K § 3.
Pokud jde o osobní rozsah vojenské kázeňské pravomoci (§ 3), shledáváme i tu částečnou úpravu zákonnou, a to již v bývalém mocnář styl rakousko-uherském. Tak na příklad v § 50 branného zákona z roku 1912 obsaženo bylo ustanovení, že vojenské osoby v činné službě podléhají vojenské disciplinární trestní pravomoci a § 51 určoval, ve kterých případech jí vojenské osoby mimo činnou službu podřízeny jsou (podobná, ustanoveni v § 33 a 34 branného zákona z roku 1920), dále byly to zákony o válečných úkonech (zák. ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z., a zák. čl. LXVIII z r. 1912), které v § 9 vymezily, pro které delikty osoby konající úkony válečné, vojenské disciplinární pravomoci podléhají. K nim druží se v čs. státě § 35 branného zákona z r. 1920, který normuje kázeňskou pravomoc nad osobami konajícími za mobilisace a války zvláštní úkony podle § 3 téhož zákona.
Úprava tato nebyla však úplná. Zbývalo totiž několik kategorií, u nichž podrobení vojenskému disciplinárnímu právu zakládalo se na pouhých předpisech (voj. vězňové, váleční zajatci).
Osnova béře za základ především, že kdo jest podřízen vojenské trestní pravomoci soudní, podléhati má i vojenské pravomoci kázeňské (podobně ve švýcarské osnově z r. 1918); je-li ovšem vojenská trestní soudní pravomoc omezena jen na určitě delikty, nutno stejně omeziti i kompetenci kázeňskou.
Konformita mezi vojenskou soudní a kázeňskou pravomocí jest proto potřebnou, poněvadž nemusí každý soudní přečin (přestupek) býti ve vojenském soudním řízení vyřízen, nýbrž za podmínek v § 2 vytčených má býti připuštěno i jeho kázeňské vyřízení. Kdyby některá kategorie osob pak pouze vojenské soudní pravomoci a nikoliv též vojenské pravomoci kázeňské podléhala, nastal by ten nevítaný důsledek, že by i u lehkých soudních deliktů vždy nastati musilo soudní potrestání a vyřízení v cestě kázeňské by bylo vyloučeno.
Zásadu právě naznačenou, že, kdo jest podřízen vojenské trestní soudní pravomoci, podléhá i vojenské pravomoci kázeňské, a je-li někdo vojenské trestní soudní pravomoci podřízen jen pro porušeni určitých povinností, podléhá vojenské kázeňské pravomoci jen v tom směru, vyřkla osnova všeobecnou dikcí § 3 (1) a), jež odporučuje se hlavně pro svoji jednoduchost, takže není zapotřebí kasuistického výpočtu, který by byl jinak nutný.
Na vysvětlenou se uvádí:
Vojenské trestní pravomoci soudní podléhají:
A) pro všechny trestné činy soudům k odsouzení přikázané a. spáchané za poměru, na němž se vojenská trestní soudní pravomoc zakládá, vyjma důchodkové přestupky a lichevní delikty (§ 11 voj. tr. řádu)
1. vojenské osoby v činné službě;
2. příslušníci četnictva v činné službě;
3. vojenští invalidé, ubytovaní ve vojenských invalidovnách;
4. všechny osoby, které jsou v prozatímní nebo vyšetřovací vazbě následkem vojenského trestního soudního řízení proti nim zavedeného, nebo které odpykávají trest na svobodě ve vojenském trestním ústavě (posádkové věznici nebo vojenské trestnici);
5. zběhové, uprchlí z činné služby;
6. osoby, jež náležejí k průvodu vojenských útvarů mobilisovaných nebo takových, které jsou mimo státní území;
7. osoby povolané podle § 3 branného zákona a přidělené k službě v oblasti operujících vojsk (§ 35 a) br. zák.);
8. váleční zajatci a rukojmí, pokud jsou pod ochranou vojenských útvarů nebo četnictva;
B) jen pro některé trestné činy:
1. osoby odvedené: pro přečin neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nastoupení do presenční služby (§ 48 br. zák.);
2. osoby vojenské mimo činnou službu:
a) pro přečiny neuposlechnutí povolávacího rozkazu k nastoupení cvičení v záloze, vojenského výcviku, výjimečné činné služby podle § 27 br. zákona a činné služby za mobilisace a ve válce (§§ 47, 49 a 50 branného zákona);
b) pro přečiny nedostavení se k vojenské službě bez zvláštního zavolání (§ 51 branného zákona);
3. důstojníci (vojenští úředníci) mimo činnou službu: pro vojenské delikty a pro porušení povinností plynoucích z poměru vojenské nadřízenosti a podřízenosti, jestliže tyto činy spáchali ve vojenském stejnokroji proti vojenským soudům, velitelstvím nebo orgánům, zakročujícím ve vojenských trestních soudních případech za jejich úředního jednání (§ 13, 4) vojenského tr. řádu);
4. osoby, povolané podle § 3 branného zákona a provádějící za vojenského vedení zvláštní úkony mimo oblast operujících vojsk: pro porušení povinností při těchto úkonech [§ 35 (b) br. zákona];
5. zřízenci dopravních podniků, kteří za mobilisace plní válečné úkony pod vojenským vedením: pro porušení služebních povinností za tohoto poměru (§ 9 druhý odstavec zákona o válečných úkonech ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z. a zák. čl. LXVIII z roku 1912);
6. osoby, které jsou povolány k válečným úkonům podle zákonů o válečných úkonech a plní je pod vojenským vedením: pro neuposlechnutí na slovo rozkazů, které byly dány vojenskými orgány a týkají se provedení prací podle zákona o válečných úkonech uložených (§ 9, 3. odst. zákona ze dne 26. prosince 1912, č. 236 ř. z. a zák. čl. LXVIII z roku 1912);
7. osoby, podléhající obecné trestní soudní pravomoci, bylo-li za války nařízením vlády stanoveno podle § 14 voj. tr. řádu podřízení pod vojenskou trestní soudní pravomoc, pro tyto trestné činy: neoprávněné najímání (verbování), svádění a napomáhání, aby byla porušena přísežná služební povinnost vojenská, vyzvědačství a jiná dorozumívání s nepřítelem, nebo jinaké činy, jimiž se má dosíci újmy pro ozbrojenou moc neb spojená s ní vojska, nebo výhod pro nepřítele, pak svádění k neuposlechnutí vojenského povolávacího rozkazu, nebo těžší činy trestné, spáchané uvedenými skutky.
Přihlíží-li se k tomuto rozboru, lze uvésti, že podle osnovy zákona mají podléhati vojenské kázeňské pravomoci:
ad A. pro všechny přestupky, které vůbec mohou býti kázeňsky trestány osoby uvedené nahoře sub A, vyjma příslušníky četnictva, nekonající služby v branné moci, ježto pro ně platí disciplinární předpisy vydané ministerstvem vnitra (§ 12 zákona o četnictvu ze dne 14. dubna 1920, č. 299 Sb. z. a n.); naproti tomu ovšem i příslušníci četnictva podléhají vojenské kázeňské pravomoci, pokud konají činnou službu v branné moci, na př. na základě § 27 b) branného zákona, nebo konají-li za války polní službu bezpečnostní a přešli-li pod přímé velení vojska (§ 6 cit. zákona o četnictvu), po případě konají-li vojenská cvičení podle § 5 zákona četnického.
ad B. jen pro některé přestupky;
ad 1. osoby odvedené: pro kázeňský přestupek zmeškání nastoupení do presenční služby v míru, kratšího tří dnů a za mobilisace a ve válce kratšího 48 hodin;
ad 2. osoby vojenské mimo činnou službu;
ad a) pro kázeňský přestupek zmeškání nastoupení do výjimečné činné služby podle § 27 br. zák. kratšího tří dnů, a činné služby za mobilisace a ve válce kratšího 48 hodin;
ad 3. důstojníci (vojenští úředníci) mimo činnou službu: pro trestné činy tam uvedené, pokud jejich potrestání kázeňskou cestou jest přípustné;
ad 4. osoby; povolané podle § 3 br. zákona a provádějící za vojenského vedení zvláštní úkony mimo oblast operujících vojsk: pro porušení povinností při těchto úkonech za vojenského vedení, pokud potrestání kázeňskou cestou jest přípustné;
ad 5. zřízenci dopravních podniků, kteří za mobilisace plní válečné úkony pod vojenským vedením: pro porušení služebních povinností za tohoto poměru, pokud potrestání kázeňskou cestou jest přípustné;
ad 6. osoby, povolané k válečným úkonům podle zákonů o vál. úkonech a plnící je pod vojenským vedením: pro neuposlechnutí rozkazů tak uvedených, pokud potrestání kázeňské jest přípustné;
ad 7. otázka, zde není praktickou, poněvadž ta běží o závažné trestné činy, jichž potrestání kázeňskou cestou jest vyloučeno.
To, co bylo tu zevrubně - kasuisticky - rozebráno, má býti řečeno krátkým povšechným obratem osnovy:
"Pokud některé osoby podléhají vojenské soudní pravomoci jen pro porušení určitých povinností (to jest v případech ad B hořejšího rozboru), jsou vojenské kázeňské pravomoci podřízeny jen v tomto směru (t. j. v tom směru, ve kterém podléhají vojenské trestní soudní pravomoci)."
Tolik se uvádí k ustanovení § 3 (1) a) osnovy. Kromě případů tam spadajících jsou ještě některé další zvláštní případy podřízení vojenské kázeňské pravomoci. Jsou to většinou případy normované § 34 br. zákona a to především: nešetření ustanovení § 32 branného zákona nezařaděnými odvedenými, pokud se týče jejich povinnosti ohlásiti svůj odchod k presenční službě (v době, kdy k jejich potrestání může dojíti, jsou již v činné službě vojenské), (to jsou případy, uvedené v § 3 (1) b) osnovy), dále kázeňské přestupky vojenských osob mimo činnou službu, kterých se dopustily ve vojenském stejnokroji nebo v písemném styku s vojenskými velitelstvími nebo úřady a konečně nešetření předpisů o úschově, odevzdání a utajení vojenských důvěrných pomůcek, které vojenské osoby mimo činnou službu služebně převzaly, nebo kterých i jinak nabyly (jde pouze o porušení povinností vojenských), (to jsou případy uvedené v § 3 (1) c) osnovy).
K tomu se na vysvětlenou poznamenává, že k vojenským osobám v činné službě jest čítati:
a) vojenské osoby z povolání (vyjma ony, které jsou na dovolené bez požitků nebo s čekaným);
b) příslušníky branné moci, vykonávající zákonitou presenční nebo dobrovolně převzatou další činnou službu;
c) příslušníky zálohy ve vojenském výcviku, na cvičeních ve zbrani (služebních), v mimořádné činné službě podle § 27 branného zákona a v činné službě za mobilisace a ve válce;
d) osoby, vykonávající vojenskou službu za mobilisace a ve válce, jež byly předčasně nebo opětovně odvedeny;
e) vojenské osoby ve službě dočasně nebo trvale aktivované.
K vojenským osobám mimo činnou službu patří:
a) příslušníci zálohy po dobu, co nevykonávají činnou vojenskou službu; k tomu se poznamenává, že k důstojníkům v záloze patří též t. zv. "důstojníci mimo službu", t. j. důstojníci, kteří v důsledku superarbitrace jsou trvale k řadové (polní) službě nezpůsobilí a nepožívají výslužného (§ 92 (5) branných předpisů);
b) vojenští gážisté na dovalené bez požitků;
c) vojenské osoby na trvalé dovolené; k osobám těmto patří [§ 151 (9) nařízení vlády republiky československé ze dne 28. června 1921, č. 269 Sb. z. a n. (branné předpisy)]
1. nováčci, jimž byl povolen odklad nastoupení presenční služby;
2. nováčci, kteří nebyli přidrženi k presenční službě dnem zařadění;
3. ti, kdež byli propuštěni na dovolenou až do provedení propuštění z branné moci;
4. ti, kdož byli propuštěni na dovolenou až do předvedení k superarbitraci, resp. až do rozhodnutí o superarbitračním návrhu;
5. ti, kdož byli propuštěni na dovolenou na určitou dobu na základě řízení superarbitračního, vyjma ty, jimž byla udělena dovolená k léčení v lázních;
6. přebyteční podle § 86 (2) a) branných předpisů až do přeložení do zálohy (sem patří osoby, jež byly podle nařízení vlády republiky Československé ze dne 5. října 1921, č. 363 Sb. z. a n., propuštěny na trvalou dovolenou až do přeloženi do zálohy);
7. poddůstojníci z povolání, kteří byli dáni podle § 93 (6) branných předpisů na trvalou dovolenou na základě prozatímního ustanovení ve státní (veřejné) službě až do přeložení do zálohy po definitivním převzetí do státní (veřejné) služby;
8. osoby, přeložené na trvalou dovolenou za účelem odpykání trestu v civilní trestnici (věznici), po případě k nastoupení práce v civilním trestním pracovním oddílu (zákon ze dne 18. března 1921, č. 129 Sb. z. a n.) podle § 75 (5) branných předpisů;
9. nováčci, nastoupivší do presenční služby přede dnem všeobecného zařadění nováčků, u nichž byla po nastoupení služby zjištěna nezpůsobilost ke službě vojenské, následkem čehož byli dáni na trvalou dovolenou až do dne všeobecného zařadění nováčků podle § 78 (6) branných předpisů.
K vojenským osobám mimo činnou službu jest počítati ještě:
d) vojenské osoby ve výslužbě a vojenské gážisty na dovolené s čekaným.
Poznamenati jest ještě, že zvláštní ustanovení o důstojnících justiční služby, působících jako vojenští soudci, obsahuje § 35 osnovy.
K odstavci (2) tohoto paragrafu dlužno uvésti, že ustanovením tímto má býti vyřešena otázka, jek dlouho trvá kázeňská pravomoc poté, když poměr ji zakládající přestal. Podléhá-li na př. vojenská osoba v činné službě v důsledku § 3 (1) a vojenské kázeňské pravomoci, přísluší do této pravomoci přirozeně jen ty poklesky, které byly spáchány za poměru, jímž se ona pravomoc zakládá, t. j. v činné službě. Jestliže však poklesek nebyl potrestán v čase, kdy vinník v činné službě jest, zejména když vyšed na jevu teprve po jeho propuštění z činné služby, vzniká otázka, zda voj. představenému ještě má příslušeti právo vojenského potrestání.
Řešení závisí na povaze deliktu:
a) jde-li o čin, uvedený v § 2 (1) c), musí kázeňská pravomoc trvati tak dlouho, pokud trvá pro týž čin vojenská pravomoc soudní (srovn. §§ 12, 16 voj. tr. ř.);
b) u činů dle § 2 (1) b) politických nebo policejních přestupků jest možné řešení dvojí:
aa) ukončením poměru zakládajícího kázeňskou pravomoc ukončí se tato pravomoc, jestliže před ukončením poměru představený, jemuž přísluší kázeňská moc, neučinil žádného opatření za účelem kázeňského potrestání;
bb) ukončením tohoto poměru ukončila by se pravomoc, jestliže by do té doby nedošlo k pravoplatnému vyřízení (pendentní případy postupovaly by se politickým (policejním) úřadům administrativním (policejním vrchnostem).
Osnova rozhodla se pro eventualitu sub bb) uvedenou;
c) u činů podle § 2 (1) a musí zůstati pravomoc kázeňská pro zakončení poměru až do uplynutí promlčecí lhůty (tří měsíce), poněvadž činy nejsou trestny padle obecných zákonů.
K §§ 4-8.
Všeobecně.
Ustanovení těchto paragrafů týkají se otázek, jež až doposud vůbec postrádaly zákonné úpravy a byly obsaženy jen ve služebních předpisech.
Ježto jde o předměty důležité, má osnova za vhodno alespoň hlavní ustanoveni pojmouti do zákona a tím dáti služebním předpisům určitou nepřekročitelnou mez.
K § 4.
Jako kázeňské tresty mají býti přípustny důtky, pořádkové tresty, tresty na svobodě a odnětí hodnosti. Prvé dva tresty jsou neznámé právu trestnímu (soudnímu), kdežto tresty ostatní vyskytají se také v právu trestním.
Tím však není řečeno, že by nemělo býti rozdílu mezi trestem na svobodě a ztrátou hodnosti v řízení kázeňském a v řízení soudním. Nehledě k tomu, že v kázeňském právu jsou tyto tresty přípustny jen v míře menší, jest tu ještě odchylka ta, že tresty kázeňské nezapisují se u úřadu do trestního rejstříku a nezbavují potrestaného zachovalosti. Mimo to u trestu vězení vyjadřuje osnova ještě tento rozdíl tím výslovným ustanovením, že kázeňský trest vězení nesmí býti vykonáván ve věznici (trestnici) soudní. V praxi bude snad někdy při nedostatku místa ve vojenských ubikacích provádění tohoto pravidla působiti potíže, než v osnově se přece navrhuje toto opatření bezpodmínečně, aby se tím nade vší pochybnost dala na jevo odlišná povaha trestu kázeňského.
Pokud jde o tresty pořádkové, tu sluší podotknouti, že tyto tresty téměř již splývají s jinakými opatřeními, jež povahu trestu nemají a bylo by snad i myslitelno, odepříti jim povahu trestů vůbec a proto o nich se vůbec nezmiňovati. Činí-li tak osnova přece, pak chce tím vyjádřiti, že ani pořádkové tresty nemají záviseti od volného rozhodnutí voj. představených, nýbrž že jen ty pořádkové tresty smějí býti ukládány, které stanoví v mezích ustanovení § 4 služ. předpisy uvedené v § 11.
Odnětí hodnosti připouští se v cestě kázeňské jen u poddůstojníků můžstva, nikoli u gážistů m. h. tř. a důstojníků (voj. úředníků), u nichž by ztráta hodnosti měla začasté účinky daleko těžší, totiž ztrátu existence. Trest takový však v kázeňském řízení dopouštěti, bylo by povážlivo. I u poddůstojníků nedopouští se bezodkladné zbavení hodnosti, nýbrž teprv po předchozím sepsání výstražného protokolu, jestliže se vinník v určené lhůtě nepolepšil. Výstražný protokol značí tu pohrození ztrátou hodnosti a má tudíž podobný účel jako podmíněné odsouzení.
Ustanovení o zvýšené kázeňské pravomoci v poli mají svůj důvod jednak v tom, že v poli je potřeba důraznějších prostředků k udržení kázně, jednak, že v zájmu okamžitého obnovení pořádku budou začasté i závažnější případy dle § 2, (1) c), kázeňskou cestou vyřizovány.
K § 5.
Vojenská kázeňská pravomoc přiznává se jen představeným oproti podřízeným; nemá ji tedy míti vyšší oproti nižšímu, byť i byl za určitých předpokladů oprávněn uchopiti se rozkazu vůči nižšímu na vlastní zodpovědnost a tím ad hoc vykonávati funkci představeného.
Kázeňská pravomoc neváže se na hodnost, nýbrž jen na funkci bez ohledu na to, jakou hodnost má představený pověřený touto funkcí. Nemá tedy na př. každý major v čs. armádě míti voj. kázeňskou pravomoc, nýbrž jen ten, který je pověřen určitým velením (funkcí), s nímž tato pravomoc je spojena.
Představené, kterým příslušeti má vojenská kázeňská pravomoc, nelze vypočísti v zákoně. Nehledě k tomu, že by se zákon takovým rozsáhlým výpočtem nad míru rozšiřoval (představení různých útvarů služeb), nesmí se pustiti se zřetele, že organisace branné moci bude podrobena neustálým změnám - určitá odvětví budou snad zrušena a nová opět zřízena - takže by zákon sám v brzku již nevyhovoval a stále musil býti novelisován.
Určitou kautelu však chce osnova poskytnouti i v tomto ohledu, a to dvěma zásadami:
1. vojenská kázeňská pravomoc v plném rozsahu má příslušeti jen velitelům pluků anebo takových vojenských útvarů, které jsou organisačně na roveň postaveny plukům, jakož i jejich vyšším představeným,
2. nejnižší představený, kterému ještě přísluší voj. kázeňská pravomoc, je velitel roty anebo části jí na roveň postavené.
Představeným nižším nesmí býti pni služebním předpisem propůjčena vojenská kázeňská pravomoc, leč by byli se svým útvarem odloučeni (detachováni), v kterémžto případě ovšem zase musí míti možnosti, aby svým rozkazům dávali patřičného důrazu a kázeňským zakročením zjednali pořádek. Za detachované jest považovati oddíly a pododdíly, jakož i jejich části, jestliže jsou ubytovány mimo služební obvod představeného, jemuž přísluší kázeňská moc.
K § 6.
Při úpravě výkonu voj. kázeňské pravomoci sluší míti na paměti, že představení jí pověření z největší části nejsou právníky; proto nelze jim uložiti provádění složitého řízení, nehledě k tomu, že by zdlouhavé formality samy ohrožovaly účel, který vojenské kázeňské stíhání sleduje.
Na druhé straně musí se však jasně vytknouti všechny zásady, jichž představení šetřiti musí jak při vyšetření poklesku, tak zejména při výměře trestu. Trestání nesmí se díti paušálně, nýbrž musí se přizpůsobiti hlavně individualitě vinníkově.
Ustanovení o podmíněném odkladu kázeňského trestu přimyká se k všeobecně uznané zásadě trestního práva a opakuje to, co jest již uvedeno v § 40 čl. 168 nového služebního řádu.
Právo promíjeti (úplně a částečně) kázeňské tresty dlužno uděliti již trestajícímu představenému a jeho vyšším představeným. Vyhražovati toto právo určité vyšší instanci (na př. ministerstvu národní obrany, vládě) nebylo by účelno. Často jedná se o případy nepatrného významu, vyšší místa by se zbytečně zatěžovala agendou a konečně nižším místům lze svěřiti toto právo bez obavy, nebť budou míti lepší znalost osobnosti vinníkovy a okolností, za kterých čin byl spáchán. Ostatně se toto ustanovení již ode dávna zavedené dobře osvědčilo.
Právo vyššího představeného přezkoumávati přípustnost potrestání i v těch případech, kde potrestaný stížnost nepodal, vyplývá z toho, že tu nejde o rozhodnutí soudní a mimo to se tím dává další ochrana proti možnému porušení zákona.
V případech, kde obviněný v době, kdy se proti němu vede kázeňské řízení, již není v činné službě vojenské, nedovoluje se osobní předvolání k výslechu u voj. útvaru, nýbrž dlužno o výslech požádati politický, resp. bezpečnostní úřad místa pobytu. Tím se má uchrániti obviněný útrat, které by byly spojeny s dostavením se k vzdálenému velitelství.
Také trest pořádkový nebo trest vězení takové osobě uložený nevykonává se v době, kdy je osoba mimo činnou službu, nýbrž až při nejbližší činné službě. Bylo by sice možno stanoviti v zákoně, že kázeňský trest vězení lze vykonati i v době, kdy je potrestaný mimo činnou službu (a to požádáním polit. [bezp.] úřadů nebo soudů o výkon trestu, jak to bylo stanoveno ve starém služebním řádě), než pro kázeň vojenskou toho nevyhnutelně zapotřebí není. Jest ovšem jisto, že za navrhovaného stavu věci v případě, že vojenská osoba mimo činnou službu, kázeňsky na svobodě potrestaná, již žádné činné služby vojenské nenastoupí, stane se výkon trestu ilusorním. Leč ani v tom případě není uložení kázeňského trestu bez jakéhokoliv významu; můžeť na př. u voj. gážistů mimo činnou službu při opakování vésti po případě k použití § 33 (1) c), t. j. k odnětí vojenské hodnosti řízením správním.
K § 7.
Každému potrestanému dává se právo stěžovati si do potrestání, a to ne teprve po odpykání trestu, jak tomu bylo v býv. armádě rak.-uherské, nýbrž ihned po oznámení potrestání a do 3 dnů dalších.
Poněvadž vojenská kázeň toho vyžaduje, aby každý kázeňský trest byl pokud možno ihned vykonán, nemůže se stížnosti přiznati odkladný účinek, avšak možnost odkladu přece se vyloučiti nesmí. Právo trest odložiti nepřiznává se tu jen tomu představenému, který rozhoduje o stížnosti, nýbrž již tomu představenému, který uložil trest. V takových případech ovšem, kde je stížnost očividně neodůvodněná, nepovolí představený odkladu do vyřízení stížnosti.
Připomíná se, že ani zákonodárství jiných států - pokud vůbec připouštějí stížnost před odpykáním kázeňského trestu - nepřiznávají stížnosti odkladného účinku.
K rozhodnuti o stížnosti jest povolán vždy přímý představený toho, který uložil trest. Byl-li tedy kázeňský trest uložen velitelem roty, rozhoduje o stížnosti, kterou podal potrestaný proti tomuto potrestání, velitel praporu; o stížnosti do trestu, jejž uložil velitel brigády, rozhodne velitel divise atd.
Otázku, zda do rozhodnutí má býti přípustná další stížnost a v jakém rozsahu,řeší osnova různě u osob mužstva, gážistů m. h. tř. a důstojníků (voj. úředníků).
Byla-li potrestána osoba mužstva, jest přípustna stížnost až k veliteli vojskového tělesa (pluku). Uložil-li tedy trest velitel roty (což bude nejčastějším), lze si stěžovati k veliteli praporu a proti jeho vyřízení k veliteli pluku.
Byl-li kázeňsky potrestán gážista m. h. tř., jde stížnost až k veliteli divise. Uložil-li tedy na př. trest velitel pluku, lze podati stížnost k veliteli brigády a do jeho rozhodnutí o stížnosti k veliteli divise.
Při potrestání důstojníka (voj. úředníka) připouští se stížnost až k zemskému vojenskému veliteli.
Osnova chce tedy zachovati, pokud je to možno, potrestanému větší počet instancí k rozhodování o stížnosti a tím poskytnouti větší záruku, že o stížnosti bude správně rozhodnuto.
Jednotná konečná instance pro stížnosti všech voj. osob nebyla by vhodná. Osob mužstva jest v poměru k vojenským gážistům mnohem větší počet a kdyby se mělo vyřízení soustřediti u jediné vyšší instance (na př. u zemského vojenského velitelství), musil by se personál této instance značně zvětšiti a vyřízení stížnosti vleklo by se na dlouhou dobu. U vojenských gážistů pak nad to je potřeba dopustiti dovolání se vyššího představeného, poněvadž mnohým vojenským gážistům jest vojenská služba povoláním a kázeňské potrestání má vliv na jejich kvalifikaci a tím i jejich další existenci (povýšení, postup do vyšších požitků).
Osnova pamatuje též na případy, kde trest byl uložen přímo tím představeným, který je označen za konečnou instanci stížnostní anebo takovým představeným, který takové instanci nepodléhá vůbec. V takových případech připouští stížnost k vyššímu představenému trestajícího, jenž rozhoduje s platností konečnou. Potrestal-li tedy na př. v kázeňské cestě přednosta brigádního soudu svého zapisovatele, jde stížnost k přednostovi soudu divisního, který o ní rozhodne s konečnou platností.
Aby byla stěžujícímu poskytnuta záruka, že představený, proti jehož opatření stížnost směřuje, předloží ji včas onomu představenému, který je povolán k jejímu vyřízení, dává se potrestanému pro případ, že do určité krátké lhůty v zákoně stanovené neobdržel vyřízeni o své stížnosti, právo podati přímo (bez zachování služebního postupu) stížnost k tomu místu, které o stížnosti rozhoduje. Stížnost tato není ovšem opravným prostředkem, nýbrž samostatnou stížností dohlédací.
Zmešká-li potrestaný lhůtu předepsanou pro podání stížnosti, může žádati o navrácení k předešlému stavu podobným způsobem, jak to je stanoveno v platných trestních řádech. Řízení jest přirozeně vzhledem k povaze této partie mnohem jednodušší.
Vyloučení stížnosti k nejvyššímu správnímu soudu spočívá na úvaze, že nejde tu o rozhodnutí nebo opatření úřadů správních (§ 2 zák. ze dne 22. října 1875, č. 36 ř. z. ex 1876), nýbrž - jak nahoře uvedeno - o kázeňské stíhání velitelské, t. j. o emanaci velitelské (rozkazovati) moci, udělené veliteli z důvodů udržení kázně. Aby pak nenastaly v praxi v tom směru pochybnosti z toho důvodu, že kázeňský řád v určitých případech připouští možnost stížnosti proti kázeňským trestům až k ministru (ministerstvu) národní obrany tedy k úřadu správnímu - odporučuje se výslovně kompetenci nejvyššího správního soudu ve věcech kázeňského trestání vyloučiti. Věc jest ostatně samozřejmá a z důvodů věcných i praktických nezbytná. Při tom se poznamenává, že tu jde vesměs o případy malé důležitosti a malého významu. Tam ovšem, kde jedná se o věci závažné, t. j. kde řízení má u gážistů v zápětí ztrátu hodnosti, pensionování, omezení v postupu atd. (případy oddílu II, a III, tohoto zákona), zůstává příslušnost nejvyššího správního soudu v mezích zákonných ustanovení nedotčena.
K § 8.
Obnova kázeňského řízení nevyskytuje se v zákonech jiných států. Do osnovy se přejímá z nového služebního řádu (§ 42, čl. 175).
Obnova není naprosto bezvýznamnou ani tam, kde již kázeňský trest byl odpykán, ježto každý kázeňský trest se zapisuje do osobních záznamů u voj. útvaru vedených a zruší-li se trest cestou obnovy, vymaže se trest z tohoto záznamu.
Obnova připouští se jen do doby dvou let po odpykání, neboť po této době stejně dojde k výmazu trestu z osobních záznamů, jestliže se potrestaný řádně choval.
K § 9.
Při řešení otázky promlčení dlužno rozeznávati dvě kategorie činů, jež do voj. kázeňské pravomoci náležejí:
1. jednání a opomenutí uvedená v § 2 a (b), pro něž se stanoví promlčecí lhůta jednotná, jež se rovná nejkratší promlčecí době soudních deliktů (§ 135 a) voj. tr. zákona z 15. ledna 1855), jakož i promlčecí době přestupků politických (policejních) určené v § 4 min. nař. z 3. dubna r. 1855, č. 61 ř. z.;
2. soudní přečiny (přestupky), pro které musí platiti tytéž lhůty promlčecí jako v cit. voj. trestním zákoně a zákonech jej doplňujících.
Při úpravě přerušeni promlčení vedena byla osnova těmito úvahami:
ad 1. U činů uvedených v § 2 (1) a (b) musí přerušení nastati
a) tím, že zahájí představený potřebné kroky ke kázeňskému potrestání,
b) byl-li takový čin podle § 2 posl. odst. zákona z 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z r. 1912 pojat do soudního řízení, poněvadž se sbíhal se soudním deliktem, který nedopouští vyřízení kázeňského, též takovým opatřením soudu nebo žalobce, které přerušuje promlčení podle § 138 voj. trestního zákona ze dne 15. ledna 1855, č. 19 ř. z., a § 493 voj. tr. řádu z 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z r. 1912, tedy usnesením soudu pohnati obviněného k zodpovědnosti a úředním úkonem voj. prokurátora nebo funkcionáře proti pachateli pro určitý čin trestný;
c) je-li podezření, že bylo činem ohroženo nebo poškozeno dobré jméno vojska též nařízením, aby bylo zavedeno řízení před kárným výborem. Tohoto ustanoveni jest zapotřebí hlavně pro případ, že řízení před kárným výborem bude zastaveno anebo skončí se zproštěním obviněného.
ad 2. Jde-li o činy uvedené v § 2 (1) c), přerušuje se promlčení nejen zakročením soudu nebo žalobce podle § 138 cit. voj. tr. zák. a § 493 cit. voj. tr. řádů, nýbrž i
a) podniknutím potřebných kroků ke kázeňskému potrestáni se strany představeného, majícího voj. kázeňskou pravomoc,
b) nařízením, aby bylo zavedeno řízení před kárným výborem v případech § 12 (2) této osnovy.
K § 10.
Ochranu proti překročení vojenské moci kázeňské poskytuje z veliké části již platné právo (§ 289 b) vojenského trestního zákona) tím, že prohlašuje za vojenský zločin, potrestá-li představený podřízeného, aniž řádně čin a potřebné důkazy vyšetří, anebo překročí-li jinakým způsobem při kázeňském potrestání meze kázeňské pravomoci. Tato ustanovení jest třeba po vzoru cizích zákonů doplniti trestní sankcí na zadržení nebo odstranění stížnosti, učiněné s úmyslem ji potlačiti. Tato trestní sankce jest povahy subsidiérní, neboť tam, kde představený měl úmysl činem způsobiti škodu, ať už potrestanému neb jiným osobám, nastoupí přísnější trestní sankce pro zločin zneužití moci úřední nebo služební podle § 380 voj. tr. zák.
K § 11.
Již nahoře bylo vyvozeno, že vojenská kázeňská pravomoc je rubem moci rozkazovací (velitelské) a že tudíž příslušné služební předpisy (kázeňský řád) přísluší vydati, resp. potvrditi presidentu jako vrchnímu veliteli čs. branné moci podle § 6, odst. první, bod 10. úst. listiny.
K tomu se poznamenává, že pojem "vrchního velitelství čs. branné moci" není zákonem blíže upraven. Důvodová zpráva k předloze ústavní listiny podaná (tisk č. 2421 zasedání Národního shromáždění z roku 1920) nepřipojuje k tomuto pojmu bližších vysvětlivek. Ve zprávě ústavního výboru o předloze ústavní listiny jest v tom směru na str. 16 uvedeno:
"Pojem vrchního velitelství dlužno vykládati v duchu ústavy, t. j. jen jako právo dávati armádě závazné pro ni příkazy. Podle § 6 zákona ze dne 31. prosince 1887, č. 146 ř. z. náleželo "výhradně císaři" právo, vydávati nařízení o správě, vedení a vnitřní organisaci veškerého vojska. Z této výhradnosti bylo vyvozováno (podle Teznera "nikoli neprávem"), že úkony císařovy v tomto oboru nepotřebovaly spolupodpisu ministerského. Kdo by takto chtěl vykládati odstavec ústavní listiny, nerozuměl by jí, neboť ona buduje nové právo a pro její výklad analogie čerpané z ústavních zákonů bývalé monarchie neposkytují pražádného podklady. Vládní úkony presidentovy i v oboru správy vojenské vyžadují nezbytně spolupodpisu ministrova."
Ačkoli nedají se z této zprávy činiti positivní závěry, pokud se věcného rozsahu pojmu "vrchní velitelství čs. branné moci" týče, tolik dlužno říci, že president republiky mocí prerogativy uvedené v § 64 (1) 10 úst. listiny jest oprávněn za spolupodpisu ministrova vydávati netoliko jednotlivé specielní rozkazy, nýbrž i direktivy všeobecné, kterými služba vojáka se blíže určuje. President jako vrchní velitel má právo vydávati příslušné směrnice platné a závazné pro všechny vojenské velitele, kterými se postup těchto velitelů ve službě, tedy i v ohledu jejich chování vůči podřízeným stanoví; má právo upraviti ovšem v rámci platných zákonů - jak v ohledu materielním, tak i v ohledu formálním (co do řízení) vojenské právo kázeňské, poněvadž jest jen jednou stránkou moci rozkazovací.
Řešení takové vyhovuje nejspíše znění dotčeného místa ústavní listiny.
Pojímá-li se příslušné ustanovení, jíme se vyslovuje, že podrobnosti vojenského kázeňského práva upravují služebná předpisy (t. j. kázeňský řád), potvrzené presidentem republiky jako vrchním velitelem vojska, do zákona, má tím býti docíleno, aby byly odstraněny možné pochybnosti, které by v tom směru snad vzniknouti mohly.
Některá zásadní (důležitá) ustanovení bylo pokládáno za vhodné upraviti zákonem, aby tvořily hranici, které nemohou uvedené služební předpisy překročiti, resp. v jejichž mezích mohou tyto předpisy dotčenou materii upravovati. Ustanovení tato obsažena jsou v §§ 2-10.
Další podrobnosti vojenského kázeňského práva zákonnou cestou upravovati - nehledě k hořejším theoretickým úvahám - nepokládá osnova ani za vhodno z důvodů čistě vojenských a praktických. Nový služební řád, jehož součástkou jest kázeňský řád, přináší množství odchylek od ustanovení rak. služebního a kázeňského řádu. Není prozatím jisto, jak se zavedené novoty osvědčí; teprve na základě nabytých zkušeností bude přikročeno v nejbližších letech k sestavení předpisu definitivního. Dá se s určitostí čekati, že v tomto směru půjde jistě vývoj kupředu. Organisace branné moci bude podrobena změnám, které nezřídka vyžádají si změnu kázeňského řádu. Byly-li všechny podrobnosti již nyní detailně upraveny formou zákonnou, byla by jejich změna velmi stižena.
K odstavci (2) se poznamenává, že osnova nechce předbíhati nové zákonné úpravě kárných (korekčních) trestů ukládaných ve věznicích a trestnicích. Otázka tato vlastně do této materie nenáleží a úprava její stane se cestou zákonnou v novém unifikovaném trestním zákoně (viz §§ 104 až 106 zatímního návrhu obecné části trestního zákona). Až do nové zákonné úpravy platí v tom směru služ. předpisy, vydané na podkladě zákona z 5. července 1912, č. 131 ř. z., a zák. čl. XXXIII z roku 1912.