Národní shromáždění československé / Poslanecká sněmovna1920 – 1925

XXII./3221 (původní znění).

Odpověď

vlády na interpelaci poslance dra Schollicha a druhů

o přehmatech, jichž se dopustilo obecní zastupitelstvo v Českém Šumburku nad Děsnou vůči učiteli tamější německé školy (tisk 2696).

Budova bývalé německé školy v Českém Šumburku nad Děsnou čp. 321, jež náloží spolku "Deutscher Schulverein" ve Vídni, byla zemskou správou politickou zabrána pro okresní komisi pro péči o mládež v zastupitelském okresu Tannwaldském. Zabrání toto bylo v řádném pořadu instančním rozhodnutím ministerstva veřejných prací ponecháno v platnosti. Okresní správa politická v Jablonci n./N. byla pověřena, aby budovu převzala.

Když učitel Schrom, jenž působil na zmíněné německé škole, byl přesazen, uprázdnil se jeho byt v budově této školy. Do bytu toho nastěhoval se svémocně soukromý učitel Alfred Grossmann, nevyžádav si prve povolení obce podle předpisu §u 2. zákona ze dne 30. října 1919, č. 592 Sb. z. a n. Důsledkem toho zakázala mu obec Šumburk n./D., aby se do bytu nastěhoval a odepřela mu také vydati aprovisační lístky. Byt učitelem Grossmannem obsazený byl na to dne 13. června t. r. zemskou správou politickou rovněž zabrán.

Ještě před zabráním bytu převzal obecní úřad v Šumburku n./D. dne 12. května vyklizení bytu, opomenuv o vyklizení dožádati příslušný soud. Vyklizením pověřil členy obecního zastupitelstva Antonína Nigrina a Eduarda Jablonského. Zmíněni zástupcově obce odebrali se zmíněného dne k budově bývalé německé školy za účasti policejního strážmistra Breuera, Josefa Buďárka, zámečníka v Tannwaldu a občana Jindřicha Petráka, který měl pomáhati při vynášení nábytku. Ježto budova byla uzamčena, byl učitel Grossmann s poukazem na nařízení obce vyzván, aby budovu po dobrém otevřel a se vystěhoval. Grossmann této výzvy neuposlechl.

Mezitím shluklo se asi 20 občanů a občanek německé národnosti, kteří vnikli do dvorku budovy, člena obecního zastupitelstva Jablonského ode dveří násilně odstrčili, strhli mu náprsenku a nákrčník, jež v blátě pošlapali. Německý občan Harant zvedl veliký kámen, jímž chtěl někoho udeřiti, avšak na vyzváni Antonína Nigrina kámen zase odhodil. Zástupcově obce byli přítomným davem ohrožováni. Když dvéře zámečníkem Buďárkem byly otevřeny, vtrhl dav do chodby a srazil k zemi Jindřicha Petráka a další vyklizení bytu znemožnil. Zástupcově obce byli nuceni za stálých vyhrůžek budovu opustiti.

Že by byl radní Jlablonský vytáhl při té příležitosti revolver a chtěl ho použíti, nebylo šetřením prokázáno. Jablonský měl sice u sebe nenabitý revolver, který, jak udává, mu vypadl z kapsy, když jím davem bylo cloumáno. Rovněž nebylo prokázáno, že by ženy byly týrány.

Obecní radě v Šumburku n./D. byl nesprávný postup v této záležitosti přísně vytknut. Okresní správa politická v Jablonci n./N. byla poukázána, aby výsledek šetření sdělila státnímu zastupitelství, aby ve věci zavedlo trestní řízeni.

V Praze dne 16. listopadu 1921.

Předseda vlády:

Dr. E. Beneš v. r.

XXIII./3221.

Odpověď

vlády na interpelaci poslance Rudolfa Berana a soudruhů

o neudržitelné praxi lichevních soudů (tisíc 2809).

Šetřeni, jež vláda ve věci interpelace shora uvedené provedla, mělo tento výsledek:

Ad I. a II. interpelace:

Pokud jde o tyto případy mají páni interpelanti za to, že soud pochybil v tom, že rozhodnuto bylo bez znaleckého posudku a že požadovaná nebo nabídnutá cena 3 Kč za 1 litr mléka byla uznána za zřejmě přemrštěnou, ač někteří z obžalovaných předložili podrobné kalkulace, o nichž nebylo vůbec uvažováno.

Otázka, zda jest povolati znalce k podání posudku, či nikoliv, může býti řešena jedině soudem. Jestliže tedy soud a to soud sestavený i ze soudců laiků, hospodářského života znalých, rozhodl bez znalce v jednotlivých případech, odvolávaje se buď na svou vlastní zkušenost neb na znalecké posudky vydané v podobných případech, jež u soudu byly projednávány, pak nemůže ministerstvo spravedlnosti učiniti nějakého opatření, ježto by tím sahalo do neodvislosti soudcovské, ústavní listinou zaručené. Nezbývá, než aby strana, jež viti se postiženou, použila zákonných opravných prostředků a domáhala se jimi nápravy povoláním znalců.

Pokud interpelace na doklad toho; že zmíněné rozsudky jsou neodůvodněné, uvádí, že okresní soudy v Karlíně, Říčanech a v Berouně uznaly cena 3 Kč za 1 litr mléka za přiměřenou, je sice pravdou, že se tak u těchto soudů stalo, než osvobození výrobců mléka, obžalovaných u těchto soudů jsou odůvodněna zvláštními poměry (tak ohledně soudu v Říčanech zjistil soud, že mlékařství v jeho okrese jest hlavním pramenem příjmů rolnických a že šlo o prodej mléka v době, kdy při suchém krmení dojivost krav poklesá), z části (u soudů v Karlíně a Berouně) zvýšenými náklady výrobními.

Připomenouti si vše co do rozsudků vynesených okresním soudem na Zbraslavi, že obžalovaní byli, pokud prodávali mléko po 3 Kč za 1 litr a proti odsuzujícímu rozsudku se odvolali, odvolacím soudem od obžaloby zproštěni, takže v těchto případech není příčiny ke stížnosti, v jiných byl jim soudem přiznán podmíněný odklad trestu a to i v případech, kdy mléko prodáváno bylo i dráže než za 3 Kč (za 350 Kč až 5 Kč). Veškery rozsudky soudu jílovského, ve kterých došlo k odsouzení, zní na podmíněný odklad trestu. Rozsudky tyto byly soudem odvolacím potvrzeny a z odůvodnění odvolacího soudu vychází na jevo, že neřídil se jen vlastní zkušeností, nýbrž i znaleckými posudky, jež byly u tohoto soudu v jiných případech podány.

Ad III. interpelace:

Ohledně případu Jana Hubáčka v Zábřehu bylo vrchním strážmistrem v dotazu jmenovaným podáno trestní oznámeni proti Janu Hubáčkovi jednak proto, že v listopadu 1920 požadoval za 1 litr mléka obnos 3 Kč, ač je až do té doby prodával jen za 2 Kč, jednak, že v měsíci září 1920 požadoval za 1 q bramborů 80 Kč, ač maximální cena činila 43 Kč.

Dle spisů sama manželka obviněného Hubáčka sdělila strážmistru, že od 15. listopadu 1921 stojí mléko 3 Kč, načež tento více od ní mléko neodebral.

Obžalovaný Jan Hubáček hájil se tím, že požadované ceny jak za brambory tak za mléko odpovídají jeho výrobním nákladům, ohledně pak prodeje mléka tvrdil, že jeho manželka přijala 3 Kč za 1 litr jen proto, že v periodickém časopise "Deutsche Wacht" bylo uveřejněno, že od 15. listopadu 1920 jsou zemědělci v Zábřehu oprávněni přijímati za 1 litr mléka peníz 3 Kč.

Aby pak dokázal, že jeho výrobními náklady ohledně mléka jest cena 3 lič zcela odůvodněna, tvrdil, že průměrně nadojí od jedné krávy 4 litry mléka denně. Ježto se tvrzení toto zdálo soudnímu znalci pravdě nepodobným, byl soudem do jeho usedlosti vyslán sýrař ze dvora zábřežského, který zjistil, že kráva obžalovaného dá denně mléka až 7 litrů, po teleti 5 až 10 litrů. Soudní znalec vyslovil se pak jedině vtom směru, která tvrzení obžalovaného ohledně výrobních nákladů pokládá za přiměřená. Na základě direktiv znalce a výrobních nákladů svědky potvrzených vzal soud za prokázáno, že požadované ceny jak za brambory, tak za mléko jsou zřejmě přemrštěné a obžalovaného odsoudil.

Obžalovaný se odvolal. Odvolací soud změnil částečně rozsudek prvého soudu a osvobodil jej pro přestupek předražování ohledné mléka nikoliv však z důvodů, že by cena 3 Kč za 1 litr mléka zřejmě přemrštěnou nebyla, nýbrž proto, že Jan Hubáček jako malorolník není s to výrobní náklady za 1 litr mléka si vypočítati a že pro něho byla směrodatnou vyhláška "Deutsche Wacht" o zvýšení ceny na 3 Kč.

Proti tomu nutno uvážiti, že první soudce zjistil, že obviněný jest rolníkem nejvýš inteligentním a že zvýšil-li ceny o 30% měl aspoň udati, proč tak učinil a že v periodickém časopise "Moravský Sever" ze dne 20. listopadu 1920 označuje sám hospodářský spolek v Zábřehu cenu 2 Kč 60 hal. za 1 litr mléka za přiměřenou.

Co do tvrzení interpelace, že zmíněným sýrařem byla přenesena na dobytek Jana Hubáčka slintavka a kulhavka, bylo zavedeno okresní politickou správou v Zábřehu šetření, jimi bylo zjištěno:

Zkouška dojivosti vykonána byla u krávy Hubáčkovy dne 1. a 2. února, kdežto slintavka a kulhavka zjištěna ve dvoře v Zábřehu teprve dne 5. února 1921. U Jana Hubáčka vypukla pak slintavka a kulhavka dne 9. února 1921. Než zvěrolékař Seifert zjistil již před tím u dobytka jeho horečka a vyslovil podezření, že jde o slintavku a kulhavku. Nelze tudíž zjistiti, zda slintavka a kulhavka byla přenesena sýrařem na dobytek Hubáčkův či opačně z dobytka Hubáčkova na dobytek ve dvoře. Ostatně vyskytovaly se v kritické době případy slintavky a kulhavky i v obci Krumpachu, spojené se Zábřehem, takže nákaza z této obce není vyloučena.

Ad IV. interpelace

Antonín Paul byl sice rozsudkem okresního soudu na Zbraslavi odsouzen pro přestupek předražování spáchaný prodejem mléka po 3 Kč. za 1 litr, než odvolati soud změnil tento rozsudek a obžaloby jej zprostil. Podotknouti sluší, že ve spisech není zmínky o tom, že by Paul prodával mléko za 3 Kč se souhlasem ministerstva pro zásobování lidu a také není ve spisech založen přípis obecního úřadu v Řevnicích, že obvyklá cena mléka jest 3 Kč za 1 litr.

Případ Jana Mázla udál se takto: Jan Mázl osvobozen byl první stolicí jedině proto, že soud měl za to, že na jednu tak zv. kopu šlo okurek "prostředeček" 180 kusů. Odvolací soud nespokojil se však průvodním řízením první stolicí provedeným, nýbrž doplnil řízení a zjistil, že obžalovaný požadovala dal si zaplatiti peníz 26 Kč za 60 kusů okurek, ač okurky takové prodávaly se za 11 až 13 Kč. Vezme-li se nejvyšší přípustná cena 13 Kč, šlo o zdraženi 100%.

Opravy potřebuje vyučení případu Emanuela Macešky, ze kterého vyvozuje interpelace, že lichevní soud nestejně a křiklavě posuzuje zisky příslušníka stavu zemědělského a obchodního.

Emanuel Maceška osvobozen byl odvolacím soudem z toho důvodu, že bylo zjištěno, že papriková debrecínská pečínka (nikoliv uzené maso), kterou prodal za 50 Kč za 1 kg, byla vyrobena z vepřového masa, jež pocházelo z doby, kdy stál 1 kg 22 až 26 Kč (nikoliv tedy 18 Kč). Rozsudek odvolací odůvodněn jest znaleckým posudkem.

Jan Krampera, o němž dotaz dále jedná, prodal v červenci loňského roku sele ve váze 5 1/2 kg za 440 Kč tedy 1 kg za 80 Kč, ač cena v táborském kraji činila kolem 20 Kč a také méně. Přesahovala tudíž cena Kramperou za 1 kg selete požadovaná nejvyšší přípustnou cenu o 50 Kč, t. j. o více než 160 Kč. Proti poukazu na to, že přispěla k nepřiznání podmíněného odkladu trestu odvolacím soudem četnická zpráva, že obžalovaný za války hleděl využitkovati výjimečných poměrů, že obžalovaný však byl po dobu války na vojně a převzal hospodářství po otci teprve na podzim roku 1918, nutno upozorniti na to, že rozsudky se na takovou zprávu neodvolávají a že četnické oznámení netvrdí tedy ničeho podobného, nýbrž jen o konkrétním případě uvedlo, že přemrštěná cena byla žádána za využití mimořádných poměrů válkou vyvolaných.

Ad V. interpelace:

Ohledně Kateřiny Kosové, která zatajila 295 kg (nikoliv 195 kg) žita a 100 kg ječmene, stačí uvésti, že rozsudek potvrzen byl nejvyšším soudem v Brně, který zmateční stížnost proti odsuzujícímu rozsudku jako neodůvodněnou zamítl.

Jan Kačer, který zatajil 407 kg žita ukryv je pod podlahou nebyl odsouzen do těžkého žaláře, nýbrž pouze do tuhého vězení na dva měsíce. Také tento případ byl přezkoumán nejvyšším soudem v Brně, který zmateční stížnost zavrhl jako neodůvodněnou. Připomenouti jest, že jde o rolníka zámožného, majitele usedlosti o 82 měrách, který ze sklizně roku 1920 neodvedl vůbec žita vůči komisi výkupní užit slov: "Všelijaký zamazaný škrabák má nyní právo, zasloužil by na něho vzíti klacek a dát mu přes čumák a vytlouci ho, to se může stát za bezhlavé republiky, za špinavé vlády socialistické".

Ad I.-V. interpelace:

Za stavu věci, jak byl ohledně jednotlivých případů v interpelaci uvedených podrobně vylíčen, nemá ministerstvo spravedlnosti příčiny k nějakému opatření v těchto trestních věcech. Ale ani všeobecných opatření není sto učiniti, neboť jak již shora bylo vzpomenuto, přísluší rozhodnutí o připuštění důkazu znaleckého jedině soudu, takže vláda v tomto směru nemůže vykonávati na soudy vlivu, aniž by tím zasahovala do neodvislosti soudcovské.

Totéž platí o posuzování přiměřenosti ceny na základě zjištění výrobních nákladů, jež jest výronem neodvislého přesvědčení soudcovského a nepodléhá nijak přezkoumání vlády, nýbrž jedině soudů nadřízených, u nichž strany musí odpomoci hledati zákonnými opravnými prostředku. Ministerstvo spravedlnosti dusí se obmeziti na to, že shledá-li porušení zákona, nařídí podání stížnosti ku zachování zákona a že tam, kde by zákon porušen sice nebyl, ale rozsudek zdál by se tvrdým z té neb oné příčiny, na něž soud v řízení rozsudečním zřetele vzíti nemohl, navrhuje a to dosti často s úspěchem "presidentu republiky zmírnění trestu.

V Praze dne 10. listopadu 1921.

Předseda vlády:

Dr. E. Beneš, v. r.

Ministr spravedlnosti:

Dr. Dolanský, v. r.

Překlad ad VI./3221.

Antwort

des Ministers für Post- und Telegraphenwesen

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. R. Lodgman und Genossen

in Angelegenheit des Sprachengebrauches beim Postsparkassenamte in Prag (Druck 2491).

Das Postscheckamt hat in der Absicht, den Kontoinhabern in der Sprachenfrage möglichst entgegenzukommen, früher auf die Schecks zweisprachige Bezeichnungen eingesetzt, und zwar geschah dies bei dem Namen des Kontoinhabers und bei dem Namen seines Wohnortes. Die Erfahrung hat aber gezeigt, daß die doppelsprachige Bezeichnung des Wohnortes zu verschiedenen Versehen hauptsächlich bei der Ausfertigung der Zahlungs- und Gutschriftsanweisungen geführt hat, und deshalb ist das Postscheckamt, ohne irgendwelche nationale Momente im Auge zu haben, von der früheren Praxis abgegangen.

Die Gründe, welche das Amt zu dieser Änderung veranlaßten, waren also nur die Rücksichtnahme auf die innere Manipulation, welche bei einem so großen Amte fast fabrikmäßig durchgeführt werden muß.

Ich bemerke deshalb, daß ich keinen Grund habe, den Vorgang, welchen das Postscheckamt in Prag bei der Scheckausfertigung einhält, und welcher im Interesse der ordentlichen und raschen Erledigung notwendig ist, abzuändern.

Prag, am 26. September 1921.

Der Minister für Post- und Telegraphenwesen:

Dr. Fatka m. p.

Překlad ad VII./3221.

Antwort

der Regierung

auf die Interpellation des Abgeordneten Dr. Kafka und Genossen

betreffend die Verbote des bevollmächtigten Ministers für die Slovakei vom 10. Dezember 1918, Smlg. der Ges. und Verord. Nr. 64 (Druck 2373).

Die Verordnung des mit der Verwaltung der Slovakei bevollmächtigten Ministers vom 27. Februar 1921, Z. 10-1921, gegen welche sich die Interpellation richtet, widerspricht nach der Anschauung der Regierung nicht dem Gesetze vom 10. Dezember 1918, Smlg. der Ges. und Verord. Nr. 64.

Der § 1 dieses Gesetzes hat bestimmt, daß alle Stadt- und Gemeindeausschüsse in der Slowakei aufgelöst werden und ihre Kompetenz auf die von dem Bevollmächtigten der Regierung, das ist von dem im Sinne des § 14 des Gesetzes bevollmächtigten Mitglieder der Regierang, eingesetzten Kommissionen übergehe. Der Wortlaut des 1 schließt keineswegs aus, daß die von dem Bevollmächtigten der Regierung eingesetzten Kommissionen umgebildet werden, wenn sich dies als notwendig herausstellt; er schließt auch nicht aus, daß der Bevollmächtigte der Regierung diese Umbildung durch eine generelle Verfügung durchführe. Die zitierte Verordnung hatte den Zweck, die Zusammensetzung der Gemeindeorgane mit der Zusammensetzung der Wählerschaft in Ein klang zu bringen; die bisherigen Erfahrungen haben denn auch gezeigt, daß sich diese Verfügung bewährt hat.

Die Regierung erachtet es daher nicht für zweckmäßig, daß jene Verordnung widerrufen werde und die auf Grund derselben eingesetzten Gemeindeorgane durch die früheren Organe ersetzt werden.

Prag, am 14. November 1921.

Der Vorsitzende der Regierung:

Dr. Ed. Beneš m. p.

Překlad ad XII./8221.

Antwort

der Regierung

auf die Interpellation des Abg. Dr. Lehnert und Genossen

betreffend die Sperrung der Riesengebirgsbauden (Druck 2148).

Auf die obenangeführte Interpellation erlaube ich mir Folgendes mitzuteilen

Mit Dekret der ehemaligen Bezirkshauptmannschaft in Starkenbach vom 27. September 1895, Z. 18.403 wurde an Johann Harrach die Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes mit der Berechtigung zur Verabreichung von Speisen, zum Ausschank von Bier und Wein, zum Ausschank und Kleinverschleiß gebrannter geistiger Getränke, zur Verabreichung von Kaffee, Schokolade, Thee, anderer warmer Getränke und Erfrischungen und mit der Berechtigung zum Halten erlaubter Spiele im Hause No. 104 in Sahlenbach erteilt. Mit Bescheid der genannten Behörde vom 21. November 1895, Z. 22 788 wurde Wenzel Schier als Stellvertreter in diesem Gewerbe genehmigt.

Mit Bescheid derselben Behörde vom 4. August 1896, Z. 13.710 wurde die Übertragung dieser Konzession aus dem Hause N. C. 104 in Sahlenbach in das Haus N. C. 2 (d i. "Hofbaude") eben dort und mit weiterem Bescheid vom 20. August 1896 hat die ehemalige Bezirkshauptmannschaft in Starkenbach den Johann Kohl als Pächter dieses Gewerbes genehmigt.

Mit Bescheid vom 4. Jänner 1903, Z. 30.324 wurde von derselben Behörde Vinzenz Kohl als Pächter des letzterwähnten Gewerbes genehmigt.

Durch den Tod des Großgrundbesitzers Johann Harrach im Jahre 1909 ist die erwähnte Gasthauskonzession erloschen und seit dieser Zeit übte Vinzenz Kohl diese Konzession für seine Rechnung unbefugt aus und wurde wegen dieses unbefugten (Gewerbebetriebes (Übertretung nach § 22 Gewerbeordnung) mit den Straferkenntnissen der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach vom 27. November 1920, Z 32.346 zur Geldstrafe von 500 K eventuell 50 Tagen Arrest und vom 17. Feber 1921, Z. 530 abermals zu einer Geldstrafe von 500 K eventuell 50 Tagen Arrest verurteilt.

Zugleich wurde von der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach dem Gendarmerieposten in Rochlitz aufgetragen, im Falle des weiteren unbefugten Gewerbebetriebes durch Vinzenz Kohl die Gasthauslokalitäten und die Räume zur Beherbergung von Fremden zu versiegeln und die zum Betriebe des Gewerbes bestimmten Waren zu beschlagnahmen. Diesem Auftrage wurde entsprochen.

Die von Kohl gegen die obzitierten Straferkenntnisse eingebrachte Berufung wurde von der politischen Landesverwaltung abgewiesen.

Ende November 1920 hat Vinzenz Kohl bei der genannten politischen Bezirksverwaltung ein Gesuch um Erteilung der Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes im Hause N. C. 2 in Sahlenbach (Hofbaude) überreicht; über dieses Gesuch hat die genannte Behörde bisher nicht entschieden.

Auch Otto Harrach, der Besitznachfolger des Johann Harrach, hat am 12. November 1920 bei der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach ein Gesuch um Erteilung der Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes im Hause N. C. 2 in Sahlenbach (Hofbaude) überreicht, welches Gesuch bisher bei der genannten Behörde noch Gegenstand der Verhandlung ist.

Mit Dekret der ehemaligen Bezirkshauptmannschaft in Starktebach vom 26. Juli 1901, Z. 15.686 wurde dem Großgrundbesitzer Johann Harrach die Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes im Hause No. 167 in Sahlenbach (d. i. Wossekerbaude) mit den Berechtigungen zur Beherbergung von Fremden, Verabreichung von Speisen, zum Ausschanke von Bier, Wein und Obstwein, zum Ausschanke gebrannter geistiger Getränke, zur Verabreichung von Kaffee, Thee, Schokolade und anderen warmen Getränken und Erfrischungen und endlich zum Halten erlaubter Spiele erteilt. In demselben Bescheide wurde Franz Endler als Pächter dieses Gewerbes genehmigt.

Durch den Tod des Großgrundbesitzers Johann Harrach ist diese ebenerwähnte Gasthauskonzession erloschen und seither betrieb Franz Endler in der Wosseker Baude das Gastgewerbe für seine Rechnung unbefugt und es wurde derselbe wegen dieses unbefugten Gewerbebetriebes (Übertretung nach 22 Gewerbeordnung) mit dem Straferkenntnisse der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach vom 27. November 1920, Z. 32.299 zu einer Geldstrafe von 1000 Kč eventuell 3 Monaten Arrest und mit Erkenntnis vom 17. Feber 1921, Z. 530 abermals zu einer Geldstrafe von 500 Kč eventuell 50 Pagen Arrest verurteilt.

Gleichzeitig wurde von der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach dem zuständigen Gendarmerieposten aufgetragen, im Falle des weiteren unbefugten Gewerbebetriebes durch Franz Endler die Gasthauslokalitäten und die Räume zur Beherbergung von Fremden zu versiegeln und die zum Betriebe des Gewerbes bestimmten Waren zu beschlagnahmen. Diesem Auftrage wurde entsprochen.

Die von Endler gegen die obzitierten Straferkenntnisse eingebrachte Berufung wurde von der politischen Landesverwaltung abgewiesen, die mit dem Betrage von 1000 K bemessene Geldstrafe wurde nach 132 Gewerbeordnung richtig auf den Betrag von 500 g oder 50 Tagen Arrest festgesetzt.

Ende November 1920 hat Franz Endler bei der genannten politischen Bezirksverwaltung ein Gesuch um Erteilung der Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes im Hause N. C. 167 in Sahlenbach (Wossekerbaude) überreicht; über dieses Gesuch hat die genannte Behörde bisher nicht entschieden.

Auch Otto Harrach, der Besitznachfolger des verstorbenen Johann Harrach hat am 12. November 1920 bei der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach ein Gesuch um Erteilung der Konzession zum Betriebe des Gast- und Schankgewerbes im Hause N. C. 167 in Sahlenhach (Wossekerbaude) überreicht, welches Gesuch bei der genannten Gewerbebehörde bisher noch Gegenstand der Verhandlung ist.

Laut Berichtes der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach vom 22. März 1921, Z. 13.846 wird im Privatrechtswege der Prozeß wegen Räumung beider Bauden (sowohl der Hof- als auch der Wossekerbaude) durch die bisherigen Pächter verhandelt.

Franz Endler in Sahlenbach wurde wegen weiteren unbefugten Betriebes des Gast- und Schankgewerbes in der Wossekerbaude an den verflossenen Osterfeiertagen mit Erkenntnis der politischen Bezirksverwaltung in Starkenbach vom 28. April 1921, Z. 20.258 zur Arreststrafe in der Dauer von 3 Monaten verurteilt.

Die politische Landesverwaltung in Prag hat Endlers Berufung gegen das zitierte Erkenntnis keine Folge gegeben, jedoch mit Rücksicht auf 132 Gewerbeordnung die auferlegte Arreststrafe auf die Dauer von 50 (fünfzig) Tagen festgesetzt.

Die politische Bezirksverwaltung in Starkenbach hat dem Gendarmeriepostenkommando in Harrachsdorf aufgetragen, strenge darauf zu achten, daß das Gast- und Schankgewerbe in der Wosseker Baude unter keinen Umständen betrieben werde, zu welchem Behufe auch das Verandalokal dieser Baude versiegelt wurde.

Aus dem Gesagten erhellt, daß es sich in beiden Fällen um eine unbefugte Ausübung des Gastgewerbes gehandelt hat, die Gewerbebehörde war nicht nur berichtigt, sondern verpflichtet, gegen diese Übertretungen einzuschreiten und die Sache durch Zwangsmittel schließlich den Rechtszustand herzustellen.

Aus diesem Grunde bin ich nicht in der Lage, die Sperrung der Bauden aufzuheben.

Damit jedoch der für die Touristen notwendige Betrieb des Gastgewerbes wieder ehetunlichst eröffnet werden könne, habe ich der unterstehenden Gewerbebehörde aufgetragen, über die Gastgewerbeanmeldungen in den genannten Bauden mit aller möglichen Beschleunigung zu entscheiden.

Zum Punkte 3 der Interpellation teile ich Folgendes mit:

Mit Bescheid vom 24. Oktober 1919, G.-Z. 34.039 hat das Ministerium für Landwirtschaft namens des Staatsbodenamtes die prinzipielle Zustimmung zur Verpachtung der Harrach´schen Riesengebirgsbauden erteilt und unter anderen auch die Bedingung festgesetzt, daß bei der äußeren Bezeichnung der Hütten und ebenso auch im Innern beim Betriebe der Gastwirtschaft die tschechische und deutsche Sprache zur Anwendung belange. Hierauf hat Herr Otto Harrach dem staatlichen Bodenamte unter G.-Z. 2713;20 vom 29. Jänner 1920 vier Pachtverträge über die Verpachtung von Gebirgsrestauration im Riesengebirge vorgelegt; darunter auch über die der Wossekerbaude an die H. H. Franz und Ludmila Endler, indem er um die Erteilung der Zustimmung im Sinne des 7 des Gesetzes vom 16. April 1919, Z. 215 Slg. d. G. u. V. ersuchte.

Das Staatsbodenamt hat im Hinblick darauf, daß es sich um staatliche Grenzen und wichtige strategische Punkte im Riesengebirge handelt, von amtswegen über die Verläßlichkeit der vorgeschlagenen Pächter rücksichtlich der Riesengebirgsbauden Erhebungen eingeleitet. Nach dem Resultate der Erhebungen erteilte sodann das Staatsbodenamt mit Bescheid vom 30. März 1920, 2.8004;20 die Zustimmung zur Verpachtung der Gebirgsgasthäuser und zwar "Zum Mädchensteg" an Vinzenz Erlebach, "Zur Maut" an Stephan Boukal, der "Elbebaude" an Friedrich Hlouček, lehnte jedoch die Zustimmung zur Verpachtung der "Wossker Baude" an Franz und Ludmila Endler und der "Hofbaude" an Vinzenz Kohl ab und begründete seine ablehnen e Entscheidung damit, daß die letzterwähnten Pächter noch nach dem 1. Jänner 1920, so bereits die Bestimmungen und Verpflichtungen aus den Pachtverträgen in Kraft treten sollten, diese Bestimmungen gröblich verletzt haben, ihre Verpflichtungen nicht erfüllen und deshalb die erforderlichen Garantien der Verläßlichkeit nicht bieten. Die späteren an das Staatsbodenamt eingesandten Eingaben des Franz Endler wurden geprüft und es wurde festgestellt, daß die Resultate der Erhebungen, welche die Grundlage der abweislichen Entscheidung des Amtes gebildet haben, in keiner Weise widerlegt oder in Zweifel gestellt worden sind.

Der Rechtsanwalt des Herrn Otto Harrach hat gegen die Entscheidung des Staatsbodenamtes eine Beschwerde an das Oberste Verwaltungsgericht nicht eingebracht und nachdem sein Gesuch um Aufhebung der Entscheidung und um Erteilung der Zustimmung zur Verpachtung der Wosseker und Hofbaude an die obengenannten Pächter abgewiesen morden war, am 25. September 1920 dem Staatsbodenamte mit anderen Pächtern abgeschlossene Pachtverträge vorgelegt, von deren Befähigung und Verläßlichkeit sich das Amt überzeugt, worauf es unter G.-Z. 25.627/20 die Pachtverträge genehmigt hat.

Prag, den 17. November 1921.

Der Vorsitzende der Regierung:

Dr. E. Beneš, m. p.

Der Handelsminister:

Ing. L. Novák m. p.

Překlad ad XIlI./3221.

Antwort

der Regierung

auf die Interpellation der Abgeordneten Dr. E. Schollich, Pittinger, Dr. W. Feierfeil, Simm, Dr. Kafka und Genossen

betreffend die Inspektion deutscher Gewerbe- und Fachschulen durch Inspektoren čechischer Nationalität (Druck 2727).

Behufs Regelung der Aufsicht über das Gewerbe- und Fachschulwesen in der Čechoslovakischen Republik hat der Minister für Schulwesen und Volkskultur in der Nummer 14 des Verordnungsblattes vom 15. Juli 1920 den Bonkurs auf zwei Ministerialinspektorenstellen für Gewerbe- und Fachschulen mit deutscher Unterrichtssprache ausgeschrieben, in weichem von den Bewerbern außer der Fachlichen Qualifikation die Kenntnis der čechischen und deutschen Sprache gefordert wurde. Von den Bewerbern um diese Stellen konnte niemand ernannt werden, da sie entweder eine hervorragende Fachtätigkeit oder eine befriedigende sprachliche Qualifikation nicht aufwiesen; infolge dessen wurde die Einleitung weiterer Verhandlungen in dieser Sache notwendig, wobei das Ministerium in der Lage war, auch die Ansicht der deutschen Lehrerschaft kennen zu lernen, und hiedurch verzögerte sich die Ernennung aller Inspektoren um 3/4 Jahr.

Schon daraus erhellt, daß der Minister für Schulwesen und Volkskultur gerecht vorgegangen ist; überdies hat er bei Herausgabe des bezüglichen Erlasses ausdrücklich betont, daß es sich da um eine einstweilige, also um eine Notverfügung handelt.

Abgesehen auch von dem letzterwähnten Umstande ist es sicher, daß diese Verfügung keiner gesetzlichen Bestimmung, auch nicht dem Artikel 9 des Vertrages von St. Germain widerspricht. Im Gegenteil, diese Verfügung steht in vollem Einklange mit der Bestimmung des Absatzes 2,-5 128, Hauptstück VI der Verfassungsurkunde der Čechoalovakischen Republik.

Auch der Bestimmung des 5 des Gesetzes vom 29. Feber 1920, Z. 122 Slg. d. Ges. u. Verord., ist im Sinne des Artikels 9 des Vertrages von St. Germain vollends entsprochen, weil die erwähnten Inspektoren der deutschen Unterrichtssprache sehr wohl mächtig sind und dieselbe bei Ausübung der Aufsicht anwenden.

Diese Notverfügung wird aufgehoben werden, sobald dem Ministerium Lehrpersonen deutscher Nationalität bekannt sein werden, welche eine hervorragende Fachtätigkeit und die Kenntnis der Staatssprache aufweisen, das Vertrauen der deutschen Lehrerschaft genießen und zur Übernahme dieser Funktion bereit waren. Die für sie systemisierten Stellen sind frei.

Prag, den 27. Oktober 1921.

Der Vorsitzende der Regierung:

Dr. Ed. Beneš m. p.

Der Minister für Schulwesen und Volkskultur:

Dr. Šrobár m. p.

Překlad ad XVI./3221.

A kormányelnök és a közélelmezési minisztérium vezetőjének

Válasza

Dr. Körmendy-Ékes képiveselö és társainak interpellációjára,

a čechoslovák pártoknak fögabonabeváltó bizományossá való nevezése tárgyában. (2770 sz. nyomtatvány.)

Az 1921. évi június 30.-i 224, sz. törvény 5. §-ának rendelkezése szerint a vagyontalan naposztályok ellátására szánt gabonabeváltás üzleti keresztülvitelével mezőgazdasági szervezetek és a kereskedelem bízattak meg.

A közélelmezési minisztérium által ezen rendelkezés alapján a gabona beváltásával Slovenskón "A gabonabeváltó syndikátus Budtislavában" bízatott meg.

A közélelmezési minisztérium között Prahában egyrészt, másrészt a Slovenskói gabonabeváltó syndikátus közt Bratislavában 1921. évi július 29.-én létrejött szerződés értelmében a syndikátus a buza vagy rozs minden métermázsája után 213,25 Kč-t számol fel, amelybe beleértendő a buza,

Az felsoroltakból nyilvánvaló, hogy a gabonabeváltó syndikátus 8,75 Kč-ás jutalékban részesül. A 12,50 Kč-ás jutalékról ugyan tárgyaltatott, azonban jóvá nem hagyatott, minthogy a közélelmezési minisztérium a 8,75 Kč-ás jutalékot elegendőnek és a viszonyokhoz mértnek tartotta.

A syndikátusi szerződés értelmében a Slovenskói gabonabeváltó syndikátus tagjai a következő szövetkezeti szervezetek:

1. Központi szövetkezet Bratislavában.

2. A Szlovenskói keresztényszövetkezeti egység Bratislavában.

3. A čsl. legionáriusok kereskedelmi szövetkezete Nov.-Mesto n/V.-ban.

4 A munkás fogyasztási szövetkezetek fővételi hely Žilinai leányintézete.

Politikai pártok nem tagjai a syndátusnak, a beváltásnál pénzbélileg érdekelve nincsenek snincs részük a gabonabevaltó syndikátus által elért nyereségen.

Praha, 1921 évi október hó 31.-én.

A kormányelnök:

Dr. E. Beneš s. k.

A közélelmezési minisztérium vezetője:

Srba, s. k.