Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

o životu nebezpečné nedbalosti, kterou zavinila frývaldovská posádka při cvičení s ručními granáty.

Policejní správa města Frývaldova podala dne 27. února 1922 pod č. 270 tuto zprávu:

Dne 26. února 1922 kolem ¹/₂3 hodiny odpoledne bylo oznámeno městské policejní správě, že na zdejším cvičišti v Dittrichsteinu byl 11tiletý chlapec Korzer, syn manželů Heřmana a Žofie Korzerových, bytem v Dittrichsteinu č. 29 těžce zraněn na pravém a levém lýtku. Policejní závodčí Vilém Breidel se odebral na základě tohoto oznámení ihned na místo činu a nalezl tam zraněného chlapce v přítomnosti rodičů a jiných osob, s roztříštěným pravým lýtkem, ležícího na luční parcele čís. 92 Žofie Grögerové z Buchelsdorfu, která jest nejblíže cvičišti. Na podnět policejního závodčího byl Korzer ihned převezen do zdejší nemocnice, kde městský lékař dr. František Weidlich uznal Korzerovo zraněni za těžké a kde mu bylo odňato lýtko pravé nohy.

Šetřeni, jež ihned konal policejní závodčí Vilém Breidel o uvedeném úrazu, poskytla tento výsledek:

7. hraničářský prapor, jej jest zde posádkou, zřídil na cvičišti místo, kde se vojíni učí vrhati ruční granáty a konal tam taková cvičení minulého týdne až do čtvrtka dne 23. února t. r. Při těchto cvičeních se snad stalo, že byly granáty vrženy také mimo cvičiště na louku Žofie Grögerové a tam nevybuchnuvše zůstaly v zemi vězeti. Školáci 14letý František Hoffmann z č. 18, 13letý Karel Skanda z č. 16, 11letý Gustav Barwig z č. 19 a 13letý Josef Günther z č. 19, všichni v Dittrichsteinu bydlící, odebrali se onoho dne na cvičiště na pobídku Heřmana Korzera, aby tam prý hledali patrony.

Při tomto hledání patron Korzer asi podle vlastního udáni šlápl nohou na trčící v zemi granát, jenž při tom vybuchl. Tato Korzerova výpověď souhlasí také s výpověďmi ostatních hochů. Při komisionelní prohlídce místa činu, která se konala dne 27. t. m. pod vedením štábního a vrchního důstojníka zdejšího praporového velitelství a skládala se mimo ně z dvou četníků, se zjistilo, že granáty skutečně vybuchly blíže cvičiště na parcele č. 92 Žofie Grögerové z Buchelsdorfu, a byl při tom na této parcele nalezen ještě druhý granát.

2 dni po tom, dne 1. března měla táž policejní správa příčinu podati tuto zpráva:

Dne 27. února 1922 kolem poledne se udál druhý úraz na polní cestě vedoucí podél cvičiště do Bieberteichu, 100 kroků od místa, kde byl raněn Korzer (mimo cvičiště).

Tento úraz se přihodil takto:

Dne 27. února t. r. kolem poledne šel 10letý školák Richard Seidel, syn manželů Růženy a Josefa Seidlových z Bieberteichu č. 6 se svým 8letým bratrem Ervínem z Frývaldova ze školy domů do Bieberteichu výše uvedenou cestou.

Když oba chlapci, Richard Seidel jsa na cestě napřed, šli ve vzdálenosti asi 100 kroků od místa, kde se stalo neštěstí a Korzerem, do Bieberteichu, vybuchla jakási třaskavina a zranila Richarda Seidla na hlavě, na nohou a na rukou. 8letý bratr Ervín odvedl zraněného domů, odkud jej matka ještě téhož dne odeslala do nemocnice.

Městský lékař pan dr. František Weidlich uznal Seidlovo zranění za těžké.

Heřman Korzer, jemuž byla odňata noha, mezitím zemřel.

Obě policejní zprávy jsou dosti výmluvné.

Podepsaní táží se tedy pana ministra národní obrany:

1. Jest pan ministr ochoten pohnati k nejpřísnější odpovědnosti ony vojenské osoby, které svojí nedbalostí zavinily vylíčené nešťastné případy, tak velice politováníhodné?

2. Jest ochoten oznámiti sněmovně, co učinil s vinníky a co nařídil, aby napříště zabránil podobným neštěstím?

3. Jest ochoten úplně a zcela nahraditi rodičům neštěstím postižených dítek škodu způsobenou těžkým zraněním, nebo smrtí jejich dětí, pokud to vůbec je možno?

V Praze dne 28. března 1922.

Dr. Brunar, Mark, dr. Baeran, Bobek, J. Mayer, Zierhut, Wenzel, Schälzky, Schubert, Kaiser, Kostka, Böhr, dr. E. Feyerfeil, dr. Radda, dr. Schollich, Pittinger, Scharnagl, dr. Lehnert, Kraus, dr. Lodgman, dr. Medinger, Matzner, inž. Kallina, Böllmann.

XXIII./3610 (překlad).

Interpelace

poslance dra E. Schollicha a druhů

ministrovi vnitra

o postupu správce okr. pol. správy Ščavy v Novém Jičíně.

Zvláště ostrý postup nového správce okr. pol. správy Ščavy v Novém Jičíně proti všemu německému byl již podnětem k interpelaci tisk 3295. Mezitím měl pan správce okr. polit. správy příležitost se přesvědčiti, že jeho šovinistický postup jest zcela nemístný a jest spolu příčinou, že německé obyvatelstvo Kravařska nemůže se uklidniti. Stálým popichováním ve formě nevhodných výnosů stále se znovu - přilévá oleje do ohně. Příkladem jest tento výnos:

"Okresní politická správa v Novém Jičíně.

Předsedovi mužského zpěváckého spolku

Při pohřbu, jenž se konal dne 7. března t. r. bylo zjištěno, že spolek vytáhl sborem, při čemž byl napřed nesen spolkový prapor, a nebylo to před tím zdejšímu úřadu oznámeno. Ačkoliv váš spolek podle stanov schválených zemskou politickou správou výnosem ze dne 26. října 1894, č. 37.546 jest oprávněn nositi spolkový prapor, podléhá přece se zřetelem na jeho veřejné užíváni nařízením, které má právo vydati okresní politická správa v zájmu veřejného klidu a pořádku, tím spíše, že zároveň bylo pozorováno, že na praporu kromě praporových stuh povolených stanovami byly připevněny ještě jiné nepovolené stuhy a že praporečník byl oděn oblekem podobným obleku buršáckému, k čemuž podle stanov vůbec není oprávněn.

Tento způsob jednání se vytýká co nejdůrazněji předsedovi spolku s poznámkou, že napříště při každém veřejném pochodu se spolkovým praporem nutno si vždy včas vyžádati svolení zdejšího úřadu a že spolek musí se říditi schválenými stanovami, jinak bude pan předseda spolku pohnán k odpovídáni a kromě toho musilo by se navrhnouti rozpuštění spolku.

Proti tomuto rozhodnutí může se do 14 dnů od dodání podati u okresní pol. správy v Novém Jičíně odvolání k zemské správě polit. v Brně.

Jest již nesprávné, že zpěvácký spolek potřebuje ke sborové účasti na pohřbu člena úředního povoleni, poněvadž v takovém případě jde o lidový průvod. Byla to již ve starém Rakousku všeobecně uznaná prakse, která zřejmě vycházela se stanoviska, že správce okr. pol. správy má na starosti důležitější věci, než dávati pozor na to, zdali se nějaký spolek účastni pohřben se spolkovým praporem či nikoliv. Celý případ nestál ani za řeč a hrozba, že spolek bude rozpuštěn, v této souvislosti jest úplně neodůvodněná. Každým způsobem byl by to vzorný příklad, zvláště v cizině výtečně působící, pro svobodu a demokracii v tomto státě kdyby někdo chtěl pro takovou nepatrnou příčinu rozpustiti starý zpěvácký spolek, jenž s politikou nemá vůbec co dělati a pouze pěstuje zpěv.

Avšak pan správce okr. pol. správy překročuje úplně svoji pravomoc, jestliže vytýká praporové stuhy připevněné na praporu, které prý nejsou povoleny a oblek praporečníkův..liž po léta bylo zvykám, že při velkých pěveckých slavnostech jubilejnímu spolku ostatní zpěvácké spolky věnovaly praporové stuhy, které se připevňovaly na prapor. Tyto stuhy jsou rozličných barev a mnohdy také v barvách černo-červeno-zlaté. Ale i tyto barvy nebyly podle dotazu podepsaného podaného ministru vnitra, v Československé republice dosud zakázány u německé obyvatelstvo nedalo by si také klidně líbiti takový zákaz svých starých národních barev, zvláště že tyto barvy se již dříve nosily, než existovala Československá republika. Nesení těchto barev nemůže zajisté ohroziti veřejného klidu a pořádku, poněvadž by to přece v opačném případě musilo býti u Němců při barvách bílo-červeno-modré. Pan správce okr. pel. správy Ščava nemá tedy práva, i když je sebe šoviničtější Čech zakazovati zpěváckému spolku nesení rozličných praporových stuh.

Také do obleku praporečníka pánu správci okr. pel. správy Ščavovi vůbec nic není a jest to znovu úplně neodůvodněné zasahování do cizích práv a nemístné oslabování, jestliže jej vytýká.

Tento oblek se skládá odedávna z bílých spodků, z černého sametového kabátu, vysokých bot, klobouku s peřím a šerpy. I to zajisté nemůže býti v demokratické republice kamenem úrazu, neboť tento oblek zajisté není s to, aby přivedl stát v nebezpečenství.

Podle toho jeví se postup pana správce okr. pel. správy nemístným, přehmatem, jenž má svůj důvod jen v jeho nezměrné nenávisti proti všemu německému.

Podepsaní se tedy táží pana ministra vnitra:

1. Jste ochoten zakázán panu správci okresní politické správy Ščavovi tento jeho neodůvodněný a nemírný postup a poučiti jej, že se má přesně držeti zákona?

2. Jste konečně ochoten, tohoto pro novojičínský okres úplně schopného správce okresní politické správy, který svůj úřad vykonává jen ve prospěch českého národa, přeložiti a nahraditi jej jiným správcem okresní politické správy, jenž má nutné taktní chování v národních věcech?

V Praze dne 5 dubna 1922.

Dr. Schollich, inž. Kallina, dr. Keibl, dr. Brunar, Kraus, Schälzky, J. Fischer, Mark, dr. Baeran, Röttel, Kostka, Schubert, Patzel, dr. E. Feierfeil, Bobek, dr. Kafka, Simm, inž. Jung, dr. Hanreich, Knirsch, J. Mayer, dr. W. Feierfeil, Böhr, dr. Radda, Matzner, dr. Lehnert.

XXIV./3610.

Interpelaci

poslance Bubníka a soudruhů

ministru vnitra

o konfiskacích časopisu "Rudé Právo".

Soustavné pronásledování komunistického deníku "Rudé Právo" neustává. Konfiskuji se i holá fakta.

V čísle 130 "Rudého Práva" ze dne 7. června 1922 zabavena byla v úvodním článku tato určitá fakta:

"Režim krvavého násilnictví.

Nemine týdne, aby ze Slovenska a Podkarpatské Rusi nedošly doklady, že politickou methodou stalo se v Československu nejsurovější násilí a že Masarykův humanism je pouhým cárem, za nímž skrývá se násilnický režim. Obyvatelstvo Slovenska a Podkarpatské Rusi potvrzuje při každé příležitosti, že československý režim je krutější, než onen pověstný režim beťárský, jemuž do svého "osvobozeni" podléhalo a který stejně byl přikryt zevním cárem "svobody a ústavnosti". Změnilo-li se něco na osudu tamějšího obyvatelstva, pak jenom to, že za "humanistického" a "demokratického" režimu československého jest mu připravována krvavá lázeň mnohem častěji, než za režimu beťárského.

V nedělním čísle referovali jsme o surovém řádění, policie v Užhorodě. Ku stejným násilnostem proti pracujícímu lidu došlo v týž den v Munkačevu. Tam přímo zvířecky byla ztýrána a zbita ovdovělá matka tří děti, Ivančiková, dělníku Hapagovi vykroucena byla policií ruka, dělnici Gotliebové rozbita kolbou hlava a řada lidí jinak potlučena. V Berehově obléháno bylo obyvatelstvo od rána pěchotou, dragouny f oddílem strojních pušek. Sotvaže byl na náměstí zahájen tábor, podnikli dragouni na dělnictvo útok, při němž ztýráno a zraněno bylo veliké množství dělníků a dálnic.

Další případ ještě surovějšího násilnictví a krveprolití oznamuje se nám z Hrušova (župa marmarošská). Tam 31. května přepadli četnici na rozkaz služného dra Štulce z Bočkova shromážděné ženy a děti a bodákovým útokem způsobili strašné krveprolití. 13 osob je bodáky četníků zraněnu a z nich čtyři zápasí se smrtí! Oč zde šlo?"

Dále bylo konfiskováno v témže článku:

"A tu hlavní slúžný dr. Štulc postavil se s revolverem v čelo četníků a velel: "Hurá, k útoku bodáků!" Útok do houfu bezbranných žen a dětí byl proveden a účinky jeho jsou hrozné: Tři ženy s probodnutými životy válely se v kalužích krve, jeden invalida s probodnutým bokem, devět dalších je pobodáno lehčeji a řada žen potlučena kolbami. Četníci honili uděšené ženy a děti po vsi a tloukli hlava nehlava. Zbili i 12leté děvče, které pralo u potoka prádlo. Vnikli do jizby rodičky, která v horečce a bolestech se svíjela, a bodali do postele. Na rozkaz hlavního slúžného bylo zakázáno okolním lékařům ošetřiti a léčiti okolní raněné.

Takové zprávy docházejí z Podkarpatské Rusi. Proti lidu používá se nejsurovějšího násilí, na jeho stížnosti odpovídá se bajonety a pendreky, jeho volání po spravedlnosti utápí se v krvi. Na Slovensku není tomu o nic lépe. A v Čechách a na Moravě provádí se násilí to rafinovaněji, ale stejně bezohledně. Chudý člověk se zde práva nedovolá. Všude rozhodují peníze, kapitalisté jsou pány situace, lid je bídačen, otročen a kdyby se vzepřel tomuto nelidskému zacházení trochu rozhodněji, neváhali by ani zde, utápěti jeho odpor v krvi. Zapomínají však, že každé násilí, jehož účelem je zadržeti starý, nemožný a nelidský řád, nutně a rychle se zhroutí, jako zhroutily se násilnické režimy daleko pevnější a zakotvenější. Čím větší násilí starého režimu, tím tvrdší odplata násilníkům při jeho zhroucení."

Dále bylo konfiskováno v témže čísle ve článku:

"Velký tábor komunistický proti militarismu v Motole"

tato stať:

"A nejsmutnější kapitolou zůstane, že jim po bok postavilo se i vedení československých legií, které vedle Wrangela, Kolčaka a Denikina postavilo se v řady nepřátel ruské revoluce, opojivši se s nejhoršími jejími vrahy. Nastává dnes veřejná diskuse o této nepěkné kapitole našeho zahraničního odboje a vyjasnění i odsouzení tohoto činu, jenž pro vždy zůstane skvrnou naší revoluce..."

Jsou tyto případy vládě Československé republiky známy? Co míní vláda učiniti, aby tato persekuční, konfiskační prakse byla ihned zastavena?

V Praze dne 7. června 1922.

Bubník, Tausik, dr. Šmeral, Houser, Toužil, Teska, Skalák, Darula, Kunst, Krejčí, Mikulíček, Koutný, Malá, Kučera, Burian, Svetik, Merta, Haken, Blažek, Warmbrunn, Nagy, Skaunicová, Rouček.

XXV./3610.

Interpellácia

poslanca Antóna Hancku a spol.

vláde

v záležitosti úpravy penzie slovenských hladom umierajúcich penzistov učiteľov.

Vysoká Vládo! Všetci páni Ministri!

Celý kultúrny svet úžasom pozoruje triznenie slovenských staropenzistov učiteľov a tú ľahostajnosť, ktorou sa v oči ním vláda Českosl. republiky zachováva. Títo martiri slovenského národa ešte aj v štvrtom roku jestvovania republiky marne volajú o pomoc, nie sú vyslyšaní. Každá vrstva národa už ako tak je zaopatrená, len pre týchto ubožiakov niet uznania a milosrdenstva. Živoriť musia ešte aj dnes z mesačných 50-70-100-150 korún, z penzijných to požitkov ešte maďarskou vládou ustálených. Na nesčíselné ich zúfalé prosby, pláč a kvílenie, na rôzné intervencie, interpellácie poslancov vláda dosial nereagovala. Ubožiaci títo rad-radom hladom musia umierať a vláda nepomáha. Je toto kultúrnou hanbou Českosl. republiky pred celým kultúrnym svetom, ale hneď aj jasným dôkazom toho, že tomuto hroznému osudu sú v Československej republike výlučne Slováci-staropenzisti učitelia vystavení.

Preto pýtame sa vysokej vlády, je-li náklonná slovenským staropenzistom učiteľom bezodkladne a v tej miere pomôcť, ako je pomôžené staropenzistom učiteľom v Čechách, na Morave a vo Sliezsku?

V Prahe 9. júna 1922.

A. Hancko, Hlinka, dr. Gažík, dr. Kubiš, Bobok, Tománek, dr. Buday, Vrabec, dr. Juriga, dr. Labay, Tomik, Onderčo, Najman, Anděl, Horák, Mlčoch, Pastyřík, Vávra, dr. W. Feierfeil, dr. Petersilka, dr. Luschka.

Původní znění ad II./3610.

Interpellation

des Abg. Dr. Emmerich Radda und Genossen

an die Minister des Innern und der Finanzen

betreffend einen ungesetzlichen Vorgang bei der Ausstellung von Reisepässen.

Das Gesetz vom 16. März 1921, Slg. Nr. 116 bestimmt im § 1, daß die direkten Staatssteuern samt den staatlichen Zuschlägen, den Zuschlägen der Selbstverwaltungskörper und den zu den direkten Steuern eingehobenen Beiträgen in vier gleichen Teilen im vorhinein u. zw. am 1. Jänner, 1. April, 1. Juli und 1. Oktober eines jeden Kalenderjahres fällig sind.

Nach dem klaren Wortlaute dieser Bestimmung kann kein Steuerträger verhalten werden, über die Fälligkeiten hinaus Zahlungen zu leisten.

Bei der Ausstellung von Reisepässen versuchen aber pol. Bezirksverwaltungen Mehrleistungen zu erpressen. So sagt ein Bescheid der pol. Bezirksverwaltung Nikolsburg vom 24. Feber 1922, Zahl 5568 wörtlich:

"Herrn Josef Doležal, Goldarbeitern

Die Steueradministration in Nikolsburg hat die Ausstellung eines Reisepasses für Sie von der Bedingung abhängig gemacht, daß Sie den Nachweis einbringen, daß Sie sämtliche Steuern bis Ende des Jahres 1922 eingezahlt haben..."

folgt die Rechtsbelehrung und faksimilierte Unterschrift des Bezirkshauptmannes.

Bezeichnend ist hiebe!, daß die Ausstellung eines Reisepasses von der Vorentscheidung der Steuerverwaltung abhängig gemacht wird und daß es sich im vorliegenden Falle um einen in Nikolsburg bestens bekannten Gewerbetreibenden handelt, dem man in ungesetzlicher und chikanöser Weise die Möglichkeit nimmt, ausländische Märkte aufzusuchen und bei dem die Gefahr der Steuerflucht gar nicht in Frage kommt.

Wir fragen daher:

1. Ist den Herren Ministern dieses ungesetzliche Vorgehen der pol. Bezirksverwaltung und Steuerverwaltung bekannt?

2. Sind sie geneigt, die Steuerträger vor solchen Ungesetzlichkeiten und Chikanen zu schützen?

3. Sind sie geneigt zn veranlassen, daß Herr Jos. Doležal den ungesetzlich vorenthaltenen Reisepaß bekommt?

Prag, am 23. Mai 1922.

Dr. Em. Radda, Ing. Kallina, Dr. Baeran, Windirsch, Knirsch, Dr. Spina, Kostka, Dr. Hanreich, Heiser, Dr. Medinger, Böhr, Röttel, Scharnagl, Dr. Lehnert, Dr. Brunar, Dr. E. Feyerfeil, Bobek, Dr. Lodgman, J. Mayer, Patzel, Mark, Schubert, Zierhut.

Původní znění ad III./3610.

Interpellation

des Abgeordneten Dr. Rudolf Lodgman und Genossen

an den Ministerpräsidenten

wegen der Verordnung der Regierung der Čechoslovakischen Republik vom 30. März 1922 betreffend die Konskription der vor dem 28. Okt. 1918 entstandenen Rechtsansprüche und Verbindlichkeiten čechoslovakischer Staatsangehöriger gegenüber englischen Staatsangehörigen.

Mit dem Gesetze vom 17, Feber 1922, Nr. 79 wurde die Regierung ermächtigt, eine Konskription der Rechtsansprüche und Verbindlichkeiten čechoslovakischer Staatsbürger gegenüber Ausländern durchzuführen. Das Gesetz spricht aus, daß diese Konskription zum Schutze der čechoslovakischen Gläubiger und Schuldner erfolge und der Motivenbericht der Regierung (Druck Nr. 3387) deutet an, daß die Konskription auch deshalb notwendig sei, weil der bisherige Zustand ein bedeutendes Hindernis für Kreditverhandlungen des Staates bedeute.

Die Gefertigten sind freilich der Ansicht, daß eine Konskription nur dann im Interesse der Gläubiger läge, wenn sie etwa als Retorsionsmaßregel anderen Staaten und deren Angehörigen gegenüber etwa in Betracht käme. Dies ist aber, soweit bekannt, nicht der Fall, insbesonders hatte England bereits die Desequestrierung angeordnet, als es von der čechoslovakischen Regierung veranlaßt wurde, sie wieder aufzuheben und es ist daher eine Irreführung der. Öffentlichkeit, wenn sich das Gesetz auf den angeblichen Schutz der Auslandsgläubiger beruft. Auch macht es nach Allem, was die Öffentlichkeit bisher über diese Dinge erfahren konnte den Eindruck, als ob es sich der Regierung weniger um die Wahrung des Staatsansehens und. Staatskredites, als vielmehr um den Schutz einzelner Privatinteressen gehandelt hätte.

Auf jeden Fall halten die Gefertigten eine Konskription mit der Absicht, die Forderungen der hiesigen Gläubiger gegenüber den Verbindlichkeiten der hiesigen Schuldner zu kompensieren für eine die Privatrechte einzelner Staatsbürger schwer schädigende, die Unantastbarkeit des Privateigentums verletzende und durch nichts zu rechtfertigende Maßnahme. Widerspricht es nicht jeglichem Rechtsempfinden, wenn etwa eine vor dem 28. Okt. 1918 aus dem Titel eines Darlehens oder aus dem Erbrechtstitel oder aus dem Titel der Lieferung einer Ware entstandene Forderung nunmehr einfach für irgend eine, vielleicht aus unlauteren Motiven entstandene Verbindlichkeit durch Kompensation haften soll? Heißt dies nicht das Privatrecht einfach beseitigen? Wenn es wirklich ein Staatsinteresse ist, daß die čechoslovakischen Schuldner ihre Auslandsschulden begleichen können, dann trete eben der Staat, also die Öffentlichkeit in diese Verbindlichkeiten ein, mit welchem Rechte aber sollen sie auf die Schultern einer ganz zufälligen Gruppe von Staatsbürgern gewälzt werden?

Mit Recht hat es das Abgeordnetenhaus bei der Beratung der Regierungsvorlage abgelehnt der Regierung die Ermächtigung zur "Ordnung" der Verbindlichkeiten und Guthaben gegenüber dem Auslands zu erteilen und lediglich die Konskription dieser Rechtstitel bewilligt. Wie notwendig diese Vorsicht gewesen ist, hat sich alsbald gezeigt.

In der Regierungsvorlage Druck 3387 war vorgeschlagen worden, die Konskription bloß auf diejenigen Rechtsforderungen zu beschränken, welche nicht bis zu einem von der Regierung zu bestimmenden Tage erloschen sind: § 2. Das Abgeordnetenhaus hat diese Einschränkung gestrichen (siehe Druck 3413), die Durchführungsverordnung hat aber diesen gestrichenen Satz wortwörtlich aufgenommen und so die Absicht des Gesetzgebers zu vereiteln versucht! Hier liegt also offenkundig ein Verstoß gegen den ausdrücklichen Willen des Gesetzgebers vor, denn dieser hätte ja den Satz der Regierungsvorlage nicht gestrichen, wenn er eben mit der Regierung in diesem Punkte übereingestimmt hätte!

Das Gesetz hatte die Absicht; alle Auslandsguthaben und Schulden zur Konskription zu bringen, also auch diejenigen Guthaben, welche etwa mittlerweile in die Schweiz oder nach Holland verschoben worden sind. Die Durchführungsverordnung hat aber nur die Konskription gegenüber England angeordnet, obzwar gerade diese Schulden und Guthaben längst verzeichnet wurden. Weiter: Das Gesetz spricht ausdrücklich von "Rechtsansprüchen und Verbindlichkeiten gegenüber Personen", von "Gläubiger und Schuldner", also von Personenrechten; die Regierungsverordnung erweitert diese Bestimmung willkürlich im § 4 auf das "Privateigentum", nimmt also etwas auf, was im Gesetze gar nicht enthalten ist, schränkt aber wiederum diesen willkürlich eingeschmuggelten Begriff auf das Privateigentum in England ein, welches nicht schon vor dem Geltungsbeginn der Verordnung bestand: siehe vorhergehender Absatz. Es ist überflüssig zu betonen, daß diese Erweiterung des Gesetzes durch die Regierungsverordnung ungesetzlich und unwirksam ist, aber praktisch ergibt sich nach dem Vorgehen der Regierung Folgendes:

Wenn jemand während des Krieges zum Beispiel aus politischen oder anderen Gründen sich im damaligen Auslande aufgehalten hat, dort auf irgend eine Weise ausländische Valuta ansammeln und entsprechend unterbringen konnte, so ist er von der Verpflichtung zur Konskription und nach der Absicht der Regierung also auch offenbar von der Kompensationsverpflichtung befreit und bleibt im ungestörten Genasse seines Eigentums, zumal, wenn er es verstanden hat, dieses etwa in der Schweiz oder in Holland unterzubringen. Der Gläubiger aber, welcher diese Möglichkeit nicht hatte und noch heute auf die Erfüllung seiner Forderungen wartet, fällt unter das Fallbeil des Gesetzes und der Verordnung!

Es ist dringend notwendig, daß die Regierung diese höchst eigentümliche Angelegenheit aufkläre und wir fragen daher den Herrn Ministerpräsidenten:

1. Wie vermag er die Verordnung mit dem Gesetze in Einklang zu bringen?

2. Warum bezieht sich die Durchführungsverordnung nur auf England und nicht auch auf die anderen Staaten?

3. Ist es richtig, daß die englische Regierung nach der Verlautbarung des Gesetzes vom 17. Feber 1922, Nr. 79 die Desequestrierung in England wieder aufgenommen, nach Erscheinen der Regierungsverordnung vom 30. März 1922 aber wiederum eingestellt hat? Sind der Regierung die Beweggründe für dieses Vorgehen bekannt und gedenkt sie sie dem Abgeordnetenhause mitzuteilen?

Prag, am 23. Mai 1922.

Dr. Lodgman, Knirsch, Dr. Brunar, Ing. Kallina, Zierhut, Dr. Radda, Dr. E. Feyerfeil, Dr. Baeran, Windirsch, Schubert, Dr. Spina, Böhr, Pittinger, Röttel, Dr. Haureich, Scharnagl, Kostka, Böllmann, Bobek, Patzel, d. Mayer, Kaiser.

Původní znění ad IV./3610.

Interpellation

des Abgeord. Dr. Schollich und Genossen

an den Minister für Schulwesen und Volkskultur

betreffend die Errichtung einer čechischen Schule in der Gemeinde Bistritz, Schlesien.

Der Kampf gegen das anderssprachige Schulwesen treibt besonders auch in Ostschlesien, das bis heute keine gewählten Vertreter weder im Abgeordnetenhause noch in einer anderen autonomen Körperschaft hat, die üppigsten Blüten. Es vergeht nicht eine Woche, wo nicht in dieser oder jener Gemeinde eine čechische Schule errichtet wird, trotzdem diese Gemeinden kein einziges čechisches Kind aufweisen. Die čechischen Schulen werden mit polnischen Kindern beschickt, deren Eltern vom Staate in irgend einer Weise abhängig sind und denen man, wenn sie nicht willig sind, mit Entlassung aus dem Dienste oder Versetzung droht.

Im April hat sich ein solcher Fall auch in der Gemeinde Bistritz, Bez. Teschen ereignet. Trotzdem die dortige polnische Schule überfüllt ist und selbst dringend Lokalitäten benötigt, da 3 Klassen Halbtagsunterricht haben, hat die Bezirkshauptmannschaft angeordnet, daß 2 Schulräume der čechischen Minderheitsschule abgetreten werden müssen, obwohl sich der Ortsschulrat und die Verwaltungskommission schärfstens dagegen ausgesprochen haben. Dazu wird bemerkt, daß es in der Gemeinde Bistritz kein einziges čechisches Kind gibt. Der § 134 unserer Verfassung aber verbietet jede gewaltsame Entnationalisierung und stellt sie unter Strafverfolgung.

Die Gefertigten fragen daher den Herrn Minister:

1. Sind Sie bereit die seit der Einverleibung Ostschlesiens in diesem Gebiete errichteten čechischen Schulen bekanntzugeben mit der Anzahl der diese Schulen besuchenden čechischen Kindern?

2. Sind Sie bereit, die gesetzlichen Voraussetzungen, die zur Errichtung einer čechischen schule in Bistritz geführt haben, bekanntzugeben und die erfolgte Beschlagnahme der Räume in der polnischen Schule aufzuheben, da diese für den eigenen Betrieb dringend gebraucht werden?

Prag, am 3. Mai 1922.

Dr. Schollich, Matzner, Dr. Baeran, Dr. Medinger, Dr. Keibl, Dr. E. Feyerfeil, Windirsch, Zierhut, Schälzky, Křepek, J. Mayer, Dr. Radda, Dr. Brunar, Ing. Kallina, Dr. W. Feierfeil, Schubert, Bobek, Knirsch, Mark, Dr. Spina, Dr. Hanreich.

Původní znění ad V./3610.

Interpellation

des Abgeordneten Dr. Ernst Schollich und Genossen

an die Gesamtregierung

betreffend das leichtfertige Vorgehen politischer. Bezirksverwaltungen.

In der Nacht vom 19. auf den 20. Oktober 1921 wurden in der Schulleiterwohnung in Pohl, Bezirk Mähr. Weißkirchen einige. Fensterscheiben eingeschlagen, ohne daß es möglich gewesen wäre, die Täter festzustellen. Zur Vorgeschichte dieser Tat gehört, daß der Schulleiter dieser deutschen Gemeinde Leskovjan, der seit mehr als 20 Jahren die deutsche Schule leitete, nach dem Umsturze auf die čechische Seite übergegangen war. Auch wurde ihm mit Recht von der deutschen Bevölkerung zum Vorwurf gemacht, laß er die Gründung einer čechischen Schule im Orte betrieb. Da am Tage nach der Tat die Pohler Rekruten einrückten, beschuldigte der Schulleiter diese der Täterschaft. Auf seine Angabe wurde die Anklage gegen 10 Burschen aufgebaut. In dem beim Kreisgerichte in Neutitschein durchgeführten Strafprozesse wurden die Beschuldigten in Ermangelung von Beweisen freigesprochen, weil das Gericht trotz der Angabe des Schulleiters, daß er in der kritischen Nacht, obzwar im Bette liegend, die Täter nach den Stimmen erkannt habe, dieser Aussage keinen Glauben schenken konnte.

Die Angaben einer, Privatperson, mögen dieselben auch noch so unglaublich sein, genügen heutigen Tages, um gegen Bürger dieses Staates eine Anklage wegen Verbrechens zu erheben. Die Strafgerichtsbarkeit wird nicht mehr unbeeinflußt ausgeübt, sondern es werden die Staatsanwaltschaften über Betreiben der Národní Výbory und anderer unverantwortlichen Stellen in Bewegung gesetzt. Auch die Bezirkshauptmannschaft in Mähr. Weißkirchen unter der Leitung des bekannten Ščava griff die Sache auf; sie vervielfältigte sind Tatbeschreibung und sendete dieselbe an die Ministerien und an die Truppenkörper, zu denen die Pohlner Rekruten eingerückt waren. In der gleichen Weise wurde der militärische Referent in Tätigkeit gesetzt.

Das unglaubwürdigste an der Sache ist aber, daß der Verwalter der polit. Bezirksverwaltung Ščava seine Tatbeschreibung mit der Aufforderung versah, gegen, die betreffenden Rekruten schärfstens vorzugehen. Da sei doch die Frage gestattet, ob es zum Wirkungskreis eines Verwalters der pol. Bezirksverwaltung gehört, in den Pflichtenkreis der Justiz einzugreifen? Aus den Akten geht weiters hervor, daß von leiten eines angeblich beteiligten Ministeriums wiederholt Anfragen an das hiesige Strafgericht gerichtet wurden, wie weit die Angelegenheit stehe und warum der Prozeß noch nicht zu Ende, gediehen sei.

Auch ein zweiter Strafprozeß ist beachtenswert. Gegen acht deutsche Bauern in Schönau, Bezirk Neutitschein wurde die Anklage erhoben, daß sie am 24. November 1920 gelegentlich der Getreiderequirierung in Senftleben das Vergehen des Auf Laufes dadurch begangen haben, daß sie der Aufforderung des intervenierenden Gendarmeriewachtmeisters auseinander zu gehen, nicht Folge leisten. Nach dem Untersuchungsverfahren sprach der Gerichtshof die Angeklagten mangels an Beweisen frei, bis auf einen, der wegen Einmengung in Amtshandlungen zu einer bedingten Geldstrafe verurteilt wurde.

Dieser Prozeß ist deshalb interessant, weil einige von den vom Strafgerichte freigesprochenen Personen seinerzeit nach den stattgehabten Demonstrationen von der politischen Bezirksverwaltung in Neutitschein auf Grund des Prügelpatentes aus dem Jahre 1554 zu Freiheitsstrafen zu sechs und acht Tagen verurteilt wurden.

Die Gefertigten fragen daher:

1. Wie kann gerechtfertigt werden, daß auf eine bloße Angabe einer Privatperson hin wie im ersten Falle der ganze behördliche Apparat in Tätigkeit gesetzt wird? gönnte man nicht durch Weisungen an die untergeordneten Stellen diese Belästigung der Bevölkerung vermeiden und dadurch eine Unmenge unnützer Arbeit ersparen?

2. Wie kommt es, daß das Strafgericht nach einem äußerst langwierigen und genauen Untersuchungsverfahren zu einem Freispruche der Angeklagten gelangt, während die politische Bezirksverwaltung, ohne viel zu untersuchen, dieselben Angeklagten zu Freiheitsstrafen verurteilen konnte? Sind diese Tatsachen geeignet, in den Staatsbürgern das Bewußtsein von dem Zwecke eines Rechtsstaates zu vertiefen? Wie soll sich die Bevölkerung diesen krassen Widerspruch aufklären? Werden nun die Urteile der politischen Bezirksverwaltung aufgehoben werden?

Prag, am 2. Mai 1922.

Dr. Schollich, Matzner, Dr. Baeran, Dr. Radda, Dr. Brunar, Dr. Medinger, Dr. Keibl, Dr. E. Feyerfeil J. Mayer, Ing. Kallina, Windirsch, Zierhut, Schubert, Knirsch, Dr. Hanreich, Mark, Dr. Spina, Böhr, Kostka, Böllmann, Kaiser.