V./4436 (překlad).
Interpelace
poslance Josefa Mayera a druhů
ministrovi národní obrany,
jak české vojenské úřady nakládají s německou řečí.
Jest známou věcí, že hlavně na naléhání francouzského generálního štábu jsou němečtí důstojníci stále více a více odstraňování z československého vojska. Vhodnou záminku poskytují jazykové zkoušky zavedené ve vojsku při nichž se žádají nejneuvěřitelnější věci, jichž nelze odůvodniti a žádají jich lidé, jejichž způsobilost kousati takovéto zkoušky by se vskutku teprve musila prokázati. Rovnoprávnost přislíbená v mírové smlouvě německému obyvatelstvu v Československu trpí tím újmu, jež jest výsměchem spravedlivého cítění. Šovinistický fanatismus, který se zahnízdil v důstojnických sborech, vyráží květy, které nesmí zůstati bez výtky a nepovšimnuty. Jde to tak daleko, že se poslednímu zbytku německých důstojníků dokonce zakazuje, aby mimo službu mluvili německy. Zvláště se žádá, aby toho nečinili ve veřejných místnostech a na ulici se jím to zakazuje s příslušníky jejich rodiny, často českého jazyka neznajícími. Tak posádkový velitel vysokomýtský, generál Čila, zakázal tajným výnosem mluviti německy na veřejnosti a hrozí, že každého, kdo mu bude oznámen, suspenduje. V chebské důstojnické jídelně hrozí za použití každého německého slova pokuta jak patrno z vyhlášky.
Podepsaní se táží pana ministra:
1. Ví o těchto přehmatech jednotlivých velitelů; jichž se dopouštějí proti německému jazyku a co zamýšlí podniknouti, aby tyto zlomyslné činy napravil?
2. Domnívá se pan ministr, že se tyto události shodují s mírovou smlouvou či nikoliv a co zamýšlí učiniti, aby přivedl k platnosti rovnoprávnost náležející německému národu podle mírových smluv?
V Praze dne 1. března 1924.
J. Mayer,
Zierhut, Stenzl, Křepek; Knirsch, Böllmann, Windirsch, dr. Kafka, dr. Spina, Böhr, dr. Petersilka, Bobek, Heller, Pittinger, Schubert, Kaiser, Mark, dr. W. Feierfeil, Wenzel, Simm, inž. Jung, Patzel.
VI./4436 (překlad).
Interpelace
poslance Josefa Mayera a druhů
ministrovi železnic
o událostech u osobní pokladny státní dráhy v Chebu.
V Chebu lest rozšířena pověst, že se nepoctivý úředník české národnosti dopustil v poslední době defraudace u osobní pokladny. Podepsaní interpelanti již kdysi v interpelaci upozornili pana ministra železnic, že nová úprava u pokladen v Chebu neprospívá ani železničnímu provozu ani osobní dopravě. Pan ministr železnic se v hodně povrchní a odmítavé odpovědi pokusil přenésti se přes tuto oprávněnou stížnost. Zdá se, že zmíněná pověst jest úplně takového rázu, že dá za pravdu interpelantům v jejich někdejším dotazu v této věci.
Podepsaní se táži pana ministra:
1. Co je pravdy na svrchu zmíněných zprávách o defraudaci 19.600 Kč u osobní pokladny na chebském nádraží?
2. Jaké národnosti jest onen úředník a jak se jmenuje?
3. Co podnikla železniční správa k potrestání vinníka a jaký trest mu uložila?
V Praze dne 1. března 1924.
J. Mayer,
Zierhut, Stenzl, Pittinger, Křepek, Budig, Knirsch, dr. Kafka, Heller, dr. Petersilka, dr. W. Feierfeil, Böhr, Böllmann, Kaiser, Windirsch, Patzel, Simm, dr. Spina, inž. Jung, Wenzel, Bobek, Schubert, Mark.
VII./4436 (překlad).
Interpelace
poslance J. Patzela a druhů
ministrovi spravedlnosti
o zabaveni románu ťÓ Čechy!Ť od Hanuše Watzlika.
Podle úředního listu Československé republiky č. 70 ze dne 27. března 1923 zemský soud v Praze jako soud pro věci tiskové zabavil na návrh pražského státního zastupitelství ze dne 19. března 1923 rozhodnutím ze dne 22. března 1923 neperiodický zahraniční tiskopis ťHanuš Watzlik: Ó Čechy! - Román. - Nákladem L. Staackmana v LipskuŤ, na 14 místech pro přečin proti veřejnému klidu a pořádku podle § 302 trestního zákona. K zabavení došlo, když kniha, vydaná roku 1917, byla již po léta ve veřejnosti známa a také v Československé republice po převratu dostatečně známa a rozšířena. Zabavení díla, jež jest velkolepá báseň, ale nikoliv snad politický tendenční spis, musí pochopitelně vzbudil živý podiv. Návrh na zabaveni, podaný dne 19. března, vyvolal již po třech dnech soudní rozhodnutí, ačkoliv nešlo zde o krátký novinářský článek nýbrž o objemné dílo, jež možno oceniti a posouditi teprve po úplném prohlédnutí. Ačkoli spisovatel jest osobnost známá zde všeobecně. Přece ještě několik týdnů po zabavení neměl o něm úřední zprávy, takže mu byla vzata možnost, použíti zákonných opravných prostředků. To však přece řádné soudnictví zajisté nemůže chtíti a zamýšleti. Román ťÓ Čechy!Ť, v němž bylo shledáno 14 vadných míst, vytržených ze souvislosti, jest úchvatné líčení duševních příběhů, jejich pozadím ovšem jsou národnostní poměry v zemi české. Může-li se při takovém básnickém díly mluviti o tendenci, pak jako základní myšlenka muže býti označeno; že obsahuje hluboce vážnou výzvu Němcům této země, aby na domácí půdě všemi mravně dovolenými prostředky bojovali za své právo, že však také na mnoha místech klade otázku, zda by nebylo možno přemoci starou nenávist a přivoditi dobu, ve které by oba vysoce nadané národy této země mohly žíti vedle sebe v horkém, avšak šlechetném osvětovém závodění. Že před zabavením dílo to nebylo asi důkladně prohlédnuto, dokazuje, že v zabaveném třetím místě dokonce závadnou se shledává tklivá žaloba starého Rakušáka, že národy nechtí si navzájem rozuměti a že podle smutného pocitu tohoto starého Rakušáka Němci a Češi nemají dosti vzájemného porozumění. Nevíme, zda politický duch, vyslovený v zákoně na ochranu republiky, zamýšlí nejen dáti náhubek německému tisku, nýbrž také pronásledovati a sužovati německé básnictví, výtvory německého duševního života, daleko vzdáleného denní politiky. Myslíme však, že justiční správa má před takovými spatřeními dílo takové důkladně prostudovati a prozkoumati.
Zabavená místa, ovšem vytržená ze souvislosti, zní takto:
I. (str. 5-6).
ťZuby nehty musíme se brániti, my Němci, chceme-li v Čechách obstáti. Čech nepřeje si v zemi pokoje, chce nás zničiti.Ť
Jörg Markwart zabručel to a zachmuřená tvář se zrcadlila v jasném víně.
Doktor Walter Preinfalk potřásl však hlavou. ťTvůj svět je temný. Člověk nemůže býti bez člověka, národ bez národa. Svárlivci musejí se jednou smířiti.Ť
Vzduch ověšen byl třpytem pohádkově barvitých motýlů a zmámeně tetelil se stromem, klenoucím se nad čtyřmi přátely, divotvorně rozkvétaje k nebi. Vysoko ve větvích počala se z hrdélka linouti v hýřivých trilcích melodie, a jaro dozrávalo a rozlévalo se v nekonečno sněžnou bělí a nachem růží.
Leč Jörg Markwart přitiskl pěst na čelo, nevšímaje si jara a přátel.
Tu prohodil Walter Preinfalk smutně: ťCož nedojde ubohá naše vlast nikdy klidu? Ó, že máj ještě kouzlí z této půdy stromy a květy a prameny! Ó, že se nerozžhaví země pod tímto nekonečným bojem!Ť
ťNejsme tím vinni, bráníme se jen bezměrné chamtivosti.Ť
ťNárod může národu nesmírně prospěti,Ť pokračoval Preinfalk. ťA co by mohli Němci a Češi vykonati v umění a vědě, co na dílech dobročinnosti a pile, kdyby nepoutali síly a ducha k tomuto směšnému sváru!Ť
ťMy Němci v Čechách nechceme nic jiného, nežli rozhodovat; sami o sobě. To se nám odpírá. Přejeme svým protivníkům bohatství a rozvoj, ne však na náš účet.Ť
ťNeměli bychom zlo potírati moudrou dobrotivostí?Ť odvětil Preinfalk. ťČeši museli by složiti zbraň.Ť
Ale Mazkwart vzkřikl trpce: ťNepomáhali jsme jim odjakživa? A byli nám za to kdy vděčni? Celé dějiny Čech jsou bojem proti němectví. A bláhová naše dobrota poskytla jim zbraně, jež se teď s výsměchem obracejí proti nám. My němečtí blouznivci, vinoucí v náruč svět, vychovali a ozbrojili isme nepřítele proti sobě samým.Ť
II. (str. 51).
ť..... Vymyslil jsem dnes pro sladkou českou zem nový znak místo dvojocasého vztýčeného lva. Přišel jsem, abych tím pobouřil německé přátele.Ť
Vyskočil a vytáhl nákres: Dvě zuřivě proti sobě klovající supí hlavy vyrůstaly z jediného ptačího těla, jež dýkovitými spáry drásalo si vlastni vnitřnosti.
ťZdar seberozparovačům!Ť jásal. ťAle němečtí přátelé haní mne, poněvadž jsem přesvědčen, že tvrdá lebka souseda, bratra Čecha; nakonec nabude vrchu.Ť
III. (str. 55-56).
Soumrak vedral se do ji by. Ale blesk oky starého hejtmana pronikl soumrakem a hlas jeho znal drsně bez výsměchu. ťPane, z této příhody plyne tedy poučení, že pes v staré německé vsi má více ceny nežli celý český národ.Ť
ťNechápete mne,Ť odvětil Walter.
Ale Rudolf Ott povstal. ťTak smýšlejí tedy o sobě národy, které o sobě více náš stát. O ty mé Rakousko, to může jednou dobře dopadnout! Pánové, přeji Vám všem dobrého zažití.Ť
IV. (str. 97).
Oči jí zvlhly. ťJe tomu nyní rok,Ť pravila, ťco čeští borci podnikli výpad do německého městečka mé domoviny....Ť
V. (str. 111).
ťMáme kousavé sousedy,Ť pravil hostinský Waltrovi. ťPřed třemi roky nasadili cikáni Wolfsreutským červeného kohouta do vsi. Jeli jsme dm hned se svojí stříkačkou, Češi nám však přeřezali hadice. Naše pomoc nebyla jimi vhod. Pak nám zakázali v hospodě německy mluvit, kušovat jsme museli jak psi. Od té doby neuvidí nás už nikdo tam za Kohoutím vrchem.Ť
VI. (str. 122).
Němce pálila půda pod nohama. Zde v domě otcovském kul drzý cizák zbraň, aby ji přepadl domovinu. Tyto pevné, milované zdi musily hlaholiti vzdornými písněmi nepřítele. Chtěl by zabušiti do toho pěstí a káceti stoly, u nichž hodovali vetřelci se svými ženami. Krev kypěla mu ve spáncích, přemáhal se. To však cítil, že zde nemůže již déle přihlížeti, nemá-li ztratiti vládu nad sebou samým.
VII. (str. 130-134).
ťZa dřívějška, když byli ještě němečtí lesnici, našinec mohl ještě popadnout dechu,Ť pokračoval zlostník. ťOd té doby však, co nám kníže české fořty a hajné nasazuje do lesa a co je postavena dráha, aby čert dal žil v Stožci!Ť Venku za mlžnou clonou zahvízdl pískot železného oře; odrazil se od lesů a zněl dlouhým výsměchem. Pimiskern zahrozil pruti hluku.
ťÓ Waltře,Ť pravila plačky, ťco chvíle se strachuji o muže, je mnohdy zcela pomaten. Letos v zimě naklepává pojednou kosu a chce do myslivny, aby požal hlavy lesníku a jeho lidem. Myslím, že je proto tak divoký, že jeho otec hrával Herodesa.Ť
ťToho bych chtěl znát, kdo by v mé kůži nepozbyl smyslů!Ť bránil se Pimiskern. ťO chléb mne připravil ten fořt, místo hajného v hohensteinském lese mi vrzal a dohodil Čecha. Můj otec zastával to místo před ním děd, praděd a předkové až do nepamětna. A mne vyhnali. A z najatého pole dali mi pak také výpověď. Ó ten fořt mne přivedl do hany a bídy.Ť
ťProtožes neurvalec!Ť hubovala. ťProtožes mu vzkřikl do tváře: ťTy husito!Ť
ťTo jsem mu teprve řekl, když mna dlouho trápil. Neutrpěl jsem, aby v mechové boudě u lesa roztahovali se češti letní hosti aby ji koupili. Byla to odjakživa dobrá německá bouda: To mrzelo fořta a nasazoval na mne neprávem. Jsem-li však v právu, neohnu se ani před knížetem. Nic nad právo.Ť A rozmrzele skončil: ťUž mne to ve Stožci netěší. My Němci jsme tu utiskováni a jsme tu za nic. A dřív v obci neslyšels ani hlesu, který by nebyl býval německý.Ť
ťCo pak tomu říkají stožečtí?Ť vyzvídal Walter.
ťTi lidé jsou dnes jak kleč, jež se bojí bouře a krčí se k zemi. Jedni bojí se Čechů, jiní chtějí se s nimi srovnávati v dobrém a nechají si proto od nich utrhnouti lebku.Ť
ťA Váš starosta?Ť
ťAch, tomu se nemůže krev vůbec ani rozehřát. Vyhořel mu barák, dává si jej pěkně pohodlně zase stavět, a dá si naň nápis: Člověče; nezlob se! Oč se já trápím více, o to se on trápí méně. Každý člověk má své pořekadlo, to jeho jest: I když se kravský ocas viklá, přec se neutrhne. Dát si všecko líbit, to je jeho mínění.Ť
Tu začala stará opět jednotvárně a bezduše svou píseň:
ťVy přátelé a milí z rodu,
mi ruku dejte při rozchodu!
Voní růže květ, bodá trní sněť,
prosbou chví se ret: Nechtěj zapomnět!Ť
Chmurně přikyvoval domkář. Musíme jít za moře. Doma příliš tlačí bída, nezná už u nás oddechu. Z najatých polí jsem dostal výpověď. Odkud mám teď vzít trávu pro krávu? Odkud zrnko na chléb? Už ani nesmím sbírat klestí v knížecím. A jiného lesu tu není. Včera jsem byl proto u fořta, prosil jsem ho, aby mi to klestí zase dovolil, vycenil na mne zuby jako vlk a nechal mne bez odpovědi stát. Mají mé děti v zimě zmrznout prostřed lesa? Ne, tak bídně jako doma nemůže se mi vést za mořem!Ť
Uchopila ho za ruku. ťSeppe, všecko se zase poddá. Velká voda zase opadne. Půjdeme sami ke knížeti, tem nás nechá v pachtu. Zůstaňme doma! Nikde nemůže býti lépe!Ť
ťKe knížeti mám jít?Ť smál se. ťJe boháč a boháči nemají srdce. A z jeho úředníků málo kdo mluví německy, ti druzí se jen škaredí. Už mne to zde netěší. Než přijdu o poslední knoflík, odjedu za moře. Naše ves bude už brzo patřit těm druhým, udělali jí už české jméno. V kostele už ani Otčenáš není slyšet pořádně německy. Náš farář, kdyby bylo třeba, dá si obrousit jazyk! A naši lidé dají si všecko líbit. Nechci se už na to dívat. Ale než půjdu, zapíchnu někoho, až z něj duše zadem vyletí.Ť
Hněv jím lomcoval, a děvčátko pod postelí vyhlédlo bázlivýma očkama jak lapená vlašťovka a zlatá hvězdička mu spadla s čela.
ťSeppe, nesmluv tak nakvašeně!Ť prosila žena. ťUděláš nás ještě všechny neštastny svojí divokostí.Ť
ťProto chci brzo do lepší země.Ť
Tu vystrčil hošík, jehož Walter dosud nepozoroval, světlovlasou hlavu z díry u kamen a otázal se: ťVid, tati, v Americe dělají dešť strojem? Ť
ťZkrotit se nedá ten muž,Ť bědovala žena. Jeho matka napsala v kalendáři, že je zrozen ve znamení skopce. To je proň zlé. Má tvrdé čelo, nemůže povolit.Ť
ťPro Němce nebude už dlouho místa v Čechách,Ť trval na svém. ťDva psi se na jedné kosti nesnesou. Jeden musí uhnout. Mně hrozil kdysi český pobuda: ťVy, Němci, směstnáte se jednou pod hruškou, tak málo vás bude.Ť
VIII. (str. 149-151).
Tu však nastal mezi Čechy strach před přistěhovalci a závist, a stali se národem velkým v ničení, velkým v zášti k svým učitelům a dobrodincům, velkým lak prasíly požáru, bystřin jež, jednou rozpoutány, nemohou se ukrotit a zuří až do vyčerpání. Znali národní zášť, když ještě dřímala u jiných kmenů evropských. Přirovnávali snaživé Němce k cizopasným vším a k odpornému svrabu a obrali a vyhnali nenáviděné a ubili je. Ale Němci houževnatě a vytrvale věrni vždy znovu vraceli se na starou půdu. Neboť nesčetnými kořeny cítili se spjati s touto zemí, jejíž pustiny zdělali, jejíž města téměř bez výjimky založili, jejíž slovanský lid vychovali a - prostí srdcem - vyzbrojili.
Němec v Čechách cítí své právo na tuto zemi, nabytou prací a hořem, ale toto právo se mu upírá. Zápas o dobytou půdu lze sotva urovnati.
A Walter myslil na to, že jeho milá patřila k nepřátelskému táboru. Kaša je nepoddajná, převede jeho děti do svého národa. Moc matčina sahá hluboko. A boj proti tomu bude ho sžírat, učiní ho nešťastným.
Náklonnost k české ženě a starost svůj lid, tyto city narážely na se jak vzteklé čelisti vlčí tlamy, a mezi těmi čelistmi bylo jeho srdce. Probouzí se v něm šílený nápad,aby z Kaši udělal Němku. Musí k ní, již zítra chce ji zapřisáhnout, zítra musí se Kaša rozhodnouti, chce-li být matkou jeho dětí. Chce již napřed rozhodnouti o životě svých dětí a tem musí být německý. Zítra chce do Prahy.
A zase našeptával řítící se příboj: ťTak záhy opouštíš domov? Byls přece tak dlouho pryč! Nestarals se o zemi předků!Ť
Tu pálila ho divoká lítost, cítil se spoluvinen na tomto osudu. Jeho duch obsáhl jasně a nemilosrdně velikost ztráty.
Ó Čechy! kéž byste byly pustou hromadou popele, pouští plnou mrtvého, vyprahlého písku, nehostinným mořem skal, žhnoucím a holým, bez mechového sametu, bera požehnání stromů, bez divů prýštících vod! Kéž byste byly ohyzdnou skalní trhlinou, zvětralou, hnusně zbarvenou, drolící se, a kéž by z vašich slují plazily se zákeřné výpary, usmrcující dech! Kéž byste byly vyhaslé jak jícen sopky a šedy a mlhově pošmourny aneb bezútěšným ledovcem, aby po vás cizinci nebažili a vás nám nechali!
Jste však zemí plnou zrna a plodu, prameny vaše oživují znavené, uzdravují choré, vaše vody hučí ve mlýnech a dílnách, vaše boxy oplývají dřevem, na vašich lilkách hemží se tisíce a tisíce stád. Vaše krása uchvacuje duši umělce, rozněcuje zrak bojovníka. Jste nádherné a bohaté nad všecky ostatní země světa!
Ó Čechy! Dva národy planou stejným zápalem k vám. Jejich touha stává se však kletbou, jež na Vás lpí a věčně bují.
Země našich otců, země našich matek, země příštích dětí! Jak tě miluji! Jak se o tebe strachuji!
Jak převislý balvan hrozilo nebezpečí: Německé slovo mělo býti vykostěno z těchto krajů a lesů a s ním německý duch.
V údolí Ostrého ční umrlčí prkna. A jednou po stu létech bude se poutníku zdáti, že celé širé pomezní pohoří je takovým ohromným prknem, na němž je plameny vypáleno:
Na tomto prkně
odpočíval
v Čechách
zvěčnělý německý národ.
IX. (str. 160-161).
ťNyní jste to vy,Ť zamručel Walter žaluplně.
ťDosud ne! Ale boj musí býti jednou vybojován až do konce. Již vícekráte vytlačili jsme cizince, ale jak houževnatý hmyz přišli vždy znova. Nyní se však český lev pozvedá.Ť
ťPoznávám, že chcete, aby Vltavou tekla naše krev,Ť zvolal Němec. ťPřejte si zase dobrých starých časů, kdy vaše knížata dávala stříbro za štít plný německých nosů a kázala, aby všichni Němci opustili zemi. Co však bude z Vás Čechů bez nás? Zášť k nám je vám chlebem a vínem, je vašim denním dílem a uměním. Zášť činí z vás obry, bez ní jste malí.Ť
X. (str. 168-172).
Ó proč se Němec ucházel o tuto zemi a proč pro českou zem proléval pot a krev! Jeho píle, jeho umění, zář jeho ducha, vše ubylo pro ni.
Zde, kde se nyní týčí temný hrad Boží, zářila snad kdysi síň německých králů. Vznešeně stála tu, šindelem skryta, tvrz Markomana Marbota, sroubena z teplého, nádherného dřeva, jak je dal les; vysoká podloubí se záhadnými, bohatými řezbami táhla se kolem. Stěny vysoké síně blyštěly se hlazeným vykládáním a pevným trámovím. Přeumělé oplocení skýtalo ochranu, mohutné pokrovce seděly mužně jak přilby. Sloupy a oblouky skvěly se nádherou: v dřevu vyřezáni byli draci; dorážející na sebe s rozchlípenými tlamami. Zde ve vysoké síni zářila jiskra modrých oči vítězů, tu byla velikost a moc, před níž se třásl i strašný Řím.
Kam se poděli ti mocní mužové? Kde je hrad a moc a říš? Německé kmeny potřely se navzájem v sváru a závisti. Bezúčelný byl jejich rozmach.
Později rostla zde dynastie Přemyslovců. Tu český král skládal německé písně; velevítaní mistři německého zpěvu putovali sem nahoru, Reimar a Slegeher a Heinrich Frauenlob a Tannhäuser; tak mnohý nádherný pěvec zrodil se ve vůkolí: Heinrich z Freiberku zápasil tu, aby dokončil Gottfriedův nedopěný žhavý zpěv o Tristanu a Isoldě a Walthra z Vogelweide, jehož původ zahalen v temno, jedna stará německá báseň nazývá českým pánem. Níže na Vltavě založena byla Praha jako německé město a vybavena byla německým právem. A po stoletích zase na Hradčanech tak mnohý pomazaný nosil zde svatou německou korunu.
Němci vedli Čechy, jako dobrota matky voli dítě, až samy umí chodit. Myšlenkami velkých německých mudrců znovu roztála ztuhlá již hruď tohoto lidu, němečtí básníci vyzlatili minulost Čechů a oslavovali jejich hrdiny a lásku lidi získali tomuto nepatrnému nárůdku.
Však dnes?
Je na světě nějaký účel? Jest spravedlnost v osudech světa? Och, Němci jsou bláhoví jak slunce, planou cizím dálkám, ječ jim ničeho nemohou vrátiti.
Walter přemýšlel a nevyznal se v tom, umdleně klesly mu ruce s tváře. Tu rozkvetlo před ním kouzlo.
Měsíc vyplul z mraků a zdravil vrcholky dómu. Tu oživla hmota, jež stála dřív jak ohromné temné břímě a nabyla vášnivého výrazu. Kámen se rozpučel, rostl, ztrácel hmotnost a tíži a tíhnul a vznášel se k výši. Úměrnost a odvaha, přemíra a ukázněná forma, marnotratná šílenost a moudrý pořádek se prožíhaly a, byť se všecko na tomto Božím sídle zdálo rozervané, přece to byla živoucí přísná jednotnost. Kameny, vytrhané z divokých skal, vynesené ze tmy vzhůru, sloužily zde pokorně vůli, posedlé Bohem.
Vždy více vytlačoval měsíc produševnělé dílo z šera noci, dílo, jež mistr v nadbytku své nebetyčné snivé síly zbásnil a stvořil, jež hluboce rozlícen na omezenost země chtěl vztýčiti do nekonečna.
Štěstí a děs před tajemstvím této velikostí pojal pozorovatele, cítil, že chrám dýše a kvete, vnímal jej jako kamenný výkřik Boha, jak ztuhlý oheň, který založil mocný duch, a nad nímž doutnaly hvězdy jak odlétlé jiskry.
Vnímal dóm jak věčný symbol práva Němců na město tam dole, na celou zemi; doprostřed záštím kupícího nepřátelského místa, byl vsazen tento nepopíratelný a nezvratný symbol.
Němec Parléř zbudoval tento chrám, z jeho mistrovské školy vyšli stavitelé v dechách, nesmírné bohatství zářilo odtud na umělecký život země. Opuštěn však, strmí nyní dóm, dech německého jazyka vůkol téměř vyhasnul. Německé dílo musilo sloužiti k povznesení národa zatemnělejšího. Tak platilo vždy: Němci se odjakživa promarňovali, svojí krví omlazovali sestárlé národy, svými ohnivými křídly sebou strhovali do výše líné a při tom zapomínali na sebe. Ó soude, ó kletbo Němců!
Walter se ulekl. Zazněly pádné kroky. V prosté středověké haleně kameníka blížil se muž.
Měsíc ozařoval přívětivé, přemýšlivé čelo velmistra, vlas a vous lehce prošedávaly, oko jiskřilo jasně a snivě. Nesl kladivo, a jeho kabátec třpytil stříbřitě, jako by byl vyšel ze stavební kutě od zápasu s kamenem.
ťCo tu chceš tak pozdě, pozemský hoste?Ť otázal se jeho pevný, jasný hlas.
ťÓ mistře, že ještě žiješ!Ť divil se Walter.
ťBudu ještě žít až zajdou kvádry mého díla a až vířiti budou jako prášek v slunečnu. Ty bláhovče; chceš však zemřít.Ť
ťAno, chci zmizeti beze stopy. Hoře mé země tíží mne příliš.Ť
ťCos vykonal, že se domáháš klidu smrti? Tvé čelo je dosud mladé. Změřils svoji sílu na kameni? Obdělals pustinu? Pozvedls zbraň za právo? Vychovávals lidi vzorem a slovem?
XI. (str. 173-179).
Ale příval pocházející z Němec hučel a hlučel s hor, a duše naslouchajícího koupala se v něm jako v omlazující studánce a plesala a plula po jednou proti proudu, lesem a bařinou prolétla jako ryba k pramenu, kde prosvítal domov. A kdesi na Vltavě odbočoval potůček a jeho stříbrná stopa vedla k jeho prameništi, u něhož měsícem opředena,dřímala útulná myslivna. A bystřiny a sbory, květiny, hvězdy, lelci blaženi pěli: ťGertraudo! Trudo! Gertraudo!Ť
S jasnou myslí opouštěl Walter osamělé zátiší. Věděl: ťVládnou zastřené síly. Chtěly, aby můj národ byl, vědí proň cíl, i když darmo o něm bodám. Nemáme však nésti svůj osud trpně, jak na nás dolétá, musíme sami bez oddechu na něm kouti. Život je čin.Ť
V Praze to zas vřelo. Dusný tlak spočíval na plicích jako kdysi před léty, když svržen byl státník, který byl Čechům po chuti. Tenkrát vzkypěla vzpoura v odbojném městě. Přepadávání a drancování ohrožovala Němce, místnosti jejich vysokých škol byly zpustošeny s horskou surovostí. Nebo bylo to jako za války ve východní Asii; kdy modlitby dechů divoce ždály nebesa o vítězství Rusů, kdy pak jejich vztek nad potupnou porážkou Slovanů vybíjel se na Němcích pražských.
Opět krčilo se město jako na číhané. Vášnivě štval jeho tisk proti posluchačům německých vysokých škol: Český národ je prý potupen, poněvadž němečtí studenti chodí v barvách po ulicích. Podrážděný dav shlukl se na Příkopech, u Němců oblíbené hlavní pražské třídě, aby ztrpčil studentům pestrobarevnou čestnou zdobu, a došlo k ostrým srážkám, jelikož si synové z německé části dech nedali vyrvati právo, vyznávati svůj původ také svým zevnějškem.
Walther nevěděl o po-uličních půtkách. Straně se denního ruchu, bil ve svém pokojíku na Hradčanech, zabrán psaním své knihy a chystaje cesty a bodání, jež měl podniknouti. Příběh s chrámem vzněcoval ho k nejúsilovnější práci a silnou vůlí zapuzoval od sebe chmurně žhoucí obraz Kašin, i také zmužile vyhostil májové vzpomínky na mladou dcerku lesníkovu.
Ubíraje se jednou v neděli dolů do města, do kteréhos knihkupectví užasl nad vzpourou na Příkopech, nad nebezpečnými postavami, které se jindy objevovaly jen v pověstných předměstích.
Tu však potkal také Fritze Wölfla a Zwentibolda. U toho se doptal, že lesníkův syn, který za vpádu Sokolů na Šumavu byl probodnut, se jmenoval Geirecker a pocházel ze vsi Gsengetu.
V tisících shluklý dav nevrlými pohledy a zlými slovy obmýšlel tyto tři bezstarostně německy hovořící. Tu se Walter zachmuřil. Ale Wölfel se smál a žertoval bezstarostně dál.
ťNerozumím ti, příteli,Ť pravil Zwentibold, jsi tak vesel, ačkoli přece kráčíme na podkopaná pudě a každé chvíle může před námi vyšlehnouti sžíravý plamen.Ť
ťNaprosto necítím nepřátelského okolí,Ť odvětil Wölfel prostě. ťDomy, věže, oblaka, zářivé pohledy dívek působí nyní na mne německým dojmem. Proto nejsem cizincem nikde. Svůj německý svět nosím vždy ssebou, kde jsem, je Německo.Ť
Na to odtušil Zwentibold zasmušeně: ťŠťastný člověče, tobě krev dodává jistoty. Co si já, míšenec, musím teprve trpkou námahou dobývati, to ti roste samo sebou jako tvůj vlas. Všecka polovičatost je klenbou.Ť
Wölfel padal mu prudce ruku. ťNikoliv, ty dobrý bojovníku, i tvoje touha dojde požehnání.Ť
Pustá vřava, výkřiky, lání zabouřily, muži se tlačili, dav pse kdesi zmotal v klubko.
Setník Rudolf Ott stanul náhle před přátely.
ťPospícháte, pánové? O Čechy se perou, o svatý pupek Evropy.Ť
ťCo se stalo?Ť
ťHorkokrevný syn Slavie strhl potomku Tuisků buršáckou pásku a poplival ji. Němec měl však pádné pěstí a protivník ocitnul se na dlažbě. Věc je politování hodna. Vina padá na ty, kdož v takovém dětinství, jako je nošení barevných stužek, vidí velký čin!Ť
ťNeběží o barvy, strýče,Ť odporoval Zwentibold, ťjde o to, přiznat se k němectví v hlavním městě Čech.Ť
ťHleďme "pana synovce!Ť skuhral Ott. ťTy se svým nosíkem vzhůru ohrnutým jako k nanebevstoupení, se svojí cikánskou pletí, s tvýma smutnýma jak smůla černýma očkama, kulatou hlavičkou a hubeným tělem, ty si musíš dát ještě narůst modroplavu podlouhlou lebku, mléčněbílou kůži a medvědí pevné tlapy, chceš-li se stát Němcem. Při bradě Wotanowě, žádný člověk nemůže se zbavit své rasy.Ť
Pozdravil řízně a zůstavil Zwentibolda zsinalého jako voskovou figuru.
Bouřlivěji ječely slovanské výzvy: ťUtlučte buršáky! Strhněte jím čapky!Ť Pouliční dráha vázla v hrozivě rostoucím davu jako vlak ve sněhu.
Walter prodral se tlačenicí a byl blízko obstoupených. Mladíci stáli s rozpálenými čely uprostřed štěkající smečky, která je nepustila dál.
Nad nimi vznášela se pavlač domu, s ní naklonila se právě přes zábradlí vznešeně oděná dáma a plivla na ně dolů. Smečka přijala to s jásavou pochvalou a dorážela na obklíčené. Jednomu z nich ubyla uloupena čapka, jinému zákeřnicky rozpárán svrchník na zádech, třetí zavrávoral a krev řinula se mu po lících. Stále vztekleji prahla smečka a uzavřela ulici, jako když se obluda utáboří před soutěskou.
Walter skřípal zuby. Tedy za bílého dne uprostřed hlavního města, pouze několik hodin jízdy drahou od hranic německé říše uráženi byli Němci, byli týráni jak bezprávné šelmy!
S pochýleným čelem, rozpřaženými lokty prolomil nepřátelskou zeď. Nikoliv rozvaha, jeho krev strhla ho k ohroženým. Nevěděl, chce-li se za ně prát, či s nimi trpět.
Dostal se mezi Němce. Cítil sežíhající dech nenávisti moře hrozivých hlav vířilo kolem něho, zraky plny kypícího vzteku, hlava na hlavě třeštila pohledem vtěleného chtíče, vše ničiti, soptící muži, křičící ženy, matky dalších nevraživců. Těla nepřátel jako by byla slita v jediné, funící, zběsilé zvíře. Záhy muselo se vymrštiti k hroznému činu.
ťKrajané, pojďte za mnou!Ť zvolal Walter na mladíky. Pak zahřměl na pouliční dav: ťMísto!Ť
Vychrtlý, apačský dareba, s vyhrnutým límcem, mastným černým vlasem, sčísnutým přes nízké čelo, stal rozšklebeně před Walterem a foukl mu kouř svého oharku do tváře.
ťMísto!Ť řval Walter a popadl skrčka. Ten mrštil mu však hořící smotek do tváře a utekl.
Zdá se však rozevřela před Waltrovým pohledem, jenž blýskal jak tasená ocel a Němci kráčeli jekem čarodějnického kotlu, ulicemi plnými klokotného vzteku a zanotovali, nedbajíce nebezpečí, ve vzdoru a vyznání starou nádhernou píseň Německa a pěli se zanícením v očích a necítili přívalu kalu, který se na ně snesl.
Tak přešli Příkopy, aby se ukryli za vraty německého domu.
Jiná příhoda odvrátila lid od tohoto hloučku. Jakýsi člověk neodolatelně jako opilý zuřivec brázdil se zástupem a uváděl ho ve zmatek, vášnivě překřikuje hlučící ulici.
ťJsem Němec! Jsem Němec!Ť
Zlostněji vzkypěl příboj a pronikavý pokřik toho člověka měnil se v bolestný a konečně zanikal.
Walter a jeho druzi zachránili se zatím do německého spolkového dopnu. Venku dmula se však vzpěněná vlna proti vratům. ťPryč a NěmeckemŤ! hulákali. ťSláva Rusům! Ať žije Francie!Ť A zášť vychrlila své jedem prohnilé útroby úštěpačnou písní proti německé baště.
S tesknou tváří přistoupil Wölfel k příteli.
ťSlyšels toho, co těm zuřivcům venku hlásal své němectví? Ó Waltře, co se s ním asi stalo? Tloukli do něho nemilosrdně. Byl to Zwentibold:Ť
Téhož ještě dne navštívil Walter zraněného.
Plačíc přivítala ho Zwentiboldova matka. Otec ještě nevěděl nic. Odešel dříve než přinesli syna.
Ten ležel s obvázanou hlavou na loži a usmíval se znaveně na příchozího přítele.
ťBolí to, Zwentibolde?Ť
ťNe,Ť zašeptal.
ťCo jste to provedl. Jest to rozumné skočiti mezi hladové tygry a křičeti: ťSežerte mne!?Ť
ťJednal jste jinak, pane doktore? Ach, přišlo to na mne jako opojení, zatmělo se mi v očích a strýcova slova pálila jak potupa.Ť
ťNeměli s ním slitování,Ť žalovala matka, ťnení na něm zdravého místečka, nohu mu zlámali, pošlapali mi ho na mrzáka.Ť
XII. (str. 233).
ťÓ, že se nesmíme v míru radovati nad svou zemí,Ť tesknil Walter. ťÓ, že nepřeje si nepřítel smíření!Ť
Markwartova tvář zkameněla. ťKdybych zněl moc,Ť zvolal, ťdonutil bych je, aby se vrátili do stepí východních.Ť
ťTa by bylo náramně kruté,Ť děsil se Walter, ťPovaž, tisíc let i déle bydlí s námi!Ť
Haň si ta jako kruté nebo ne! Jednoho jest toliko potřebí: Dechu mému lidu!Ť
XIII. (str. 241-244).
ťÓ Čechy!
Ve vašich hvozdech jsem se zrodil. Za soudruhy ke hrám daly jste mně své moudré stromy a své vtipné prameny, vaše oblaka nesla mé sny. Z vaší hroudy stoupala síla a živila mne. Německou krví plnily jste moje žíly, daly jste mi německou duši. Ó domove tam dole, ó kameni, lese bažino, palouku, role, jezero, potoku! Buďtež pozdraveny! Jak bohaty jste nad všechny země!
Buďtež pozdraveny výkřikem mého hoře, ó Čechy, ty trním korunovaná, trpká země bolesti!
Ó moji bratří v říši! Němec v dechách nemůže se opravdově radovati, stále se musí strachovati o zděděný, dobyty domov. Cizí národ, nadaný bezpříkladným smyslem pro obětavost, s planoucí ctižádostí, plný kmenové pýchy, přebohatý lstí a úskokem, spějící za hrůznými cíli, národ Čechů snaží se s zapřisáhlou horlivostí vypuditi nás Němce ze země neb zotročiti. S neumdlévajícím chvatem rozežírají ctihodné Rakousko, podrývají tuto říši, jejíž osud řídí státnické umění, která se z minulosti nechce ničemu naučiti. Tento národ, ještě před sto lety bezmocný cítí se na rychlém vzestupu, stále urputněji tlačí se k násilnému panství, žije v bludu, že přemění Rakousko záhy na slovanský stát.
Ó přátelé, kteří život pokojný vedete v říši, chráněni před dotírajícím cizím národem, neuzavírejte svých srdcí před naší nouzí! Pomněte, že vaše krev koluje v milionech lidí této země! Pomněte, že z Čech vyšel spisovný německý jazyk, jenž stal se vám pojící páskou!
Slyšte mne! V šerém dávnověku žil německý mnich, ten založil od svého kláštera v Bavořích cestu tímto divokým lesem, kterou nazvali zlatou stezkou. Po ní putovali sedláci a měšťané s bavorské země do české a usadili se zde a zdělali tu půdu. A tak řinuli se sem všemi českými průsmyky, povoláváni knížaty neb nabádáni vlastní touhou k práci, a přišli od Rýna a ze Švábska, z Hesenska, z Westfálska, z Franků, Saska, Slezska a Flander, a nalezli zde své štěstí a svou bídu a pod tíhou společného hoře stali se jediným národem, národem Němců v Čechách.
Ó přátelé pomněte, že od pradávna náležíme k sobě, že ze stejného zdroje vytryskla naše krev a naše řeč! Poznejte, že spojeni musíme nésti stejný osud!
Nuže v této noci, kdy se skály otvírají a kdy zakleté poklady vykvésti smí k světlu hvězd, této noci, kdy bdí všichni dobří duchové našeho národa, kdy na německých výšinách moře plamenů obepíná zemi Čechů, tu chceme zaklínati tento oheň skal.Ť
Markwartův hlas zněl tvrdě a mocně, zdálo se fialko by sám byl prasílou a plamenem.
ťVzhůru, od předků zděděný posvátný ohni, prastarý drahý plamenný sloupe! Potřes svými panoucími kučerami, stoupej, rosť a zjasní noc! Vlej se do nás, silo! Prožehni nás, ať neshnijeme a nezhyneme! Dej nám skálopevnou vína! Dej nám srdce železné, jež s jásotem vše obětuje za svůj národ, až kdysi na nás snese se strašlivá bouře světová.Ť
Číhající síly vesmíru daly se v pohyb, na západě pohrávala si blýskavice, tiché výstražné dunění ohlašovalo příchod hromů. Věštecký duch muže na skále zmocnil se budoucnosti.
ťNenávistné národy hrozí ze své temnoty. Svět stane se hranicí plamenů. Pane Bože, jenž vševědoucí zíráš na mne s hvězd, důvěřuji ti! Nech nás očistěny vstát z poplašného ohně světového požáru. Dej, aby jediné slovo určovalo náš cit a čin, aby jediné slovo určovalo na věky náš osud. Slovo: ťNěmec!Ť
Poutníci seděli uchváceni řečí a obrazem, jejž skýtal zápas ohně s mocí. A když mluvčí zvolal slovo: ťNěmec!Ť otřáslo to všemi, jako by se zablýskl plamenný meč, jako by zasvitl zlatý paprsek z dálav duchů.
XIV. (st. 324-325).
ťÓ Čechy, pro nás Němce nejste lehkým darem, který jasní bohové hravě nám hodili v klín. My, určeni k boji, musíme o vás dále zápasit, i když po velké válce dozní bouřný hlahol vítězství hlásajících zvonů. Dál musíme stříti dům a les a studny.
Zřejmě se projevila nezměrná síla Němců. Již zvedá se ohnivé kladivo Boží. Vítězství stane při právu.
Nepopiratelné, nezvratné je, také naše právo na tuto zemi. Mocnou, klidnou silou, jak ledovec se sune, vzrostla naše vůle. Nikde, domovino, nesmí tě nám vyrvat! Krví a zbraněmi uchovali jsme si tebe v tisícerých bitvách. Násilí a úskok roztříští se o náš čistý meč.
Ó Čechy; Bohem nám přisouzená vlasti, bušte pozdraveny!
Buď pozdravena tvá věrnost, ty vážný německý lide z Čech! Požehnání tvé zemi! Vítězství tvé zbrani!
Nezahyneš!
Podepsaní se tedy táži pana ministra spravedlnosti:
1. Jest pan ministr jako my toho mínění, že dílo krásného písemnictví lze posuzovati jen jaro celek, a že není úkolem policejní a justiční správy, aby nad takovými díly vykonávala politickou censuru, kteráž censura zajisté spíše jest na místě nad mnohými oplzlostmi, ve volném obchodě bez překážky prodávanými a snažícími se pouze vyvolávati nejhrubší smyslnost, než by byla oprávněna nad vážným dílem váženého básníka?
2. Jest pan ministr spravedlnosti ochoten z úřední moci zaříditi čeho třeba, aby rozsudek pražského zemského soudu byl zrušen?
V Praze dne 3. května 1923.
Patzel,
dr. Brunar, dr. E. Feyrfeil, dr. Keibl, Kraus, dr. Radda, dr. Schollich, Böhr, Röttel, Matzner, dr. Medinger, dr. Lehnert, inž. Kallina, Inž. Jung, dr. Lodgman; dr. Kafka, Knirsch, Kaiser, Wenzel, Simm, Heller.