X./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslanců R. Heegera, H. Jakla a druhů,
že se v Albrechticích ve Slezsku usadily jeptišky sv. Boromea (tisk 4098/XVI).
V Albrechticích bylo již před převratem sídlo kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského, kterýžto řád byl v bývalém Rakousku již uznán ve smyslu ministerského nařízení z 13. června 1858, čís. 95 ř. z. Tento klášter podléhal ústředí v Třebnici v Pruském Slezsku. Vedle tohoto domu bylo zřízeno na území nynější republiky Československé a to v diecesi vratislavské a v arcidiecesi olomoucké celkem 35 domů, které všechny podléhaly ústředí v Třebnici.
Rozhodnutím kompetentního církevního úřadu byly tyto kláštery v poslední době; spojeny v novou provincií, omezující svůj místní rozsah na. území republiky československé a sídleny správy této provincie ustanoven byl klášter v Albrechticích.
Vzhledem k té okolnosti, že kongregace Milosrdných sester sv. Karla Boromejského byli usídlena na území nynější republiky Československé již před převratem a že také klášter v AIbrechticích jíž před převratem existoval, neměla státní správa kultová příležitosti jednati o povolení k usídlení této kongregace v Albrechticích.
Zřízení samostatné provincie a určeni místa ústředí této provincie jest záležitostí vnitřně církevní, do níž státní správa kultová nezasahovala. Tím méně tak mohla učiniti, když zřízení této provincie, zahrnující pouze domy kongregace, jež jsou v republice československé, vyhovuje zásadě v zájmu státním uplatňované, aby hranice církevních organisací souhlasily s hranicemi státními.
Co se týče zvětšení rozsahu domu kongregace v Albrechticích zřízením mateřince s noviciátem, projednává se tato věc u ministerstva školství a národní osvěty, a není příslušné šetření posud skončeno.
V Praze dne 13. června 1923.
V zastoupení ministra školství a národní osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
XI./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra národní obrany
na interpelaci poslance H. Simma a druhů
o stíhání vojínů, kteří jsou válečnými poškozenci s vyššími procenty podle zákona ze dne 20. února 1920, čís. 142 Sb. z. a n., pro neuposlechnutí někdejšího mobilisačního rozkazu (tisk 4048/XIV).
K této interpelací kladu si za čest sděliti: Podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 27. července 1920, čís. 470 Sb. z. a n., jímž se prováděli přechodná ustanovení §§ 59, 61 až 63 branného zákona ze dne 19. března 1920, čís. 193 Sb. z. a n. o převodu z dosavadního branného poměru do nového, zjišťuje se poslední platná klasifikace vojínů z kmenové knihy neb záznamních listů neb jiných dokladů.
§ 35 tohoto nařízení zní:
Osoby, u nichž nelze zjistiti poslední platnou klasifikaci způsobem vylučujícím každou pochybnost podle úředních dokladů nebo dat, buďtež pokládány za schopny k vojenské službě se zbraní a tím také za odvedené, pročež buďtež převedeny do zálohy podle příslušných předchozích ustanovení.
Při eventuel. nastoupení do činné služby vojenské (vojenského výcviku, cvičení atd.) budiž pak zjištěn stupeň jich schopnosti, a zařízena případná jich superarbitrace. Žádají-li o superarbitraci dříve, buďtež ihned podrobeny superarbitračnímu řízení. Jsou-li osoby takové zřejmě neschopny k vojenské službě, rozhoduje na základě předložených dokladů ministerstvo národní obrany.
Z tohoto ustanovení vysvítá, že osoby, které se cítí neschopny k vojenské službě, mohou zažádati o superarbitrační řízení. Mohli tedy učiniti tak i vojíni, o nichž se zmiňuje interpelace. Byli-li tito snad uznáni sociálními prohlídkami jako váleční poškozenci, nemůže míti tento nálet následek na jich vojenskou službu, poněvadž schopnost k vojenské tužbě určují pouze úřady vojenské.
Pokud jde o jednotlivé případy, v interpelaci uvedené, dovoluji si sděliti:
Řízení v trestní věci Emila Grabigra není dosnil ukončenu ani v I. instanci. Obžaloba jest však řádně odůvodněna, neboť obžalovaný záložní vojín pěšího pluku čís. 22, nar. 1898 byl při superarbitraci dne 11. června 1921 uznán schopným služeb se zbraní a mobilisační vyhlášce nevyhověl. K návrhu obhájcovu koná divisní soud po padané obžalobě dodatečně šetření v tom směru, nejedná-li se snad o omluvitelný omyl, jak tvrdí obžalovaný. Objektivní skutková povaha žalovaného činu jest však najisto postavena.
Ani v ostatních případech se nestala obžalovaným křivda. Ve všech případech byla obžaloba odůvodněna, ale obžalovaní rozsudkem válečného soudu právoplatně sproštěni a to Bruno Stracke a Rudolf Volkmer, poněvadž vojenský prokurátor vzal zpět obžalobu vzhledem na negativní výsledek hlavního líčení ve směru subjektivní skutkové podstaty přečinu § 50 branného zákona, Albert Glaser a Eduard Schmatz, poněvadž válečný soud nenabyl přesvědčení o subjektivní vině obžalovaných. V trestní věci proti Albertu Glaserovi ohlásil sice vojenský prokurátor 3. března t. r. zmatečnou stížnost proti osvobozujícímu rozsudku, dne 14. března 1923 ji však vzal zpět. Osvobozující tyto rozsudky jsou tudíž vesměs právoplatny.
Odmítlo-li posádkové velitelství v Liberci vystaviti Bruno Strackemu cestovní průkaz k divisnímu soudu v Terezíně, učinilo tak právem, protože obžalovanému nárok na takový průkaz nepřísluší.
V Praze dne 1. června 1923.
Ministr národní obrany:
Udržal, v. r.
XII./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslanců Roschera, Schäfera a druhů
o nepřijetí školních dítek do německé občanské školy v Českém Dubě (tisk 4041/XVII) a na interpelaci poslanců dra Schollicha, Pittingera, dra W. Feierfeila, Simma, dra Kafky a druhů v téže věci (tisk 4041/XVIII).
Ministerstvo školství a národní osvěty rozhodlo již instančním postupem pravoplatně o stížnostech, které se týkaly přijímání žactva do německé školy občanské v českém Dubě.
Téměř ve všech případech bylo na základě platných zákonů zrušeno rozhodnutí zemské školní rady o nepřijetí děti do školy, o niž jde, a nemám tedy příčiny pro jinaká zvláštní opatření.
V Praze dne 28. května 1923.
V zastoupeni ministra školství a národní a osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
XIII./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance Krause a druhů,
jak frýdlandská berní správa vykládá § 5 zákona o dávce z majetku (tisk 4098/XIII).
Zákon o dávce z majetku vychází ze stanoviska všeobecnosti dávky, kterouž mají býti postihnuty nejširší vrstvy obyvatelstva. Tu pak ovšem bylo nutno, aby stanoveny byly úlevy ve prospěch příslušníků těch vrstev, které poválečnými poměry hospodářskými obzvláště trpěly proto, že neměly možnost, aby přiměřeně rostoucí potřebě zvětšovaly i své příjmy, t. j. tedy osoby převážně odkázané na pevné příjmy služební, odpočinkové a zaopatřovací.
Netřeba zvlášť dokazovati, že je jistě veliký rozdíl co do řečené možnosti mezi těmi, kdož jsou odkázáni na pevné platy plynoucí z trvalého poměru služebního, jejichž výše jen velice ponenáhlu a nedostatečnou měrou se přizpůsobuje stoupající hladině cenové a mezi těmi, kdož dostávají denní mzdu za vykonanou práci, jež pravidelně pružně se přizpůsobuje běžným cenám.
Měl-li tedy - jak z uvedeného vyplývá a jak také z materialií k zákonu je patrno - zákon v úmyslu; řečenými ustanoveními poskytnouti výjimečnou úlevu těm, kteří nepříznivými hospodářskými poměry obzvláště trpěli, nelze zmíněné ustanovení § 5 o služebních platech vztahovati všeobecně na všechny platy pracovní bez rozdílu, nýbrž jen na platy z trvalého poměru služebního, které dle zkušeností nesnadno se přizpůsobují zhoršeným poměrům, takže jimi osoby, na tyto platy odkázané předavším trpí.
Postup berní správy ve Frýdlandě dlužno tedy považovati za správný.
V Praze dne 1. června 1923.
Ministr financí:
Inž. B. Bečka, v. r.
XIV./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů
o vyvěšování obrazu presidenta Masaryka ve školách (tisk 4041/V).
Všechna nařízení místopředsedy zemské školní rady v Praze, která porůznu vydal v interpelované věci jednotlivým okresním výborům školním, jsou jen opakováním a prováděním výnosu ministerstva školství a národní osvěty ze dne 14. června 1919, čís 25779 a ze dne 25. června 1919, čís. 27334. Výnosy tyto vpravují toliko starší předpisy o výzdobě škol, dosud platné, zejména § 16 nařízení býv. ministerstva kultu a vyučování ze dne 12. března 1888, čís. 40 z. z., a to se zřením ke změněným poměrům státoprávním a v duchu nynějšího právního řádu, zvláště pak se zřením k § 2 ústavní listiny.
Závazek školní obce, aby opatřila předměty, které slouží k výzdobě školních místností podlé nařízení školních úřadů, vyplývá z § 2 zákona ze dne 24. února 1873, čís. 16 z. z.
V Praze dne 1. června 1923.
V zastoupení ministra školství a národní osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
XV./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance dra Lodgmana a druhů
o nezákonném rozkazu okresní politické správy v Teplicích-Šanově, aby byly z knihkupeckých výkladů odstraněny map, spisu ťNáš stát a světový mírŤ od Hanuše Kuffnera (tisk 4041/III).
Ve výkladní skříni jistého knihkupectví v Teplicích-Šanově na hlavní třídě vyložena byla na ukázku brožurka ťHanuš Kuffner. Unser Staat und der Weltfrieden. Mit fünf LandkartenŤ, s vyvěšenou mapkou, znázorňující ideu útoku sousedních států na Československo s nadpisem ťZáklad zkázy nezvratné Nedochůdče. Unabwendbares Verderben als Folge einer FrühgeburtŤ. Okresní správa politická shledala, že veřejné vyvěšení léto mapky by mohlo ohroziti veřejný pokoj a pořádek a nařídila proto, aby brožurka byla z výklad z odstraněna.
Příčinou tohoto zákazu byl tedy důvod jiný, než který uvádí interpelace.
Povinností úřadů bezpečnostních jest, aby zamezily porušení veřejného klidu a pořádku a to především opatřeními preventivními. Bezpečnostní úřady nesmí tudíž čekati, až k porušení veřejného klidu dojde, nýbrž malí dle možnosti zabrániti, aby k němu došlo. V daném případě bylo odůvodněné nebezpečenství, že by k porušení veřejného klidu a pořádku mohlo dojíti a bylo tudíž opatření okresní správy politické oprávněno.
V Praze dne 6. června 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XVI./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra spravedlnosti a ministra vnitra
na interpelaci poslance inž. Kalliny a druhů
o neslýchané konfiskační praxi, jež se poslední dobou obrací hlavně proti časopisu ťTrautenauer TagblattŤ (tisk 4044/XXIV).
čís. 47 časopisu ťTrautenauer TagblattŤ ze dne 28. února 1923 bylo zabaveno okresní správou politickou v Trutnově pro celý článek, nadepsaný: ťEine Ehe in der Stadt EuropaŤ, v němž úřad shledal skutkovou podstatu trestného činu podle § 65 lit. a) tr. z. Pro článek ťVor der Gendarmerie beschlagnahmtŤ, toto číslo, jak mylně v interpelaci jest uvedeno, zabaveno nebylo.
Zabaveni řečeného časopisu pro článek ťEine EheŤ... atd., bylo krajským soudem v Jičíně potvrzeno. Jde tedy o rozhodnutí soudní, jež měniti možno jedině pořadem instancí soudních. Protože stát má na tom nesporně zájem, aby nebyli občané jeho proti němu popuzováni, byla i druhá zákonná podmínka pro zabavení, t. j. veřejný zájem na zabavení, splněna a není tedy možno mluviti o tom, že by šlo o nějaké přehmaty orgánů, vykonávajících přehlídku tisku. Důvod k nějakému opatření není.
V Praze dne 28. května 1923.
Ministr spravedlností:
Dr. Dolanský, v. r.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XVII./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslanců Schweichharta, Čermaka a druhů
o zabavení deníku ťNordböhmischer VolksboteŤ v Podmoklech (tisk 4041 /XII).
Poněvadž censuru časopisu shora uvedeného vykonává okresní správa politická v Děčíně, tedy úřad, podléhající ministerstvu vnitra, převzal jsem zodpovědění této interpelace a sděluji:
Čís. 45 periodického tiskopisu ťNordböhmischer VolksboteŤ ze dne 24. února 1923, vydávaného v Podmoklech, bylo zabaveno okresní správou politickou v Děčíně pro celý článek v interpelaci otištěný, poněvadž v něm byla shledána skutková podstata trestného činu dle § 300 tr. z. Zabavení bylo potvrzeno krajským jakožto tiskovým soudem v Litoměřicích. Jde tedy o rozhodnutí soudní, na němž ministerstvo jakožto správní úřad ničeho měniti nemůže.
V zabaveném článku nebyla obsažena věcná kritika, ale útoky proti státní správě přesahující značně meze trestnosti, a zabavení bylo tudíž ve veřejném zájmu. Není proto také důvodu k nějakému poučení okresní politické správy.
V Praze dne 26. května 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XVIII./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslanců Hillebranda, Kirpalové, Hoffmanna a druhů,
že na veřejných obecných školách bylo zakázáno vyučovati morálce (tisk 4085/IX).
Výnosem ministerstva školství a národní osvěty ze dne 7. ledna 1921, čís. 48.793, jehož se pp. interpelanti dovolávají, oznámeno bylo zemským školním radám, předkládajícím žádosti škol za zavedení občanské mravouky do škol národních, že pro takovou úpravu vyučování není zákonitého podkladu, ale dáno jim zplnomocnění, aby do té doby, než buše vydán nový zákon školský, vyřazovaly žádosti toho druhu případ od případu kladně a dle stanovených zásad.
Když však zákonem ze dne 13. července 1922 čís. 226 Sb. z. a n. zavedena byla do škol národních povinně místo požadované občanské mravouky občanská nauka a výchova, bylo nutno zrušiti posavadní zatímní opatření, což se stalo vynesením ministerstva školství a národní osvěty ze dne 2. prosince 1922, čís. 130.234.
Byl tudíž také výnos zemské školní rady pro Čechy důsledkem nového stavu zákonitého a nemohu naříditi, aby byl odvolán, aniž obnoviti stavu dřívějšího.
V Praze dne 13. června 1923.
V zastoupení ministra školství a národní osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
XIX./4179 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance F. Matznera a druhů
o zabavení časopisu ťFreudenthaler ZeitungŤ (tisk 4041/XIV).
Přejímám zodpovědění interpelace za ministra spravedlnosti, poněvadž tiskovou přehlídku časopisu ťFreudenthaler ZeitungŤ vykonává okresní politická správa v Bruntále a tato také časopis zabavila; státní zástupce v Opavě jen rozhoduje podle § 488 odst. 2 trestního řádu o tom, zda má býti žádáno, aby zabavení soudem bylo potvrzeno.
Číslo 80 periodického tiskopisu ťFreudenthuler ZeitungŤ ze dne 7. října 1922, vydávaného v Bruntále, bylo zabaveno okresní správou politickou v Bruntále pro článek ťDer erste unpolitische Verein in FreudenthalŤ, v jehož jednom místě, které v tisku interpelace není úplně uvedeno, shledána byla skutková podstata přečinu dle § 302 tr. z.
Konfiskace katu byla zemským, jakožto tiskovým soudem v Opavě dne 11. října 1922 potvrzena a nálezem téhož soudu ze dne 21. října 1922 byly námitky odpovědného redaktora zamítnuty. Jde tedy o rozhodnutí soudní, jež měniti možno jediné pořadem instancí soudních. Poněvadž meze dovolené kritiky byly valně překročeny, byl právem shledán veřejný zájem na tom, aby závadné místo propuštěno nebylo.
V Praze dne 28. května 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XX./4179 (původní znění).
Odpověď
ministrů vnitra, spravedlnosti a školství a národní osvěty
na interpelaci poslanců Budiga, Schälzkyho, Böhra a druhů
o přehmatech náboženství nepřátelských a právu se příčících v Hodonicích na Moravě (tisk 3853/XXVII).
Při vyzdobování učebny české školy menšinové v Hodonicích k oslavě národního svátku dne 28. října 1922 pověsil správce školy Bohumír Vašta, aby mohl přiměřeně upraviti tabuli pro obraz pana presidenta republiky, kříž, který visel na průčelní stěně, na boční stěnu učebny. Jakmile úprava tato byla dokončena, byl kříž zavěšen opět na původní místo a po stranách umístěny obraz Husův a Žižkův. Z výsledku šetření vychází na jevo, že dočasné přemístění kříže stalo se z toho důvodu, že tabule, postavená na stůl u zdi, spočívala horním koncem na kolmém břevnu kříže a nemajíc pevné opory, kolísala při ozdobování. Nelze tudíž mluviti o odstranění kříže z učebny, tím méně pak, že na jeho místo byly pověšeny obrazy Husa a Žižky.
Z uvedeného je patrno, že zákaz protináboženské propagandy ve škole nebyl nijak porušen.
Právě když správce školy ozdobu ve třídě za pomoci školních dětí dokončoval, vkročil do učebny starosta František Echsel a předseda německé školní rady Vavřinec Mossbeck, kteří žádali okamžité sejmutí praporu v státních barvách, který správce školy na školní budovu vyvěsil. Ačkoliv byli uvědoměni správcem školy, že je to státní prapor, kteréhožto upozornění se jim také správcem německé školy už dříve dostalo, domáhali se stále prudkým způsobem odstranění státního praporu se školní budovy. Při tom vidouce změny provedené v zařízení třídy, žádali také odstranění obrazu Husova a Žižkova a zavěšení kříže na jeho staré místo. Vystoupení jejich bylo nad míru příkré, oba jmenovaní proti učiteli pozvedali ruce a zaťatými pěstmi hrozili správci školy, takže školní děti ustrašeny tlačily se k zadní stěně učebny a z učebny chtěly utíkati. Vysvětlování zůstalo bez účinku, ba popuzovalo oba jmenované ještě více, až konečně správce školy, vida nezbytí, aby zabránil násilnostem, dal státní prapor odstraniti.
Po odstranění státního praporu uzavřeli starosta s předsedou Mossbeckem půdu školní budovy a vzali klíč s sebou, aby nikdo nemohl na půdu vstoupiti a prapor znovu vyvěsiti.
Teprve odpoledne na zakročení okresní správy politické ve Znojmě byl prapor znovu vyvěšen.
František Echsel a Vavřinec Mossbeck byli četnictvem zatčeni dne 30. října 1922 večer a dopraveni ihned do vazby krajského soudu ve Znojmě na základě důvodného podezření ze zločinu veřejného násilí vydíráním spáchaného tím, že dne 28. října 1922 v Hodonicích nebezpečným vyhrožováním přinutili správce české menšinové školy, aby odstranil státní vlajku, vyvěšenou na oslavu národního svátku na školní budově.
Státní zastupitelství ve Znojmě nevrhlo proti oběma zavedení přípravného vyšetřování pro zmíněný zločin a ježto byla oprávněná obava před působením na svědky se strany obviněných, kteří požívají ve svém okolí značného vlivu, navrženo bylo také uvalení řádné vyšetřovací vazby podle §§ 175, č. 3 a 180 tr. ř.
Vazba tato byla na ně také dne 31. října 1923 vyšetřujícím soudcem uvalena, což oba obvinění vzali bez stížnosti na vědomí.
Po výslechu hlavních svědků byli oba obvinění neprodleně a to již dne 7. listopadu 1922 propuštěni na svobodu.
Obvinění, pronesené v interpelaci proti mladšímu četníku četnické stanice v Hodonicích, že při prvním výslechu na četnické stanici strkal do místního starosty Echsla, neodpovídá skutečnosti. Starosta a ještě dva členové obecní rady přišli ze svého vlastního podnětu na četnickou stanici dne 28. října 1922 odpoledne o 4. hodině a že udali vysvětlení dopoledního případu, zejména proč byl státní prapor v důsledku nařízení okresní politické správy ve Znojmě opět vyvěšen. Jeden četnický strážmistr na stanici přítomný, nemoha se ubrániti různým posuňkům podnapilého starosty Echsla, nastavil loket, aby zamezil bezprostřední obtěžování svojí osoby. Není tedy naprosto důvodu, aby onen četník byl potrestán,:poněvadž se ničeho nezákonného nedopustil. Z vylíčeného je patrno, že obecní starosta a člen místní školní rady přišli do školní budovy v úmyslu zcela jiném, než jak se v interpelaci tvrdí.
Výsledky provedeného soudního vyšetřování odůvodnily podezření, že oba obvinění Echsel a Mossbeck dne 28. října 1922 v Hodonicích přinutili nebezpečným vyhrožováním správce české menšinové školy Bohumíra Vaštu, aby odstranil státní vlajku, vyvěšenou na oslavu národního svátku na školní budově, a podalo proto státní zastupitelství ve Znojmě na oba obviněné obžalobu pro zločin veřejného násilí vydíráním. Při hlavním líčení dne 17. února 1923 před krajským studem ve Znojmě byli však oba obžalovaní od obžaloby na ně vznesené osvobozeni.
Proti tomuto rozsudku ohlásil a provedl státní zástupu: zmateční stížnost, o které dosud nejvyšší soud nerozhodl.
Není tedy trestní řízeni proti oběma jmenovaným pravoplatně skončeno a nelze tedy promlouvati o tom, bylo-li odůvodněno a zasluhovali-li by oba obžalovaní nějakého zadostiučiněni.
V Praze dne 19. května 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
Ministr spravedlností:
Dr. Dolanský, v. r.
Za ministra školství a národní osvěty:
Dr. Markovič, v. r.
XXI./4179 (Původní znění).
Odpověď
ministra vnitra
na interpelací poslanců dra Holitschera, Hillebranda, Palme a druhů
o přehmatech státní policie při veřejné schůzi lidu ze dne 4. března 1923 v Chebu, svolané německou sociálně-demokratickou stranou dělnickou (tisk 4044/XVIII).
Podle § 2 dosud platného zákona o právu shromažďovacím musejí býti veřejné schůze 3 dne napřed úřadu písemně oznámeny. Poněvadž veřejná protestní schůze lidu proti zákonu na ochranu republiky, projektovaná na den 9. března 1923 v 10 hod. dopol. byla písemně ohlášena u policejního komisařství v Chebu dne 1. března 1923 v 16 hodin, upozornilo policejní komisařství v Chebu pořadatele, že oznámení podáno jest opožděně. Pořadatel vzal na to oznámení zpět. Policejní komisařství vycházelo tu z právního názoru, praksí všeobecně zastávaného, který mimo to uznal za správný i bývalý říšský soud rozhodnutím ze dne 15. října 1901, čís. 370, že je třeba, aby mezi oznámením a pořádáním schůze uplynuly 3 kalendářní dni. Nemohu tudíž činiti policejnímu komisařství z toho důvodu žádné výtky.
Oznámení o veřejné spolkové schůzi spolku Vorwärts s týmž programem, vzalo policejní komisařství na vědomí, poněvadž dle zákona dlužno spolkové schůze oznámiti jen 24 hodiny napřed.
Povolení k plakátování této schůze vázáno bylo na podmínku, že bude z plakátů vypuštěna část věty v interpelaci citovaná. Důvodem k tomuto rozhodnutí byla obava policejního komisařství, že by plakáty s tímto textem byly s to, aby vyvolaly projevy a činy odporující právnímu řádu. Proti tomuto rozhodnutí nepoužili pořadatelé schůze opravných prostředků, takže nadřízené úřady neměly příležitosti, aby se zabývaly otázkou, byl-li zákaz odůvodněn.
Policejní komisařství jako úřad bezpečnostní je za zachování veřejného klidu a pořádku ve svém obvodu zodpovědno a nařídilo-li, plnit tento svůj úkol, pohotovost stráže, nelze mu to vytýkati a nelze v tom také spatřovati omezování spolčovací svobody anebo dráždění účastníků schůze; při tom se podotýká, že místnost, kde pohotovost dlela, nesouvisí vůbec s místností, kde se schůze konala.
Vzhledem k vylíčenému stavu věcí není důvodu k nějakému opatření.
V Praze dne 6. června 1923.
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XXII./4179 (původní znění).
Odpověď
vlády
na interpelace poslance Zierhuta a druhů
ve věci pozemkové reformy a postátnění lesů (tisk 3719 a 3844).
Lesní reforma jako část programu pozemkové reformy opírá se o platné zákony, zejména tedy o zákon záborový a přídělový. Zákonem záborovým bylo dáno státu právo zabraný majetek přejímati a přidělovati. Cílem pozemkové reformy dle zákona záborového jest, aby provedena byla úprava pozemkového vlastnictví. Zákon přídělový v § 1 pamatuje, aby stát zabranou a převzatou půdu sám podržel neb jí použil k účelům všeobecně prospěšným. O lesích předpokládá § 10 téhož zákona, že velký majetek hadí se k hospodaření státnímu, a s tohoto hlediska upravuje otázku přídělu lesů.
Program lesní reformy pro prvé údobí vypracován byl státním pozemkovým úřadem v dohodě s ministerstvem zemědělství a byl schválen ministerskou radou.
Národní shromáždění projednalo finanční podklad pro převzetí 243.500 ha zabraných lesů v roce 1923 do vlastnictví státu, projednávajíc finanční zákon pro tok 1923. Odkazuje se proto jednak k vysvětlivkám ke kop. XVIII. tít. 6. (tisku č. 3810), jednak k položkám finančního zákona o rozpočtu ministerstva zemědělství v kap. XVIII. a XVIII. A tít. 6.
Jest v zájmu veřejném, aby státní lesní majetek byl rozmnožen a zaokrouhlen a aby stát převzal proto do svého vlastnictví určitou část zabraného lesního majetku. Tento zájem veřejný ukládá státu, aby - maje na zřeteli veřejný význam lesů -- nejen vykonával vrchní dohled nad všemi lesy, nýbrž aby vlastními lesy dostatečné rozlohy a účelně zaokrouhlenými zachovával a upravoval spořádanost lesního hospodářství. Ve státech evropských, v nichž přirozený vývoj nebyl brzděn hledisky politickými, vykazuje státní lesní majetek rozlohu a to 30 až 40% veškerého lesního majetku.
Vláda odmítá proto s rozhořčením ničím nedoložené útoky na osoby provádějící pozemkovou reformu.
Pokud běží o námitku nevýnosnosti státního hospodářství lesního, dlužno připomenouti, že výnosnost státních lesů v Podkarpatské Rusi a na Slovensku nemůže býti srovnávána s výnosnosti státních lesů v zemích historických. Státní lesy v Podkarpatské Rusi leží značnou částí v oblastech velmi těžko přístupných a vylučujících dosud intensivní lesní hospodářství. Zkušenosti se státním hospodářstvím lesním v zemích historických vykazují velmi dobré výsledky.
Vláda uvážila nejen námitky obsažené v interpelaci č. t. 3719, nýbrž i v interpelaci č. t. 3844 a nemůže urvati, že námitky ty jsou odůvodněny.
V Praze dne 7. července 1923.
Předseda vlády: