Článek 21.
Dohody určitých oblastí.
Ke článku 21. byly navrženy změny Československem a Čínou.
Československo navrhovalo toto znění:
"Veškeré úmluvy mezi dvěma nebo více členy Společnosti směřující k bližšímu určení nebo k doplnění závazků, které mají na zřeteli udržení míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v tomto Paktu, budou moci býti nejen schváleny Radou nebo Shromážděním, nýbrž i podporovány a sjednávány pod jejich záštitou; tato ustanovení mohou se vztahovati na mezinárodní závazky jako jsou smlouvy rozhodčí, úmluvy rozšiřující příslušnost Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti, dohody určitých oblastí jako doktrína Monroe-ova nebo na všechny jiné, o nichž by Rada nebo Shromáždění měly za to, že jsou ve shodě s prvým odstavcem tohoto článku.
Rada nebo Shromáždění budou moci za tím účelem a na žádost dostatečného počtu členů Společnosti vyvolati zvláštní konference přístupné všem interesovaným členům."
Účelem tohoto návrhu bylo, aby "dohody určitých oblastí - ententes régionales - regional understandigs" byly nejen dovoleny (jak stanoví článek 21.), nýbrž aby Společnost národů přímo je podporovala vystupujíc při jejich uzavírání iniciativně (eventuelně svoláváním zvláštních konferencí). Návrh byl motivován tím, že by nebylo radno ponechati místní dohody, aby se vyvíjely samostatně vedle sebe, poněvadž by se mohly velmi snadno octnouti ve vzájemném rozporu, a to zvláště proto, že místní zájmy, jichž výrazem jsou místní dohody, stojí zpravidla příkře proti sobě a jsou nejčastěji příčinou konfliktů; úkolem Společnosti národů má býti, tyto místní dohody, jichž vývoj za daných poměrů nelze zameziti, uvésti ve vzájemný soulad.
Čínský návrh směřoval k tomu, aby článek 21. stanovil pouze, že "doktrína Monroe-ova neodporuje Paktu", aby tedy obsahoval jen to, co bylo důvodem jeho zařadění do Paktu a aby ostatní jeho obsah (týkající se dohod určitých oblastí) byl vypuštěn, poněvadž místní dohody zpravidla jsou namířeny proti státům třetím (na příklad smlouvy o zájmových sférách) a tím ohrožují mír.
Poněvadž účelem obou návrhů bylo ochrániti Společnost národů před nepříznivými účinky místních dohod, byly oba návrhy na londýnské schůzi komise pro změny Paktu sloučeny v jeden.
Text navržený komisí pro změny Paktu zněl:
"Mezinárodní závazky, jako smlouvy o rozhodčích, a dohody určitých oblastí, jako doktrína Monroe-ova, které zabezpečují udržování míru, nepokládají se za neslučitelné s kterýmkoli ustanovením této úmluvy (= původní text).
Všechny dohody mezi členy Společnosti, směřující k bližšímu určení nebo doplnění závazků, které mají na zřeteli udrženi míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v této Úmluvě, budou moci báti nejen schváleny Společností národů., nýbrž i podporovány a sjednávány pod její záštitou za podmínky, že tyto dohody jsou v souhlase s ustanoveními Úmluvy.
Zvláštní konference interesovaných členů Společnosti budou moci býti za tím účelem svolávány Radou nebo Shromážděním."
V komisi No. I. rozpředla se o článku 21. obšírná a složitá debata; stály tu proti sobě dva názory: první byl pro změnu čl. 21., druhý proti. Zastánci tohoto druhého názoru poukazovali k tomu, že to, co má novým textem býti vyjádřeno, jest obsaženo již v dosavadním znění, a že tudíž změna článku 21. jest zbytečna. Prvý názor s počátku převládal; posice jeho však byla otřesena tím, že jakkoli ve věci samé mínění bylo jednotno, nebylo lze docíliti shody co do redakce. Navržena byla celá řada různých zněni, jež přes veškero úsilí nebylo lze uvésti v soulad. Proto posléze přijat komisí návrh zprostředkující, aby text navržený komisí pro změny Paktu byl převeden jako závěr do zprávy komise No. I. a Shromáždění aby zvláště na ni bylo upozorněno. Shromáždění pak dne 4. října 1921 přijalo tuto resoluci:
"Shromáždění přijímá zprávu prvé komise o změnách navržených ke článku 21. Paktu, jejíž závěry jsou tyto:
Prvá komise zkoumala různé návrhy týkající se tohoto článku. Uznala prospěšnost myšlenek, jež jim jsou základem. Nicméně došla k názoru, že nepřišel ještě čas, aby článek byl revidován; a to zvláště z toho důvodu, že dosavadní text nevylučuje provádění svrchu uvedených myšlének.
Komise navrhuje tudíž Shromáždění, aby článek 21. podržen byl v dosavadním zněni a upozorňuje je na to, že dohody uzavřené mezi členy Společnosti směřující k bližšímu určení nebo k doplnění závazků, které mají na zřeteli udržení míru nebo mezinárodní spolupráci, jak jsou stanoveny v tomto Paktu, mohou býti považovány za způsobilé k tomu, aby přispěly k pokroku Společnosti na cestě praktického uskutečňování.
Takovéto dohody budou taktéž moci býti sjednávány pod záštitou Společnosti, na příklad na zvláštních konferencích s její pomocí."
Článek 26.
Náležitosti změn Paktu.
Náležitostmi změn Paktu se zabývá článek 26. Jeho kusé ustanoveni nepodává však odpovědi na všechny otázky, které se tu mohou vyskytnouti. Proto komise pro změny Paktu na základě zmocnění, které ji bylo dáno, aby z vlastní iniciativy vzala v úvahu změny Paktu a jiné náměty sem spadající, uzná-li to za vhodné, pojednala aspoň stručně o otázce svrchu zmíněné. Podrobně pak tato věc byla probrána v komisi No. I., jejíž vývody, dospívající k návrhu na změnu článku 26., možno shrnouti v tyto skupiny:
1. Kdo jest příslušný k usnesení o změně Paktu? Pakt sám o tom ničeho nestanoví. Mínění však byla zajedno v tam, že k usnesení o změně Paktu (ovšem s výhradou státní ratifikace) jest příslušno jedině Shromáždění. Tento názor dochází výrazu v novém textu článku 26., odstavec 1., slova: "jichž text bude odhlasován ve Shromáždění."
2. Jaká většina jest k tomuto usnesení ve Shromáždění nutna? Pakt sám o tom ničeho nestanoví (čl. 26. má pouze ustanovení o tom, kdy změna Paktu vstoupí v platnost). V této otázce se projevila jak v komisi tak v plenu Shromáždění co nejostřejší různost názorů:
a) Prvý názor žádal prostou většinu, k níž vzhledem k ustanovením článku 26, musí býti obsaženy hlasy všech členů Rady čili že pro hlasování o změně Paktu ve Shromáždění mají platiti táž pravidla, jako stanoví článek 26. pro vstoupení v platnost. Tento názor byl odůvodňován tím, že jednohlasnost by téměř znemožnila ústavní vývoj Společnosti, činíc jej závislým na vůli každého jednotlivého člena. Na oporu uváděny dosavadní officielní i vědecké komentáře ke článku 26.
b) Druhý názor žádal jednohlasnost a to z toho důvodu, že princip prosté většiny ohrožuje suverenitu států a že by snadno mohl míti za následek rozpadnutí Společnosti (srv. článek 26., odstavec 2.), dále pak, že článek 2., který se o hlasování ve Shromáždění nezmiňuje, dlužno doplniti všeobecným předpisem článku 5., který jasně stanoví zásadu jednohlasnosti. Proti těmto důvodům však bylo uváděno, že suverenita státní nachází plnou záruku v odstavci 2. článku 26. a že článek 5. nelze vztahovati na usnesení o změně Paktu, poněvadž tu nejde o "décision - rozhodnutí" v technickém smyslu t. j. o akt definitivní, který by již nepotřeboval schválení jednotlivých států.
Komisi přijala v zásadě názor první; současně však uznala, že princip prosté většiny mohl by v praxi vésti ke komplikacím [srv. ad b) ] a proto se usnesla navrhnouti většinu tří čtvrtin, v níž by byly zahrnuty i hlasy člena Rady (srv. nový text článku 26., odstavec 1.), uvésti tuto většinu via facti již pro současná usnesení o změně Paktu tím, že doporučila Shromáždění, aby státům nebyla předložena k ratifikaci žádná změna, která by nedosáhla většiny tří čtvrtin.
3. V jaké formě usnesení o změně Paktu má býti státům předloženo k ratifikaci? Také v této věci mínění bylo rozdvojeno.
a) Podle jedněch jest usnesení o dodatku k Paktu něčím podobným joko ve vnitrostátním životě návrh zákona schválený parlamentem, ale vyžadující ještě schválení hlavou státu (v našem případě ratifikace jednotlivými státy). Zastáván tudíž názor, že stačí, bude-li listina, obsahující text dodatku, podepsána předsedou Shromáždění a generálním sekretářem.
b) Proti tomuto názoru bylo namítáno, že se příčí dosavadním zvyklostem diplomatickým a že podobný postup by působil ústavní potíže při ratifikaci; neboť ratifikováno může býti jen něco, co bylo podepsáno zmocněncem státu, o jehož ratifikaci jde.
Přijat byl názor zprostředkující znějící v ten smysl, aby změna Paktu byla opatřena podpisem předsedy Shromáždění a generálního sekretáře a vedle toho vyložena k podpisu členů Společnosti.
4. Kdy změna Paktu vstoupí v platnost? Starý článek 26. stanoví toto: "Změny této úmluvy nabývají působnosti, jakmile budou ratifikovány oněmi členy Společnosti, jejichž zástupcově tvoří Radu, a většinou těch členů, jejichž zástupcově skládají Shromáždění." Při výkladu tohoto ustanovení se naskýtají tyto otázky: a) Kteří jsou to členové Rady, jichž ratifikace se žádá? Komise považovala za nejúčelnější názor, že míněni jsou ti členové Rady, kteří jimi byli v době hlasování. Nový text článku 26. výslovně tak stanoví (srv. odstavec 1.). b) Jak dlužno stanoviti žádanou většinu ratifikací? Z počtu všech členů Společnosti nebo jen těch, již byli přítomni při hlasování? Komise přijala názor prvý, jenž byl též převeden do nového textu článku 26. (srv. odstavec 1.).
5. Lhůta, do kdy žádaný počet ratifikací má býti dosažen. Komise došla k názoru, že jest účelno stanoviti, že žádaný počet ratifikací má býti dosažen do určité lhůty, jinak že usnesení o změně Paktu pozbývá účinnosti; jinak totiž stav nejistoty, zda změna bude přijata či ne, by mohl trvati po dlouhou řadu let a Shromáždění jsouc vázáno svým usnesením nemohlo by se znovu pokusiti o tutéž změnu v jiné formě, která by snad mohla spíše docíliti předepsaného počtu ratifikací (srv. nový text článku 26. odstavec 2.).
6. Lhůta pro prohlášení ve smyslu odstavce 2. starého článku 26. Komise považovala za nutno, aby pro prohlášení ve smyslu odstavce 2. starého článku 26. stanovena byla určitá lhůta, poněvadž jinak člen Společnosti, který změny neratifikoval, měl by stále volnou cestu vystoupiti ze Společnosti bez ohledu na ustanovení 3. odstavce článku 1. Shromáždění schválilo vývody komise No. I. a dne 3. října 1921 přijalo:
1. doporučení (srv. shora ad 2) tohoto znění: "Shromáždění doporučuje delegacím nepovažovati v tomto zasedání za odhlasované žádné usnesení o změně Paktu, které by nedosáhlo většiny tří čtvrtin, mezi nimiž se musí nalézati hlasy všech členů Rady zastoupených ve schůzi."
2. Usnesení o změně článku 26. (viz Protokoly o změně článku 26 úmluvy. Příloha 12 až 14). Článek 26. v nové úpravě bude zníti takto:
[1.] "Článek 26. (Překlad.) Změny této úmluvy, jichž text bude odhlasován ve Shromáždění většinou tří čtvrtin, v nichž musí býti obsaženy hlasy všech členů Rady zastoupených ve schůzi, nabývají působnosti, jakmile budou ratifikovány oněmi členy Společnosti, jejichž zástupcové tvořili Radu v době hlasování, a většinou těch členů, jejichž zástupcové skládají Shromáždění.
[2.] Nebude-li do dvaceti dvou měsíců od hlasování Shromáždění dosažen žádaný počet ratifikací, resoluce o změně pozbude účinnosti.
[3.] Generální tajemník zpraví členy o tom, že změna nabyla působnosti.
[4. (2.).] Každý člen Společnosti, který v tomto okamžiku změny ještě neratifikoval, má právo do roka oznámiti generálnímu tajemníkovi, že odmítá změnu přijmouti. V takovém případě přestává býti členem Společnosti."
Změna článku 26. byla Shromážděním projednána před změnami ostatních článků a také státům doporučeno, aby nejprve ratifikovaly tuto změnu, takže by ostatní změny Paktu vstoupily v platnost již podle těchto nových ustanovení. [Srov. pořadí, v němž jednotlivé Protokoly uvedeny v návrhu usnesení.] Postup by byl tedy ten, že změna článku 26. by vstoupila v platnost podle starého článku 26., kdežto ostatní změny Paktu již podle nového znění tohoto článku.
Vláda plně oceňujíc význam navržených změn pro další vývoj Společnosti, k níž československá republika pevně lne, doporučuje tyto změny Národnímu shromáždění ke schválení a projevuje přání, aby tento její návrh usnesení byl v obou sněmovnách přikázán výboru zahraničnímu a rozpočtovému k podáni zprávy ve lhůtě tří týdnů.
Protokoly, které za československou republiku byly podepsány v Ženevě dne 21. března 1922 ministrem drem Robertem Fliederem, jsou připojeny v příloze 1-14.
V Praze dne 30. června 192.2.
Předseda vlády a ministr zahraničních věcí: