Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Poslanecká sněmovna N. S. R. Č. 1924.

5013.

Interpelace:

I. posl. dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů vládě o porušování jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. při správě německého školství,

II. posl. Schäfera, Hoffmanna, Blatné a druhů vládě o porušování jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. při správě německého školství,

III. posl. dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů min. zahraničních věcí a min. školství a nár. osvěty, že se nevyplácejí požitky a vdovská pense po gymnasijnímu profesorovi Josefu Novakovi,

IV. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra o neslýchané konfiskační praxi,

V. posl. dra W. Feierfeila, dra Luschky, Scharnagla, Budiga a druhů vládě o fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku,

VI. posl. dra W. Feierfeila, dra Luschky, Scharnagla, Budiga a druhů vládě o přídělu zbytkových sbatků a prodeji celých velkých majetků pozemkových,

VII. posl. A. Hancku a spol. min. školstva a nár. osvety vo veci zneužitia úradnej moci št. školským inšpektorom v Lučenci,

VIII. posl. Krause a druhů min. spravedlnosti o přehmatech českolipského státního zastupitelství a o zatčení úředníka severočeského závodu pro zpeněžení kůží, jehož nelze ospravedlniti zákonnými ustanoveními,

IX. posl. dra Lodgmana, H. Knirsche a druhů min. spravedlnosti o hrubých přečinech dozorců vězňů,

X. posl. Patzela, dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila a druhů min. vnitra, jak se zachovaly politické úřady k výletu německých vysokoškolských studentů do Ústí nad Labem,

XI. posl. inž. Kalliny a druhů min. vnitra, aby byl vydán opis (duplikát) povolení, uděleného kdysi německému tělocvičnému spolku v Mariánských lázních nositi palaše a spolkový prapor.

I./5013 (překlad).

Interpelace

poslanců Schäfera, Hoffmanna, Blatné a druhů

vládě

o porušování jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. při správě německého školství.

Úřady ve styku se správami nebo ředitelstvy německých obecných, občanských a středních škol stále častěji užívají výhradně českého jazyka, nepřipojujíce německého překladu k různým výnosům, nařízením, vyhláškám a zprávám.

Podle § 1 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. jest československý jazyk s výhradou toho; co se ustanovuje v §§ 2 a 5 tohoto zákona oficielním jazykem republiky, jazykem, v němž se děje úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. § 5 nařizuje, že vyučování ve všech školách zřízených pro národní menšiny děje se jejich jazykem a že kulturní instituce pro ně zřízené spravují se jejich jazykem.

Nelze pochybovati a také toho nikdo nikdy nepopínal, že především školy patří mezi kulturní instituce národa. Dále nelze pochybovati, že nynější německé školy byly zřízeny a jsou vydržovány pro německou menšinu v tomto státě. Pro spravování německého školství v republice musí se tedy používati § 5 jazykového zákona.

Správa německého školství se zřejmě projevuje sukem různých úřadů se správami nebo ředitelstvy různých škol a naopak. Výnosy, opatření a sdělení jakéhokoliv druhu, které úřady vydávají správám nebo ředitelstvím obecných, občanských a středních škol, a zprávy, podání a dotazy těchto sprav a ředitelstev těmto úřadům, ať jsou to úřady nadřízené či nikoliv, jsou správní akty. Co do jejich jazyka jest používati jazykového zákona.

Užívá-li se nyní výhradně českého jazyka, odporuje to jasnému a nepochybnému znění zákona, který v § 5 nařizuje, aby se při správě německých škol užívalo jazyka německého.

Jest tedy nezákonné, vydávají-li se německým školám jen české výnosy atd., nevyřizují-li úřady německých dotazů nebo podání bud vůbec nebo dotazujíce se, proč se nepoužívá státního jazyka.

Podepsaní se tedy táží vlády:

1. Ví vláda, že různé úřady ve styku s německými školami užívají výhradně českého jazyka proti ustanovením jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n.?

2. Ví-li o tom, jak vláda odůvodní, že trpí toto protizákonné jednání úřadů?

3. Jaká opatření zamýšlí vláda učiniti, aby zamezila tento protizákonný stav a zaručila dodržování předpisů jazykového zákona ve správě německých škol?

V Praze dne 3. prosince 1924.

Schäfer, Hoffmann, Blatny, Schuster, Hausmann, Jokl, Hackenberg, Heeger, Potil, Roscher, Grünzner, dr. Holitscher, Palme, Schweichhart, R. Fischer, dr. Haas, dr. Czech, Taub, Kirpal, Uhl, Beutel, Häusler, Dietl, Leibl, Kaufmann.

II./5013 překlad).

Interpelace

poslanců dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů

vládě

o porušování jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. při správě německého školství.

Úřady ve styku se správami nebo ředitelstvy německých obecných, občanských a středních škol stále častěji užívají výhradně českého jazyka, nepřipojujíce německého překladu k různým výnosům, nařízením, vyhláškám a zprávám.

Podle § 1 jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. jest československý jazyk s výhradou toho, co se ustanovuje v §§ 2 a 5 tohoto zákona oficielním jazykem republiky, jazykem, v němž se děje úřadování všech soudů, úřadů, ústavů, podniků a orgánů republiky. § 5 nařizuje, že vyučování ve všech školách zřízených pro národní menšiny děje se jejich jazykem a že kulturní instituce pro ně zřízené spravují se jejich jazykem.

Nelze pochybovati a také toho nikdo nikdy nepopíral, že především školy patří mezi kulturní instituce národa. Dále nelze pochybovati, že nynější německé školy byly zřízeny a jsou vydržovány pro německou menšinu v tomto státě. Pro spravování německého školství v republice musí se tedy používati § 5 jazykového zákona.

Správa německého školství se zřejmě projevuje stykem různých úřadů se správami nebo ředitelstvy různých škol a naopak. Výnosy, opatření a sdělení jakéhokoliv druhů, které úpady vydávají správám nebo ředitelstvím obecných, občanských a středních škol, a zprávy, podáni dotazy těchto správ a ředitelstev těmto úřadům, ať jsou to úřady nadřízené či nikoliv, jsou správní akty o do jejich jazyka jest používati jazykového zákona.

Užívá-li se nyní výhradně českého jazyka, odporuje to jasnému a nepochybnému znění zákona, který v § 5 nařizuje, aby se při správě německých škol užívalo jazyka německého.

Jest tedy nezákonné, vydávají-li se německým školám jen české výnosy atd., nevyřizují-li úřady německých dotazů nebo podání bud vůbec nebo dotazujíce se, proč se nepoužívá státního jazyka.

Podepsaní se tedy táži vlády:

1. Ví vláda, že různé úřady ve styku s německými školami užívají výhradné českého jazyka proti ustanovením jazykového zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n.?

2. Ví-li o tom, jak vláda odůvodní, že trpí toto protizákonné jednání úřadů?

3. Jaká opatření zamýšlí vláda učiniti, aby zamezila tento protizákonný stav a zaručila dodržování předpisů jazykového zákona ve správě německých škol?

V Praze dne 3. prosince 1924.

Dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Simm, dr. Kafka, Křepek, Scharnagl, Kaiser, Heller, Zierhut, Kostka, Patzel, inž. Jung, Wenzel, Knirsch, dr. Lodgman, dr. Brunar, Böllmann, dr. Radda, dr.Keibl, Kraus, dr. Lehnert, Pittinger.

III./5013 (překlad).

Interpelace

poslance dra Spiny, dra Schollicha, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafka a druhů

ministrovi zahraničních věcí a ministrovi školství a národní osvěty,

s nevyplácejí užitky a vdovská pense po gymnasijním profesorovi Josefu Nowakovi.

Gymnasijní profesor Josef Nowak, nor. 14. února 1863, obdržel dne 15. června 1887 na filosofické fakultě v Černovicích vysvědčení o učitelské zkoušce z přírodopisu jako hlavního předmětu, mathematiky, fysiky a chemie jako předmětů vedlejších. Roku 1887 byl jako zkušební kandidát na státní reálce v Těšíně, v létech 1888-1900 učil jako suplent na německém státním gymnasiu v Budějovicích a od roku 1901 do své smrti jako definitivní profesor na německém státním gymnasiu v Radovcích v Bukovině. Zde byl roku 1908 povýšen do VIII. hodnostní třídy a roku 1912 do VII. hodnostní třídy.

Roku 1914 profesor Nowak dlel o prázdninách u svých příbuzných v Budějovicích, tam překvapil ho počátek války a zabránil mu navrátiti se do Radovců. Válečnými událostmi přišel on i jeho rodina o veškerý majetek, který byl zničen. Ze vzrušení nad tím ranila prof. Nowaka mrtvice. Bukovinská zemská školní rada oznámila mu dopisem ze dne 18. května 1918, č. 2292/St., že podle posudku úředního lékaře jest ke službě trvale nezpůsobilý a že ho tedy zamýšlí přeložiti trvale do výslužby. Přes to však do výslužby přeložen nebyl. Dne 1. listopadu 1918 byl prof. Nowakovi vyplacen plat naposled. Od tě doby byl tento nemocný člověk a jeho rodina paní a syn - vydáni na pospas bídě bili z milodarů, které jim zasílali příbuzní. Milosrdná smrt dne 18. března 1922 vysvobodila prof. Nowaka od hladu a bídy. Avšak paní a dítě hladovějí dále. Bylo učiněno dosti pokusů, aby zemřelému profesorovi a jeho pozůstalým dostalo se požitků, které jim příslušejí, a zde bušte uvedeny jen nejdůležitější: 1. Žádost k ministerstvu školství a národní osvěty v Praze v prosinci 920 o zařazení mezi pensisty. 2. Žádost o milou k presidentovi Masarykovi dne 8. července 1921: Kancelář presidenta postoupila tuto žádost pod č. C. R. 10.000/21 ze dne 2. srpna 1921, ministerstvu věcí zahraničních s naléhavou výzvou; aby učinila další opatření. 3. Žádost zaslaná dne 1. ledna 1922 zemskému finančnímu ředitelství v Praze o zálohu pro bývalé rakouské pensionované státní zaměstnance, které nástupnické státy ještě nepřevzaly. 4. Od r. 1922 každoročně žádost k rumunské vládě o vyplacení užitků, vdovské pense, vychovávacích příspěvků pro nezaopatřeného syna a úmrtního kvartálu. Veškeré doklady zemřelého, jeho vdovy a syna jsou v rukou rumunské vlády. 5. Dvě žádosti Říšského svazu německých středoškolských učitelů k rumunské vládě a žádost k ministerstvu věcí zahraničních o úpravu této věci.

Tato podání, kolky na doklady, překlady do rumunštiny a poštovné dosáhly dosud 1200 Kč. A výsledek není žádný, neboť zemské finanční ředitelství v Praze vyplatilo dosud vdově pro ni a jejího syna jako zálohu na účet rumunského státu jedinkrát 2430 Kč s podmínkou, že jakmile věc bude vpravena, tuto částku ihned vrátí. Z těchto peněz mělo býti šest let hrazeno živobytí tříčlenné rodiny, jejíž hlava byla těžce nemocna a pohřbena.

To, že se státnímu úředníkovi, který vždy věrně a svědomitě plnil své povinnosti, hodila almužna místo zasloužené pense; bylo přímo urážlivým výsměchem. V tomto jednání a také v tom že onen nemocný člověk byl později bezohledně vydán na pospas záhubě, jest neslýchané příkoří, neboť se v posledních letech života viděl podvedena o zaslouženou odměnu za svou dlouholetou práci. Avšak také jeho vdova a dítě ještě nyní jsou připraveny o zaslouženou výživu, poněvadž dva stá v přes ohromnou armádu úřednictva nevyvinou tolik vůle, aby úředníkem daly vyplatiti požitky, vdovskou pensi a úmrtní kvartál po jmenovaném.

Pro tuto neslýchanou a nelidskou nedbalost jsou dva lidé po léta ponecháni ve stavu, jenž jest kulturní ostudou. Kulturní stát se neodváží vynésti rozsudky k pozvolnému zmírání hladem ani snad nejtěžším zločincem, avšak nad zasloužilým, hodným člověkem jej vynese.

V šestí letech, co trvají oba státy, jen při poněkud dobré vůli jistě by se byla mohla najíti cesta k dohodě nebo bylo by bývalo možno převzíti placení záloh, aniž tím stát udělal úpadek. Pro lehkomyslný spor dvou nástupnických států musí zumírati několik lidských životů v dobách oslavovaného emíruŤ.

Tážeme se tedy obou pánů ministrů, jsou-li ochotni učiniti přítrž této veřejné ostudě v tomto státním území a věc skončiti aspoň prozatímně tím, že ihned bude vyplácena vdovská pense a vychovávací příspěvek; dále je-li pan ministr věcí zahraničních ochoten učiniti opatření, aby rumunský stát tu věc co nejdříve vyřídil.

V Praze dne 3. prosince 1924.

Dr. Spina, dr. Schollich, dr. W. Feierfeil, Simm, dr. Kafka, Scharnagl, Kaiser, Zierhut, Patzel, Wenzel, Heller, inž. Jung, Knirsch, Kostka, Kraus, dr. Lehnert, Böllmann, Křepek, Pittinger, inž. Kallina, dr. Keibl, dr. Lodgman, dr. Brunar.

IV./5013 (překlad).

Interpelace

poslance inž. O. Kalliny a druhů

ministrovi vnitra

o neslýchané konfiskační praxi.

Nejlepším měřítkem demokratických zřízení státu jsou censurní poměry. Československý stát, který prý byl založen jako demokratická republika, po té o stránce předstihl všechny absolutní státy na světě, neboť zde se provádí konfiskační praxe, jaké svět ještě neviděl. Nevplyne ani týdne, ba téměř ani dne, aby v časopisech různých potlačovaných národů celé sloupce nepropadly červené tužce censorově. Nejneslýchanějším způsobem postupuje se však proti německému národnímu tisk v, takže se nelze sprostiti dojmu, že jede o krásně vymyšlenou soustavu, jejíž úkolem jest umlčeti tento ti k finančním poškozováním, jež nese s sebou zabavení. Po této stránce se zvláště vyznamenává censurní úřad v Kraslicích, a tak bylo zabaveno č. 126 ze dne 25. října 1924 časopisu ťGraslitzer VolksblattŤ, poněvadž jmenovaný časopis v článku věnovaném paměti krvavých obětí dne 27. října 1921, otisknuv oficielní zprávu pražské tiskové kanceláře, napsal toto:

ťKolik vět, tolik lží. Tuto zprávu najisto nepsal očitý svědek a kdyby ji byl psal, musil to být podlec. Zpráva byla pravděpodobně slátána někde v Praze a pak tím nakrmen tisk. Nauč jest třeba bráti to tak přesně s pravdou, hlavní věc byla přece ťskutečnostŤ, že se v Kraslicích střílelo z domů na vojsko a že vojáci z pudu sebezachování musili poté páliti do davu. A přece nic není tak pěkně zosnováno. Jíž dne 1. listopadu jsme uveřejnili rozsáhlou a obšírnou zprávu, kterou převzaly všechny německé časopisy a z níž jasně a bez jakékoliv dvojsmyslnosti lze poznati, že tímto smutným neštěstím dne 27. října jest vinna soustava, ona soustava, kterou Češi ve starém Rakousku (a právem) tak zuřivě potírali, jíž však při první příležitosti, která se jim naskytla, sami použili, aby jí jedním tahem učinili konec nepříjemnému národnímu projevu. Národ přes všechna ujišťování a přísahy, že žijeme v nejsvobodnější a nejdemokratičtější republice, nesměl projeviti svobodně svou vůli, musila pomoci bodla a olověné střely, které násilím obstaraly to, čeho nebylo lze dosíci po dobrém: umlčeti lidi.

Jakého hrozného zločiny se dopustili oni muži a ženy, kteří obětovali dne 27. října 1921 svůj život na kraslickém náměstí? Vyšli stejně jako mnoho set jiných příslušníků národa na ulici a hlasitě a zřetelně pozvedli hlasu svého proti hrozícímu válečnému nebezpečí, poněvadž po kruté škole války tušili nešťastné následky nové ozbrojené srážky dvou mocí a na držitele moci v Praze v poslední hodině volali úzkostlivě ťzadržteŤ, zadržte, které v této chvíli nebylo rádo slyšeno, poněvadž se cizina neměla dověděti o skutečné náladě v republice. Proto tedy oběti kraslické. A kdekoliv od 28. října 1918 padli v této republice Němci, stali se vždy obětí téže soustavy.

Avšak kdekoliv žiji Němci, jímž láska a věrnost k národu a vlasti není prázdným fantomem, půjdou s toutéž radostí ze smrti po cestě povinnosti až do konce. Dnes, po 3 letech, stojíme opět nad hroby našich prvých obětí. ťZvonění na poplachŤ oznamuje žijícím a také potomkům, že jsme nezapomněli památky hrdinů, nýbrž zbožně ji chovali a chránili v nejhlubším koutku svého srdce. Více nemůžeme v této chvíli činiti. Z hrdinné smrti našich bratrů nechť nám však vyroste odvaha a síla, abychom vzdorně vydrželi, věrni svému poslání až se naplní doba: Přijde den...Ť

Podepsaní se tedy táží, je-li pan ministr ochoten konečně se náležité postarati, aby přestal tento postup činitelů pověřených censurou, který jest paškvilem každé demokracie.

V Praze dne 15. listopadu 1924.

Inž. Kallina, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Lehnert, dr. Keibl, dr. E. Feyerfeil, dr. Jabloniczky, Palkovich, dr. Körmendy-Ékes, Füssy, Bobek, dr. Lelley, Böhr, dr. Korláth, Matzner, Schälzky, dr. Radda, Mark, dr. Schollich, Schubert, Kraus, Szentiványi.

V./5013 (překlad).

Interpelace

poslanců dra W. Feierfeila, dra Luschky, Scharnagla, Budiga a druhů

vládě

o fondu pro zaopatření zaměstnanců velkostatku.

V § 73 náhradového zákona ze dne 8. dubna 1920 se ustanovuje, že se u Všeobecného pensijního ústavu v Praze zřizuje fond pro zaopatření zaměstnanců velkostatku. K fondu tomu přispěje stát jednou pro vždy částkou pěti milionů Kč. Dále všichni vlastníci zabraného, avšak dosud nepřevzatého velkého majetku pozemkového jsou povinni přispívati do tohoto fondu ročně 3 Kč z každého hektaru půdy. Vládním nařízením ze dne 17. září 1920 se ustanovuje, že tento roční příspěvek má býti zvýšen na 5 Kč z hektaru.

Podepsaní se táži:

Jest vláda ochotna oznámiti, jaké výše tento fond dosud dosahuje a jak jest spravován?

V Praze dne 11. prosince 1924.

Dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Scharnagl, Budig, Zierhut, Böllmann, dr. Petersilka, dr. Spina, Sauer, Simm, Schälzky, Kostka, Böhr, Heller, Mark, dr. Kafka, Patzel, Křepek, J. Mayer, inž. Jung, Knirsch, Wenzel.

VI./5013 (překlad).

Interpelace

poslanců dra W. Feierfeila, dra Luschky, Scharnagla, Budiga a druhů

vládě

v přídělu zbytkových statků a prodeji celých velkých majetků pozemkových.

Samy koaliční strany si těžce stěžují na činnost pozemkového úřadu, jmenovitě na příděl vyvlastněné půdy, zvláště zbytkových statků. Vzpomeneme jen kritiky této činnosti, kterou pronesli členové koaličních stran v rozpravě o státním rozpočtu. Vedle toho časopisy téměř denně uveřejňují zprávy o velkých nepřístojnostech, které zůstávají nevyvráceny a neděje se ani pokus o jejich opravu. V této věci budiž vzpomenuto časopiseckých zpráv o přídělu dosavadního arcibiskupského panství Světec, okres Bílina. Podle nich obec Světec nabodla téměř o jeden milion více než soukromník a přece byl majetek přidělen tomuto a nikoliv obci.

Také se v časopisech stale a stále objevují zprávy, které líčí, že nové příděly přesahují často nejvyšší výměru 150 ha resp. 250 ha. Se schválením pozemkového úřadu se prodávají novým držitelům celé velké majetky pozemkové i nad nejvyšší výměru. Zmíněné panství světecké jest toho příkladem.

Jest naléhavě nutno, aby o tom byla podáme věrohodná zpráva. Nebol nelze říci, že by dosavadní prohlášení zástupce pozemkového úřadu byla přinesla dostatečné vysvětlení.

Podepsaní se tedy táží:

1. Jest vláda ochotna uveřejniti seznam, komu byly zbytkové statky přiděleny a tento seznam po uplynutí určité doby vždy doplniti?

2. Jest vláda ochotna pro každý jednotlivý, dosud přidělený zbytkový statek oznámiti cenu, zač byl předělen a rovněž plošnou výměru každého jednotlivého zbytkového statku?

3. Jest vláda ochotna uveřejniti seznam oněch velkých majetků pozemkových, které se souhlasem pozemkového úřadu přešly tak zvaným prodejem z volné ruky do jiných rukou a také zde oznámiti jméno nového držitele, plošnou výměru a kupní cenu?

V Praze dne 11. prosince 1924.

Dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Scharnagl, Budig, Böhr, Zierhut, Křepek, Böllmann, dr. Spina, Heller, Mark, Sauer, dr. Kafka, dr. Petersilka, Schälzky, Kostka, Wenzel, Simm, Knirsch, Patzel, inž. Jung, J. Mayer.

VII./5613.

InterpeLLácia

poslanca Antona Hancku a spol.

ministru školstva a národné osvety

vo veci zneužitia úradnej moci štátnym školským inšpektorom v Lučenci.

Daniel Bodický, štátny školský inšpektor lučeneckého I. a II. inšpektorátu, svolal na 17. decembra 1924 na 10. hodinu do telocvične štát. mešť. dievčenskej školy úradnú učiteľskú poradu s nasledovným programom:

ť1. Sriadenie a udržovanie obvod. knižnice učit.

2. Naukobeh výchovných ručných prác.

3. Prípadná prednáška funkcionárov Matice Slov.

4. Obznámenie účinnosti Sv. S. U.; p. poslanec Oríšek.

5. Zprávy pokladníka a knihovníka.

6. Návrhy.

Že p. inšpektor na programu dal práve obznámenie činnosti Sväzu slov. učiteľstva (Sv. S. U.), na ktorým za referenda označený je poslanec Oríšek, ktorý je v jednej osobe hneď aj predsedom Sväzu slov. učit., a nie je ani učiteľom tohoto školského inšpektorátu, je eklatantným dôkazom toho, že p. inšpektor použil túto úradnú poradu k propagačnej agitácii v prospech tohoto spolku, čím zjavne dokázal, že Sväz slov. učit. úradne podporuje proti Zemskému Učiteľskému Spolku na Slovensku, ktorý je štátnou vrchnosťou práve tak potvrdeným spolkom, ako je aj tamten.

Týmto činom p. Daniel Bodický, ako štátny úradník - ktorého povinnosťou je v úradovaní byť nestranným - otvorene dokázal svoju straníckosť, čo v tomto prípade znamená svevoľné nadužitie úradnej moci. A keďže nadužil svoju úradnú moc, ako štátny úradník, aby zveľaďovať mohol jednu stránku na úkor druhej, dopustil sa činu, ktorým urazil aj ducha ústavnej listiny, lebo podobné úradov a nie je deptaním spolčovacej slobody.

Takéto pokračovanie je zjavným úradným terorom, ktorým sa učiteľstvo na Slovensku demoralizuje.

Toto pokračovanie z daňových bremien poplatníctva vydržiavaného štátneho úradníka je v demokratickej republike neprípustné, protizákonné a v každom prípade zatratenia- a trestuhodné.

A preto úctive pýtam sa pána ministra školstva a národnej osvety:

1. Či má o tomto prípade vedomie?

2. Či jestvuje také vl. opatrenie, podľa ktorého by štát. školský inšpektor agitačným stranníckym cieľom mohol zneužiť úradné porady učiteľské?

3. Jestli také nejestvuje, či je náklonný podobné prechmaty do budúcnosti zamedziť a spolčovaciu slobodu v duchu ústavnej listiny všestranne zabezpečiť?

4. Či je náklonný v tomto prípade príslušné disciplinárne opatrenie učiniť?

V Prahe, dňa 16. decembra 1924.

Hancko, dr. Buday, dr. Kubiš, Tomik, Tománek, dr. Petersilka, Bobek, Schälzky, Vávra, Horák, Anděl, Sivák, Onderčo, dr. Juriga, dr. Luschka, Böhr, Scharnagl, dr. W. Feierfeil, Hlinka, dr. Labay, dr. Gažík, Budig.