VIII./4178.
Interpelace
poslanců Koudelky, Karpíškové a soudr.
ministrovi spravedlnosti
o konfiskační praksi censurních orgánů tiskových, zejména v Hoře Kutné.
Časopis čsl. soc.-dem. strany dělnické pro okresy kutnohorský a uhlířskojanovický ťSociálně demokratické PodvysockoŤ v čís. 28 ze dne 8. června 1923 přinesl v Odborové hlídce zprávu, v níž poukazoval na nesrovnalosti mezi různými nálezy rozhodčího mzdového soudu v Praze. Zpráva zní takto:
Spravedlnost rozhodčích soudů. Mzdový spor cihlářského dělnictva se zaměstnavateli projednáván byl u rozhodčího mzdového soudu v Praze, jehož nález je neslýchanou kuriositou. Šalamounským soudcováním rozhodnuto, že městská cihelna a cihelna p. inž. Dajbycha v Přítokách bude platiti mzdy o 25% nižší oproti roku 1921, ale privilegovaným kapitalistickým firmám K. Schvarzenbergovi v Sedlci a M. B. Telerovi povoleny srážky 30%. Tento neudržitelný způsob spravedlnosti (?) jest dokladem dvojího lokte v soudnictví a nesmazatelným dokumentem o favorisování velkokapitalistických firem. Příslušní a zodpovědní činitelé z ministerstva sociální péče měli by si povšimnouti, jaké boty dopustili se ťnestranníŤ přísedící z kruhů průmyslníků i se soudcem z povolání. Jakým právem dal rozhodčí mzdový soud možnosti, aby cihelna v Sedlci a fy M. B. Teller mohly levněji vyráběti a dělnictvo z jednoho obvodu o 5% více poškozovati. Takové soudní zařízení nemůže dosáhnouti úcty a respektu, to je vyložený prostředek pro pomoc velkokapitalistům.Ť
Zpráva tato byla censurním orgánem zabavena. Protože rozpor mezi rozhodnutími, na něž se v zabavené zprávě poukazuje, je křiklavý a sám volá přímo po kritice, znamená konfiskační nález omezení práva veřejné kritiky a může vyvolati jen pobouření a vzbuditi zdání, že vrstvy majetné těší se nějaké obzvláštní ochraně zákona a úřadů.
Vzhledem k tomuto případu, jakož i obecným stížnostem stále se množícím, že censurní úřady omezují volnost projevu a kritiky v tisku, by byla sebe oprávněnější, táží se podepsaní:
1. Jest panu ministru znám interpelovaný případ?
2. Co hodlá pan ministr učiniti, aby byla učiněna přítrž přehmatům censury tiskové a aby nebyl jejich činností v obyvatelstvu buzen pocit nedůvěry ke státním orgánům a pochyby o nestrannosti státní správy?
V Praze dne 26. června 1923.
Koudelka, Karpíškavá,
Ant. Černý, Kosík, Hampl, Němec, Stivín, Geršl, Pocisk, Svoboda, Farbula, Tadlánek, Čundrlík, Benda, Kubál, Skotek, Biňovec, Hvizdák, Al. Kříž, R. Chalupa, Svoboda, Marek.
IX./4178 (překlad).
Interpelace
poslanců Čermaka, Hillebranda, Hoffmanna a druhů
ministrovi školství a národní osvěty
o novém poškození německého školství a o nestejnoměrném nakládání s německým školstvím proti českému.
V poslední době se množí případy, že předsedové zemských školních rad s plnou krutostí neblahého Metelkova zákona o rdoušení škol postupují proti německým školám a německým školním třídám. Tak byly v Čechách od počátku roku opět zrušeny 4 jednotřídní německé obecné školy. Mimo to není pochybnosti, že se v zemské školní radě připravuje také zrušení ještě jiných německých škol. Jde o školy, které trvaly již dlouhou dobu, často 100 let, a jimž vždy osamělé vesnické obce věnovaly láskyplnou péči. Ovšem počet dětí následkem války částečně klesl pod 20. Než nikdo přece nenutí, aby německé školy byly šablonovitě rušeny, klesne-li počet jejich dětí pod zákonitou míru. Předsedové zemských školních rad mohou vždy uvážiti jiné okolnosti, které mají rozhodovati o dalším trvání nějaké školy (jaká je cesta k nejbližší škole, povětrnostní poměry, hospodářské poměry, stoupající počet porodů od válečných let atp.), ba školní úřady jsou dokonce povinny dbáti těchto okolností, jelikož jinak se činí plnění povinné školní docházky nepřekonatelné překážky. Mimo to se při rušení škol postupuje vždy tak, že se z celkového počtu dětí docházejících do německé školy odpisují děti z jiných obcí. Tyto děti, i když pocházejí z jiných obcí, mají ve školních obcích své trvalé bydliště, poněvadž jich bezdětní rodičové v těchto místech většinou užívají k domácím nebo lehčím hospodářským pracím. Pro plnění školní povinnosti rozhoduje však bydliště děti. Všechny děti, které tedy letošního školního roku bydlí v oněch obcích, podléhají v těchto obcích školní povinnosti a podle § 9 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. jest je počítati při zjišťování počtu školních dítek. Poněvadž podle tohoto paragrafu jest počítati všechny děti bydlící v obci, které jsou povinny docházeti do této školy, jest přihlížeti tedy nejen k oněm dětem školou povinným, které do této školy skutečně docházejí, nýbrž i k těm, které jsou osvobozeny od povinné docházky do této školy proto, že docházejí do občanské školy, nebo do jiné školy výše organisované. Tyto děti se sice nepočítají při rozšiřování škol, naproti tomu dlužno je však nutně počítati při rušení škol podle § 9. Presidium zemské školní rady naprosto však nedbá všech těchto okolností, ač tyto děti nejsou dětmi z cizího obvodu podle §§ 5 a 6.malého školního zákona.
V místech, kle byly zrušeny německé školy jsou obyčejně české menšinové školy, do nichž dochází méně žáků než do německých škol, a jejichž, mnohé školní děti rovněž nebydlí ve školní obci. Na trvání těchto škol se však nemění nic. Jest smutné, že stále musíme znovu poukazovati na nestejné nakládání s německým školstvím proti českému.
Avšak i při rušení výše organisovaných škol se postupovalo zrušováním postupných tříd. Ačkoliv § 7, odst. 2 zákona ze dne 13. července 1922, č. 226, přihlížíme-li k průměrné docházce tříd, jak ji oznamuje úřední statistika, která činí u obou národů přibližně 40 dětí, neposkytuje pro nynější poválečnou dobu vydatné ochrany pro trvání německých škol, nedbá se ani jeho ustanovení nebo se dějí pokusy obejíti je vším možným způsobem.
První způsob, jak se tento zákon obchází, záleží v tom, že zemská školní rada začala již v jednotlivých případech proti výslovným ustanovením učebných osnov samovolně zařaďovati děti do jednotlivých školních tříd podle stáří. Nižší třídy se slabší docházkou jsou bez zření na předepsané rozdělení podle učebné osnovy spojovány a ostatní stupně stáří libovolně rozdělovány na vyšší třídy. Takovýmto způsobem bylo zamítnuto opětné zřízení několika rozpuštěných definitivních tříd, jejich zrušení odporovalo § 7, odst. 2. a tímto způsobem se znemožnilo zřízení nutných prozatímních tříd. Druhý způsob, jak se tento zákon obchází jest, že předseda zemské školní rady zruší jednotlivé třídy samostatných dívčích škol a jejich dětí zařadí do příslušných tříd chlapeckých škol. Tím se znemožní zjistiti podle § 7, odst. 2, zda ve zbylých třídách počet dětí převyšuje 60.
Nejkrutěji se však postupovalo proti prozatímním pobočným třídám. Pouze v Čechách bylo od počátku školního roku zrušeno kolem 100 prozatímních tříd na německých obecných a občanských školách. Většina těchto zrušení se zřejmé příčí znění a tendenci § 7, odst. 2 malého školního zákona ze dne 13. června 1922, č. 226 Sb. z. a n. a zemský správní výbor provedl zde prostě mylný výklad, nečekaje až bude vysvětlen prováděcím nařízením, které, kdyby bylo bývalo vypracováno podle práva, bylo by musilo uznati § 7, odst. 2 pro všechny již zřízené třídy bez rozdílu, ať definitivní nebo prozatímní. Nelze pochopiti, proč ochranné číslo právě 60 dětí má platiti výslovně pro definitivní třídy, ježto přece úmyslem zákona jest všeobecně snížiti počet žáků v jednotlivých třídách. Či prozatímní třídy nejsou již také třídami zřízenými?
Při rušení prozatímních pobočných tříd, kterých neprovádělo presidium zemské školní rady, došlo mimo to v jednotlivých případech k nezákonnosti, že odvoláním proti těmto opatřením nebyl přiznán odkládací účinek. V jiných případech, kde se to sice výslovně nestalo, jest třída přeci ihned zavřena, i když bylo proti zrušení podáno odvolání. Podle § 44, posledního odstavce, zákona o dozoru nad školami pro Čechy ze dne 24. února 1873, č. 17 z. z. (také ostatní zemské zákony o dozoru nad školami obsahují obdobná ustanovení) má každé odvolání proti opatření zemské školní rady odkládací účinek § 9 novely o menšinových školách ze dne 9. dubna 1920, č. 95 Sb. z. a n. vztahuje se jen na opatření presidia zemských školních rad. Byly-li tedy pobočky ihned uzavřeny, všechna tato opatření, proti nimž bylo podáno odvolání, jsou nezákonná a jest je ihned zrušiti.
V zemském správním výboru se říká, že rušení prozatímních tříd se nařizuje z úsporných důvodů, bez zřetele, jde-li o německé třídy nebo české. Dosud však ze žádné zprávy o zasedání české zemské školní rady nebylo patrno, zda skutečně také české poboční třídy byly zrušeny. Také přísné provádění zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. se zastavuje před českými školami. Avšak i když byla omezena ta či ona česká škola, nemůže to daleko ještě ospravedlniti dalšího omezování německých škol; neboť kdežto české školství se od převratu rychle rozvíjela, ztratilo německé školství skoro 1800 tříd. Odpověď o stejnoměrném nakládání jak s německými, tak s českými školami zní tedy jako výsměch. Odůvodnění úspornými důvody bylo odjakživa a jest tím více frází nyní, když přeložení přespočetných učitelů na dovolenou s čekatelným bylo spravedlivým nálezem nejvyššího správního soudu prohlášeno za nezákonité.
Nesmírné zhoršení proti dřívějším poměrům způsobily poslední odstavce §§ 5 a 6 malého školního zákona o počítání školních dětí, které má rozhodovati pro zřizování a dělení tříd. Zhoršení, které má v praksi tím horší následky, jelikož ho proti jasnému znění zákona školní úřady užívají i při rušení tříd. Podle těchto ustanovení se počítají jen děti československých státních příslušníků, kteří mají ve školních obcích své stálé bydliště. Nepočítají se tedy již schovanci, kteří bydlí u svého poručníka v místě nebo sirotci bydlící u svých pěstounů nebo přijatí do místních sirotčinců. Nedočítají se však také děti, které náleží do jiné školní obce, avšak tam mají mnohem dále než do školy, do které skutečně docházejí, poněvadž jest to účelnější a do níž odedávna docházely. To všechno jsou důvody, jichž se však v plné krutosti užívá také jen u německých škol. U českých menšinových škol se shánějí děti i z nejvzdálenějšího okolí, často dokonce z jiných školních obcí a počítají se bez překážky, ač § 1 zákona ze dne 3. dubna 1919, č. 189 Sb. z. a n. při zřizování takových škol výslovně přihlíží jen k těm dětem, které jsou v jedné obci. To všechno jsou věci, které zřejmě ukazují zkracování německého školství proti českému.
Ale zřejmé jest také zkracování Němců v oboru občanského školství. I když také musíme uznati, že v jednotlivých případech byly zřízeny německé občanské školy, přece celkový jejich počet nepřesahuje v Čechách nikterak 20. Nahlédneme-li do úřední statistiky z roku 1920, vidíme do té doby v Čechách dokonce přírůstek jen pěti občanských škol, v celé republice 8 proti stavu z roku 1918. Naproti tomu počet českých občanských škol v Čechách v téže době vzrostl o 217, v celé republice o 355. Poněvadž tento počet od této doby stoupal dále - zprávy z roku 1922 vykazují pro Čechy samotné 14 nových občanských škol bez menšinových škol - pak jest. dnes proti nejvýše 20 novým německým občanským školám asi 250 nových českých občanských škol. Při tom bydlí v Čechách podle nejnovějšího soupisu lidu přesně dvakrát tolik Čechů jako Němců, avšak poměr občanských škol byl v r. 1920 607 českých k 249 německým, z čehož vyplývá pro Němce zkrácení asi o 50 občanských škol. Nemáme nikterak v úmyslu také skutečně žádati tento počet občanských škol, avšak nezřizují se ani nejnutnější německé občanské školy, ani v oněch místech, kde by byly předpoklady § 2 zákona o menšinových školách, přenesené na školy nemenšinové, na př. v Benešově nad Ploučnicí, Františkových Lázních, Štokách, Frimburku, Nečtinách a j.
Na základě uvedených skutečností tážeme se pana ministra:
1. Jest pan ministr ochoten zakázati předsedům zemských školních rad, aby zrušovali obecné a občanské školy, pokud trvá mimořádný úbytek počtu dítek, způsobený válkou, dále zrušení, nařízená již letošního školního roku opět odvolati a jest ochoten naříditi, aby, konají-li se šetření o trvání jednotřídních škol, byly počítány všechny děti, bydlící v místě, i když pocházejí z cizích obcí a také ony dítky školou povinné, které bydlí v sídle školy, docházejí však do občanské školy nebo do jiné školy výše organisované, a proto, že docházejí do těchto škol, jsou osvobozeny od docházky do své domovské obecné školy?
2. Jest pan ministr ochoten zameziti nynější praksi zemských školních rad, stran změn v rozdělování školních dítek podle učební osnovy jakož i změn, které jsou obcházením § 7, odst. 2 zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n. a naříditi, že se ochrana trvajících tříd, za dnešních poměrů nedostatečná, rozšiřuje tak, že se nařizuje předsedům zemských školních rad, aby automaticky na návrh zemských správních výborů v každém případě s plnou krutostí nerušili trvajících tříd, kde není předpokladu § 7, odst. 2?
3. Zamýšlí pan ministr uznati podle jasného znění a úmyslu zákona ze dne 13. července 1922, č. 226 Sb. z. a n., že § 7, odst. 2 tohoto zákona se vztahuje na všechny již zřízené třídy bez rozdílu, jsou-li stálé nebo prozatímní, a toto mínění v prováděcím nařízení jasně projeviti?
4. Jest pan ministr ochoten upozorniti zemské školní rady, že odporům proti zrušení prozatímních pobočných tříd podle zákona náleží odkládací účinek a naříditi jim, aby jíž provedená uzavření znovu ihned zrušily nebo neprodleně provádění uzavření zastavily?
5. Jest pan ministr ochoten oznámiti tazatelům v nejkratší době, zdali a kolik českých tříd zemské školní rady v letošním školním roce zrušily v poměru k německým třídám?
6. Jest pan ministr ochoten zhoršení stran počítání školních dětí, navedené malým školním zákonem, zmírniti v tom směru, že nařídí, že úplní nebo jednostranní sirotci jsou povinni docházeti do školy v oněch místech, kde jest jejich poručník, nebo jejich pěstounové nebo kde jsou v sirotčinci; dále že se má přihlížeti také na dětí z cizího okrsku, jestliže do své povinné školy musí konati delší a horší cestu? Jest pan ministr ochoten vysloviti tyto změny v prováděcím nařízení k malému školnímu zákonu?
7. Zamýšlí pan ministr pečovati, aby byly konečně zřízeny nejnutnější německé občanské školy, o jejíchž zřízení bylo jíž zažádáno?
V Praze dne 25. dubna 1923.
Čermak, Hillebrand, Hoffmann,
Pohl, dr. Holitscher, Beutel, Palme, Dietl, Jokl, Grünzner, Schuster, Uhl, Roscher, dr. Czech, Kirpal, Deutsch, Blatny, Schäfer, Hackenberg, dr. Haas, Leibl.
X./4178.
Interpelace
poslanců dra Josefa Patejdla, Josefa Davida, Václava Jaši, Martina Oríška, Jana Slavíčka a soudruhů
vládě
pro nestoudný útok časopisu ťStaatswehrŤ proti presidentu republiky, členům vlády a Národního shromáždění a předsedkyni Čsl. Červeného Kříže.
V čísle 23. ve Vídni vycházejícího časopisu ťStaatswehrŤ ze dne 5. června 1923 pod záhlavím ťCharakterkopfe aus der Tschechischen StaatsgalerieŤ byl uveřejněn nestoudný útok proti presidentu republiky Československé, proti zesnulému ministru financí dru Rašínovi, ministru věcí zahraničních dru Benešovi a proti ministru Bechyňovi, dále proti poslancům dru Kramářovi a dru Šrobárovi, proti senátoru Klofáčovi, proti vyslanci Tusarovi a býv. ministru dru Mičurovi, dále proti dceři presidenta republiky dr. Alici Masarykové.
V posledním odstavci ohlašuje další skandalisování.
Dle informací interpelantů tiskne se tento list ve státní tiskárně republiky Rakouské a jest vládou rakouskou subvencován. Takový, v mezinárodních stycích nevídaný postup, odporující v celém světě přijatým zásadám mravností, nemůže zůstati dle našeho názoru bez zakročení, a to tím spíše, když náš stát nejen zachovává vůči representantům republiky Rakouské všestrannou šetrnost, ale byl jedním z prvých, který pomohl půjčkou této republice z hospodářských, nesnází.
Proto se interpelanti táží:
1. Jakým způsobem bylo zakročeno proti nestoudnosti, uveřejněné v časopisu ťStaatswehrŤ ze dne 5. června 1923?
2. Jaké byly žádány garancie od vlády rakouské, že podobné nestoudnosti více se opakovati nebudou?
V Praze dne 27. června 1923.
Dr. Pateidl, David, Jaša, Oríšek, Slavíček,
Prášek, H. Bergmann, Mikuláš, Ježek, Podzimková, Sladký, Ulrich, Laube, dr. Uhlíř, Zeminová, Špatný, Hrušovský, Pelikán, Netolický, Langr, Trnobranský, Aster, inž. Záhorský.
XI./4178.
Interpelace
poslanců dra Josefa Patejdla, Josefa Davida, Václava Jaši, Martina Oríška, Jana Slavíčka a spol.
vládě
pro útoky na presidenta republiky brožurou ťBěda nám a našim dětemŤ, sepsanou a vydanou jakýmsi Frant. Vychodilem a vytisknutou Obchodním Organisátorem Akciovou společností v Českých Budějovicích.
Pod názvem ťBěda nám a naším dětemŤ byla vydána v Českých Budějovicích brožura jakéhosi Frant. Vychodila, v níž napadány jsou nejsurovějším a nejhanebnějším způsobem přední osobností našeho státu a veřejného života, s úmyslem poškoditi je na cti a vážnosti. Hanbíme se uváděti některé částí z této knihy doslovně a poznamenáváme jen, že po otisknutí některých častí z této knihy v časopise ťStráž liduŤ v Čes. Budějovicích byla brožura jmenovaná státním zastupitelstvím zkonfiskována. Vzhledem k tomu, že rozšiřováním této hanebné brožury byly způsobeny značné mravní škody dokud nebyla zkonfiskována a že po konfiskací skoro vůbec koluje a jest rozšiřována, táží se podepsaní:
1. Jak se mohlo státi, že státní zastupitelství a bezpečnostní úřady v Čes. Budějovicích včas při tištění brožury, což jistě při náležité bdělosti nemohlo ujíti pozorností, takový pamflet nezamezily?
2. Jaká opatření učinila vláda, aby případ byl rychle a důkladně vyšetřen, aby pohnáni byli k zodpovědnosti všichni ti, kdož se provinili proti zákonu i ti, kdož ledabylým konáním úřední povinností vydání a rozšíření nepřímo zavinili, a jaká opatření učinila vláda, aby pro příště podobné věci se neopakovaly?
V Praze dne 28. června 1923.
Dr. Pateidl, David, Jaša, Oríšek, Slavíček,
Sladký, Hrušovský, Saidl, Zeminová, dr. Uhlíř, Špatný, Netolický, Langr, Ježek, Podzimková, Mikuláš, inž. Záhorský, Laube, Buříval, Prášek, H. Bergmann, Pechmanová, Trnobranský.
XII./4178 (překlad).
Interpelace
poslanců Kirpalové, Beutela, Schweichharta a druhů
ministrovi vnitra
o zákazu volnomyšlenkářské schůze v Trmicích.
Místní skupina volnomyšlenkářského svazu v republice Československé v Trmicích zamýšlela při svěcení zvonu dne 12. května uspořádati tam veřejnou schůzi, aby zaujala k tomuto aktu stanovisko.
Nepochopitelným způsobem, zřejmě proti právu a zákonu, byla tato schůze zakázána tímto nálezem ústecké okresní politické správy:
ťOkresní politická správa v Ústí n./L.
Č. 28424.
Dne 12. května 1923.
Panu Ludvíku Muckovi, předsedovi volnomyšlenkářského svazu místní skupiny trmické v
Trmicích.
Ohlášení Vaší schůze na den 13. května 1923 v Trmicích neberu na vědomí a se zřetelem na zachování pokoje a řádu její konání zakazuji.
Proti tomuto nálezu můžete se odvolati do 8 dnů k zemské politické správě v Praze, kteréžto odvolání jest podati u okresní politické správy v Ústí n. L.
Ministerský rada:
V z. (Podpis nečitelný).Ť
Tento zákaz jest zřejmou ochotou ke klerikálním vrstvám a jest v příkrém rozporu se zásadou rovnoprávnosti všech státních občanů v mezích zákona svobodně se vyjadřovati slovem a písmem.
Pokoj a řád nebyl by ovšem porušen, kdyby se byla zamýšlená schůze konala, a nedostává se naprosto důkazů pro tvrzení opačné.
Tážeme se tedy pana ministra vnitra:
Ví o tomto nanejvýš jednostranném chování ústecké okresní politické správy a jest ochoten i neklerikálním vrstvám v takových a podobných případech energicky uhájiti zákonem zaručené právo svobodného projevu mínění?
V Praze dne 28. června 1923.
Kirpal, Beutel, Schweichhart,
Hoffmann, Hackenberg, Uhl, Häusler, Kaufmann, Pohl, Taub, Schuster, Čermak, Dietl, Deutsch, Hirsch, dr. Czech, dr. Holitscher, dr. Haas, R. Fischer, Blatny, Leibl.
XIII./4178 (překlad).
Interpelace
poslanců Kostky, dra Kafky a druhů
ministrovi obchodu a ministrovi pro věci zahraniční
o obchodně-politických stycích mezi Československem a Rumunskem.
Královská rumunská vláda vydala zákon, jenž velmi citelně poškozuje zájmy zdejšího vývozního obchodu. Zákon ustanovuje, že se pro všechny dluhy, které povstaly přede dnem 1. ledna 1922 a měly býti placeny v dobrých měnách, musí poskytnouti platební lhůta 12letá. Dluh má býti zaplacen tak, že dlužník zaplatí věřitelovi ročně 3.33% jako umořovací splátku s 4% úroky. Po 4 létech se tyto roční splátky, jestliže se kurs její do té doby zlepší, zvýší. Rozhodně však se doba, kdy bude dluh splacen ustanovuje na 12 let. Tento zákon jest těžkým poškozením našeho vývozu a může podnítiti státy s méně cennou valutou k stejným opatřením. Poněvadž již byly našemu vývozu způsobeny těžké škody na rumunském trhu ztížením dovozu, zvýšením cla atp., a výše zmíněný zákon jest zřejmě způsobilý, aby zničil podle ní zbytek vzájemné důvěry, aniž by byla naše vláda učinila účinná vzájemná opatření, táží se podepsaní pana ministra obchodu, jakož i pana ministra pro věci zahraniční:
1. Jakých opatření se hodlá vláda chopiti, aby se vysvětlilo vrstvám, majícím zájem na hospodářském životě Rumunska, že podobná zákonitá ustanovení, jež jsou paškvilem důvěry a víry v mezistátním hospodářském styku, musejí býti způsobilá, aby trvale poškozovala a rušila obchodní styky mezi Rumunskem a zeměmi, do nichž a z nichž se tam vyváží a dováží, takže by z toho musily pro to nutně vyplynouti nejtěžší hospodářské následky a škody nejen pro země do Rumunska dovážející, nýbrž i pro tento stát?
2. Jest vláda ochotna zvýšenou měrou zdůrazniti tyto mezistátní podklady a přesný požadavek, aby uvedený zákon byl zrušen, tím, že v nejkrajnějším případě také Československo v dorozumění s ostatními dovozními zeměmi pohrozí Rumunsku obchodně-politickými donucovacími opatřeními?
V Praze dne 28. června 1923.
Kostka, dr. Kafka,
Křepek, J. Fischer, Windirsch, Schubert, dr. W. Feierfeil, dr. Luschka, Bobek, Mark, Zierhut, Pittinger, Schälzky, Böhr, dr. Lodgman, dr. Medinger, dr. Brunar, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda, Kraus, dr. Peterslika.
XIV./4178 (překlad).
Interpelace
poslanců Kostky, dra Kafky a druhů
ministrovi financí,
že bankovní úřad ministerstva financí porušuje jazykový zákon.
Kterási firma v severních Čechách dostala několikráte od bankovního úřadu ministerstva financí české návěští, že v její prospěch byla připsána dobrá valuta a poté, odvolávajíc se na jazykový zákon, žádala o německé přípisy. Potom dostala takovouto odpověď:
ťBankovní úřad ministerstva financí v Praze.
Ústředna Dr. S/Jn.
V Praze dne 14. června 1923.
Na Váš přípis ze dne 11. t. m. oznamujeme, že náš dopis ze dne 30. m. m. se vztahuje na vývozní valutu, která nám za Vás skutečně byla odevzdána a jest tedy pouhým šablonovitým potvrzením. Jest ve Vašem zájmu, abyste prostý obsah tohoto přepisu v českém jazyce vzali na vědomí, poněvadž jinak bychom byli nuceni, od zasílání těchto potvrzení upustiti.
Bankovní úřad ministerstva financí,
devisní oddělení.Ť
I když bankovní úřad není povinen zasílati návěští, přes to jest tímto úředním prohlášením ze zřetelem na jazykový zákon porušena zákonem zaručená rovnoprávnost všech občanů.
Podepsaní se tedy táží pana ministra financí:
1. Ví pan ministr financí o postupu bankovního úřadu ministerstva financí, jenž odporuje jazykovému zákonu?
2. Co zamýšlí pan ministr podniknouti, aby zabránil tomuto svrchu uvedenému nedostatku?
V Praze dne 28. června 1923.
Kostka, dr. Kafka,
Zierhut, Schälzky, Mark, dr. Petersilka, J. Fischer, Windirsch, dr. Luschka. Schubert, Křepek, dr. W. Feierfeil, Böhr, Bobek, dr. Lodgman, dr. Brunar, dr. Medinger, dr. Keibl, dr. Radda, dr. E. Feyerfeil, Kraus, Pittinger.
XV./4178.
Interpelace
poslance Josefa Skaláka a soudruhů
ministrovi vnitra
o konfiskaci časopisu ťRudé PrávoŤ v Praze.
Ústavou republiky Československé zaručena jest každému občanu úplnost projevu názorů slovem, tiskem i obrazem. V listech jedné z největších stran tohoto státu, v tisku dělnictva představujícího samý základ státu, nesmí se objeviti ani jedno volnější slovo. Celonárodní hanbou jest věčné konfiskování projevů ťsvobodnýchŤ občanů. Novým dokladem tohoto censorského řádění jest konfiskace ústředního orgánu komunistické strany ťRudého PrávaŤ ze dne 28. června 1923 č. 148, kde bylo zabaveno z úvodního článku poslance Krebicha toto:
Přímo pýchou mohl by nás naplniti požadavek po ťvyloučení násilné revoluce směřující ke změně ústavních základů státu.Ť Že my komunisté máme tolik moci a vlivu na dějiny, že z nich můžeme podle naší libovůle vyloučit anebo do nich strkat ťnásilnou revoluciŤ, na to jsme ani sami nepřišli. Škoda, že nevíme, jak si pisatel článků ťP. L.Ť představuje revoluci, jak podle něho vypadá násilná a nenásilná revoluce a co je u něho násilím. Že pro dobu ťsblíženíŤ s vůdci vládních socialistů nelze provésti revolucí a že při provedení revoluce přestalo by toto sblížení, o tom jsme trž skoro přesvědčeni, ačkoliv jsme z účastí bulharských sociálních demokratů na vojenském násilném puči čerpali opět naději, že sociální demokraté nejsou přece bezpodmínečnými odpůrci revoluce a násilí. Či schvalují revoluci a násilí jenom tehdy, když se toto ťzloŤ neuplatní ve službě třídního boje proletářského? Snad bychom se mohli sblížiti touto formulí: Nejsme pro více násilí vůči buržoasii, než se ho už při součinnosti a se schválením sociálních demokratů užívala a pro veškeré případy připravuje a chystá proti dělníkům. A v rámci součinnosti všech dělnických stran nebudeme pro jiné změny ústavních základů státu než pro ty, které bude žádati většina dělníků. Pro nezměněné zachování ústavu československé republiky a ani pro existenci toho státu až dokonce světa převzíti záruku, na to jsme příliš poctiví.
V tomtéž čísle zabavena celá lokálka:
Pan Ehrenfeld, guvernér Podkarpatské Rusi, se činí. Podkarpatská Rus jest černou pevninou Československé republiky, takovým malým pašalíkem středoevropského vydání, skutečnou kolonií, v níž řádí nejsurovější despotism úředníků a nejhrubší korupce. To, co se děje v Podkarpatské Rusi, jest nemožné i v poměrech poslední středoamerické republiky, pověstné svou míšeneckou a negerskou ťkulturouŤ. Podkarpatská Rus jest územím, v němž vzdor jasnému znění mírových smluv, našim vlastencům tak nedotknutelných, nebyly do dnešního dne ani provedeny volby do autonomního sněmu. Podkarpatská Rus jest ubohá země, kde lid jest olupován i o ta práva, jež mu dávali milostivě i maďarští džentrici, jest to země, v níž lid umírá hlady. Guvernér Ehrenfeld nejnověji závidí asi svému kamarádu, rakouskému špiclovi košickému Klímovy, jeho vavříny. V neděli dal rozehnati žandárskými revolvery krajskou konferenci komunistické strany v Užhorodě. Tento naprosto nezákonný zákrok pana guvernéra Ehrenfelda má svůj původ v důvěrných vládních pokynech, jimiž se ukládá úřadům republiky, aby ťpůsobilyŤ na smýšlení voličstva, na průběh voleb do obcí tak, aby byla zajištěna většina státotvorná a potlačeny všechny živly státu nepřátelské. Vláda, jež takovéto příkazy svým úředníkům dává, nechť nezapomíná na to, že tyto fašistické buňky v jejich úřadech á la Gajda, Klíma a Ehrenfeld, jednou vykašlou se i na její ťdemokratickouŤ autoritu a budou raději poslouchati pokynů dra Kramáře z Marianské bašty. Potom členu vlády, panu ministru Benešovi, bylo by jistě možná dobré dělnictvo, jež dnes jako člen vlády dává štváti podobnými stvůrami, jako jsou Klíma a Ehrenfeld. Ale všeho do času!
Ptáme se pana ministra:
Jak dlouho nechá ještě beztrestně poškozovati dělnický tisk, porušovati ústavní zákony a rušiti tak veřejný pokoj a pořádek?
V Praze dme 28. června 1923.
J. Skalák,
Merta, Kreibich, Mikulíček, Malá, Nagy, Blažek, Rouček, Haken, Darula, Burian, Svetlik, Bubník, dr. Šmeral, Teska, Kunst, Toužil, Houser, Kučera, Krejčí, Warmbrunn, Tausik, J. Kříž, Koutný.
XVI./4178 (překlad).
Interpelace
poslanců Hillebranda, Roschera a druhů
ministrovi železnic
o odnětí úlev domácím tkalcům.
Domácí tkalci v okrese ašském měli dosud tu úlevu, že mohli bezplatně dopravovati polotovary, potřebné k výrobě hotového zboží z Aše do stanice ašsko-rosbašské železnice, nejbližší bydlišti onoho tkalce a nazpět hotové zboží ze svého místa do Aše.
Od několika týdnů byla tato výhoda zcela náhle zrušena, domácí tkalci musejí, nechtějí-li konati cestu ze svého bydliště do Aše, často dalekou, své koše se zbožím podávati jako zavazadla a sami platiti za ně dopravní poplatek; ano byly již i uloženy tresty, když tkalcova žena neznající nové prakse dala svůj koš s hotovým zbožím nebo s polotovary do zavazadlového vozu dráhy, a nepodala ho dříve ve vší formě jako zavazadla. Bída ašských domácích tkalců byla odjakživa příslovečná. Co tedy znamená odnětí výše zmíněné výhody a povinnost, vynakládati takové platy pro tyto chudáky, kteří dnes nemají týdenního příjmu často ani 60-70 Kč, zajisté nemusíme vykládati. Aby se však nemohlo řečené výhody snadno zneužívati, pro to byla postačitelná záruka, ježto osoby, které se dožadovaly této výhody, musily míti při sobě legitimaci, řádně opatřenou fotografií, aby se mohly vykázati, že jsou skutečně domácími tkalci. Že tato výhoda byla zrušena, nebylo tedy nikterak nutným opatřením, nýbrž pociťuje se jako těžce snesitelná krutost.
Tážeme se pana ministra:
Co bylo příčinou, aby se bída domácích tkalců ašského okresu stala ještě beznadějnější výše uvedeným odnětím starého práva?
Jest pan ministr ochoten naříditi, aby se znovu zavedla stará prakse?
V Praze dne 27. června 1923.
Hillebrand, Roscher,
Taub, dr. Czech, Hackenberg, Hirsch, R. Fischer, Beutel, Leibl, Blatny, Kirpal, Häusler, Heeger, Deutsch, Čermak, Schweichhart, Hoffmann, Pohl. Palme, Schuster, Hausmann, dr. Holitscher.