XI/4082 (původní znění),
Odpověď
ministra pro zásobování lidu na interpelaci poslance dra Körmendy - Ékesa a soudruhů o vymáhání peněžitých pokut, uložených pro nedodané obilní kontingenty (tisk 3862/I).
Dle § 2, vlád, nařízení ze dne 30, června 1921, č" 224 Sb. z. a n., měla býti povinná dávka obilní, uložená jednotlivým producentům, odevzdána plně nejdéle do konce ledna 1922. Po uplynutí této doby mohly županské úřady ve smyslu § 3, téhož nařízení předepsati producentům, nedodavším povinnou dávku, 1.000 Kč náhradou za každý neodevzdaný q obilí.
Hospodářský úřad pro Slovensko v Bratislavě však vzhledem ku všeobecným hospodářským poměrům na Slovensku a vzhledem k menší pohotovosti podřízených úřadů zahájil akci vymáhání náhrad teprve v květnu 1922, aby tak poskytl producentům z okresů s opožděnou žní možnost dodávkové povinnosti dostáti i po: stanovené lhůtě.
Rolníku Jamu Polenčárovi z obce Čečejovice (okres Moldava), předepsala okresní repartiční komise v Moldavě na základě výměry orné půdy (65 k. j. = 37,44 ha) ve smyslu § 1, shora cit, vlád. nař. povinnou dávku ve výši 40.40 q ušlechtilého obilí, kteráž dávka odpovídá přesně cit, nařízení.
Proti tomuto předpisu měl Polenčár možnost odvolati se během tří dnů ke slúžnovskému úřadu a proti jeho rozhodnutí během 8 dnů k Hospodářskému úřadu pro Slovensko v Bratislavě. První možnosti také skutečně Polenčár užil, odvolal se ke slúžnovskému úřadu v Moldavě, který odvolání jeho dne 20. května 1922 pod č. j. 5820 zamítl, jako neodůvodněné a poučil Polenčára o možnosti dalšího odvolání. Polenčár však dalšího opravného prostředku neužil, důvodů, které by event. způsobily snížení kontingentu neuplatnil, čímž nabyl rozkaz na dodání právní moci. Poněvadž pak Polenčár na povinnou dávku neodvedl ničeho, předepsal mu županský úřad v Košicích dne 15. května 1922 pod č. j. 8254 ve smyslu platných nařízení náhradu ve výši 40.400 Kč. Náhrada tato, ač nebylo na ní něčeho zaplaceno, nebyla dosud exekučně vymáhána. Hospodářský úřad pro Slovensko provedení všech exekucí totiž zastavil, uloživ všem slúžnovským úřadům, aby provedly řízení ve smyslu výnosu ministerstva pro zásobování lidu v Praze ze dne 23. prosince 1922, č. j. 32148/6549, dle kterého může býti producentům, kteří předepsanou jim dávku neodvedli z omluvitelných důvodů, snížena náhrada za 1 q až na 100.- Kč.
Totéž, co uvedeno jest u Polenčára, platí i v případě Magočiho, který rovněž nevyčerpal všech právních prostředků opravných proti předpisu povinné dávky. Ježto na kontingent neodevzdal ničeho, byla mu předepsána náhrada Kč 49.200.-.
Tvrzená 70% živelní pohroma v roce 1920 a rekvisice v roce 1920 prováděné ve smyslu tehdy platných nařízení Zemským obilním ústavem v Bratislavě nemohly ovšem býti vzaty v úvahu v hospodářském období 1921/1922, nehledě ani k tomu, že nebyly - jak shora uvedeno - vůbec uplatňovány.
Malorolníkům v obci Makrovice nebyla předepsána náhrada za nedodané obilí vůbec, nýbrž jen jednomu velkostatkáři v obnose 20.910 Kč připadající na neodevzdané množství z předepsaných 120 q.
Rovněž tak v obci Buzita předepsána náhrada jen ve čtyřech případech na celkový obnos 108.240 Kč, z čehož je zřejmo, že se nejednalo o malorolníky. Hospodářský úřad pro Slovensko v Bratislavě zkoumal údaje podaných odvolání vždy s největší svědomitostí a v případech, kde byly shledány důvody zřetele hodné zjednal nápravu. Ovšem v případech - jako na příkl. v interpelaci uvedených - nemohl svého práva přezkoušení použíti, poněvadž producenti někdy z neznalosti, někdy i z přímého odporu úřední vyzvání ignorovali, lhůty dané jim k opravným prostředkům promeškali a tím sami sobě event. škodu způsobili. Ministerstvo pro zásobování lidu, jsouc si vědomo, že opatření, o nichž zpředu zmínka se činí, postačí, aby ukládání a vymáhání náhrad (pokut) za nedodané kontingenty - po případném jich zrevidování - dála se na základě zpředu zmíněného výnosu co nejspravedlivěji, nečiní nějakých jiných dalších opatření.
V Praze dne 9, března 1923,
Za ochuravělého ministra pro zásobování lidu:
ministr pošt a telegrafů:
Tučný, v. r.
XII/4082 (původní zněni).
Odpověď
vlády
na interpelace poslanců dra Spiny, Röttela a druhů, že finanční strážník Pešina ze stanice hornolipecké, inspektorátu králického, v noci ze dne 4. na 5. listopadu min. roku zastřelil státního příslušníka prý pro podloudnictví a poslanců Heegera, Uhla, Schäfera, Häuslera a druhů, že čeští fin. strážníci na hranici Heřmanice - Neissbach samovolně užili střelné zbraně a zabili několik lesních dělníků (tisk 3853/XXVIII a 3862/XIV).
V noci na 5, listopadu 1922 konal strážmistr pohr. fin. stráže Felix Pešina z Horní Lipky službu u Heřmanic, v místě t. zv. ťZlodějské stezkyŤ (ťDiebsteigŤ), společně s vrch. strážmistrem Mokrým a strážmistrem Blechou, kteří však byli v rozestavené číhané asi po 200 krocích od sebe vzdáleni, takže Pešina byl asi o 2. hod. noční postaven sám poblíže výše zmíněné cesty. Asi o půl 3. hod. noční zaslechl Pešina podle svého soudního svědectví směrem od pruské hranice hovor a povykování, pročež vyšel na cestu a schoval se v lese. Odtud spatřil přicházeti asi 5 mužů v houfu, v nichž později byli zjištěni František Bierent, Rudolf Rotter, František Harbich, Josef Kašpárek a Josef Kratzer. Když se jmenovaní k němu přiblížili na vzdálenost asi 12 kroků, vystoupil z úkrytu a vyzval je dle předpisu, aby se zastavili. Tu všichni vrhli se na něho a počali naň útočiti. Ustupoval proto asi 15 kroků ku hromadě kamenů a znovu vyzval útočníky, aby se zastavili. Zde se na něho všichni vrhli, při čemž byl Pešina udeřen do levého ramene tupým předmětem. Pro stálé útoky nemohl Pešina, jak udává, dáti znamení nejblíže stojícímu strážmistru Blechovi a chtěje zastrašiti útočníky, vystřelil výstražnou ránu do vzduchu a současně ustoupil asi dva kroky. Útočníci chystali se na něho však dále útočiti a když Pešina zpozoroval, že jeden z nich činí pohyb, jako by chtěl po něm střeliti, vystřelil sám do zástupu, aniž by byl na někoho mířil, Mimo to zaslechl hlasy dalších blížících se chodců, načež vystřelil po druhé. Zatím zpozoroval jednoho muže, kterak se strany na něho útočí holí a vystřelil proto třetí ránu.
Těmito výstřely, jak později bylo zjištěno strážmistrem Pešinou, vrch. strážmistrem Mokrým a strážmistrem Blechou, kteří, přivoláni střelbou a světelným znamením, jež Pešina dával elektrickou svítilnou, přispěchali na místo činu, byl František Bierent usmrcen, střelen byv do prsou, Rudolf Rotter smrtelně zraněn, zasažen byv do břicha a František Harbich těžce na rameni poraněn. Ostatní dali se na útěk a rovněž raněný Harbich prchl z místa činu. U zmíněných mužů bylo pozastaveno cizozemské zboží v celkové váze 28 kg sestávající ze smaltovaného a plechového nádobí, čokolády, doutníků, koření a různého jiného zboží.
Hned po činu zjistil vrch. strážmistr Mokrý, že u pravé ruky mrtvoly Bierentovy ležela opakovací pistole systému Mauserova, ostře nabitá s 5 náboji v zásobníku a 1 náboj, jenž snad selhal, leže uskřípnut polovicí v komoře, takže z pistole nebylo možno vystřeliti. Dále tu ležely dvě hole, dva tlumoky a láhev kořalky.
Zatím došli po zmíněné stezce na místo činu další čtyři občané a to Václav Vogel, Jan Vogel, Richard Buhl a František Vogel kteří nekladli odporu a byli finanční stráží propuštěni, jelikož neměli žádného cizozemského zboží.
Velitel hlídky vrch. strážmistr Mokrý zjistiv, co se stalo běžel ihned do blízké chalupy Jana Beckera kde žádal o poskytnutí místa pro raněného. Tento však zdráhal se dveře otevříti, obávaje se přepadení lupiči a teprve když Mokrý přivolal ze vzdálenějšího statku Josefa Olbricha, otevřel Becker a poskytl přístřeší a ošetření raněnému Rotterovi, který za pomoci svých druhů by tam donesen a tam ošetřen. Současně odeslal Mokrý strážmistra Pešinu k starostovi obce heřmanické a strážmistra Blechu do města Králík pro lékaře s příkazem, aby zároveň vyrozuměl o případu přednostu v inspektorátu pohr. finanční stráže a četnictvo. Na to prohledával Mokrý okolí, avšak raněného Harbicha nenalezl, Bratří Voglovi a Buhl potvrdili sice, že hned po činu zraněného Harbicha našli a že ho chtěli rovněž dopraviti do bytu domkáře Beckera, že jim však fin. strážníci v tom zabránili pohrůžkou, že budou stříleti. Fin. strážníci naproti tomu však úplně věrohodně prohlásili, že pro velkou vichřici nemohli poznati, že jmenovaní zraněného Harbicha našli a že naopak měli za to, že snad tito chtějí ve svých útocích pokračovati a proto prý je vyzvali, aby se od místa činu ihned vzdálili, jinak, že bude stříleno. Raněný Harbich byl nalezen asi o 6. hod, ranní obecním starostou Schwarzem a rolníkem Olbrichem, kteří jej rovněž zanesli do chalupy Beckerovy.
Před 7. hodinou ranní dostavilo se na msto činu četnictvo, přednosta inspektorátu pohraniční fin. stráže a lékař, který oběma raněným poskytl pomoc a nařídil, aby byli dopraveni do nemocnice v Červené Vodě na Moravě, kde Rotter dne 6 listopadu 1922 zemřel, Zraněnému Harbichovi bylo amputováno ve zmíněné nemocnici levé rameno. Soudní komise dostavila se na msto činu o půl 10, hod, dopolední a předsevzala soudní ohledání a předběžné šetření.
K tvrzení interpelace poslanců dra Spiny a druhů že pruská pohraniční kontrola v Bolišově jmenované důkladně na těle prohledala a pak je bez překážky propustila uvádíme, že raněný Harbich tvrdil při výslechu s naprostou určitostí, že se s pruskými pohraničními orgány nesetkali a od nich revidováni nebyli. Též výpovědi ostatních si v tom směru odporují. Ostatně nezdá se býti tato okolnost rozhodující pro posouzení případu, ježto jmenovaní mohli si zboží i zbraň opatřiti až po prohlídce pruskými orgány.
Že by byl strážmistr Pešina střílel na školní děti není finanční správě známo. Pouze obecní úřad v Horní Lipce sdělil během soudního vyšetřování že se o Pešinovi vypravovalo, že jednou sedmkrát za šestiletým hochem střílel, takže i jiné osoby tímto jednáním byly vydány v nebezpečí. Státnímu zastupitelstvu v Hradci Králové bylo bližší vyšetření tohoto případu nařízeno.
Vzhledem k tomu, že František Harbich, Jan Vogel, František Vogel, Richard Buhl, Václav Vogel, Josef Kratzer a Josef Kašpárek sami udali, že různé zboží z Německa do Čech podloudně dopravili, dále, že vede mrtvoly Bierentovy byla, jak výše již řečeno, nalezena nabitá pistole a konečně vzhledem k tomu, že jmenovaní, jsouce sami podezřelí z trestného činu, byli méně věrohodnými, nebylo možno zodpovídání obviněného strážmistra pohraniční fin. stráže Felixe Pešiny, že použil střelné zbraně v krajní sebeobraně, vyvrátiti a bylo proto trestní řízení pro přečin proti bezpečnosti života proti němu zavedené zastaveno.
Vzhledem k tuto uvedeným okolnostem neshledává ani finanční správa důvodu, aby proti jmenovanému zakročeno bylo cestou disciplinární. Podotýká se, že jmenovaný byl ihned přesazen na jiné služební místo.
S ohledem k tomu, že výše jmenovaní svoji smrt resp. těžké poranění přivodili si svým protizákonným jednáním, nemůže vláda vzíti na se závazek, aby se postarala o příslušníky a pozůstalé po zabitých.
Rovněž není důvodu, aby zmínění fin. strážnici, z nichž jeden jest německé národnosti, byli potrestáni pro své chování k těžce raněným, ježto zachovali se v daném případě úplně dle předpisu a neposkytnutí pomoci raněnému Františku Harbichovi zaviněno bylo pouze nedorozuměním.
Konečně podotýkáme, že tajné instrukce o přísnějším užívání zbraní nebyly pro pohraniční finanční stráž vydány.
V Praze dne 2. března 1923.
Náměstek předsedy vlády:
J. Malypetr v. r.
Ministr spravedlnosti:
Dr. Dolanský, v. r.
Ministr financí:
Inž. Bečka v. r.
XIII/4082 (původní zněni).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci poslanců Hillebranda, Schustera, Beutela a druhů o zdražení osobních sazeb na tratích Karlovy Vary - Mariánské Lázně, Tršnice - Schönbach, Ústí nad Labem - Bílina atd. (tisk 3995/XV).
Na uvedenou interpelaci dovoluji si odpověděti jak následuje:
Zvýšení jízdného o 50% (žákovských měsíčních lístků o 25%) zavedeno bylo od 1. ledna 1923 na místních drahách Karlovy Vary - Mariánské Lázně a Tršnice - Vildštein - Schönbach ministerstvem železnic proto, že obě tyto místní dráhy vykazovaly za rok 1921 a 1922 značně nepříznivé výsledky finanční. Místní dráha Mariánské Lázně - Karlovy Vary, jež byla až do roku 1921 stále aktivní, vykazuje za rok 1921 pro všeobecnou stagnaci hospodářskou provozní schodek 4,117.939.15 Kč a pro rok 1922 téměř 6,170.000 Kč a místní dráha Tršnice - Vildštein - Schönbach, jež byla již v roce. 1921 pasivní, vykazuje pro rok 1922 provozní schodek kolem 340,000 Kč zadlužení z titulu garancie vzrostlo u těchto místních drah do značné výše, takže finance státu a země jsou tím přílišně zatěžovány.
K zvýšení osobního tarifu rozhodlo se ministerstvo železnic z toho důvodu, že nákladní tarify by dalšího zvýšení již nesnesly, při čemž padá v úvahu i ta okolnost, že pro hospodářský život mají daleko větší význam nákladní tarify, jichž další zvyšování by ohrožovalo event. výrobní podmínky a mělo opět za následek zvyš ování cen veškerých potřeb.
U ostatních místních drah, které jsou státem nebo zemí garantovány, bylo zvýšení jízdného zavedeno již od 1. ledna 1922, vyjmuty byly pouze dráhy, jichž finanční stav zvýšení nevyžadoval.
Pokud jde o trať býv. ústecko - teplické dráhy Ústí nad Labem Bílina, převzaté dnem 1. ledna 1923 do státního provozu, zůstaly na jízdní ceny nejen nezměněny, nýbrž byly na ni zavedeny i mnohé výhody platné na tratích československých státních drah, jako rozšíření platnosti o používáni dělnických výhod pro duševní zaměstnance, výhody pro školy, traťové jízdenky a j.
V Praze dne 23. března 1923.
Ministr železnic:
v z. Tučný, v. r.
XIV/4082 (původní zněni).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance Krause a druhů, zda vklady peněžní uložené v Československu budou se Čechům, žijícím ve Vídni, vypláceti, nehledě k jejich státnímu občanství (tisk 3967/IX).
O slibech vídenským Čechům " že, jejich peněžní vklady, uložené v Československu budou jim vyplaceny v československé měně, není mi vůbec ničeho známo.
Podle platného práva nebylo by ani, přípustno otázku tuto řešiti jednostranným zásahem ministerstva financí.
Nařízením ze dne 1. dubna 1919 č. 167 Sb 2.a n., bylo zakázáno platiti v korunách čsl. účty (čímž rozumí se veškeré pohledávky peněžní včetně vkladů), jichž majitelé (věřitelé) jsou na, územ bývalé monarchie, ale mimo obvod republiky Československé
Nařízení toto, pojato byvši jako, odst. 2, § 6. do měnového zákona ze dne 10. dubna 1919, č. 18 7 Sb. z. a n., může tudíž býti změněno toliko zákonem.
K takovému opatření jest vláda zmocněna § 7. zákona ze dne 30, června 1922, č. 207 Sb. z. a n., avšak jen podle postupu mezinárodních jednáni o vyrovnání pohledávek a závazků vzniklých ve starých korunách.
Předpokládá tedy takové nařízení mezistátní smlouvu.
Vyjednávání o úpravě zmíněných pohledávek a závazků se všemi státy, tedy též s Rakouskem, s nímž zatím učiněna byla předběžná úmluva o soupisu těchto pohledávek a závazků (nař. ze dne 7. srpna 1922, č. 265 Sb. z. a n.,) - spočívá však jedině na zásadě bydliště věřitelova a dlužníkova v den měnové rozluky. Zásada tato jest shodna s citovaným nařízením č. 167 z roku 1919 a ovládá také veškeré naše dosavadní předpisy měnové.
Otázka státního příslušenství nebo národnosti nemůže tedy vůbec býti rozhodnou.
V Praze dne 18. března 1923.
Ministr financí:
Inž. B. Bečka, v. r.
XV/4082 (původní zněni).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci poslance Krause a druhů o zřízení řádného železničního spojení severních Čech hlavně s Prahou a o vybudování a zvětšeni nádraží, aby se zamezilo neštěstím zaviněným smíšenou do
pravou osob (tisk 3781/IX).
K zodpovědění tohoto dotazu dovoluji si uvésti toto: Na trati Praha Wils. nádr. - Georgswalde Ebersbach jezdí dnes dvě rychlíkové dvojice.
Všechny čtyři rychlíky jakož i veškeré na trati Bakov - Georgswalde - Ebersbach jezdící osobní vlaky mají z Röhrsdortu vlakové spojení s Cvikovem v obou směrech. Výjimku činí osobní vlak čís. 615.
Na trati Röhrsdorf - Něm. Jablonné jezdí nyní v úseku Röhrsdorf - Cvikov 7, v úseku Cvikov Něm. Jablonné 4 dvojice smíšených vlaků. Další rozmnožení osobní dopravy, jakož i prodloužení večerního vlaku z Cvikova do Něm. Jablonného by vyžadovalo zařízení noční dopravy v tomto úseku, s čímž spojená vydání by dojista byla neúměrna k získanému příjmu.
Na místní dráze Rumburk - Dolní Mikulášovice - Sebnice jezdí v úseku Rumburk - Dolní Einsiedel 7 dvojic vlaků s osobní dopravou, k nimž druží se ještě v úseku Rumburk - Šluknov jeden vlak každodenní, kromě jedné dvojice, jezdící v letních měsících o nedělích a svátcích. V úseku mezi Dolním Einsiedlem a Sebnicí jezdí 8 vlaků.
Touto úpravou jízdního řádu jest vyhověno v mezích pohotových prostředků veškerým potřebám obyvatelstva.
Další zhuštěni osobní dopravy nedovoluje jednak stav pohotových prostředků, jednak ohledy na hospodářský stav.
Aby byly odstraněny závady ve stanici Chřibská - Teichstadt, vypracovalo již ředitelství státních drah v Hradci Králové potřebný projekt, který bude co nejdříve předmětem dalších úředních jednání.
Pro přestavbu stanice Röhrsdorf byly již rovněž učiněny potřebné přípravné kroky, které budou pokud to dovolí finanční prostředky - náležitě urychleny.
Závady ve stanici Tannenberk jsou rázu podružného a na odstranění jich bude lze pomýšleti teprve tehdy, až budou provedeny práce na stanicích výše jmenovaných. Zastávka Pod hrází (Thammühl) byla zřízena již za bývalé správy železniční dle všeobecných podmínek o zřizování zastávek nákladem zájemníků a tito se zavázali, že ponesou i její budoucí rozšíření a udržovací náklady. Pokud tedy potřeba doplnění stavebního zařízení této zastávky postavením záchodu byla by nutnou, mohlo by se tak státi se zřetelem k závazku zájemníků jen na jich náklad.
Výlohy za udržování osvětlování a čistění této zastávky byly zájemníkům (okrašlovací spolek v Pod hrází) paušalovány dle cen platných v roce 1917. Ježto však od té doby drahotní poměry valně se změnily, jest počin ředitelství státních drah v Hradci Králové, směřující k zvýšení tohoto paušálu na míru, odpovídající dnešním poměrům, správný a odůvodněný. Převzetí výloh udržovacích státními drahami nelze zde doporučiti, ježto by tím opuštěna byla zásada, aby náklady zřizování zastávek, které slouží místním zájmům, hrazeny byly dotyčnými zájemníky. Nádražní budova v České Lípě stane se rovněž předmětem přestavby v blízké době. Prozatím nutno vyčkati, jaké důsledky bude míti sloučeni služby v této stanici pro dráhy státní a pro býv. dráhu Ústecko - Teplickou.
V Praze dne 15 února 1923
Ministr železnic:
Stříbrný, v. r.
XVI/4082.
Odpověď
ministra vnitra
na interpelaci poslance Josefa Skaláka
a soudr.
o rozpuštění ťDělnické Tělocvičné JednotyŤ ve Vonoklasech
(tisk 3995/VII).
V tom, že ťDělnická Tělocvičná JednotaŤ ve Vonoklasech byla pro korporativní účast na politickém táboru lidu a proto, že používala kroje, odznaku a názvu F. D. T. J. úředně rozpuštěna, nelze spatřovati porušení §u 113 ústavní listiny, neboť - jak páni interpelanti sami doznávají - ťDělnická Tělocvičná JednotaŤ ve Vonoklasech přes to že byla spolkem nepolitickým, vyvíjela činnost politickou a vydávala se neprávem za jednotu federovanou. Tím nesporně překročila svoje stanovy, jimiž - jako každý jiný spolek - byla povinna se říditi, jakož i ustanovení zákona o spolcích ze dne 15. listopadu 1867, čís. 134 ř. z., a porušila tudíž veřejný řád.
Vzhledem k tomu nemohlo ministerstvo vnitra vyhověti odvolání, které proti rozpouštěcímu výměru zemské správy politické v Praze ze dne 30. prosince 1922, č. 466.779, jménem této jednoty podal její zástupce Dr. Eduard Kalabis. Ostatně nebylo odvolání to ani podepsáno funkcionáři ťDělnické Tělocvičné JednotyŤ ve Vonoklasech, kteří podle čl. 12 spolkových stanov jsou povoláni podpisovati spolkové listiny, ani doloženo plnou mocí těmito funkcionáři podepsanou.
V Praze dne 16. dubna 1923.
Minstr vnitra:
J. Malypetr, v. r.
XVII/4082 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci poslanců Grünznera, R. Heegera a druhů
o poměrech na Košicko - Bohumínské dráze
(tisk 3520/IV).
Na shora uvedenou interpelaci dovoluji si dáti tuto odpověď:
Na tratích Košicko - bohumínské dráhy fungují dosud buď výbory důvěrníků dříve volených nebo sbory důvěrníků v dohodě s organisacemi označených. Styk s nimi řídí se ovšem dle zásad předpisů o výborech důvěrníků v oboru československé státní správy železniční. Pokud by se vzhledem k zvláštním osobním poměrům na těchto tratích v tomto oboru vyskytovaly ještě nějaké závady, budou odstraněny při příštích všeobecných volbách výborů důvěrníků v celé oblasti státní správy železniční.
Rozšíření všech, i platových předpisů československých státních drah na zaměstnance Košicko - bohumínské dráhy bylo nařízeno již v září 1921. Rychlé provedení naráželo na obtíže, zejména při nesnadném konstatování státního občanství zaměstnanců K. B. d. na Slovensku. Nicméně jest tato akce již úplně provedena.
Podle ustanovení pensijních stanov Košicko - bohumínské dráhy byli členové pensijního fondu povinni platiti 57.5% příspěvky z každého zvýšení platu. Výnos býv. provoz. ředitelství K. B d. v Těšíně ze dne 19. května 1920, čís. 84/pres. stanovil však že na základě usnesení správního výboru pensijního fondu v Budapešti, členové nejsou povinni platiti 57.5% příspěvky ze zvýšení vzniklého při regulaci požitků. Ustanovení toto mohlo nabýti platnosti jen schválením ministerstva železnic. Schválení bylo však výnosem ministerstva železnic ze dne 20. listopadu 1920, čís. 59333 odepřeno, poněvadž osvobození členů od placení 57.5% příspěvků ze zvýšení vzniklého při úpravě požitků znamenalo by ztrátu pro pensijní fond Košicko - bohumínské dráhy, který jest značně pasivní a z toho důvodu nemohlo býti nařízení citovaného výnosu čís. 59.333/20 odvoláno.
Zákonem z 22. prosince 1920, čís. 690 Sb. zák. a nař. bylo stanoveno, že zaměstnanci převzaté soukromé železnice podléhají po stránce disciplinární předpisům čs d. Výnosy ministerstva železnic čís. 615.959/21 a čís. 19.596/21 (ohledně dělníků) byly pak dnem 1. února 1921 pro trati K. B. d zavedeny naše předpisy disciplinární dle VII. hlavy služ. řádu. Tato hlava VII. služ. řádu obsahuje pak v §§ 90. et sequ. přesná ustanovení pro kárné řízení pořádkové a disciplinární. V obou řízení má každý zaměstnanec právo odvolací.
Ministerstvu železnic není žádny případ znám, že by dotyčné ředitelství stíhalo delikt pořádkový disciplinárně neb že by v disciplinárním řízení bylo jednáno národnostně stranicky, což jest ostatně vyloučeno složením disciplinární komory a přísným formálním řízením. Jen na základě konkrétních případů, jež však interpelace neuvádí, bylo by lze případné nepřístojnosti vyšetřiti a stíhati.
Propouštění přebytečného personálu, a to i pokud jde o zaměstnance Košicko - bohumínské dráhy, upraveno jest výnosem ministerstva železnic ze dne 7. října 1921, číslo 55.793 který byl vydán po dohodě se zástupci organisací železničních zaměstnanců a ústředního výboru důvěrníků. Podle zásad výnosem tím vytčených jest pro rozhodnutí o propuštěni v každém jednotlivém případě důležitým nejen finanční zájem státu a zájem služby, ale i hospodářská a sociální stránka dotčených zaměstnanců, nepřichází však vůbec v úvahu jejich národnost. Pro přesné zachovávání těchto zásad jest bezpečnou zárukou již to, že při propouštění spolupůsobí příslušné výbory důvěrníků jež si zaměstnanectvo samo zvolilo.
Československá státní správa železniční vyplácí všem pensistům Košicko - bohumínské dráhy, bydlícím v cizině, statutární požitky v československé valutě beze všech drahotních požitků. Výjimku činí jedině u pensistů, kteří bydlí v Polském Těšínsku bydleli-li tam již před rozdělením této země a nemohou přesídliti do Československé republiky jen pro nouzi bytovou. Tito pensisté dostávají ke svým požitkům statutárním ještě požitky drahotní a to měsíční přídavky a mimořádné výpomoci. Nouzové výpomoci jim nenáležejí. Na této úpravě výplaty pensí K. B. dráhy do ciziny nelze ničeho měniti. Poskytnu ti dalších výhod pensistům zdržujícím se v Polském Těšíně neb v Polsku vůbec bylo by při dnešním kursu valuty polské zajisté bezdůvodné.
Zaměstnancům Košicko - bohumínské dráhy, kteří dle § 4 zákona z 22. prosince 1920, čís. 690 Sb. zák. a nař. odmítli setrvati ve službě a byli pensiováni resp. zbaveni služby, náleží, pokud bydlí v Československé republice, po dobu prvního roku vedle požitků stálých t. j. platu a místního přídavku ještě požitky drahotní. Tytéž drahotní požitky přísluší i zaměstnancům, zdržujícím se přechodně v polské části Těšínska bydleli-li tam již před rozdělením jeho a nemohou-li přesídliti do území Československé republiky jen pro nouzi bytovou.
Započtení válečných půlletí zaměstnanců Košicko - bohumínské dráhy bylo pouze na slezské trati této železnice následkem nesprávného výkladu dotyčného nařízení z března 1920 neúplně provedeno. Náprava byla ministerstvem železnic nařízena v lednu t. r. takže započtení válečných půlletí jest nyní u Košicko - bohumínské dráhy podle vzoru československých státních drah zcela provedeno.
Z postupů a povýšení, připravených na slezské trati Košicko - bohumínské dráhy ke dni 1 ledna 1921. byly ministerstvem železnic schváleny a pak i provedeny pouze postupy a povýšení, jež odpovídaly normám, případně zvyklostem platným u československých státních drah. Stalo se tak vzhledem k chystané tehdy a pak v září 1921 též nařízené unifikaci předpisů československých na Košicko - bohumínské dráze s platnosti od 1. ledna 1921.
Služební řečí zaměstnanců československých státních drah jest řeč státní, a jest tudíž z dopravních ohledů nezbytno, aby všichni zaměstnanci ji náležitě ovládali. Proto zavedla správa státních drah jazykové kursy, jež skýtají zaměstnancům neovládajícím náležitě úřední řeči výbornou příležitost, aby se jí v potřebné míře přiučili. U některých zřízenců scházelo však dosti dobré vůle. Ostatně němečtí zřízenci je-li jim některý vyraz v českém předpisu nebo výnose nejasným, mohou vždy požádati za vysvětlení svého kolegu, po případě služebního přednostu.
Pořizování vícejazyčných předpisů a výnosů (neboť stejně muselo by se postupovati i v příčně příslušníků ostatních národních menšin) spojeno by bylo v dnešní době, kdy tisk je velmi nákladný se značnými výdaji, které nelze dnes přehlížeti a ospravedlniti.
V Praze dne 15. února 1923
Ministr železnic:
Stříbrný, v. r.
XVIII/4082 (původní zněni).
Odpověď
ministra financí
na interpelaci poslance J. Mayera a druhů,
jak se postupuje při zabavování padělaných
státovek (tisk 4009/VII).
Okolnost že pokladník chebského spořitelního a záložního, spolku byl vyslýchán četníkem o tom, zda neví, od koho padělanou státovku přijal jest právě důkazem, že finanční správa každému jednotlivému případu věnuje největší pozornost a koná vyšetřování všude a tak dlouho, pokud jest jen trochu naděje, že by se padělatelům neb rozšiřovatelům padělků mohlo přijíti na stopu.
Obecenstvo nemůže tudíž nutný výslech považovati za obtěžování a nelze proto sdíleti názor pp. interpelantů, že by vylíčený postup finančních úřadů ukazoval, oč se poměry v Československé republice proti poměrům ve starém Rakousku zhoršily, neb že by měl za účel zkonstruovati viníky.
Při dnešním velkém rozšíření padělání bankovek a státovek jest technicky nemožno zachovávati týž postup jak to činila rakousko - uherská banka při vyskytování se ojedinělých padělků v době dřívější.
K jednotlivým bodům interpelace pak sděluji:
Ad 1. Interpelovaný případ jest právě důkazem, že finanční úřady činí vše možné aby oběh co nejrychleji od padělků byl očištěn a viníci k zaslouženému potrestání vydáni.
Kromě toho pracuje se stále na zhotovení platidel nových, dokonalejších, aby jimi mohly býti nahrazeny ty druhy, které jsou nejvíce padělány. Tak vyměněny již státovky po 5000, 100 a 5 Kč tvary novými a zlepšenými.
Ovšem, aby určitý druh státovek ihned vzat byl z oběhu, jakmile se sebe menší počet padělků objeví, není možné, neboť vyžadovalo by to značných nákladů.
Ad 2. O vyskytnuvších se padělcích jest ve vhodné době veřejnost vždy co nejrychleji t. j. denním, tiskem zpravena a na znaky padělků upozorněna.
Nejspolehlivější ochranou ovšem jest, když každý řádně povšimne si jednotlivostí a tiskových zvláštností státovek pravých, tak porovnáváním odchylek snadno sezná kdy jde o padělek.
Ad 3 - 4 K zabavování padělků zmocněn jest Bankovní úřad ministerstva financí podle §u 10. vládního nařízení ze dne 12. května 1919, čís. 246 Sb. z. a n. Náhradu za zabavené padělky však poskytovati nemůže, ježto pro to není ani opory v zákoně, a tím také ani prostředků ve státním rozpočtu.
Obecenstvo má však vždy možnost aby státovky, o jichž pravosti má pochybnost, dalo si než je přijme, pro zkoumati u Bankovního úřadu, neb aspoň aby zjištěním totožnosti osoby plátcovy a potvrzením čísel a sérií přijatých státovek zajistilo si postihovací právo proti tomu, od koho padělky ty přijalo.
V Praze dne 29. března 1923.
Ministr financí:
Inž. Bečka, v. r.
XIX/4082 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance dra E. Schollicha a druhů o nesprávné odpovědi na interpelaci tisk číslo 2136 (tisk 3781/XXVI).
§ 20 zemského zákona pro Moravu ze dne 27. listopadu 1905. čís. 4 z. z. ex 1906 omezil právo rodičů, aby voně rozhodovali o tom, do které školy má dítě jejich choditi. Ze vzniku uvedeného zákona jakožto součásti t. zv. moravského vyrovnání, z materiálií o jednání sněmovním a zejména též z toho, že jinaké předpisy téhož zákona provedly národnostní rozdělení školství a úřadů školských plyne, že zákon chtěl se přiblížiti samozřejmě zásadě že každé dítě patří do školy své národnosti a přizpůsobiti se též dávné maximě a zkušenosti pedagogické, že dítě nejlépe prospívá ve škole svého jazyka Nové zákonodárství, týkající se ať přímo nebo nepřímo věcí národních, zmíněný vyklad zákona z roku 1905 jen potvrzuje. Odkazuji zejména na zákon ze dne 3 dubna 1919. čís. 189 Sb. z. a n. ze dne 9. dubna 1920 čís. 295 Sb. z a n. a čís. 292 Sb zák. a nař. (§§ 2, 35 posl. odstavec a 38 odstavec 1) o školách menšinových, na příslušné předpisy ústavní listiny (§§ 130 až 132 a 134) i na § 5 zákona jazykového. Z nich všech plyne že jednotnou tendencí všeho zákonodárství našeho je brániti jakémukoliv násilnému odnárodňování, tedy i odnárodňování škoou. Správnost těchto názorů o dosahu §u 20 zákona t. zv. Perkova byla potvrzena už také nálezy nejvyššího správního soudu, na př. ze dne 7. června 1922, čís. 6962/22 a čís. 6958 ai 1922.
Při tom podotýkám že správní úřady již podle zákona (§ 7 zákona ze dne 22. října 1875, čís. 36 ř. z. ex 1876) jsou povinny v konkrétních věcech, o nichž nejvyšší správní soud rozhodl, dbáti jeho právních názorů.
Podle konaného šetření neodpovídá skutečnosti, že byly vyřazeny děti skutečně německých rodičů nebo že mnoho rodičů nebylo vůbec vyslýcháno. V některých případech sice nebyli vyslechnuti oba rodiče - protože se nedostavili, - ale zpravidla byl vyslýchán aspoň jeden z nich. Toliko v několika případech, když některý z předvolaných rodičů se nedostavil nebo odepřel vypovídati byli vyslechnuti též svědci.
Nahlédnouti do vyšetřovacích spisů dovolil již svého času předseda okresního výboru školního předsedovi bývalé německé místní školní rady v Moravské Ostravě.
Pokud jde o stížnost do postupu předsedy moravsko - ostravské německé okresní školní rady odkazuji na odpověď, která byla dána na interpelaci číslo tisku 2925.
V Praze dne 5. března 1923.
Ministr školství a národní osvěty:
Rud. Bechyně, v. r.
XX/4082 původní zněni).
Odpověď
ministra vnitra na interpelaci poslance F. Hellera a druhů,
že politická expositura v České Kamenici sabotuje výnos pražské zemské politické správy (tisk 3967/X).
Politická expositura v Čes. Kamenici vyšetřila škody, způsobené r. 1922 jednak velikým suchem, jednak v době sklizně trvalými dešti, zjistila též majetkové poměry postiženého zemědělského obyvatelstva svého okresu a zažádala na podkladě tohoto šetření o příděl krmiv pro zemědělce za ceny snížené.
Předloženým a zemským úřadem politickým přezkoušeným elaborátem nebylo vsak prokázáno, že postižení pohromou byli ohroženi na hospodářské existenci, takže by bez státního přispění propadli hospodářské zkáze, a nebylo proto ministerstvu vnitra lze poskytnouti jim navržené podpory ve způsobě krmiv.
Ministerstvo zemědělství, jemuž zaslán byl spis k nahlédnutí, nemohlo rovněž pro omezenost prostředků pojati jmenovaný okres do podpůrné akce jím prováděné a mohlo by na okres ten vzíti zřetel jen v tom případě, budou-li opatřeny potřebné peněžní prostředky o které ministerstvo zemědělství žádá cestou ústavní. Z uvedeného je zřejmo, že nelze vytýkati politické exposituře v Č. Kamenici jakéhokoli provinění a že rovněž není třeba konati dodatečná šetření.
V Praze dne 11. dubna 1923
Ministr vnitra:
J. Malypetr, v. r.