Ex lege budou obcemi zdravotními města se statutem, města s regulovaným magistrátem a sídla žup; počet obyvatelů nebude tu rozhodný.
Dle toho, co nařídil § 2 zákona dubnového, bude zdravotní služba v hlavním městě republiky upravena zvláštním zákonem; území Velké Prahy vymyká se tedy z dosahu zákona. Výjimky pro města jiná (Bratislava, Brno) nejsou připuštěny, neboť nelze významu všeobecné úpravy seslabovati zákony významu převážně jen místního.
Pro přechodnou dobu bude nutno zachovati i existenci všech samostatných obcí již zřízených, třeba že nebudou u nich splněny podmínky předepsané, neboť náhlá změna stavu dosavadního mohla by způsobiti poruchy i v zemích, kde je zdravotní organisace celkem spolehlivá (v Čechách a na Moravě); postupně bude však obce takové zrušiti, zvláště budou-li převládati ohledy finanční nad veřejným zájmem zdravotním.
Všechny zdravotní obce ostatní vzniknou teprve povoleným nařízením, ne spontanně, neboť takovýto vznik vyvolával by nepředvídané účinky i v úpravě služby obcí sousedních i v příslušnosti; bude při tom přihlédnuto i k § 3, odst. 2., čl. zák. XXXVIII. z r. 1908, jenž oddaluje ustanovení zdravotních obcí přidělených zatím k obsazenému obvodu zdravotnímu, neboť ustanovení to může býti praktickým i pro poměry mimoslovenské.
Do nařízení bude třeba pojmouti i ustanovení o zrušení obcí zdravotních.
Nehledě k osnově českého zákona zdravotnického z r. 1908, nebyla ustanovení taková v žádném zákonu starším, ustanovení o zrušení přebytečných míst lékařů obecních pouze v zákonu uherském. K zrušení takovému nemělo však dojíti, dokud lékař "zůstane na svém místě" a neobsadí-li ho městské zastupitelstvo na náklad vlastní (instrukce uher. ministerstva vnitra ze dne 29. října 1908, č. 132.100). Ohledů těch nebude nyní potřebí. Místo přebytečné a působící náklady neužitečné, bude zrušeno.
Bude konečně i záhodno stanoviti i jistý nejvyšší počet obyvatelů, připadající na jednoho lékaře obecního (10.000 obyvatelů).
V Čechách ustanovení takového dosud nebylo. Na Moravě a ve Slezsku měl býti ustanoven větší počet lékařů dle potřeby, a bylo možno přidati jim lékaře výpomocné (§ 2). Dle zákona uherského (§ 4) mohlo ustanovení většího počtu lékařů obvodních (městských) naříditi ministerstvo vnitra. Ustanovení lékařů náčelných přejímá se z něho do osnovy jako zařízení účelné; v témž zákonu bylo dále stanoveno (poslední odstaven § 3 instrukce z 29. října 1908), že při rozmnožení počtu lékařů obecních (městských), nařízeném ministerstvem vnitra, má býti funkce lékaře vedoucího svěřena lékaři dosavadnímu ustanovení toho nebylo však radno převzíti.
Pro obor působnosti lékaře řídicího byla v uvedené uherské instrukci z roku 1908 obsažena "orientace",jež bude cennou pro instrukci, kterou má dle textu osnovy vydati ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pro lékaře obecní a tedy i pro lékaře náčelní; zde se na ni pouze upozorňuje.
Pokud jde o zdravotní obvody, bylo dle § 3 českého zákona z roku 1888 při seskupení obvodů zdravotních, jakož i při každé změně v úpravě služby zdravotní bráti zřetel k poměrům komunikačním, k tornu, kde jsou již usazeni lékaři a k okolnostem jiným.
Rozdělení dělo se po obvodech zastupitelských; pohraniční území mohla býti vyloučena z okresu vlastního a přidělena k okresu sousednímu. Počet obyvatelů (nejvýše 10.000) a nejvýše přípustnou hranici pro rozlohu obvodů (100 km?) navrhovala teprve osnova českého zákona zdravotního z roku 1908; stejně i zákon moravský (§ 3), jenž béře jinak zřetel i na národnostní poměry obcí, jež mají býti do obvodu pojaty.
V zákonu slezském a uherském zvláštních kriterií pro tvoření obvodů není. Teprve instrukce ze dne 29. října 1908, .čís. 132.100, uher. minist. vnitra žádá zřízení menších obvodů tam, kde jsou doly, továrny, jiné průmyslové závody, větší kolonie státních dětských útulků, nebo kde je rozšířen trachom jako endemická nemoc, a přikazuje bráti zřetel i k poměrům jiným, zejména komunikačním.
Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ponechává určení okrsků (obvodů) "podle místních potřeb a zejména vzhledem k povaze a počtu obyvatelstva" státní správě, jež o tom má vydati ustanovení podrobná.
Lze sice opakovati z důvodové zprávy k zákonu dubnovému, že nelze určiti přesných rozměrů jednotlivých obvodů zdravotních, zejména že nelze zcela přesně stanoviti ani minimálního zalidnění, ježto jde o úpravu pro nejrůznější kraje státní, pře-s to bude do prováděcího nařízení vložiti přípustné měřítko aspoň přibližné (zpravidla 6000 obyvatelů jako hranice, bránící tvoření obvodů nepatrných a 100 km2 rozlohy jako mez nejvýše přípustná). Bude tak aspoň naznačen cíl, ku kterému dlužno dojíti, třeba postupně, i když - zejména při počáteční úpravě ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi - bude nutno činiti jisté úchylky.
O. lékařově povinnosti residenční (§ 2 zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.) zmiňuje se teprve osnova českého zákona zdravotního z roku 1908 a zákon uherský. Jiné starší předpisy ji výslovně nepředpisují, pokládajíce ji patrně za samozřejmou (lze tak souditi z textu § 3 zákona českého).
Dodatek k § 2 zákona z 15. dubna 1920 (§ 1 této osnovy) hledí se přizpůsobiti co nejvíce poměrům slovenským; hlavně s ohledem na ně bude možno.i dále připustiti sídlo lékařovo mimo obvod, ač podmínky, za kterých se tak může státi, bude třeba značně ztížiti.
K hlavě II. O zdravotních radách (§§ 5-7).
Poradní orgány (zdravotní komise) byly známy už staršímu právu.
V Čechách nařizoval § 12 zákona z rohu 1888 nucené jich zřízení v obcích se statutem, připouštěje je i v jiných samostatných obcích zdravotních i okresech zastupitelských. Komise skládala se v městech se zvláštním statutem z referenta zdravotního u magistrátu, jinde z úředníka okresního, dále z řídícího obecního lékaře (městského fysika) a ze 4-16 členů, volených obecním výborem (sborem obecních starších) z polovice z jeho středu, z polovice ze znalců, k nimž mohli býti dle potřeby přizváni i znalci jiní. Doba činnosti komise zdravotní byla tříletá. Působnost její byla poradná (při kvalifikaci zdravotního personálu, organisaci služby zdravotní a pod.) a je uvedena ve statutu pro české komise zdravotní, vydaném vyhláškou českého místodržitelství v č. 6 zem. zák. ze dne 18. února 1889. Obdobně zřízené zdravotní komise pro okresy zastupitelské měly svého předsedu v okresním starostovi nebo jeho náměstku, a své členy ze zastupitelstva okresního; stálými jejími členy byli všichni lékaři obvodní.
Na Moravě a ve Slezsku zvláštních zdravotních komisí obecních nebylo, komise okresní pak nemohly tu ani býti zřízeny (nebylo tu zastupitelstev okresních). Úkoly komisí obecních prováděl ve zdravotních obcích moravských do jisté míry sám obecní výbor, ve zdravotních obvodech výbor zdravotní, a obdobné poměry měly nastati i ve Slezsku po zákonu z r. 1914. Přizvaných znalců ustanovení tato nemají.
Komise v Čechách nesplnily úkolů, které na ně byly kladeny, a většinou nedošlo ani k jejich zřízení. Ať už byly příčiny toho jakékoliv, nebylo pro ně zájmu. a zamýšleného styku denního života se správním zařízením nebylo dosaženo.
Dle uher. článku zák. XXXVIII. byly zdravotní komise předepsány v každém městě (se zřízeným magistrátem) a v obcích, majících svého lékaře; k rozkazu výboru municipálního mohly býti zřízeny i v obvodech lékařských. Členy zdravotní komise v městě se zřízeným magistrátem byli městský lékař, městský zvěrolékař, lékárníci (označení sborem zastupitelským), kněží, notáři, městský hejtman, 1 učitel z každé školy a konečně 5 městských obyvatelů, zvolených sborem zastupitelským.
Složení obecní a obvodní komise zdravotní bylo obdobné, jen volení zástupci obce byli tu v obecní komisi pouze tři, do komise pak obvodní volily obce s 500 a více obyvateli po dvou členech, obce menší po jednom členu.
I tu byla zdravotní komise orgánem pouze poradním, její mínění bylo však vyslechnouti vždy před obsazením personálu zdravotního. V době nebezpečné epidemie měla se zdravotní komise ustaviti jako komise epidemická a působiti při provádění ochranných opatření a činiti opatření taková ve vlastní působnosti; je to jediný případ exekutivní činnosti těchto komisí.
Dle předložené osnovy budou se zdravotní rady od dřívějších zdravotních komisí lišiti již svou povahou. Při organisaci samosprávné nemohla vyniknouti jejich působnost vůči výboru obecnímu nebo okresnímu, zřízených na stejném základě. Vůči státní správě zastupované úřady vynikne tento rozdíl zcela živě. Ve zdravotních radách udrží se živel samosprávný, jenž by byl jinak ze správy zdravotní vyloučen; vliv občanstva v radách zdravotních zabezpečí pak i žádoucí styk se správou úřední.
Zdálo by se, že by úkol tento mohly splniti nejlépe zdravotní rady, zřízené v každé obci ze zastupitelstev obecních. Avšak nesouvislost přečetných komisí obecních mezi sebou, obava před kolisi zájmů příliš místních, nedostatek iniciativy zdravotních rad v krajích takovéto účasti dosud nezvyklých a konečně ani zkušenosti z dřívějška získané neradí k postupu takovému. Byla proto dána přednost útvarům jednoduchým a stejnoměrným s místní působností širší (zdravotním radám okresním). Jen pro města se statutem, města municipální a města s regulovaným magistrátem, pro něž to bude uznáno potřebným, bude zříditi rady vlastní i vzhledem k odlišným zájmům těchto měst i k odlišnému jejich ústrojí správnímu.
Aby však nebylo bráněno rozvoji zdravotních rad, ač-li se osvědčí, pomýšlí vláda s dalším vývojem zdravotnictví zříditi dle potřeby rady takové i v jiných samostatných zdravotních obcích nebo obvodech zdravotních. Došlo by se tím až k základům organisačním, dle nichž nejnižší jednotkou v úpravě služby zdravotní má býti zdravotní obec ať sama či ve spojení s obcemi jinými (zdravotní obec v širším smyslu).
Nelze ani přehlédnouti, že i zdravotní rady, jak je zavádí osnova, jsou článkem, kterému zatím schází spojitost s vyššími články stejného druhu (zdravotními radami župními atd.). Provedení úpravy tak hluboké, ač zůstane vždy cílem velmi žádoucím, nemohlo by míti úspěchu již při tomto počátečním budování služby zdravotní a je lépe vyčkati především aspoň výsledků těch skromných snah, o něž osnova usiluje. Celková úprava taková hodí se do širšího organisačního zákona říšského, jaký má patrně na mysli i § 7 zřízení župního, a také spíše v něm než v tomto zákoně bude možno přesněji vyjádřiti působnost rad zdravotních a opatrně uvážiti i velmi závažnou otázku, zda a pokud bude možno přikázati jim určitou moc výkonnou a trestní dle právních systému cizokrajných, zejména dle systému anglického.
Všech těchto otázek, jež by nezůstaly bez vlivu na spořádání celé služby veřejné, nebylo radno řešiti již v této osnově, jíž záleželo spíše na tom, usnadniti přechod z poměrů dosavadních v poměry nové a opříti výkonnou službu zdravotní o účast těch, kdo mají zájem o věci zdravotní i o znalost místních poměrů, jimž zdravotní policie má sloužiti.
Znalost takovou přinesou především znalci, na nichž spočine hlavní část úkolů těchto rad a na jichž výběr bude třeba klásti zvláštní váhu, právě tak jako na účast členů zastupitelstva obecního.
Tato účast bude míti vedle zřetelů samosprávných ještě důvod jiný. Obcím zůstane i po tomto zákonu řada vlastních opatření zdravotních; jsou to různé útulky a zařízení chudinská i dobročinná, vedle nichž budou i pro příště vznikati zařízení nová. účast členů zastupitelstva obecního ve zdravotní radě, zvláště okresní, seznámí tuto radu i s takovýmto podnikáním obecním a s jeho významem pro celkovou správu zdravotní. že si pro tyto úkoly mohou obce zříditi vlastní komise zdravotní i po novém zákonu, může býti jenom ku prospěchu věci.
Nařízením bude vydati řád jednací, stanoviti počet znalců zdravotních rad, období jejich činnosti a t. p. V jednacím řádu doporučuje se stanoviti, zda si zdravotní rady mohou ze svého středu zvoliti výbory (komise) a za kterých okolností nahradí usnesení těchto výborů usnesení zdravotní rady; zřízení jejich prospěje tomu, aby v naléhavých věcech nebylo třeba svolání celé rady zdravotní.
Náhrada výloh cestovních není na další podmínky (určitou vzdálenost apod.) vázána.
Ustanovení § 7, odst. 2., recipované z práva uherského, přiznává zdravotním radám působnost mimo vlastní jejich pole - exekutivy (jako tomu byla v zákonu uherském) jim však nepropůjčuje.
K hlavě III. (§§ 8-1).
Než bude možno provésti úpravu poměrů obecních a obvodních lékařů jako pragmatikálních státních úředníků, má spočívati jejich služební postavení, a to u lékařů nově přijatých vůbec, u lékařů definitivních částečně, na služební smlouvě.
Vláda je sice přesvědčena, že se jen lékaři, stojící přímo ve službě státní a v poměru pragmatikálním, hodí k správnému plnění úkolů, pro které mají býti ustanoveni, ježto jen tak může býti bezpečně zřízen i obsah jejich poměrů služebních i úprava celé zdravotní služby z vlastní iniciativy úřadů, a to již proto, že jde o vývoj této služby dosud zanedbávané a nutně potřebné rozvoje dalšího, který takto budou-li lékaři obecní a obvodní toliko lékaři smluvními - nebude záviseti od iniciativy úřadů, nýbrž od uzavření smluv služebních anebo - i kdyby tomu tak nebylo - bude míti vždy v zápětí změny těchto smluv a všechny důsledky s tím související.
Nicméně přinese i taková úprava, kterou možno arci považovati toliko za etapu vývojovou, aspoň jakýsi základ pro počátečně pořádání neudržitelných poměrů nynějších, zvláště podaří-li se upraviti obsah smluv služebních generálním vzorem, který by zaručoval i hmotné a služební postavení lékařů, avšak také zájmy služby zdravotní. Z té příčiny a neméně i proto, aby obsah jednotlivých smluv nebyl naprosto různý, je uloženo sestaviti vzor smlouvy generální přímo v zákonu samém, ač nemůže býti tajno, že na její obsah budou míti vliv i organisace lékařské jako zástupci stran, jichž se smlouva bude týkati.
Uzavírání smluv služebních bude z počátku prováděti ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy samo; po ustálení prakse může býti k tomu zmocněn úřad jiný (okresní, župní).
Aby nebyl ohrožen základ zdravotní služby, je záhodno, aby rozsah povinností lékařů obecních a obvodních nebyl vydán na pospas smlouvání se stran a aby byl stanoven přímo zákonem nebo v instrukcích vydaných na jeho základě. Bylo proto trváno na tom, aby povinnosti obecních a obvodních lékařů byly podrobně určeny instrukcí služební, kterou vydá ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy s ministerstvy zúčastněnými po vyžádaném dobrém zdání komor lékařských a státní zdravotní rady (§ 2. post. odst.).
Dle toho byl by pro obsah vlastní smlouvy služební položen předem jistý nezměnitelný základ, a smluvní účinky, vyhrazené vůli stran, omezily by se pouze na stanovení požitků služebních a zaopatřovacích, jakož i těch poměrů služebních, jichž by do služebních instrukcí nebylo možno vůbec pojmouti (dovolené, substituce a pod.).
Smluvní požitky služební počínající částkou 10.000 Kč, nemají přesahovati roční částky 24.000 Kč. Hranici tuto bylo by možno překročiti toliko ve výjimečných případech (u lékařů městských, v krajinách se zvláště obtížnými poměry a pod.) a toliko se svolením vlády. Tyto požitky služební byly by přikázány s ohledem na poměry obcí nebo obvodů zdravotních, na služební stáří lékařů a jiné okolnosti pro obsah smlouvy rozhodné. Zaopatřovací požitky lékařů a členů jich rodin mají býti zaručeny také pouze smluvně a jejich výměra má se říditi dle analogie předpisů, platných pro úřednictvo státní. Pensijní základnu bude smluviti v každém případě zvláště.
Jak má býti toto starobní pojištění provedeno, zůstavuje zákon vládnímu nařízení. Nebude-li možno zříditi zvláštní fond pensijní, nezbude, než použiti zásad platných pr o zaměstnance ve službách soukromých.
Nemalé obtíže působí úprava služebních poměrů těch lékařů obecních a obvodních, kteří v době účinnosti zákona byli v postavení stálém, neboť na důsledcích postavení takto nabytého nelze ničeho měniti. Obtížím těmto hledí se osnova vyhnouti tím, že ukládá státu povinnost převzíti toliko nároky těchto lékařů na služné a požitky zaopatřovací, nabyté dle ustanovení zákonů dosavadních, ostatní pak nabyté nároky, plynoucí z definitivního postavení, jenom do té míry, do které by se nepříčily novému zákonu (instrukcím služebním), pokud je ovšem může měniti, ani obsahu smlouvy s lékařem uzavřené, v níž by se nároků těchto buď sám zřekl nebo přistoupil na jinou jich úpravu. Vše ostatní, zvláště výše požitků služebních, přesahující nároky takto nabyté, má býti ponecháno spořádání smluvnímu.
Je jen důsledkem všeobecných zásad právních, žena trvalém ustanovení definitivních lékařů ani po nové zákonné úpravě nemůže býti ničeho měněno a že s nimi bude nakládati jako se zaměstnanci ustanovenými trvale.
Pro specielní případy, že by se definitivní obecní a obvodní lékaři zdráhali vejíti do nového poměru služebního, upraveného touto osnovou, stanoví se výslovně, že lékaře takové bude dáti do výslužby s požitky, jaké by jim příslušely dle zákonů, kterým dosud podléhají. Ustanovení toho je třeba proto, ježto by lékaři takoví nepodléhali vlastně žádným předpisům, majíce však jinak žalovatelné nároky ze svého poměru dosavadního.
Lékaři definitivní, do nového služebního poměru převzatí, budou míti tedy vlastně postavení dvojí, jednak své dosavadní postavení definitivní, pokud je lze sloučiti s předpisy nového zákona, jednak postavení smluvní, týkající se těch poměrů služebních, jež nejsou upraveny předpisy zákona samého. že toto dvojaté postavení nepřispěje k unifikaci poměrů beztoho již nemožně rozháraných, nepotřebuje arci zvláštního důkazu.
Že požitky příslušné těmto lékařům dle zákonných ustanovení dosavadních budou vpočteny do jich celkových požitků stanovených smlouvou služební, je sice samozřejmé, byla však přece pojato do zákona vy" slovně.
Může býti, že u některých lékařů, zvláště městských, přesahuje již nyní úhrn jejich požitků služebních výši nároků, které jim budou příslušeti po sjednání služební smlouvy. Vyšších těchto částek, přiznaných pravidelně za mimořádné úkony nesouvislé s vlastní službou zdravotní, stát nepřejímá, ponechávaje je subjektům dosud zavázaným.
Ani povinností, kterými za tyto vyšší požitky jsou lékaři obecní a obvodní povinni, nechtěl se zákon zásadně dotknouti, vyhrazuje si jich zákaz toliko tehdy, kdyby trpěl vlastní výkon služby lékaři přikázaný.
Hmotné poměry obecních a obvodních lékařů dospívají v předložené osnově zase jen k řešení přechodnému.
Ivové předpisy, třeba nedokonalé, učiní však přece přítrž zejména nepřehledným předpisům zákona uherského, jež sluší pro úplnost aspoň zaznamenati.
Požitky lékařů tvoří tu dosud podle článku zákona XXXVIII. z r. 1908:
1. plat základní (§ 10),
2. osobní přídavky (§ 12),
3. starobní přídavky (§ 15),
4. místní přídavky a
5. mimořádná podp. roční (§ 16),
6. nájemné (§ 17),
7. povozné (§ 21),
8. rodinný doplněk podle čl. zák. XXV z r. 1912 a podle § 14 zák. z r. 1917 (nařízení uherského ministerstva financí číslo 5366),
9. válečné podpory podle čl. zák. XV z r. 1917,
10. náhlé výpomoci dle nařízení splnomocněného ministra pro správu Slovenska č. 16 z r. 1919.
Nájemné, osobní přídavky a cestovné obecních a obvodních (okolních) lékařů platí obec, ostatní požitky pokladna státní. Základní plat činí u lékaře obecního, obvodního a u vedoucího lékaře městského 1600 K ročně, u ostatních městských lékařů, jichž místa prohlásil ministr vnitra za potřebná, 1400 K.
Osobními přídavky zůstaly ty části platů z doby před úpravou, provedenou v roce 1908, jež převyšovaly platy dle této úpravy, nepadají celkem v úvahu, až na to, že u lékařů, kteří jich požívají, nahrazují přídavky starobní. Tyto přídavky starobní jsou tříleté (bez omezení) a činí 200-800 čsl. korun ročně.
Přídavek místní, omezený částkou 1200 Kč, je určen pro lékaře, kteří ani ze svého platu základního s přídavkem starobním a "vedlejším důchodem lékařským" nemají existence zajištěné.
Výši nájemného určuje župní municipální komise (výbor), jenž může zavázati obce i k zřízení bytu pro lékaře obvodní; nájemné za lékaře obecní hradí obce, za lékaře obvodní z polovice obec sídelní, z polovice obec lékařského obvodu. Mimořádná podpora zatěžuje župní municipium, je však dočasná.
Výplata požitků děla se pokladnou státní na účet lékařského fondu, založeného župním municipiem; služné bylo vypláceno měsíčně; nájemné a cestovní paušál čtvrtletně předem. Lékařskému fondu refundovaly i stát (tento ročně) i obce (čtvrtletně) platy podle zákona jim připadající.
Dle instrukce vydané dne 29. října 1908 k čl: zákona XXXVIII. požívá obecní (obvodní lékař leckde mimo plat peněžní také užitku z půdy nebo naturálií vůbec (obilí, paliva a pod.); jest zřejmo, že tyto požitky nemohou býti státem převzaty již pro obtíž, správně je oceniti; dosavadní subjekty právní zůstanou však po případě i tu zavázány.
V Čechách bylo minimální služné obecních a obvodních lékařů, činiti dle zákona z r. 1888 roční částku 800 Kč (§ 8), zvýšeno teprve zákonem ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z. a n:, na 1400 Kč, jež je stanoveno ve stejné výši i pro lékaře moravské, jsouc tu zvyšováno o pět 10%ních přídavků starobních.
Služné platí v Čechách obec, cestovní paušál fondy okresní (§ 8), na. Moravě platí si obce s vlastním statutem a obce s 10.000 obyvateli lékaře samy, kdežto o úhradu osobního nákladu v obcích ostatních stará se zemský výbor z fondu zemského, maje regres proti obcím v jich příspěvku vyměřeném z přímých daní přirážkám podléhajících.
V Čechách poskytují obce svým lékařům nejrůznější přídavky, systému nějakého tu však není.
Nepotřebuje se zvláště prokazovati, že by se za tohoto stavu nemohlo vůbec dospěti k jednotné úpravě platové; sice ani stav, připravený touto osnovou, nebude vzorný, přece však lze na něm pro příště budovati jednotně a pevně.
K jednotlivým dalším ustanovením této hlavy sluší uvésti
Mimo jiné náležela by sem příslušná ustanovení o substituci, jež dlužno však ponechati buď cestě nařizovací, buď obsahu služební smlouvy.
Pro úpravu této otázky jest uvésti: Podle zákona českého přísluší učiniti prozatímní opatření substituční zastupitelstvům obecním a okresním výborům, dle zákona moravského politickému úřadu okresnímu s výborem zemským (§ 14 zák. z roku 1909), v obcích se statutem a obcích větších výboru obecnímu; substituční odměna rovná se tu platu lékaře zastoupeného.
Zákon slezský z r. 1896 ustanovení o substituci nezná, novela z r. 1914 jen substituci za dovolené dle vzoru zákona moravského. Předpisy uherské jednají o substituci míst dočasně uprázdněných v § 84 čl. XXII. z roku 1886, již nařizuje v maloobcích a velkoobcích hlavní služný, v ostatních místech zastupitelstvo obecní, o substituci za dovolené v § 24 čl. zák. XXXVIIL; dovolenou obecního a obvodního lékaře povoluje do 3 týdnů podžupan, který zařídí i substituci. Zastupováním lékaře obecního pověří se především jiný lékař obecní, není-li ho, lékař soukromý, sídlící v obci nebo v obvodu a teprve pak se svěřuje lékařům sousedním (obecním, obvodním, soukromým) dle potřeby s účelným rozdělením obcí zastupovaných. Lékaři obecní a obvodní jsou povinni k zastupování bezplatnému. Výlohy substituční, určené podžupanem, zaplatí lékařský fond, subsidiárně obec a při dovolené lékař sám. Stálý (na jeden rok ustanovený) zástupce se jmenuje, nemohlo-li uprázdněné místo býti obsazeno ani po trojím konkursu; takovýto zástupce nabývá všech práv a požitků s místem spojených a jeho služba substituční pokládá se za službu řádnou. Zásady substituční, jimiž se bude příslušné nařízení říditi, budou se opírati o povinnost obecních a obvodních lékařů ze sousedních obcí a obvodů zdravotních převzíti substituci místa uprázdněného; nebude-li to možno, nezbude než ustanoviti substituta jiného. Substitutovi bude příslušeti poměrná část náhrady cestovného, připadající na místo zastupované; při zastupování déle trvajícím bude oprávněna i odměna zvláštní.
Pro to, aby náklady substituční připadly obcím, není již právního důvodu, mohou však stihnouti lékaře, byla-li mu udělena dovolená spíše v zájmu jeho vlastním než v zájmu veřejném; převládne-li zájem veřejný (jako při návštěvě potřebného kursu vzdělávacího), bude i tu zajisté důvod k úhradě nákladů za zastupování z prostředků státních.
Ustanovení obecních a obvodních lékařů bude nyní - i při smluvním poměru - položeno na jednotný základ.
V Čechách jmenovala obecní a obvodní lékaře dle zákona z roku 1888 obecní a okresní zastupitelstva sama a teprve po zákonu ze dne 17. dubna 1906, č. 34 z. z., kterým bylo upraveno výslužné těchto lékařů a, zaopatřovací požitky jejich rodin, příslušelo potvrzovati jejich jmenování zemskému výboru; mělo tím býti zamezeno přetěžování fondu pensijního, do něhož (také jen z toho důvodu) neměli býti přijímáni lékaři starší 40 let.
V městech moravských s více než 10.000 obyvateli a. v městech s vlastním statutem provádělo jmenování zastupitelstvo obecní; jinak příslušelo je provésti k ternovému návrhu výboru zdravotního výboru zemskému, jenž měl o kvalifikaci žadatelů vyslechnouti lékařskou komoru a při jmenování hleděti i k národnostním poměrům obcí a obvodů obsazovaných (§ 8 zák. z roku 1909).
Ve Slezsku jmenovaly dle zákona z r. 1896 lékaře obce nebo (pro obvody) společné správní orgány; lékaře zemí subvencované jmenoval zemský výbor k návrhu obce (společného orgánu). Novelou z roku 1914 měly býti přijaty celkem předpisy moravské.
Právo uherské má i tu svůj vlastní systém. V městech municipálních jmenuje vrchního lékaře po vyslechnutí zdravotního výboru vrchní župan, kdežto ostatní systemisované fysiky volí rovněž po vyslechnutí zdravotního výboru městský municipální výbor.
Město s regulovaným magistrátem volí si svého lékaře samo, obecního lékaře v obcích jiných zastupitelstvo obecní. Lékaře obvodního volí ve společné schůzi delegáti zastupitelstev obcí, tvořících lékařský obvod (na 1000 obyvatelů a na každých dalších 500 mělo připadnouti po jednom delegátu a stejný počet členů župního výboru delegovaných podžupanem). Předsedou je hlavní služný.
Podmínka veřejného konkursu je neznáma zákonu českému, moravskému i uherskému; slezskému jen "pokud vypsání bude uznáno za nutné".
Předepsaná kvalifikace lékařů lišila se zejména požadavkem různé předchozí pralese (tak § 5 zák. česle., § 11 zák. moravského a pod.). Fysikátní zkouška byla v Čechách a na Moravě jenom předností, jsouc obligatorní pouze pro města se zvláštním statutem; v dosahu zákona uherského byla žádána toliko pro lékaře měst s regulovaným magistrátem, konající službu fysiků. V zákonu slezském z r. 1896 kvalifikace pro lékaře obecní a obvodní nebyla vůbec předepsána.
Z předpisů, na něž sluší upozorniti, jsou to zvláště tyto:
Zkouška fysikátní bude nyní žádána (nehledě k dispensím dle § 12. zák. ze dne.5. dubna 1920 a § 4 osnovy) ode všech lékařů obecních a obvodních, neboť prohloubení studia povšechného je třeba i pro žádoucí znalost předpisů správních i pro odbornou působnost veřejného lékaře, zejména hygienickou, a pro spolupráci v zařízeních zdravotně-sociálních.
Přednost, zaručená lékařům z obvodů slovenských a v Podkarpatské Rusi, má poskytnouti jakousi náhradu těm, kdo v nejsvízelnější době věnovali své síly službě v těchto obvodech, pro které není domácího dorostu. Také odměny, slíbené v § 8 zák. ze dne 15. dubna 1920, budou se vztahovati v prvé řadě na tyto obvody nejvíce obtížné, pro něž může býti nadto povalena i zvýšena náhrada cestovného.
Ustanovení o praksi soukromé (§ 13) a hromadění placených zaměstnání odpovídají celkem stavu dosavadnímu faktickému v celém státním území, právně však stanovenému pouze v zákoně uherském (§ 23). Upozorňuje se, že kumulace služby obecního nebo obvodního lékaře se službou lékaře nemocničního nebude pro příště možná.
Pro stanovení cestovní náhrady (§ 12) vyhrazené nařízení bude asi zvolena zásada zákona moravského jako relativně nejspolehlivější, ježto spojuje počet jízd (35 na 1000 obyvatelů s cestovným dle kilometrů). Měřítko české (40 Kč na 10 km2) nepřihlíželo vůbec k počtu obyvatelstva, s nímž bylo kombinováno teprve v osnově českého zákona z r. 1908. Cestovné měla dle této osnovy činiti za každých 5 km2 rozlohy nejméně 20 Kč a dále za každých 1000 obyvatelů 40 Kč; zbylé zlomky, 1000 obyvatelů nedosahující, přesahující však 500, měly býti počítány za plných 1000, kdežto na zlomky menší, jakož i na zlomky, nedosahující 5 km2, nemělo býti hleděno.
Toto stanovisko přešlo do nařízení ze dne 8. března 1919, č. 483 Sb. z. a rf., ale ani ano nepřibližuje se skutečným poměrům úplně.
Právo uherské, vycházející i tu z názorů odlišných, zavazuje obce k dodání povozu nebo k náhradě povozného jen v určitých případech: pro pravidelné návštěvy lékařské, pro výkony všeobecné zdravotní služby, při návštěvě chudých nemocných a při očkování; jinak platí povozy strany soukromé. Sídelní obec lékařova nedodává ani povozu, ani neplatí cestovného; leč že k ní náležejí také venkovské pozemky nebo pusta, vzdálená přes 2 km. Přes svou zdánlivou přísnost neměly tyto předpisy účinku a poměry na Slovensku a Podkarpatské Rusi jsou jmenovitě v tomto směru velmi neurovnané.
Slezský zákon z roku 1896 ustanovení o cestovném nemá a teprve dle § 31 novely z r. 1914 měl úhrnný paušál cestovní stanoviti výbor zemský.
Výpočet náhrady cestovní dle uvedeného měřítka vyžádá si jistě lhůty, neboť předem bude třeba, nařízením provésti zásady zákona; proto bude nutno, pojmouti do nařízení i přibližně odpovídající ustanovení přechodná.
Náhrada cestovného v obcích zdravotních bude výjimečná a bude se týkati hlavně obcí rozlehlých.
K hlavě lV. (Opatření zvláštní).
Dosavadní zákony ukládaly vesměs obcím péči o pomoc při porodu na ustanovení dostatečného počtu porodních bab. Zákony v zemích českých spokojují se jen s ustanovením povšechným, č. XXXVIII zák. uherského z*r. 1908 má ustanovení podrobná (§§ 22-33).
Zákon tento liší především (§ 27) báby vzdělané pouze v odborných kursech babických od bab diplomovaných.
Města, velkoobce a maloobce s nejméně 800 obyvateli jsou povinny zaměstnávati báby diplomované, obce menší mohou míti i báby nediplomované. Usadí-li se však v nich bába diplomovaná, může bába s odborným kursem babickým podržeti své místo pouze jeden rok a jest oprávněna k praksi poradnické pouze tehdy, nabyla-li zatím řádného diplomu. Dvě obce s úhrnným počtem obyvatelstva do 1600 hlav mohou míti po svolení župní municipální komise diplomovanou bábu společnou, jsou-li od sebe vzdáleny nejvýše 2 km. Městům s regulovaným magistrátem a městům s více než 2000 obyvateli může býti nařízeno, zaměstnávati bab několik (od 2000-5000 obyvatelů dě, do 10.000 obyvatelů 3, na každých pak 5000 obývatelů po jedné bábě další) anebo pečovati o babickou pomoc chudým rodičkám odměnami podle tax bab soukromých. Vydati normativní nařízení přísluší zupe.
Nevyhoví-li obec své povinnosti, ustanoví bábu na její účet podžupan.
Vedle popsané kvalifikace měla býti bába zachovalou a státní příslušnicí uherskou (§ 28).
V městech municipálních volí bábu municipální komise, v městech s regulovaným magistrátem a v obcích zastupitelstva obecní dle kandidatury zdravotní komise. Diplomovanou bábu, dvěma obcím společnou, zvolí zastupitelstvo obou obcí ve společném shromáždění, kterémuž předsedá vrchní okresní slúžný, jemuž přísluší i právo kandidaturní (§ 29).
Roční pažitky obecních bab, jež stanoví obecní zastupitelstvo se schválením župní municipální komise, jsou stanoveny minimální hranicí
60 K v obcích do 500 obyv.,
120 K v obcích do 1000 obyv.,
180 K v obcích do 1500 obyv.,
240 K v obcích větších.
Kde toho vyžadují poměry místní, lze povoliti dočasný příspěvek státní do roční částky 100 K (§ 30).
Báby městské a obecní jsou povinny poskytnouti chudým rodičkám zdarma pomoci, jinak za taxu vyměřenou obecním zastupitelstvem se schválením župního valného shromáždění. Stejně stanoví se i povozné bab v obcích spojených, jakož i v obcích, k nimž náleží pusta. Náklad za povoz hradí obec, jde-li o pomoc rodičkám chudým, jinak strany povinné platiti taxu (§ 31).
V ohledu disciplinárním (§ 32) podléhá bába pravidlům, týkajícím se obecních představených (pomocného a manipulačního personálu).
Ministr vnitra může naříditi opakovací kursy (§ 33).
Pro poměry mimoslovenské je patrno, že právo ustanovovati babu obecní nemůže příslušeti leč zastupitelstvům obecním, kterým také náleží určiti její požitky služební a vykonávati nad ní moc disciplinární. Ustanovení těchto není tedy v zákonu třeba, tak jako není třeba stanoviti zvláště povinnost k úhradě povozného při pomoci rodičkám chudým, je-li jinak zákonnou povinností obcí postarati se o pomoc bezplatnou.
Předpisy o způsobilosti porodních bab byly dosud vydány nařízením a s úpravou takovou možno se spokojiti i pro příště; také povinnost, účastniti se kursů opakovacích, možno stanoviti nařízením vládním. Pokud péče o pomoc při porodech zůstane v pravomoci samosprávné, jest vymeziti v zákoně jen nejnutnější základ pro tuto péči: stanoviti všeobecnou povinnost obcí v tomto směru, podrobnější pak její úpravu vyhraditi dalšímu opatření.
Než dojde k vybudování celé sítě nemocnic veřejných, je nutným i ustanovení o místnostech pro ošetřování nemocných; zatím musí postačiti aspoň obstojné zařízení místností, sloužících pro první pomoc a pro případy onemocnění náhlého.
Ustanovení o povinnosti obcí, dodati lékaři povoz, má na mysli zvláště poměry slovenské, kde předpisy zákona (§ 27 čl. zák. XXXVIII. z r. 1908) bylo nutno připomínati pod následky trestními. (Srovnati možno nařízení zplnomocněného ministra pro správu Slovenska ze dne 8. března 1920, č. 20.)
Za poskytnutý povoz má býti nyní zaplacena náhrada; dosud byly slovenské obce povinny činiti tak v jistých případech bezplatně.
Léky pro chudé má zaplatiti obec dle předpisu zákona chudinského; pro převzetí tohoto nákladu státem nebylo by dostatečné úhrady. Na Slovensku a v Podkarpatské Rusi platí dosud čl. zák. XXI z r. 1898, dle něhož hradí krajský fond nemocniční i útraty za ty léky, které vrchnostenský lékař nebo také zplnomocněný lékař soukromý předepíše chudým, jichž choroba
byla vrchností potvrzena. To platí i o infekčních prostředcích při pořadech chudých žen. článek tento zůstane v platnosti. K ostatním povinnostem obcí, stanovených v čl. IV. osnovy, není dalšího vysvětlení třeba.
Při ustanoveních všeobecných dle hlavy VI. třeba se dotknouti ještě otázky správního soudnictví.
Uherský správní soud, jehož význam v řízení správním nelze tu rozebírati, byl příslušným forem rozhodujícím i v záležitostech zdravotních. V této zprávě postačí zjistiti, že veškeré stížnosti, odkázané dle § 37 čl. zák. XXXVIII. před správní soud uherský, stanou se působností nového zákona bezúčinnými. Jsou to zejména stížnosti: proti řízení městské municipální komise při volbě lékaře (lékaře okresního, lékařů měst s regulovaným magistrátem, lékařů obecních a obvodních), neboť právo voliti lékaře bude tímto zákonem zrušeno; stížnosti proti rozvrhu platu lékařova, který nyní bude stanoven zákonem; proti rozdělení břemen na jednotlivé obce obvodu, neboť jich dle nového zákona nebude, a t. p.
Otázku správního soudnictví upravuje nově zákon ze dne 9. března 1920, č. 158 Sb. z. a n., spjatý ohledně své účinnosti se zřízením župním (§ 44 téhož zák.). Zákon tento, upravující řízení před jurisdikčními senáty pro záležitosti, v nichž vystupuje před úřadem aspoň jedna strana, nebude míti pro dosah předložené osnovy pronikavého významu a ani pro řízení správní, které se bude konati dle této osnovy, nepřinese podstatných změn.
K hlavě VII. (O příslušnosti).
Přirozeným důsledkem přesunu veřejné služby zdravotní do působnosti státní je i pronikavá změna v příslušnosti úřadů povolaných k rozhodování.
Ježto o podaných stížnostech bude rozhodováno v pravidelném postupu stolic správních, jest se zmíniti a aktech správních, které tu přicházejí v úvahu.
Akty správní, zřizující obce i obvody zdravotní, odpovídaly v zemích českých dosud vůli samosprávné. Nositelem této činnosti správní byla v Čechách zastupitelstva okresní, ať se jednalo o zřízení obcí zdravotních, či o utvoření zdravotních obvodů; schvalovací právo příslušelo výboru zemskému. Vliv správy.státní jevil se tu pouze v dohodě projevované politickým. úřadem okresním okresnímu zastupitelstvu a politickým úřadem zemským zemskému výboru (§§ 2 a 3 zák. ze dne 23. února 1868). Významu těchto správních aktů složených byla již dříve vzpomenuto.
Na Moravě, kde okresních zastupitelstev nebylo, byl nositelem zmíněné konstitutivní činnosti správní přímo zemský výbor, jenž se - vyslechnuv lékařskou komoru - dohodoval se zemským úřadem politickým (§ 2 zák. z r. 1909). Slezský zákon z r. 1896 vyhovuje spíše stanovisku správy státní, vkládal rozhodování v ruce zemské vlády v dohodě se zemským výborem (§ § 1 a 2), ale již novela z r. 1914 shodla se celkem se stanoviskem zákonů českých.
V území bývalého státu uherského jest příslušnost ovšem značně složitější.
Příslušnými jsou, nehledí-li se k příslušnosti ministerstva:
A. Ve správě komitátů:
a) v okresech slúžnovských:
hlavní slúžný, který dle § 6 čl. zák. XXVIII. řídí schůzi, volící obvodního lékaře a jest slyšen spolu s vrchním fysikem o potřebě místa lékaře městského (§ 4), při vyměření osobního přídavku lékařova (§ 12), o způsobu poskytování naturálního povozu i výměry cestovného (§ 21) a o dovolené lékařů (§ 24).
V městech s regulovaným magistrátem je příslušným městský policejní kapitán (§ 2) a zastupitelstva obecní, jež určují městského lékaře vedoucího a volí lékaře městské (§ 4);
b) ve správě ústřední:
municipální výbory, jež rozhodují o zřízení nebo přikázání obcí zdravotních dle §§ 3 a 5 zákona, navrhují potřebu většího počtu lékařův městech s regulovaným magistrátem (§ 4), určují osobní přídavky dle § 12, stanoví způsob povozů naturálních a výši cestovného (§ 21), určují zdravotní komise (§ 34) a povolují ve II. stolici praksi soukromou;
(místo) župan, jenž rozhoduje o dovolené lékařů (§ 24);
správní výbor, jenž určuje sídlo lékařovo (§ 8), rozděluje výši osobních přídavků, nájemného a cestovného mezi obce (§§ 14, 17, 21), určuje návštěvy obvodních lékařů v obcích obvodu, stanoví ordinační místnosti (§ 20) a jemuž se hlásí nedostatky zdravotní (§ 9).
B. V městech municipálních:
městský policejní kapitán (§ 2) a municipální městský výbor, jenž navrhuje místa lékařů městských.
Pro úplnost buď uvedeno, že proti usnesení obecních zastupitelstev lze si stěžovati k municipálnímu výboru, z rozhodnutí županova k výboru správnímu. V třetí stolici bylo příslušným ministerstvo vnitra.
Veškerá vypočtená příslušnost přechází na úřady státní (§ 1 zák. z 15. dubna 1920) a rozdělení této příslušnosti mezi ně mělo by co nejlépe odpovídati povaze věci a rychlému řízení.
O změně v sídle lékařově rozhodne asi nejspolehlivěji úřad okresní, znalý poměrů místních. Ministerstvu, od výkonu služby zdravotní nejvzdálenějšímu, bude vyhrazena přímá příslušnost pouze ve věcech důležitějších (při zrušení samostatné obce zdravotní) a z důvodů kompetenčních i schvalování změn obvodů, zasahujících v oblasti různých žup nebo (dosud) různých zemí. Ve všech případech ostatních bude radno soustřediti rozhodování u úřadů druhé stolice.
Než budou zřízeny úřady okresní a župní dle zák. ze dne 27. února 1920, č. 126 Sb. z. a n., jest třeba kompetenčních ustanovení přechodných.
V zemích českých nebude spořádání takové činiti obtíží; příslušnost úřadů okresních zůstane zatím u okresní správy politické; příslušnost úřadů župních u politické správy zemské, a to i pokud jde o řízení rozhodovací i pokud jde o řízení správní.
Na Slovensku nastane značné zjednodušení příslušnosti už tím, že zejména pro distribuční příslušnost správních výborů nebude důvodů. Věci zajisté úplně vyhoví, přenese-li se řízení správní na orgány v osnově uvedené.
Zákon má nabýti účinnosti ve dvou lhůtách; k prvnímu červenci 1922 na Slovensku, v Podkarpatské Rusi a ve Slezsku, kde neudržitelné poměry volají po bezodkladné nápravě, v ostatním území republiky. dne 1. ledna 1923.
Pro reorganisaci služby zdravotní v území prve uvedeném jest stanovena poměrně krátká lhůta 6 měsíců.
O zásadním dosahu § 29 bylo již dříve mluveno.
Vláda projevuje přání; aby tento její návrh zákona byl v obou sněmovnách Národního shromáždění přikázán k podání zprávy výboru zdravotnímu a výboru rozpočtovému.
V Praze dne 2. června 1922.
Předseda vlády:
Dr. Ed. Beneš, v. r.
|
Ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy: |
|
|
MUDr. Boh. Vrbenský, v. r. |