Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o odstrkování německých poštovních úředníků v poštovní službě (tisk 3519/VIII).

Obyvatelstvo české národnosti v Krásném Březně stěžovalo si opětovně, že se nemůže s úředníky poštovního úřadu Ústí n. L. 3 (v Krásném Březně) dorozuměti ve státním jazyku, ježto žádný z nich státního jazyka neovládá do té míry, aby se v něm mohl smluviti.

Výsledek šetření ve věci konaného byl tento:

Přednosta úřadu vrchní poštmistr Jan Tippmann neprojevil nejmenší snahy naučiti se státnímu jazyku v míře alespoň pro úřední potřebu nezbytně nutné. Též ostatní personál se nesnažil osvojiti si sebe menších znalostí státního jazyka, a učební kursy státního jazyka, pořádané v Ústí n. Labem v létech 1919 i 1920, prostě ignoroval. Tím staly se poměry u poštovního úřadu v Krásném Březně neudržitelny a stalo se nutno, zjednati nápravu a učiniti tak přítrž stále docházejícím stížnostem české většiny obyvatelstva v Krásném Březně. To stalo se tím, že přednosta úřadu, vrchní poštmistr Jan Tippmann, byl přeložen k poštovnímu úřadu Ústí nad Labem 1 na subalterní místo. Takto uprázdněné místo přednosty úřadu v Krásném Březně nebylo však obsazeno, nýbrž byl dočasnou administrací úřadu pověřen jazykově kvalifikovaný poštovní adjunkt František Jankovský od poštovního úřadu Ústí nad Labem 1.

Z důvodu, ze kterého byl přeložen vrchní poštmistr Tippmann, nemohl touto administrací býti pověřen žádný z úředníků, přidělených poštovnímu úřadu Ústí nad Labem 3.

Při jmenování poštmistrů a vrchních poštmistrů, jež děje se výlučně cestou soutěže, jest poštovní správě vodítkem služební stáří, kvalifikace odborná a kvalifikace jazyková uchazečů bez ohledu na národnost. Dle těchto směrnic bude postupovati poštovní správa též při obsazování místa vrchního poštmistra u poštovního úřadu Ústí nad Labem 3.

Povšechně podotýkám, že úředníci národnosti německé jeví po většině velmi málo snahy, zdokonalovati se ve státním jazyku, - o tom svědčí stále docházející stížnosti - a neovládajíce státního jazyka, nemají též náležité způsobilosti pro úřad, jímž jsou nebo mají býti pověřeni.

V Praze dne 21. června 1922.

Ministr pošt a telegrafů:

Srba; v. r.

XII./3778 (původní znění).

Odpověď

ministra pošt a telegrafů

na interpelaci poslance Krause a druhů

o vyplácení vkladů u poštovní spořitelny vídeňské plnocenně v československých korunách (tisk 3442/XV).

O finanční rozluce poštovní spořitelny vídeňské bylo jednáno mezi rakouskou státní správou a nástupnickými státy skutečně již od počátku minulého roku. Jednání ta byla teprve letos skončena a došlo konečně na konferenci v Římě k sjednání úmluvy, jež byla podepsána dne 6. dubna 1922. Úmluva vztahuje se na peněžité pohledávky za poštovní spořitelnou z úsporného a šekového řízení, jakož i na pohledávky ze služby cenných papírů tohoto ústavu. Ustanovení úmluvy se týkají způsobu zjištění pohledávek, příslušnosti jejích do bloku pohledávek jednotlivých nástupnických států a úhrad, jež poštovní spořitelna vídeňská dává ze svých aktiv k disposici na zaplacení zjištěných pohledávek. Zjištěná výše pohledávek bude teprve směrodatna pro výši úhrady, jež na jednotlivé pohledávky z postoupených aktiv spořitelny připadne. Důležitým předpokladem v té příčině je též uvolnění sekvestrovaného jmění poštovní spořitelny ve staré cizině. Teprve po splnění těchto předpokladů bude možno stanoviti, v jaké výši budou vklady vypláceny. Je úmyslem vlády, předložiti o tom Národnímu shromáždění návrh zvláštního zákona.

Poněvadž shora zmíněná úmluva musí býti ještě ratifikována státy na ní zúčastněnými, předloží ji také československá vláda v nejbližší době Národnímu shromážděni ke schválení.

V Praze dne 21. června 1922.

Ministr pošt a telegrafů:

Srba, v. r.

XIII./377 (původní znění).

Odpověď

ministra financí

na interpelaci poslance dra Keibla a druhů

o různých případech v Bankovním úřadě ministerstva financí (tisk 3442/XIII).

Výtky činěné Bankovnímu úřadu ministerstva financí, že dopouští se ze zištností nesprávností při znamenání kursů, obchodování devisami a při nakupování drahých kovů a mincí, jsou v každém směru bezpodstatné.

Jest nutno upozorniti, že o rozpětí kursů mezi záznamem ťpenízeŤ a záznamem ťzbožíŤ nerozhoduje.Bankovní úřad, nýbrž bursovní komora. Bankovní úřad sám doporučoval, aby toto rozpětí bylo zmenšeno a bylo mu také částečně bursovní komorou vyhověno.

Na vysvětlenou nutno uvésti, že Bankovní úřad neúčastní se pravidelně obchodu v nehodnotných devisách jakou jest právě v interpelaci zmíněná devisa Vídeň, a nemůže tedy z rozpětí míti zisku, nehledíc ani k tomu, že Bankovní úřad vůbec kupuje převážnou část devis od bank oprávněných k obchodu devisami za střední kurs a zase je za střední kurs - tedy bez zisku plynoucího a rozpětí - prodává.

Co do nákupu drahých kovů a mincí, nutno zdůrazniti že obchodování s platidly cizími jest dle vládního nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 Sb. z. a n. bez povolení ministerstva financí zakázáno. Pro obchodování s mincemi domácími platí stále ještě předpisy o ažiotaži (srov. výnos ministerstva financí z 28. listopadu 1850, čís. 451 ř. z. a ze 27. března 1915, čís. 85 ř. z.). Zákaz ten ovšem nevztahuje se na Bankovní úřad ministerstva financí, právě tak jako dříve se nevztahoval na Rakousko-uherskou banku, jejíž oprávnění Bankovní úřad převzal a pro kterou výnosem rak. ministerstva financí ze dne 25. července 1917, čís. 61204 učiněna byla výjimka.

Oprávnění Bankovního úřadu k nákupu mincí i nad nominelní cenu jejich jest nutno proto, aby zabráněno bylo pokoutnímu obchodu, s kterým vždy v těsném spojení jest podloudný vývoz ze země.

Když asi před 2 roky byly policií hlášeny konfiskace mincí u zlatníků a stříbrníků, jichž tito nabyli nedovoleným nákupem, doporučil Bankovní úřad, aby továrnám a živnostem, jež zpracují nakoupené mince ve vlastním závodě na zlaté neb stříbrné zboží, byl nákup mincí trpěn, ač na to nemají zákonného nároku. Úřady příslušné ku stíhání nedovoleného nákupu mincí přiklonily se k navrhované praksi. Za čas vyvinul se však z tohoto tolerování podloudný obchod a podloudný vývoz ve velkém. Vznikly firmy a celé skupiny řetězových obchodníků, které kupovaly mince na oko ku zpracování, ve skutečnosti však zneužívaly shovívavosti úřadů a vyvážely zejména stříbro podloudně za hranice bud v mincích, neb ve formě chemikalií (zvláště dusičňanu stříbrnatého), které za hranicemi, jak na př. Bankovní úřad v Anglii zjistil, jednoduchým procesem byly přeměňovány opět ve stříbro.

Aby nešvar tento byl zamezen, bylo nutno od zmíněné tolerance upustiti. Bankovní úřad hleděl čeliti podloudnému obchodu árii, že zvláště v pohraničních územích pověřil svoje odbočky nákupem kovů a mincí za ceny, které by činily další podloudný obchod nevýnosným.

Aby opatřením tímto nebyli dotčeni reelní živnostníci, svolalo ministerstvo financí anketu zájemníků a po uvážení všech přednesených okolností povolilo dle návrhu příslušného gremia výnosem ze dne 7. února 1922, čís. 121.000/27.240/21 všem zlatníkům a stříbrníkům, kteří jsou výrobci, volný nákup domácích mincí zlatých a stříbrných, jichž ku zpracování potřebují, čímž dána živnostníkům těm zákonná základna pro jejich nutný nákup.

Nelze tudíž vytýkati; že Bankovní úřad hleděl pro sebe dosáhnouti jakéhosi monopolu na úkor domácího zlatnického a stříbrnického průmyslu.

Kromě toho prodává Bankovní úřad živnostníkům pro jeho živnostenskou výrobu každé množství drahých kovů (v granaliích) za běžný denní kurs.

Dle vyjádření Bankovního úřadu nabyl týž přesvědčení, že shora uvedeným opatřením, které obdobně praktikuje i německá Říšská banka, zachytí největší množství drahých kovů, jež dosud na východě a jihu jsou volné, a že tím značně posílí zásobu zlata určenou za základ naší příští měny.

Neoprávněné obchodování drahými kovy a mincemi musí tudíž finanční správa v zájmu státním stíhati dle platných předpisů a každý takový zjištěný případ projednává se v řádném trestním řízení u příslušného úřadu.

Jestliže se vyskytnou případy, o kterých interpelace se zmiňuje, že totiž takovým neoprávněným nakupovačům nabídnuto vyrovnání, zřeknou-li se části zabavených peněz ve prospěch státu, stalo se tak jistě dle ustanovení důchodkového trestního zákona v t. zv. upouštěcím řízení (§ 541 důch. tr. zák.). Jsou to případy, kde zjištěny četné polehčující okolnosti, a jest tedy upouštěti řízení zahájeno jen v zájmu obviněné strany a na její žádost.

Výtky činěné Bankovnímu úřadu jsou tudíž neodůvodněné a vyplývají bud z neinformovanosti, bud činěny jsou úmyslně z kruhů těch, kterým shora vylíčená opatření odnímají půdu k podloudnému obchodu.

V Praze dne 28. června 1922.

Ministr financí:

Aug. Novák, v. r.

XIV./3778 (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra

na interpelaci poslance Matznera a druhů

o zabavení provolání v časopisech ťFreudenthaler ZeitungŤ čís. 25, ťJägerndorfer ZeitungŤ čís 25 a ťDeutsche PostŤ čís. 72 v Opavě (tisk 3550/V).

Provolání ťDeutsche Brüder in Städten und DörfernŤ, otištěno bylo v čísle 24. periodického tiskopisu ťFreudenthaler ZeitungŤ ze dne 25. března 1922 vydávaného v Bruntále, v čísle 25. časopisu ťJägerndorfer ZeitungŤ ze dne 25. března 1922, vydávaného v Krňově, a v čísle 72 časopisu ťDeutsche ZeitungŤ (nikoliv ťDeutsche PostŤ) ze dne 25. března 1922, vydávaného v Opavě. Interpelace toto provolání neuvádí v úplném znění.

Uvedená čísla těchto časopisů byla zabavena, protože v obsahu tohoto provolání shledána byla skutková podstata zločinu dle §u 65 a) tr. z.

Konfiskace byly zemským jakožto tiskovým soudem v Opavě potvrzeny. Jde tu tedy o rozhodnutí soudní, jež měniti možno jedině pořadem instancí soudních.

V Praze dne 23. června 1922.

Ministr vnitra:

Černý, v. r.

XV./3778 (původní znění).

Odpověď ministra veřejných prací

na interpelaci posl. Schweichharta a druhů

o potížích plavby na Labi (tisk 3520/Vl).

Z trati Labe, která má býti cestou kanalisační upravena pro plavbu, zbývá ještě tret asi 20 km délky mezi Lovosicemi a Ústím nad Labem. K zakončení uplavnění této části řeky třeba vybudovati poslední zdýmadlo umístěné u Střekova. Projekt příslušný byl již vodoprávně Projednán, avšak zahájení stavby bylo poněkud zdrženo, ježto potřebí přemístiti hydroelektrárnu pro lepší využitkování vodní síly. Projekt jest nyní dokončen a se stavebními pracemi bude v nejbližší době započato. Na zahájení stavby zdýmadla střekovského jest pamatováno jednak ve státním investičním rozpočtu pro rok 1922 penízem 9 mil. Kč, jednak v mimořádné dotaci státního rozpočtu pro rok 1922 v kap. XX. tit. 7; § 4 pol. 3. (mimořádné výdaje, Čechy) zařaděno jest 6,000.000 Kč jako státní příspěvek na splavnění Vltavy a Labe v trati Praha-Ústí n./L., z kterýchžto peněz převážný díl připadne na stavbu zdýmadla Střekovského.

Pokud se týče staveb k urovnání odtoku vodního projektuje se celá soustava přehrad v horních prameništích přítoků vltavských a labských, které mají současně sloužiti k využitkování vodní energie, k ochraně před velkými vodami a k zlepšení vodních stavů na dolním Labi. K vydatnému zlepšení odtokových poměrů na dolním Labi mohou přispěti také nádrže na Berounce, na Vltavě a na středním Labi. Uskutečnění těchto nádrží ztěžuje v nynější době nedostatek finančních prostředků. Pokud jsou, pamatuje ministerstvo veřejných prací na zařadění položek do státního rozpočtu, aby již v dnešní přechodné době nejnaléhavější přehrady byly vybudovány.

V Praze dne 3. června 1922.

Ministr veřejných prací:

Tučný, v. r.

XVI./3778 (původní znění).

Odpověď

ministra spravedlnosti

na interpelaci poslance dra Keibla a druhů

o výnosu ministerstva spravedlnosti z 31. ledna 1922, č. 4907 (tisk 3442/XXI).

Výnos shora zmíněný dovolává se výslovně v obchodním právu vytčené zásady pravdivosti obchodních firem, jež platí i o všech přídavcích v nich použitých. Obchodní zákon nedopouští užívání přídavků ve firmách, jež neodpovídají skutečným poměrům. Že označení ťdeutschböhmischŤ, jež bylo zvoleno vzhledem na sídlo podniku, o jehož firmu šlo, neodpovídá skutečným poměrům, jest vyloženo ve výnosu a nemohu než trvati na správnosti dotyčných vývodů. Zákonný podklad pro nepřípustnost označení, o něž běží, podává se tedy, pokud jde o obchodní firmy, ze zásady obchodního zákona o pravdivosti firem.

Do rozhodování soudního nebylo zasahováno. Nebylo uloženo krajskému soudu v Mostě, aby učinil opatření na pozměnění firmy, v níž bylo označení tohoto užito, ani nebylo konáno, ani uloženo šetření, zda krajský soud v Mostě po vydání výnosu něco opatřil. Výnos nesvědčí ani krajskému soudu v Mostě, nýbrž poukazuje předsednictvo vrchního zemského soudu v Praze, aby povšechně upozornilo soudy pověřené vedením obchodního a společenstevního rejstříku na názor ministerstva spravedlnosti o věci. Projeviti svůj názor o věci a upozorniti naň soudy byl jsem oprávněn podle §§ 74, 75 a 76 zákona o organisaci soudů. Požadavku, aby výnos byl odvolán, vyhověti tedy nemohu.

V Praze dne 27. června 1922.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.

XVII./3778 (původní znění).

Odpověď

ministra vnitra

na interpelaci poslance dra Luschky a druhů,

že správní úřady znova zkoumají státní občanství, udělená po 28. říjnu 1918, a na interpelaci posl. dra R. Lodgmana a druhů o výnosu ze dne 13. listopadu 1920, čís. 71.130 o československém státním občanství (tisk 3442/XVIII. a 3442/XIX).

Mírová smlouva mezi mocnostmi spojenými i přidruženými a Rakouskem a ve shodě s ní náš ústavní zákon ze dne 9. dubna 1920, č. 236 Sb. z. a pař., upravují definitivně státoobčanské poměry státních příslušníků bývalého mocnářství rakouského a to zásadně podle jejich domovské příslušnosti dne 16. července 1920, kdy smlouva tato nabyla účinnosti. Při tom ani mírová smlouva, ani uvedený náš ústavní zákon nerozeznávají, jakým způsobem bylo - platně ovšem - nabyto domovského práva, které ten který bývalý rakouský státní občan měl dne 16. července 1920, takže je lhostejno, stalo-li se tak zrozením, dobrovolným udělením, provdáním, vydržením, nastoupením veřejného úřadu nebo udělením státního občanství zejména v některém z nástupnických států podle jeho vlastních předpisů, platných tam v mezidobí od státního převratu až do dne účinnosti mírové smlouvy. Osoby nabyv domovského práva, a to zase bez rozdílu jakým způsobem, na území státu československého nebo srbsko-hrvatsko-slovinského v době mezi 1. lednem 1910 a 16. červencem 1920 nestaly se však příslušníky těchto států bez jich zvláštního povolení. Tohoto povolení je podle všeobecného znění §u 9 našeho ústavního zákona zapotřebí i těm bývalým rakouským občanům, kteří po státním převratu na území republiky československé v důsledku udělení čsl. státního občanství nabyli do 16. července 1920 domovského práva.

Oběžník ministerstva vnitra ze dne 13. listopadu 1920, č. 71.130, v obou interpelacích uvedený, je doslovně uveřejněn v čísle 12, ročníku II. Věstníku ministerstva vnitra ze dne 31. prosince 1920, čímž již je vyvráceno tvrzení, že by vládá posud zapírala, že vydala tento oběžník. Odstavec jeho, který je předmětem obou interpelací, měl právě za účel zjednodušiti řízení k získání posléz zmíněného povolení podle §u 9 ústavního zákona osobami, které po 28. říjnu 1918 se souhlasem čsl. úřadů udělujících státní občanství nabyly domovského práva na našem státním území, pokud to připouští ovšem ustanovení tohoto §u a čl. 76 mírové smlouvy s Rakouskem.

Oběžník sám nepříčí se nikterak těmto zákonným předpisům, naopak snaží se předejíti mylnému výkladu, k němuž jak z obou interpelací a z německého tisku patrno, mohly předpisy ty zavdati příčinu, a vyložiti je, pokud to zájmy státní dovolují, nejliberálnějším způsobem.

Dle toho nejde o žádnou protizákonnou právní praxi správních úřadů a nemám proto také příčiny učiniti nějakého opatření ve věci.

V Praze dne 24. června 1922.

Ministr vnitra:

Černý, v. r.

XVIII./3778 (původní znění).

Odpověď

ministra financí

na interpelaci poslanců dra Czecha, Čermaka, Hillebranda a druhů

o vládním nařízení ze dne 16. února 1922 o stažení rakousko-uher. dvacetihaléřů (tisk 3442/XII).

Vládní nařízení ze dne 16. února 1922, č. 49 Sb. z. a n., o stažení drobných mincí dvacetihaléřových měny rakousko-uherské v poloviční hodnotě bylo vydáno podle §u 5 zákona ze dne I. března 1921, č. 94 Sb. z. a n., jenž zmocnil vládu, aby upravila směnu starých drobných mincí za mince nové podle daných poměrů; zásada tato byla vyslovena přímo v důvodech zmíněného zákona, poněvadž bylo známo, že se sem hlavně železných mincí dvacetihaléřových dováželo ze sousedních států s horši valutou.

Vláda byla si vědoma jednak, že těchto téměř bezcenných mincí jest v republice Československé značné množství a že jejich stažení bude vyžadovati velkého nákladu, jednak měla za to, že při směně starých dvacetihaléřů za mince nové nebude ztráta pro jednotlivci citelná, vyjma snad několik případů, kde tyto drobné byly z nejrozmanitějších důvodů shromažďovány.

Dovoluji si podotknouti že tento názor byl sdílen i v kruzích poslaneckých při projednávání zákona ze dne 1. března 1921, čís. 94 Sb. z. a n.

Dovozu drobných mincí měny rakouskouherské ze států sousedních, jakož i jejich nakupeni u jednotlivců, čelilo již noř. ze dne 3. února 1931, čís. 44 Sb. z. a n., jímž byli všichni občané dostatečně chráněni.

Nesporno jest též, že ve valutových opatřeních nejsou výjimky možné, poněvadž by musily vyvolati nevoli těch kruhů, jež do nich nebyly pojaty; kromě toho byla by tím dána příležitost ke všemožným přesunům.

Za tuto cenu čistoty celého provedení zmíněného opatření nezbývalo finanční správě než odhodlati se k řešení jednotnému, nepřipustiti výjimek a tím i dopustiti některé nezbytné nesrovnalosti.

Zajímati bude, že staženo bylo celkem asi 98 milionů kusů 20haléřů železných, za něž zaplaceno bylo ve snížené hodnotě 9,800.000 Kč. Mince byly nyní veřejnou soutěží prodány za 51 Kč za 100 kg, tedy úhrnem asi za 166.000 Kč.

Cena směněných 20tihaléřů niklových ve váze 2.856 kg činí 102.000 Kč.

Z důvodů právě uvedených použila vláda tohoto opatření pouze pro směnu 20tihaléřů měny rakousko-uherské; pokud jde o staženi dalších drobných mincí, vyhlásilo již ministerstvo financí tiskem a kromě toho také v osnově právě projednávaného zákona o ražbě dalších drobných mincí jest stanoveno výslovně, že výměna bude se díti bez jakékoliv srážky, ačkoliv podle čl. 207. mírové smlouvy St. Germainské (čís. 507 Sb. z. a n. z r. 1921) mohla republika Československá úplně volně jednati, pokud jde o drobné mince bývalého mocnářství rakousko-uherského, které obíhají na jejím území.

V Praze dne 28. června 1922.

Ministr financí:

Aug. Novák, v. r.

Překlad ad II./3778.

Antwort

des Finanzministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Luschka und Genossen

betreffend die Durchführung von Abschreibungen zur Vermögensabgabe (Druck 3519/XI).

Die Bestimmung des § 56 des Gesetzes über die Vermögensabgabe und Vermögenszuwachsabgabe, nach welcher an der bereits vorgeschriebenen Abgabe eine Abschreibung bewilligt werden kann, wenn die Partei nachweist, dass infolge von Unglücksfällen oder andern ausserordentlichen unabwendbaren Ereignissen das der Abgabe unterworfene Vermögen innerhalb der Zeit vom 1. März 1919 bis zum Ende des Jahres 1923 eine Verminderung um wenigstens ein Drittel erfahren hat, ist im System der Vermögensabgabe eine ganz ausnahmsweise Bestimmung, durch die die gesetzliche Möglichkeit gewährt werden soll, Einzelpersonen, die nach Vorschreibung der Abgabe beziehungsweise nach den für die Vorschreibung ausschlaggebenden Tage durch vis major betroffen worden sind, die Abgabelast zu erleichtern, wenn ihre wirtschaftliche Existenz ernstlich bedroht ist.

Diese Bestimmung kann daher als eine ausnahmsweise nicht extensiv ausgelegt werden derart, dass hierdurch die gesetzlich vorgeschriebene Höhe der Vermögensabgabe und Vermögenszuwachsabgabe aller Steuerpflichtigen oder ganzer Schichten von Steuerpflichtigen oder ganzer Kategorien von Vermögensstücken abgeändert würde.

Die Durchführungsverordnung zum § 56 stellt daher den dargestellten Charakter und die Bedeutung dieser gesetzlichen Bestimmung genau fest und führt zur Erläuterung Beispiele von Umständen an, die nicht als ausserordentlich im Sinne der zitierten Bestimmung angesehen werden können, weil ihre Wirkungen allgemein sind.

Würde bei Durchführung der Bestimmung des § 56 auf solche Umstände Rücksicht genommen werden, die nach dem 1. März 1919 eingetreten sind und ihren Einfluss mit derselben Intensität auf weite Schichten der Steuerpflichtigen geltend machen, so würde dies eine fortwährende Abänderung der Vorschriften über die Abgabe oder eine Vereitelung aller normalen Bestimmungen des Gesetzes aufgrund einer Ausnahmsbestimmung bedeuten, durch welche nur Einzelpersonen in besonderen, vom Gesetz über die Vermögensabgabe genau abgegrenzten Fällen ausserordentliche Erleichterungen ermöglicht werden sollen.

Sofern einzelne Steuerpflichtigen der Ansicht wären, dass die in der Durchführungsverordnung enthaltene Auslegung des § 56 mit dem Gesetze, im Widerspruch ist, so haben sie die Möglichkeit, über diese ihre Rechtsansicht die Entscheidung des obersten Verwaltungsgerichtshofes anzurufen.

Prag, am 9. Juni 1922.

Der Finanzminister:

Aug. Novák, m. p.

Překlad ad III./3778.

Antwort

des Ministers für nationale Verteidigung

auf die Interpellation der Abgeordneten Ing. Jung, Matzner und Genossen

wegen einer Falschmeldung des Troppauer Pferde-Evidenz-Kommandos. (Druck 3519/XVI).

Die Versteigerung der Reverspferde, die auf en 1. April dieses Jahres angeordnet war, wurde auf Wunsch und Ansuchen der Interessentenkreise, namentlich der deutschen, widerrufen, die auf die kritische Zeit des Uebergabstermins in der Zeit der wirtschaftlichen Frühjahrsarbeit, hinwiesen, und auf den dadurch verursachten Schaden, da sie die Pferde im Frühjahr kaum noch benützen können, sie aber dabei den ganzen Winter füttern müssen u. s. w. Die Abgeordnetenkreise empfahlen diese Gesuche aufs wärmste. Das Ministerium für nationale Verteidigung anerkannte die Berechtigung dieser Wünsche und widerrief die Versteigerung; freilich konnte die Oeffentlichkeit nicht mehr rechtzeitig davon verständigt werden. Die Mehrheit der Teilnehmer anerkannte den guten Willen der Militärverwaltung, nur ein Teil der Kauflustigen, meist deutscher Nationalität, verlangte in demonstrativer Weise eine Entschädigung; diesen Anspruch kann jedoch die Militärverwaltung nicht anerkennen.

Prag, den 6. Juni 1922.

Der Minister für nationale Verteidigung:

Udržal, m. p.

Překlad ad IV./3778.

Antwort

des Ministers für nationale Verteidigung

auf die Interpellation der Abgeordneten Hans Jokl, Theodor Hackenberg, Rudolf Heeger und Genossen

betreffend die durch Fahrlässigkeit hervorgerufenen Unglücksfälle auf den Exerzierplätzen in Freiwaldau und Nawsi bei Jablunkau. (Druck 3442/XVI).

Ich habe bereits Gelegenheit gehabt, mich über ähnliche Vorfälle anlässlich früherer Interpellationen und Anfragen zu äussern.

Meine Antwort ist auch in den interpellierten Fällen die gleiche. Die Militärverwaltung beobachtet sorgfältig alle Verfügungen, verbietet in Kundmachungen den Zutritt auf die bedrohten Stellen, das Publikum wird in den Zeitungen gewarnt, die Kinder in den Schulen belehrt, in Jablunkau und Nawsi wurde das Verbot des Betretens der gefährdeten Stellen auch in der Kirche kundgemacht.

In Schlesien ist die Gefahr für die Bevölkerung gröser, weil Granaten aus der Zeit des Plebiszites gefunden werden, wo die polnischem Terroristen einen grossen Vorrat an Schiessmaterial und Granaten besassen.

Die Militärverwaltung hat keine Verpflichtung zu irgendeiner Entschädigung und besitzt auch keine Mittel, um für ähnliche Unglücksfälle Entschädigungen zu gewähren.

Ich hoffe, dass die Militärverwaltung, welche auch weiterhin sorgfältig alle Verfügungen beobachten wird, von unserer Oeffentlichkeit dadurch unterstützt wird, dass sie die unvorsichtigen und unvernünftigen Elemente zur Vorsicht aneifern wird.

Prag, am 3. Juni 1922.

Der Minister für nationale Verteidigung:

Udržal, m. p.

Překlad ad V./3778.

Antwort

des Ministers für nationale Verteidigung

auf die Interpellation der Abgeordneten Dietl, Čermak, Jokl und Genossen

betreffend die Entfernung der Einquartierung aus der Stadt Krumau (Druck 3519/XXIV.).

Auf das Ersuchen der interpellierenden Herren, dass die Besatzung aus Krumau entfernt werde, muss ich abschlägig antworten.

Eine weitere Rotte der Gebirgsartillerie, die in diesem Jahre aufgestellt werden soll, wird wegen Platzmangels in Krumau provisorisch anderwärts untergebracht werden.

Es beruht ganz und gar nicht auf Wahrheit, dass in Budweis leere Baracken und Kasernen wären.

Die Einquartierung der Garnison in Krumau ist eine ständige, und die Gemeinde hat die Verpflichtung, der Militärverwaltung geeignete Räumlichkeiten zuzuweisen und sie auf ihre Kosten in Stand zu setzen.

Bisher wurden alle Räumlichkeiten für die Einquartierung der Garnison von der politischen Bezirksbehörde in Krumau, resp. von der Gemeinde zugewiesen.

Hinsichtlich der Einquartierung der Militärgagisten hat das Garnisonskommando, weil deren Verhältnisse kritisch sind, folgenden Vorgang eingehalten:

Sobald das Garnisonskommando von einer leeren oder in kurzer Zeit leerwerdenden Wohnung erfuhr, wandte es sich immer an die politische Bezirksverwaltung mit dem Ersuchen um Zuteilung dieser Wohnung für einen der Militärgagisten. Dies ist nicht nur das Recht, sondern die Pflicht des Garnisonskommandanten. Wie vorsichtig und gerecht die politische Bezirksverwaltung gegenüber der Bevölkerung vorgegangen ist, sehen wir daraus, dass von ungefähr 40 angeforderten Wohnungen im ganzen 7 Wohnungen mit Hilfe der politischen Bezirksverwaltung zugeteilt worden sind, und zwar 2 Wohnungen für Offiziere, eine davon ganz ohne Zubehör, und die übrigen 5, zumeist aus einem Zimmer und einer Küche bestehend, für Unteroffiziere.

Das Garnisonskommando hat sodann die von der politischen Bezirksbehörde und der Gemeinde zugeteilten Wohnungen an die Militärgagisten verteilt.

Es muss betont werden, dass die Mehrzahl dar hier verheirateten Gagisten, obwohl die Abteilung bereits nahezu 2 Jahre in Krumau sich befindet, bisher noch keine Wohnungen besitzt und gezwungen ist, täglich nach Budweis zu ihren Familien zu fahren, worunter der Dienst sehr leidet. Im Laufe dieser Zeit erhielt aber eine ganze Anzahl von Personen, Staatsbeamten, Privatbeamten usw. Wohnungen.

Die Behauptung, dass von den Militärbehörden eine Wohnung, die bereits vermietet war, gewaltsam militärisch besetzt und dem Mieter derart der Zutritt zu derselben verwehrt worden sei, entspricht nicht der Wahrheit. Es handelt sich hier um eine Wohnung in der Privatvilla des Schwarzenbergischen Baudirektors Hartenthal, der eine Dienstwohnung von 5 Zimmern (Frau und Tochter) bewohnte, während in der Villa ein anderer Schwarzenbergischer Beamte wohnte. Als dieser nach Frauenberg bei Budweis versetzt wurde, bat das Garnisonskommando nach Frei werden dieser Wohnung bei der politischen Bezirksbehörde um Zuteilung derselben, welche Behörde sodann dem Stadtamte ihre Beschlagnahme und Zuteilung an einen Militärgagisten auftrug, sobald der erwähnte Beamte übersiedelt. Nach Freiwerden der Wohnung schickte ein Militärgagist, der bereits längere Zeit eine Wohnung sucht, einige Soldaten, die sich freiwillig gemeldet hatten, in ihrer freien Zeit in die erwähnte Wohnung, nm einige Kleinigkeiten zu übertragen. Als das Garnisonskommando hievon erfuhr, ordnete es die sofortige Heimsendung der Soldaten an und stellte dem erwähnte Gagisten sein Vorgehen aus.

Als die Wohnung von der politischen Bezirksbehörde tatsächlich zugeteilt worden war, hielt der erwähnte Gagist dafür, dass er vollkommen berechtigt sei, Ansprüche auf diese Wohnung zu erheben.

Es ist ferner nicht wahr, dass die Wohnung des Kaufmannes Pokorný beschlagnahmt werden soll. Die erwähnte Kommission besichtigte einfach mehrere in Betracht kommende Wohnungen und unter ihnen auch die Wohnung des Kaufmannes Pokorný. Die von Pokorný junior gemachten Einwendungen gegen die Beschlagnahme wurden vom Leiter der Kommission, den Herrn Bezirkshauptmann, zu Kenntnis genommen und die Wohnung nicht beschlagnahmt. Dadurch, dass die Umstände erhoben werden, ob eine Wohnung zur Disposition gestellt werden kann oder nicht, geschieht noch niemandem ein Unrecht.

Dia Einquartierungverhältnisse der Mannschaft sind nicht besonders gut, die Soldaten liegen aber nicht übereinander, sondern die Betten sind wegen Mangel an Ubikationen zum Teile übereinander aufgestellt. Auch war die Mannschaft bisher nicht verlaust bis auf einen Fall eines Soldaten, der bereits im Civil unordentlich war, worüber das Garnisonskommando auch mit den Wäscherinnen, welche für die Soldaten waschen, ein Protokoll abgefasst hat.

Die Wohnung des Militärkommandanten besteht nicht aus 4 Zimmern, sondern aus 2 Zimmern, Kabinet und Küche und aus einem 2 m breiten dunklen Raum.

Ich gebe allerdings zu, dass die Bequartierungsfrage nur unter der systematischen Unterstützung der Gemeinde gelöst werden kann, welche, obwohl ihr die notwendige Initiative nicht zuteil wurde, trotzdem wirksam mitwirkte.

Prag, am 7. Juni 1922.

Der Minister für nationale Verteidigung:

Udržal, m. p.

Překlad ad VI./3778.

Antwort

des Finanzministers

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Luschka und Genossen

betreffend die verspätete Vorschreibung der Personalsteuern (Druck 3575).

Durch die Kriegsverhältnisse, insbesondere durch die Einrückung zahlreicher Beamter der Steuerverwaltungen und einer bedeutenden Zahl von Steuerträgern, die Verwendung von Finanzbeamten zu anderen Arbeiten und s. w. wurde die rechtzeitige Veranlagung der direkten Steuern unmöglich gemacht, resp. hat sich bedeutend verzögert, insbesondere war dies bei den direkten Steuern derart der Fall, dass beim Umsturze die Steueragenda in einem geradezu kläglichen Zustande sich befand. Die Finanzverwaltung setzte zwar alles daran, diesen unerfreulichen Zustand bald möglichst zu beseitigen; ihr Bestreben konnte aber im Jahre 1919 noch keine grösseren Erfolge aufweisen, weil während dieses ganzen Jahres die Steuerverwaltungen fast ausschliesslich mit Konskriptionsaktionen beschäftigt waren. s Erst im Jahre 1920 und 1921 kam es zu einer intensiveren Veranlagung der Rückstände, welche inzwischen um die Laufende Agenda für diese Jahre, sowie um die Nachträge anwuchsen, die sich aus den von den Steuerträgern selbst eingebrachten Berichtigungen der früheren, unrichtigen Einbekentnissen ergaben. Es ist allerdings natürlich, dass die Steuerverwaltungen, deren Personal durch Berufung zu anderen Aemtern, den Abgang in die Slowakei und Podkarpatská Rus, durch Austritt aus dem Staatsdienste u. dgl., bedeutend reduziert wurde und deren Agenden ausserdem sich um zahlreiche neue Aufgaben vermehrt hat, insbesondere um die Umsatzsteuer und die Vermögensabgabe, auch im Jahre 1920 und 1921 physisch nicht imstande waren, das ganze aus vielen fahren angehäufte Material aufzuarbeiten und ausserdem noch die laufenden Steuern zu bemessen.

Die Veranlagung der Einkommensteuer für das Jahr 1921 musste im übrigen schon deshalb aufgeschoben werden, weil diese Steuer novellisiert wurde und weil das betreffende Gesetz (S. d. G. u. V. Nr. 336 vom Jahre 1921) erst im September 1921 und die Durchführungsverordnung dazu (S. d. G. u. V. Nr. 466 vom Jahre 1921) erst Ende Dezember 1921 publiziert wurde.

Ausserdem wurde im Jahre 1921 mit der Veranlagung der Vermögensabgabe begonnen, die noch weiter andauert. Diese masslos schwierige und ebenfalls keinen weiteren Aufschub zulassende Arbeit ist der Hauptgrund, warum die Einkommensteuer für die Jahre 1921 und 1922 bisher nicht veranlagt werden konnte. Das Finanzministerium hat zwar betont, dass durch die Veranlagung der Vermögensabgabe die übrige Agenda nicht leiden solle, man kann aber nicht verlangen, dass bei einer solchen Arbeit, wie es die Veranlagung der Vermögensabgabe ist, die übrige Agenda auf dem Laufenden erhalten werde.

Seit Beginn ihrer Tätigkeit bemühte sich das Finanzministerium und bemüht sich auch heute noch mit aller Anstrengung, dass die Steueragenda in ein normales Geleise gelange. Es lässt sich auch nicht an dem besten Willen der unterstellten Finanzbehörden und ihrer Beamtenschaft zweifeln, doch sind leider Gottes die Verhältnisse stärker, und es lässt sich vorderhand nichts anderes machen, als zuerst eine Arbeit zu beendigen, damit mit der zweiten Arbeit begonnen werden könne.

Obwohl die Veranlagung der Vermögensabgabe weder unterbrochen noch aufgeschoben werden kann, so weist das Finanzministerium trotzdem gleichzeitig alle unterstellten Behörden an, dass sich wenigstens ein Teil des Personales, soweit es bei der Veranlagung der Vermögensabgabe nicht unbedingt notwendig ist, mit den Vorbereitungen und der Veranlagung der übrigen Steuern, insbesondere der Einkommensteuer beschäftige, und dass auch für die beschleunigte Erledigung von Berufungen gesorgt werde.

Schliesslich wird bemerkt, dass mit dem hierämtlichen Erlasse vom 24. Mai 1922, Z. 5515416714, die Steuerverwaltungen ermächtigt worden sind, in jenen Fällen, wo einem Steuerträger, welcher gemäss der letzten Vorschreibung für das betreffende Jahr steuerpflichtig ist, voraussichtlich eine niedrigere Steuer vorgeschrieben wird, als die letzte Vorschreibung ausmacht, über sein Ansuchen mit der Einhebung und Eintreibung jenes Betrages zugewartet werde, um welchen die künftige Vorschreibung voraussichtlich geringer sein wird, als die letzte Vorschreibung beträgt.

Prag, am 19. Juni 1922.

Der Finanzminister:

Aug. Novák, m. p.