§ 23.
Tresty, jež lze uložiti na základě řízení před kárnými výbory.
(1) Tresty u vojenských gážistů z povolání mohou býti:
a) písemná výstraha;
b) písemná výstraha s pominutím při postupu do vyšších požitků;
c) písemná výstraha se zmenšením služebních požitků;
d) přeložení do výslužby, po případě, nemá-li vojenský gážista aspoň deset započitatelných let služebních, přeložení do zálohy se zákonným odbytným;
e) přeložení do výslužby s menšími zaopatřovacími požitky, po případě, nemá-li vojenský gážista aspoň deset započitatelných let služebních, přeložení do zálohy se zmenšeným odbytným;
f) odnětí vojenské hodnosti, s čímž je spojena ztráta nároku na zaopatřovací požitky (odbytné).
(2) Tresty u vojenských gážistů ve výslužbě mohou býti:
a) písemná výstraha;
b) písemná výstraha s časově omezeným snížením zaopatřovacích požitků;
c) odnětí vojenské hodnosti s trvalým snížením zaopatřovacích požitků;
d) za zvláště přitěžujících okolností odnětí vojenské hodnosti se ztrátou všech nároků na zaopatřovací požitky pro gážisty i jeho příslušníky.
(3) O trestech gážistů ve výslužbě na dobu potřeby aktivovaných platí obdobně ustanovení platná pro vojenské osoby z povolání.
(4) Tresty u vojenských gážistů v záloze, počítajíc v to i vojenské gážisty mimo službu, mohou býti:
a) písemná výstraha;
b) písemná výstraha s pominutím při postupu do vyšších požitků;
c) písemná výstraha se zmenšením služebních požitků;
d) odnětí vojenské hodnosti.
(5) Pominutí postupu do vyšších požitků může býti vysloveno na dobu od tří měsíců do tří let. Pominutím zdrží se postup o celou lhůtu stanovenou v konečném usnesení, i když nároku na postup bylo již nabyto před právní mocí konečného usnesení; při počítání lhůty nečítá se doba, jež není pro postup do vyšších požitků započitatelna.
(6) Zmenšení služebních požitků, po případě časově omezené snížení zaopatřovacích požitků může býti vysloveno na dobu od tří měsíců až do tří let; snížení toto dlužno v konečném usnesení stanoviti, a to nejvýše 25%. Po dobu trestu jest vyloučen postup do vyšších požitků. Je-li přeložen (znovu přeložen) gážista před uplynutím doby trestu do výslužby, zmenší se jeho požitky zaopatřovací na zbývající dobu trestu v procentní výměře stanovené konečným usnesením.
(7) V případech odst. (5) a (6) jest vojenský gážista vyloučen před uplynutím doby stanovené v konečném usnesení z povýšení do vyšší hodnostní třídy.
(8) Snížení zaopatřovacích požitků [odst. (1) e) a odst. (2) c)] neb odbytného lze stanoviti nejvýše 25%.
(9) Je-li u vojenského gážisty z povolání vysloveno na základě řízení před kárným výborem odnětí vojenské hodnosti, může mu býti výjimečně, je-li nemajetný, přiznán na zvláštní žádost ministrem národní obrany v dohodě s ministrem financí příspěvek na výživu podle § 10 zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n. Zní-li u vojenského gážisty ve výslužbě konečné usnesení na odnětí vojenské hodnosti se snížením zaopatřovacích požitků, může mu býti výjimečně, je-li nemajetný, povoleno na zvláštní žádost ministrem národní obrany v dohodě s ministrem financí zvýšení ponechaných zaopatřovacích požitků, a to po případě až na výměru původních zaopatřovacích požitků, jichž v době konečného usnesení požíval. Je-li konečně u vojenského gážisty ve výslužbě vysloveno na základě řízení před kárným výborem odnětí vojenské hodnosti se ztrátou zaopatřovacích požitků, může mu býti výjimečně, je-li nemajetný, povolena na zvláštní žádost ministrem národní obrany v dohodě s ministrem financí další výplata zaopatřovacích požitků buď zcela nebo z části.
(10) Nebyl-li vojenskému gážistovi, kterému byla odňata vojenská hodnost se ztrátou požitků zaopatřovacích, přiznán příspěvek na výživu, po případě nebyla-li mu povolena další výplata zaopatřovacích požitků zcela nebo z části podle ustanovení předchozího odstavce, může býti manželce i dětem, jimž by příslušel nárok na zaopatřovací požitky, kdyby obviněný byl v době pravoplatnosti konečného usnesení zemřel, výjimečně přiznán, jsou-li nevinny a nemajetny, ministrem národní obrany v dohodě s ministrem financí přiměřený příspěvek na výživu, jenž však nesmí převyšovati výměru zaopatřovacích požitků, jež by jim podle zákona příslušely, kdyby potrestaný gážista nežil. Totéž platí obdobně i o nevinných a nemajetných vdovách a sirotcích po vojenských gážistech, jimž byla odňata vojenská hodnost se ztrátou zaopatřovacích požitků.
(11) Ministerstva národní obrany může kdykoliv prozkoumati předpoklady pro výjimečné přiznání příspěvku na výživu (výjimečně povolenou další výplatu zaopatřovacích požitků) podle odst. (9) a (10) a podle výsledku výplatu příspěvku na výživu (výjimečně povolených zaopatřovacích požitků) přechodně neb trvale zastaviti.
(12) Zákonná ustanovení o pozbytí zaopatřovacích požitků následkem odsouzení trestním soudem platí také o příspěvcích na výživu uvedených v odst. (9) a (10).
(13) Vojenští gážisté v záloze, jimž byla odňata vojenská hodnost podle ustanovení odst. (4) d), pozbývají všech nároků na event. poskytnutí vojenských zaopatřovacích požitků, jež by jim z důvodu invalidity (nezpůsobilosti k občanskému povolání) způsobené v činné službě vojenské příslušely podle vojenského zaopatřovacího zákona.
§ 24.
Odvolání proti konečnému usnesení kárného výboru I. stolice.
(1) Zní-li konečné usnesení kárného výboru na některý z trestů uvedených v předchozím paragrafu, může obviněný (obhájce) podati z tohoto konečného usnesení do čtrnácti dnů odvolání pro výrok o vině a trestu jakož i o nezapočítání doby ztrávené v řízení před kárným výborem do vyšších požitků; právo podati odvolání přísluší též zákonnému zástupci nezletilého obviněného, a to i proti jeho vůli. Odvolání podává se písemně u kárného výboru, který konečné usnesení učinil.
(2) Bylo-li odvolání zavčas podáno, má účinek odkládací.
(3) Bylo-li odvolání podáno opožděně neb osobou k tomu neoprávněnou, budiž zamítnuto kárným výborem I. stolice; proti zamítavému rozhodnutí přísluší obviněnému stížnost k odvolacímu kárnému výboru do čtrnácti dnů od doručení zamítavého rozhodnutí.
§ 25.
Řízení před odvolacím kárným výborem.
(1) Odvolací kárný výbor prozkoumá po slyšení odvolacího kárného žalobce spisy především v neveřejné poradě. Má-li za to, že jest třeba řízeni, provedené kárným výborem I. stolice, doplniti, uloží toto doplnění kárnému výboru, který se věcí zabýval v I. stolici. Má-li však podle názoru odvolacího kárného výboru provedené řízení takové podstatné vady, že jich nelze doplněním odstraniti, učiní odvolací kárný výbor návrh ministru národní obrany, aby konečné usnesení v odpor vzaté bylo zrušeno a nařízeno nové projednání, padle potřeby i před jiným kárným výborem I. stolice.
(2) Nepokládá-li odvolací kárný výbor doplnění řízení za nutné, nebo bylo-li doplnění jím uložené již provedeno, nařídí závěrečné projednání. Totéž platí i tehdy, jestliže ministr národní obrany neschválí návrhu na zrušení konečného usnesení v odpor vzatého a provedení nového projednání v I. stolici.
(3) Obviněný (obhájce) může se dostaviti k závěrečnému projednání.
(4) Na další řízení použije se obdobně předpisů platných pro řízení před kárným výborem I. stolice.
(5) Odvolací kárný výbor může:
a) souhlasiti s konečným usnesením kárného výboru I. stolice, nebo
b) učiniti konečné usnesení nové podle §§ 22 (1) a 23.
(6) Odvolací kárný výbor má se kromě toho vždy usnésti též na tom, zda a která doba od konečného usnesení kárného výboru I. stolice jest ze započtení při postupu do vyšších požitků vyloučena.
(7) Konečné usnesení odvolacího kárného výboru potvrzuje ministr národní obrany, jenž může podle potřeby naříditi též doplnění provedeného řízení a vydání nového konečného usnesení.
(8) Konečné usnesení odvolacího kárného výboru se při závěrečném projednání neprohlašuje, nýbrž sděluje se s důvody rozhodovacími s obviněným teprve, až bylo potvrzeno podle předchozího odstavce a to dodáním jeho písemného vyhotovení.
§ 26.
Provedení konečného usnesení kárného výboru.
(1) Tresty uložené v řízení před kárným výborem buďtež zapsány do osobních dokladů.
(2) Po uplynutí tří let od právní moci konečného usnesení lze zápis v osobních dokladech na žádost dotčeného vojenského gážisty vymazati, jestliže žadatel se od té doby, co bylo proti němu řízení před kárným výborem provedeno, vždy bezúhonně choval; výmazu tohoto nelze však povoliti dříve, dokud nebyl uložený trest úplně odpykán.
(3) Rozhodnutí o žádosti za výmaz zápisu trestu podle předchozího odstavce přísluší ministru národní obrany.
(4) Ministerstvo národní obrany může, jakmile byl trest v osobních dokladech vymazán a vojenský gážista se trvale bezúhonně chová a velmi dobré služby koná, povoliti, aby při dalším postupu do vyšších požitků byla vylučovací lhůta zcela nebo částečně opět započítána.
(5) Tresty uložené v řízení před kárnými výbory promíjeti neb zmírňovati přísluší presidentu republiky.
§ 27.
Navrácení k předešlému stavu.
(1) Zmeškal-li obviněný lhůtu k podání odvolání, může žádati za navrácení k předešlému stavu, prokáže-li, že nemohl lhůtu zachovati pro nezaviněnou, nepřekonatelnou a nepředvídanou překážku.
(2) Žádost za navrácení k předešlému stavu buď podána nejpozději do čtrnácti dnů poté, co překážka přestala, u kárného výboru, u něhož mělo býti odvolání podáno, při čemž buďte uvedeny příčiny zmeškání a okolnosti, jimiž se zmeškání ospravedlňuje. Se žádostí musí býti podáno odvolání.
(3) O žádosti za navrácení k předešlému stavu rozhoduje po vyslechnutí kárného žalobce kárný výbor I. stolice; proti zamítavému rozhodnutí přísluší obviněnému stížnost k odvolacímu kárnému výboru do čtrnácti dnů od doručení zamítavého rozhodnutí.
§ 28.
Obnova pravoplatně skončeného řízení před kárnými výbory.
(1) Obnova řízení před kárnými výbory, jež bylo pravoplatně skončeno, může býti, a to po případě i po výkonu trestu, nařízena ku prospěchu obviněného na žádost jeho nebo jeho pozůstalých, event. na žádost zákonného zástupce, lze-li na základě skutečností nově na jevo vyšlých důvodně předpokládati možnost, že obviněný bude osvobozen, nebo že mu bude uložen trest mírnější.
(2) Bylo-li řízení zastaveno, nebo skončilo-li zproštěním neb udělením pouhé písemné výstrahy, může býti obnova pravoplatně skončeného řízení na návrh kárného žalobce povolena v neprospěch obviněného, vyjdou-li na jevo nové okolnosti neb průkazy, které mohou samy nebo v souvislosti s průkazy dříve vyšetřenými odůvodniti usvědčení obviněného nebo uložení vyššího trestu.
(3) Žádost za obnovu řízení jest podati u kárného výboru, který se zabýval věcí v I. stolici. Žádá-li se za obnovu řízení ve prospěch obviněného, může velitelství (úřad), u něhož jest kárný výbor zřízen, povoliti, aby se s výkonem (pokračováním ve výkonu) konečného usnesení kárného výboru prozatím vyčkalo až do rozhodnutí o žádosti za obnovu, má-li důvodně za to, že obnova bude povolena.
(4) O žádostech za obnovu řízení rozhoduje ministerstvo národní obrany. Shledá-li toto ministerstvo důvody uvedené v žádosti dostatečnými, nařídí obnovu řízení a určí kárný výbor, u něhož má býti nové řízení v I. stolici provedeno; rovněž rozhodne, povolí-li obnovu řízení ve prospěch obviněného, o tom, má-li se s výkonem (pokračováním ve výkonu) potvrzeného konečného usnesení až do nového pravoplatného konečného usnesení kárného výboru vyčkati.
(5) Kárný výbor projeví po provedeném řízení, pro něž platí tytéž zásady jako pro původní řízení před kárným výborem, buď souhlas s původním konečným usnesením kárného výboru, nebo učiní nové konečné usnesení.
(6) Byla-li obnova povolena ve prospěch obviněného, nemůže býti uložen v řízení provedeném po povolení obnovy trest přísnější nežli v řízení původním.
(7) O potvrzování konečného usnesení kárného výboru a o odvolání do tohoto usnesení platí ustanovení §§ 22 a 24.
(8) Zastaví-li se řízení po povolené obnově řízení, neb je-li vojenský gážista v obnoveném řízení zproštěn neb odsouzen k trestu mírnějšímu, budiž mu státem nahrazeno, co mu následkem nespravedlivého odsouzení ušlo na požitcích. Po smrti vojenského gážisty přísluší nárok na náhradu také jeho pozůstalým majícím právo na zaopatření potud, pokud jim ušla výživa, k níž byl obviněný povinen.
§ 29.
Mimořádná obnova.
(1) V případech, kdy podle ustanovení § 22 (4) potvrdil konečné usnesení kárného výboru zemský vojenský velitel nebo velitel divise, přísluší ministru národní obrany právo, rozhodnutí toto zrušiti, zjistí-li se při zkoumání spisů, že provedené řízení má podstatné vady. Zruší-li v takových případech ministr národní obrany rozhodnutí, provede se obnovené řízení před kárným výborem podle ustanovení § 28; v řízení obnoveném nemůže býti uložen přísnější trest nežli v řízení původním.
(2) Návrhy soukromých osob, aby byla provedena mimořádná obnova podle předchozího odstavce, nebuďte projednány, nýbrž buďte zamítnuty přímo tím vojenským útvarem, k němuž dojdou.
§ 30.
Doručování.
(1) Všechna doručení pro obviněného, která znají býti vykonána podle ustanovení části II. tohoto zákona, jsou platná, provedou-li se jemu osobně, jeho obhájci nebo jinému zmocněnci; je-li pobyt obviněného neznámý, postačí, uloží-li se spis pro něho určený u velitele (přednosty) velitelství (úřadu) jeho posledního služebního přidělení (jeho vojenského evidenčního úřadu).
(2) Veřejná výzva, aby se obviněný dostavil, není dovolena.
§ 31.
Opravné prostředky a lhůty.
(1) Opatření kárného výboru nemohou pokud zákon nestanoví jinak - býti brána v odpor samostatným opravným prostředkem, nýbrž toliko spolu s odvoláním proti konečnému usnesení kárného výboru podaným podle § 24. Tímto ustanovením není dotčeno právo, učiniti oznámení a podati stížnost proti osobám, které jsou povolány spolupůsobiti v řízení před kárnými výbory, pro porušení jejich úřední a služební povinnosti.
(2) Lhůty uvedené v §§ 24 (1) a (3), 27 (2) a (3) jsou neprodlužitelné; počínají se v případech §§ 24 (1) a (3) a 27 (3) prvním dnem následujícím po doručení konečného usnesení (rozhodnutí) a v případě § 27 (2) prvním dnem následujícím poté, co překážka tam uvedená přestala, a to i tehdy, připadá-li tento první den na neděli (svátek). Připadne-li však konec některé lhůty na neděli nebo svátek státem uznaný, končí se lhůta nejbližším všedním dnem. Dny poštovní dopravy se do lhůty nepočítají.
(3) Podání může obviněný činiti též telegraficky.
§ 32.
Náklady řízení, kolky a poplatky.
Pokud v tomto zákoně není nic jiného stanoveno, platí pro řízení před kárnými výbory stran nákladů řízení a osvobození od kolků a poplatků obdobně předpisy §§ 408 a 409 zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z r. 1912.
ČÁST III.
Odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním.
§ 33.
Odnětí vojenské hodnosti řízením správním.
(1) Administrativním opatřením ministerstva národní obrany může býti vojenským gážistům odňata vojenská hodnost, po případě zrušeno jejich jmenování:
a) při uprchnutí do ciziny, bylo-li z toho důvodu proti vojenskému gážistovi zavedeno trestní řízení a nemůže-li pro jeho nepřítomnost býti skončeno
b) vstoupí-li vojenský gážista do cizích služeb vojenských bez příslušného svolení (§ 6 branného zákona ze dne 19. března 1920, č.193 Sb. z. a n.);
c) neplní-li vojenský gážista mimo činnou službu v době, kdy nekoná činné služby vojenské, opětovně svých povinností, jež mu příslušné předpisy jako gážistovi mimo činnou službu ukládají, anebo odmítne-li v téže době vůbec plniti povinnosti, jež mu příslušejí jako vojenskému gážistovi mimo činnou službu; d) bylo-li dodatečně zjištěno, že vojenský gážista byl ještě v době před svým jmenováním odsouzen pro zločin vůbec, pro přečin nebo přestupek spáchaný z pohnutek nízkých nebo nečestných. Nastalo-li odsouzení před vznikem československé republiky, lze tohoto opatření použíti jen tehdy, byl-li by dotčený čin trestným i podle zákonů československých platných v době odnětí vojenské hodnosti.
(2) Vojenští gážisté, jimž byla odňata podle předchozího odstavce vojenská hodnost, neznají nároku na zaopatřovací požitky (odbytné); byli-li však v době rozhodnutí o odnětí vojenské hodnosti již poživateli vojenských zaopatřovacích požitků, zůstanou jim v případ odst. (1) c) zachovány.
(3) U vojenských gážistů VIII. a VII. třídy hodnostní lze provésti odnětí vojenské hodnosti (zrušení jmenování) řízením správním jen se souhlasem vlády, u vojenských gážistů I. a vyšší třídy hodnostní jen se souhlasem presidenta republiky.
(4) Administrativní odnětí vojenské hodnosti poddůstojníkům z mužstva upravují předpisy uvedené v § 11 (1).
§ 34.
Přeložení do výslužby řízením správním.
Vojenští gážisté z povolání, kteří mají po tři po sobě jdoucí léta (před účinností tohoto zákona neb po ní) kvalifikaci nevyhovující, buďte z moci úřední přeloženi ministerstvem národní obrany podle § 5, druhý odstavec, bod 3., zákona ze dne 17. února 1922, č. 76 Sb. z. a n., do výslužby, mají-li nejméně deset započítatelných let služebních; jinak buďte přeloženi do zálohy se zákonným odbytným. Neznalost služebního jazyka jest pokládati za důvod pro přiznání kvalifikace nevyhovující; nelze-li pro neznalost služebního jazyka vojenského gážistu z povolání ke službě upotřebiti, může býti ministerstvem národní obrany přeložen z moci úřední do výslužby (do zálohy s odbytným) i před uplynutím lhůty stanovené v první větě tohoto paragrafu.
ČÁST IV.
Ustanovení všeobecná.
§ 35.
Ustanovení o důstojnících justiční služby, kteří působí jako vojenští soudci.
Ustanovení I. a II. části tohoto zákona nevztahují se na důstojníky justiční služby, kteří působí jako vojenští soudci, jde-li o porušení povinností úřadu a služby soudcovské (§ 26 zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z roku 1912); z části III. platí pro ně pouze ustanovení § 33.
§ 36.
Ustanovení o vojenských gážistech mimo hodnostní třídy.
Ustanovení tohoto zákona, jež se vztahují na vojenské gážisty, platí i pro vojenské gážisty mimo hodnostní třídy.
§ 37.
Ustanovení různých zákonů o disciplinární pravomoci a řízení před disciplinárními výbory (čestnými radami).
Tam, kde se různé zákony, jichž platnost zůstane tímto zákonem nedotčena, zmiňují o disciplinární trestní pravomoci disciplinárních přestupcích, disciplinárních trestech a pod., jest tím rozuměti pravomoc, přestupky tresty a pod. uvedené v části I. tohoto zákona. Na místo disciplinárních výborů (čestných rad), o nichž se zmiňují zákony dosud platné, nastupují výbory kárné podle části II. tohoto zákona.
§ 38.
Ustanovení přechodná.
(1) Zákon tento vztahuje se též na činy, které byly spáchány před jeho účinností a nebyly dosud pravoplatně vyřízeny. Gážisté mimo hodnostní třídy podléhají však ustanovením části II. nouze pro poklesky uvedené v § 12 (1), jichž se dopustili teprve po účinnosti tohoto zákona; pro činy dříve spáchané posuzují se podle ustanoveni dosud platných.
(2) Usnesení disciplinárních výborů (komisi), učiněná na základě řízení provedeného podle předpisů dosud vydaných a potvrzená do dne účinnosti tohoto zákona, zůstávají v platnosti.
§ 39.
Ustanovení závěrečná.
Zákon tento, jehož provedení se ukládá ministru národní obrany v dohodě se zúčastněnými ministry, nabývá účinnosti tři měsíce po vyhlášení. Tímto dnem zrušují se všechna ustanoveni, která jsou s tímto zákonem v odporu.
Důvodová zpráva
k osnově zákona o vojenském kázeňském právu, kárném právu při porušení povinností stavovských a odnětí vojenské hodnosti, jakož i přeložení do výslužby řízením správním.
Předešlého roku zřízena byla v ministerstvu národní obrany zvláštní komise, která byla pověřena vypracováním nového vojenského služebního řádu, jímž by nahrazen byl vojenský služební řád, převzatý z bývalé rakousko-uherské monarchie (služební kniha A.-10a).
Když v této komisi došlo k jednání o vojenském právu kázeňském, nadhozena byla otázka, zda by nebylo vhodno po vzoru některých jiných států opříti vojenské právo kázeňské, dále řízení před tak zvanými výbory kárnými (dosud výbory disciplinárními), jakož odnětí vojenské hodnosti řízením správním (administrativní odnětí vojenské hodnosti) o rámec zákonný.
Na to vyžádány byly posudky od různých míst, mezi jiným i od presidia nejvyššího správního soudu a výsledkem jejich jest tento návrh zákona.
Zákon upravuje věcně tyto materie:
I. Vojenské kázeňské právo.
II. Kárné právo při porušení povinností stavovských.
III. Odnětí vojenské hodnosti a přeložení do výslužby řízením správním.
Všeobecné poznámky k části I. a II.
Všeobecně se poznamenává k části I. a II., že nebylo by správným mínění, že jak materie v části I. upravovaná, tak i materie obsažená v části II. jsou součástkami jedné a téže kategorie (prává disciplinárního).
Část I. týká se práva kázeňského, upravujíc právo vojenských představených, k udržení kázně trestati porušení služebních povinností, část II. upravuje stíhání poklesků proti stavovským povinnostem. K tomu se poznamenává, že porušením stavovských povinností rozumí osnova takové poklesky, jež vrhají reflex na celý stav, k němuž pachatel náleží, takže tyto poklesky mohou vésti, aneb dokonce přímo vedou veřejnost (veřejné mínění) k jistému nehodnotnému úsudku o celém vojsku, jehož jest pachatel příslušníkem.
Osnova budována jest na rozdílech mezi povinnostmi služebními a stavovskými (v uvedeném slova smyslu); k rozdílům mezi oběma těmito pojmy patří zvláště:
a) pro porušení služebních povinností stíhati lze každou vojenskou osobu, kdežto pro porušeni zvláštních stavovských povinností ve smyslu této osnovu lze stíhati jen vojenské gážisty;
b) porušení služebních povinností stíhá se v četných případech soudně, kdežto nešetření stavovských povinností vymyká se soudnímu stíhání;
c) pokud platné zákony mluví o disciplinární pravomoci nebo o disciplinárních přestupcích nebo konečně činech, jež disciplinární vyřízení dovolují, myslí tím porušení povinností služebních;
d) stavovské povinnosti víží gážisty mimo činnou službu vždy a v plném rozsahu, kdežto služební povinnosti zavazují vojenské osobu mimo činnou službu jen v případech výjimečných.
Z důvodů těchto a podobných byla osnova vybudována na uvedeném rozlišování porušení povinností. Část I. - jak uvedeno - věnována jest právu kázeňskému, jež upravuje stíhání porušení služebních povinností. Kázeňským potrestáním jest postihnouti každého - pokud nejde ovšem o závažnější soudní čin trestní - kdo porušil svoje služební povinnosti, které mu příslušejí proto, že jest členem armády, ať toto členství vzniklo na základě dobrovolného vstupu do vojenského povolání, neb na základě povinnosti branným zákonem uložených. V posléz uvedeném směru nelze najíti žádné analogon v jiném služebním poměru, obzvláště též ne v poměru státních zaměstnanců. Naproti tomu část II. upravuje stíhání poklesků proti stavovským povinnostem, poškozujících neb ohrožujících dobré jméno vojska; týká se pouze gážistů. Již nyní se ovšem poznamenává, že tato část II. nevztahuje se pouze na čisté poklesky stavovské, nýbrž též na ty případy, kdy poškození (ohrožení) dobrého jména vojska bylo způsobeno některým z trestných činů, jichž stíhání přísluší podle zákonných předpisů soudům, po případě některým z trestných činů, jež by bylo jinak lze - kdyby tu nešlo zároveň o ohrožení neb poškození dobrého jména vojska - vyříditi cestou kázeňskou.
Jsou tudíž obě části zákona od sebe odlišné; na jednotlivosti bude ještě dále poukázáno.
K části I.
Vojenské kázeňské právo.
(§§ 1-11.)
Vojenské kázeňské právo jest výronem vojenské moci velitelské. Vojenští představení jsou zodpovědni za kázeň u podřízených vojenských jednotek a k jejímu udržení musí míti právo trestati podřízen, kteří se proti kázni provinili.
Kázeňské právo nad vojenskými osobami jest rubem moci rozkazovací (velitelské). Rozkaz může míti svůj účinek a význam, jen když jest ho uposlechnuto; aby se tak stalo, jest potřebí moci donucovací. Tou jest při vojště, pokud nenastane trestní stíhání soudní, pohrůžka a výkon stíhání kázeňského.
Vrchním velitelem čs. branné moci jest podle § 64, odst. 1., bodu 10. ústavní listiny president republiky a jemu tudíž přísluší vydati, po případě potvrditi v mezích zákonných ustanovení předpisy o výkonu této kázeňské pravomoci (§ 11, (1) osnovy). Některá základní ustanovení však i tu doporučuje se upraviti cestou zákona; to se děje právě v §§ 2-10.
K § 2.
Zákonná úprava se doporučuje především pro stanovení věcného rozsahu vojenské pravomoci kázeňské (§ 2).
Již totiž za bývalé rakousko-uherské monarchie byly porůznu vydány normy zákonné, které stanovily, že některé trestné činy disciplinárně vyříditi sluší, aneb jest přípustno, a přece i tam otázky velení branné moci byly ze zákonné úpravy vyňaty a vyhrazeny panovníku jako vrchnímu veliteli (čl. 5. stát. základního zákona ze dne 21. prosince 7867, č. 145 ř. z. a § 5, 2. odst. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867, č. 146 ř. z.).
Sem spadá předpis 2 zákona ze dne 5. července 1912, č. 131 ř. z. a zák. čl. XXXIII z r. 1912 o vojenském trestním řádě, dovolující stíhati disciplinárně soudní přečiny a přestupky, na které lest zákoně uložena, buď jen pokuta peněžitá neb trest na svobodě, jehož nejnižší výměra nepřesahuje jeden měsíc a nejvyšší výměra nečiní více než 6 měsíců.
Dále byl to § 50 branného zákona ze dne 5. července 1912. č. 123 ř., z. a zák. čl. XXX z r. 1912, podle něhož podléhají vojenské osoby v činné službě disciplinární trestní pravomoci pro přestupky správní a policejní.
Konečně porůznu užíváno v zákonech pojmu "disciplinární přestupek", zejména ve vojenském trestním zákoně ze dne 5. ledna 1855, č. 7.9 ř. z. a cit. vojenských trestních řádech, aniž však byl zákonně jejich pojem přesně vymezen.
Z uvedených ustanovení přešla některá i do právního stavu Československé republik (čl. 2. zákona ze dne 28. října 1918, č. 11 Sb. z. a n.), ustanovení branných zákonů z roku 1912, pak nahrazena novum branným zákonem ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., a nařízeními vydanými k jeho provedení.
Při úpravě věcného rozsahu vojenské pravomoci kázeňské, kterýmžto termínem nahražuje tato osnova z důvodů vhodnosti a jazykové ryzosti dosavadní označení "vojenská disciplinární trestní pravomoc" - přimýká se osnova celkem k posud platnému stavu.
Odchylky sou jen dvě:
a) kázeňské vyřízení soudních přečinů a přestupků připouští se v poněkud širší míře, než podle § 2 cit. vojenských trestních řádů; vypouští se totiž při trestech na svobodě hranice výměry nejnižší, takže kázeňsky bude možno vyříditi i takové přečiny (přestupky), u kterých zákonná sazba počíná vyšším minimem než jedním měsícem (na př. svémocné vzdálení se v době války podle § 213 voj. tr. zák.);
b) je-li některý čin současně trestný kázeňsky a zároveň též náleží před kárný výbor, zavede se řízení před kárným výborem; jestliže toto řízení skončí potrestáním, nelze pro týž poklesek uložiti trest kázeňský; jestliže však řízení před kárným výborem skončí zastavením neb osvobozením, jest kázeňské potrestání přípustno.
Důvodem prvé odchylky jest ta okolnost, že soudy jsou vázány dolejší hranicí trestní sazby a mohou i hluboko pod ní trest vyměřiti (§ 126 voj. tr. zák.). Jde-li tedy o případ lehčí, není námitek proti tomu, aby byl kázeňsky vyřízen.
Odchylka druhá zabraňuje dvojímu řízení, které by jinak pro týž čin musilo býti vedeno; pouze v tom případě, když vyjde teprve po kázeňském vyřízení poklesku dodatečně na jevo, že týmž pokleskem bylo ohroženo neb poškozeno dobré jméno vojska, zavede se dodatečně ještě řízení před kárným výborem, při čemž se ovšem vezme přiměřený zřetel na trest kázeňský již uložený.
Při tom jest ještě vhodno podati bližší vysvětleni ustanovení § 2 (1) c.
Ustanovení toto, jak nahoře uvedeno, v podstatě přejímá to, co obsahuje § 2 vojenských trestních řádů. Jak lze seznati z důvodové zprávy k posléz uvedeném u zákonnému ustanovení, byla hlavním jeho důvodem potřeba rychlého vyřízení a potrestání. V zájmu vojenské služby jest nutno, aby trest - zejména u lehčích přečinů (přestupků) - následoval ihned po činu a proto jest pro kázeň často prospěšnější, uvalí-li se mírnější trest ihned, než když teprve po delším čase nastoupí potrestání třeba přísnější. K tomu přistupuje dále ta okolnost, že přesná hranice mezi vojenským soudním bezprávím a bezprávím kázeňským nedá se vytýčiti. (Proto některé moderní vojenské trestní zákony spokojují se při popisu zákonné skutkové podstaty vojenského deliktu dodatkem, že v lehčích případech nastupuje vyřízení v cestě disciplinární.) Tak neposlušnost vojína ve službě může někdy podle okolností případu vyžadovati přísné zakročeni soudní, jindy opět pro potřeby vojenské kázně dostačí trest kázeňský. Dosud platný vojenský trestní zákon pamatoval právě na takové případy a to jednak tím, že pojetím velikého množství deliktů lehkých do II. dílu pojednávajícího o vojenských deliktech umožnil zakročení soudní u řady poklesků, jež sice zpravidla nebudou vyžadovati soudního zakročení, avšak někdy - vzhledem k okolnostem případu budou činiti soudní zakročení žádoucí, jednak s druhé strany tím, že připustil disciplinární vyřízení soudních deliktů za určitých předpokladů (§ 65 voj. tr. zák., který již dnes neplatí, jsa nahrazen § 2 voj. tr. ř.). Příkladmo lze uvésti, co všechno může býti přečinem připouštějícím kázeňské vyřízení. Z hlavy 2. II. dílu voj. tr. zák. jest to především přečin porušení subordinace podle §§ 145, 146b), c) 156 voj. tr. zák., kterým může býti nedbalé provedení služebního rozkazu, neuposlechnutí rozkazu pořádkového, porušení úcty k vyššímu (představenému), z hlavy 4, na příklad lomození na blízku stráže (§ 180b) voj. tr. zák.), z hlavy 6. vzdálení se přes noc a déle (§ 212 voj. tr. zák.), z hlavy 7. jakýkoliv poklesek ve strážní službě, který není zločinem (§§ 238, 241, 242 voj. tr. zák.), z hlavy 9. nešetření všeobecného pořádkového rozkazu nebo zákazu (§ 269c) voj. tr. zák.) atd. Vesměs tedy činy menšího významu, které sice podle zákona jsou přečiny soudními, ale pokud se s těžším deliktem nesbíhají, nebo přitěžující okolnosti nepřevládají, zpravidla vyřizovány bývají kázeňsky. Možno říci, že velikou část deliktů vyřizovaných v cestě kázeňské tvoří dnes delikty soudní.
Jest ovšem jisto, že zákon nečiní v tom směru rozdílu mezi vojenskými a nevojenskými přečiny (přestupky); leč sluší tu poukázati k tomu, že některé z posléz uvedených přečinů souvisejí úzce s kázní vojenskou (krádež v ubikacích, rvačky vojínů atd.) a proto jest spravedlivým požadavkem vojenské správy, chce-li míti možnost i v takových případech okamžitým kázeňským zakročením zjednati pořádek.
Ostatně kázeňský řád obsahuje bližší pokyny pro velitele o tom, kdy nemají přečinů (přestupků) soudních kázeňskou cestou vyřizovati. Jest to ustanovení § 36, bod 140 nového služ. řádu, podle něhož přečiny (přestupky) ze zištnosti, na př. zpronevěra nebo účastenství na nich, mohou býti trestány kázeňsky jen u vojínů a i tu jen tenkráte, nedosahuje-li hodnota předmětu trestného jednání 50 Kč; krádež však jen při věcech nepatrné hodnoty, byla-li spáchána pro okamžitou vlastní potřebu.
Otázku, kdo o tom rozhoduje, zdali u přestupků (přečinů) soudních, jež lze kázeňskou cestou vyříditi, jest kázeňské potrestání dostatečným, vyřešila osnova tak, že rozhodnutí toto ponechává zásadně vojenskému představenému, jemuž přísluší kázeňská moc, ježto jedině tím způsobem dosáhne se účelu, § 2 voj. tr. ř. a § 2 (1) c) osnovy zamýšleného a pro vojenskou správu obzvláště významného, zjednati okamžitým kázeňským zakročením pořádek. Tam však, kde by šlo o kázeňské vyřízení přečinů (přestupků) proti majetku nebo veřejné mravnosti, nemůže rozhodnouti o tom, postačí-li vyřízení kázeňské, představený, jemuž přísluší kázeňská moc, nýbrž vyšší představený, který jest pro dotčeného provinilce vzhledem k jeho vojenské hodnosti a služebnímu přidělení konečnou stížnostní instancí. Poznamenává se ještě, že má-li představený pochybnost, zda může býti poklesek trestán kázeňsky, otáže se nejbližšího funkcionáře vojenského prokurátora; na to jsou vojenští představeni příslušným ustanovením kázeňského řádu též upozorněni.
K § 2, (1) b) osnovy se pak na vysvětlenou poznamenává, že jest tu zahrnuta též pravomoc obecních trestních senátů. Krom toho se ještě k tomuto ustanovení poznamenává, že je-li v některém zákoně výslovně ustanoveno, že vojenské osoby (osoby podléhající vojenské kázeňské pravomoci) pro určité činy trestné podléhají výjimečně pravomoci politických neb policejních úřadů (vrchností), jest kázeňské stíhání vojenskými představenými pro tento čin vyloučeno (na př. lichva přikázaná správním úřadům); vedle potrestání takového činu politickými (policejními) úřady mohlo by ovšem nastati potrestáni kázeňské vojenskými představenými, jestliže dotčený provinilec porušil současně svoje povinnosti vojenské.