VIII/5338 (překlad).
Interpelace
poslanců Hillebranda, Schustera a druhů
ministrovi železnic a ministrovi pošt a telegrafů
o porušování jazykového zákona.
Okresní správní komise ve Vildštejnu zažádala dne 29. května 1925 u ředitelství státních drah Praha-Sever, aby jí bylo oznámeno zboží, které roku 1924 odeslala určitá firma, poněvadž potřebovala těchto dat, aby mohla vypočítati příspěvky na udržování silnice, jež měla zaplatiti tato firma. Ředitelství státních drah v Praze zaslalo okresní správní komisi na tuto žádost pod číslem 1454/VI/25 dne 4. července t. r. jednojazyčné, česky sepsané vyřízení. Když okresní správní komise žádala o dvoujazyčné vyhotovení, bylo jí bez překladu a bez jakéhokoliv doprovodu opět vráceno totéž jednojazyčné české vyřízení. Na opětnou žádost okresní správní komise, aby bylo vydáno dvoujazyčné vyřízení, vůbec již odpověď nedošla.
Dne 30. května 1925 stavební telegrafní úřad v Chebu oznámil pod číslem 1070 téže okresní správní komisi jednojazyčným českým dopisem, že zahájil stavbu telefonního vedení na půdě okresní silnice. Na dvojí žádost o vyřízení v německém jazyku odpověď nedostala.
Oba úřady v uvedených případech jednaly jako úřady a byly tedy podle ustanovení §u 2 jazykového zákona povinny vydati vyřízení také v jazyku podání, tedy aspoň dvoujazyčné. Vildštejnský soudní okres má podle soupisu lidu v roce 1921 991/2 % německého obyvatelstva a čistě české úřadování, které se vztahuje na tuto oblast, příčí se nejen ustanovení jazykového zákona, nýbrž musí přímo pobuřovati a roztrpčovati.
Tážeme se pánů ministrů:
1.) Víte o tomto porušení jazykového zákona?
2.) Co zamýšlíte učiniti, aby jazyková práva německé menšiny byla chráněna aspoň v mezích, vytýčených jazykovým zákonem?
V Praze dne 18. září 1925.
Hillebrand, Schuster,
Uhl, dr. Holitscher, Hoffmann, Schäfer, R. Fischer, Heeger, Kirpal, Häusler, Palme, Kaufmann, Dietl, Pohl, Hackenberg, Schweichhart, Blatny, Jokl, Grünzner, Taub, Deutsch, dr. Czech.
IX/5338 (překlad).
Interpelace
poslanců Knirsche, dra W. Feierfeila a druhů
ministrovi vnitra,
že bylo použito četnictva a jak se chovalo při protestní schůzi proti zavírání škol, konané v Teplicích-Šanově.
Dne 6. t. m. konal se v Teplicích-Šanově protestní projev proti zavírání škol v německých územích republiky. Průběh jeho přes vášnivé pobouření nad potlačujícím a utlačujícím vládním systémem byl klidný. Na vyzvání poslance Knirsche chtěl dav po skončení schůze táhnouti před okresní politickou správu a deputace přednésti přednostovi stížnosti Němců, aby je oznámil vládě. Vládní komisař, konající službu na schůzi, upozornil mezi jiným poslance Knirsche také na to, že demonstrační průvod nebyl ohlášen a že se tedy nedovoluje. Poslanec Knirsch však vládnímu komisaři odpověděl, že obyvatelstvo si nedá zakazovati, aby na ulici nedemonstrovalo. Když se dav dal na pochod k okresní politické správě, vládní komisař odešel a zmobilisoval četnictvo proti demonstrujícím, kteří v plném klidu , zpívajíce pouze písně, táhli ulicemi. Nic netušící dav lidí, aniž byl dříve zvláště vyzván k rozchodu, byl přepaden četnickým oddílem s nasazenými bodly a průvod uprostřed rozehnán. Přední část průvodu, kde v čele kráčeli řečníci protestního projevu, byla rovněž zadržena četnickým oddílem s nasazenými bodly, jehož velitel vyzval k rozchodu a když se to ihned nestalo, dal ulici vykliditi s nasazenými bodly. Stalo se to s přímo bezhlavou surovostí. Poněvadž ti, kteří byli vzadu, nešli četnictvu dosti rychle kupředu, byli tlučeni pažbami. A to i takoví demonstranti, kteří nemohli kupředu, poněvadž jim stáli v cestě lidé, kteří byli dále vpředu a netušili, co se děje. Bylo dotíráno i na procházející se lidi, kteří se demonstrace vůbec nezúčastnili; byli zaháněni do domů a někteří dokonce pažbami sraženi k zemi.
Při větších projevech jest všeobecným zvykem, že se po skončení projevu ještě nějakým způsobem demonstruje; to se také zamýšlelo při vylíčené události v Teplicích-Šanově. V českých městech lze čísti téměř každého dne o takových demonstracích. Při demonstracích v německých městech jest však četnictvo vždy ihned po ruce.
Podepsaní oznamují panu ministrovi vnitra teplické události a dovolují si tázati se, je-li ochoten příslušnými pokyny podřízeným úřadům čeliti takovýmto událostem, které jsou pro ně hanbou a ostudou.
V Praze dne 18. září 1925.
Knirsch, dr. W. Feierfeil,
Pittinger, Böllmann, Zierhut, Budig, Rustler, dr. Luschka, J. Fischer, Schälzky, Bobek, Scharnagl, J. Mayer, Böhr, dr. Petersilka, inž. Jung, Heller, Patzel, Platzer, Simm, Wenzel, dr. Spina.
X/5338 (překlad).
Interpelace
poslanců Budiga, dra W. Feierfeila a druhů
vládě
o zrovnoprávnění staropensistů.
Přese všechna zákonitá ustanovení nebylo nikterak provedeno zrovnoprávnění výslužného staropensistů s výslužným novopensistů z posledních let. Naopak osud staropensistů jest právě tak smutný jako dříve. Tento zjev zasluhuje tedy tím spíše politování, jelikož k jeho napravení bylo by třeba jen finanční částky, která se v poměru k úhrnu státních výdajů úplně ztrácí.
Podepsaní táží se tedy vlády:
1.) Jest vláda ochotna postaviti konečně staropensisty úplně na roveň novopensistům?
2.) Jest vláda ochotna včas prohlásiti, že každé později případné zlepšení osudu novopensistů zcela automaticky bude také v plném údělem staropensistů?
V Praze dne 22. září 1925.
Budig, dr. W. Feierfeil,
Bobek, dr. Petersilka, Böllmann, Heller, Windirsch, Pittinger, Křepek, Schubert, Rustler, Böhr, dr. Luschka, Schälzky, Scharnagl, J. Mayer, Platzer, Szentiványi, Sauer, J. Fischer, Zierhut, dr. Spina, dr. Hanreich.
XI/5338 (překlad).
Interpelace
poslanců dra Czecha, Tauba a druhů
ministrovi vnitra,
že brněnský magistrát porušil zákon o stálých voličských seznamech.
Brněnskými časopisy prošla tato zpráva:
"Revise voličů. Volební oddělení města Brna upozorňuje, že se pro stálé seznamy voličské, které se vykládají v září, sestavuje právě seznam všech oprávněných voličů a že budou provedeny všechny změny ve voličských seznamech a že je provedou majetníci domů nebo voliči sami. Do všech domů Velkého Brna budou dodány voličské seznamy, které musí býti do 6 dnů s potvrzením majetníka domu nebo správce domu vráceny příslušnému činiteli."
Podle §u 5 voličské seznamy sestaví a vede v stálé patrnosti místní volební komise. magistrát, vlastně volební oddělení, nemá tedy nejmenšího zákonitého práva, vměšovati se do úředního jednání samosprávnému činiteli a prováděti revisi voličských seznamů, k níž není oprávněno. Mimo to zákon o stálých seznamech voličských ustanovuje v nařízeních o reklamačním řízení zcela přesně, jak lze prováděti změny ve voličských seznamech, magistrát, vlastně volební oddělení, není tedy naprosto oprávněno "provésti všechny změny ve voličských seznamech". Jde tedy o křiklavé překročení příslušnosti a o svémocný čin, který se právě nyní, poněvadž, jak lze předpokládati, stojíme před volbami do sněmovny, zdá tím povážlivější.
Tážeme se tedy pana ministra:
Jest ochoten učiniti ihned příslušná opatření, aby učinil přítrž tomuto nezákonitému postupu.
V Praze dne 18. září 1925.
Dr. Czech, Taub,
Kirpal, Wittich, Schweichhart, Hoffmann, Grünzner, Löwa, Hillebrand, Beutel, Roscher, Dietl, Kaufmann, John, R. Fischer, Leibl, Blatny, Pohl, Jokl, Schäfer, Deutsch, Heeger.
XII/5338 (překlad).
Interpelace
poslanců Hoffmanna, Tauba a druhů
ministru školství a národní osvěty,
že okresní školní inspektoři svévolně překládají učitele.
Poslední dobou vyskytlo se několik případů, že česká zemská školní rada rozhodla o přeložení učitelů jedině na návrh okresních školních inspektorů, pomíjejíc okresní školní výbory. Okresní školní inspektoři prostě nesvolali okresních školních výborů a tak je vyloučili ze součinnosti při obsazování učitelských míst. Tento svévolný postup jest nezákonitý, jelikož podle §u 26, bod 8, českého zákona o dozoru na školách prozatímní obsazování a překládání přísluší samotným okresním školním výborům a podle bodu 9. téhož paragrafu přísluší jim právo spolupůsobiti při definitivním obsazení. Naproti tomu zákon neposkytl takového oprávnění okresním školním inspektorům.
Tážeme se tedy pana ministra:
Ví o tomto porušování zákona a co zamýšlí učiniti, aby zaručil zákonem předepsanou součinnost samosprávných sborů při obsazování učitelských míst?
V Praze dne 18. září 1925.
Hoffmann, Taub,
Häusler, R. Fischer, Heeger, Hillebrand, Kaufmann, Jokl, Schäfer, Wittich, Grünzner, Hackenberg, Deutsch, John, Dietl, Schweichhart, Schiller, Uhl, dr. Czech, Schuster, Pohl, Roscher, Leibl, Blatny, Kirpal, Löwa, Beutel.
XIII/5338 (původní znění).
Interpellácia
poslanca dra Lelleyho a spoločníkov
vláde
pre nespravodlivý postup pozemkového úradu voči obyvateľstvu jazyka maďarského.
Už veľakrát odznela v parlamente i mimo neho v najširšej verejnosti sťažnosť, že zákonov o pozemkovej reforme a ešte väčšmi ich prevádzania používa sa jako volebného agitačného prostriedku pre strany vládne, jednak však slúžia k tomu, aby zničily národnostné menšiny, u nás obzvlášte Maďarstvo a maďarské statkárske obyvateľstvo.
Vláda a jej tlač stále popierala vo verejnosti pravdivosť týchto obžalôb.
To, čo sa teraz deje so zákony o pozemkovej reforme, je najúplnejším dôkazom dokonalej a nezvratnej pravdivosti obžalôb.
Nezamýšľam pripojiť ďalší komentár k tomu nápadnému skutku, že dnešná najvyššia miera prodeľovania poťažne sľubovania pôdy spadá "náhodou" v jedno s dobou predvolebnou, avšak čo sa pri prevádzaní pozemkovej reformy deje na vidiekoch maďarských, to má naozaj viac presvedčujúcej moci, než každý argument.
Komisári pozemkového úradu totiž - zrejme na vyšší pokyn -sledujú politiku, že kým na vidiekoch slovenských prideľujú pôdu do vlastníctva ľudu, dotiaľ obyvateľstvo maďarského jazyka dostáva pôdy len do árendy.
Nehľadiac na to, že postup tento sa vôbec nesrovnáva s duchom zákona, - priamo prezradzuje zásadu držiteľov moci: merať rôznym lokťom občanom štátu, samozrejme na úkor príslušníkov menšín národnostných.
Z dôvodov týchto dovoľujem si tázať sa celej vlády:
a) z akej príčiny deje sa, že obyvateľstvu na maďarských vidiekoch prideľuje sa pôda nie s právom vlastníckym, lež iba do árendy?
b) či vláda tento postup schvaľuje?
c) keď áno, či je ochotná dôvody toho úprimne objasniť?
d) keď nie, či je ochotná učiniť proti tomuto zneužitiu náležité opatrenia a vinníkov pohnať k zodpovednosti?
V Prahe, dňa 25. septembra 1925.
Dr. Lelley,
Palkovich, Füssy, Szentiványi, Kurťak, dr. Jabloniczky, Böhr, dr. Petersilka, Křepek, inž. Kallina, dr. E. Feyerfeil, dr. Lehnert, Knirsch, Patzel, dr. Korláth, dr. Körmendy-Ékes, Pittinger, Schälzky, dr. Lodgman, dr. Keibl, Kraus, dr. Schollich, inž. Jung.
XIV/5338 (překlad).
Interpelace
poslance dra W. Feierfeila a druhů
ministrovi vnitra
o postupu vejprtské okresní politické správy (expositury) při otevření tamější české menšinové školy.
Dne 30. července t. r. oznámila politická expositura vejprtskému starostenskému úřadu, že se podle výnosu ministerstva školství a národní osvěty pomýšlí na zřízení české školy ve Vejprtech. Komise, která se konala dne 11. srpna 1925, prohlédla ve dvou německých školních budovách rozličné místnosti a uznala za nejvýhodnější dvě učebny v přízemí německé dívčí školy. Dne 14. září přišel s řídícím učitelem Karlem Paulíkem a s poštovním oficiálem Jeníkem k exposituře jistý pán, jenž se představil jako správce menšinové školy ve Vejprtech. Tato deputace oznámila, že příštího dne převezme jednu místnost v dívčí obecné škole, že však starostenský úřad jest zavřen. V exposituře jí oznámili, že dosud nedošla úřední zpráva o otevření školy a že rovněž ministerstvo dosud o místnosti úředně nežádalo. Ale přes to správce politické expositury doprovázel deputaci do jmenované školy a když zde školní správce vysvětlil, že nemá klíče od oněch dvou místností, odebral se správce ke školníkovi dostal od něho klíče a odevzdal je českému učitelovi. Druhého dne se dostavili starosta Hacker a ředitel úřadu Kasper do učebny, která uvedeným způsobem byla zabrána pro českou školu a ostře se ohradili proti způsobu, jímž tato učebna byla převzata v držení; prohlásili, že nedostali oznámení, že by ministr činil si nárok na tento pokoj a uvedli, že musejí podati žalobu o rušení držby. Poté učitel české školy odevzdal klíč starostovi, jenž místnost zamkl a klíč vzal do úschovny.
Teprve večer téhož dne dostal starostenský úřad oznámení, že podle telegrafické zprávy ministerstva školství a národní osvěty prohlédnuté místnosti v dívčí obecné škole mají býti odevzdány české menšinové škole. Starosta pak dal klíče k disposici.
Podepsaní dovolují si tázati se pana ministra:
1.) Domnívá se ministr, že postup správce vejprtské politické expositury lze uvésti v soulad se zákonnými předpisy? Ne-li, co zamýšlí pan ministr učiniti, aby zjednal městu Vejprtům zadostiučinění?
2.) Ví pan ministr o intervenci obou uvedených pánů Paulíka a Jeníka a jak se odůvodní přítomnost těchto obou soukromých osob při úředním výkonu státního úřadu?
V Praze dne 24. září 1925.
Dr. W. Feierfeil,
dr. Petersilka, Scharnagl, Budig, Rustler, Böhr, Platzer, dr. Luschka, Bobek, dr. Spina, Sauer, Böllmann, dr. Hanreich, Schubert, J. Fischer, J. Mayer, Křepek, Windirsch, Zierhut, Pittinger, Heller.
XV/5338 (překlad).
Interpelace
poslance dra J. Jabloniczkého a druhů
ministrovi školství a národní osvěty,
ministrovi vnitra
a ministrovi s plnou mocí pro správu Slovenska,
že bylo zabráněno vydávati maďarský studentský a skautský časopis "Ifjúság."
Pane ministře!
Níže vylíčený případ jest opět křiklavým příkladem toho, jak jednotlivé úřady a jejich činitelé vykládají právní rovnost, jak úřady užívají zákonných opatření a porušují demokratického ducha, je-li v některé věci zúčastněná strana maďarské národnosti.
Případ, na který si stěžujeme, a který vyžaduje naléhavé nápravy, jest takovýto:
Den 9. dubna 1924 ohlásil dr. Ladislav Aixinger, jako odpovědný redaktor a Vojtěch Schober jako vydavatel, oba příslušní do Bratislavy a tamtéž bydlící, zachovalí, českoslovenští státní občané, podle §u 16 a 17 maďarského tiskového zákona, platného na Slovensku (zákonný článek XIV z r. 1914) předepsaným způsobem u bratislavského županského úřadu, který v této věci nastoupil na místo města Bratislavy jako municipia, že chtějí pod názvem "Ifjúság" vydávati v maďarském jazyku časopis pro studenty a skauty, který by vycházel jednou za měsíc a jehož první číslo bylo by dáno do tisku 15. května 1924.
Účelem úplně nepolitického časopisu jest zábava a vzdělávání maďarské mládeže.
Spolupracovníci časopisu pracují zdarma.
Slovenská a česká mládež má již takový časopis, maďarská mládež však takového časopisu všeobecnějšího rázu dosud ještě nemá.
Karel Dvořák, vrchní župní notář, který jest v presidiálním oddělení referentem v této věci, několikráte prohlásil ohlašujícím, že vydávání časopisu nic nebrání a že do 15. května bude povolení uděleno. Na tyto povzbuzující sliby dala redakce prvé číslo časopisu vytisknouti, což stálo 3000 Kč.
Ačkoliv podle §u 19 tiskového zákona "neoznámí-li první úředník municipia (županského úřadu) své rozhodnutí vydavateli do 15 dnů, jest věc posuzovati tak, jakoby byl vzal přihlášku na vědomí" a ačkoliv vydavatel během těchto 15 dnů nedostal zamítavého rozhodnutí, redakce "Ifjúságu" chtěla počkati na několikráte slíbené povolení, aby s tím neměla nepříjemností.
Její opatrnost ukázala se jako odůvodněnou.
Dne 7. května 1924 bylo dodáno Vojtěchu Schoberovi rozhodnutí županovo ze dne 2. dubna 1924, č. 28952/1924, podle něhož ohlašující občané nesplnili ohlašovací povinnosti, věc tedy musí býti doplněna "dodatečným šetřením" a dokud nebude skončeno, župan vydávání časopisu "neschvaluje."
Odvolání ohlašujících občanů, podané proti tomuto rozhodnutí, jak županský úřad tak také ministr s plnou mocí pro správu Slovenska, tento 8. srpna, zamítli pod číslem 8733, poněvadž se proti "prozatímním usnesením nepřipouští opravné prostředky. V rozhodující ministrově se také ještě praví, že ohlašující občané neprokázali svou příslušnost a zachovalost - ač se to již stalo při ohlášení, zachovalost byla pak prokázána doplňky, žádanými županským úřadem ještě 5. června 1924. Proč se ministerstvo nedovědělo o těchto vysvědčeních, jest tajemstvím.
Ohlašující občané zakročovali poté nesčíslněkráte, aby věc byla vyřízena meritorně. Zakročovali na županském úřadě, odtamtud na pokyn referente Karla Dvořáka šli na policii, k ministerstvu. Všude dostávali chabá prohlášení, avšak vyřízení nedocházelo.
Dne 20. ledna 1925 chtěla deputace redaktorů časopisu žádati župana dra Matyáše Metoděje Bellu osobně, aby v této věci učinil opatření, tento však odvolávaje se "na jiné zaměstnání", nebyl ochoten deputaci přijmouti, vzkázal jí však, aby přišla 22. ledna. Toho dne však deputaci opět nepřijal, nýbrž vzkázal jí, že časopis nepovoluje.
Bylo tedy třeba 9 měsíců, aby se dosáhlo tohoto rozhodnutí.
Dne 27. ledna byl dodán vydavateli zamítavý výměr županského úřadu ze dne 22. ledna 1925 pod číslem 152/125 pres., jehož odůvodnění vrcholí v tom, že podle výsledku "šetření konaného ve velkém rozsahu", ohlašující nejsou způsobilí vychovávati dobré československé státní občany, nelze tedy vydávání časopisu povoliti.
Páni ministři!
Nechceme se nyní zabývati nemožným a právně neudržitelným odůvodněním. Tento výměr jest takovým křiklavým porušením tiskové svobody a ducha tiskového zákona a demokracie, že sám v sobě skrývá již odsuzující kritiku. Ohlašující redaktoři se ovšem proti tomu odvolali, odvolání podali dne 7. února 1925 u županského úřadu. Od té doby uplynulo 6 měsíců a ministerstvo dosud ještě nerozhodlo.
Ohlašující redaktoři a jejich mandatáři bez ustání naléhají, aby věc byla vyřízena. V ministerstvu se jim řekne, že spisy jsou na županském úřadě, tam se dovědí od pana Dvořáka, že jsou u policie. U policie dostane se jim poučení, že spisy odtamtud již odešly. A tak to jde několik měsíců s tím zřejmým účelem, aby ohlašující se unavili a aby pozbyli chuti vydávati časopis.
Tážeme se pánů ministrů, jest to možno v konsolidovaných poměrech, ve spořádané správě a v demokratické republice, v níž platí stejná práva a stejné povinnosti? Jest možno, aby se o zachovalých státních občanech, jejichž chování jest bezvadné, konalo "šetření ve velkém rozsahu" proto, že chtějí vydávati maďarský časopis pro mládež? Jest možno, aby se maďarský časopis s ideálním cílem zamezil, avšak k vydávání pornografického plátku, aby se přivandrovalcům udělilo povolení ihned? Jest možno, aby se s tiskovou svobodou takto hanebně jednalo?
Tento případ ukazuje nám smutné a hanebné poměry, jejichž naléhavá náprava jest důležitá v zájmu vážnosti úřadu.
Tážeme se tedy pánů ministrů:
1.) Jste ochotni v tomto případě zahájiti co nejrychlejší vyšetřování a naříditi, aby věc byla co nejdříve vyřízena?
2.) Jste ochotni disciplinárním řízením potrestati chování činitelů, kteří v této věci jednali, zvláště pak vrchního župního notáře Karla Dvořáka, poněvadž nelze trpěti, aby podáváním nesprávných informací, neodůvodněnými sliby a nevyřizováním slibů uváděl strany v omyl a je poškozoval a tím otřásal důvěru také k úřednickému sboru a ke státnímu pořádku vůbec?
3.) Jste ochotni naříditi čeho třeba, aby se příště podobný případ nemohl opakovati?
V Praze dne 31. srpna 1925.
Dr. Jabloniczky,
dr. Körmendy-Ékes, Schälzky, Křepek, dr. E. Feyerfeil, inž. Kallina, Pittinger, Kraus, dr. Lehnert, Füssy, Szentiványi, dr. Petersilka, Patzel, inž. Jung, dr. Keibl, dr. Schollich, Knirsch, Bobek, Böhr, dr. Lelley, Palkovich, Kurťak, dr. Korláth.
XVI/5338 (překlad).
Interpelace
poslance J. Fischera a druhů
ministrovi železnic
o českých nápisech.
Ve stanicích na trati Karlova Vary - Mariánské Lázně, v čistě německém jazykovém území byly poslední dobou na nádražních studnách vyvěšeny jednojazyčné české nápisy "Pitná voda" a "Nepitná voda". Po stránce zdravotní může to býti velice nebezpečné pro čistě německé obyvatelstvo, poněvadž nikdo neumí česky a snadno lze se nadíti záměny. Poněvadž všechny ostatní orientační tabule jsou dvoujazyčné, není důvodu, aby právě na studnách byly vyvěšeny jednojazyčné české nápisy.
Podepsaní se tedy táží:
1.) Jest pan ministr ochoten ihned naříditi, aby studně byly opatřeny německými pokyny?
2.) Jest pan ministr ochoten zjistiti, kdo zavinil toto šovinistické nařízení, jehož nelze ospravedlniti a pohnati ho k odpovědnosti?
V Praze dne 22. září 1925.
J. Fischer,
dr. Spina, dr. Hanreich, Windirsch, Sauer, Křepek, Simm, Knirsch, inž. Jung, Schälzky, Böhrm Kostka, Zierhut, Scharnagl, Patzel, Schubert, Böllmann, Pittinger, Heller, J. Mayer, Platzer, dr. Petersilka.
XVII/5338 (překlad).
Interpellácia
poslancov dra Gátiho, Mondoka, Šafranka, Sedorjaka a súdruhov
vláde
o nestrpiteľných pomeroch v štátnom soľnom dole v Aknaslatine.
Robotníci a robotnícke rodiny maramarošských soľných dolov už od veľa storočí dobývajú soľ a túto pľúca umorujúcu prácu dedia celé generácie.
Centralistická vláda Habsburkov deportovala do týchto dolov tých vyhnaných šľachticov a voľných občanov, ktorí sa opovážili postaviť proti útisku rakúskeho imperia. Soľné doly boly koloniou otrokov, kam habsburski sudcovia deportovali politických odsúdencov.
Po prvýkrát žačala vláda Marie Terezie upravovať robornícke pomery a udelila im naturálne dotácie, pomáhala im vo stavbách domov, dostali obilie, kukuricu, palivo a svietlo.
Pozdejšie vytvorily maďarské vlády pozvoľna ešte snesiteľnejšie pomery a patriarchárne zachádzanie, zapomenuté tu ešte ako zostatok feudálenho systemu, vystriedané bolo prísným mzdovým systemom t. j. prošly tenšie mzdy pro väčšej pracovnej výkonnosti a pri naturálnom zaopatrení. Organizačná voľnosť robotníkov byla až do doby pred svetovou válkou prísne obmedzovaná, avšak maďarské banské riaditeľstvo nikdy nepoužilo práva prepustiť niekoho z práce. Tanto system započal sa až v Československej republike, takže jednak pod rúškou reštrikcie učinené boly rodiny baníkov bežencami a jednak z práce vyštvaní boli v prvom rade tí, ktorí vyznávali zásady komunistické.
Strana komunistická uviedla poprvé v roku 1920 v život hromadné stranické i odborné organizácie a jednotnosť robotníctva vybojovala si snesiteľné mzdy.
Vláda demokratickej republiky Československej nestrpela dlho pomerne výhodné mzdové pomery a aby snížila životnú úroveň robotníctva, musela v prvom rade rozboriť jednotnosť robotníckych organizácií. Ku rozbúraniu jednotnosti použila dvoch systemov, a to kolonizácie, t. j. importu českých robotníkov a sriadenia protiorganizácie - organizácie sociálne demokratickej, - do ktorej snažila sa vohnať robotníctvo rôznymi prerogativami a vyhrážkami.
Vláda sa pritom zariadila v Aknaslatine byrokraticky, nacpala tam četníkov a úradníkov ako aj dozorcov konajúcich špiclovské služby. Dnešný stav úradníkov desažnásobne prevyšuje stav mierový, ač v dobe mieru obstarávali štari inženieri a 14 úradníkov celé vedenie baní v Rónaszéku a Suhatagu, ktoré petria teraz Rumunsku. Na byrokraciu, dozorčí system, na stavbu bytov pre českých úradníkov a českých robotníkov je dosť peňazí, soľ odvážajú s drahou režijou do Olomouce ku mletiu a štát poskytuje kapitalistickej spoločnosti milionové zisky, avšak vláda nemá peňazí na poctivé pracovné mzdy, na inštitucie pre sociálnu pečlivosť robotnícku, na nemocenské poistenie a penzie, soľ je nesnesiteľne drahá a robotníci stali sa bezmocnými otroky banského úradu.
Keď komunistické organizácie dopomohli delnictvu ku lepšiemu živobytiu, a úradný aparát, sosiliac sa, shľadal za vhodnú dobu ku roztriešteniu robotníckej jednotnosti, vyhodil dvoch dôverníkov robotníctva. Na túto provokáciu zahájili všeci baníci spontánnu stávku.
Pri tejto stávke sa namanul jeden sociálne demokratický tajomník so štyrmi rumunskými robotníkmi, ktorí potrebovali prácu a štátnu príslušnosť. Oboje dostali. Spoločnosť táto konala denunciácie a na letákoch predstavovala stávkujúcich robotníkov ako nebezpečných lupičov.
Stávka bola zkazená, vodcov stávky oznámili u ministerstva ako protištátnych agitátorov. Na to ministerstvo prepustilo 30 dielovedúcich z práce, avšak minochodem, cestou nepríslušnou dalo im na vedomie, že vstúpia-li do strany soc. demokratickej, môžu zostať v práci a banskému riaditeľstvu dalo inštrukcie, aby s protištátnou organizáciou a tedy s jestvujúcou organizáciou robotníctva nevyjednávalo.
Týmto spôsobom bola v Aknaslatine pomocou vlády, prepustením robotníkou a tlakom shora utvorená protistrana robotnícka a s tým vo spojitosti vždy viac a viac českých robotníkov a legionárov dostalo od banského riaditeľstva ľahké zamestnanie a títo zase novou organizáciou, organizáciou československých socialistov oblažujú Aknaslatinu.Banské riaditeľstvo postaralo sa i o to, aby platení jednotlivci uvidli vo všeobecnú známosť, že len štátotvorné organizácie môžu úspešne intervenovať, a komunisti ža sa musia ztratiť z Aknaslatiny. Všetko to znamenalo v praxi len vyhrožovanie a len niektorým vyvolencom prialo banské riaditeľstvo na úkor ohromných máss, avšak toľko je isté, že vláde sa podarilo týmto protiústavným spôsobom soslabiť protikladné sily väziace v solidarite robotníctva a vatvoriť položenie, ktoré sa hodí ku stupňovaniu koloniálnych pomerov.
Týmto soslabovacím systemom boly vyvolané dva poľutovania hodné zjavy posledných dob t. j. prepustenie 300 podkarpatsko ruských slatinských domorodých robotníkov a zrušenie smluvy o stavebnom pozemku pri snížení mzdy.
Ministerstvo prisľúbilo a sociální demokrati hlučne prizvukujú, že len také robotníci budú prepustení, ktorí sú starí a majú nároky na penzie poťažne ktorí majú pozemok alebi iné výdelečné zamestnanie. Oproti tomu prepustení boly práve tí nemajetní, mladí, silní a práceschopní robotníci, samozrejme Maďari a komunisti, kdežto tí, ktorí majú pozemky a dobytok a i pred tým žili z hospodárstva, zostali v práci.
Prepustenie tristo robotníkov z dôvodu závodných nebolo nutné, lebo potom by bolo zbytočné nakolonizovať robotníkov českých. pravým dôvodom prepustenia robotníkov je, rozbúrať jednotnosť robotnícku, umožniť mohútnejšiu kolonizáciu a ďalšie sníženie mezd a prenásledovanie jedinej protikladnej sily, komunistickej organizácie.
Robotníctvo požaduje, aby vec prepúšťania robotníkov podrobená bola revizii a bez ohľadu na politickú stranickosť prepustení boli, bude-li toho treba, v prvom rade robotníci, ktorí sa tam od päť rokov nasťahovali, avšak do Podkarpatskej Rusi nepatria, a v druhom rade tí, ktorí majú aj iný spôsob živobytia.
Jak methody prepúšťania, tak posledné sníženie mezd pokladá robotníctvo za spoločnú zásluhu a záujem banského riaditeľstva a organizácii podkopávajúcich robotnícku jednotnosť. Robotníctvo vie, že banská tajomník Trečák zlákal do strany a práce nezpäť celý rad zápražných gazdov za peniaze a za voľnú tarifu a banské riaditeľstvo ešte podporovalo túto štátotvornú prácu.
Robotníctvo, ktoré ešte pred niekoľko roky zarobilo si mesačne dva až tri tisíce korún, dnes koná stejnú úmornú prácu za mesačných 500 - 1200 korún a musí to snášať len pre to, lebo jeho čety sú rozbité. Robotníctvo si praje uzavrieť smluvu novú, ktorou by bolo zaistené jeho živobytie.
Robotníctvo trvá na svojej voľnosti organizačnej a nestrpí, aby jednotlivé jeho organizácie boly jednoducho biľagované ze protištátné a aby boly prenásledované. Je si vedomo toho, že dnešná politika vlády sjednotí zase baníkov v organizácii triedneho boja a vtedy horejšie mechanizácie zbankrotujú.
Neslýchaná je bieda pensistov. Tí, ktorí celý svoj život a celú svoju pracovnú silu obetovali v prospech soľného monopolu, dostávají dnes 150 - 350 K penzie. Michal Terentyik má dnes 60 rokov, pracoval 40 rokov, Imrich Péter pracoval 37 rokov, Ludvik Strébeli 30 rokov, tento i oslepnul, avšak vyhodili ich bez penzie. Na stá mienmohli bysme uviesť , všeci pracovali po celý život a títo dnes buďto vôbec žiadnej penzie nedostávajú, alebo len biednu almužnú, ktorá nestačí ani k živoreniu. Baníci si žiadajú, aby záležitosť penzijná bola súrne čo najskôr upravená.
Neslýchané sú tie dištinguované pomery, v ktorých sú baníci nakolonizovaní sem z Česka. Počet českých úradníkov, sriadencov a robotníkov presahuje 300 a medzi týmito nie je ani desať, ktorí by dobývali soľ, všeci títo konajú len služby ľahké a z väčšej časti sú len poháňačmi. Domorodého robotníka za najnepatrnejší delikt rtestajú a vyhodia, noví kolonisti však požívajú slobody bezmedznej, štát stavia im domy, kdežto chatrče odvekých rodín sa rozpadávajú a ešte ani k oprave nedostanú povolenia.
Výhodné položenie nových štátotvorných živlov charakterizuje najlepšie, že Deveter, dôverník českých socialistov, ktorý často cestuje na ministerstvo a atm vyjednáva, defraudoval peniaze srazené s robotnícjych mezd na náklady závodnej rady a keď ho banský riaditeľ na naliehanie robotíctva pohnal k odpovednosti, revolverom pohrozil nášmu tajomníkovi, ktorý vec túto vyniesol na verejnosť a potom išiel na niekoľko mesiacov na dovolenú. Už je tomu 5 mesiacov, avšak pán Deveter má vysokých mentorov v ministerstve, proti nemu niet sudcu, niet štátneho zástupcu.
A takýmto Deveterom stavajú sa nové moderné byty, kdežto odvekým byníckym rodinám vyhrožuje banské riaditeľstvo, že ani svojich vlastných chatrčí nemudú smieť používať. Baníci už od storočí stavali na erárnych pozemkoch a za pozemok platili len niekoľko halierov ročného pchtu čo uznanie vlastnického práva štátu. Maďarská erár liberárne nakladal s námezdnými smluvami pomerne prísne štylizovaných, ba ešte i stavebnými hmotami podporovali tých, ktorí boli na to odkázaní. A teraz demokratická republika chce baníkom oktrojovať takú otrockú smluvu, ktorou budú telom i dušou štátu zapredaní a ztrácajú ňou nielen svoju pachtovnú istotu, ale tiež slobodu svedomia. Je charakteristické, že podľa ponktácií smluva je erár oprávnený vyhodiť baníka z jeho vlastného domu, v určitých prípadoch musí byník sám svoj dom bez expropriačnej náhrady zbúrať a podľa jedného potuťelného bodu, jeby sa akýmkoľvek spôsobom zprotivil služobným predpisom alebo nariadeniam riaditeľstva (!) môže byť vahodený z domu, ktorý si sám postavil na svoje vlstné náklady a jehož vlastnícke právo je aj intabulované.
Táto otrocká smluva visí nad hlavami robotníkov, ač nikto ju nechce podpísať. Po vysvetleniach daných našou organizáciou vláda po určitú dobu ani nenalieha na to, avšak do podpísania smluvy ani nepovolí žiadnych reparácií.
Pomery tieti, štvanice príslušenské a štátnoobčianské, hanobné hladové mzdy robotníčiek, robotnícky domov našim organizáciam odňatý a Sokolovi darovaný, vydedenie invalidov a válečných vdov a všetky iné symptomy koloniálne roztrpčily robotníctvo štátnych baní až do krajností. Vláda a privilegované, protežované organizácie uviedly robotníctvo na istú dobu v lethargickú strnulosť, avšak toto vládnutie teroru nemôže dlho trvať a bude len prospechom vlády, aby v záujme zaistenia výroby soli na dnešnom systeme menila.
A preto sa tážeme vlády:
1. Či vie o vylíčených pomeroch?
2. Či je ochotná podrobiť revizii vec 300 robotníkov posledne prepustených, a sice tak, aby prepustení boli v prvom rade tí, ktorí sa dostali sem po dobu posledných sedem rokov a nepatria do Aknaslatiny, v druhej rade však robotníkov tých, ktorí majú majetok alebo iné zamestnanie?
3. Či je ochotná uzavrieť novú kollektivnú smluvu, ktorou by bolo za ťažkú prácu zaistené človečenské živobytie robotníkov?
4. Či je ochotná zabezpečiť voľnost organizačnú a upustiť od perzekucie komunistických organizácií, ktoré reprezentujú väčšinu robotníkov?
5. Či je ochotná upustiť od otrockej smluvy o stavebných pozemkoch a ponechať v platnosti smluvu starú?
6. Či je ochotná vyriešiť definitívne a ku všeobecnej spokojenosti vec penzistov a vdov?
V Prahe, dňa 23. septembra 1925.
Dr. Gáti, Mondok, Šafranko, Sedorjak,
dr. Juriga, dr. Kubiš, Tománek, dr. Labaj, dr. Gažík, Savák, Hancko, Tomik, Svetlik, Onderčo, Blažek, Skalák, Kreibich, Mikulíček, Tausik, Malá, dr. Šmeral, Merta, Darula, Haken, Koutný, Burian, Toužil, Houser.