Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

3676.

Vládní návrh.

Zákon

ze dne....................1922,

kterým se doplňují a částečně v činnost uvádějí ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.,

jímž stát přejímá výkony zdravotně-policejní.

Národní shromáždění republiky Československé usneslo se na tomto zákoně:

I.

Ustanovení §§ 1. až 5., 7. až 14., odst. 1., zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., pokud se netýkají pomocného personálu zdravotního, uvádějí se v činnost s těmito doplňky:

§1.

Ustanovení odst. 3. § 2. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. se doplňuje touto větou:

"Výjimky stanoví ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy."

§2.

Ustanovení § 5. téhož zákona se doplňují těmito odstavci:

"g) Odborná součinnost v oboru sociální péče a to jmenovitě v poradnách pro matky a kojence, v ústavech sociální péče, při zakládání zdravotních matrik a bytových katastrů, zřizování dispensářů pro tuberkulosní chudé ve vlastní ordinaci, součinnost při řízení a výučování službě samaritské a pod.

Rozsah povinností, uložených lékařům ustanoveným pro výkon veřejné služby zdravotní v obcích (lékařům obecním a obvodním) bude stanoven nařízením.

Podrobně budou určeny povinnosti těchto lékařů instrukcí služební, kterou vydá ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy ve shodě s ministerstvy zúčastněnými po vyžádaném dobrém zdání komor lékařských a státní zdravotní rady."

§ 3.

Předpisy § 7. téhož zákona nedoplňují takto:

"Výkon služby zdravotní je upraven po zdravotních obcích a po zdravotních obvodech, v něž jsou obce za tím účelem sdruženy. Je-li ve zdravotní obci ustanoveno několik lékařů, mohou býti jednomu z nich přikázána práva a povinnosti lékaře náčelního, zodpovědného za tuto službu."

§ 4.

§ 12. téhož zákona doplňuje se tímto odstavcem

"Ve výjimečných, zvláštního zřetele hodných případech může ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy prominouti státní zkoušku lékařsko (fysikátní) i těm lékařům obecním a obvodním, kteří až do svého převzetí do služby státní nevykazují plných pěti let služebních."

II.

Zdravotní rady.

§ 5.

V městech se zvláštním statutem, v městech municipálních a v městech s regulovaným magistrátem jest tam, kde to ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy uzná potřebným, zříditi zdravotní radu obecní, v každém pak okresu správním zdravotní radu okresní.

Zdravotní komise zřízené pro úkoly veřejné služby zdravotní v obcích podle předpisů starších se zrušují.

Působnost zdravotních a zdravotně-sociálních komisí (výborů), zřízených pro vlastní účely obecní mimo dosah tohoto zákona, není však dotčena.

§ 6.

Ohledně volitelnosti do zdravotních rad a okolností vylučujících z ní platí obdobně ustanovení zákona ze dne 31. ledna 1919, č. 75 Sb. z. a n.

Kdo byl povolán do zdravotní rady, jest povinen členství toto přijmouti. Povolání lze odmítnouti pouze z důvodů, z nichž i volbu do obecního zastupitelstva lze odmítnouti.

Přespolním členům zdravotní rady přísluší náhrada výloh cestovních; jinak je členství ve zdravotní radě úřadem bezplatným.

§ 7.

Zdravotní rady jsou povolány, aby podávaly návrhy a dobrá zdání o otázkách, týkajících se veřejných zájmů zdravotních, zdravotně-sociálních a zdravotně-humanitních.

Při epidemiích ustaví se zdravotní rada jako komise epidemická; jí přísluší pak i spolupůsobiti při opatřeních, jež byla nařízena úřady k tomu příslušnými.

Bližší předpisy o zřízení zdravotních rad, jakož i jejich řád jednací, budou vydány vládním nařízením.

III.

Právní poměry lékařů obecních a obvodních.

§ 8.

Do té doby, než bude možno provésti ustanovení § 8. zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. stanoví se požitky obecních a obvodních lékařů smlouvou služební, kterou s každým z nich sjedná ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy nebo úřad tímto ministerstvem k tomu zmocněný, na dobu zaručující správný výkon služby zdravotní podle tohoto zákona.

Smlouvou budou se říditi i jiné služební poměry těchto lékařů, pokud nebudou upraveny instrukcí služební.

Vzor služební smlouvy vydá ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem vnitra a ministerstvem financí.

Smluvní požitky služební počínající částkou 10.000 Kč nemají přesahovati roční částku 24.000 Kč. Se svolením vlády lze přiznati výjimečně i požitky vyšší. Smluvní nároky na zaopatřovací požitky lékařů obecních a obvodních nebo jejich rodin nemají býti vyšší než požitky, jež by příslušely úředníkům státním a členům jejich rodin za podmínek jinak stejných. Pensijní základna stanoví se smluvními požitky služebními ve smlouvě služební.

Jak mají býti zaopatřovací požitky hrazeny, bude stanoveno vládním nařízením.

Nároky převzatých, v době účinnosti tohoto zákona definitivně ustanovených lékařů obecních a obvodních na služební a zaopatřovací požitky nabyté na základě dosavadních zákonných ustanovení, jsou zachovány, pokud nepřesahují výše služebních a zaopatřovacích požitků stanovených ve služební smlouvě sjednané podle tohoto zákona; to platí i o nabytých nárocích členů jich rodin. Pažitky tyto budou hrazeny z pokladny státní, započtou se však do celkových pažitků ve služební smlouvě stanovených.

Požitky služební a zaopatřovací převyšující nároky uvedené v odst. předchozím, řídí se podle ustanovení smlouvy služební.

Také ostatní nároky převzatých, v době účinnosti tohoto zákona definitivně ustanovených lékařů obecních a obvodních založené na jejich dosavadním poměru služebním, zejména nárok na další trvalé jich ustanovení, mají býti zachovány, ačli neodporují ustanovením tohoto zákona a znění sjednané smlouvy.

Lékaři obecní a obvodní před účinností tohoto zákona definitivně ustanovení, kteří by se zdráhali sjednati smlouvu služební na základě ustanovení tohoto zákona, budou dáni na odpočinek a budou jim poskytnuty zaopatřovací požitky, pokud by na ně měli podle dosud platných zákonů nárok, ve výši těmito zákony stanovené.

Částky, o které nároky na pažitky služební, přiznané obecním a obvodním lékařům před účinností tohoto zákona, převyšují požitky příslušející jim podle uzavřené smlouvy služební, nejsou dotčeny. Závazek k další jich výplatě je posuzovati dle dosavadního poměru právního; z prostředků státních nelze jich hraditi.

Také povinnosti lékařů obecních a obvodních, jež jim mimo povinností podle tohoto zákona a podle znění služební smlouvy náleží plniti za vyšší pažitky dle ustanovení předchozího, jest posouditi podle dosavadního poměru; ani tyto povinnosti nemají býti dotčeny, ačli nejsou na závadu vlastním služebním povinnostem lékařů obecních a obvodních podle tohoto zákona a smlouvy služební.

§ 9.

Vykonávajíce úkoly uložené jim tímto zákonem a smlouvou služební, mají obecní a obvodní lékaři povahu orgánů veřejných.

§ 10.

Uprázdněná místa obecních a obvodních lékařů obsadí se zpravidla ze soutěže veřejné.

§ 11.

Kdo z lékařů po účinnosti tohoto zákona nově ustanovených zastával aspoň dvě léta zdravotní službu ve zdravotních obvodech na Slovensku nebo v Podkarpatské Rusi, jichž obsazení z veřejné soutěže nebylo lze provésti, má po dobu šesti let od působnosti tohoto zákona počítaje, při obsazování místa obecního a obvodního lékaře v ostatním území státním přednost před žadateli jinými; bude-li toho třeba, zůstavuje se prodloužiti tuto lhůtu vládnímu nařízení.

Mezi několika žadateli, kterým tato přednostní právo přísluší, rozhoduje délka doby služební v uvedených obvodech ztrávená.

§ 12.

Obvodnímu lékaři přísluší za služební cesty konané do obcí v jeho obvodu roční náhrada úhrnem vypočtená podle vládního nařízení, jež o tom bude vydáno.

Výše cestovní náhrady může býti se svolením ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí pro krajiny zvláště neschůdné přiměřeně zvýšena.

Lékaři obecní nároků na cestovní náhradu nemají. Přesahuje-li však služební okrsek obecního lékaře 5 km², může mu ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí povoliti náhradu cestovného podle pravidel uvedených.

§ 13.

Lékařům obecním a obvodním je dovoleno vykonávati soukromou praxi, pokud to není na újmu jejich povinnostem služebním; mimo to může jim býti dovoleno přijmouti místo smluvního lékaře závodního, poštovního, železničního, lékaře nemocenských pokladen a pod.

Povolení takové udílí příslušný úřad II. stolice.

Lékařem nemocničním nemůže býti lékař. obecní neb obvodní ustanoven; k lékařům v době účinnosti tohoto zákona již ustanoveným se toto nařízení nevztahuje, leč by byl ohrožen výkon služby zdravotní.

§ 14.

Zaopatřovací požitky lékařů obecních a obvodních přeložených na odpočinek před účinností tohoto zákona, jakož i zaopatřovací pažitky pozůstalých po těchto lékařích, budou upraveny zvláštním zákonem.

IV.

Opatření zvláštní.

§ 15.

Každá obec a každé město municipální je povinno postarati se a to, aby se chudým rodičkám dostalo při porodu bezplatné pomoci. Za tím účelem má každá obec zdravotní sama, ostatní obce pak buď samy buď společně s jinými obcemi téhož obvodu zdravotního ustanoviti potřebný počet spolehlivých pomocnic porodních. Odměny jejich se hradí z prostředků obecních. Nuzným obcím může ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministerstvem financí poskytnouti podpory z prostředků státních.

§ 16.

Pro nutné umístění a ošetřování rodiček, osob nemocných a nakažlivými chorobami stižených jsou povinny obce zdravotní a města s právem municipálním sama, jiné obce pak buď samy buď společně s jinými obcemi téhož obvodu zdravotního zaříditi místnosti tomuto účelu vyhovující a opatřiti je prostředky potřebnými k ošetřování a dopravě.

§ 17.

Obce a města municipální jsou dále povinny:

1. Opatřiti si potřebný personál pro ošetřování rodiček, osob nemocných a nakažlivými chorobami stižených (§ 16 tohoto zákona);

2. dodati obecnímu a obvodnímu lékaři, jenž o to požádá, povoz na jeho cestu služební za náhradu, která bude stanovena příslušným úřadem I. stolice; povoz je povinna dodati obec, jíž se cesta služební týče, a přísluší obci té právo uložiti povinnost tuto majitelům povozů v obci usedlým;

3. zapraviti léky, předepsané obecním neb obvodním lékařem pro chudé nemocné;

4. dodati bezplatně desinfekční prostředky při porodech chudých žen.

Jde-li o příslušnici cizí, zachovává se obci právo, žádati náhradu nákladu tím vzešlého dle příslušných ustanovení zákonných;

5. založiti a řádně doplňovati soupis osob, které požívají trvalého zaopatření chudinského, jakož i soupis mrzáků, hluchoněmých, slepých, kretinů, choromyslných a jiných osob neduživých, nad nimiž přísluší obecnímu nebo obvodnímu lékaři dozor zdravotní, dodati je tomuto lékaři a oznamovati mu i všechny nastalé změny;

6. hraditi věcné náklady těch zařízení služby zdravotní, jež jim dosud podle platných a tímto zákonem nezrušených předpisů hraditi náleží.

§ 18.

V obcích a městech municipálních, které nesplní povinností uložených jim tímto zákonem, učiní potřebné opatření na jich náklad úřady příslušné (hlava VII.).

§ 19.

Zvláštní povinnosti, uložené obcím a městům municipálním podle zákonných předpisů o zamezení a potlačení nemocí nakažlivých, nejsou tímto zákonem dotčeny.

V.

O úhradě.

§ 20.

K částečné úhradě nákladů spojených s provedením tohoto zákona mají, pokud je sluší hraditi z prostředků státních, sloužiti tyto poplatky a příspěvky, plynoucí do všeobecné pokladny státní:

1. Poplatky za úřední výkony veřejné služby zdravotní, tak zejména za účast orgánů veřejné zdravotní služby, při řízeních stavebních, za prohlídky, exhumace a převozy mrtvol, za zdravotní dozor nad podniky průmyslovými a živnostenskými, poplatky za vysvědčení lékařská, stanovené na základě vládních nařízení, jež budou vydána;

2. příspěvky soukromoprávních ústavů pro pojišťování životní a důchodová, ať jde o ústavy tuzemské, či ústavy cizí k těmto obchodům v Československé republice oprávněné. Příspěvky tyto mají činiti dvě procenta hrubého pojistného příjmu docíleného v tom kterém roce správním z přímého pojištění osob, bydlících v území československého státu, po odečtení prémií za pojištění zrušená a prémií nedobytných, avšak beze srážky prémií zajišťovacích. Bližší předpisy budou vydány vládním nařízením.

§ 21.

Zákon ze dne 22. ledna 1891, č. 14 z. z., pro Čechy se zrušuje; dávky podle něho dříve povolené připadnou pokladně státní potud, pokud slouží k úhradě nákladů služby zdravotní, jež bude podle tohoto zákona hraditi z prostředků státních.

VI.

Ustanovení všeobecná.

§ 22.

Za chudého ve smyslu tohoto zákona jest pokládati vedle osob požívajících trvalého zaopatření chudinského i osoby, jichž chudobu potvrdil oprávněný zástupce obce.

K žádosti lékaře obecního nebo obvodního, příslušné rady zdravotní i z povinnosti úřední přezkoumá správnost potvrzení o chudobě vydaného úřad příslušný dle hlavy VII. tohoto zákona.

§ 23.

O stížnostech podle tohoto zákona podaných jest rozhodovati pořadem stolic správních. Ke stížnosti jest oprávněna i obec, jíž se dotýká opatření nebo rozhodnutí podle tohoto zákona nebo podle nařízení na základě jeho vydaných.

§ 24.

Na plnění předpisů tohoto zákona i nařízení k němu vydaných dohlížejí příslušné úřady z povinnosti úřední; závady ve službě zdravotní jest povinna oznámiti příslušnému úřadu i zdravotní rada.

§ 25.

Každé jednání proti opatřením nařízeným podle tohoto zákona jakož i zanedbání jich trestá se, ačli není trestným dle všeobecného zákona trestního, příslušným úřadem politickým (administrativní policejní vrchností), pokutou peněžitou od 20 do 1000 Kč, při nedobytnosti vězením do tří neděl.

VII.

O příslušnosti.

§ 26.

Pokud tento zákon neustanovuje jinak, obstarává výkon zdravotní služby podle tohoto zákona stát, a to v prvé stolici úřady okresními, v druhé stolici úřady župními; ve městech se zvláštním statutem, v městech s regulovaným magistrátem a v městech municipálních jest, první stolici župní úřad.

Vláda jest zmocněna v prvních pěti letech působnosti tohoto zákona ustanoviti nařízením, aby ke zjednodušení a sjednocení správy některé věci, jež náležejí do působnosti okresních úřadů, byly svěřeny v první stolici úřadům župním, rovněž pak aby věci, jež náležejí do působnosti úřadů župních, byly svěřeny úřadům okresním.

V nejvyšším stupni jest příslušným ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy.

§ 27.

Pokud nebudou zřízeny okresní a župní úřady (čl. II. zákona ze dne 29. února 1920, č. 126 Sb. z. a n.), nastupuje:

a) v území republiky mimo Slovensko a Podkarpatskou Rus na místo župních úřadů zemský politický úřad, na místo okresních úřadů okresní politický úřad;

b) na Slovensku a v Podkarpatské Rusi na místo župních úřadů, pokud jde o města s regulovaným magistrátem, župan, pokud jde o města s právem municipálním, župan té župy, v jejímž území město leží, na místo okresních úřadů slúžnovské úřady.

VIII.

Ustanovení závěrečná.

§ 28.

Zákon tento nabývá účinnosti pro Slovensko, Podkarpatskou Rus a Slezsko dnem 1. července 1922, pro ostatní území republiky československé dnem 1. ledna 1923. Dnem účinnosti jeho pozbývají v uvedených územích platnosti dosavadní předpisy, jež jsou s tímto zákonem v rozporu.

Zřízení zdravotních obcí a obvodů podle § 7 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., a podle § 3 tohoto zákona buď provedeno na Slovensku, v Podkarpatské Rusi a ve Slezsku nejdéle do 1. ledna 1923, v ostatním území republiky ve lhůtách, které se ustanoví vládním nařízením.

§ 29.

Až budou v Československé republice zřízeny zemské župní svazy, převezmou tyto svazy lékaře služby zdravotní, jichž se tento zákon týká, na základě zvláštního nařízení a od doby, která tímto nařízením bude ustanovena.

Působnost zemských župních svazů ve věcech zdravotních a zařadění jich do ústrojí úřadů jednotné veřejné služby zdravotní, zřízení zdravotních rad při zemských župních svazech, přechod úhrady v hlavě V. tohoto zákona uvedené na zemské župní svazy, jakož i právní a hmotné poměry lékařů zdravotní služby, které zemské župní svazy převezmou, upraví se zvláštním zákonem.

§ 30.

Provedením tohoto zákona se pověřuje ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy v dohodě s ministry zúčastněnými.

Důvodová zpráva.

A. Část všeobecná.

Zákon, jehož osnova se předkládá, je provedením zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. Jako tento zákon, má i předložená osnova hluboké důvody vnitřní a proto i důsledky její budou hluboké: dotkne se správy veřejné, zasáhne účinně v poměry zdravotně-sociální, upraví aspoň přechodně poměry lékařů, položí základy správy zdravotní. Bude úhelným kamenem této správy. Je proto především třeba objasniti jeho snahy a účel s některých hledisek zásadních.

1. Po stránce zdravotnické

buď zatím všeobecně jen toto uvedeno:

Zdravotnictví republiky československé potřebuje nutně nové úpravy ze základů, a to jak po stránce zákonodárné, tak i úpravy vlastní služby zdravotní.

To, co republika Československá převzala z rakouské organisace služby zdravotní, spočívalo na zásadě: státní moc rozkazuje a dohlíží, samospráva platí a zařizuje. Rakousko nevybudovalo státní služby zdravotní až do jednotlivých obvodů zdravotních, jež jsou vlastně při stálém a přímém styku s obyvatelstvem povolány k vykonání služby zdravotní; zařídilo pouze nejvyšší instanci - původně zdravotní odbor v ministerstvu vnitra, za války ministerstvo zdravotnictví - pak zdravotní oddělení při místodržitelstvích a konečně okresní lékaře při okresních hejtmanstvích. Vybudování služby zdravotní v obcích ponechalo samosprávě. V Čechách a na Moravě vybudovala si samospráva své zdravotnictví zemskými zákony zdravotními. Slezsko, jež přišlo se svou novelou k zákonu z roku 1896 pozdě (za války), nemá dosud vlastně řádně organisované samosprávné služby zdravotní dodnes. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud uherské zákony zdravotní, do jisté míry sice lépe propracované než zákony v zemích českých, v praksi však nikdy řádně neprováděné.

Zemské zákony zdravotní vytvořily obce a obvody zdravotní a ustanovily v nich lékaře obecní a obvodní s nepatrným platem, jenž z původního minima 800 korun stoupl teprve zákonem ze dne 26. června 1914, č. 26 Sb. z. a n., na 1400 korun ročně a s paušálem cestovním průměrně asi ročních 600 korun. To znamenalo, že se od lékaře obvodního ani nežádalo, aby se věnoval službě zdravotnické úplně a že hlavním jeho zaměstnáním i pramenem výživy byla činnost kurativní, to jest pralese lékařská. Od těchto lékařů nežádalo se ani vzdělání v hygieně či službě zdravotní, nýbrž pouze doktorát, po př. delší prakse nemocniční. Pevný plat za výkon služby zdravotní měl býti pouze podporou, jež umožňovala mladým lékařům usaditi se i v takových sídlech obvodů, kde pralese lékař ská sama nestačila k výživě. Poněvadž pak v dobách, kdy byly vydány zemské zákony zdravotní, byla nadprodukce lékařů, mohly tyto zákony vykázati po této stránce jistý úspěch; síť praktických lékařů rozprostřela se po celých zemích, a pomoci lékařské nepříliš vzdálené dostalo se všemu lidu.

Účinek této organisace služby zdravotní po stránce veřejného zdravotnictví byl však daleko menší. Ustanovení obvodní lékaři pustili se sice většinou s velikou horlivostí do práce zdravotnické, nenašli však velkého ohlasu a přízně ve svých snahách: vždyť požadavky zdravotní odporují z valné části soukromým zájmům a prospěchům; a byl-li obvodní lékař odkázán na výdělek z pralese lékařské; musil si dobře rozmysliti, aby proti sobě poštval obyvatelstvo požadavky, jež působily obtíže, vydání, nepohodlí a změnu obvyklých názorů životních.

Ale obvodní lékaři nebyli ani samosprávnými korporacemi - až na některé čestné výjimky - podporováni tak, aby zdravotnickou službu mohli vykonávati řádně. čím je pro praksi lékařskou recept a nůž, lékárna a nemocnice, tím jsou pro hygienika isolační místnosti, desinfekční stanice, prostředky pro snadnou dopravu nemocných, vyšetřovací stanice různého druhu, poradny, dispensáře atd. Tohoto fundu pro své obvody zdravotní samospráva většinou nevybudovala, ač bez nich je lékař-hygienik zcela bezmocným.

Službě této scházelo dále vedení a středisko. Od jmenovacího dekretu do pensionování nebo (častěji!) až do úmrtí se o lékaře obvodního a jeho zdravotnickou činnost nikdo nestaral; jejich přičinění nebylo nějakou vyšší instancí odbornou sledováno, káráno, či odměňováno; nedostávalo se jim návodu, poučení, vedení, dalšího odborného vzdělání. Poněvadž neměli postupu, nebylo zájmu na službě; ať službu konal ze všech sil či ji zanedbával docela, jen když to nejnutnější bylo obstaráno, měl každý lékař stejný plat, stejné uznání - většinou však uznání žádného.

Kromě toho vyvinul se poměr obvodních lékařů k nejbližším státním úředním lékařům - okresním lékařům u okresních hejtmanství - velice nepříznivě. Dle říšského zákona zdravotního měli státní lékaři vlastně pravomoc druhé stolíce: inspekci služby zdravotní. Ale orgány samosprávné nebyly jim podřízeny, patříce do pravomoci vyšších úřadů samosprávných. Rozkazy zdravotnické, docházející z hejtmanství samosprávným korporacím na základě inspekcí státních lékařů, byly přijímány s nevolí; jednak byl v krvi odpor proti státním úřadům a střežila se žárlivě svéprávnost a příslušnost samosprávy, jednak nařizovaly tyto rozkazy pravidelně nesympatická a zdánlivě ne právě nutná vydání. Proto zůstaly tyto příkazy většinou neprovedeny.

Mezi státními a obvodními lékaři nedošlo nikdy k souladnému kolegiálnímu poměru; vždy tu bylo napětí v důsledku rozdvojené kompetence a politických poměrů.

Vylíčené poměry přiostřily se za posledních šesti let tak značně, že jejich úpravy nelze odkládati. K tomu přistoupily i důvody jiné. Tak již za války stoupla v lidu znamenitě vážnost veřejného zdravotnictví, neboť těžké poměry ukázaly jeho nutnost a prospěšnost. Vyskytlo se mnoho nemocí nakažlivých těžkého rázu; povážlivé poměry vyživovací zhoršily zdravotní stav všeho obyvatelstva, zvláště dětí, stoupla úžasně úmrtnost kojenců, úmrtnost na tuberkulosu, rozmnožily se nebezpečně pohlavní nemoci. I v názorech sociálních nastala veliká změna. Nutnost nové úpravy sociálních poměrů ovládla s hlubokou přesvědčivostí duše nejlepších lidí; způsobila na příklad přirozenou cestou změnu v nazírání na t. zv. chudinství, jež obrací se v obecnou sociální péči, s níž sociální hygiena kráčí ruku v ruce; a kdo jiný má býti nositelem péče sociálně-hygienické nežli lékař?

Na druhé straně mohou obvodní lékaři novým požadavkům a zvýšeným nárokům stále méně a méně vyhověti. Válka vyčerpala zásobu lékařů; je jich dnes málo a nelze obsaditi uprázdněných míst. Stoupla nad to úžasně i drahota i míra životní; všichni zaměstnanci mají platy několikráte zvýšené - jen obvodní lékaři zůstávají na honoráři, jehož za dnešních poměrů nelze vůbec ani nazvati honorářem. Pováží-li se, že léčení chudých, ohledání mrtvol, dozor na nakažlivé nemoci, při čemž je konati mnohokilometrové cesty služební, je minimum výkonnosti obvodního lékaře, nepotřebuje důkazu, že služné 1400 K ročně a cestovní paušál ročních 600-800 K není za tyto výkony žádnou odměnou. V obecních službách není vůbec zaměstnance podobně placeného, a zřízenci pro hrubou manuelní práci stěží se dnes spokojují za měsíc částkou, kterou dostane lékař obvodní za celý rok. Při tom pak má lékař ještě to smutné vědomí, že, zemře-li, dostane jeho vdova místo řádné pense pouhou almužnu. Není vdov a sirotků, kteří by žili v tak krutých poměrech, jako vdovy a sirotci po záhy zemřelých obvodních lékařích. Kromě toho menší se stále výdělek z pralese soukromé, protože nemocenské pojištění zabírá stále širší a širší kruhy obyvatelstva; v převážné většině obvodů nebude pomalu již vůbec pralese soukromě. Nelze se proto diviti, že jsou lékaři odhodláni vzdáti se svých funkcí, nebudou-li poměry jejich upraveny.

Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi jsou poměry ještě naléhavější. Úprava zdravotních okresů je tu pouze na papíře. Ač je Slovensko rozlohou svou větší než Čechy, působí tam sotva třetina počtu lékařů českých; obvody jejich jsou daleko větší. Obsazeny jsou hlavně obvody v úrodných nížinách nebo v krajích průmyslových a obvody městské. Celé hornaté hraniční pomezí od Slezska po konec říše v Karpatské Rusi, kde jsou po kopcích roztroušeny dědinky s obyvatelstvem chudičkým, kde lékař nejenom že nenajde výdělku praksi lékařskou, ale nenajde ani bytu pro sebe a rodinu, ani výživy, tím méně duševního zotavení pro inteligenta nutného - zůstává neobsazeno.

A přece žije toto obyvatelstvo v nesnesitelných poměrech zdravotních; úmrtnost dětí dosahuje tu místy 50%; úmrtnost tuberkulosou je úžasná, obyvatelstvo je zdegenerováno alkoholismem, je tu mnoho kretinů a mrzáků, celé kraje jsou zamořeny trachomem a svrabem, na čelných místech jsou endemické neštovice, skvrnitý tyfus, břišní tyfus, dysenterie. V těchto krajích je lékaře zajisté nutně třeba; je-li však tato nutnost neodkladnou, je nezbytným i zákon, jehož osnova se předkládá. K této nezbytnosti bude ještě zvláště poukázáno.

2. Po stránce organisační

sluší v této části zprávy poukázati k vývoji ode dávno již patrnému, že služba zdravotní může prospívati jen na organisačním základě širším.

Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ukazuje na stát jako na způsobilého pořadatele služby zdravotní.

Dle tohoto zákona má o výkon zdravotní policie, vykonávané dosud obcemi, pečovati stát, a to ne už (jak tomu bylo dříve) vrchním dohledem a korekcí, nýbrž v přímé působnosti vlastní, neboť dle nadpisu uvedeného zákona má přejmouti tyto výkony zdravotní služby, které v dosavadním členění správy veřejné náležely správním jednotkám nejnižším (obcím).

Zákon ze dne 27. února 1919, č. 76 Sb. z. a n., nepokládaje dosavadní správní útvary patrně za dostatečné pro výkony toho druhu zejména po stránce finanční, nařídil jejich přesun buď na širší svazy samosprávné, buď na správu státní, a jest tedy zákon ze dne 15. dubna 1920, který se rozhodl pra přesun na správu státní, normou, opřenou přímo o toto zákonné nařízení, jež po této stránce provádí.

Od doby účinku tohoto zákona spočine tedy toto odvětví správy veřejné na finančním základě dostatečném a soustava přímého řízení veřejné zdravotní služby správou státní povede ke zcelení vnitřní správy; ukáže se proto i nezbytností správní, nebol: jestliže veřejná služba zdravotní tvoří část správy veřejné a jestliže po názorech již překonaných stojí v ní jako složka rovnocenná s ostatními částmi této správy, není důvodů vymýšleti pro ni správních forem jiných a je toliko věcí názoru, má-li býti její pořádání zůstaveno státu trvale či může-li býti přenesena na veřejné orgány jiné.

Vývoj historický podpírá ovšem snahy samosprávné na tomto poli. Buď tu k němu poukázáno:

Říšský rámcový zákon ze dne 5. března 1802, č 18 ř. z., jímž se "vyměřují základní pravidla pro uspořádání záležitostí obecních", přikázal arci v čl. V. pod č. 5 výkon zdravotní policie samostatnému působení obce a dle něho učinila tak i pozdější zřízení obecní (tak na př. § 28, č. 5 českého zřízení obecního ze dne 16. dubna 1864, č. 7 z. z.), ale samostatnému působení obcí, jež se mělo týkati "předem a nejprve prospěchu obce, a v mezích jejich vlastními silami opatřeno a provedeno býti mohlo", byly co do rozsahu položeny meze říšskými a zemskými zákony již dle znění zřízení obecních samých. V policii zdravotní podléhal pak po říšském zákonu ze dne 30. dubna 1870, č. 68 ř. z., i způsob jejího výkonu pravomoci státní, nadané nejvyšším dohledem k veškerému zdravotnictví a nejvyšším řízením záležitostí "medicinálních". Nadto nešlo v tomto správním odvětví jenom o výkon státního práva dozorčího, nýbrž i a přímou působnost státu, plynoucí z právní moci vlastní, jak to lze ukázati na těchto některých předpisech zákona ze dne 23. února 1888, č. 9 z. z., upravujícího službu zdravotní v obcích země české.

Správní akty o úpravě zdravotních obvodů schvaluje zemský výbor, dohodnut/ se s politickým úřadem zemským (§§ 2, 4); vedle výborů a zastupitelstev okresních i vedle výboru zemského mají také úřady politické v mezích příslušnosti, která jim po zákonu náleží, "přihlížeti pilně k tomu, aby se ustanovení tohoto zákona přesně šetřilo" (§ 15); jim byla svěřena moc výkonná ("zjednati potřebnou pomoc podle předpisů zákonných," tamže); předpisy, podle nichž se jednotlivá ustanovení tohoto zákona mají prováděti, měl vydati politický úřad zemský (2. odst. téhož ustanovení) a t. p.

V zákonu ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., jenž v době mnohem pozdější upravil látku téhož obsahu pro markrabství moravské, je to patrno ještě zřetelněji. Dle něho přísluší v době vakance obvodu postarati se o výkon služby zdravotní (§ 14, odst. 1.) politickému úřadu okresnímu, jemuž předkládá se opis konkursu, vypsaného na uprázdněná místa obecních a obvodních lékařů (§ 9); jmenování těchto lékařů oznamuje se úřadům politickým, kterým se předkládá i návrh dekretu jmenovacího (§ 10) a pod.

Po zákonu slezském ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z. z., podléhá i tvoření obvodů zdravotních zemské vládě, a je-li tvrzeno, že stát vyřizuje tyto záležitosti, pokládá se k tomu příslušným z moci vlastní, přesvědčuje o tom nejvíce právě toto ustanovení.

Konečně jest i veřejná služba zdravotní v obcích, podřízených dosud platnému právu býv. státu uherského, spořádána nejen dle státních norem ("zákonů a ministerských výnosů", § 1 čl. zák. XXXVIII. z roku 1908, jenž nastoupil na místo §§ 139-152 čl. zák. XIV. z r. 1876), nýbrž i za přímého zásahu státního. Přidělení obcí k obvodům lékařským (zdravotním), přezkoumané podžupanem a municipální komisí, schvaluje ministerstvo vnitra (§ 1 instrukce vydané výnosem ministerstva vnitra ze dne 29. října 1908, č. 132.100 k provedení čl. zák. XXXVIII. z r. 1908) a konečné usnesení župní municipální komise možno provésti teprve po jeho schválení; na návrh župního municipálního výboru může ministerstvo vnitra naříditi, aby město s regulovaným magistrátem zaměstnávalo několik městských lékařů a rozhoduje, je-li tu další udržování většího počtu lékařských míst potřebným (§ 4 zák.); ministr vnitra povoluje obvodnímu lékaři sídliti mimo vlastní obvod (§ 8) atp., ač ovšem zase stát hradí tu již i valnou část osobních nákladů služby zdravotní (základní platy starobní a místní přídavky: §§ 11, 15, 16, 18 zák. vedle výpomocí dočasných: rodinného doplňku, válečných podpor, náhlých výpomocí).

Veškerá tato ustanovení uherského práva a také zřízení lékařského fondu pensijního (§ 18), vyhrazeného správě úřadů ústředních, vháněla veřejnou službu zdravotní do rukou státní moci, a to při povaze ústavních zákonů uherských i tamní správy veřejné beze všech námitek, kdežto v zemích českých právě z týchž příčin vzrůstala houževnatá snaha, vyprostiti také tuto část veřejné správy z vlastní všemoci.

Přesto jsou i v zemích českých snahy sjednocovací (centralistické) velmi zřetelný, jenže se tu sbíhaly u země jako vrcholu soustavy samosprávné.

Příznačnou pro tyto snahy zůstane vždy osnova českého zákona, jímž se měla upraviti veřejná služba zdravotní v obcích, jakož i výslužné obecních a obvodních lékařů a zaopatřovací požitky jejich rodin, předložená českému sněmu zprávou zemského výboru ze dne 24. září 1908, č. 328 sněm. (tisk CL) a zprávou ze dne 23. srpna 1911, č. 715 sněm. (tisk CXLII).

Tam, kde starší právo připouštělo vliv správy státní, měl býti dle této osnovy buď zcela pominut (při úpravě obvodů) nebo omezen na součinnost málo znamenající, na slyšení většinou nezávazné a p. To pak, že zemský fond měl převzíti převážnou část osobních nákladů, spojených s výkonem služby zdravotní, bylo přípravou pro postupné sezemštění tohoto oboru veřejné správy, pro kterou již dříve (r. 1906) byl zřízen zvláštní fond pensijní, dotovaný zemí.

Cílem tohoto vývoje mohlo býti arci jen úplné roztržení svazku, jenž dosud poutal zdravotní službu samosprávnou se službou státní a vytvoření dvou sfér zdravotních bez další vzájemnosti. Ústavnictví zemí českých, ať šlo už o ústavy zemské (ústavy pro choromyslné [či jiné] v. v. nemocnice), bylo řízeno snahami stejnými.

Při historickém cenění tohoto vývoje nebude vylíčených snah, ukládajících samosprávě i těžké oběti finanční, vzpomínáno jinak nežli s uznáním a úctou.

Přesto svěřuje předložená osnova spořádání veřejné služby zdravotní předem přímo v ruce státu jako činitele za daných poměrů jedině k tomu způsobilého i z důvodů již vzpomenutých i pro naprostý nedostatek jiných činitelů schopných k tomu zvláště po stránce finanční.

Teprve po zcelení organisace, jež si vyžádá času i námahy, má se tato služba vrátiti opět do sféry samosprávné, a to se zřetelem na dostatečný základ finanční, do působnosti svazů župních, až bude provedeno jejich ústrojí v celé soustavě správy veřejné.

Ježto opětný tento přesun přímo ex lege a beze všech příprav technických není myslitelný, nemají-li v celé soustavě veřejné správy zdravotní nastati nejvážnější otře sy, bylo nezbytno vyhraditi jeho provedení nařízení vládnímu, úpravu pak hlubších a zásadnějších otázek, jež se při tom spolu a vlastně již předem objeví, zvláštnímu zákonu, neboť je patrno, že otázek těchto, dotýkajících se na př. příslušnosti župních svazů ve věcech zdravotních, zařadění jich do celého ústrojí zdravotní služby a pod., tedy otázek, souvislých přímo s celým spořádáním veřejné správy, nelze řešiti ani předloženým zákonem, tím méně ovšem nařízením vládním, a to ani tehdy, kdyby příslušné zmocnění mohlo býti do něho pojata.