacích. Mrazy však pominuly, jaro přišlo, co však nepřišlo, byly státně obhospodařené brambory. Nyní se musíme přece tázati, kam že přišly všechny ty brambory? Kdo si všímá jednotlivostí, ten ví, jak se vše událo. Nebyly to mrazy, jež brambory zničily, ani cokoliv jiného, nýbrž brambory přišly největší částí do lihovarů, byla jimi krmena prasata a jiný dobytek, a to, čeho se tímto způsobem nespotřebovalo, to octlo se v pokoutním obchodě, ovšem ne za státem stanovenou cenu 60 haléřů, nýbrž tyto brambory se prodávaly po 3 až 3,50 korunách. A, pánové z hospodářství, kdybychom chtěli přepočítati na peníze to, co místo peněz bylo dáváno za brambory, pak by stál kg bramborů mnohdy 5 až 6 korun a pánové pak pochopí, že vše to vyprávění zde o bídě a strastech s jejich strany, jako by již kudlu pískali, vyvolává výkřiky nevole s naší strany.