Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

Dosavadní vývoj věci vynáší v popředí zájem, jaký má stát na brzké úpravě služby zdravotní. V zájmu státu jest i odstranění partikularismu správního, dále i při obsáhlém státním dohledu unifikace zásad správních, zejména na území slovenském velmi odlišných, neboť nebezpečí různého vývoje je příliš na snadě; je zvláště třeba odstranění dualismu správního, neboť jakost služby zdravotní (rovnocenné a mající jeden cíl) nemůže býti závislou od různé povahy úřadů, kterým jest svěřena; je zkrátka třeba základu veskrze jednotného.

Jistě že by se toho všeho nemohlo dojíti, kdyby měla býti zdravotní policie přenesena na užší sbory samosprávné (okresní výbory, zastupitelstva župní). I kdyby nebyly odůvodněny obavy před nesnadným řízením, vyplývajícím z povahy těchto korporací (§ 30 a násl. zřízení župního) a před tříštěním správy, které by mohlo vyplynouti z § 58 téhož zákona, již vymezení příslušnosti nemohlo by přinésti než obtíže pro zdravotní věci. Je ostatně patrno, že i zákon, jenž bude upravovati v té příčině působnost župních svazů, bude otázku příslušnosti řešiti zvláště pečlivě.

Neboť není-li dle Mayerhofera (Handbuch für den politischen Verwaltungsdienst, sv. III. str. 56, vydání z r. 1897) oboru, v němž by rozdělení příslušnosti bylo tak těžké, jako v oboru správy zdravotní, zůstane tato obtíž nezměněna a již z výpočtu sporů kompetenčních (Mayerhofer, tamže str. 58-60) lze se dohodnouti jejího nebezpečného rozsahu.

Přímé řízení služby veřejně-zdravotní správou státní obstojí však v tomto stadiu vývoje i proto, že jde o nezbytnost zcela naléhavou.

Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., je lex imperfecta, ježto jeho účinky jsou vázány:

a) po stránce formální vydáním vládních nařízení o svazech zemských a župních i okresních úřadů, jakož i zákonů, jimiž bude upravena potřebná k tomu finanční úhrada (§ 15),

b) po stránce věcné tímto ustanovením jeho § 6:

"Podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců, jmenovaných v § 2 tohoto zákona, budou vydána ministerstvem veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy podle dohody s jinými ministerstvy, zejména pokud by šlo o otázky technické, s ministerstvem veřejných prací, a to na základě zvláštního zákona, jímž bude upravena veřejná služba zdravotní (§ 7 zák. o župních a okresních úřadech).

Význam leží převážně v této podmínce druhé, neboť bez ní (i kdyby byly splněny podmínky prvé) zůstane zákon heslem bez podrobného vnitřního obsahu a účinky jeho mohly by se projeviti převážně jen provedením §§ 8-14 (převzetím lékařů samosprávných do služby státní).

Bude tvrzeno, že položené podmínky lze jednak splniti, jednak že netřeba trvati na jejich splnění. To platí zejména o podmínce vížící účinek dubnového zákona na vydání vládních nařízení o svazech zemských a úřadech župních i okresních.

Zřízením župních a okresních úřadů v republice Československé uspořádal zák. ze dne 27. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., základ budoucí správy veřejné, začne však účinkovati teprve ode dne a v mezích, jež budou určeny vládním nařízením. Jde tedy o to, podaří-li se i v mezidobí, t. j. do působnosti nových úřadů župních a okresních, obstarati veřejnou službu zdravotní státními úřady dosavadními a připraviti nezávadný přechod z nich na úřady nové, po případě na župní svazy, jakmile začne jejich činnost úřední.

Opatření takové je možné a obtíží nebude tu větších ani více, než jich bude při přechodu jakéhokoli jiného odvětví správního a než by byly při přechodu státní zdravotní správy dosavadní.

Přičleněna k soustavě státní správy zdravotní a upravena po okresech politických, bude totiž převzatá zdravotně - policejní služba samosprávná jako státní služba výkonná tvořiti zatím doplněk nynějšího článku ústrojného (okresních politických správ); lékaři obecní a obvodní budou výkonnými a exponovanými články okresní státní správy politické, jejímiž pokyny, jsouce jí služebně podřízeni, budou povinni se říditi.

Než dojde k zřízení žup i v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, zůstane zdravotní služba II. stolice soustředěna u zemských správ politických (zemských vlád), s nichž přejde pak po nové úpravě na úřady župní nebo budou-li zřízeny - na župní svazy současně s jinými agendami správními, jež jim budou přikázány.

Není tedy příčiny, proč by účinek zákona o převzetí veřejné zdravotní služby měl býti vázán lhůtou, již vládní nařízení ustanoví pro počátek působnosti zřízení župního.

Není-li třeba na splnění této prvé podmínky § 15 zákona ze dne 15. dubna 1920 vůbec trvati, nelze přikládati podmínce druhé (vydání zákonů, jimiž bude upravena potřebná úhrady k provedení tohoto zákona) zajisté významu toho druhu, jako by za všech okolností bylo třeba samostatného zákona úhradového, neboť podmínka tato není patrně leč odrazem finančního postavení státu v době projednávání dubnového zákona. Jistě postačí, pojme-li se ustanovení o úhradě do zákona, kterým má býti upravena veřejná služba zdravotní a tedy i do zákona, jehož osnova se předkládá.

Náklad finanční sám, jehož bude vyžadovati provedení této zákonné předlohy, potřebuje ovšem podrobnějšího odůvodnění zvláštního. Zde lze se jen zmíniti, že výši tohoto nákladu bude zkoumati zároveň s nezbytností předlohy a o této nezbytnosti jest pojednati především.

Stav, jaký nastal přijetím neúčinného zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jest reakcí v organisaci veřejné služby zdravotní, i když zdánlivě zůstává při poměrech dosavadních. Po právu zůstává při posavadním partikularismu, neboť dle slov post. odst. § 6 cit. zákona mají "do té doby", t. j, do zvláštního zákona, kterým bude upravena veřejná služba zdravotní, zůstati v platnosti ustanovení dosavadní, neodporující tomuto zákonu.

Z různých důsledků, jež tento právní stav přináší, zaujmou některé svou příkrostí.

Zůstane-li s jedné strany při právních předpisech dosavadních a je-li třeba vyčkati účinku zákona nového, nelze s druhé strany provésti prozatím vůbec žádné úpravy třebas přijetím dubnového zákona uznané, a to ať běží o základy organisační či o hmotné a služební poměry lékařů, či o požadavky jiné. Opatření z nouze, jakým je zákon ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z. a n., zvyšující minimální služné českých lékařů obecních a obvodních z 800 Kč na 1400 Kč a nařízení vládní o cestovním paušálu týchž lékařů ze dne 8. března 1919, č. 48 Sb. z. a n., potvrzují spíše jenom krajní naléhavost úpravy a nelze k nim vůbec hleděti než jako k přechodným a vynuceným opatřením bez dosahu zásadního. Neurčitost lhůty, od níž záleží účinnost zákona, přináší nadto nejistotu právní, neboť odstranění poměrů již dávno neudržitelných není vůbec v dohledu.

Neudržitelnost českých poměrů osvětlí některé motivy ze zprávy zemského výboru, podané sněmu království českého v r. 1908.

Již od r. 1894 (!) konaly se dle této zprávy přípravné práce pro organisaci zdravotní služby v obcích, neboť již tehdy byla zřejma nezbytnost této úpravy. Dle uvedené zprávy bylo zejména již tehdy známa, že od té doby, co počal působiti zákon z r. 1888, změnily se nenáhlým postupem požadavky hygienické, sociální poměry a neméně i způsob nazírání na účelné organisování služby zdravotní tak značně, že jich ani tehdy nebylo vůbec možno srovnati s předpisy dosud platnými:

již tehdy bylo známo, že agendám v oboru veřejného zdravotnictví přibylo na rozsahu a že se tak stalo ne pouze extensí dosavadní činnosti zdravotnické, nýbrž i tím, že byly zřízeny nové instituce a vznikly nové práce, jako instituce školních lékařů; stravovny, dozor nad potravinami a mnohé jiné; bylo zřejmo i to, že dosavadní sbory samosprávné (obce, okresy) nestačují finančně na správné opatření výkonné služby zdravotní;

že nedostatky zdravotního zákona byly stále citelnější i v řízení správním atd.

Přes to není v poměrech těchto změny doposud a výkon zdravotní služby v Čechách strnul na předpisech z let devadesátých do dnešní doby.

Ve Slezsku zastavil se vývoj zdravotní služby samosprávné při zákonu ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z. z., a při systému lékařů bez pevného platu zemí pouze subvencovaných dle uvážení zemského výboru, ježto zákon ze dne 26. června 1914, č. 26 z. z., který tyto poměry upravoval snesitelněji, působnosti dosud nenabyl. Nemohla proto nabýti účinnosti ani ustanovení o platech lékařů, ani o jich výslužném (vskutku nemají tu lékaři dosud výslužného) a nemohlo býti provedeno ani místní rozdělení po samostatných obcích zdravotních a zdravotních obvodech (vskutku přikročila teprve slezská zemská správní komise v novém svém složení k přípravám pro úpravu tohoto nezbytného základu služby zdravotní).

Avšak i moravsky zákon ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., jenž v době svého vydání měl zdání zákona pokrokového, ztratil na svých přednostech v průběhu let a nutil by k zásadním změnám, i kdyby zůstalo při správním rozčlenění dosavadním.

Přední pak vadou práva platného v území druhdy uherském je naprostý nedostatek souvislosti s právními poměry v zemích ostatních a bude příležitost prokázati v podrobném odůvodnění singulárnost celého tohoto systému správního:. O veřejné službě zdravotní rozhodují tu anebo mají při tam aspoň účast: v městech s právem municipálním orgány městského (policejního) hejtmanství, v městech s regulovaným magistrátem městský (policejní) hejtman, v obcích obecní představený a notář, dále župní výbor, zastupitelstva obecní, delegáti obcí tvořící lékařský obvod, župní správní komise atd. - a již tato rozdílnost organisační a různá zařízení ostatnímu právu ne známá (župní fond lékařský, zemský ústav pensijní a p.) tvoří pro správu služby zdravotní oblast ostře odlišnou.

Ponechati tento stav znamená spravovati věci zdravotní dle různých systémů správních; ponenáhlého splynutí jich nelze si mysliti.

Avšak ani hmotné poměry lékařů obecních a obvodních nejsou tu utěšenější. S pojmenováním různých složek, z nichž služební příjem lékařův se skládá (plat základní, osobní přídavek, starobní přídavek, místní přídavek, mimořádná roční podpora) souvisí i způsob jeho úhrady rozdělené mezi obce, stát a župní municipium, a přes to nedostatečné. Tísnivým těmto poměrům dočasná opatření ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy odpomoci nemohou. Z opatření takových přiznává výnos téhož ministerstva č. 4415 pres. z roku 1920 lékařům příplatky různě pojmenované (osobní příplatky, příplatky dle poměrů mimořádné odměny, zvýšení cestovného, odměny za ochranná očkování, za hlášení nakažlivých nemocí) a doznává tím jen neurovnanost ve veřejné službě zdravotní. Hrozivý nedostatek lékařů, o němž se stala již zmínka, je rubem těchto poměrů.

Vůči této nehybnosti stavu právního stojí tu skutečné poměry zdravotní, jichž stabilisovati nelze.

Hrozí-li epidemie ze zemí sousedících s východní částí republiky, nemůže stát provésti účinné organisace povšechné, neboť nemůže volně naložiti s orgány té policie zdravotní, které dosud nepřevzal. Je-li třeba provésti úpravu požitků lékařů obecních a obvodních, nemůže tak učiniti z téže příčiny. Ač je na čase, položiti základy úpravy služby zdravotní tam, kde i tyto počátky scházejí (v části Slezska, v Podkarpatské Rusi) a prohloubiti ji po stránce zdravotně-sociální, nelze toho provésti z téže příčiny. Korporace samosprávné toho pak neprovedou, čekajíce na provedení zákona dubnového a nemajíce k tomu ani prostředků finančních.

Je tedy správně tvrzeno, že stav, jaký nastal přijetím neúčinného zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., zastavil pokrok v organisaci veřejné služby zdravotní.

Za vylíčeného stavu je tím spíše pochopitelným netrpělivé naléhání lékařů obecních a obvodních na úpravu jich požitků hmotných stále oddalovanou a není třeba zmiňovati se ani o důsledcích, jakými by byl provázen i pouhý pokleslý zájem těchto veřejných činitelů o úkoly jim přikázané, kdyby jejich požadavkům nemohlo býti vyhověno.

Předložená osnova je tedy železnou nutností, nemá-li celá zdravotní služba v republice býti rozvrácena: jest přímo povinností, zorganisovati službu zdravotní v obcích v době, kdy hrozí z východu těžké nebezpečí cholery, proti níž náš východ, nejvíce ohrožený, je téměř bezbranně obnažen. Bez lékařů - výkonných orgánů - je boj proti epidemiím nemožný; a nelze-li za dnešních poměrů lékaře získati pro východní části republiky, je třeba začíti s reorganisací zdravotní služby právě odtud od periferie, a počínaje od těch lékařů, jež mají bezprostřední styk s lidem a největší místní působnost až do poslední vesnice.

Má-li zákon dosíci toho, čeho je od něho třeba žádati, musí přivésti zdravotní službu v obcích celé říše pod jednotnou pevnou správu. Je proto nutno rozděliti dle potřeby obvody zdravotní, posílati mladé lékaře k službě obtížnější do hor, starší s rodinami do rovin a krajů bohatších, je třeba bedlivého dozoru nad jejich činností, správného jich vedení, uznání i odměny za dobrou a obětavou jejich práci, je nutno poskytnouti jim možnost dalšího vzdělání i upraviti otázku platovou tak, aby lékař i v obcích, kde nemá prakse privátní, měl zajištěnou existenci ze svých příjmů služebních. Bude třeba postarati se místy i o byty pro ně a nutné prostředky dopravní.

Dle předložené osnovy bude uložena lékařům obvodním celá řada nových povinností rázu sociálně-hygienického: péče o kojence, tuberkulosní, propagace zdravotnictví, výcvik obyvatelstva v první pomoci a j. Při předběžných poradách o tomto zákoně projevili lékaři ochotu k této prohloubené službě, jsouce si dobře vědomi velikého dosahu reformy, o níž zákon tento usiluje, i dobře postihujíce, že jde o zákon, jenž pro celou republiku má hluboký význam: běžíť zajisté o to, povznésti choré zdraví všeho lidu od velikých měst do nejmenší vesnice a o základní kámen k veliké budově lidového zdravotnictví celé republiky.

Jest vyložiti

3. poměr nového zákona k zákonu ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.,

s odůvodněním, že by pouhé nařízení, o něž bylo z různých stran usilováno, nebylo pro úpravu látky, o niž se jedná, pramenem dostatečně silným.

Může-li zákon předchozí změniti jenom právní pramen stejné síly (zákon), je potřeba nového zákona odůvodněna již ustanovením § 15 zák. ze dne 15. dubna 1920, neboť je-li potřeba změniti fota ustanovení zákonné (o počátku působnosti úpravy veřejné služby zdravotní), může se tak státi jenom zákonem novým a má-li nový zákon nahraditi i zákony o úhradě, tím spíše. Potřeba nového zákona zdá se však plynouti i z ustanovení § 6 cit. zákona.

V podrobné části zprávy důvodové k § 6 zák. dubnového se uvádí, že vymezení činnosti funkcionářů státní zdravotní policie musí se opírati o zákonný podklad, kterým jsou právě §§ 4 a 5 téhož zákona a zákony jiné této záležitosti se dotýkající, zejména říšský zákon z r. 1870, pokud zůstal v platnosti. S parafrází znění § 6 zák. uvádí se však v téže zprávě důvodové, že "podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců jmenovaných v § 2 zákona musí se opírati o základy vnitřní správy, které jsou dány zákonem o zřízení župních a okresních úřadů v republice Čsl. na základě ustanovení § 7 o župním zřízení, ve kterémž budou dány základní zásady působnosti zdravotních orgánů vůbec".

Nelze proto tvrditi, že by podrobná ustanovení zmíněná mohla býti vydána již na základě zákona dubnového, a to ani dle zprávy důvodové, ani dle zákona samého, jehož znění je tu určité, a nezbývalo by, než vyčkati nového zákona o úpravě veřejné služby zdravotní dle § 7 župního zřízení, a to i pro dosah osnovy, jež se předkládá. Bude prokázati, že toho není ani třeba, i že by to nebylo účelné.

Nebude toho třeba z těchto důvodů:

Zákonu, jímž má býti upravena veřejná služba zdravotní dle cit. ustanovení župního zřízení, nelze zajisté přikládati toho významu, jako by měl býti vydán všeobecný zákon materielní, upravující veškerou službu zdravotní, neboť zákona takového nebylo by vůbec možno vydati.

Dle obvyklých hledisk správních zabírá totiž veřejná správa zdravotní tyto obory: zdravotní personál, organisaci služby zdravotní v obcích, prodej léků a jedů, zdravotní policii živnostenskou a potravinářskou, organisaci ústavů humanitních, předpisy lázeňské, očkování, řízení při nemocích nakažlivých, policii pohřební atd. vedle věcí zdravotních, jež jsou upraveny současně v jiných oborech, veřejné,správy (školské, živnostenské, stavební a p.). Je patrno, že všech těchto předpisů nelze obsáhnouti zákonem jediným. Zákonu, kterým má býti upravena služba zdravotní dle § 7 zák. župního, možno tedy přikládati pouze význam zákona organisačního ve smyslu správním, upravujícího rozdělení úřadů, jejich příslušnost ve věcech zdravotních, postup instanční a t. p., tedy zákona, jenž se bude více dotýkati správní stránky zákona říšského z r. 1870, ne však materielních zákonů zvláštních.

Je-li však tomu tak, pak jsou i podrobná ustanovení o působnosti činovníků a zřízenců vyjmenovaných v § 2 dubnového zákona rovněž jen téhož druhu, ne však předpisy upravujícími vnitřní poměry služební (instrukce služební). Předpisy takové možno pak dle tohoto důkazu vydati zajisté i dle zákona z 15. dubna 1920, i na základě tohoto zákona nového.

Vyčkávati nového zákona organisačněsprávního nebylo by však pro dosah této osnovy ani účelným. Bylo již prokázáno, že převzetím zdravotně-policejní služby samosprávné nenastane v ústrojí státní správy zdravotní změny a že přičleněna k soustavě státní správy zdravotní a upravena po okresech správních, bude tato převzatá služba jako služba výkonná tvořiti jen její doplněk, týkající se jen prvé stolice, jíž ve věcech zdravotní služby v obcích vlastně dosud nebylo; i bude - až dojde k úpravě jinaké (§ 29) - upravena současně s ní.

Plyne z toho, že účinek zákona, jehož osnova se předkládá, možno prozatím zprostiti podmínky § 6 zák. ze dne 15. dubna 1920 beze všech námitek.

Nový zákon bude v organisaci služby zdravotní zákonem specielním. Bude jen částí úpravy veřejné služby zdravotní, tak jako jest její částí zdravotní policie sama. Zaujme v ní místo dosavadních partikulárních zákonů zemských i zákona uherského, jež zruší. Opírá se o zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., jehož je provedením; doplní jej tím, nač v něm jako v zákoně pouze zásadním nemohlo býti pamatováno, a změní-li dočasně některá jeho ustanovení, stane se tak jen vlivem změněných okolností, jež toho času připouštějí jen určité a nejinaké řešení (ohledně služného lékařů a t. p.). Tím pak, že zruší ustanovení zákonů starších, stane se jediným právním základem pro výkon policie zdravotní (§ 1 zákona ze dne 15. dubna 1920).

4. Vymezení látky

podá se obsahem §§ 3, 4 a 5 zák. ze dne 15. dubna 1920, posuzovaného s hlediska služby výkonné; rozsah této služby výkonné a tedy i rozsah zákona samého nepůjde nad rozsah pojmu veřejné zdravotní služby v obcích.

Materielních předpisů, jimiž jsou upravena různá odvětví policie zdravotní a jež - jak je patrno z výpočtu § 4 zákona ze dne 15. dubna 1920 i z jeho zprávy důvodové - jsou nejrůznější povahy, nemůže se nový zákon, nejsa zákonem materielním, nijak dotknouti. Pokud jeho poměr k některým těmto předpisům žádá vysvětlení, stane se tak v části podrobné.

5. Náklad,

jehož bude vyžadovati provedení předložené osnovy, bude doložen jednak výpočtem, jednak bližším odůvodněním.

Výpočet sám spočívá z části na údajích, které mohly býti zjištěny, z části na pravděpodobném odhadu, ježto při neupravenosti dosavadních poměrů některých údajů buď vůbec není (zejména ze Slezska, Slovenska a Podkarpatské Rusi) nebo by zjištění jich trvalo drahnou dobu (na př. zjišťování rodinných poměrů lékařů). Pro výši nákladů jest rozhodným:

a) Počet míst obecních a obvodních lékařů jako počet maximální,

b) výše příštích aktivních požitků lékařů obecních a obvodních pro všechna místa,

c) výše nákladů cestovních (cestovní náhrady).

K zaopatřovacím požitkům, na něž vzniknou nároky teprve po účinnosti zákona, není při tom přihlíženo; rovněž neberou se v úvahu různé pravděpodobné odměny obecních a obvodních lékařů, podpory za účast na cvičných kursech a pod., neboť svou výší nebudou ani rozhodny, ani jich pro naprostý nedostatek spolehlivého základu předem stanoviti nelze.

a) Počet míst:

Rozdělení mezi jednotlivé země - neodpovídá-li úplně počtu obyvatelstva odpovídá poměrům skutečným a vzájemnému poměru mezi Čechami (s 1000 místy), kde organisace je provedena nejlépe, a zeměmi ostatními, na něž připadne rovněž 1000 míst. Lze předpokládati, že k zřízení a obsazení všech míst dojde teprve postupně. V prvých dvou letech nebude toho dosaženo.

Rozdělení na místa lékařů obecních a na místa lékařů obvodních nemá pro tento výpočet důvodu, neboť požitky lékařů jsou vesměs vypočteny na základu stejném.

b) Výše požitků lékařů obecních a obvodních.

Počítá-li se, že nebudou lékařům obecním a obvodním jako lékařům smluvním zpravidla přiznávány služební požitky vyšší než by příslušely státním úředníkům IX. h. tř. a X. h. tř., a počítá-li se dále v krajním případě i s 50% (1000) lékařů honorovaných lépe (asi dle IX. h. tř., průměrně tedy 20.000 Kč ročně); se 35% (700) lékařů honorovaných přibližně požitky tř. X. (průměrně 17.000 Kč ročně), s 10% lékařů (200), kterým by příslušel nejvyšší plat 24.000 Kč a s 5% lékařů (100), kterým by příslušel plat 10.000 Kč, činil by:

c) Výše nákladů cestovních sluší vypočísti dle průměru 5000 Kč na jeden obvod zdravotní; odečte-li se asi 500 zdravotních obcí, v nichž cestovní náhrady nebude, činil by celkový náklad na zbývajících 1500 obvodů...... 7,500.000 Kč.

Úhrnný náklad spojený s provedením úpravy služby zdravotní dle tohoto zákona bude činiti tedy.........45,500.000 Kč.

Náklad na 1 obvod zdravotní možno odhadnouti dle toho (bez cestovního paušálu) průměrně na 19.000 Kč, při místech, s nimiž je spojen i paušál cestovní, průměrně na 24.000 Kč ročně.

V tom jsou zahrnuty již i náklady věcné (na tiskopisy a pod.) i náklady osobní, spojené s úpravou služby zdravotní u ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (na 2 úředníky konceptní dle tř. IX., dva účetní úředníky dle tř. X. a 1 úředníka manipulačního). Z nákladu takto vypočteného dojdou bez obtíží úhrady i jiné náklady, jichž nebylo možno přesně stanoviti: náklady substituční, cestovné a diety při očkování,. příspěvky lékařům při účasti na kursech vzdělávacích i mimořádné výlohy jiné. V období od 1. července do 1. ledna 1923 bude se jednati o převzetí asi 400 zdravotních obvodů slovenských, podkarpatskoruských a slezských nákladem okrouhle 9,000.000 Kč.

Pro výdej tento vzhledem k důležitosti a nutnosti navrhované úpravy zajisté celkem neznačný bude možno nalézti úhradu v rozpočtu kap. XXIII. na rok 1922.

Ostatní náklady objeví se teprve v rozpočtovém období 1923 a budou patrně značně nižší než je předpočteno, ježto provedené předběžné šetření na Slovensku ukazuje spíše na redukci obvodů než na jejich zvýšení, s nímž bylo původně počítáno.

Vystačí-li se tedy s 1800 obvody a obcemi zdravotními, sníží se předvídaný celkový náklad o 1/10, čili okrouhle o 5,000.000 Kč, který bude možno pravděpodobně ještě snížiti.

K otázce úhrady budiž stručně uvedeno jenom toto:

Úhrada tato má býti opatřena z části poplatky stran za úřední výkony ve věcech veřejné služby zdravotní, z části i příspěvky ústavů pro pojišťování životní a důchodové.

Poplatky stran za úřední výkony ve věcech veřejné služby zdravotní mají býti ukládány dle obdoby §§ 36 a 79 zákona o župním zřízení a nelze jim upříti oprávněnosti, pokud jsou prováděny k prospěchu osob soukromých nebo na jich dožádání, neboť i z těchto výkonů vzcházejí jim určité výhody hospodářské. Mají jimi býti poplatky za účast úředníka zdravotního při řízení stavebním, poplatky za prohlídky mrtvol, poplatky za zdravotní dozor nad závody průmyslovými a živnostenskými a poplatky za vysvědčení lékařská.

Výtěžek jejich lze odhadnouti těmito, arci jen velmi přibližnými částmi:

Počítá-li se v 2000 obcích a obvodech zdravotních průměrně jen se 4 komisemi stavebními do roka, činil by výtěžek dávky stavební při průměrném poplatku 200 Kč za jedno šetření ročně asi.....................1,600.000 Kč,

prohlídka mrtvol mohla by míti při průměrné 2% úmrtnosti, tedy při 300.000 osobách zemřelých a při průměrném poplatku 30 Kč za jednu osobu výtěžek ročně asi.....................9,000.000 Kč,

poplatky za dozor v závodech živnostenských a průmyslových možno odhadnouti na roční částku.........3,000.000 Kč, i když se počítá jen se 20.000 závody takovými a ročním průměrným poplatkem 150 Kč.

Výtěžek 5korunových poplatků na lékařské vysvědčení, místo nynějších 2korunových lze odhadnouti pro 60.000 osob po 3 Kč..................180.000 Kč,

příspěvky ústavů pro pojišťování životní a důchodové asi....4,000.000 Kč.

Činil by tedy úhrnný výtěžek z poplatků navržených asi..........17,780.000 Kč,

okrouhle 18,000.000 Kč.

V Čechách nesou - vyjímaje paušál cestovní - náklad na zdravotní službu obce bez jakéhokoliv příspěvku zemského nebo státního; zato do pensijního fondu obecních a obvodních lékařů (který dle § 16 z. z. ze dne 17. dubna 1908, č. 34 z. z., dotuje zemský fond a nyní po zákonu ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z. a n., i fond státní) neplatí obce ničeho. Na Moravě. hradí pouze obce větší (s 10.000 obyvateli) a obce se statutem náklady služby zdravotní; za obce ostatní činí to fond zemský, vybíraje od obcí příspěvky (nyní ve výši 45% přirážky přímých daní v obci předepsaných). Ve Slezsku, kde se udržel systém subvencí (zemská subvence činí tu 1000, 1500 a 2000 Kč dle povahy obvodu a tříleté přídavky po 200 Kč), nese náklad z části zemský fond, z části obce. Slovenské obce platí nájemné, cestovní paušál a osobní přídavky lékařů (v celku připadne tu na jednu obec asi 2000 čsl. korun ročně).

S účinkem nového zákona zprostí se tedy dosavadních závazků: v Čechách okresní fondy ohledně cestovního paušálu a obce ohledně nákladů ostatních, na Moravě zemský fond vedle obcí větších, ve Slezsku obce i zemský fond a také obcím slovenským odejme se břemeno dosavadní.

Dle českého zákona ze dne 22. ledna 1891, č. 14 z. z., povolují se dávky za výkony služby zdravotní obcím k částečné úhradě nákladů této služby; v jiných zemích zákona podobného není. Zákon tento, pro nějž nebude důvodů, sluší zrušiti; dávky dle něho již povolené případnou pokladně státní za předpokladů § 21.

Tím, co bylo uvedeno, jest předložená osnova odůvodněna i po stránce finanční a lze jen, (zajisté právem) žádati; aby náklad spojený s jejím provedením nebyl posuzován bez zřetele na obzvláštní její význam, který již dříve byl prokázán.

Po stránce ústavní je nepochybnou příslušnost Národního shromáždění republiky Československé i pro samosprávné území Podkarpatské Rusi. Příslušnosti sněmu tohoto území, který je povolán usnášeti se ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských a místní správy (§ 3, odst. 4, ústavní listiny republiky československé) se předložený zákon nemůže týkati.

B. Část zvláštní.

Systémem přimyká se předložená osnova spíše právu staršímu v zemích českých než právu uherskému, z něhož jsou převzata jen některá ustanovení, kterých možno s prospěchem použíti v celém území státním.

Technicky rozpadá se osnova v jednotlivé oddíly, uzavřené okruhy látky sem příslušné. Z nich doplňuje hlava I. některá ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., v ostatních článcích jsou obsažena ustanovení sice nová, vyplývající však svými důsledky ze zákona uvedeného. Podřadným rozdělením rozčleňují se jednotlivé oddíly v ustanovení podrobná, k nimž bude, pokud je toho třeba, podáno odůvodnění zvláštní. Ježto pak starší právní ustanovení nemusí býti bez ceny ani pro výklad zákona, ani pro příští práce toho druhu, jsou rovněž uvedena ve stručném přehledu.

K hlavě I. (§§ 1-4)

možno se odvolati na důvodovou zprávu k zákonu ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., neboť ustanovení, jimiž se ustanovení zákona v tomto článku doplňují, nemají zásadního významu.

Spíše se tu lze zmíniti o směru těch úprav, které jsou vyhrazeny moci výkonné.

Rozsah povinností obecních a obvodních lékařů má býti upraven jednak prováděcím nařízením, jednak instrukcí služební a je patrno, že od správného vymezení těchto povinností bude záviseti i obsah služební smlouvy i správný výkon služby zdravotní.

Dosud byli tito lékaři odbornými znalci obcí pro výkon zdravotní policie. Tak § 1 instrukce pro lékaře české: "aby se v obcích .......... upotřebiti dal", § 2 zák. moravsk.: "aby jimi obce obstarávaly povinnosti veřejné služby zdravotní" a § 3 zákona uherského s tímto zněním: "Tyto povinnosti vykonávají......... orgány městského (policejního) hejtmanství....... městský policejní hejtman......, obecní představený a obecní notář, kteřížto jsou povinni při plnění této své úlohy vyslechnouti mínění městského, obecního (obvodního) lékaře, vyjímajíc ony případy naléhavé, ve kterých by byl průtah nebezpečný"; tu jest aspoň stanovena zodpovědnost orgánů úředních za nastalou škodu, když lékař nebyl vyslechnut nebo bylo-li něco zařízeno proti jeho mínění.

Dle nového zákona budou obecní a obvodní lékaři výkonnými orgány veřejné služby zdravotní a tudíž přímými jejími nositeli v zastoupení státu a v tam tkví první (hlavní) rozdíl v pojetí dvou období upravujících tuto působnost.

Druhý rozdíl leží ve splynutí zdravotní policie již dříve oceněné. Proto bude také možno přenésti nyní na lékaře obecní a obvodní i takové úkony úřední, jež obstarávaly dříve úřady státní (exhumace, převozy mrtvola pod.), neboť i tu musí rozhodovati v prvé ředě zájem služby.

Povinnosti, které nový zákon obecním a obvodním lékařům ukládá, mohou býti jen reprodukcí §§ 4 a 5 zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. Rozsah jejich proveden bude dle hlavních okruhů služby zdravotní a zasáhne tedy obor služby správně - zdravotní, obor lékařské služby výkonné a obor služby zdravotně-sociální, o němž se doplněk k § 5 zákona z 15. dubna 1920 zvláště zmiňuje v § 2.

V oboru správně-zdravotním bude lékařům obecním a obvodním náležeti spolupůsobení po stránce odborné při výkonu veškeré policie zdravotní ve smyslu § 4 uvedeného zákona, ohledávání mrtvol, nutná opatření při epidemiích, dohled na porodní báby, různá řízení úřední atd.

V oboru výkonné služby lékařské budou obecní a obvodní lékaři zejména povinni léčiti nemocné chudé bez ohledu na jich domovskou příslušnost, poskytovati chudým rodičkám potřebnou pomoc lékařskou, poskytovati odbornou radu i první pomoc při nehodách ohrožujících lidské zdraví nebo život, prováděti očkování a pod.

O činnosti lékařů obecních a obvodních v oboru péče sociální buď tu učiněna stručná zmínka zvláště. Zdravotní ochrana člověka vyžaduje, aby za změněných poměrů pospolitého života byla věnována stále větší pozornost choroboplodným zdrojům sociálním; je třeba všímati si ovzduší, poměrů bytových, výživy, poměrů pracovních, neboť za poměrů nezdravých vznikají nejrůznější choroby sociální: skrofulosa, tuberkulosa, křivíce a pod. Je třeba věnovati pozornost i alkoholismu, chorobám matek a kojenců, oslabení duševnímu a m. j.

V boji proti těmto chorobám nelze přezírati především výchovy zdravotní i etické, jež se již v zákonu ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ukládá lékaři obecnímu a obvodnímu vedle jeho vlastní práce na tomto poli: bude mu působiti v různých zařízeních sociálních, jakými jsou poradny pro matky a kojence, ústavy sociální, dispensáře a pod., a nejsou-li v jeho působišti zřízeny, zaříditi je pro chudé ve své vlastní ordinaci. Je-li pak evidence poměrů zdravotních základem jakékoli úspěšné práce, má v ní býti účasten také lékař veřejný, jemuž již sama osnova ukládá součinnost při zakládání bytových katastrů, zdravotních matrik a pod.

Řízením služby samaritské, jež se lékaři přikazuje spolu s povinností vyučovati jí tam, kde je výcviku takového třeba (ve spolcích tělocvičných a pod.) a dohledem nad osobami neduživými nebude rozsah zdravotně-sociální péče obecních a obvodních lékařů vyčerpán. Svědomitý lékař bude míti sám hojnost vlastních podnětů k nejúčinnější práci v tomto rozsáhlém oboru.

Osnova zákona s účely vlastně jinými nemůže řešiti otázek zdravotně-sociální péče ex professo; pamatujíce však i na ně, staví lékaře obecního a obvodního z vlastní jeho povinnosti do služeb této péče, které se má tak dostati pracovníků odborných a tím i prospěšných.

Výpočet povinností služebních bude obsažen v nařízení opřeném o rozkaz zákona. Také zákony starší (český, moravský i slezský) odvolávaly se pouze na svůj pramen, to je na říšský zákona z r. 1870, a vypočítávaly služební povinnosti lékařů Teprve v instrukci služební; ale právě nejasnost instrukcí vedly k zmatkům a sporům: Do zákona uherského byl výpočet služebních povinností obecních a obvodních lékařů pojat přímo. Z povinností, vypočtených v tomto zákonu (uherském), liší se některé od povinností lékařů v zemích českých, tak zejména: povinnost vykonávati za honorář pravidelný dozor nad dětmi, umístěnými státními dětskými útulky v koloniích, dále povinnost dohlížeti na dítky patřící do svazků státních dětských útulků a umístěné v obci neb obvodu, i na dítky (patrně z těchto útulků) dané ku kojení a rovněž povinnost dohlížeti na choromyslné, dané ústavy do rodinného ošetřování. K odlišným těmto nařízením bude třeba přihlížeti v nařízení, které má býti vydáno. Bezplatná prohlídka mrtvol byla dle uherského zákona uložena jen u chudých; stanovisku, vybírati za to náhradu od osob zámožných, lze se přiblížiti zavedením poplatků, jež by však ovšem plynuly do pokladny státní.

Povinnost léčiti chudé zdarma byla stanovena v zákoně uherském, moravském a ve slezské novele z r. 1914. Výslovné ustanovení této povinnosti v nařízení odklidí konečně vleklý spor o tuto otázku i pro zemský obvod český. Aby mohl býti pojem chudého přesněji stanoven, byly stanoveny v § 22 jisté opatrnosti, jichž účinku sluší arci vyčkati.

O nákladech za léky pro chudé stane se zmínka při ustanovení při nákladech věcných.

Do prováděcího nařízení bude třeba převzíti ustanovení zákona uherského o návštěvě obvodních lékařů v obcích jim přikázaných. Stane se tak ne z nedůvěry k lékařům v zemích mimoslovenských, jako spíše proto, že při nutné recepci tohoto předpisu pro poměry na Slovensku a zvláště v Podkarpatské Rusi nebude radno činiti odchylky platné jen pro některá území.

Dle zákona moravského (§ 12) prováděli obecní a obvodní lékaři očkování, vyjma očkování z nouze, tedy veřejné hlavní očkování, očkování a revakcinaci školních dítek bez odměny, a ustanovení toto přichází i v novele slezské z r. 1914. Zákonem ze dne 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n., nastala změna ve prospěch těchto lékařů, od níž se bude nutno vrátiti k zásadě prohlašující očkování za výkon služební, a to i očkování z nouze; náleží-li očkování k profylaktickým úkolům služby veřejném, jest i výslovná zásada zajisté správná.

Odměnám zvláštním, jež zamýšlí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy poskytovati za úspěšné očkování za poměrů zvláště těžkých (v Podkarpatské Rusi), nebude lze jistě upříti oprávnění.

Zvláštní podmínky žádají ještě ustanovení o dozoru k policii tržní a k potravinám (masu), i dozoru školním (č. 1 d, 13 a 3 § 4 zák. z 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.). Předpis pro dohled k policii tržní je v § 2 zák. ze dne 16. ledna 1896, č: 89 ř. z. Dozorčími orgány s právem dle §§ 3 až 5 téhož zákona jsou orgány úřadů politických, zejména zeměpanští lékaři okresní, jakož i ti orgánové samosprávných sboru, kteří jsou k tomu určeni zákonodárstvím zemským; dozor státní může tedy býti nyní přenesen na lékaře obecní a obvodní. Avšak výkon policie tržní mělo zemské zákonodárství přenésti na zvláštní přísežné orgány výkonné (§ 2, odst. 3. téhož zákona). Mají-li tedy lékaři obecní a obvodní býti těmito orgány, nepůjde o jich povinnost služební, nýbrž o výkony, za které jim bude přiznati odměnu zvláštní.

S hlediska všeobecného dozoru zdravotního sluší posuzovati také dohled k potravinám, zejména masu, dohled na trhy dobytčí, průhon dobytka a rovněž i dohled na pohodnictví a mrchoviště. Dohledu toho, jak je v zákoně ze dne 15. dubna 1920 naznačen, nelze se vzdáti, neboť není s ustanovením zákona ze dne 6. srpna 1909, č. 177 ř. z., v odporu právě tak, jako zase tento zákon nebyl v rozporu s říšským zdravotním zákonem z r. 1870, jehož ustanovení v tom směru zákonem z r. 1909 (§ 78 t. z.) nebyla zrušena. Vždyť nejde o výkon policie veterinářské, nýbrž o výkon policie zdravotní, který by dohledem veterinářským nemohl býti vůbec nahrazen, když by se jednalo o újmu na zdraví neb o ohrožení života lidského. Nad to vztahuje se zákon z r. 1909 k látce přesně omezené, t. j. k zamezení a potlačení nemocí zvířecích, a nemohl ani upraviti otázek přesahujících rozsah látky, jež mu je základem.

Také dozor ve školách dlužno vykonávati jen se všeobecného hlediska zdravotního a omeziti jej tedy na dohled nad čistotou, větráním a pod., jakož i na všeobecné pokyny zdravotní. K specielní péči o mládež školní (ošetřování chrupu, vážení dětí a pod.) bylo by třeba síly zvláštní, k, jejímuž ustanovení dojde jistě aspoň ve větších městech; budou-li i tyto výkony žádány od lékařů obecních (obvodních), bude jim i za ně příslušeti rovněž zvláštní náhrada.

O místní úpravě služby zdravotně-policejní ustanovuje se toliko, že má býti provedena po zdravotních obcích a po zdravotních obvodech, v něž jsou obce za tím účelem sdruženy. Zásada tato odpovídá právu dosavadnímu.

Podle českého zákona zemského ze dne 23. února 1888, č. 9 z. z., musí míti každá obec sama o sobě nebo společně s obcemi jinými potřebný počet lékařů. Obce se zvláštním statutem a obce se 6000 a více obyvateli jsou k tomu povinny, jiným obcím může to býti za jistých podmínek dovoleno.

Moravský zákon ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., se zásadami celkem stejnými, připouští i spojení obcí sousedních se zdravotní obcí samostatnou; zřízení zdravotních obcí bylo tu však (až na města se statutem) vesměs jenom fakultativní. Dle zákona slezského ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z. z. může býti obcím uloženo, opatřiti si poradce lékařského a také spojení obcí v obvody zdravotní může býti nucené (§ 2); neprovedená novela k tomuto zákonu ze dne 25. června 1914, č. 26 z. z., znát. zv. obce "oproštěně", t. j. obce, vyňaté z obvodu zdravotního, ač-li v nich převezme smluvní lékař úkony zdravotní (§ 2, odst. 3.).

Podle uherského čl. z. XXXVIII. z roku 1908 má míti každé sídlo (župní i obce) s 5000 obyvateli městského (obecního) lékaře; výjimky jsou přípustny pro obce přidělené k některému obsazenému obvodu lékařskému. Městům s regulovaným magistrátem může ministr vnitra uložiti ustanovení více lékařů, z nichž jeden jest lékařem vedoucím; místa přebytečná zrušuje rovněž ministr vnitra (§ 4). Obce menší přidělují se obvodu lékařskému, mohou si však ustanoviti lékaře vlastního.

K recepci pro příslušné nařízení se doporučuje s ohledem na, skutečné poměry počet obyvatelstva obcí zdravotních, stanovený zákonem českým a moravským (nižší počet zákona uherského je spíše jen měřítkem ideálním), jakož i (ze zákona moravského a uherského) fakultativní a někdy velmi záhodné připojení obcí a osad sousedních nebo i jejich částí k samostatné obci zdravotní, s níž by měly tvořiti jeden celek. Nařízení, které má tuto otázku upraviti, zamýšlí zříditi zdravotní obce ex lege a obce takové zřízené aktem správním. Zřízení to bude zase buď povinné (při obcích s 6000 obyv.), buď jen přípustné (při obcích ostatních).