Článek 9.
Stálá komise pro vojenské otázky.
Francie navrhla dne 23. srpna 1921 (tedy bezprostředně před zahájením druhého Shromáždění) změnu článku 9. Paktu tohoto znění:
"Stálá komise bude zřízena, aby podávala Radě zdání o provádění předpisů článků 1 a 8 a aby přikročovala ve formě a v době, na nichž vlády se předem shodnou, k zjišťováním, jež Rada bude považovati za nutná mimo šetření, která zvláště mají na zřeteli vojenská, námořní a vzduchoplavecká ustanovení mírových smluv.
Tato komise bude mimo to Radou pověřena, aby ji informovala o otázkách vojenských, námořních a vzduchoplaveckých a zvláště aby předem studovala podmínky společné akce, již by Rada mohla doporučiti členům Společnosti podle článku 16.
V nutném případě by byla komise Radou vyzvána navrhnouti jí opatření bezprostředně účinná."
Tímto návrhem obnovuj e Francie v poněkud jiné formě své původní návrhy ke článku 8. a 9., učiněné již za mírové konference, které směřovaly k tomu, aby byla zřízena jednak komise pro kontrolu zbrojení, jednak komise, která by tvořila jakýsi generální štáb Společnosti; podle nynějšího návrhu obě tyto funkce by byly vzneseny na jeden orgán (stálou komisi).
Komise pro změny Paktu předala francouzský návrh k vyjádření Stálé poradní komisi pro otázky vojenské, námořní a vzduchoplavecké, jakož i Dočasné komisi pro snížení zbrojení.
Článek 10.
Škrtnutí článku 10.
Kanada navrhla za prvého Shromáždění, aby článek 10. Paktu byl škrtnut, a to hlavně z toho důvodu, že článek tento znamená uznání legitimity stávajícího territoriálního stavu a závazek členů Společnosti zaručiti navždy jeho držbu.
Komise pro změny Paktu usnesla se jednomyslně, aby článek 10. byl podržen beze změny, poněvadž náleží k základním pilířům Paktu; vzhledem k tomu však, že tento článek se stal předmětem různých výkladů, navrhla komise, aby Shromáždění se usneslo na interpretativní resoluci tohoto znění:
"Aby smysl a význam článku 10. Paktu byl přesněji stanoven. Shromáždění přijímá tuto resoluci:
Cílem článku 10. není territoriální a politickou organisaci, jak byla zavedena nebo jak existovala v době posledních mírových smluv, učiniti trvalou. Změny v této organisaci mohou býti provedeny různými zákonnými prostředky. Pakt připouští tuto možnost.
Článek 10. Paktu chce prohlásiti zásadu, že civilisovaný svět nebude moci v budoucnosti strpěti útočných činů co prostředku ku změně territoriálního stavu a politické nezávislosti států.
Za tím účelem členové Společnosti vzali na se předně závazek, že budou respektovati nynější territoriální celistvost a politickou nezávislost všech členů Společnosti; za druhé pak se zavázali, že udrží tuto celistvost a tuto nezávislost proti každému vnějšímu napadení se strany ať člena nebo nečlena. Aby provedení tohoto druhého závazku bylo zajištěno. Rada navrhne k tomu prostředky; musí tak učiniti nejen v případě útoku, nýbrž i v případě nebezpečí nebo hrozby útoku. Tomuto svému poslání dostojí tím, že učiní členům vhodná doporučení, majíc zřetel ku článkům 11., 12., 13., 15., 16., 17. a 19. Paktu."
Touto resolucí má býti řečeno: 1. článek 10. neznamená petrifikování statu quo, poněvadž jej dlužno vyložiti ve spojení s ostatními články Paktu (srov. zvl. čl. 19.); 2. článek 10. neznamená, že členové Společnosti za účelem ochrany tohoto statu quo jsou ipso facto povinni dáti své síly k disposici Radě; o válečném činu proti územní celistvosti a politické nezávislosti platí-jako o každé jiné válce-všeobecné předpisy Paktu (srov. zvl. čl. 16., odst. 2.). Na rozdíl od svrchu uvedené jednomyslnosti, která panovala v komisi pro změny Paktu, projevil se hluboký rozpor v názorech v komisi No. I. Důsledkem toho komise No. I. se usnesla navrhnouti, aby rozhodnutí o článku 10. bylo odročeno do třetího Shromáždění. Shromáždění schválilo návrh komise resolucí ze dne 4. října 1921, jež zní:
"Shromáždění,
Hledíc k návrhu na škrtnutí článku 10. Paktu podanému kanadskou delegací;
Majíc na zřeteli velký rozpor názorů, jenž se projevil co do právního dosahu řečeného článku a jeho poměru k ostatním článkům Paktu a to zvláště ku článkům 12. a 17.;
Majíc taktéž na zřeteli význam právnických i politických důvodů dovolaných s obou stran pro i proti škrtnutí článku 10.;
Odročuje na své příští zasedání pokračování rozpravy a konečné rozhodnutí o svrchu uvedeném návrhu a doporučuje, aby rozhodnutí o tomto předmětě se stalo před rozhodnutím o každé jiné změně Paktu."
Článek 12. a 15.
Smírčí komise.
Norsko navrhovalo, aby pro členy Společnosti zavedena byla povinnost zříditi stálé rozhodčí a smírčí komise a to tak, že by pro každý stát byla jedna, [Zřízení těchto komisí by bylo provedeno takto: Každá komise by se skládala z předsedy a čtyř členů jmenovaných na tři roky, každý stát by jmenoval po dvou členech, a to jednoho ze svých vlastních příslušníků a jednoho z příslušníků státu třetího, předseda by byl ustanovován dohodou obou zúčastněných států z příslušníků státu třetího.] jež by se zabývala spory mezi ním a každým z ostatních členů Společnosti.
V případě, že by vznikl spor, který by mohl přivoditi roztržku, členové Společnosti by byli povinni vznésti jej buď na Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti nebo na Stálou rozhodčí a smírčí komisi, zřízenou pro oba státy jsoucí ve sporu. Nemohl-li by spor býti vyřízen některým z těchto způsobů, byl by předán Radě nebo Shromáždění, aby jej zkoumala ve smyslu článku 15. Paktu.
švédsko navrhlo některé změny k norskému návrhu, jež hlavně směřovaly k tomu, aby působnost svrchu uvedených komisí byla omezena pouze na činnost smírčí, kdežto činnost rozhodčí aby byla zůstavena Stálému rozhodčímu dvoru v Haagu a to z toho důvodu, že ten, kdo má býti prostředníkem (médiateur), nemůže býti dobře soudcem.
Návrhy tyto byly odůvodňovány v podstatě tím, že dosavadní ustanovení Paktu, dle nichž spory jsou podrobeny buď řízení rozhodčímu nebo šetření Rady (Shromáždění), plně nevyhovuj í; a že by bylo účelnější jmenovati komise, jejichž členové by byli ustanovováni přímo stranami a tudíž se těšili plné jejich důvěře.
Komise pro změny Paktu, stejně jako komise No. I. nepovažovaly však změnu Paktu za nutnou a to z těchto důvodů
1. Není nutno vedle dvou cest, stanovených v Paktu (řízení rozhodčí - šetření Rady), zaváděti ještě třetí a to proto, že již nyní Rada má plnou volnost předati spor smírčí nebo rozhodčí komisi, považovala-li by to za vhodno.
2: Jmenování komisí předem, prve ještě než spor vznikne, není účelno, poněvadž spory mezi státy jsou tak různé povahy, že ku svému řešení vyžadují po většině odborníků; ten kdo má schopnost řešiti jeden spor, není zpravidla k tomu způsobilý, pokud se týče sporu jiného; tak by se snadno mohlo státi, že komise předem stanovené, pro svou nekvalifikovanost v dané věci by byly pomíjeny.
3. Pro určité případy se hodí lépe smírčí komise, pro jiné však to bude zase Rada (Shromáždění) vzhledem ku své nestrannosti a politické váze; přijetím svrchu uvedených návrhů by však v každém případě Rada (Shromáždění) byla odsunuta do pozadí.
4. Pakt nikterak nebrání jednotlivým státům, aby se navzájem zavázaly, že své spory (ať jen určité nebo všechny) předloží smírčím komisím k tomu účelu zřízeným.
Jak již řečeno, komise pro změny Paktu a komise No. I. vyslovily se proti změně Paktu; přes to však uznávajíce plně význam smírčího řízení pro řešení mezistátních sporů, navrhly Shromáždění, aby přijalo doporučení na podporu tohoto řízení. Shromáždění tak učinilo resolucí ze 4. října 1921, která zní
"Shromáždění Společnosti národů,
uváživši změny článků 12. a 15. Paktu, jež byly navrženy vládami norskou a švédskou za tím účelem, aby pro členy Společnosti byla zavedena povinnost zříditi stálé rozhodčí a smírčí komise a to tak, že by pro každý stát byla jedna, jež by se zabývala spory mezi ním a každým z ostatních členů Společnosti;
rozhodlo:
I. nepřijati změn článků 12. a 15. navržených vládami norskou a švédskou,
II. schváliti smírčí řízení podle duchu Paktu,
III. vyzvati Radu, aby jmenovala komisi, [Komise tato byla zřízena resoluci Rady z 11. ledna 1922.] jež by byla pověřena studiem smírčího řízení, tak jak bylo vyloženo v návrzích vlád norské a švédské, za účelem vypracování Řádu o tomto předmětě; tato komise podá svou zprávu Radě tak, aby jí bylo možno předložiti své závěry příštímu zasedání Shromáždění."
Článek 13.
Rozhodčí řízení.
Státy skandinávské (Dánsko, Norsko a švédsko) navrhly, aby v 2. odstavci článku 13. Paktu bylo škrtnuto slovo "généralement - generally - obecně", a to za tím účelem, aby tak přesněji byla vyjádřena povinnost členů Společnosti, podrobiti se arbitráži ve sporech označených v tomto odstavci.
Komise pro změny Paktu i komise No. I. vyslovily se proti přijetí a to z těchto důvodů:
1. Návrhy tyto odporují duchu Paktu; úmyslem jeho není zaváděti obligatorní arbitráž (srov. verba "á leur avis" v 1. odstavci článku 13., jakož i slovo "généralement", které právě za tím účelem bylo do Paktu pojato), poněvadž podobný pokus dosud vždy ztroskotal o námitku "životních zájmů, cti atd.". Podle Paktu není obligatorní ani arbitráž ani šetření Rady (Shromáždění), obligatorním jest pouze použití jednoho nebo druhého způsobu pokojného řešení.
2. Ty státy, které jsou ochotny podrobiti se obligatorní arbitráži pro spory uvedené v 2. odstavci čl. 13. (spory právní), mohou tak učiniti ve formě prohlášení podle článku 36. statutu Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti.
Druhé Shromáždění zamítlo pak návrhy skandinávské resolucí ze dne 4. října 1921, jež zní:
"Shromáždění,
Uváživši zprávu své první komise o změnách článku 13. Paktu, jež byly navrženy vládami dánskou, norskou a švédskou,
Rozhodlo nepřijati těchto změn."
Článek 12., 13. a 15.
Redakční změny.
Britská Unie pro Společnost národů upozornila na to, že by bylo vhodno, učiniti v těchto článcích výslovnou zmínku též o řízení soudním (vedle arbitráže a šetření Rady), k jehož upravení došlo zřízením Stálého dvoru mezinárodní spravedlnosti. Komise pro změny Paktu i komise No. I. přijaly tento námět za svůj a druhé Shromáždění resolucemi ze dne 4. října 1921 přijalo navrhovanou změnu článků 12., 13. a 15. (Viz Protokoly o změně článku 12, Příloha 5, článku 13, Příloha 6, článku 15 úmluvy. Příloha 7). článek 12., 13. a 15. v nové úpravě budou zníti takto:
[1.] "Článek 12. (Překlad.) členové Společnosti jsou zajedno v tom, že, vyskytne-li se mezi nimi spor, který by mohl vésti k roztržce, předloží věc buď řízení rozhodčímu neb soudnímu nebo Radě k přezkoumání. Jsou dále zajedno v tom, že se v žádném případě neuchýlí k válce dříve, než uplynou tři měsíce od rozsudku rozhodčího neb soudního neb od zprávy Rady.
[2.] Ve všech případech, kterých se týká tento článek, musí býti rozsudek vydán v přiměřené lhůtě a zpráva Rady musí býti pořízena do šesti měsíců ode dne, kdy na ni spor byl vznesen.
[1.] Článek 13. (Překlad.) Členové Společnosti jsou zajedno v tom, že, vyskytne-li se mezi nimi spor hodící se podle jejich mínění k rozsouzení rozhodčími nebo soudem, a nemůže-li tento spor býti uspokojivě řešen cestou diplomatickou, předloží celou spornou věc rozhodčímu nebo soudnímu řízení.
[2.] Za případy toho druhu, jež se obecně hodí k rozsuzování řízením rozhodčím nebo soudním, prohlašují se spory o výklad některé smlouvy, o všelikých otázkách práva mezinárodního, o tom, je-li dána skutečnost, která jsouc prokázána by zakládala porušení mezinárodního závazku, neb o rozsah a povahu náhrady, již jest dáti za takové porušení.
[3.] Věc bude předložena Stálému dvoru mezinárodní spravedlnosti nebo jakémukoli soudnictví nebo soudu, na kterém se strany dohodnou nebo který byl smluven dřívějšími jejich úmluvami.
[4.] Členové Společnosti se zavazují, že poctivě dostojí vyneseným rozsudkům a že se neuchýlí k válce proti žádnému členu Společnosti, který se jim podvolí. Nevykoná-li se rozsudek, navrhne Rada opatření, která by mu dodala účinnosti.
[1.] Článek 15. (Překlad.) Vyskytne-li se mezi členy Společnosti spor, který by mohl vésti k roztržce, a nepodléhá-li tento spor řízení rozhodčímu nebo soudnímu po rozumu článku 13, jsou členové Společnosti zajedno v tom, že jej předloží Radě. K tomu stačí, aby kterákoli strana uvědomila o sporu generálního tajemníka, jenž učiní všechna opatření nutná k úplnému vyšetření a prozkoumání sporné věci.
[2.] K tomu cíli mu strany dodají co možno nejdříve vylíčení předmětu sporu se všemi závažnými skutečnostmi a písemnými doklady a Rada může ihned naříditi jejich uveřejnění.
[3.] Rada se přičiní, aby bezpečně dosáhla narovnání sporu. Zdaří-li se jí to, uveřejní, pokud to uzná za vhodno, zprávu, v které uvede skutečnosti, výklady k ním se vztahující a podmínky narovnání.
[4.] Nepodaří-li se spor urovnati. Rada pořídí a uveřejní referát usnesený buď jednomyslně nebo většinou hlasů, v kterém uvede ve známost okolnosti sporu a řešení, jež doporučuje jako nejslušnější a nejpřiměřenější v této věci.
[5.] Každý člen Společnosti zastoupený v Radě může rovněž uveřejniti výklad sporné věci a své vlastní závěry.
[6.] Byl-li referát Rady - nepřihlížejíc k hlasům zástupců sporných stran - usnesen jednomyslně, zavazují se členové Společnosti, že se neuchýlí k válce proti žádné sporné straně, která by se podvolila závěrům, k nimž dospěl referát.
[7.] Nezdaří-li se Radě, aby byl její referát přijat všemi členy mimo sporné strany, vyhrazují si členové Společnosti právo jednati tak, jak uznají za nutno k zachování práva a spravedlnosti.
[8.] Tvrdí-li některá strana a uzná-li Rada, že se spor týká otázky, kterou mezinárodní právo přenechává výhradně její pravomoci, zjistí to Rada ve svém referátě, aniž dá pokyny o jeho řešení.
[9.] Rada může v případech, na které se vztahuje tento článek, spor předložiti Shromáždění. Spor musí býti vznesen na Shromáždění, žádá-li o to některá strana; tato žádost musí býti podána do čtrnácti dnů od okamžiku, kdy byl spor předložen Radě.
[10.] Ve všech případech vznesených na Shromáždění platí o jednání a pravomoci Shromáždění ustanovení tohoto článku a článku 12, upravující jednání a pravomoc Rady. Rozumí se, že referát podaný Shromážděním za souhlasu zástupců členů Společnosti, kteří jsou zastoupeni v Radě, a většiny ostatních členů Společnosti, nepřihlížejíc v žádném případě k zástupcům sporných stran, má stejný účinek jako referát přijatý všemi členy Rady mimo zástupce sporných stran."
Zdůrazniti dlužno, že při těchto článcích jde o změny rázu čistě formálního, poněvadž Stálý dvůr mezinárodní spravedlnosti jest vybaven příslušností pouze fakultativní (spory mohou býti naň vznášeny pouze s vůlí obou stran), takže od soudů rozhodčích se liší pouze tím, že členové jeho jsou ustanovováni trvale, nikoliv ad hoc. Řízení "soudní" bylo tudíž vlastně už zahrnuto pod řízením rozhodčím.
Článek 16.
Hospodářská zbraň.
Na základě prací komise pro blokádu a komise No. III., o nichž byla řeč svrchu (srv. str. 3.), přijalo druhé Shromáždění dne 4. října 1921:
a) změny článku 16. (viz Protokoly o změně článku 16 úmluvy. Příloha 8 až 11) - analogie: zákon. Článek 16. v nové úpravě bude zníti takto:
[1.] "Článek 16. (Překlad.) Uchýlí-li se některý člen Společnosti k válce, nedbaje závazků, které na se vzal podle čl. 12, 13 nebo 15, má se ipso facto za to, jako by se byl dopustil válečného činu proti všem ostatním členům Společnosti. Tito členové se zavazují, že s ním přeruší ihned všechny vztahy obchodní nebo finanční, že zakáží všechny vztahy mezi osobami sídlícími na jejich území a osobami sídlícími na území státu, který porušil úmluvu, a že zastaví všechny finanční, obchodní nebo osobní styky mezi osobami sídlícími na území provinilého státu a osobami sídlícími na území kteréhokoli jiného státu, ať členem Společnosti je či není.
[2.] Radě přísluší, aby se vyjádřila o tom, je-li tu porušení úmluvy či ne. Při poradách Rady o této otázce nebude se přihlížeti k hlasům členů obviněných z války, a členů, proti nimž tato válka byla zahájena.
[3.] Rada jest povinna oznámiti všem členům Společnosti, od kdy doporučuj e sáhnouti k opatřením hospodářského nátlaku, o nichž jest řeč v tomto článku.
[4.] Nicméně, měla-li by Rada za to, že pro jisté členy odročení po určitou dobu některého z těchto opatření dovolilo by lépe dosáhnouti cíle, k němuž směřují opatření zmíněná v předcházejícím odstavci, nebo že by takovéto odročení bylo nutno, aby na nejmenší míru byly sníženy ztráty a závady, jež opatření ta by jim mohla způsobiti, má Rada právo rozhodnouti o tomto odročení.
[5. (2.).] V tomto případě [Při nové redakci článku 16. opomenuto nedopatřením vypustiti slova "En ce tas - in such case - V tomto případě", jež v novém textu ruší poněkud smysl.] jest povinností Rady, aby doporučila jednotlivým vládám, o něž jde, stav vojenských, námořních a vzduchoplaveckých sil, jimiž každý z členů Společnosti přispěje k branné moci určené k tomu, aby vynutily plnění závazků ze Společnosti plynoucích.
[6. (3.).] Členové Společnosti jsou mimo to zajedno v tom, že si vzájemně poskytnou pomoc při provádění hospodářských a finančních opatření, která by bylo učiniti ve smyslu tohoto článku tak, aby snížili na nejmenší míru ztráty a závady, jež by z nich vyplynuly. Rovněž si vzájemně poskytnou pomoc, aby odolali zvláštním opatřením, která by proti některému z nich učinil stát porušivší úmluvu. Učiní nutná opatření, aby usnadnili skrze své území průchod válečným silám kteréhokoliv člena Společnosti, který se účastní společného podniku, aby byla zjednána platnost závazkům ze Společnosti plynoucím.
[7. (4.).] Člen, který se dopustí porušení některého závazku vyplývajícího z této úmluvy, může býti vyloučen ze Společnosti usnesením všech ostatních členů, kteří jsou zastoupeni v Radě."
b) řadu resolucí, jimiž se článek 16. (již v nové redakci) provádí (srov. níže čís. 2-19) - analogie: prováděcí nařízení;
c) resoluci, jíž doporučuje, aby změny článku 16. (spolu s prováděcími resolucemi) již před vstoupením v platnost byly zachovávány (srov. níže čís. 1.).
Resoluce zmíněné ad b) a c) zní:
"1. Resoluce a změny článku 16. usnesené Shromážděním, dokud změny nenabudou platnosti podle ustanovení Paktu, tvoří direktivy, jež Shromáždění doporučuj e joko provisorium Radě a členům Společnosti vzhledem k provádění článku 16.
2. Hospodářská opatření, zmíněná v článku 16. nelze aplikovati, s výhradou zvláštních ustanovení článku 17., leč v případě, jejž má výslovně na zřeteli řečený článek.
3. Jednostranný akt státu porušivšího Pakt nemůže dáti vznik válečnému stavu; akt tento dává pouze členům Společnosti volnost přistoupiti k válečným činům nebo se prohlásiti ve válečném stavu se státem porušivším Pakt; jest však v duchu Paktu, aby Společnost národů se snažila aspoň na počátku vyhnouti se válce a obnoviti mír hospodářským nátlakem.
4. Jest věcí jednotlivých členů Společnosti určiti, je-li tu porušení Paktu či ne. Závazky uložené členům článkem 16. vyplývají přímo z Paktu a jejich provádění spočívá v dobré víře, jež jest základem smluv.
5. Na Radu budou ihned vzneseny všechny případy porušení Paktu, jež má na zřeteli článek 16., na žádost každého státu-člena Společnosti. Generální sekretář v případě porušení Paktu nebo jen při nebezpečí takového porušení zpraví o tom ihned všechny členy Rady. Na žádost některého státu nebo na zprávu Generálního sekretáře Rada se sejde v nejkratší lhůtě. Pozvány budou státy, mezi nimiž vznikl konflikt, a ty, jež sousedí se státem porušivším Pakt, nebo ty, jež s ním zpravidla udržují úzké hospodářské styky, nebo ty, jichž spolupůsobení by bylo obzvlášť prospěšné pro provádění článku 16.
6. Je-li Rada toho názoru, že některý stát porušil Pakt, protokol schůze, v níž se došlo k tomuto názoru; bude ihned zaslán všem členům Společnosti spolu s důvody a vyzváním, aby se podle něho zařídili. Tento akt bude ve veřejnosti co nejvíce rozšířen.
7. Rada bude moci pro provádění sankcí článku 16. přibrati si ku pomoci, uzná-li to za vhodno, odbornou komisi, která bude zasedati v permanenci od té doby, kdy akci bude zahájena, a v níž budou zasedati, bude-li to žádoucno, zástupcově států nejvíce interesovaných.
8. Rada doporučí datum, kdy jest záhodno zahájiti hospodářský nátlak, jejž má na zřeteli článek 16., a notifikuje toto datum všem členům Společnosti.
9. Všechny státy musí si býti při provádění těchto opatření úplně rovny, s těmito výhradami:
a) může býti nutno doporučiti provedení zvláštních opatření určitými státy;
b) uzná-li se za vhodno odročiti pro určité státy zcela nebo z části uplatnění hospodářských sankcí, jež má na zřeteli článek 16., toto odročení nebude moci býti připuštěno leč v rozsahu, jenž bude žádoucí, aby úspěch společné akce byl zajištěn, nebo aby byly sníženy na minimum pro určité členy Společnosti ztráty a škody, jež uplatnění sankcí může míti za následek.
10. Není vhodno stanoviti předem a podrobně všechna hospodářská, obchodní a finanční opatření, jež bude učiniti v každém případě k uplatnění hospodářského nátlaku.
Případně bude věcí Rady doporučiti státům-členům společný akční plán.
11. Přerušení diplomatických styků bude moci nejprve býti omezeno na odvolání šéfů diplomatických misí.
12. Vztahy konsulární budou moci po případě býti zachovány.
13. Pro přerušení osobních styků mezi státem porušivším Pakt a ostatními členy Společnosti rozhodným bude pobyt a nikoliv státní příslušnost.
14. Kdyby provádění hospodářské blokády déle trvalo, mohla by býti učiněna opatření stále přísnější. Přerušení zásobování civilního obyvatelstva státu porušivšího Pakt mělo by se považovati za opatření nejpřísnější, k němuž by se sáhlo jen, kdyby ostatní opatření po ruce jsoucí jasně byla nedostatečná.
15. Bude nutno korespondenci a ostatní komunikační prostředky podříditi zvláštní úpravě.
16. Styky humanitní budou zachovány.
17. Bylo by usilovati o uzavření dohod, které by zajišťovaly součinnost států, jež nejsou členy Společnosti, na opatřeních, jež by byla učiněna.
18. Za zvláštních okolností a pro zesílení hospodářských opatření mohlo by se státi vhodným: a) zahájiti efektivní blokádu pobřeží státu porušivšího Pakt; b) pověřiti jistý počet členů Společnosti operacemi souvisejícími s blokádou.
19. Rada má připomenouti všem státům-členům Společnosti, že vlády jednotlivých státu musí učiniti nutná přípravná opatření, zvláště zákonodárného rázu, jež by jim dovolila provésti bez ztráty času nutná opatření hospodářského nátlaku.
Sankce, které má článek 16. na zřeteli, jsou dvojí: hospodářské a vojenské. Vojenské sankce (odstavec 2. starého = odstavci 5. nového textu) záleží v branném zakročeni států. Hospodářské sankce zahrnují se výrazem "hospodářská zbraň Společnosti národů" (někdy též "hospodářská blokáda" nebo "hospodářský boykot").
Sankce článku 16. nastupují (srov. resoluci čís. 2)
a) v případě uvedeném v článku 16., odst. 1., věta 1., t. j. "jestliže člen Společnosti sáhne k válce bez ohledu na závazky, jež na se vzal článkem 12, 13 nebo 15", čili jinými slovy: jestliže člen Společnosti sáhne k válce:
1. aniž by spor podrobil arbitráži nebo šetření Rady (čl. 12., odst. 1., věta 1.);
2. aniž by nechal proběhnouti tříměsíční lhůtu od nálezu arbitrů nebo od zprávy Rady (článek 12., odstavec 1., věta 2.);
3. proti členu Společnosti, který se podrobil nálezu arbitrů (článek 13., odstavec 4.);
4. proti členu Společnosti, který by se konformoval zprávě Rady, jednohlasně při jaté, nebo resoluci Shromáždění přijaté většinou předepsanou v posledním odstavci článku 15. (článek 15., odstavec 6. a 10.); b) v případě článku 17., odstavec 1. a 3. Článek 16. odstavec 1., věta 1. praví, že členu, který sáhl k válce bez ohledu na závazky...., "má se ipso facto za to, že se dopustil válečného činu proti všem členům Společnosti." Tím není řečeno, že snad ipso facto nastává válečný stav mezi všemi členy Společnosti s jedné strany a státem porušivším Pakt se strany druhé. Ustanovení toto znamená pouze, že členové Společnosti mají volnost (právo) prohlásiti se ve válečném stavu se státem porušivším Pakt. To by bylo patrně nutno při sankcích vojenských, nikoliv však při sankcích hospodářských. Hospodářská zbraň jest opatřením mírovým, nikoliv válečným. Účelem jejím právě jest hospodářským nátlakem zameziti válku a obnoviti mír. Není ovšem vyloučeno, že provádění její může k válce vésti (srov. resoluci čís. 3.).
Hospodářské sankce záležejí v tom, že členové Společnosti "se zavazují přerušiti neodkladně" všechny hospodářské styky se státem porušivším Pakt (srov. článek 16., odstavec 1., věta 2.). Ta znamená:
1. hospodářská zbraň jest souhrnem řady obdobných opatření učiněných se strany jednotlivých států; jen tehdy, učinili je skutečně všichni členové Společnosti, může jeviti praktické účinky;
2. o tom, je-li tu porušení Paktu, na něž se sankce článku 16. vztahují, rozhoduje každý člen Společnosti samostatně a též samostatně sankce aplikuje (důsledek státní suverenity, srov. resoluci čís. 4).
3. Dojde-li člen Společnosti k názoru, že tu jest porušení Paktu, na něž se vztahuji sankce článku 16., jest povinen bez dalšího sáhnouti k hospodářské zbrani (nikoliv však ještě k sankcím vojenským). Aby mezi těmito třemi body byl zjednán soulad, jest nutno, aby všichni členové Společnosti došli k názoru, že tu jest porušení Paktu, aby hospodářské sankce byly zahájeny současně a aby byly ve vzájemné shodě. V tomto směru starý článek 16. jevil mezery. Proto vsunut nový odstavec 2: a 3., podle nichž má Rada podati dobrozdání o tom, je-li tu porušení Paktu čil nic (eventuelní vliv tohoto dobrozdání na veřejné mínění a tím na politiku jednotlivých států jest nepopiratelný), jakož i doporučiti datum, kdy hospodářské sankce mají býti zahájeny, a přijata resoluce čís. 10, odst. 2., podle níž má Rada eventuelně doporučiti společný akční plán. Současně v resoluci čís. 5-8 byl blíže stanoven postup Rady.
Přerušení hospodářských styků má se státi mezi státy-členy Společnosti a státem porušivším Pakt. Starý text odstavce 1. čl. 16. nevyjadřuje se v této věci dosti přesně. Mluví se zde o "nationaux - státních příslušnících", takže by dle tohoto doslovného znění členové Společnosti byli povinni zakázati styk svých státních občanů s cizinci, i kdyby oba - státní příslušník a cizinec - nalézali se v témže státě, ačkoliv Pakt má jasně na zřeteli styky mezi osobami dlícími na území člena sankce aplikujícího a osobami na území státu porušivšího Pakt t. j. isolaci tohoto. Proto v novém textu odstavce 1. výraz "nationaux" nahrazen výrazem "résident" (srov. resoluci čís. 13).
Hospodářská zbraň záleží v přerušení hospodářských styků. článek 16., odstavec 1., věta 2. mluví o přerušení všech styků obchodních, finančních a osobních. Tímto pleonastickým zněním měla býti patrně hrozba článku 16. zvláště zdůrazněna. Leč znění toto nelze bráti doslovně, neboť jednak jest samozřejmo, že opatření sem spadající budou se podstatně různiti podle okolností každého jednotlivého případu (srov. resoluci č. 10), jednak nebylo by účelno užívati prostředků větších než právě jest nutno, aby kýženého výsledku bylo dosaženo; proto při aplikování opatření sem spadajících nebude se postupovati překotně, nýbrž s jistou gradací t. j. ad opatření mírnějších ku stále důraznějším (srv. resoluci čís. 14). Citované znění by tedy představovalo konečnou fasi hospodářských sankcí.
Z uvedeného jest patrno, že nelze in abstracto uvésti nějaké přesné schema opatření, která mají máti za účel přerušení hospodářských styků, nýbrž že jest možno uvésti pouze příkladmo některá z nich. Tak na příklad:
1. přerušení diplomatických styků (nejprve snad jen odvolání šéfů diplomatických misí, srov. resoluci čís. 11), styky konsulární - aspoň z počátku - by byly zachovány (srov. resoluci čís. 12);
2. zákaz a kontrola vývozu a průvozu tovarů a surovin do státu porušivšího Pakt; v prvé řadě by asi přišly v úvahu suroviny a tovary, jichž může býti použito jako válečného materiálu (bylo uvažováno o tom, sestaviti přímo seznam těchto artiklů, od toho však bylo upuštěno, poněvadž vše bude záviseti na okolnostech konkrétního případu); ultima ratio bylo by zamezení aprovisace civilního obyvatelstva (srov. resoluci čís. 14);
3. zákaz obchodování a vůbec osobních styků s osobami sídlícími na území státu porušivšího Pakt; s tím by souvisela i kontrola korespondence a vůbec všech komunikací (srov. resoluci čís. 15);
4. odmítnutí úvěru, vyloučení z bursy a t. p.; styky humanitní (srov. Červený kříž, pomocné akce, výměna zajatců a t. p.) byly by však v každém případě zachovány (srov. resoluci čís. 16).
Zdůrazniti nutno, že tvůrcové Paktu měli na zřeteli Společnost národů jako universální t. j. objímající ne-li všechny státy, tedy aspoň převážnou většinu. Tento předpoklad však dosud uskutečněn nebyl a tím trpí v prvé řadě účinnost článku 16. Proto při opatřeních shora zmíněných bylo by postupovati s obezřetností co největší, aby se případně neobrátila proti státům, které by je aplikovaly.
Co do aplikace hospodářských sankcí starý článek 16. nečinil mezi jednotlivými členy rozdílu. Tolik však je jisto, že pro některé státy (na příklad hospodářsky závislé na státu, proti němuž sankce směřují), kdyby hospodářské sankce skutečně bez rozdílu aplikovaly, znamenalo by to po případě úplnou hospodářskou zkázu. Proto do nového textu pojat odstavec 4., podle něhož Rada Společnosti může těmto státům nalézajícím se ve zvláštní situaci poskytnouti jisté úlevy (srov. resoluci čís. 9). Povinností členů Společnosti, vyplývající již ze všeobecných zásad mezinárodního práva, jest přizpůsobiti své vnitřní zákonodárství závazkům, jež na sebe mezinárodní smlouvou vzali. Tento požadavek je zvláště důležitý v případě článku 16., neboť sankce jeho mají býti aplikovány "neodkladně", z čehož plyne, že celý mechanistu k tomu potřebný musí již předem býti připraven. Proto přijata byla resoluce čís. 19.
Článek 18.
Registrace smluv.
Holandsko podalo prvému Shromáždění návrh, aby vzhledem k tomu, že o výkladu čl. 18. Paktu mohou se vyskytnouti různá mínění. Rada byla vyzvána dosaditi zvláštní komisi, která by zkoumala právní dosah článku 18. a příštímu (druhému) Shromáždění podala zprávu za účelem uniformní autentické interpretace. Prvé Shromáždění návrh tento přijalo a komise tato byla, zřízena, jak uvedeno svrchu (srv. str. 2.). Komise No. I. v souhlase s vývody této komise dospěla k těmto závěrům:
a) článek 18. v dosavadním znění bylo by vykládati takto:
1. Registraci podléhají veškeré smlouvy mezinárodní bez rozdílu, pokud jednou ze smluvních stran jest člen Společnosti (tedy bez ohledu na jejich povahu, formu, význam, dobu trvání nebo na povahu orgánů, jež je sjednaly).
2. Pro Společnost národů nevyplývá z registrace žádný jiný závazek než ten, že jest povinna postarati se o publikaci (zvláště tedy ne nějaký snad závazek garanční).
3. Smlouva platně uzavřená (ratifikovaná), ale neregistrovaná; jest sice platná, ale není vykonatelná (analogie: obligatio civilis a naturalis).
4. Za registraci smluv jí podléhajících (srov. shora ad 1.) může žádati každá ze smluvních stran, ať jest členem Společnosti či nikoliv.
5. Smlouvy uzavřené mezi nečleny mohou býti registrovány.
b) Článek 18. bylo by pozměniti v těchto směrech:
1. Dosavadní text, podle něhož podléhají registraci všechny smlouvy bez rozdílu, nevyhovuje, poněvadž uveřejnění určitých smluv (na příklad finančních) jest v odporu s praktickými potřebami; to však nikterak není nutno, neboť účelem článku 18. jest zameziti jen takové tajné smlouvy, které by mohly ohroziti mír (smlouvy politické).
2. Dosavadní text prohlašuje smlouvy za platné teprve od okamžiku registrace. To však znamená naprostou novotu v mezinárodním právu, a to významu tak dalekosáhlého, že jest pochybno, zdali je schopna, aby se vžila. Proto aby byl zjednán přechod od starého stavu k novému, doporučovalo by se spojiti s registrací zpětný účinek. Leč zpětný účinek naprosto neomezený snadno by zase mohl vésti k zneužívání tím, že by registrace byla odkládána.
3. Dosavadní prakse nebyla článku 18. valně přízniva právě z důvodů uvedených ad 1 a 2, a tu vystupuje otázka, není-li mravně závadno ponechati v platnosti závazky, o nichž se ví, že nemohou býti splněny.
Proto druhému Shromáždění bylo navrženo nové znění článku 18.:
"Všechny mezinárodní smlouvy a závazky, které příště budou sjednány členem Společnosti, musí býti ihned zapsány úřadem tajemnickým a jím uveřejněny co možno nejdříve.
Žádná z těchto mezinárodních smluv nebo závazků nebude závazná, dokud nebude zapsána. Avšak, budou-li tyto smlouvy nebo závazky zapsány během tří měsíců po jejich konečném uzavření, účinky zápisu budou vztaženy zpět k tomuto okamžiku.
Akty rázu čistě odborného nebo správního, jež nemají vlivu na mezinárodní politické vztahy, jakož i ty, jež pouze blíže upravují nějaký akt již zapsaný, aniž by na něm čeho měnily, nebo jež jsou určeny k tomu, aby zajistily provádění takového aktu, nebudou musit býti předkládány k zápisu.
Řád přijatý jednohlasně Shromážděním stanoví modality provádění tohoto článku."
Ve Shromáždění však při rozpravě o článku 18. nabylo vrchu mínění, aby rozhodnutí o této otázce bylo odsunuto do příštího zasedání. Poněvadž však jest jisto, že článek 18. ve svém dosavadním znění nebude plně prováděn, a na druhé straně bylo by záhodno uvésti do věci jistý soulad, navrhl Balfour (Anglie), aby zatím též článek 18. bude změněn třetím Shromážděním, výslovně bylo usneseno, že o těch státech, které se již nyní konformují navrhované změně článku 18., nelze míti za to, že jednají proti dobré víře a porušují Pakt. Resoluce Balfourova zněla:
"Shromáždění, berouc na vědomí návrh na změnu článku 18., obsažený ve zprávě prvé komise, rozhodlo odročiti pokračování v rozpravě o této změně na třetí Shromáždění, při čemž se rozumí, že v mezidobí členové Společnosti mají volnost vykládati své závazky uložené jim článkem 18. ve smyslu navržené změny".
Prvá část této resoluce byla Shromážděním schválena, kdežto druhá část (slova: "při čemž se rozumí atd.") přijata nebyla.