XI./4442 (původní znění).
Odpověď
předsedy vlády a ministra financí
na interpelaci poslance Windirsche a druhů
o výnosu zemského správního výboru českého ze dne 16. června 1923, č. j. 72188/23-II ve věci lombardovaných válečných půjček (tisk 4262).
Jak již ministr financí opětovně prohlásil ve sborech zákonodárných, pokládá vláda otázku válečných půjček za jeden z úkolů nejvíce naléhavých, na jehož vyřešení se proto pilně pracuje.
Upisováním a lombardem válečných půjček octly se v stísněné situaci četné spořitelny, okresy i obce, nadace a fondy a pod., neboť nebylo jim bud vůbec možno opatřiti si prostředky potřebné k upsání IV. státní půjčky nebo jen za takových podmínek, které přesahovaly jejich platební schopnost. Proto přistoupilo ministerstvo financí výnosem z 9. května 1923, č. j. 47829/6733/23 na návrh Zemské banky, podle kterého uvolila se tato poskytovati spořitelnám jiným peněžním ústavům, obcím i okresům, jakož i nadacím a fondům prostředky, potřebné ke zhodnocení jejich válečných půjček upsáním IV. státní půjčky, ve formě úvěru tak levného a dlouhodobého, že výnos IV. státní půjčky stačí k zúrokování a umořování tohoto dluhu i případného starého lombardu váznoucího již na válečných půjčkách. Tak umožňuje se sanace ztrát utrpěných na válečných půjčkách v případech, kde toho vyžaduje zájem veřejný, ve kterých však vzhledem k velkosti majetku záležejícího ve válečných půjčkách ani konečná jejich úprava nebude moci připustiti jiného způsobu jich zhodnocení mimo úpis IV. státní půjčky. V interpelaci dotčený výnos zemského správního výboru, ačkoliv ministerstvo financí nedalo k jeho vydání přímého podnětu, zcela odpovídá intencím finanční státní správy a poskytuje obcím i okresům možnost sanace způsobem zcela přiměřeným jejich platební schopnosti.
Z těchto důvodů neshledává ministerstvo financí zmíněný výnos zemského správního výboru nevhodným, nýbrž právě v zájmu obecních financí oceňuje plně pokyny v něm obsažené a dohodnuvši se s ministerstvem vnitra nehodlá se přičiniti o jeho odvolání.
V Praze dne 16. února 1924.
Náměstek předsedy vlády:
Rud. Bechyně, v. r.
Ministr financí:
Inž. Bečka, v. r.
XII./4442.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Andreje Hlinky
a druhů
o zabavení ťSlovákaŤ ze dne 27. listopadu 1923, číslo 258 (tisk 4354/V).
Převzal jsem zodpovědění interpelace, ježto přehlídku tisku v Bratislavě vykonává státní zastupitelstvo tamže.
Pokud jde o místo v interpelaci doslovně citované, přikročilo statní zastupitelství v Bratislavě k zabavení jeho z toho důvodu, ježto spatřovalo v něm skutkovou podstatu přečinu § 1, 3, č. 1, 2, a § 9 č. 4 zák. čl. XLI z roku 1914.
Zabavení státním zastupitelstvem nařízené bylo z téhož důvodu soudem potvrzeno. Tím uznáno bylo výrokem neodvislého soudu, že byly tu pro zabavení zákonné důvody, a bylo věcí těch, kdož zabavení považovali za křivdu, aby použili opravných prostředků a tím přivodili, aby výrok studu byl přezkoumán, popřípadě změněn.
Za tohoto stavu věci nebyla mi možno učiniti opatření, jež jsou v interpelaci žádána.
V Praze dne 20. ledna 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XIII./4442.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslanců Tausika, Hakena a soudruhů
v záležitosti nevinně odsouzeného Antonína Veselého (tisk 4394/I).
Antonín Veselý byl rozsudkem Zemského trestního soudu v Praze z 7. listopadu 1921, Vr XXXI 9155/21 pro přečin schvalování nezákonných činů (§ 305 tr. z.), spáchaný pronesením závadného výroku dne 21. května 1921 večer na táboru lidu v Michli odsouzen do vězení na dobu 14 dnů, jedním postem doplněného, bezpodmínečně.
Soud nabyl přesvědčení o vině obžalovaného na základě svědecké výpovědi civilního strážníka, který přítomen byl táboru lidu a při hlavním líčení žalovaný výrok předčítal ze svých poznámek. Dle soudního protokolu prohlásil svědek na poznámku obžalovaného, že mluvil úplně po tmě, že své poznámky hned na policejní exposituře po skončeném táboru napsal, že obžalovaného sice dříve neznal, že však na táboru půdu stál v davu zrovna pod ním, když řečnil na zídce a že ho poznává velmi dobře, že je to on, který inkriminovaná slova pronesl.
K žádosti obhájce předložil svědek svůj zápis a předseda senátu konstatoval, že dle něho jest sepsána služební relace, kterou svědek rovněž potvrdil, při čemž ještě dodal, že také zvolený předseda táboru obžalovaného představil jménem Veselý.
Návrh obhájcův na výslech tří svědků o tom, že obžalovaný závadného výroku nepronesl, byl zamítnut.
Zmateční stížnost a odvolání obžalovaného do výroku o nepovolení podmínečného odsouzení byla rozhodnutím nejvyššího soudu z 13. dubna 1923, č. j. Kr I 491/22 zamítnuty.
K žádosti odsouzeného za obnovení trestního řízení ze 17. dubna 1923 byli vyslechnuti předuvedení tři svědci a mimo to ještě dva další. Z těchto pěti svědků tři potvrdili, že odsouzený závadný výrok nepronesl, ostatní dva uvedli pouze, že výroku toho neslyšeli. Odsouzený tvrdil také ve své žádosti za obnovení trestního řízení, že závadný výrok pronesl jeden z poslednějších svědků. Týž to však popřel a rovněž ostatní svědci nemohli potvrditi, že to byl on, který se tak vyjádřil.
Zemský trestní soud v Praze zamítl pak usnesením ze 24. srpna 1923 žádost na obnovení trestního řízení s odůvodněním, že seznání dodatečně slyšených svědků není s to, vyvrátiti ani zeslabiti výpověď strážníka, který jako zřízenec policejního ředitelství služebně poslán na schůzi hned po této pronesený výrok v úřadovně v Michli si napsal.
Vrchní zemský soud u Praze potvrdil usnesením z 18. září 1923 toto usnesení zemského trestního studu.
Odsouzený odpykal trest dne 15. října 1923.
V interpelaci uvedené rozpory ve svědecké výpovědi onoho strážníka nelze z protokolu o hlavním přelíčení zjistiti.
Věcí zabýval se nejenom zemský trestní soud, nýbrž a vrchní zemský soud a nejvyšší soud.
Odsuzující rozsudek zakládá se na přesvědčení soudcovském; zamítnutí návrhu na výslech svědků; jakož i zamítnutí návrhu na obnovení trestního řízení jest náležitě ve smyslu příslušných zákonných předpisů odůvodněno.
Nelze proto tvrditi, že by byl soudním postupem někde ze stranickosti býval porušen zákon. Zjištění skutkového děje a zkoumání hodnověrnosti i průvodní moci provedených důkazů jest věcí soudu a nemůže ministerstvo spravedlnosti v tomto směru zasáhnouti do soudcovského rozhodování.
V Praze dne 24. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XIV./4442.
Odpověď
ministra zemědělství
na interpelaci poslanců Fr. Zeminové, dra J. Patejdla, Ferd. Práška a spol. v záležitosti germanisace správy státního velkostatku Konopiště (tisk 4017/I).
František Reitmaier jest na konopišťském velkostatku zaměstnán již po 20 let jako zahradník, měl na starosti udržování zámeckého parku a zahrad v Konopišti; když zemřel dosavadní dozorce nad budovou zámeckou František Hostauer, byla v roce 1921 také tato funkce svěřena Frant. Reitmaierovi.
Opatření toto stalo se však jenom v zájmu velkostatku a státních financí, aby ušetřeno bylo nákladu na vydržování zvláštního dozorce, jenž nejsa touto funkcí plně zaměstnán, byl silou příliš drahou.
V ohledu národnostním nebylo proti Frant. Reitmaierovi nikdy stížností, v ohledu služebním uspokojoval úplně. Správcem Frant. Reitmaier nebyl ani za doby činnosti odborového přednosty inž. Ivana Arha, aniž kdy jindy ustanoven.
Rovněž přeložení hospodářského správce Gustava Hartmana ze dvora Marianovice stalo se z důvodů čistě služebních, aniž by tu jakékoliv jiné ohledy rozhodovaly.
Řiditel státních statků, odborový přednosta inž. Ivan Arh - jenž nyní již se nachází ve výslužbě - je rodem Slovinec a hlásí se též k slovinské národnosti.
Na státních statcích není zaměstnán žádný úředník, jenž by byl jeho příbuzným.
Hlavní pokladník František Goldmann hlásí se k národnosti české, v jeho úřední činnosti nebylo pozorovati, že by stranil německému živlu.
Jeho zeť, hospodářský správce Ervín Fuchs jest sice rodem Němec, zná však dobře státní jazyk; před převratem působil po sedm let v ryze českém kraji - na velkostatku v Kácově; za celou tuto dobu nebylo proti němu žádných stížností, též o jeho činnosti v Zákupech vydalo mu jeho představené ředitelství státních lesů v Brandýse nad Labem nejlepší vysvědčení. V Zákupech propustil ze služby dva české čeledíny, ale také jen z důvodů služebních, poněvadž nevyhovovali ve službě. Poněvadž byl pouze podřízeným úředníkem, nemohl míti vlivu na zřízení nebo udržení české školy, jež v Zákupech do dnešního dne trvá.
Na konec sluší všeobecně podotknouti, že stát musil za státního převratu převzíti celou řadu zaměstnanců různých národností, kteří byli zaměstnáni na statcích státem převzatých a že zaměstnanci bývají přesazováni pouze na místa, kde toho vyžaduje zájem služby a státu.
V Praze dne 12. úhona 1924.
Ministr zemědělství:
Dr. Hodža, v. r.
XV./4442.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance dra V. Charváta a soudruhů,
že soudy a orgány veřejné obžaloby zjevně nedbají zákonů (tisk 4317/VI).
Páni interpelanti tvrdí ve své interpelaci, že soudy a orgány veřejné obžaloby zjevně nedbají zákonů, zejména ustanovení trestního řádu o příslušnosti porotních soudů a že se snaží nezákonným způsobem odnímati porotním soudům rozhodování v trestních věcech před ně příslušejících, poněvadž prý tyto soudy jsou byrokracii někdy nemilé. Tvrdí dokonce, že tato snaha jest soustavná. Není mi ničeho známo o takové soustavné snaze a také ony dva případy, jež páni interpelanti na doklad svého tvrzení uvádějí; nemohly mne o takové snaze přesvědčiti.
Měl jsem již příležitost v odpovědi na dotaz poslance dra Theodora Bartoška, dra V. Charváta a dra B. Vrbenského o některých nepřístojnostech praxe u soudu (č. 906/1482 posl. sněm.) zaujmouti k oběma v interpelaci uvedeným případům své stanovisko.
Nemohu tedy, nežli toto stanovisko nyní opětovati a pokud jde o případ Josefa Kaufmanna, doplniti.
V prvním případě (trestní věc Josefa Hofmanna a spol. krajského soudu v Hradci Králové č. j. Vr V 724/20) šlo o násilné vtržení do farní budovy v Machově a spáchání násilí na faráři Josefu Svatoňovi a jeho domácích lidech. Obžalovaní byli žalováni proto pro zločin podle § 83, 93 tr. z. a přestupek podle § 411 tr. z. Obžaloba byla podána 22. února 1921 a námitek proti ní obžalovaní nepodali. Teprve při hlavním přelíčení uplatňoval obhájce hned na počátku přelíčení nepříslušnost soudu, tvrdě, že jde o násilnosti proti veřejnému úřadu, trestné podle § 76 tr. z. Soud nanesl se na své příslušnosti, poněvadž nejednalo se v tomto případě o veřejný úřad, který byl ve své působnosti násilně rušen. Tento názor považuji též za správný, ježto násilnosti nebyly namířeny proti kněžím jako správcům matriky, nýbrž pro jejich vlastnost kněží římskokatolické církve, tedy nikoliv proti veřejnému úřadu. Ostatně uplatňoval obhájce nepříslušnost krajského soudu jako důvod zmatečnosti ve zmateční stížnosti podané proti odstraňujícímu rozsudku. Nejvyšší soud zmateční stížnost rozhodnutím z 20. ledna 1923, č. j. Kr I 1319/21 zamítl a to pokud jde o nepříslušnost z toho důvodu, že zločin podle § 76 tr. z. jest zločinem mnohem těžším, nežli zločin podle § 83 tr. z. a nemají proto obžalovaní důvodu ke stížnosti, když žalováni a odsouzeni byli pro trestný čin mírnější. Pojem opravného prostředku nese přirozeně sebou, že právo stížnosti má strana, která rozhodnutím trpí újmu. Tohoto základního předpokladu tu však nebylo.
V druhém případu (trestní věc Josefa Kaufmanna a spol. krajského soudu v Mostě, č. j. Vr. 1727/22) šlo o výtržnosti před budovou okresního soudu v Bilině. Dne 5. září 1922 srotil se zde dav lidí, kteří chtěli hrozbami dosíci, aby 11 osob zatčených při výtržnostech v Libčevsi bylo z vazby propuštěno. Při tom pronesli čtyři obvinění vyhrůžky, že, nebudou-li zatčení propuštěni, dav všecko rozbije. Pro tyto vyhrůžky byli obžalováni ze zločinu podle § 87 br. z. Proti obžalobě podány byly obhájcem námitky, v nichž bylo uplatňováno, že čin, obžalovaným za vinu kladený, sluší posuzovati podle § 76 tr. z., kterýžto čin patří však do příslušnosti porotních soudů. Vrchní zemský soud námitky proti obžalobě zamítl a dal jí místa. Rovněž tak nalézací soud, u něhož obhájcem byla nepříslušnost uplatňována, neshledal, že by byl podle § 261 tr. ř. nepříslušným.
Nepříslušnost krajského soudu uplatňoval konečně, obhájce ještě ve zmateční stížnosti podané proti rozsudku a to jako důvod zmatečnosti podle § 281, č. 1, 4 a 10. Nejvyšší soud rozhodl o zmateční stížnosti rozhodnutím z 26. ledna 1924, č. j. Kr I 710/23, a to tak, že zmateční stížnost zamítl. V důvodech rozsudku praví nejvyšší soud; že obhájce učinil pro skončeném průvodním řízeni konečný návrh ťna zproštění obžalovaných od obžaloby, též pro nepříslušnost senátu; pokud se týče na mírné potrestání a podmínečné odsouzeníŤ. V tom nelze však spatřovati návrh ve smyslu § 281, č. 4 tr. ř. Nehledě k tomu, lze uplatňovati jako důvod zmatečnosti pouze, prohlásil-li se nalézací soud neprávem za nepříslušný (§ 281 č. 6 a 261 tr. ř.). O takový případ tu očividně nejde; nýbrž právě o případ opačný. Rovněž dovolávání se důvodu § 281, č. 1 tr. ř. nebylo po názoru nejvyššího soudu odůvodněno, poněvadž soudní dvůr byl náležitě obsazen.
Pokud jde konečně o důvod zmatečnosti podle § 281, č. 10 tr. ř., shledal nevyšší soud, že odsuzující výrok pro zločin § 87 tr. z. není stižen ani formálními vadami ani nesprávným právním posouzením věci. V důsledku toho padla též obrana stížnosti, že jednání obžalovaných opodstatňuje nikoliv zločin dle § 87 tr. z., nýbrž zločin dle § 76 tr. z.
V uvážení té okolnosti, že nejvyšší soud oběma těmito případy se již zabýval, že v obou případech byla uplatňována jako zmatečnost řízení též nepříslušnost sborového soudu a že ve věci samé nebylo obžalovaným ukřivděno, nemělo by účele se touto záležitostí dále obírati.
V Praze dne 24. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XVI./4442.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelaci poslance Andreje Hlinky a druhů
ve věci zabavení ťSlovákaŤ z 12. prosince 123, č. 270 (tisk 4394/III).
Převzal jsem zodpovědění interpelace postoupené mi ministrem vnitra, ježto týká se zabavení periodického tiskopisu jehož přehlídka vykonávána jest státním zastupitelstvem v Bratislavě.
Zmíněné státní zastupitelstvo rozhodlo se pro zabavení v interpelaci jen částečně uvedených statí z důvodu; že v nich spatřovalo skutkovou podstatu přečinů podle §§: 1, 3, č. 1 a 2, § 8 č. 2 zák. čl. XLI z r. 1914 a § 14 č. 5 zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. z. a nař.
Také právem mělo státní zastupitelství v Bratislavě za to, že veřejný zájem žádá, aby rozšiřování obsahu zabavených míst bylo zabráněno.
Soud potvrdil zabavení nařízené státním zastupitelstvem a uznal tedy, že skutková podstata zmíněných trestných činů skutečně zmíněnými statěmi jest vyjádřena. Bylo-li zabavení přes nález soudu pokládáno zúčastněnými za křivdu, bylo jich věcí, aby použitím opravných prostředků postarali se o možnost přezkoumání rozhodnutí zabavení potvrzujícího. To se nestalo.
Za tohoto stavu věci nemám příčiny k opatřením, jež jsou pány interpelanty ode mne žádána.
V Praze dne 24. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XVII./4442.
Odpověď
ministra spravedlnosti
na interpelace poslance Skaláka a soudruhů
o konfiskaci časopisu ťRudé PrávoŤ v Praze (tisk 4394/V).
Ježto přehlídku periodického tiskopisu ťRudé PrávoŤ vykonává státní zastupitelstvo v Praze, tedy úřad podléhající ministerstvu spravedlnosti, převzal jsem zodpovědění interpelace a sděluji, že zabavení v interpelaci uvedených míst ze zmíněných tam čísel periodických tiskopisů ťRudé PrávoŤ a ťRudé Právo VečerníkŤ bylo nařízeno Státním zastupitelstvím v Praze z toho důvodu, že v nich spatřována skutková podstata přečinu podle § 300 tr. z. a z části i podle § 15, č. 2 zákona na ochranu republiky.
Ve všech případech bylo zabavení soudem potvrzeno a tím uznáno, že byly tu co do skutkové podstaty zákonné podmínky pro zabavení. Bylo věcí těch, kdož zabavení považovali za křivdu, aby použitím opravných prostředků, přivodili možnost přezkoumáni rozhodnutí soudu, což se nestalo.
Ježto i veřejný zájem zabavení toho žádal, nelze v něm spatřovati jakoukoliv zlovůli a nemám příčiny k nějakému opatření.
V Praze dne 24. února 1924.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
XVIII./4442 (původní znění).
Odpověď
vlády
na interpelaci poslance Zierhuta a druhů o provádění akce ťRŤ (příděl rozptýlené půdy) v německém jazykovém území
(tisk 4317/XVIII).
Státní pozemkový úřad zahájil příděl půdy stavební (akci ťSŤ) a příděl půdy rozptýlené (akci ťRŤ) jako samostatné akce počátkem r. 1921, tedy v době, kdy konány ještě přípravy pro první pracovní program. Obě akce byly podle své povahy akcemi nouzovými. Stejně jako při vnuceném pachtu podle § 63. zákona přídělového běželo o to, aby - pokud ještě nebude v širším rozsahu prováděna pozemková reforma - uspokojeny byly nejnaléhavější potřeby drobných uchazečů o půdu. Obě akce sloužily zároveň úřadu k tomu, aby vyškolen byl úřednický personál a získány zkušenosti k jeho výboru.
Jakmile státní pozemkový úřad počal prováděti svůj první pracovní program, omezil rozsah obou akcí, rozhodnuv se ukončiti je v době nejkratší. Naléhavostí zůstala odůvodněna toliko akce přídělu půdy stavební. Zakončení této akce nemělo býti zdržováno zevnějšími překážkami a k cíli tomu vydán byl zákon ze dne 17. února 1922, čís. 77 Sb. z. a n. Akce přídělu půdy rozptýlené byla v celém území státním zastavena. Státní pozemkový úřad přistupuje již k provádění druhého pracovního programu, a nebylo by lze proto odůvodniti, aby pokračoval v přídělu půdy rozptýlené akcí samostatnou.
V Praze dne 27. února 1924.
Předseda vlády:
Švehla, v. r.
XIX./4442 (původní znění).
Odpověď
ministra sociální péče
na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů
v záležitosti nevydání prováděcího nařízení k § 13 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 Sb. z. a n. ve znění zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 Sb. z. a n. (tisk 4274/XV).
Ministerstvo sociální péče chystá vydání vládního nařízení k § 13 zákona ze dne 11. července 1922, čís. 225 Sb. z.a n. ve znění zákona ze dne 26. dubna 1923, čís. 87 Sb. z. a n. Vydání nařízení toho jest stíženo a opozďuje se tím, že po vydání cit. zákona z r. 1922 vydána byla novela z dubna 1923, následkem čehož jsou nutny nové porady se zúčastněnými ministerstvy, po případě se všemi ministerstvy. Okolnost, že nařízení v interpelaci žádané dosud nebylo vydáno, není nijak na závadu provádění zákona, ježto zákon obsahuje všechny podstatné zásady materielní i formální; takže i nejvyšší správní soud, jenž jak známo rigorosně zkoumá případy před ním projednávané, uznal v nálezech svých opětovně, že nedostatek nařízení není závadou provádění opatření dle § 13 cit. zákona.
Kromě toho vydány jsou pro úřady, jimž přísluší vykonávání zmíněných opatření, podrobné vnitřní instrukce obsahující zásady chystaného prováděcího nařízení, takže dosud provádění zákona nenarazilo na obtíže. Zvláštního ustanovení o exekučním provádění nálezů vydaných dle cit. zákona nejeví se potřeba, ježto obvyklých exekučních prostředků lze použíti i po vynucení nálezů zajišťovacích.
Nedostatek nařízení zmíněného není porušením zásady vyslovené v § 109 ústavní listiny, ježto omezení disposičního práva vlastníka domu jest v daném případě provedeno zákonem.
V Praze dne 15. února 1924.
Ministr sociální péče:
Habrman, v. r.
Překlad ad I./4442.
Antwort
des Ministers für auswärtige Angelegenheiten und
des Ministers für nationale Verteidigung
auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Brunar und Genossen
in Angelegenheit der Ahndung der Verbrechen, deren Miroslav Julinek; ehemals čechoslovakischer Legionär in Wladiwostok beschuldigt wird (Druck 3808/III).
Auf die oberwähnte Interpellation beehre ich mich Folgenden mitzuteilen:
Den Herren Interpellanten ist es gewiss bekannt; das die čechischen Formationen in Sibirien ein Muster der Ordnung waren, dass es gerade die Čechen waren, die den Kriegsgefangenen des ehemaligen Zisleithanien und Ungarn viele Wohltaten erwiesen haben, was nicht nur von den Angehörigen der čsl. Legionen deutscher Nationalität, sondern auch von den übrigen Gefangenen deutscher Nationalität und den Heimkehrern bestätigt wird, die dank der guten čechischen Organisation in Sibirien rascher als erwartet in ihre Heimat zurückkehrten. Es ist daher der Passus der Zeitschrift, aus welcher die Interpellation ihre Grundlage genommen hat, dass ťdie Leiden, welche die Čechen unseren (d. i. den deutschen) Kriegsgefangenen in Sibirien zugefügt haben, unzählig sindŤ nicht wahr und also auch nicht seriös.
Die Interpellation erwähnt einige Vorfälle, die sich im Chabarowsk im Jahre 1918 zugetragen haben. Zu dieser Zeit gab es in Chabarowsk gar kein čsl. Militär, sondern es herrschte dort das Regime des General Attaman Kalmykow und der Japaner; unsere Regierung ist daher nicht legitimiert diese Ereignisse zu verantworten. Nichtsdestoweniger antworten wir auf die Interpellationsangaben soweit es sich um unserem Angehörigen Julinek bandelt, und zwar nach dem Ergebnisse der gerichtlichen Untersuchung.
Im September 1918 nahmen während der Kämpfe mit den Bolschewiken im Küstengebiete bei Wladiwostok japanische Abteilungen den Bolschewiken die Stadt Chabarowsk ab. Gleichzeitig mit diesem betrat die Stadt eine militärische Abteilung des Attaman Kalmykow zur Gänze aus am Flusse Amur und Uzur wohnhaften Kosaken zusammengesetzt. Diese Abteilungen sowie die Japaner und anderes Militär, die mit dem čsl. Militär Seite an Seite gegen die Bolschewiken gekämpft hatten, wunden als Ententemilitär angesehen.
Julinek entfernte sich bei der Durchfahrt unserer Truppenteile nach Wladiwostok von seiner Abteilung, um die Gefangenenlager zu besuchen und konnte wegen der sich bildenden Front zwischen Chabarowsk und Wladiwostok im Juni 1918 nicht mehr zu den čechischen Abteilungen zurückkehren und schloss sich daher der Abteilung des Attaman Kalmykow an.
Attaman Kalmykow wurde Militärkommandant im der Stadt Chabarowsk und im Küstengebiete. Er führte die Kämpfe mit den Bolschewiken weiter, wobei er alle jene verfolgte, die früher in Verbindung mit den Bolschewiken standen, und zwar sowohl russische Bürger; als auch Ausländer, insbesondere Gefangene.
Gegen Julinek wurde eine Untersuchung wegen der am 6. September 1918 in Chabarowsk erfolgten Erschiessung von 16 aus der ehemaligen österreichischen Armee stammenden Gefangenen und wegen der Teilnahme an der Hinrichtung von Schweden (Hedblom, Opsam und der Ehstländerin Koff, die als Schreiberin beim schwedischen Roten Kreuz beschäftigt war) geführt.
Diese Beschuldigung wunde gegen Julinek her Bits Ende September 1918 vom Militärprokurator des Gerichtes des Entfernten Osten in Wladiwostok erhoben und aufgrund dessen wurde Julinek verhaftet und vom Militärgerichte des Entfernten Osten in Untersuchung gezogen.
Im Laufe dieser Untersuchung wurde einerseits nachgewiesen und andererseits vom Beschuldigten zugegeben, dass er anfangs September 1918 in die Abteilung des Kosaken-Attaman Kalmykow eingetreten sei, als dieser mit Hilfe der Japaner Chabarowsk einnahm, und dass er auf Befehl des Attaman 16 Gefangene verhaftet habe, die ein musikalisches, auf Erwerb gerichtetes Orchester en Chabarowsk gebildet hatten, und zwar sei dies auf die Angabe geschehen, dass sie unter den Gefangenen für die bolschewistische Armee agitiert hätten, die nach den Kämpfen versprengten Mitglieder der Roten Armee verborgen und ihnen zur Flucht aus Chabarowsk geholfen hätten und auch in anderer Weise bei jeder Gelegenheit ihre Feindschaft gegen Kalmykow gezeigt hätten.
Der erwähnte Attaman tat nach denn von des Gerichtsbehörden der Kosaken durchgeführter. Strafverfahren Aden Befehl zu ihrer Erschiessung (Vorsitzender des Gerichtes, das bei dieser Militärabteilung fungierte, war Fähnrich Kadmurov). Der Beschuldigte war als Soldat zu jener Wache kommandiert, die sie an den Hinrichtungsort führte. Die Wache bestand aus 20 Kosaken. Der Beschuldigte war hauptsächlich kommandiert, um als Zeuge dem Attaman darüber Berocht erstatten zu können; dass die Erschiessung tatsächlich durchgeführt worden ist.
Im Laufe der Untersuchung wurden als Zeugen einerseits Offiziere, andererseits Soldaten einvernommen und zwar: Doubrava, Basl, Hrdlička, Filko Štěpán, Burle, Novák, Polák, der Musiker Ladislav Kaigl und endlich MUDr. Alexander J. Subbotin, russischer Militärarzt in Chabarowsk.
Durch diese Untersuchung wurden die vom Beschuldigten einbekannten Umstände bestätigt.
Augenzeuge war nur der Soldat Filko Štěpán, der die Aussage des Beschuldigten bestätigte und der mit ihm in derselben Abteilung Kalmykows diente. In seiner Aussage führte er an, dass es keine Augenzeugen der Erschiessung jener 16 Gefangenen gab, da der Ort der Hinrichtung am Ufer des Amurflusses im Parke gelegen war, wohin der Zutritt von der Polizei verwehrt wurde und dass die Gefangenen von russischen Kosaken aus der Wache erschossen wurden, die sich hiezu freiwillig meldeten, dass Julinek sich selbst an der eigentlichen Hinrichtung nicht beteiligt habe. Der Hinrichtungsbefehl wurde von Kalmykow erteilt.
Im Hinblicke darauf, dass der Beschuldigte behauptete, dass er an der Hinrichtung als Soldat einer Abteilung des Attaman Kalmykow und auf dessen Befehl teilgenommen habe, und dass Kalmykow dem Befehl erteilt habe, jene Gefangenen in Vollzug eines Urteiles des Kriegsgerichtes zu erschiessen, wurde der Attaman vom Gerichte in Wladiwostok befragt, ob die Behauptung des Beschuldigten auf Wahrheit beruhe.
Die Erklärung des Attaman Kalmykow, die auf jene Anfrage eingelaufen ist, lautet wörtlich mach der russischen Uebersetzung:
ťTelegramm: An den Militärprokurator Dr. Šebesta. 30./X. 1918. Im Hinblicke auf die Verhaftung des in meiner Abteilung gewesenen Čechen Julinek erachte ich es als meine moralische Pflicht mitzuteilen, dass alle Handlungen des Julinek genau mit meinen Weisungen und Befehlen im Einklange standen Julinek war mit behilflich en der Aufdeckung der schrecklichen Verfehlungen des ehemaligen Kommandanten der Justizabteilung, meiner Abteilung Kondrautov, der nach dem Sprache des Gerichtes erschossen wurde. Die Angaben über eigenmächtige Randlungen des Julinek erachte ich als eigen Racheakt seitens einzelner Bürger. Mit Rücksicht auf die Möglichkeit neuer Beschuldigungen des Julinek während dr Dauer des Aufenthaltes en Aden Reihen meiner Abteilung erachte ich es für meine Pflicht, noch einmal zu erklären, dass ich die Verantwortung als Kammandant der Abteilung auf mich nehme. Die Abkommandierung erfolgte im Hinblicke des Befehle an alle rechen, den Dienst bei ihren Abteilungen anzutreten, nicht aber als Folge irgendeiner Uebertretung von seiner Seite.
Unterschrieben Attaman Kalmykow.
Am 28. November 1918 bestätigte sodann Attaman Kalmykow persönlich beim Militärprokurator Major Doktor Šebesta in Wladiwostok den Inhalt des von ihm abgesandten Telegrammes, was protokolliert wurde.
Im Hinblick auf diese Engebnisse des Strafverfahrens hat der Militärprokurator des Gerichtes in Wladiwostok die weitere Verfolgung des Julinek mit Beschluss vorm 22. November 1918 eingestellt.
Diese Beschuldigung wurde neuerlich aufgenommen und eine Untersuchung eingeleitet im Frühjahre 1920 bereits nach Evakuierung des Julinek in die Heimat. Diese Untersuchung hat das Divisionsgericht der III. Schützendivision in Wladiwostok durchgeführt. Dies geshah deshalb, weil das Gericht von Wladiwostok bereits evakuiert war un darüber, dass bereits eine Untersuchung durchgeführt worden war, nichts bekannt war, und es erfolgte also diese neue Untersuchung vollständig unabhängig von der vom Gericht in Wladiwostok durchgeführten Untersuchung.
Zur Wiederaufnahme der Untersuchung gab die čsl. Delegation vom Roten Kreuz die Anregung, die sich in Wladiwostok um die Evakuierung der Deutschen aus Sibirien bekümmerte, und zwar mit Zuschrift vom 14. Juni 1919, G. Z. 1166, gerichtet an Aden politischen Bevollmächtigten MUDr. Girsa, Vertreter der čsl. Regierung in Wladiwostok. Dieser erwirkte die Einleitung einer neuerlichen Untersuchung mit Zuschrift an den čsl. Kommandanten, General Čeček, vom 16. Juni 1920, G. Z. 5184, ein. Diese Delegation des čs. Roten Kreuzes, Morská Škola und ihr Mitglied Dr. Wilhelm (deutsche Nationalität) ersuchte alle Gefangene, sich als Zeugen zu melden, falls sie gegen Julinek etwas anführen könnten.
Im Laufe dieser Untersuchung, sowie während der Fortsetzung derselben in der Heimat kamen keine Umstände einer strafbaren Tat zum Vorscheine und so war es nicht möglich, irgendwelche neue Beweise zu beschaffen, weshalb also das Strafverfahren aufgrund der bisherigen Beweismittel eingestellt wurde.
Hinsichtlich der Tötung der angeführten Schweden und der Ehstländerin Koff wurde dem Julinek durch Einvernahme der Zeugen überhaupt nichts nachgewiesen.
Es wurden einvernommen der reichsdeutsche Gefangene Ziv.-Ing. Albert Ratijen, einerseits die Freiwilligen Josef Sedlický, Arbeiter in Makoň, Josef Markup, Karl Lichtag, Škrabana, Plaček, andererseits die Gefangenen Dleix, Dinzurak Vasil, Student der Rechte aus Galizien.
Hinsichtlich des Geibel (die Interpellation sagt einmal Zugsführer, einmal Gefreiter) kann nichts angeführt werden; bei seiner Einvernahme gab Julinek an, dass er einen Mann des Namens überhaupt nicht gekannt habe, und es wird in dieser Beziehung noch weiter geforscht.
Im Widerspruch mit den Interpellationsangaben standen auch die Briefe, welche die Reichsoganisation für Repatrierung von Kriegsgefangenen in Reichsstadt am 24. Juli 1920 mit Photographien der Musiker den Anverwandten der Hingerichteten sandte, wo der Tatbestad jenes Falles geschildert ist, wie folgt: Die auf der beigeschlossenen Photographie abgebildeten Personen bildeten in Chabarowsk (Ostsibirien) eine Kapelle und Spielten in Restaurants u. dgl. In der Stadt wurde ihnen eine Wohnung zur Verfügung gestellt (Baracken), da sich das Lager ausserhalb der Stadt befand.
Beim Umsturze am 5. September 1918 (Weisse Garde) wurde angeordnet, dass alle in der Stadt wohnhaften Kriegsgefangenen sich ins Lager zu begeben hätten. Die erwähnte Kapelle leistete diesem Befehle keine Folge, da deren Mitglieder sich an den ständigen Verkehr mit der Bevölkerung gewöhnt hatten und sich bereits gänzlich als Zivilisten gefühlt hatten und politisch nicht tätig waren.
Am 6. September 1918 wurden in der Stadt zwei Rotgardisten (ehemalige Kriegsgefangene) verhaftet, welche angaben, dass sie in der Baracke übernachtet hätten, die von den gennanten Musikern bewohnt war. Es wurde daher dort eine Hausdurchsuchung angeordnet und durch einen unglücklichen Zufall wurden im Stroh versteckt Waffen und Handgranaten gefunden.
Infolge dieses Fundes wurden die Musiker, die oben anwesend waren, sofort verhaftet und von Weissgardisten sofort ohne Untersuchung erschossen. Das Todesurteil habe der Kosakenführer Kalmykow erst nachträglich unterschrieben. Der Anstifter dieser Morde war angeblich sogar ein ehemaliger Kriegsgefangener Julinek.
In diesem Schreiben ist zum Unterschied von der Interpellation Julinek nicht als Täter bezeichnet und es wird der Umstand einbekannt, dass in der Baracke der Musiker Waffen gefunden wurden, dass also die Musiker wenigstens in diesem Punkte sich nicht vollständig als Zivilisten betrachtet haben.
Es erscheint daher der Inhalt der Zeitungsnachricht absichtlich tendenziös gefärbt und es wäre auch schwer glaublich, dass ein in fremden Formationen dienender Soldat aus Eigenem die in der Interpellation angeführten Handlungen begehen könnte.
Prag, am 23. Jänner 1924.
Der Minister für auswärtige Angelegenheiten:
Dr. Beneš, m. p.
Der Minister für nationale Verteidigung:
Udržal, m. p.