Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

VIII./5013 (překlad).

Interpelace

poslance Krause a druhů

ministrovi spravedlnosti

o přehmatech českolipského státního zastupitelství a o zatčení úředníka severočeského závadu pro zpeněženi kůži; jehož nelze ospravedlniti zákonnými ustanoveními.

Na státní svátek vyvěsil obuvník Linka v České Lípě, v Poštovní ulici, červeno-bílý prapor, tedy nikoliv prapor státní. Ráno se ukázalo; že prapor byl stržen, sbalen a rozřezán. Zároveň byl v ťNárodním doměŤ, českém spolkovém domě, vzdáleném 500 kroků, nalezen ohromně velký a dlouhý žebřík, jejž tam mohlo přinésti jen několik osob. Prapor na Národním domě byl však neporušený, z čehož četnictvo důvtipně usoudilo, že se někdo pokoušel strhnouti prapor takés Národního domu.

Ačkoliv místní policie náleží do oboru působnosti obce, zahájilo četnictvo ihned vyšetřování, jež vycházelo z předpokladu, že pachatelem mohl býti jen dobrý Němec; tím od prvopočátku byl dán vyšetřování jednostranný směr. Příznačné bylo, že ráno, jakmile se rozneslo; co se s praporem přihodilo, ihned se dostavilo mnoho fotografů a fotografovalo stržený prapor. Po několika hodinách se konala neohlášená schůze české menšiny, na níž se dostavilo 800 osob z dalekého okolí. Bylo však nutno, aby do této schůze byl pachatel vypátrán. Četnictvo pátralo ve všech hostincích, kde policejní hodina byla úředně prodloužena, aby vyšetřilo, kteří Němci byli ještě v hostincích mezi 3-¹/₂5 hodinou ráno, kdy asi čin byl spáchán. Češi vyslovili hned podezření, že pachatelem může býti jen pan Knechtl, jejž dříve již 3 češi do krve ztloukli. Ti tady ihned svedli podezření na tohoto pána, jenž poté byl zatčen, a státní zastupitelství, jelikož pro podezření nebylo důkazů, snažilo se toto zatčení odůvodniti tím, že je provedlo jen proto, alby Knechtl byl ochráněn před útoky české menšiny. Místo aby byli zatčeni ti, kdož mu hrozili, stal se případ v soudnictví i v Československu řídký, že byl zatčen nevinný, aby byl chráněn před útoky nepatrné české menšiny v čistě německém městě.

Tato praporová událost má však politické pozadí: česká menšina chce, aby vláda rozpustila městské zastupitelstvo v České Lípě, což vyplývá z toho, že český městský radní František Hanuš podal návrh, aby radnice a obecní budovy byly na slavnost ukončení světové války a zří není Československé republiky ozdobeny státními prapory. Tento návrh byl ovšem zamítnut. Odvolání pana Hanuše k městské radě bylo zamítnuta. V předcházející schůzi právního výboru města České Lípy hrozil zástupce menšiny, státní zástupce Kotek, že obecní zastupitelstvo bude rozpuštěno a nahrazeno správní komisí, a tento pán byl v kritické době pro něž v hostinci a bylo mu svěřeno vedení vyšetřování až do zatčení. Všechny pokusy advokáta dra Miegla, jenž převzal zastoupení pana Knechtla, aby přivodil jeho propuštění, musily se za takových okolností ztroskotati. Výslechy svědků, které musily dokázati nevinu pana Knechtla, byly protahovány mnoho dní. Byly by však mohly stav věcí ukázati v jiném světle. Žebřík, který jest nepřirozeně dlouhý a těžký, takže ho malý Knechtl nemohl unésti, byl ukraden řeznickému mistrovi Kretschmerovi, jenž jej měl na ukrytém místě ve své zahradě, o čemž Knechtl, jenž tam ještě nikdy nebyl, neměl tušení. Pan Kretschmer a členové jeho rodiny jakož i 2 pomocníci bylí celou noc doma; o uschování žebříku viděli mimo to ještě v domě bydlící dech Korza a jistý český malířský pomocník, jenž si žebřík jednou vypůjčil. Žebřík byl položen před Národní dům aby byl maskován útok na tuto budovu. Tato domněnka zdá se již proto správná, že u žebříku schází 5 příčlů a obě postranice musily se při přistavování žebříku rozstoupiti. Bez žebříku nebylo lze u obuvníka sejmouti prapor, takže pachatelé musili užíti jiného žebříku, užili-li ho ke stržení praporu vůbec.

Podepsaní se tedy táží pana ministra spravedlnosti:

1. Ví-li o vylíčených poměrech,

2. co zamýšlí učiniti, aby nevinně zatčený došel přiměřené náhrady a vydá-li ihned příslušný rozkaz českolipskému krajskému soudu, jestliže zatčený nebyl ještě z vazby propuštěn,

3. zda jest ochoten přiměti českolipské státní zastupitelství, aby pátrání po pachateli nevedlo jednostranně a pověřilo jím nestranného úředníka?

V Praze dne 3. prosince 1924.

Kraus, dr. Lodgman, dr. Brunar, Budig, dr. Medinger, Böhr, Mark, Bobek, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil, Matzner, inž. Kallina, Schälzky, inž. Jung, Simm, J. Mayer, Wenzel, Knirsch, dr. Lehnert, dr. Schollich, dr. Radda.

IX./5013 (překlad).

Interpelace

poslanců dra Lodgmana, Knirsche a druhů

ministrovi spravedlnosti

o hrubých přečinech dozorců vězňů.

Před několika měsíci měl dohled na dvoře trestnice v Plzni-Borech, když trestanci konali hodinovou předepsanou vycházku, dozorce Sus, legionář.

Přistoupil k němu důstojnický čekatele tázal se ho, který z trestanců je ten proslavený poslanec Baeran, že se přec s tímto člověkem nesmí dělati žádné cavyky.

Dozorce Sus ukázal poté ostentativně ruku na Baerana a přede všemi trestanci hlasitě odpověděl, že se s tímto člověkem beztoho nedělají žádné cavyky. ťNakládáme s ním jako s každým jiným sprostým zločincem, poněvadž jsme přesvědčeni, že ten člověk měl býti již dávno popraven. Půjčte mi revolver a já toho psa ihned zastřelím.Ť

Na stížnost Bearanovu u ústavní komise byl případ vyšetřen, věc byla odevzdána disciplinární komoře a za několik týdnů přišel nález, že dozorce Sus potrestán bude důtkou, která jest ilusorní překážkou po tři leta v postupu.

Tento velmi mírný nález, porovnáme-li jej se spáchaným činem, musil býti tím více nápadný, že jmenovaný dozorce Sus měl již několik závad ve službě a byly mu již před tím uděleny ústní důtky.

Surovost tohoto případu nutí podepsané tázati se pana ministra spravedlnosti:

1. Ví-li o tomto činu?

2. Zda pokládá mírnou výměru trestu za dostatečnou odplatu za tento neuvěřitelný případ,

3. co zamýšlí učiniti, aby příště zabránil takovýmto surovým činům dozorců,

4. může-li ujistiti, že se tyto legionářské výpady vyskytují jen ojediněle nebo zda jsou pravdivé zprávy, že legionáři Baerana několikráte velmi těžce napadli?

V Praze dne 10. prosince 1924.

Dr. Lodgman, Knirsch, dr. Schollich, Matzner, dr. Brunar, inž. Jung, Wenzel, Patzel, Zierhut, J. Mayer, Windirsch, Heller, Böllmann, Stenzl, Schubert, dr. Spina, Simm, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil, Kraus, dr. Lehnert, dr. Radda.

X./5013 (překlad).

Interpelace

poslanců Josefa Patzela, dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila a druhů

ministrovi vnitra,

jak se zachovaly politické úřady k výletu německých vysokoškolských studentů do Ústí nad Labem.

Čtenářský a řečnický spolek německých vysokoškolských studentů ťGermaniaŤ v Praze měl v úmyslu podniknouti ve dnech 5.-7. prosince studijní cestu do Ústí nad Labem a oznámil to politickému úřadu. O rázu této cesty poučí nejlépe, uvedeme-li doslovně oznámení, jež spolek učinil ústecké okresní politické správě.

ťSlavné

okresní politické správě

v Ústí nad Labem.

Podepsaný čtenářský a řečnický spolek německých vysokoškolských studentů ťGermaniaŤ v Praze oznamuje slavné okresní politické správě v Ústí nad Labem, aby to ráčila vzíti na vědomí:

Účastníci přibudou na hlavní nádraží ústecké v pátek dne 5. prosince 1924 v 16.46 hod. a odeberou se ihned do svých bytů.

V sobotu dne 6. prosince koná se prohlídka firem Schäffler a Budenberg a městské plynárny pod vedením odborníků firem a obou ředitelů, společně s profesory pražské university a německé vysoké sokoly technické. Odpoledne bude navštívena společně s profesory pražských německých vysokých škol knihovna a čítárna města Ústí nad Labem jako nyní nezvětší zařízeni toho druhu v republice Československé. Vedení převzal pan profesor Martin.

V neděli v 11 hodin odebéře se deputace účastníků k městské radě a učiní jí návštěvu. Odpoledne ve 2 hodiny se koná zábava s tancem v horské restauraci ťFerdinandshöheŤ horského turistického spolku v Ústí nad Labem.

Návštěva slavnostního představení ťLohengrinaŤ, které se koná v pátek 5. prosince ve prospěch ťGermanieŤ v ústeckém městském divadle a návštěva ťLidového večeraŤ v tělocvičně byla účastníkům doporučena, resp. bylo jím to ponecháno na vůli.

K podnikům pořádaným spolkem jest vstup volný; za klid a pořádek při nich ručí spolek svými funkcionáři.

V Praze dne 1. prosince 1924.Ť

Z toho oznámení jest jasně patrný ráz cesty jako studijní cesty se společenskými zábavami a slušně myslící a duševně normálně založený člověk se nemohl v té věci vůbec octnouti v pochybnostech. Přes to však politické úřady uznaly za vhodné tento výlet zakázati. Spolek dostal dne 4. t. m. toto vyrozumění:

ťOkresní politická správa v Ústí nad Labem.

Čtenářskému a řečnickému spolku německých vysokoškolských studentů ťGermaniaŤ

v Praze,

Žádosti ze dne 2. prosince 1924 o povolení uspořádati zájezd do Ústí nad Labem ve dnech 5., 6. a 7. prosince 1924 okresní politická správa nevyhověla a zakazuje pořádati tento zájezdů.

Důvody:

Nehledě k tomu, že žádost jest nekolíkovaná, že se v ní nečiní zmínky o povolení pražského policejního ředitelství k tomuto výletu, dáme, že předseda a jednatel smolku nejsou na žádosti výslovně uvedeni ve své funkci a že žádost byla podaná příliš pozdě, t. j. nikoliv 3 dny před výpravou, jak se to vyžaduje v § 2 shromažďovacího zákona ze dne 15. listopadu 1867, č. 135 ř. z., ze dne 15. října 1901, č. 370 Hye č. 1088, zakazuji zájezd podle § 6 uvedeného zákona, poněvadž by mohlo býti ohroženo veřejné blaho a veřejná bezpečnost, ježto ústecké obyvatelstvo u okresní politické správy písemně protestovalo proti uspořádání zájezdu.

Proti tomuto rozhodnutí se můžete odvolati do 8 dnů k zemské politické správě v Praze u okresní politické správy v Ústí nad Labem. Podle § 23 ministerského nařízení ze dne 17. března 1855, č. 52 nemá však toto odvolání odkládacího účinku.

Tento zákaz a jeho odůvodnění jest sprostě Laik neslýchaný a bije ve tvář všemu právnímu cítění. Jestliže zemská politická správa v Praze odvolání tohoto spolku proti tomuto opatřeni zamítla a ministerstvo vnitra přes to, že bylo osobními přímluvami včas upozorněno; jak se věci mají, toto neodůvodněné opatření nezrušilo, nebyly jim poměry zřejmě úplně jasné. Bylo by to světové unikum, že se bez jakéhokoliv skutečného důvodu zakáže studijní cesta vysokoškolských studentů, pořádaná studentským spolkem. Ohlášení této studijní cesty nebylo ostatně vůbec ani třeba, nýbrž nanejvýš veřejného průvodu. Avšak přímo drzostí jest tvrzení správce ústecké okresní politické správy, že ústecké obyvatelstvo proti tomuto výletu protestovalo. Pravdivost toho jasně vysvítá z tohoto dopisu ústeckého starostenského úřadu:

ťZemské politické správě

v Praze.

Tvrdí-li ústecká okresní politická správa ve výnosu č. 75.732, že ústecké obyvatelstvo protestovalo písemně proti uspořádání zájezdu čtenářského a řečnického spolku německých vysokoškolských studentů ťGermaniaŤ u okr.,politické správy, jest to nesprávné. Obyvatelstvo Ústí nad Labem se raduje, že může mezi sebou pozdraviti vysokoškolské studenty a dobrovolně se postaralo o zaopatření a byty. Mohla rudy protestovati jen část nesmiřitelných živlů, což by ovšem musilo býti výslovně konstatováno. Toto tvrzení jest s to, aby poškodilo osvědčenou pověst města Ústí nad Labem jako pohostinského města.

Protestuji tedy jménem obyvatelstva jako jeho svobodně zvolený starosta proti takovýmto nepravdivým tvrzením okresní politické správy, poškozujícím pověst města.

V Ústí nad Labem dne 4. prosince 1924.

Vadlo tohoto neslýchaného chování, jehož se dopustil správce okresní politické správy v Ústí nad Labem, chtěje zakázati německým studentům studijní výlet do města z 84% německého; učinil ještě další opatření, zákaz barev, zakázal totiž prý ťv zájmu udržení pokoje a řáduŤ hroze užitím proslaveného Prügelpatentu nositi čapky a stuhy.

Nezávisle na svrchu uvedených podnicích konala se v neděli dopoledne v německé tělocvičně v Ústí nad Labem schůze svolaná německými arijskými stranami v Ústí nad Labem s denním pořadem ťProjev pro přesažení německých vysokých škol.Ť Na schůzi žádal přítomný vládní komisař dr. Sachs, aby studenti v uzavřené síni odložiti své studentské odznaky. Těžko by se asi dalo tvrditi, že nošením studentských odznaků v německé schůzi mohl by býti porušen pokoj a řád. Když pak říšskoněmecký student pronesl sudetsko-německým studentům kolegiální pozdravy, vládní zástupce schůzi rozpustil, poněvadž prý několik studentů proti jeho zákazu mělo odznaky a poněvadž cizinec mluvil o politice. Jistě v žádném zákoně republiky není předpisu, který by to zakazoval. Když poté studenti chtěli ve dvojstupu podniknouti procházku po náměstí, byli četnictvem rozehnáni a náměstí uzavřeno.

Toto chování úřadů vzhledem k tolik zdůrazňované demokracii jest neslýchané a nevysvětlitelné. Úřady zde zřejmě směřují k tomu, aby německým vysokoškolským studentům úplně znemožnily veřejnou činnost nejen v Praze, nýbrž i v německých venkovských městech. Protestní projev nakolik a šovinistů, zřejmě objednaný, postačí, alby zavdal úřadům podnět k opatřením, která omezují německé obyvatelstvo v jeho státoobčanských právech na vlastní půdě.

Tážeme se pana ministra:

1. Schvaluje pian ministr postup okresní politické správy v Ústí nad Labem?

2. Jest pan ministr ochoten zjistiti, že zákazy vydané ústeckou okresní politickou správou byly nesprávné a odůvodněny naprosto nepravdivými údaji?

3. Pokládá pan ministr za bezpráví, zakáže-li se německým vysokoškolským studentům studijní cesta a chce-li se zapověděti pozdravení německého starosty v Ústí nad Labem?

4. Či domnívá se pan ministr, že zmíněná opatření lze sloučiti se zásadami demokracie?

V Praze dne 10. prosince 1924.

Patzel, dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Zierhut, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. E. Feyerfeil, Kraus, Böhr, Matzner, dr. Lehnert, Simm, Knirsch, Wenzel, Heller, Böllmann, Sauer, Budig, Schälzky, dr. Radda, dr. Luschka.

XI./5013 (překlad).

Interpelace

poslance inž. O. Kalliny a druhů

ministrovi vnitra,

aby byl vydán opis (duplikát) povolení, uděleného kdysi německému tělocvičnému spolku v Mariánských Lázních nositi palaše a spolkový prapor.

Německý tělocvičný spolek v Mariánských Lázních obdržel v r. 1886 od tepelského okresního hejtmanství povolení nositi spolkový prapor a palaše: Při požáru byl archiv tělocvičného spolku úplně zničen a při tom také svrchu uvedená povolovací listina. Státní policejní komisařství vyzvalo nyní vedení tělocvičného spolku, aby podalo průkaz, že spolek jest oprávněn nositi prapor. Německý tělocvičný spolek v Mariánských Lázních požádal tedy tepelsko a okresní politickou správu o opis svrchu jmenovaného povolovacího výnosu; tato však odpověděla, že veškeré spisy v této věci byly kdysi odevzdány nově založené okresní politické správě v Mariánských Lázních. Tato opět odpověděla na stejnou žádost, že spisy odevzdala v prosinci 1923 nové zřízenému policejnímu komisařství. Tím jest dokázáno, že originál povolovacího výnosu jest uložen u státního policejního komisařství a nelze proto naprosto pochopiti, že státní policejní komisařství místo, aby samo nahlédlo do svých spisů, žádá povolen(od německého tělocvičného spolku v Mariánských Lázních, ačkoliv mu bylo již hlášeno, že tato listina byla zničena při požáru archivu.

Vedle toho jest příznačné, že hlavní činnosti nově zřízených státních policejních komisařství v západních dechách jest žádati ode všech německých spolků, které před desítiletími nabyly od úřadů práva nositi prapory, aby předložily povolovací listiny o tom. Při této příležitosti upozornil bych jen, že karlovarské policejní komisařství na naléhání pana vládního rady Jana Sigla postupuje týmž způsobem proti německým spolkům a dělá jim všelijaké potíže.

Tak stran tělocvičného spolku v rybářích bylo dokázáno, že původní spisy byly uloženy u policejního komisařství v Karlových Varech a přes to měl býti jmenovaný tělocvičný spolek donucen, předložiti povolení, které dostal před desítiletími. V tomto postupu lze spatřovati jen trýznění německých spolků, což podle našeho mínění nemůže býti úkolem a účelem zřízení státních policejních komisařství.

Podepsaní se tedy táží pana ministra, je-li ochoten uložiti policejnímu komisařství v Mariánských Lázních, aby vzhledem k vylíčenému stavu věci, ze spisů odevzdaných okresní politickou správou vyhledalo zmíněné povolení samo a aby co nejdříve vyhovělo žádosti německého tělocvičného spolku v Mariánských Lázních o vyhotovení opisu (duplikátu).

V Praze dne 13. prosince 1924.

Inž. Kallina, Kraus, dr. Brunar, dr. Keibl, dr. Lodgman, dr. E. Feyerfeil, dr. Lehnert, dr. Radda, Windirsch, Pittinger, Mark, Kaiser, dr. W. Feierfeil, dr. Spina, Schubert, Zierhut, J. Mayer, dr. Medinger, dr. Schollich, Matzner, dr. Hanreich.

Původní znění ad I./5013.

Interpellation

der Abgeordneten Schäfer, Hoffmann, Blatny und Genossen

an die Regierung

wegen Verletzung des Sprachengesetzes vom 29. Feber 1920, Slg. d. G. u. V. Nr. 122, bei der Verwaltung des deutschen Schulwesens.

Die Behörden bedienen sich im Verkehre mit den Leitungen bezw. Direktionen der deutschen Volks-, Bürger- und Mittelschulen immer häufiger ausschliesslich der čechischen Sprache, ohne dass des verschiedenen Erlässen, Verordnungen, Verlautbarungen und Mitteilungen jeglicher Art eine deutsche Uebersetzung beigeschlossen würde.

Nach § 1 des Sprachengesetzes vom 29. Februar 1920, Slg. d. G. u. V. Nr. 122, ist die čechoslovakische Sprache mit Ausnahme dessen, was in den §§ 2 und 5 desselben Gesetzes festgesetzt wird, die offizielle Sprache der Republik, diejenige Sprache; in weicher die Gerichte, Behörden; Anstalten, Unternehmungen und Organe der Republik amtieren. Der § 5 ordnet an, dass der Unterricht in allen für die nationalen Minderheiten errichteten Schulen in deren Sprache erteilt wird und dass die für die nationalen Minderheiten errichteten kulturellen Institutionen in deren Sprache verwaltet werden.

Es kann keinem Zweifel unterliegen, und wurde auch niemals bestritten, dass die Schulen vor allen anderen zu kulturellen Institutionen eines Volkes gehören. Weiters kann nicht zweifelt werden, dass die bestehenden deutschen Schulen für die deutsche Minderheit in diesem Staate errichtet wurden bezw. erhalten werden. Der § 5 des Sprachengesetzes muss daher auf die Verwaltung des deutschen Schulwesens der Republik angewendet werden.

Die Verwaltung des deutschen Schulwesens findet ihren sinnenfälligen Ausdruck in dem Verkehre der verschiedenen Behörden mit den Leitungen bezw. Direktionen der verschiedenen Schulen, und umgekehrt. Erlässe, Verfügungen, Mitteilungen jeglicher Art der Behörden an die Leitungen bezw. Direktionen der Volks-, Bürger- und Mittelschulen, sowie Berichte, Eingaben und Anfragen dieser Leitungen bezw. Direktionen an diese Behörden, gleichgültig, ob es nun die Vorgesetzten sind oder nicht, sind Verwaltungsakte. Auf deren Sprache ist das Sprachengesetz anzuwenden.

Der gegenwärtig geübte ausschliessliche Gebrauch der čechischen Sprache widerspricht dem klaren und unzweideutigen Wortlaute des Gesetzes das im § 5 für die Verwaltung der deutschen Schulen den Gebrauch der deutschen Sprache vorschreibt.

Es ist daher ungesetzlich, wenn an die deutschen Schulen nur čechische Erlässe u. s. w. hinausgegeben werden, wenn Behörden und Aemter deutsche Anfragen und Eingaben entweder überhaupt nicht oder mit der Frage erledigen, warum nicht die Staatssprache gebraucht werde.

Die Gefertigten fragen daher die Regierung:

1. Ist der Regierung bekannt, dass entgegen den Bestimmungen des Sprachengesetzes vom 29. Februar 1920, Slg. d. G. u. V. Nr. 122 die verschiedenen Behörden sich im Verkehre mit den Betaschen Schulen ausschliesslich der čechischen Sprache bedienen?

2. Wenn ja, wie rechtfertigt die Regierung die Duldung dieses gesetzwidrigen Verhaltens der Behörden?

3. Welche Massregeln gedenkt die Regierung zu ergreifen, um dem gesetzwidrigen Zustande ein Ende zu bereiten und die Einhaltung der Bestimmungen des Sprachengesetzes bezüglich der Verwaltung der deutschen Schulen zu gewährleisten?

Prag, am 3. Dezember 1924.

Schäfer, Hoffmann, Blatny, Schuster, Hausmann, Jokl, Hackenberg, Heeger, Pohl, Roscher, Grünzner, Dr. Holitscher, Palme, Schweichhart, R. Fischer, Dr. Haas, Dr. Czech, Taub, Kirpal, Uhl, Beutel, Häusler, Dietl, Leibl, Kaufmann.

Původní znění ad II./5013.

Interpellation

der Abgeordneten Dr. Spina, Dr. Schollich, Dr. W. Feierfeil, Simm, Dr. Kafka und Genossen

an die Regierung

wegen Verletzung des Sprachengesetzes vom 29. Feber 1920, Slg. d. G. u. V. Nr. 122, bei der Verwaltung des deutschen Schulwesens.

Die Behörden bedienen sich an Verkehre mit den Leitungen bezw. Direktionen der deutschen Volks-, Bürger- und Mittelschulen immer häufiger ausschliesslich der čechischen Sprache, ohne dass den verschiedenen Erlässen, Verordnungen, Verlautbarungen und Mitteilungen jeglicher Art eine deutsche Uebersetzung beigeschlossen würde.

Nach § 1 des Sprachengesetzes vorn 29. Februar 1920, Slg. d. G. u. V. Nr. 122, ist die čechoslovakische Sprache mit Ausnahme dessen, was in den §§ 2 und 5 desselben Gesetzes festgesetzt wird, die offizielle Sprache der Republik, diejenige Sprache, in welcher die Gerichte, Behörden, Anstalten, Unternehmungen und Organe der Republik amtieren. Der § 5 ordnet an, dass der Unterricht in allen für die nationalen Minderheiten errichteten Schulen in deren Sprache erteilt wird und dass die für die nationalen Minderheiten errichteten kulturellen Institutionen in deren Sprache verwaltet werden.

Es kann keinem Zweifel unterliegen, und wurde auch niemals bestritten, dass die Schulen vor allen anderen zu kulturellen Institutionen eines Volkes gehören. Weiters kann nicht bezweifelt werden, dass die bestehenden deutschen Schulen für die deutsche Minderheit in diesem Staate errichtet wurden bezw. erhalten werden. Der § 5 des Sprachengesetzes muss daher auf die Verwaltung des deutschen Schulwesens der Republik angewendet werden.

Die Verwaltung des deutschen Schulwesens findet ihren sinnenfälligen Ausdruck in dem Verkehre der verschiedenen Behörden mit den Leitungen bezw. Direktionen der verschiedenen Schulen, und umgekehrt. Erlässe, Verfügungen, Mitteilungen jeglicher Art der Behörden an die Leitungen bezw. Direktionen der Volks-, Bürger- und Mittelschulen, sowie Berichte, Eingaben und Anfragen dieser Leitungen bezw. Direktionen an diese Behörden, gleichgültig, ob es nun die Vorsetzten sind oder nicht, sind Verwaltungsakte. Auf deren Sprache ist das Sprachengesetz anzuwenden.

Der gegenwärtig geübte ausschliessliche Gebrauch der čechischen Sprache widerspricht dem klaren und unzweideutigen Wortlaute des Gesetzes, das im § 5 für die Verwaltung der deutschen Schulen den Gebrauch der deutschen Sprache vorschreibt.

Es ist daher ungesetzlich, wenn an die deutschen Schulen nur čechische Erlässe u. s. w. hinausgegeben wenden, wenn Behörden und Aemter deutsche Anfragen und Eingaben entweder überhaupt nicht oder mit der Frage erledigen, warum nicht die Staatssprache gebraucht werde.

Die Gefertigten fragen daher die Regierung:

1. Ist der Regierung bekannt, dass entgegenden Bestimmungen des Sprachengesetzes vom 29. Februar 1920, Slg. d. G: u. V. Nr. 122 die verschiedenen Behörden sich im Verkehre mit den deutschen Schulen ausschliesslich der čechischen Sprache bedienen?

2. Wenn ja, wie rechtfertigt die Regierung die Duldung dieses gesetzwidrigen Verhaltens der Behörde?

3. Welche Massregeln gedenkt die Regierung zu ergreifen, um dem gesetzwidrigen Zustande ein Ende zu bereiten und die Einhaltung der Bestimmungen des Sprachengesetzes bezüglich der Verwaltung der deutschen Schulen zu gewährleisten?

Prag, am 3. Dezember 1924.

Dr. Spina, Dr. Schollich, Dr. W. Feierfeil, Simm, Dr. Kafka, Křepek, Scharnagl, Kaiser, Heller, Zierhut, Kostka, Patzel, Ing. Jung, Wenzel, Knirsch, Dr. Lodgman, Dr. Brunar, Böllmann, Dr. Radda, Dr. Keibl, Kraus, Dr. Lehnert, Pittinger.

Původní znění ad III./5013.

Interpellation

der Abgeordneten Dr. Spina, Dr. Schollich, Dr. W. Feierfeil, Simm, Dr. Kafka und Genossen

an den Minister des Aeussern und den Minister für Schulwesen und Volkskultur

wegen Nichtauszahlung der Bezüge sowie der Witwenpension Mach dem Gymnasialprofessor Josef Nowak.

Gymnasialprofessor Josef Nowak, geboren am 14. Feber 1863 erwarb das Lehramtspzüfungszeugnis am 15. Juni 1887 an der philosophischen Fakultät in Czernowitz für Naturgeschichte als Hauptfach, Mathematik, Physik und Chemie als Nebenfächer. Er war 1887 Probekandidat an der Staatsrealschule in Teschen, 1888 bis 1900 Supplent am deutschen Staatsgymnasium in Budweis und vom Jahre 1901 an bis zu seinem Tode definitiver Professor am deutschen Staatsgymnasium in Radautz (Bukowina). Hier wurde er im Jahre 1908 in die 8. Rangsklasse und 1912 in die 7. Rangsklasse befördert.

Im Jahre 1914 weilte Prof. Nowak auf Ferienurlaub bei seinen Angehörigen in Budweis, wo er vom Kriegsbeginn überrascht und an der Rückkehr nach Radautz verhindert wurde. Durch die Kriegsereignisse verlor er und seine Familie all ihr Haff und Gut, das vernichtet wurde. Infolge der dadurch verursachten Aufregungen erlitt Prof. Nowak einen Schlaganfall. Der Bukowinauer Landesschulrat gab ihm mit Zuschrift vom 18. Mai 1918 Z:2292/St bekannt, dass er auf Grund des amtsärztlichen Gutachtens dauernd dienstunfähig sei und daher beabsichtigt wende, ihn in den dauernden Ruhestand zu versetzen. Trotzdem erfolgte seine Pensionierung nicht. Am 1. November 1918 bekam Prof. Nowak zum letztenmal seinen Gehalt ausgezahlt. Von da ab war der kranke Mann und seine Familie, bestehend aus Frau und einem Sohn, dem Elende preisgegeben. Sie fristeten ihr Dasein von den milden Gaben, welche ihnen die Verwandten zukommen liessen. Am 18. März 1922 wurde Prof. Nowak durch den barmherzigen Tod von seinem Hungerdasein erlöst. Frau und Kind hungern aber weiter. Es hat nicht an Versuchen gefehlt, die den verstorbenen Professor und seinen Hinterbliebenen gebührenden Bezüge zu verschaffen, von denen nur die wichtigsten hier aufgezählt sein mögen: 1. Gesuch an das Ministerium für Schulwesen in Prag im Dezember 1920 wegen Aufnahme unter die Zahl der Pensionisten. 2. Gnadengesuch an den Präsidenten Masaryk vom 8. Juli 1921: Die Kanzlei der Präsidenten hat dieses Gesuch mit Z:C. R. 10.000121 vom 2. August 1921 an das Ministerium des Aeussern mit der dringenden Aufforderung zur weiteren Veranlassung abgetreten. 3. Gesuch an die Finanzlandesdirektion in Prag vom 1. Jänner 1922 um Vorschuss für ehemalige österreichische pensionierte Staatsangestellte, welche die Nachfolgestaaten noch nicht übernommen haben. 4. Seit dem Jahre 1922 jährlich ein Gesuch an die rumänische Regierung um Flüssigmachung der Bezüge, der Witwengenüsse und des Erziehungsbeitrages für einen unversorgten Sohn und des Sterbequartales. Sämtliche Dokumente des Verstorbenen, seiner Witwe und seines Sohnes befinden sich in den Händen der rumänischen Regierung: 5. Zwei Ansuchen des Reichsverbandes deutscher Mittelschullehrer an die rumänische Regierung und ein Ansuchen an das Ministerium des Aeussern zur Regelung dieser Angelegenheit.

Diese Eingaben, die Stempel für die Belege, die Uebersetzungen in die rumänische Sprache und die Portogebühren haben bisher den Betrag von 1200 Kč erreicht. Der Erfolg ist gleich Null, denn bisher erhielt die Witwe von der Finanzlandesdirektion in Prag als Vorschuss für Rechnung des rumänischen Staates einmal den Betrag von 2430 K für sich und ihren Sohn ausbezahlt unter der Bedingung, dass sie sofort nach Regelung der Angelegenheit diesen Betrag zurückzahle. Vom diesem Gelde hätte der Lebensunterhalt für eine dreigliedrige Familie, deren Haupt schwer krank war und begraben werden musste, durch 6 Jahre bestritten werden.

Dieser Vorgang war eine direkt beleidigende Verhöhnung, indem man einem Staatsbeamten, der stets treu und gewissenhaft seine Pflicht erfüllt hat, -statt seiner verdienten Altersbezüge einen Bettel hinwarf. Es liegt aber darin und in den späteren rücksichtlosen Schmachtenlassen des krank en Mannes auch eine unerhörte Kränkung, da er sich in den letzten Lebensjahren arm den verdienten Lohn seiner jahrelangen Arbeit betrogen sah. Aber auch seine Witwe und sein Kind werden noch jetzt um den verdienten Lebensunterhalt gebracht, weil zwei Staaten trotz des gewaltigen Beamtenheeres nicht den Willen aufbringen, durch einen Beamten die Flüssigmachung der Bezüge, der Witwenpension, und des Steuerquartales des Genannten vornehmen zu lassen. Durch diese unerhörte und unmenschliche Nachlässigkeit werden zwei Menschen jahrelang m einer Lage belassen, welche als Kulturschande bezeichnet werden muss. Eine solche Verurteilung zum Langsamen Hinsiechen infolge Hungers wagt ein Kulturstaat nicht einmal seinen schwersten Verbrechern anzutun, aber einem verdienten braven Menschen wird sie angetan.

Es hätte in den 6 Jahren des Bestandes der bei den Staaten doch wohl bei einigem gutem Willen ein Weg der Einigung gefunden wenden können bezw. hätte einer die Zahlung vorschussweise übernehmen können, ohne dass darauf der Staatsbankrott erfolgt wäre. An einem leichtfertigen Streit zweier Nachfolgestaaten müssen mehrere Menschenleben mitten in den Zeiten eines glorreichen ťFriedensŤ zugrunde gehen.

Wir fragen daher die beiden Herrn Minister an, ob sie gemengt sind, diesem öffentlichen Skandal in diesem Staatsgebiet ein Ende zu bereiten und die Frage wenigstens provisorisch durch eine sofortige Auszahlung der Witwenpension und des Erziehungsbeitrages zu beenden; ferner ob der Minister des Aussern geneigt ist, den rumänischen Staat zu veranlassen, diese Sache ehestens zu erledigen?

Prag, am 3. Dezember 1924.

Dr. Spina, Dr. Schollich, Dr. W. Feierfeil, Simm, Dr. Kafka, Scharnagl, Kaiser, Zierhut, Patzel, Wenzel, Heller, Ing. Jung, Knirsch, Kostka, Kraus, Dr. Lehnen, Böllmann, Křepek, Pittinger, Ing. Kallina, Dr. Keibl, Dr. Lodgman, Dr. Brunar.