XXII./3340 (původní znění.)
Odpověď
vlády
na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů,
že ministerstvo školství a národní osvěty odepřelo schváliti IV., VII., VIII. díl čítanky Bernt-Lehmann-Wepsovy pro gymnasia a VII. díl pro reálky (tisk 2945).
Především dovoluji si poznamenati, že interpelace výše uvedená neodpovídá ve všem skutečnosti, neboť v den 9. července 1921, kdy byla interpelace ta podána, bylo rozhodnuto pouze o čítankách pro VII. a VIII. třídu gymnasií a reálných gymnasií. Čítanka pro IV. třídu gymnasií byla ministerstvem školství a národní osvěty zaslána k posouzení teprve 4. srpna a čítanka pro VII. třídu reálek až 16. srpna 1921.
Může se tedy odpověď týkati pouze obou výše uvedených učebnic pro VII. a VIII. třídu gymnasií a reálných gymnasií. V učebnicích těchto byly skutečně na základě úředních posudků, vyžádaných výnosy ministerstva školství ze dne 10. března 1921, č. 22965, a ze dne 12. března 1921, čís. 23906 od recensentů škrtnuty po zralé úvaze některé závadné články, jež možno rozděliti ve tři skupiny:
1. Do první skupiny patří články, ze kterých učí se žák předválečnému nekritickému přeceňování své národnosti (Hoffmann: "Das Lied der Deutschen"), podceňování národností druhých (Bernt: "Warum sich der alte Simon"), a které navádějí přímo k národnostní nevraživosti (Hoffmann "Heimkehr aus Frankreich", Arndt: "Vaterlandslied", Körner: "Aufruf", Gilm: "Die Freiheit ist kein Wetterschlag" a j.).
2. Do druhé skupiny náležejí články velebící vojáctví a xgajíci vůbec tendenci militaristickou. Jsou to články: Freiligrath: "Die Trompete von Vionville", Watzlik: "Einem deutschen Bauerknecht" a j. Důkazem, že autoři úmyslně vyhledávali tendenční bojechtivé články, jest ukázka z románu Frenssenova: "Die Brüder", popisující drasticky námořní bitvu anglo-německou u Skagerraku za světové války. O této ukázce napsal sám německý recensent: "Doch könnte die das Grauen des Kampfes in aufregender Weise wiedergebende Erzählung Frenssens trotz verschiedener Vorzüge durch ein Lesestück aus dem Kreise der Bürgerkunde ersetzt werden."
3. Nepřípustná je dále třetí skupina článků, obsahující ukázky eroticky dvojsmyslné, jako na př. Heineovy verše: "Blamier mich nicht, mein schönes Kind." Ukázky tyto urážejí cit žactva, zvláště tam, kde jest koedukace.
Posléze vypuštěnu byly některé články málo vkusné, jako Hoffmann: "Auf der Bierbank", o kteréžto poslední básni napsal německý recensent "könnte weggelassen werden", oceňuje ji spolu s jinými ukázkami jako "weder recht besonders charakteristisch, noch außerordentlich wertvoll."
Všechny tyto druhy článků nelze jednak z důvodů pedagogických, jednak vzhledem k dnešním poměrům státním do školních knih připustiti, neboť ministerstvo školství a národní osvěty jako nejvyšší školský úřad, musí úzkostlivě dbáti toho, aby do rukou studující mládeže všech národností Československé republiky bez rozdílu dostávaly se učebnice jak formou, tak i obsahem naprosto nezávadné, tak aby opravdu plnily úkol jim vytknutý, t. j. aby přispívaly nejen k rozšiřování vědomosti žactva, nýbrž i k zušlechťování jeho ducha.
Dalšímu požadavku v interpelaci vyslovenému, aby totiž schvalováním učebnic určených pro německé ústavy pověřilo ministerstvo školství a národní osvěty německé odborníky, jest částečně vyhověno tím, že každá německá kniha k aprobaci předložená, jest zaslána k recensi také německému profesoru. Schvalování provádí ovšem ministerstvo školství a národní osvěty samo na základě vlastní úvahy, recense jsou mu pouze vodítkem. Z toho samozřejmě vyplývá, že volba recensentů musí býti úplně přenechána volné úvaze ministerstva a že ministerstvo musí nezbytně trvati na práva, voliti za recensenta jen toho, ke komu má naprostou důvěru.
Připustiti svrchu uvedené učebnice pro vyučování na německých gymnasiích s původními vytýkanými básněmi a povídkami není možno z důvodů výše uvedených.
V Praze dne 29. listopadu 1921.
Předseda vlády:
Dr. E. Beneš v. r.
XXIII./3340 (původní znění).
Odpověď
ministra zemědělství a ministra financí
na interpelaci poslance Scharnagla a druhů,
aby byl snížen poplatek za připouštění státních hřebců (tisk 2461).
Na základě státního rozpočtu pro rok 1921 bylo ministerstvo zemědělství vázáno povinností opatřiti výtěžkem ze skočného obnos 23,000.000 Kč.
Tento příjem byl by vyžadoval zvýšení skočného na 350 Kč, 300 a 250 Kč. S touto výší skočného bylo možno počítati v první polovici loňského roku, kdy ceny koní byly velmi vysoké.
Tento předpoklad změnil se však již koncem loňského roku, kdy počaly ceny koní klesati a proto také ministerstvo zemědělství stanovilo skočné pro rok 1921 daleko nižší a sice výnosem ze dne 19. prosince 1920, čís. 49.725/III. na 300, 250 a 200 leč dle kvality hřebce.
Výnos tento nezůstal však dlouho v platnosti, neboť ministerstvo zemědělství v důsledku dalšího poklesu cen koní stanovilo výnosem ze dne 17. února nové skočné a sice 210 a 170 Kč.
Poněvadž však připouštěcí období v některých obvodech začíná již prvním únorem stalo se, že bylo původní skočné skutečně vybráno. Ale ve všech těchto případech byl rozdíl mezi původním a sníženým skočným majitelům klisen nejednoduché potvrzení vrácen.
Při tom poskytovalo ministerstvo zemědělství majitelům klisen v plemenných knihách zapsaným slevy a sice 50 resp. 30 Kč, dle toho jakým hřebcem byly zapuštěny. V těchto případech platili tedy chovatelé 160 resp. 140 Kč.
Pro stanice soukromé stanovena byla jednotlivá taxa 210 korun, z toho však připadlo držiteli hřebce 130 Kč a státní pokladně toliko 80 Kč a to jen v těch případech, kde se nejednalo o klisnu v plemenné knize zapsanou, neboť těm byla povolena,jednotná sleva 40 K, takže do státní pokladny přišlo pouze 40 Kč.
Spočívají tedy údaje interpelace na zřejmém omylu.
Ministerstvo zemědělství vyšlo, jak z uvedených dat vidno, chovatelům všemožně vstříc tím, že skočné regulovalo přiměřeně k cenám koní i ku jakosti pěstěného materiálu, a bude se také pro příští připouštěcí periodu snažiti, aby výši skočného uvedlo v soulad s dnešními pokleslými cenami koní a s režijními náklady na udržování státních hřebčinců.
Pokud se týká dovozu chovných klisen a hřebců chovatelskými organisacemi jest ministerstvo zemědělství ochotno dovoz čistokrevných klisen umožniti potud, pokud dovážený materiál odpovídá chovatelskému plánu dotyčného obvodu.
O dovoz čistokrevných rasových hřebců stará se ministerstvo zemědělství přímo a snaží se, pokud to finanční prostředky dovolují, aby brzo vyplnilo mezery způsobené za války v křehčím materiálu.
V Praze dne 21. prosince 1921.
Ministr financí:
Aug. Novák, v. r.
Ministr zemědělství:
F. Staněk, v. r.
XXIV./3340 (původní znění).
Odpověď
ministra vnitra a ministra financí
na interpelaci post. dra W. Lehnerta a druhů
o zbytečném chikanování cestujících při přechodu přes hranice (tisk 2884).
Podle výsledku konaného šetření děje se prohlídka cestujících na hranicích sice přesně dle předpisů, ale vždy s náležitou šetrností, aby nebylo důvodů ku stížnostem; to týká se zejména též celního úřadu ve Vřetenném Mlýně, na němž se interpelace zvláště zmiňuje.
Při pasové kontrole turistů navštěvujících naše pohraniční území, postupují pasové orgány přesně dle platného předpisu, dále něhož jest turistům v malém pohraničním pásmu dovolen přechod přes hranice na pouhý průkaz o příslušnosti k turistickému spolku a průkaz o identitě.
Ministerstvo vnitra nevydalo žádného zvláštního nařízení, jež má stanoviti přísná ustanovení pro přechod přes hranice a ani na ně nepomýšlí.
V poslední době vydalo ministerstvo financí nařízení celním úřadům, aby prováděly přísně revisi cestujících z Německa a Rakouska vzhledem k tomu, že obecenstvo hledíc využitkovati nynějšího poklesu valuty v sousedních státech podniká cestu do ciziny výhradně za tím účelem, aby tam výhodně nakoupilo šatstvo, prádlo a podobné zboží a dopravilo je podloudné do Č. S. R., čímž se zkracuje nejen celní správa o značný příjem cla, nýbrž jsou i citelně poškozováni živnostníci, obchodníci a dělníci, kteří se přirozeně ohražují.
V tomto ohledu není ještě nynější doba vhodnou, aby zavedena byla mírnější praxe.
V Praze dne 16. prosince 1921.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
Ministr financí:
Aug. Novák, v. r.
XXV./3340 (původní znění).
Odpověď
ministra školství a národní osvěty
na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů
o přehmatech předsedy okresního školního výboru, pokud se týče okresní školní rady v Mor. Ostravě (tisk 2393).
Jak i sama interpelace doznává, učinil předseda okresní školní rady opatření, jímž se vylučují české dítky z německých škol v Místku v době, kdy o stížnosti v této příčině do rozhodnutí předsedy okresní školní rady podané bylo předsedou zemské školní rady již rozhodnuto.
Vzhledem k tomu a k předpisu § 40, zákona ze dne 27. listopadu 1905, z. z. č. 4 z roku 1906, z něhož plyne, že stížnosti podané do rozhodnutí zemské školní rady nemají účinku odkládacího, nelze z tohoto stanoviska. proti jednání předsedy okresního školního výboru ničeho namítati.
Rozhodnutím předsedy zemské školní rady bylo opatření předsedy okresního školního výboru potvrzeno a to na základě výsledku konaného šetření, při čemž bylo by výslovně uvésti, že i místní školní rada pro německé školy v Místku uznala nespornou českou národnost 41 vyloučených dítek.
Že by předseda okresní školní rady rodičům vyloučených dětí přímo ukládal, aby své děti posílali do české školy, nemá ve spisech opory i lze názor ten vysvětliti tím způsobem, že nesmějí-li děti navštěvovati německé školy veřejné a nechtějí-li rodiče učiniti dle zákonů přípustná opatření, jímž by dítky byly zproštěny povinnosti navštěvovati školy veřejné, pak ovšem by nezbývalo, než aby děti ty navštěvovaly veřejnou školu v obci, ovšem tu, z níž nebyly vyloučeny.
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, nelze opatření předsedy okresní školní rady, jímž dítky prostřednictvím okresní správy politické cestou politické exekuce byly odstraněny z německých škol, nazvati protizákonným, poněvadž opatření toto opíralo se o výrok předsedy zemské školní rady, na který byla sice podána stížnost, avšak nebylo tím docíleno účinku odkládacího.
V Praze dne 21. prosince 1921.
Ministr školství a národní osvěty:
Dr. Šrobár v. r.
XXVI./3340 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci poslanců dra Hanreicha, dra Lehnerta a druhů,
že liberecké železniční úřady užívají jednojazyčných českých podacích lístků (tisk 2720).
Na tuto interpelaci dovoluji si odpověděti jak následuje:
Dopravní úřad v Liberci vydával po nějakou dobu jednojazyčné podací listy, jelikož tiskárny nedodaly zavčas tiskopisy českoněmecké, a byly jmenovanému úřadu pro naprostý nedostatek českoněmeckých zaslány tiskopisy české.
Nedostatek tento byl koncem dubna odstraněn, takže od 1. května 1921 byly v Liberci vydávány příslušné podací listy oboujazyčné.
V Praze dne 21. prosince 1921.
Ministr železnic:
V z. Dr. Dolanský, v. r.
XXVII./3340 (původní znění).
Odpoveď
ministra s plnou mocou pre správu Slovenska
na interpelláciu poslancov dra Ludvika Kúrmendy-Ékesa a súdruhov
v záležitosti systematického zakazovania Pudových shromáždení strany kresťansko-sociálnej niektorými hlavnými slúžnými (tisk 2657).
Šetrením nebolo možno zistil ani jediný prípad v župa Šaryšskej alebo v košickom okrese župy Abauj-turňanskej, kde by príslušné politické vrchnosti odchýlily sa od platných nariadení o spolčovacom právo.
V župa Šaryšskej žiadna schôdzka kresťanských socialistou oznámená nebola a v dôsledku toho nemohla byť ani zakázaná, len v mesiaci srpni bola oznámená jediná, schôdzka kresťanských socialistou v Prešova, ktorá bola zakázaná ohľadom toho, s oznámenie a poriadanie neodpovedalo platným nariadeniam.
V okrese košickom tiež nestal sa prípad, že by členská schôdza kresťansko-sociálneho spolku bola zakázaná, alebo že by žiadosť o povolenie členskej schôdze kresťansko-sociálnej strany bola zamietnutá.
Tým menej sa dá zistil, že by snaď prislušné politické vrchnosti počínaly si oproti jednej politickej strany iným spôsobom než oproti druhej.
Všetkým podriadeným úradom bola vydaná pod. tun. čís. 8921 adm. V. všeobecná úprava v mesiaci červnu t. r. o tom za akých podmienok možno povolovať schôdzky, bez ohľadu, či sa jedná o schôdzku tej alebo onej strany.
V Bratislave dňa 11. decembra 1921.
Minister s plnou mocou pre správu Slovenska:
Dr. Mičura, v. r.
XXVIII./3340 (původní znění).
Odpověď
předsedy vlády a ministra vnitra
na interpelaci poslance J. Mayera a druhů o zabavování časopisů (tisk 3181/IX.).
Okresní správa politická v Karlových Varech zabavila č. 86 periodického tiskopisu "Deutscher Landbote" ze dne 26. října 1921 na základě §u 300 tr. z. pro části článku "Zwangswirtschaft und kein Ende" v interpelaci otištěné.
Konfiskace tato byla krajským jakožto tiskovým soudem v Chebu k návrhu státního zástupce potvrzena.
Číslo 245 časopisu "Deutsche Landpost" ze dne 1. listopadu 1921 bylo zabaveno pro konečný odstavec článku "Der Kreisparteitag des B. d. L. in Karlsbad" otištěný v interpelaci, v němž spatřována byla skutková podstata § 300 a 305 tr. z. Tato konfiskace byla krajským jakožto tiskovým soudem v České Lípě potvrzena.
V obou uvedených případech jde o rozhodnutí soudní, jež měniti možno jedině pořadem instancí.
Příslušné censurní úřady konaly jen svou úřední povinnost a není příčiny volati je k zodpovědnosti.
V Praze dne 4. ledna 1922.
Předseda vlády:
Dr. E. Beneš, v. r.
Ministr vnitra:
Černý, v. r.
XXIX.3340 (původní znění).
Odpověď
ministra železnic
na interpelaci posl. dra. Rudolfa Lodgmana a druhů,
že ve stanicích československých státních drah v Ústí nad Labem vydávají se při podávání zboží jen české podací lístky (tisk 2660).
Bylo s výhradou další úpravy nařízeno, aby železniční úřady vydávaly
1. ve stanicích pojmenovaných dle obcí, kde není kvalifikované 20 % menšiny jiného jazyka (než českého) pouze účtenky ve všech dílech jednojazyčné,
2. ve stanicích, pojmenovaných dle obcí, kde je vito než 20 % obyvatelstva téhož, avšak jiného než státního jazyka, účtenky jednojazyčné pro obecenstvo, které podá zboží nákladním listem jen česky sepsaným, pro ostatní dopravce pak účtenky s dvojjazyčnými listy určenými pro strany.
Tímto opatřením je zajisté vyhověno také německému obyvatelstvu ve stanicích československých státních drah v Ústí nad Labem. Při rušném výkonu služby zvláště ve velkých stanicích dochází snad tu a tam v tomto směru k nedopatřením, jež ovšem dlužno považovati za výjimky.
V Praze dne 21. prosince 1921.
Ministr železnic:
V z. Dr. Dolanský, v. r.
Překlad ad L/3340.
Antwort
des Finanzministers
auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. H. Brunar und Genossen
in Angelegenheit des Handels mit Salz durch die "Čechoslavia" (Druck 2694).
Schon während des Krieges gab es einen großen Salzmangel, welcher nach dem Umsturze direkt kritisch wurde.
Deshalb kümmerte sich das Finanzministerium gleich vom Anfang an darum, der Bevölkerung die notwendige Salzmenge aus dem Auslands sicherzustellen, weil die Erzeugung des damals einzigen der Republik zugefallenen Salzwerkes in Solnohrad bei Prešov kaum zur Deckung des Bedarfes einiger weniger slovakischer Gaue hinreicht.
Die Verhandlung mit Österreich, Rumänien arid Polen führte nicht zum Ziele, weil diese Staaten einerseits hohe Preise, andererseits Kompensationen verlangten, welche nicht gewährt werden konnten.
Nur Deutschland erklärte seine Bereitwilligkeit zur Lieferung der gesamten notwendigen Salzmenge um einen annehmbaren Preis ohne Kompensationen.
Da der direkte Bezug von Salz durch die Staatsverwaltung bei dem Mangel fachlich gebildeter Kräfte sich nicht empfahl und in der ersten Zeit im Hinblicke auf die nicht geregelten zwischenstaatlichen Verhältnisse auch nicht durchführbar war und andererseits der freie Salzankauf unter den damaligen Geschäfts- und Transportverhältnissen keine Garantie dafür bot, daß eine genügende Salzmenge eingeführt und zu einem angemessenen Preise und gleichmäßig verkauft würde, betraute das Finanzministerium nach einer Beratung mit den Vertretern aller Handels- und Gewerbekammern in der Čechoslovakischen Republik mit der Salzeinfuhr für Böhmen die Čsl. dovozní a obchodní společnost in Prag und für Mähren, Schlesien und Slowakei die exportní a importní společnost "Čechoslavie" in Olmütz.
Die entsprechenden Verträge über die Salzlieferungen wurden unter Mitwirkung des Finanzministeriums abgeschlossen.
Damit das Salz, dessen Einkaufspreis in Deutschland im Laufe der Zeit bedeutend stieg, für die Verbraucher nur in möglichst geringem Maße verteuert werde, ordnete das Finanzministerium im Einvernehmen mit dem Handelsministerium und dem Ministerium für Volksverpflegung an, daß beide Gesellschaften in dem Verkaufspreis außer dem Ankaufspreis, den Transportkosten und den anderen tatsächlichen Auslagen (für Verpackung und dgl.) auf Rechnung der Regie und des Gewinnes 30 h für 100 kg, das ist 30 Kč für 1 Waggon anrechnen dürfen.
Beide Gesellschaften legten dem Finanzministerium eine Kalkulation der Übernahmspreise vor, welche überprüft wurden und es wurden die Preise des frei in die Waggons eingelagerten aus Tetschen, Oderberg, Mittelwalde und Troppau abgefertigten Salzes vom Ministerium bestimmt, wobei sich das Ministerium vorbehielt, daß es die Durchrechnung der Kalkulationen nach den Originalbelegen überprüfe und die allfälligen, aus dem Unterschiede zwischen den Verkaufspreisen und den tatsächlichen Auslagen für den Ankauf und den Transport des Salzes sich ergebenden Leberschüsse nach Erschöpfung der Abberufungen ans dem betreffenden Vertrage gehörig verrechnet und diese Überschüsse der Staatskasse abgeführt werden.
Die Information über die Gewinne der beiden Firmen, welche als märchenhaft und in die Hunderte von Millionen gehend bezeichnet wurden, ist also nicht richtig.
Daß sich die Legionärsbank bemüht hätte, den Salzhandel in die Hand zu bekommen, ist schon deshalb ausgeschlossen, weil sich diese erst im Laufe des heurigen Jahres gebildet hat.
Die Gesamteinfuhr von Salz betrug in den Jahren 1919 und 1920 bei der Prager Gesellschaft 11.703 Waggons, bei der Olmützer Gesellschaft 11.481 Waggons und im Jahre 1921 bis Ende Juli, wo die letzten Lieferungsverträge abliefen; ungefähr 1906 Waggons bei der Prager Gesellschaft und 1651 Waggons bei der Čechoslavia.
Es ist also auch die Behauptung nicht richtig, daß 100.000 Waggons eingeführt worden wären.
Ob die Angabe den Tatsachen entspricht, daß zur Zeit als in Deutschland 100 kg 40 Mark und an den Landesgrenzen nach der angegebenen Berechnun 85 Kč 50 h kosteten, die beiden Firmen für 100 kg 117 Kč 93 h, später sogar 119 Kč 93 h verlangten, konnte ich nicht erheben, da der Zeitpunkt, in dem das geschehen sein soll, nicht derart genau angegeben war, um feststellen zu können, auf Grund welchen Vertrages dieses Salz geliefert wurde.
Welchen bedeutenden Schwankungen der Einkaufspreis des Exportsalzes in Deutschland unterlag, ist daraus ersichtlich, daß im März 1919 10U kg Speisesalz Parität Braunschweig 5,50 M, im September desselben Jahres 8,50 M, im Februar 1920 bereits 30 Nf, im April dieses Jahres sogar 50 M und im Oktober wieder 35 1I gekostet haben.
Daß das deutsche Salz im Laufe der ersten zwei Jahre nach dem Umsturze sich unerwartet verteuerte, daran ist die bedeutende Steigerung nicht nur der Preise des für den Export bestimmten deutschen Salzes, sondern auch der Transportkosten und Auslagen sowohl im Aaslände als auch im Inlands Schuld.
Es war daher notwendig, die Übernahmepreise der Waggonsendungen von Salz in den Grenzstationen mehreremale abzuändern, woraus aber beide Gesellschaften nicht profitieren konnten, da ihre oberwähnte Entlohnung unverändert blieb.
Die Betrauung der beiden Gesellschaften mit der Salzeinfuhr war nur eine vorübergehende Verfügung in Berücksichtigung der außerordentlichen Verhältnisse der Nachkriegszeit und es wurde von derselben bereits im August des heurigen Jahres Abstand genommen, von welchem Zeitpunkte an allen darum ansuchenden Inländern die Einfuhr von ausländischem Salze in jene Gebiete gestattet wird, welche infolge der bisher noch unzureichenden heimischen Erzeugung bis auf weiteres auf den Bezug ausländischen Salzes angewiesen sind.
Endlich bemerke ich, daß die "Čechoslavia" ihre Tätigkeit am 1. Jänner 7919 aufnahm und die Anmeldung für die Bemessung der allgemeinen Erwerbsteuer bereits am 20. Februar 1919 vollzog. Da das Grundkapital weniger als 1 Million Kronen ausmachte, wurde sie für die Zeit vom 1. Jänner bis 31. Dezember 1919 der allgemeinen Erwerbsteuer unterworfen, welche ihr auch bereits bemessen wurde.
Für die Zeit vom 1. Jänner 1920 unterliegt die Gesellschaft der Erwerbsteuer nach dem 11. Hauptstücke des Gesetzes über die Personalsteuern. Die Veranlagung derselben für die Jahre 1930 und 1921 wird von der Steuerverwaltung in Olmütz unter einem durchgeführt.
Daß diese Steuerverwaltung bisher für neue Unternehmungen die Steuer nicht bemessen konnte, geschah nur aus Mangel an Konzeptskräften, da die angeführte Verwaltung zur Bemessung der besonderen Erwerbsteuer im ganzen Sprengel der Olmützer Handelskammer delegiert ist.
Ich beauftrage gleichzeitig diese Steuerverwaltung, die rückständige Bemessung der Erwerbsteuer für die angeführten Jahre mit Beschleunigung durchzuführen, damit dieser Rückstand nicht die Ursache unrichtiger Auslegungen über die Protegierung des Unternehmens bilde.
Prag, am 10. Dezember 1921.
Der Finanzminister:
Aug. Novák, m. d.
Překlad ad II./3340.
Antwort
des Ministers für nationale Verteidigung
auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. Brunar, Matzner und Genossen
wegen der militärischen Besetzung der schlesischen Grenze gegen das Deutsche Reich (Druck 2939).
Die Entsendung von Assistenzabteilungen an die schlesische Grenze gegen das Deutsche Reich zu wurde einerseits durch den Umstand diktiert, daß die damaligen Ereignisse in Oberschlesien eine allfällige Ueberschreitung unserer Grenzen durch, sei es deutsche, sei es polnische bewaffnete Banden; nicht ausschloßen, andererseits durch das Verhalten der einheimischen Bevölkerung, welche aus ihrer unloyalen Gesinnung gegenüber der Čechoslovakischen Republik kein Hehl machte, was nicht nur die offenkundigen Provokationen gegen die Garnison, sondern auch zahlreiche Waffen- und Munitionsfunde bewiesen.
Was die Militäreinquartierung im Gasthause des Emil Müntzner in Niklasdorf anbelangt, waren in diesem Gasthause vom Gemeindevorsteher 2 Züge zugewiesen. Von irgendeiner Störung des Gastgewerbes des Herrn Müntzner konnto keine Rede sein. Die Mannschaft war von 6 bis 11 und von 14 bis 17 Uhr beschäftigt, ihr Verhalten außer Dienst war absolut korrekt und es kam nie zu Beschwerden. Ebenso beruht es nicht auf Wahrheit, daß sie sich in einer Adjustierung im Gasthausgarten herumtrieb, die sich für ein Sonnenbad eignen würde.
Da der im Gasthause des Herrn Müntzner einquartierte Zug sehr exponiert war und in der ganzen Umgebung des Gasthauses für den Leutnant Šeda keine Wohnung gefunden werden konnte, befahl der Kapitän dem Leutnant Soda, er möge in einer Räumlichkeit einziehen, welche durch 2 Tage als Kanzlei gedient hatte, damit er derart in der Nähe des Zuges wohnen könne. Der Kapitän zeigte dies der Gemeindevorstehung an. Leutnant Šeda fand sich im angegebenen Gasthause ein, wo ihm Frau Müntzner mitteilte, daß sie ihm das Zimmer nicht geben könne, da zu ihr Schulkinder über die Ferien gekommen seien. Leutnant Šeda meinte, er käme in einer Stunde, der Raum möge vorbereitet sein. Nach einer Stunde fanden sich in der Räumlichkeit zwei Soldaten ein, welche das Handgepäck des Leutnants Šeda brachten. Inzwischen gab die Wirtin an, daß in der Räumlichkeit ein krankes Dienstmädchen liege, welches auch tatsächlich mit verbundenem Kopfe im Bette lag. Die im Hofe herumgehende Mannschaft hatte es kurz vorher im Hofe gesehen. Leutnant Šeda begab sich nach diesem Vorfalle zum Gemeindevorsteher und beide gingen dann in das Gasthaus des Herrn Müntzner. Der Vorsteher gab nach der Beschwerde der Frau Müntzner dieses Zimmer frei und bequartierte den Leutnant Šeda im Hause des Herrn Buchmann, das sich zwischen dem čechoslowakischen und dem preußischen Zollamte, also an einem sehr exponierten Orte befindet. Infolge der räumlichen Trennung des Leutnants Šeda von der ihm anvertrauten Mannschaft und infolge der Exponiertheit des Ortes der Wohnung des Leutnants Šeda ersuchte der Kapitän als Kommandant der Eskadron neuerlich den Gemeindevorsteher, er möge die Überlassung der erwähnten Räumlichkeit beim Herrn Müntzner anordnen. Der Gemeindevorsteher willfahrte dem Verlangen des Eskadronskommandanten, verständigte den Herrn Müntzner, daß der Raum dem Leutnant Šeda zugewiesen sei. Daraufhin entfernte Herr Müntzner die ganze Wohnungseinrichtung aus dem Zimmer und ließ nur die nackten Wände zurück.
Die Kontroverse zwischen dem Eskadronskommandanten und Frau Müntzner hatte nachstehenden Verlauf:
Der bisher auf der Veranda bequartierte Zug der Eskadron wurde aufgrund der Behauptung der Frau Müntzner und der Kellnerin, daß diese Übersiedlung der Eskadronskommandant angeordnet habe, in den Schupfen und Stall übersiedelt. Der Kapitän erfuhr hievon am nächsten Tage, begab sich in das Gasthaus, um sich selbst von der Situation zu überzeugen. Auf sein Ersuchen fand sich bei ihm der Gastwirt mit seiner Frau und der Kellnerin ein. Der Kapitän verlangte vom Gastwirte Aufklärungen, mit welchem Rechte er die Mannschaft aus der Ubikation übersiedelt habe, welche von der Gemeinde zugewiesen worden war, und mit welchem Rechte er ohne sein Wissen durch lügenhafte Angaben den Unteroffizieren gegenüber behaupten konnte, daß dies alles auf seinen Befehl geschähe. Und weiter mit welchem Rechte der Wirt über die Mannschaft der Eskadron zu disponieren sich erlaube. Auf diese Frage des Eskadronskommandanten hin fuhren beide Weiber ihn an und infolgedessen antwortete der Kapitän, daß er in solchen Angelegenheiten mit Weibern überhaupt nicht verhandle. Herr Müntzner gab an, daß er von der ganzen Angelegenheit nichts wußte, daß alles seine Frau verursacht habe und daß er sofort, als er es bemerkte, gesagt habe: "Na - der Herr Hauptmann wird einen feinen Spektakel machen, wenn er darauf kommt, daß die Mannschaft ausquartiert ist". Der Kapitän sagte noch, daß er es sich für die Zukunft entschieden verbiete, daß seine Mannschaft ohne sein Wissen übersiedelt werde. Frau Müntzner griff in das Gespräch mit folgenden Worten ein: "Das ist eine feine Wirtschaft. Das ist nur hierzulande möglich; pfui!" Der Kapitän antwortete ruhig: "Sie werden Gelegenheit haben, dies vor der Bezirkshauptmannschaft zu wiederholen".
Das Kavallerieregiment nahm alle Übungen unter der Führung seiner Offiziere vor und bei allen Übungen wurden über Befehl der Offiziere jene Felder geschont, auf welchen sich Getreide befand. Daß das Militär jemandem mit Erschießen gedroht habe beruht nicht auf Wahrheit.
Der Kommandant der I. Division des čechoslovakischen Kavallerieregimentes, ein Major, bediente sich der in der Interpellation angegebenen Worte als nach Ankunft der 2. Division in Friedeberg am 27. Juni 1921 der Gendarmeriepostenkommandant meldete, daß vor Ankunft des 14Tilitärs in der Stadt ein antimilitärisches Hetzplakat affichiert worden sei und als Täter einen Bauzeichner angab. Der Gendarmeriekommandant sprach die Meinung aus, daß es gute Wirkung ausüben würde, wenn der Major mit diesem Provokateur selbst sprechen würde. Der Major begab sich mit dem Gendarmen zu dem Provokateur, welcher auf der Gasse wartete, warnte ihn vor allen unüberlegten Handlungen und gebrauchte folgende Worte: "Gegen Leute Ihrer Art werde ich mit schärfsten Mitteln vorgehen, um die nötige Ruhe im Orte aufrecht zu erhalten. Wenn Sie sich rühren, lasse ich Sie auf eigene Verantwortung verhaften und nach Troppau abführen". Nach diesen Worten entfernte sich der Provokateur ohne mit einem einzigen Worte zu erwidern. Das Auftreten des Majors war durch die Gesinnung der Bevölkerung und durch die Auffindung geheimer Waffenlager gerechtfertigt.
Bei der Suche nach Ubikationen mischte sich die Mannschaft nicht in die Amtshandlung ihrer Vorgesetzten mit der Gemeindevorstehung ein, den inkriminierten Ausspruch hat niemand getan. Ebenso hat dem Apotheker in Friedeberg niemand von den Offizieren, Unteroffizieren oder von der Mannschaft mit der Entziehung der Konzession gedroht.
Die Mannschaft war sehr gut diszipliniert und benahm sich gegenüber den wohldurchdachten Herausforderungen der deutschen Jugend mit bewunderungswürdiger Geduld. Im Laufe der Zeit trat zwischen den Soldaten und den Bürgern vollständige Harmonie ein, trotz der anfänglichen Mißverständnisse und trotzdem, seitens der Staatspolizei ein ganzes geheimes Gewehrmagazin entdeckt worden war. Ein Verzeichnis unverläßlicher Personen existierte nicht. Die Übereinstimmung des Militärs mit der Bürgerschaft wurde beim Abmarsche in die Friedensgarnisonen durch freundschaftliche Äußerungen der Einzelnen ganz unerwartet bestätigt. Irgendein unkorrektes Verhalten oder eine Bedrückung der Zivilbevölkerung fand auch nicht statt und gerade wegen der absoluten Objektivität des Militärs wurde bei der Bevölkerung jener Respekt erzielt. Beim Abmarsche der Garnison aller drei Städte bestätigte sie bereitwillig, daß während der ganzen Zeit das Verhalten des Militärs einwandfrei war und daß die Ubikationen in vollständiger Ordnung übergeben wurden.
Prag, am 3. Dezember 1921.
Der Minister für nationale Verteidigung: