K části II.
Kárné právo při porušená povinnosti stavovských.
(§§ 12 až 32.)
Všeobecně.
Předmětem řízení tohoto jest takové porušení povinností, jež vrhá reflex na stav, k němuž obviněný náleží, takže přímo vede, nebo aspoň jest s to vésti veřejné mínění k jistému nehodnotnému úsudku o celém vojsku (poškození nebo ohrožení dobrého jména vojska). Povaha věci vylučuje, aby byl podán přesný výpočet poklesků, jež působí nebo jsou s to způsobiti znehodnocení úsudku veřejnosti o vojsku. Všeobecně lze říci, že každý poklesek, který takové znehodnocení úsudku veřejného mínění působí, aneb způsobiti může, spadá pod ustanovení § 12 a před řízení před kárnými výbory. Jak už nahoře bylo zdůrazněno, nepůjde tu pouze o čisté poklesky stavovské, nýbrž vedle toho též o případy, kdy poškození (ohrožení) dobrého jména vojska byla způsobeno některým z trestných činů, jichž stíhání přísluší soudům, po případě některým z trestných činů, jež by bylo jinak kdyby tu nešlo zároveň o ohrožení neb poškození dobrého jména vojska - vyříditi cestou kázeňskou.
Řízení před kárnými výbory nemají podléhati všechny vojenské osoby, nýbrž jen vojenští gážisté (důstojníci, voj. úředníci a gážisté mimo hodnostní třídy [poddůstojníci z povolání]).
Jako každý veřejný zaměstnanec má i vojenský gážista vedle povinností služebních i povinnosti stavovské; jest povinen řádně se chovati a vždy poctivě jednati, poněvadž každé nesprávné jednání vrhá odlesk na stav, kterému náleží.
Vojenský gážista má však kromě těchto povinností stavovských ještě povinnosti zvláštní, jež nese jako nositel nových poválečných ideí a úkolů, které vytkl president republiky ve svých projevech o čs. armádě vůbec a čs. důstojníkovi zvláště. Tyto projevy a veřejné mínění zdůrazňují, že vojenská služba musí býti pokračovací školou. Má-li býti tento ideál uskutečněn, musí býti důstojník vybaven nejen vědomostmi pro své poslání učitelské, nýbrž musí předcházeti též jako učitel příkladem svým podřízeným. Proto uloženy jsou důstojníku přísnější požadavky v ohledu chování a obzvláště jeho život mimoslužební podrobuje se přísnějšímu posuzování, nežli u kteréhokoliv jiného veřejného zaměstnance státního a to tím spíše, ježto on se odlišuje od ostatních svým stejnokrojem, čímž pozornost veřejnosti na sebe soustřeďuje. Podle chování důstojníků posuzuje jak široká veřejnost naše, tak i cizinci dlící v republice kvalitu celé armády a právě z toho důvodu není otázka důstojnického chování již jenom otázkou stavu, nýbrž stává se částí otázky celostátní, ba i druhdy mezinárodní. Totéž platí obdobně o vojenských gážistech mimo hodnostní třídu.
Poruší-li vojenský gážista povinnosti služební, stíhá se soudem pro zločin nebo přečin (v tom směru platí pro vojenské gážisty daleko přísnější povinnosti, nežli pro ostatní státní zaměstnance) a v méně významných případech kázeňsky podle I. části této osnovy. Poškodí-li (ohrozí-li) pak svým jednáním pověst (dobré jméno) armády, stíhá se pro tento poklesek před kárným výborem; není zapotřebí zvláště zdůrazňovati, že to platí i tehdy, když poškozením povinností služebních bylo zároveň poškozeno neb ohroženo dobré jméno vojska.
Původně i poklesky stavovské u důstojníků stíhaly se soudně (od r. 1855-1867), a to jako vojenské zločiny podle 12. hlavy II. dílu voj. tr. zákona. Důvodem toho byla veliká váha, která v oné době uložena byla na čest vojenskou a zejména důstojnickou.
Ustanovení to bylo nesprávným ze dvou důvodů: předně dalo přímo podnět k vytvoření zvláštní důstojnické cti a morálky, jež zavrhovala mnohá jednání - třebas dle úsudku společnosti čestná - a jinde opět dovolovala přehmaty a mravní poklesky jako důstojné stavu; mimo to však stanovila na porušení povinností stavu tresty příliš přísné a zejména zbavující zachovalosti.
Tato poslední vada odstraněna byla v r. 1867, kdy odňato bylo posuzování stavovských poklesků voj. soudům a přikázáno nové zřízeným soudům čestným (Militärehrengerichte).
Tím sice tíže trestů byla zmírněna, ale odlišování zvláštní cti důstojnické zůstalo dále a bylo během doby ještě dále prohlubováno. Později odstraněny i čestné soudy a nahraženy čestnými radami (Ehrenräte) a řízení před nimi upraveno bylo služ. předpisem A-46, jehož poslední znění vyšlo v r. 1917.
Tato instituce, spočívající na pojmu zvláštní kastovní morálky, nemohla přirozeně býti podržena v čs. republice a byla zrušena výnosem ministerstva národní obrany, uveřejněným ve Věstníku věc. roč. II., část VIII., č. 207, kterým současně zor vedena byla instituce t. zv. disciplinárních výborů. Těm pak přikázáno bylo vyšetřovati a posuzovati udání a stížnosti proti důstojníkům a vojenským úředníkům, kteří se dopustili činit, ohrožujících nebo poškozujících dobré jméno čs. vojska. Výnos tento byl později několikráte doplněn a posud platí jako závazná směrnice pro řízení před dosavadními výbory disciplinárními.
Změna proti rakouské soustavě záleží hlavně v tom, že nejsou již předmětem řízení poklesky proti zvláštní cti důstojnické, nýbrž taková jednání, která jsou na újmu pověstí (dobrému jménu) vojska. Rozdíl ten proveden byl důsledně v praxi, na jejíž vytvoření mělo ministerstvo národní obrany nemalý vliv. Tak došlo uznání, že důstojník a vojenský úředník mají v podstatě tytéž stavovské povinnosti jako jiní zaměstnanci veřejní a hlavní váha kladena na kvality mravní, které staré řízení čestné nechávalo bez povšimnutí.
Vojenská správa, chtějíc vojenským gážistům poskytnouti co možno největší záruky za správný a spravedlivý postup, navrhuje touto předlohou, aby příslušná materie - jež by se nyní jmenovala "řízení před kárnými výbory" - byla upravena formou zákonnou, hlavně též z toho důvodu, že tresty, jež mohou býti po provedeném řízení před kárnými výbory uloženy (ztráta hodnosti, pensionování, zkrácení při postupu atd.), dotýkají se subjektivních práv vojenských gážistů, založených na jich jmenování a plynoucích z předpisů právních, jejich úřední postavení upravujících. Při tom bylo přihlíženo též k tomu, že u civilních státních zaměstnanců otázka tato (řízení před disciplinárními komisemi) byla rovněž upravena ve formě zákona a sice služební pragmatikou ze dne 25. ledna 1914, č. 15 ř. z.
Vzorem pro úpravu řízení před kárnými výbory byla tu namnoze posléze zmíněná služební pragmatika civilních státních zaměstnanců, jejíž zásady - pokud ovšem vojenské ohledy nevyžadují jiného řešení - mohly býti převzaty také už proto, že po požitkové stránce jest poměr vojenských gážistů zákonem ze dne 19. března 1920, č. 195 Sb. z. a n., upraven v podstatě úplně stejně, jako u civilních státních zaměstnanců.
V některých podrobnostech, jak bude ještě dále na příslušných místech uvedeno, bylo ovšem zapotřebí přijati pro voj. gážisty řešení odchylné. Neboť zkušenosti, které byly mnoholetým vývojem vojenského disciplinárního práva učiněny, prostě odhoditi a akceptovati vesměs zásady platné v tom směru pro civilní státní zaměstnance.
Již nyní se zdůrazňuje, že bylo zásadně zapotřebí z důvodů vojenských trvati na tom, aby kárné výbory neměly samostatné moci rozhodovací, nýbrž; aby konečná usnesení, jejich měla charakter návrhů veliteli (ministru N. O.) činěných, jež ke svojí pravoplatnosti potřebují potvrzení velitele (ministra N. O.). Není možno velitele (ministra N. O.) vzhledem k jeho postavení a úkolům v armádě zbaviti tohoto práva potvrzovacího. Nesluší tu pustiti se zřetele, že trestání voj. gážistů kárnými výbory není pouze otázkou svědomí členů kárných výborů, nýbrž jest důležitým prostředkem výchovy a povznesení důstojnického (poddůstojníků z povolání) sboru, za jehož stav jest ministr odpověden. Vojsko v základech své organisace nemůže býti organisováno způsobem kolegiálním; jest a musí býti ovládáno velitelem, má-li úkolům svým dostáti.
K tomu se ještě poznamenává toto:
Jest jisto, že jmenováním důstojníkem (gážistou) vstupuje občan v jistý kvasikontraktní poměr ke státu, který, pokud se týče gážisty z povolání, blíží se velice k poměru civilního státního zaměstnance. Leč přes to nelze služební postavení vojenského gážisty stotožňovati úplně s postavením civilních státních zaměstnanců. Kdežto při těchto obsah jejich povinnosti zpravidla již obsahem jejich úřední agendy jest dán a nadto (zejména co do chování mimo úřad) příslušnými pragmatikálními předpisy jest upraven, má vojenský gážista vedle svého postavení, které jemu jako článku správy voj. náleží, ještě zvláštní povinnosti jako součást nebo činitel branné moci. V této druhé své vlastnosti podléhá svému představenému vojenskému, jehož všeobecné i zvláštní rozkazy jsou pro něho stejně závazny, jako normy upravující generelně jeho posici jako zaměstnance státního. V uvedené druhé své vlastnosti splývá důstojník (gážista) v jedno s mužstvem, tvoře s ním rovnocennou jednotku a nemaje vůči svému vojenskému představenému co do vojenské disciplíny zásadně a právně nižádného jiného postavení, než jaké má prostý muž ve svazku vojenském jsoucí. K tomu se ještě poznamenává, že vojenský gážista, který neuposlechne služebního rozkazu, stíhá se soudně, a to po případě i pro zločin (na př. zločin porušení subordinace podle §§ 145, 146 c) a 150 voj. tr. zák.). Jak jinaké postavení v tam směru jest u civ. státního zaměstnance, neuposlechne-li vydaných rozkazů!
Zvláštnost poměrů vojenského gážisty nese tedy s sebou, že nelze beze všeho aplikovati všechny zásady, upravující poměr civ. státních zaměstnanců, na poměr vojenských gážistů.
Pro úplnost se ještě poznamenává, že část II. tohoto zákona stejně jako část III. se na příslušníky četnictva jako takové nevztahuje.
K jednotlivým ustanovením se poznamenává:
K § 12.
Osnova tato na rozdíl od dřívějších předpisů o disciplinárních výborech, které se vztahovaly pouze na důstojníky a vojenské úředníky, rozšiřuje působnost kárných výborů též na gážisty mimo hodnostní třídy (nynější rotmistry, poddůstojníky z povolání).
Tím, že byli dřívější délesloužící poddůstojníci zařaděni do stavu gážistů mimo hodnostní třídu, jakož i pověřeni zastupováním důstojníků, čímž bylo zlepšeno jich hmotné i sociální postavení, byla přiřknuta gážistům mimo hodnostní třídy zvýšená práva a nutno jim též uložiti i zvýšené povinnosti. Než podřadění gážistů mimo hodnostní třídy pod pravomoc kárných výboru neukládá jim jenom zvýšených povinností, nýbrž má též za účel povznésti jejich společenskou úroveň a mimo to splniti jejich přání opětovně projevená v memorandech, zaslaných ministerstvu národní obrany.
Osnova stanoví zásadně, že nemůže býti současně prováděno řízení trestní a řízení před kárnými výbory, jakož i že řízení toto může následovati teprve po provedeném řízení soudním. Důvodem k tomuto ustanovení jest, aby předcházejícím neb současně vedeným řízením před kárnými výbory nemohl býti činěn, byť i nepřímý vliv neb nátlak na rozhodnutí soudní. Výjimka ovšem platiti musí u poklesků uvedených v § 2 (1) c); jde-li totiž o přečiny (přestupky) soudní tam uvedené, v nichž vyřízení cestou kázeňskou jevilo by se dostatečným, neprovede se v takových případech, bylo-li dotčeným pokleskem zároveň ohroženo neb poškozeno dobré jméno vojska, řízení soudní, nýbrž v důsledku zásady uvedené v § 2 (2) přímo řízení před kárným výborem.
Potrestání nebo osvobození v řízení soudním nevylučuje řízení před kárnými výbory, ježto s trestním činem soudně vyřízeným může ideálně konkurovati poklesek, spadající do kompetence kárného výboru, po případě může býti shledáván takový poklesek v činu, u něhož nebyla zjištěna skutková podstata trestného činu, neb kde čin trestný nemůže býti z různých důvodů, na př. pro promlčení, včasnou náhradu škody a účinnou lítost a pod., soudem trestním stíhán.
Povinnost oznamovací, v předposledním odstavci stanovená, převzata byla vzhledem k obdobnému ustanovení platnému pro civilní státní zaměstnance podle § 117 služební pragmatiky.
Posledním odstavcem mají býti odstraněny pochybnosti, jež by se v praksi mohly vyskytnouti, v tom směru, vztahuje-li se imunita poslanecká i na řízení před kárnými výbory; pochybnosti tyto mohly by vzniknouti vzhledem k hořejšímu rozlišování mezi právem kázeňským (disciplinárním) a řízením před kárnými výbory. Osnova přiklání se tu k řešení ve prospěch imunity poslanecké a používá při tom dikce § 24 ústavní listiny.
K § 13.
Dle dosavadních předpisů byly zřízeny disciplinární výbory pro gážisty XI.-IX. hodnostní třídy v každé posádce, čítající více než 10 gážistů, a pro štábní důstojníky u zemských vojenských velitelství; pro generály pak byly určeny zvláštní disciplinární výbory ministrem národní obrany.
Na základě nabytých zkušeností nejeví se býti účelným zříditi kárné výbory v každé posádce a proto navrhuje se zřízení jich u velitelství divisí, a to jak pro gážisty mimo hodnostní třídy, tak pro gážisty včetně do IX. hodnostní třídy zařaděné.
Pro vojenské gážisty VIII. hodn. tř. a vyšší podrženo dosavadní rozdělení.
Pro případ války byla nutno pamatovati na možnost odchylného opatření, ježto v zápolí nezůstanou divise a bylo by tím znemožněno zřízení kárných výborů pro gážisty včetně IX. hodn. tř.
Dosud platné předpisy neznaly odvolací instance. Analogicky k ustanovením trestního řízení navrhuje se zřízení odvolacího kárného výboru, jakožto kárného výboru II. stolice, v jehož pravomoci bude přezkoumati usnesení kár pých výborů I. stolice a napraviti vadná usnesení.
Ač odvolací kárný výbor jest označen jako instance II. a konečná, zůstává zachována možnost stížnosti proti jeho konečným usnesením potvrzeným ministrem národní obrany k nejvyššímu správnímu soudu podle platných ustanovení zákonných, čímž jest právní bezpečnost jednotlivcova dostatečně zaručena.
Kárné výbory i odvolací kárný výbor složeny jsou z předsedy a 4 členů; stálými jsou pouze předseda a členové odvolacího kárného výboru, dále pak předseda kárného výboru I. stolice; členové kárného výboru I. stolice nejsou stálí, nýbrž jsou jmenováni pro každý případ zvláště. Z důvodů rozpočtových a organisačních nebylo lze zříditi více stálých míst členských u kárného výboru I. stolice, obzvláště pak nebylo lze stanoviti jednoho právníka (důstojníka justiční služby) za stálého člena kárného výboru I. stolice; pokud právník bude členem kárného výboru I. stolice, bude jím pouze jako každý jiný vojenský gážista, jakmile na něj přijde podle prováděcího nařízení k převzetí této funkce řada.
Prováděcím nařízením, jež bude vydáno ve formě nařízení vládního (a contr. předpisu služebního § 11 osnovy zmíněného), bude stanoveno, aby ve věcech důstojníků služeb byli ustanovováni jako členové kárných výborů pouze důstojníci služeb, a to pokud možno téhož neb příbuzného odvětví, aby tak posouzení poklesků těchto důstojníků bylo ponecháno jich užším kolegům, čímž zaručeno bude odborné posouzení jich poklesků a úplná nestrannost kárného výboru. Rovněž tak v záležitostech gážistů mimo hodnostní třídy zamýšlí vojenská správa do kárných výborů dosaditi dva gážisty mimo hodnostní třídy jako členy.
Za účelem zaručení nestrannosti kár pých výborů zamýšlí vojenská správa upraviti prováděcím nařízením obsazování kárných výborů dle francouzského vzoru (z francouzské služební knihy "Avancement dans l'armée", hlava "Les conseils d'enquete"), a sice tak, že předseda byl by jmenován velitelem, členové by pak vybíráni byli automaticky dle přesně stanoveného pořadí ze seznamů, které se povedou pro vojenské gážisty V. a vyšší hodnostní třídy u ministerstva národní obrany, pro důstojníky VIII. až VI. tř. hodn. u zemských vojenských velitelství a pro ostatní důstojníky a gážisty mimo hodnostní třídy u velitelství divise. Seznamy tyto sestaví se podle pořadí. Pro výběr členů kárného výboru v konkrétním případě mají platiti v podstatě tyto zásady: tři ze členů budou důstojníci pořadím nejblíže vyšší obviněnému, kteří jsou na řadě k vykonávání funkce člena kárného výboru (postup vzestupný). Čtvrtým členem bude hodností a pořadím nejstarší důstojník, který ještě v řízení před kárným výborem nefungoval, neb který opětně přišel na řadu ve vykonávání funkce (postup sestupný). Náhradník se vybere z důstojníků posádky, v níž je sídlo kárného výboru, a sice bude to důstojník, který jest v pořadí nejblíže za třetím členem (postup sestupný). Nebylo-li by v seznamu důstojníků pořadím starších, ustanoví se za členy důstojníci pořadím nejblíže nižší.
Členy kárných výborů budou moci býti i voj. gážisté mimo činnou službu; bude zapotřebí však ještě bližších úvah před vydáním prováděcího nařízení o tom, jakým způsobem by bylo seznam z takových gážistů sestavovati. Bude to patrně moci se státi jen u těch z nich, kteří se o to dobrovolně na výzvu přihlásí, ježto nelze všech gážistů mimo činnou službu k funkci členství v kárném výboru imperativně nutiti a je z jejich občanského povolání vytrhovati.
Aby byla nestrannost co nejvíce zaručena, bylo stanoveno, že o vyloučení a zamítnutí předsedy a členů kárného výboru ustanovených pro závěrečné projednání platí obdobně ustanovení voj. trestního řádu. Možnost zamítati členy kárného výboru, již se budou usnášeti o různých návrzích a opatřeních mimo závěrečné projednání, netřeba obviněnému poskytovati, poněvadž tu neběží o rozhodování ve věci samé [až na případ zastavení řízení podle § 17 (7) a 18 (4)], takže nemá pro obviněného takové důležitosti, kdo o takovýchto - po výtce procesuálních - opatřeních bude rozhodovati, nehledě k tomu, že vlastní kárný výbor - na jehož složení může míti obviněný vliv - může v závěrečném projednání učiniti opatření nová, odchylná od opatření mimo závěrečné projednání učiněných.
Vzhledem k zvláštním specielního posouzení vyžadujícím poměrům, v nichž byla naše zahraniční vojska před návratem do vlasti, bylo nutno ponechati zřízený již zvláštní disciplinární výbor pro poklesky spáchané legionáři-gážisty před návratem do vlasti, jenž ovšem nyní obdrží pojmenování "legionářský kárný výbor".
Poznamenává se, že kárné výbory I. stolice ve složení právě uvedeném mají fungovati pouze při závěrečném projednání. Tam, kde jest zapotřebí, aby mimo závěrečné projednání usnesl se kárný výbor o nějakém návrhu nebo opatření, postačí, je-li z kárného výboru přítomen pouze předseda; členové vezmou se z voj. gážistů posádky, v jejímž sídle jest kárný výbor zřízen. Ustanovení toto pojato bylo do zákon, z důvodů fiskálních a z důvodů účelnosti. Svolání členů kárných výborů podle listiny pro ten který případ vybíraných vyžadovati bude jistého nákladu, jakož i ztráty času (absencí členů ze vzdálenějších posádek na úkor služby), pročež jest záhodno, aby kárný výbor v takovém složení sešel se pokud možno jen jednou, a to k závěrečnému projednání. Jinak o všech návrzích a opatřeních, o nichž bude zapotřebí učiniti usnesení mimo závěrečné projednání (na př. podle § 17 (3), 17 (5), 17 (7), 18 (4) a pod.), rozhodovati bude kárný výbor, jenž kromě předsedy bude se skládati ze čtyř důstojníků z místa posádky velitelstvím (úřadem) ustanovených; porady takového kárného výboru nebudou vyžadovati ani ztráty času, ani zvláštního nákladu. Poslední odstavec výslovně zdůrazňuje, že předseda a členové kárných výborů jsou ve výkonu svého úřadu samostatní a neodvislí; stejnou zásadu vyslovuje služební pragmatika civ. státních zaměstnanců v § 101 poslední odstavec.
K § 14.
V § 14 upravuje se příslušnost kárných výborů.
Příslušnost tuto nemění osobní změny (jako na př. přemístění gážisty), a to z toho důvodu, aby se řízení zbytečně neprotahovalo odstupováním spisů jinému kárnému výboru.
Ministerstvu národní obrany bylo vyhrazeno právo určiti k projednání kárný výbor nepříslušný (delegace), aby v případech odůvodněných, jako na př. v případě podjatosti kárného výboru nebo velitele a pod., byla zaručena nestrannost řízení.
Za účelem urychlení řízení a jednotného posuzování případů stejných poklesků pojato bylo do osnovy ustanovení, aby v téže věci při více spoluobviněných, příslušících před různé kárné výbory, projednal záležitost jeden kárný výbor. Náleží-li všichni obvinění do oblasti téhož zemského vojenského velitelství a byly-li by k projednání příslušny kárné výbory různých divisních velitelství, určí kárný výbor k projednání zemské vojenské velitelství, jinak ministerstvo národní obrany.
K §§ 15 a 16.
Řízení před kárným výborem zavádí se na rozkaz příslušného velitele (ministra N. O.); funkci žalobce zastává velitelem stanovený kárný žalobce.
Ministru národní obrany vzhledem k jeho postavení bylo vyhrazeno právo, aby i v těch případech, kdy by nebyl příslušným k udělení rozkazu k zavedení řízení před kárným výborem, mohl příslušnému veliteli uložiti, a by zavedení řízení před kárným výborem nařídil.
Postavení kárného žalobce srovnává se v celku s postavením disciplinárního zástupce v řízení podle služeb, pragmatiky pro státní zaměstnance; v podstatě se však liší od něho tím, že kárný žalobce jest orgánem velitelovým, zastupujícím v řízení jeho rozkaz, k stíhání. Ježto jest v úzkém kontaktu s velitelem a jest - jak uvedeno - jeho orgánem, mohlo býti upuštěno od toho, aby i kárný žalobce měl právo odvolati se do usnesení kárného výboru; neboť měl-li by kárný žalobce za to, že výrok kárného výboru není správný, může vždycky - jako orgán velitelův - tohoto informovati a jemu navrhnouti, aby nepotvrdil konečného usnesení, čímž dosáhne se téhož výsledku, jako odvoláním; věc bude předložena odvolacímu kárnému výboru k přezkoumání.
Jinak zůstává jeho postavení jako žalobce nedotčeno a funkce jeho došly v §§ 16, 17 (7), 20 (5) a j. svého zdůraznění.
K odst. (4) § 15 se poznamenává, že obsah jeho, stejně tak jako ustanovení § 26 (5) osnovy řeší výslovně otázku, komu přísluší udělovati právo milosti v řízení předkárnými výbory. Ačkoli lze hájiti názor, že otázka tato jest již platným právem vyřešena ve prospěch kompetence presidenta republiky a sice ustanovením § 103 ústavní listiny (srovn. na př. výklad prof. Weyra v časopise pro právní a státní vědu, ročník V., str. 145-139), navrhuje osnova přes to věc tuto v zákoně výslovně upraviti, aby nebylo v tom směru žádných pochybností.
Odstavec (5) § 15 upravuje otázku prozatímního zproštění obviněného služby (suspense), přiznávaje právo v tom směru potřebné zaříditi vojenskému představenému, který řízení před kárným výborem nařídil. Rozhodnými pro toto opatření jsou důvody služební; při tom dlužno uvážiti nejen tíži poklesku, zda vzhledem k ní netrpěly by zájmy služební, kdyby obviněný konal službu dále, dokud nebude případ dostatečně objasněn, nýbrž s druhé strany sluší též uvážiti, zdali služební důvody umožňují zjednati náhrada za obviněného po dobu jeho suspense. Výsledkem těchto úvah bude rozhodnutí představeného zda proz. suspensi nařídí čili nic. Po dobu suspense jest takový gážista gážistou v činné služby výkonu služby prozatím zproštěným; nepatří tudíž ke gážistům mimo činnou službu.
K poslednímu odstavci § 15 se poznamenává:
§ 6 voj. požitkového zákona ze dne 19. března 1920, č. 195 Sb. z. a n., stanoví, že z doby započitatelné pro postup do vyšších požitku vyloučen jest čas ztrávený v disciplinárním vyšetřování, nebylo-li toto zastaveno. Nehledě k tomu, že ustanovení toto pojato jest do požitkového zákona v takové souvislosti, že připouští výklad, že vztahuje se pouze na první propočítání a zařadění let k 1. lednu 1920, jest zapotřebí otázku započitatelnosti doby ztrávené v řízení před kárnými výbory tímto zákonem upraviti už také z toho důvodu, že "řízení před káravými výbory" není "řízením disciplinárním" podle nové terminologie (srovn. hořejší příslušné vývody a ustanovení § 37 osnovy). Osnova přijala řešení, že kárný výbor v konečném usnesení vytkne, zda a která doba v řízení ztrávená jest ze započítání při postupu do vyšších požitků vyloučena. Nesluší při tom zvláště zdůrazňovati, že postupem do vyšších požitků jest ve smyslu § 5 zákona požitkového rozuměti nejen postup do vyšších stupňů platových téže hodnostní třídy, nýbrž i t. zv. postup časový, t. j. postup do platů nejblíže vyšší hodnostní třídy beze změny postavení v hodnostní třídě a postup do dalších stupňů platných v této vyšší hodnostní třídě.
K § 17.
Vyšetřováním pověřen jest stálý zpravodaj, jenž není členem kárného výboru, ale účastní se závěrečného projednání s hlasem poradním.
K instituci této se poznamenává:
Podle dosud platných předpisů prováděl vyšetřování jeden člen disciplinárního výboru jako zpravodaj. Týž vyslýchal svědky a znalce, sepisoval zpravodajskou zprávu, která byla podkladem jednání a spolurozhodoval o věci, jsa plnoprávným členem výboru. Ježto většina z dosavadních disciplinárních výborů nebyla obsazena z členů stálých, nýbrž všichni členové i předseda se neustále měnili, měnil se tím stále též zpravodaj.
Zkušenosti ukázaly, že opatření toto se naprosto neosvědčilo; příčinu sluší hledati v tom, že ani členové, ani předseda, ani zpravodaj nebyli řádně obeznámeni s platnými předpisy a neměli též dostatečné praxe, takže vyšetřování bylo prováděno často dosti povrchně a musilo býti v mnohých případech zrušeno.
Nápravu bylo by lze sjednati, kdyby člen kárného výboru, jenž by byl zpravodajem, nebyl měnlivým, nýbrž stálým.
Aby však byly odstraněny eventuelní námitky proti tomu, že o věci spolurozhoduje osoba, jež sama ji vyšetřovala a ji po případě již určitým směrem vedla (ačkoli námitkám těmto bylo by lze čeliti poukazem na trestní řízení před okresním soudem, na ustanovení § 137, posl. odstavec voj. tr. ř. a na ustanovení § 6 zákona ze dne 22. prosince 1921, č. 471 Sb. z. a n.), rozhodla se osnova pro to, zříditi funkci stálého zpravodaje jakožto funkci samostatnou, takže stálý zpravodaj, jenž provede vyšetřování, nebude členem výboru a nebude tudíž činitelem spolurozhodujícím.
Ježto však - jak uvedeno - jest zapotřebí, aby členům kárného výboru, kteří nebudou míti v tom oboru žádných zkušeností, ani praxe, dostala se jisté porady a podpory, navrhuje osnova, aby stálý zpravodaj účastnil se závěrečného projednání. Jeho věcí také bude psáti protokoly, obstarávati různé konceptní práce pro kárný výbor, vyhotovovati písemná usnesení kárného výboru atd., ježto jen takovým způsobem lze paralysovati následky, které by mohly vzniknouti z toho důvodu, že členové kárného výboru nejsou stálí a nejsou osobami práva znalými.
Porad kárného výboru zúčastniti se však nesání, aby nevzniklo podezření, že svou přítomností, znalostí materie a svými vývody působil v určitém smyslu na rozhodování kárného výboru.
Hlavním úkolem stálého zpravodaje zůstává však řádné vyšetření věci. Účelem vyšetřování jest zjištění materielní pravdy; proto není se omeziti jen na vyčerpání průvodních (vývodních a usvědčujících) prostředků, jež navrhl obviněný a kárný žalobce, nýbrž jest z úřední povinnosti postupovati tak, aby konkrétní případ byl v mezích § 12 (1) osnovy ze všech rozhodných hledisk osvětlen.
Vývodní a usvědčující prostředky k objasnění věci buď obviněným neb kárným žalobcem navržené, pokud ovšem není snad patrno, že návrhy tyto mají jen za účel prodloužiti řízení, budou provedeny.
Do osnovy byla převzata ustanovení o míře součinnosti veřejných úřadů, jakož i o přípustnosti a způsobu přísežného výslechu, obdobná, jako jsou ve služební pragmatice pro civilní státní zaměstnance.
Ustanovení § 17 (7) věta druhá o možnosti usnesení na zastavení řízení bez závěrečného projednání má za účel zbaviti obviněného nepříjemností, spojených s dostavením se k závěrečnému projednání před kárný výbor, zabrániti ztrátě času, spojené se závěrečným projednáním a po případě i ušetřiti vojenské správě náklady, spojené s cestou obviněného a obhájce z řad vojenských gážistů v činné službě do sídla kárného výboru a obviněnému event. náklad, spojené s obstaráním obhájce z povolání.
K § 18.
Paragraf tento stanoví, jak postupovati, je-li tu pochybnost o tom, zda obviněný v době spáchaného poklesku byl, po případě zda v době řízení před kárným výborem jest při zdravém rozumu. Přejímá tu v celku, pokud běží o prozkoumání duševního stavu zásady § 221 voj. tr. ř. Zjistí-li se, že obviněný v době provádění řízení skutečně trpí duševní chorobou, takže sám nemůže svoje zájmy v řízení dostatečně obhájiti, provedou (zajistí) se nabídnuté důkazy, jež týkají se vlastního poklesku (ježto časem bylo by jich provádění znesnadněno, ne-li vůbec znemožněno), načež se kárný výbor usnese na přerušení řízení až do uzdravení obviněného; uzdraví-li se obviněný, bude se v řízení pokračovati. Pokud tohoto přerušení řízení se týče, přejímá osnova v podstatě myšlenku, obsaženou v § 241 voj. tr. ř. Zjistí-li se pak, že obviněný trpěl v době spáchání poklesku duševní poruchou, pro niž mu nelze poklesek přičítati, řízení se zastaví.
Odst. (2) vzhledem k zásadám, jaké platí pro zadrženi osob v uzavřených ústavech v Čechách, na Moravě a ve Slezsku podle řádu o zbavení svéprávnosti (cís. nař. ze dne 28. června 1916, č. 207 ř. z.) stanoví, že, je-li nutno duševní stav obviněného prozkoumati v uzavřeném ústavě, má býti požádán vždy příslušný trestní soud, jehož věcí bude rozhodnouti o tom, je-li nutným odkázati obviněného za účelem provedení znaleckého důkazu do uzavřeného ústavu. K zamezení značných útrat bude v prováděcím nařízení pamatovati na to, aby obvinění takoví byli odevzdáni, pokud možno, především do vojenských léčebných ústavů.
K § 19.
Obviněný má právo přibrati si obhájce z řad vojenských gážistů v činné službě nebo mimo činnou službu, tudíž též advokáta, jenž jest gážistou mimo činnou službu. Podmínka, že obhájce musí býti vojenským gážistou, byla stanovena jednak z důvodu vojenské kázně, jednak proto, že se v tomto řízení jedná o různé odborné otázky, jež správně může posouditi jedině příslušník vojska.
Bylo pamatováno též na možnost zřízení obhájce ex offo z řady vojenských gážistů v činné službě ze sídla kárného výboru.
Gážista v činné službě, jehož si zvolil obviněný za obhájce, není povinen obhajování přijmouti; chce-li však obhajobu, a níž byl obviněným požádán, přijmouti, musí si vyžádati k tomu svolení svého velitelství, jež mu může povolení odepříti jen z důvodu nepostradatelnosti (sem patří též delší vzdálení z úředního působiště při veliké vzdálenosti).
Obhájce-gážista v činné službě, nemá nároku na žádnou odměnu; cestovní náklady hradí mu vojenská správa. Jiní obhájci nedostanou od vojenské správy nic, ani náhradu cestovních nákladů.
Analogicky k ustanovením trestních řádů a ustanovením služební pragmatiky pro civilní státní zaměstnance, má jak obviněný, tak i obhájce právo nahlížeti do spisů a činiti si výpisky, aby mohli podávati příslušné návrhy na doplnění řízení a připraviti obhajobu, ovšem v míře neomezené (vyjma poradní protokoly) teprve po skončení vyšetřování. Totéž právo přísluší právnímu zástupci potrestaného gážisty, v případě event. stížnosti na nejvyšší správní soud.
Sdělování obsahu spisů kárného výboru s veřejností zapovězeno bylo v osnově z důvodů vojenské kázně, trestní sankci obsahuje § 21 osnovy.
K § 20.
Provedení závěrečného projednání v nepřítomnosti obviněného navrženo bylo v případech, uvedených v § 20 (2) z toho důvodu, že vojenská správa nemá donucovacích prostředků ku předvedení obviněných gážistů, kteří nejsou v činné službě, před kárný výbor. Státi se tak ovšem může pouze tehdy, bylo-li předvolání (obsílka) obviněnému řádně doručeno, neb bylo-li toto doručení znemožněno vinou obviněného, nebo po případě vzdálí-li se gážista před ukončením projednání; ve všech těchto případech jest krom toho zapotřebí, aby nepřítomnost obviněného byla neodůvodněna (neomluvitelna), leda ovšem, že by obviněný pro svoje počínání byl předsedou kárného výboru z projednací síně vykázán; i v tom případě lze závěrečné projednání provésti v nepřítomnosti obviněného, ačkoli je jeho nepřítomnost odůvodněna, t. j. předsedou nařízena. Aby zájmy nepřítomného voj. gážisty byly chráněny, pamatuje osnova na zřízení obhájce ex offo pro závěrečné projednání.
K závěrečnému projednání připuštěni jsou tři důvěrníci obviněného, následkem čehož nemůže obviněný utrpěti žádné újmy z neveřejnosti závěrečného projednání, jež jest z důvodů vojenských nezbytna; důvěrníci tito jsou ovšem - stejně jako vůbec všechny osoby při projednání přítomné - povinni pod sankcí § 21, uchovati v tajnosti skutečnosti, o nichž se při projednání dozvědí.
Zásada připočítávání roztříštěných hlasů, kterou zvolila osnova, jest uzákoněna mimo jiné v § 20 tr. řádu ze dne 23. května 1873, č. 119 ř. z., v § 77 voj. tr. řádu ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z r. 1912. Možnost, že by nastal spor, které mínění jest obviněnému příznivější, nemůže se vzhledem k povaze trestů vyskytnouti a proto nebylo podobné ustanovení - v trestních řádech obvyklé - do osnovy pojato.
K § 21.
Mají-li míti zákazy, obsažené v §§ 19 (5) a 20 (4) praktický význam, jest zapotřebí postihnouti je trestní sankcí. Tato trestní sankce převzata byla z ustanoveni § 263 voj. tr. ř. (druhý a třetí odstavec). Kázeňské vyřízení věci v případech, uvedených v § 21 (1) není vyloučeno.
K § 22.
Ustanovení o konečných usneseních kárných výborů pro vojenské gážisty jsou v celku obdobnými, namnoze úplně shodnými s předpisy o nálezech disciplinárních komisí státních zaměstnanců.
O nutnosti, aby byla konečné usnesení kárného výboru předkládáno k potvrzení veliteli (ministru národní obrany) za podmínek v osnově uvedených, byla již nahoře učiněna zmínka. Jest to navrhováno kromě důvodů vojenských tam uvedených - též z toho důvodu, aby zmínění vojenští představení mohli správnost usnesení o postupu kárných výborů kontrolovati a sjednati event. potřebnou nápravu. Poznamenává se však již nyní, že není možno, aby voj. představený učinil rozhodnutí odchylné od usnesení kárného výboru v neprospěch obviněného. Je-li vojenský představený, jemuž přísluší potvrzovati konečné usnesení kárného výboru I. stol. (§ 22) (4) toho názoru, že konečné usnesení, jež mu bylo předloženo k potvrzení, není správné, a že by po jeho názoru vyhovoval spíše trest přísnější, nemůže snad tento trest přísnější přímo vyřknouti, nýbrž může pouze konečné usnesení, jež mu bylo předloženo k potvrzení, nepotvrditi a tím způsobiti, že se věc předloží k přezkoumání odvolacímu kárnému výboru. Totéž platí obdobně v případě, je-li voj. představený, jemuž přísluší potvrzovati usnesení kárného výboru I. stolice, toho názoru, že vyslovený trest jest příliš přísný. Jde-li pak a konečné usnesení odvolacího kárného výboru, jež potvrzovati přísluší jedině ministru národní obrany, nemůže tento rovněž vyřknouti žádného jiného trestu, nýbrž - nepokládá-li za vhodné vrátiti věc k novému projednání a doplnění kárnému výboru - nezbude mu než konečné usnesení odvolacího kárného výboru potvrditi (§ 25) (7) osnovy.
Zjistí-li se řízením před kárným výborem prováděným, že pokleskem gážistovi za vinu kladeným nebylo ani ohroženo, ani poškozeno dobré jméno vojska a skončí-li z toho důvodu uvedené řízení zastavením nebo osvobozením, není tím vyloučeno potrestání kázeňské, jestliže jest tu jednání neb opomenutí, spadající pod ustanovení § 2 (1); ustanovení toto jest nutné, ježto jinak by byl takový trestný čin úplně beztrestný. Představený, jenž takové konečné usnesení potvrdil, učiní v tom směru další potřebné opatření a postoupí spisy představenému, jemuž přísluší kázeňská moc (§ 5), není-li tímto představeným sám.
K § 23.
Pokud se jednotlivých trestů týče, byly převzaty v celku všechny zásady ze služební pragmatiky civilních státních zaměstnanců, při čemž bylo ovšem přihlédnuto k tomu, že vedle vojenských gážistů z povolání a ve výslužbě (kteréžto dvě kategorie nalézají analogon v civilních státních zaměstnancích v činné službě a ve výslužbě), jsou též voj. gážisté v záloze. Vzhledem k tomu byly tresty rozděleny takto:
a) tresty, ukládané voj. gážistům z povolání;
b) tresty, ukládané voj. gážistům ve výslužbě, t. j. voj. gážistům z povolání, přeloženým do výslužby, jakož i voj. gážistům v záloze, požívajícím výslužného;
c) tresty, ukládané voj. gážistům v záloze (i mimo službu).
ad a).
Dokud vojenský gážista z povolání nevystoupí z tohoto poměru (přeložením do zálohy, do výslužby, odsouzením trestním soudem ke ztrátě hodnosti atd.), jest vojenským gážistou z povolání a jest tudíž zavede-li se proti němu řízení před kárným výborem - při vyměřování trestů postupovati podle § 23 (1). To platí tudíž nejen o voj. gážistech z povolání v činné službě, nýbrž i o voj. gážistech na dovolené s čekaným, resp. na dovolené bez požitků.
K trestu přeložení do výslužby se zákonným odbytným (§ 23 (1) d) se uvádí, že "zákonným odbytným" rozumí se podle nyní platného voj. zaop. zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., § 4 odbytné ve výši jednoročního služného (až do 5 služebních let započitatelných), resp. ve výši dvouletého služného (při více než 5 a méně než 10 započitatelných letech služebních).
Poznamenává se, že trest přeložení do výslužby se sníženými požitky zaopatřovacími - až dosud ve voj. disciplinárním právu neznámý - zdá se obzvláště účinným a vhodným zejména v těch případech, kdy jde o důstojníka mladšího, schopného založení si nové existence, který by spácháním trestného činu přímo chtěl dosíci přeložení do výslužby, jehož by jinak pro nedostatek podmínek (zdravotní stav a pod.) nemohl dosíci.
K trestu "zbavení hodnosti" a důsledkům, jež zbavení hodnosti má u voj. gážistů z povolání, se poznamenává, že trest tento znala i dřívější rakouská právní soustava a v našem zákonodárství došel úpravy trest tento v § 10 vícekráte vzpomenutého voj. zaopatřovacího zákona.
Jednotlivé tresty korespondují s příslušnými tresty u civ. státních zaměstnanců s tou odchylkou,
1. že "důtka" se v řízení před kárnými výbory vůbec nevyskytuje, zůstávajíc vyhražena z důvodů účelnosti a zachování kontinuity s dlouholetým právním a faktickým stavem pouze řízení kázeňskému dle části I.; v řízení před kárnými výbory jest možna pouze písemná "výstraha", a to buď jednoduchá, neb kvalifikovaná pominutím při postupu do vyšších požitků, nebo zmenšením služebních požitků,
2. že na místo "propuštění" nastupuje u vojenských gážistů "zbavení vojenské hodnosti", což nepotřebuje bližšího vysvětlování, a
3. že zavádí se z důvodu účelnosti mezi 3. a 4. stupeň trestu služeb. pragmatiky civ. zaměstnanců další trest přeložení do výslužby s nezkrácenými požitky zaopatřovacími (odbytným).
Poznamenává se, že s voj. gážisty ve výslužbě, kteří byli na dobu potřeby aktivováni, dlužno co do výměry trestu nakládati obdobně jako s voj. gážisty z povoláni; v nich ovšem na místo "přeložení do výslužby" nastává "znovupřeložení do výslužby".
ad b).
Tresty u voj. gážistů ve výslužbě korespondují v celku s tresty, jež služ. pragm. civ. státních zaměstnanců ukládá v § 154 úředníkům ve výslužbě, s těmito odchylkami:
1. na místo "důtky" používá se "výstrahy" z důvodů ad a) uvedených;
2. s trvalým snížením zaopatřovacích požitků jest spojeno zbavení hodnosti;
3. trest § 154 c) služ, pragm. (pozbytí všech práv ze služebního poměru plynoucích a veškerého zaopatření) se u voj. gážistů rozkládá na tresty dva a sice na
aa) odnětí voj. hodnosti (prosté) s trvalým snížením zaop. požitků, a na
bb) odnětí voj. hodnosti (kvalifikované) se ztrátou všech zaop. požitků.
Při tom se poznamenává, že tresty sub § 23 (2) b, c, d, jsou pro voj. gážisty ve výslužbě úplně nové. Podle voj. zákona zaopatřovacího z r. 1875, § 22 h), neměla ztráta hodnosti v řízení čestném pro voj. gážistu ve výslužbě za následek ztrátu zaopatřovacích požitků; rovněž nový zaopatřovací zákon o takovém případě ztráty (resp. snížení) zaopatřovacích požitků se nezmiňuje. Chtějíc v tom směru zvésti konformitu s civilními státními zaměstnanci a snažíc se opatřiti si možnost potrestati v daném případě účinným způsobem též provinivší se gážisty ve výslužbě (stejně tak jako gážisty z povolání), připouští osnova i u voj. gážistů ve výslužbě možnost jejich potrestání na základě řízení před kárnými výborem zbavením hodnosti se ztrátou veškerých zaopatřovacích požitků, jakožto nejvyšší trest; jest přerozeno, že trestu tohoto bude použito jen v případě nejkrajnějším, t. j. v případě zvláště přitěžujících okolností. Osnova však zavádí krom toho ještě možnost potrestání "zbavení hodnosti s trvalým snížením zaopatřovacích požitků", přihlížejíc při tom k zvláštním poměrům ve vojenské správě panujícím následkem instituce t. zv. "vojenských pensistů", t. j. býv. voj. gážistů, jimž byly sice ponechány, po případě přiznány zaopatřovací požitky (ve výši stanovené zákony platnými dne 28. října 1918 bez 80%ního zvýšení podle zákona ze dne 27. ledna 1921, č. 48 Sb. z. a n., resp. bez nároku na zaop. požitky podle nově zamýšleného zákona o tzv. vojenských staropensistech), kteří však nebyli do čs. vojska jako vojenští gážisté převzati, po případě gážistů ve výslužbě, vojenské hodnosti zbavených.
ad c).
Tresty ad b) a c) u této kategorie osob se zdají na prvý pohled nepraktickými. Leč nesluší tu přehlédnouti, že postup do vyšších požitků platí i pro voj. gážisty v záloze a že ustanovení tato budou obzvláště praktická, když bude takový gážista k činné službě povolán (na cvičení k mimořádné činné službě podle § 27 br. zák., za mobilisace a ve válce).
Byl-li vojenský gážista v záloze (mimo službu) zbaven vojenské hodnosti, nelze mu ani v budoucnosti poskytnouti zaopatřovacích požitků, kterých by se snad snažil dosíci poukazem na to, že má na ně podle § 16 a násl. a § 97, 2. odst. zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., nárok.