ad a)-c).
Další ustanovení tohoto paragrafu o výši srážky, již lze ze služebních (zaopatřovacích) požitků učiniti, o přípustné délce zkrácení postupu a snížení služebních (zaopatřovacích) požitků byla převzata ze služební pragmatiky civ. státních zaměstnanců.
Poznamenává se, že ustanovením § 23 doplňují se §§ 10, 49, druhý odstavec a 59, druhý odstavec voj. zaop. zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n.
Krom toho se k ustanovení § 23 (9) na vysvětlenou ještě uvádí:
§ 10 voj. zaop. zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., stanoví, že vojenským osobám z povolání v činné službě, které byly zbaveny hodnosti v důsledku řízení před disciplinárními (kárnými) výbory, může býti přiznán příspěvek na výživu až do 50% zákonitých pažitků, které by jim při přeložení do výslužby přináležely totéž stanoví o vojenských osobách z plání v činné službě, které pozbyly vojenské hodnosti podle soudního rozsudku.
Naproti tomu o voj. gážistech ve výslužbě zmiňuje se uvedený zaopatřovací zákon pouze v § 30 (f a k), uváděje u nich jako důvod zániku nároku na výslužné odsouzení rozsudkem trestního soudu k trestu, s kterým jest podle zákona spojena ztráta nároku na výslužné (po případě při trestech na svobodě delších než 6 měsíců na dobu odpykání trestu); zákon však připouští tu možnost, že "v případech výjimečných, zvláštního zření hodných", může býti další výplata výslužného zcela nebo z části povolena.
Tohoto rozlišování přidržuje se i osnova. Vojenským gážistům z povolání v činné službě hodnosti zbaveným lze poskytnouti pouze vyživovací příspěvek (50%) podle § 10 zaop. zák., za podmínek tam uvedených, kdežto voj. gážistům ve výslužbě zbaveným hodností v řízení před kárnými výbory se ztrátou zaopatřovacích požitků lze poskytnouti do konce další požívání zaopatřovacích požitků v neztenčené míře, jsou-li žadatelé nemajetní a jsou-li tu zřetele hodné důvody. Rovněž lze na výměru zákonných požita zaopatřovacích za těchto podmínek zvýšiti zaop. požitky, jež byly u voj. gážistů ve výslužbě na základě řízení před kárným výborem sníženy.
K § 24.
Ustanovení o odvolání jsou obdobná s ustanoveními služební pragmatiky pro civilní státní zaměstnance až na to, že kárnému žalobci právo odvolací nepřísluší; důvody tohoto odchylného ustanovení uvedeny byly nahoře. Osnova přijímá tudíž též jednotnou lhůtu odvolací (14tidenní), (odchylně od ustanovení tr. řádu o lhůtě k ohlášení odvolání a o lhůtě k podání odvolání). Tím se věc podstatně zjednodušuje a zavádí konformita s předpisy platnými pro civ. státní zaměstnance. Za obviněného může podati odvolání s jeho souhlasem obhájce. Zákonnému zástupci nesvéprávných obviněných přísluší samostatné právo odvolací a to i proti vůli obviněného.
K § 25.
Ustanovení v celku analogická jako u civ. státních zaměstnanců; hlavní odchylkou jest ustanovení o potvrzování usnesení odvolacího kárného výboru, jež přísluší ministru N. O. Důvody, proč vojenská správa musí na tomto ustanovení trvati, obsaženy jsou nahoře; k tomu jest srovnati obzvláště vývody k § 22.
Zruší-li se řízení provedené v prvé stolici a nařídí projednání nové, provede toto rvavé projednání kárný výbor, jehož usnesení bylo zrušeno. Ministerstvo národní obrany může však naříditi, aby věc byla projednána jiným kárným výborem, pokládá-li to vzhledem ke konkrétním okolnostem případu za vhodné.
K § 26.
Obdobné s ustanoveními civ. služební pragmatiky § § 135 a 136. Pokud se týče odst. (5) poukazuje se na hořejší vývody podané k § 15 (4).
K § 27.
Zásady o navrácení k předešlému stavu pro zmeškání lhůty k podání odvolání byly převzaty v hlavních rysech z trestních řádů.
K § 28.
Ač předchozí ustanovení poskytují obviněnému dostatek právní jistoty, že se mu nestane křivda, dává ještě ustanovení o obnově řízení další záruky, že event. bezpráví mohou býti ještě obnovou řízení odčiněna, lze-li na základě skutečnosti navě na jevo vyšlých důvodně předpokládati, že se stalo obviněnému bezpráví. Z důvodů parity bylo zapotřebí přihustiti možnost obnovy i v neprospěch obviněného, avšak jen v případech zastavení řízení, osvobození obviněného, neb potrestání prostou výstrahou. Jinak provedeny jsou tu obdobně tytéž zásady jako v civ. služební pragmatice.
Odchylkou od ustanovení služební pragmatiky pro civilní státní zaměstnance nerozhoduje o povolení obnovy řízení instance první, nýbrž ministerstvo národní obrany. To navrženo bylo jednak z toho důvodu, že při většině trestů přísluší potvrzení konečného usnesení kárného výboru ministru nár. obrany a že tudíž jest záhodno, aby mu bylo vyhrazeno též rozhodování o žádostech za obnovu; krom toho vychází tu osnova z úvahy, že jest účelnějším, aby o žádostech za obnovu rozhodovala přímo ne instance nejnižší, proti jejímuž usnesení obnova směřuje a která proto může býti po případě ve věci poněkud podjata, nýbrž instance vyšší. Zásada taková jest na př. provedena též ve vojenských trestních řádech z r. 1912, kde o obnově rozhoduje nejvyšší vojenský soud. Konečně bude namnoze účelným, a po případě i nutným, určiti pro projednání obnoveného řízení jiný kárný výbor nežli ten, který se věcí zabýval v prvé stolici. Ze všech těchto důvodů rozhodla se osnova pro to, vyhraditi rozhodování o žádostech za obnovu ministerstvu národní obrany.
K § 29.
Mimořádná obnova řízení navržena jest z toho důvodu, aby i v případech, kdy ministr národní obrany usnesení kárného výboru nepotvrzuje, byla poskytnuta ministerstvu národní obrany možnost z moci úřední zakročiti, zjistí-li se, že provedené řízení má podstatné vady; v obnoveném řízení nelze uložiti přísnějších trestů nežli v řízení původním. Právo uvedené dlužno ministrovi přiznati už také vzhledem k jeho postavení a úkolům, o nichž byla řeč nahoře ve všeobecných poznámkách v části II.
K § 30.
Není zapotřebí zvláštních vysvětlivek; ustanovení tato převzata jsou v podstatě z civilní služební pragmatiky.
K § 31.
Druhá věta prvého odstavce převzata jest z § 327 voj. tr. řádu, druhý odst.; má tím býti naznačeno, že zůstávají nedotčena ustanovení voj. služebního řádu, modle něhož má každá vojenská osoba právo stěžovati si, bylo-li jí ukřivděno, načež musí býti stížnost tato učiněna předmětem jednání a vyřízení. Tato stížnost není ovšem součástkou řízení před kárným výborem; nýbrž je samostatným oprávněním, jež postiženému poskytuje služební řád.
K § 32.
Netřeba zvláštních poznámek.
K části III.
Odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním (§ § 33 a 34).
K § 33.
Osnova navrhuje odnětí vojenské hodnosti cestou administrativní v případech § 33, jež jsou zcela jasné, takže není zapotřebí, aby předcházelo řízení před kárným výborem, pokud by jinak kárný výbor k projednání byl příslušný.
V případu a) může se tak státi teprve po předchozím soudním řízení, jež nemohlo býti skončeno pro nepřítomnost obviněného. Jest tudíž případ ten soudně náležitě vyšetřen a není dalšího řízení třeba.
Případ b) jest odůvodněn předpisem § 6 branného zákona a § 5 branných předpisů, podle kterýžto ustanovení není povolen vstup čs. státních příslušníků do vojenských služeb cizího státu bez svolení presidenta republiky, uděleného na návrh ministra národní obrany. Ježto ustanovení § 5 branného zákona není opatřeno žádnou zvláštní sankcí trestní, jest záhodno, aby význam tohoto zákonného ustanovení byl podepřen a sesílen tím, že čs. vojenskému gážistovi, který bez uvedeného povolení vstoupí do vojenských služeb cizího státu, může býti vojenská hodnost administrativním výrokem odňata.
Případ c) odůvodňuje se tím, že předpokladem pro ponechání hodnosti vojenského gážisty mimo činnou službu jest, že týž vyhovuje úplně všem podmínkám kladeným na čs. gážistu mimo činnou službu a plní řádně všechny povinnosti, jež mu příslušné předpisy ukládají. Dopustí-li se vojenský gážista mimo činnou službu v době, kdy nekoná činné služby, (není ani na cvičení, ani v činné službě za mobilisace, ani v mimořádné činné služby podle §. 27 branného zákona), opětovného neplnění povinností, jež mu příslušné předpisy, jako gážistovi mimo činnou službu ukládají neb odmítne-li v téže době vůbec plniti povinnosti, jež mu příslušejí jako vojenskému gážistovi mimo činnou službu, není pro něho ve stavu vojenských gážistů mimo činnou službu místa. Jest na místě, aby takovému gážistovi vojenskému mimo činnou službu mohla býti jeho vojenská hodnost odňata administrativním výrokem po předchozím vyšetření věci. O tomto předchozím vyšetření a řízení platí dosud - pokud voj. gážistů v záloze se týče - ustanovení § 92 (4) branných předpisů, jehož zásady budou prozatím i dále podrženy.
V případě d), kdy vojenský gážista zamlčel při svém jmenování odsouzení trestním soudem pro činy označené v tomto odstavci, nelze použíti předpisů pro kárné výbory, ježto soudní odsouzení se stalo ještě v době, kdy gážistou nebyl a proto jest nutno učiniti zvláštní opatření. Ustanovení, že nastalo-li odsouzení před vznikem Československé republiky, lze použíti tohoto opatření jen tehdy, byl-li by dotčený čin trestným i podle zákonů československých platných v době odnětí hodnosti, pojato bylo do osnovy, ježto se mohly státi případy odsouzení rak. (uh.) soudy pro trestní činy, jako na př. velezrádu, urážku majestátu atd., jež s hlediska našich názorů a zákonů nebyly trestnými.
Povšechně se poznamenává, že není ustanovení tohoto paragrafu imperativním a ponechává se ministerstvu národní obrany možnost, učiniti rozhodnutí v každém případě individuelně a po uvážení všech okolností, čin provázejících. Rozhodnutí toto nemůže však ministerstvo národní obrany činiti ve všech případech samostatně, nýbrž pouze až do IX. třídy hodnostní, u voj. gážistů VIII. a VII. hodnostní třídy potřebuje k tomu souhlasu vlády a u voj. gážistů VI. a vyšší hodnostní třídy souhlasu presidenta republiky, a to z toho důvodu, že takové odnětí vojenské hodnosti, resp. zrušení jmenování mělo by se prováděti za součinnosti týchž ústavních činitelů, jež jsou padle ústavy povoláni k jmenování.
Jednotlivé případy administrativního odnětí vojenské hodnosti poddůstojníků, jež patří do stavu mužstva, stanoví kázeňský řád (služební předpisy) v § 11 (1) tohoto zákona uvedený.
Konečně se ještě uvádí, že v případech zbavení vojenské hodnosti řízením správním zpravidla půjde o osoby, jež nebudou v požívání voj. zaop. požitků. Zbavení hodnosti musí míti ovšem i ten následek, že osoby vojenské hodnosti takto zbavené, nebudou moci ani v budoucnosti uplatňovati nárok na vojenské zaopatřovací požitky. Jestliže by však v některém případě zbavení hodnosti řízením správním šlo o voj. gážisty, požívající vojenských požitků zaopatřovacích, zůstanou jim tyto zaop. pažitky v případě odnětí hodnosti podle odst. (1) c) zachovány.
K § 34.
K § 5, druhý odst. nového vojenského zaopatřovacího zákona stanoví, že vojenské osoby vyjímajíc justiční důstojníky jako soudce - mohou býti dány do výslužby (obdržeti odbytné podle § 4 zaop. zák.) bez superarbitračního řízení a bez vlastní žádosti "3. není-li ze služebních důvodů možno ponechati je v činné službě". Při tom zmíněný zákon poznamenává, že bude vydán zvláštní zákon o tom, kdy se tak může státi.
Ku provedení tohoto zákonného ustanovení, dokud nebude vydána úplná služební pragmatika důstojnická jest naléhavě nutno, aby byla zákonem fixována prozatím aspoň možnost dávati do výslužby (překládati do zálohy s odbytným podle § 4 zák. zaopatřovacího) ex offo ony vojenské gážisty, kteří kvalifikačně (po případě po jazykové stránce) úplně nevyhovují.
V tom směru přejímá osnova zásadu obsaženou v § 80 civ. služební pragmatiky.
K tomu se ještě poznamenává, že osnova tu rozeznává 2 případy:
a) imperativní přeložení do výslužby (do zálohy s odbytným), má-li dotčený gážista po tři po sobě jdoucí léta kvalifikaci nevyhovující;
b) fakultativní přeložení do výslužby (do zálohy s odbytným), je-li dotčený voj. gážista pro neznalost jazyka služebního pro službu neupotřebitelným (jde tu o nezpůsobilost ke službě, která není fysická a nespadá tedy pod ustanovení zaopatřovacího zákona).
Stanovení možnosti překládání do výslužby (do zálohy s odbytným) uvedená sub b) jest vzhledem k úspěšnému provádění zákona ze dne 29. února 1920, č. 122 Sb. z. a n. (§ 1 bod 3) nezbytným. Překládání toto bylo by zásadně lze provésti vzhledem k tomuto zák. ustanovení, jakož i vzhledem k § 8 posl. odst. cit. jaz. zák. ve formě nařizovací; vzhledem k ustanovení § 5 bod 3 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., doporučuje se však úprava ve formě zákona.
K části IV.
Ustanovení všeobecná (§§ 35-39).
K § 35.
Odchylných ustanovení pro důstojníky justiční služby, kteří působí jako vojenští soudci, jest zapotřebí proto, aby nebyla dotčena neodvislost, kterou jim zaručuje § 26 zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z roku 1922 (čl. IV. zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 89 Sb. z. a n.). Nutným důsledkem neodvislosti jest, aby porušení úředních služebních povinností neposuzoval nikdo jiný nežli soudce, po případě sbor soudců. Proto zachovává osnova ustanovení 2. odstavce § 26 cit. voj. tr. ř. a vylučuje kázeňskou příslušnost představeného, po případě příslušnost kárných výborů, jestliže jednání, které by jinak spadalo pod ustanovení části I. II. osnovy jest současně porušením povinností úřadu a služby soudcovské. Kde tohoto předpokladu není, tam ovšem platí i pro vojenské soudce stejná ustanovení jako pro ostatní důstojníky, tudíž i možnost použíti kterýchkoli z trestů uvedených v § 23.
§ 34 nelze vztáhnouti na vojenské soudce vzhledem k tomu, že v tom směru platí pro ně táž ustanovení jako pro soudce civilní; to uznává též § 5 nového voj. zák. zaopatřovacího, který důstojníky justiční služby působící jako soudce vyjímá a jehož částečným provedením navrhovaný § 34 osnovy jest.
K § 36.
Paragraf tento obsahuje všeobecné vyložení pojmu, koho sluší rozuměti při provádění tohoto zákona "voj. gážistou".
K § 37.
V řadě platných zákonů používá se termínů "disciplinární pravomoc", "disciplinární tresty", řízení před "disciplinárními výbory", "čestnými radami" a pod. Ježto zákon tento zavádí novou terminologii a zamýšlí, aby to, co jest v platných zákonech ustanoveno o "disciplinární trestní pravomoci atd."resp. o "řízení před disciplinárními výbory", "čestnými radami", platilo nyní pro "řízení kázeňské", resp. pro "řízení před kárnými výbory", bylo zapotřebí to výslovně v zákoně uvésti.
K § 38.
K přechodným ustanovením se poznamenává, že gážisté mimo hodnostní třídu podrobují se ustanovením části II. pouze pro poklesky, jichž se dopustili po účinnosti zákona, ježto až dosud nekladl se u nich takový důraz při posuzování jejich poklesků na otázku, poškodili-li jimi dobré jméno vojska, a také řízení, které až dosud proti nim bylo v tom směru prováděno, bylo podstatně odlišným od řízení proti důstojníkům; nedoporučuje se tudíž zpětnou účinnost zákona v tom směru stanoviti. Naproti tomu u důstojníků (vojenských úředníků) není námitek proti tomu, aby se zákon tento vztahoval i na činy spáchané před jeho účinností, pokud ovšem nebyly již právoplatně vyřízeny.
S hlediska rozpočtového se poznamenává, že provádění tohoto zákona nebude znamenati žádného zvláštního většího finančního zatížení, nýbrž že všechny náklady s tím spojené bude hraditi z úvěrů rozpočtem vojenské správě povolených.
Vláda projevuje přání, aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán výboru brannému a ústavně-právnímu k podání zprávy ve lhůtě co možná nejkratší.
V Praze dne 16. listopadu 1922.
Předseda vlády:
Švehla, v. r.
Ministr národní obrany:
Udržal, v. r.