V./3190.
Interpelace
poslance Skaláka a soudruhů
ministru spravedlnosti
o konfiskaci spisku ťJak se odrakoušťujemeŤ, jejž napsal dr. Fr. Joklík, vydaného nakladatelstvím Hejda a Tuček v Praze.
Ve spisku výše uvedeném byla zkonfiskována následující místa:
Nedopřáváme spolunárodům neřku ústupků státoprávních, ale ani tolik rovnoprávnosti jazykové, kolik jsme jí sami požívali v Rakousku. I nejpočetnější spolunárod snižujeme v ústavní listině a v jazykovém zákoně na ťmenšinuŤ, která se má spokojiti drobty skrovnějšími, než byly drobty Riegrovy.
Naříkali jsme, že v Rakousku tvořily řády ústavní o nás bez nás. Chováme se teď k Němcům zrovna tak. Všechny své základní zákony ústavní: listinu ústavní, zákon jazykový, zřízení župní, všecky zákony volební atd., pořídili jsme si beze spoluúčasti Němců, ač tehdy již dávno stáli na půdě republiky. Místo státoprávním vyrovnáním utěšovali jsme je leda pokryteckými frázemi: nechceme vás utiskovati, neukřivdíme vám, popřejeme vám rovného práva v rozsahu co největším atd. Pořídili jsme si - pro sebe i pro Němce a pro ostatní spolunárody - ústavu prosáknutou duchem centralistickým (jak jsme dříve proklínali centralistu rakouský!), která je vším možným, jenom ne napodobeninou vzoru švýcarského; vykázali jsme sobě, ťnárodu československémuŤ postavení vůdčí jako národu panujícímu (utvořivšímu tento stát), Němce pak (27%!) jsme stlačili na pouhou ťmenšinuŤ, na národ opanovaný.
Ale v těchto základních zákonech ústavních uplatňuje se všecko možné, jenom ethika ne. Snad ani jediný z těch, kdo o nich spolupracoval, se netázal: dáváme tuto svým Němcům v republice všecko to, čeho jsme se sami domáhali v Rakousku? A jak se osvědčily předpovědi shora citované, zdali tato ústavní listina tolik vychvalovaná a zákony pojící se k ní nejsou spíše pro nás testimonium paupertatis, totiž vysvědčením politické neschopnosti, o tom povím záhy něco více.
Nejvíce se arch Němci cítí-pohoršeni úpravou jazykovou a to právem; poněvadž jim v zákoně jazykovém nepřiznáváme ani tolik práva, kolik jsme ho sami požívali v zaniknuvším Rakousku, a poněvadž tam způsobem co nejvíce pokořujícím jsou stlačeni na pouhou ťmenšinuŤ, která počíná býti (po vzoru maďarského zákona t. zv. národnostního z r. 1868) uznávána teprve tam, kde v okrese dosáhne 20%.
Nejpovážlivější útok však byl podniknut na državu německou ve školství. Postátniti jsme především školství menšinové (pouze pro sebe!) a učinili náběh ke všeobecnému postátnění školství obecného ustanovivše v zákoně, že náklad naň má býti hrazen z prostředků státních. R. 1919 a 1920 pak byly v Čechách a na Moravě zřizovány menšinové školy české, proti čemuž o sobě by ani Němci nebyli mnoho namítali. Ale současně byly zrušovány školy německé jako prý přebytené, nebo byl zmenšován počet tříd jejich. Národ Komenského v úloze scholoklastů! Lze se diviti, že tím Němci byli pobouřeni? Marně domlouvali národu Komenského: ťUznáváme, že v Rakousku bulo nadržováno školství německému a že v Čechách i na Moravě jest škol německých poměrně více než českých. Ale z toho nevyplývá, že byste nám musili zrušovati naše školy, nýbrž hleďte vás dostihnouti nebo třebas i předstihnouti; zřizujte si českých škol, kolik chcete, ale nesahejte nám na naši državu školskou.Ť Nadarmo tak mluvili k nám němečtí naši spoluobčané. Nuže, a s jakým výsledkem skončila tato ťakce školsk፠(důstojná to napodobenina pověstných Gautschových ordonancí; akce, za kterou by se Komenský do duše styděl. Zde statistická data, čerpaná z vládního listu (Československé republiky 1./1. 1921): na třídu v českých školách menšinových v Čechách připadá průměrně 44 žáků, na třídu ve zredukovaných školách německých přibližně 50 žáků. Tedy 44 žáků českých ku 50 žákům německým, skutečně rovnoprávnost provedená geniálně. Čteme-li pak v onom vládním listě dále, že tato čísla dokazují, ťjak neoprávněné jsou vášnivé články těch, kdo viní Čechy z úmyslného rdoušení německého školstvíŤ, kdežto vpravdě čísla tota dokazují; jak výtka tato jest neodůvodněna, tedy to svědčí pouze o tom, jak se umíme nadporakouštit ve všem možném.
Mohl bych se v této kapitole rozepsati ještě o ledačems jiném, zejména o tom, jakými prostředky jsme po převratu vynucovali u německých svých spoluobčanů vlastenectví a loyalitu; byly to zase tytéž prostředky, jakých používali v Rakousku proti nám. Mohl bych vylíčiti, kterak po převratu, koncem r. 1918, československé vojsko obsazovalo větší města v německém území, kterak tam byly rozpouštěny samosprávné sbory zastupitelské a nahrazovány správními, komisemi, v nichž Němcům ani zdaleka nedopřáno zastoupení početně spravedlivého kterak počátkem r. 1919 obsazována celá spousta míst v ústředních úřadech, aniž do nich povolán takřka jediný Němec (ač jich je v republice 27%!); kterak na jaře 1919 bylo německým spoluobčanům vojenským násilím zabraňováno v tom, aby nemanifestovali pro své sebeurčovací právo. Ale vytýkám, jak vláda jim zabraňovala v tomto kroku; totiž vojenským násilím, které vedlo k prolévání krve, ač dle mého studu toho nebylo třeba. Hle, zde jedna episoda z rušných těch dob. V Kadani si tehdy kdosi (sázím se o co chcete, že to byl voják!) usmyslil vyvěsiti červenobílý prapor na radnici. Několik mladíků kodaňských chtělo jej odtamtud odstraniti, pohádali se s vojáky českými, odtud vznikla šarvátka, obyvatelstvo se shluklo a demonstrovalo; zakončení: vojáci stříleli ze strojních pušek do shluknuvšího se davu; 22 mrtvol pokrývalo naráz dlažbu (ke cti a slávě jednoho červenobílého praporu!) a přibylo k mim později ještě čtyř obětí. Kdo by si tu nevzpomněl toho, co se r. 1907 událo v Černové (na Slovensku) a kterak jsme tehdy byli pobouřeni maďarskou sveřeposti. Tyto skutečnosti budou zaznamenány v dějinách a bude s námi pro ně účtovati ještě Nemesis!
Nedohodneme-li se do poslední lhůty s Němci, rozpadne se republika (aspoň v nynějším svém složení) zrovna tak, jako se rozpadlo Rakousko a Uhry, protože tam neuměli politicky uspokojovati národy, pokud na to byl čas.
Také policejní libovůle, byvši zahnízděna u rakouských úřadů politických (od okr. hejtmanství až nahoru do ministerstva), přestěhovala se prostě do úřadoven v republice Československé a zejména také na Slovensko. Jako za Bacha političtí úředníci státní se považují především za strážce t. zv. zájmů vojenských a neštítí se žádného prostředku, aby jich (domněle) hájili; sahají na svobodu tiskovou, na právo spolčovací a shromažďovací, stíhají jak mohou každého občana, kdo se (zpravidla jen domněle) prohřešil proti těm zájmům; vypovídají pro nic a za nic státní občany z obcí (někdy dokonce z domovských!), brzo komunisty (bolševiky), brzo židy, brzo Maďary - jako živly nebezpečné státu atd.
V únoru 1921 byl ředitel Wiltschke v Šumperku (na Moravě) odsouzen k pokutě 10.000 korun a na týden do vězení a několik jiných občanů k trestům menším pro postranné (soukromé) sčítání lidu, ačkoliv tu jenom napodobovali něco, co jsme my sami konali za Rakouska nerušeně a beztrestně.
Slovem: činnost správních úřadů v republice Čsl. je zrovna tak, jak tomu bylo v Rakousku, prosáknuta všemi možnými necnostmi a chybami; chytráctvím a spolu pošetilostí, pašovskou troufalostí a spolu bojácností, tajnůstkářstvím a vy hloubavostí; stihomamem (zejména když jde o věci vojenské), slídičstvím atd.
Vytýkali jsme rakouským zbyrokratělým činovníkům správním, že se nedovedou ničemu naučiti ani ze života a z dějin. Podívejme se pokud to činovníci ti dovedou v republice Čs. Za příklad sloužiž hnutí komunistické. V posledním čtvrtletí 19. stol. vlády v Rakousku krutě pronásledovaly stranu sociálně-demokratickou, zejména když se narodila; viděly v ní živel státu bůhví jak nebezpečný, nevlastenecký, protivojenský a kde jaký převrat usilující. Čím více však stranu pronásledovaly, tím více rostla. Zobecněl vtip, že všichni ti zpozdilí činovníci, ministři, místodržitelé atd. měli vlastně býti jmenováni čestnými sociálními demokraty, tolik se svou neschopností přičinili o vzrůst strany. Na vlas totéž se dnes opakuje v republice, jenže to zde směřuje proti komunistům. Ustavili se jako strana teprve v září 1920 (pod jakým jménem, na tom nezáleží), ale mohou se již vykázati bohatou kyticí vládních opatřeni, jimiž konsulové chtějí čeliti detrimentu (záhubě), hrozícímu prý od nich republice. Zabavovali jejich neviny po určitou dobu téměř každý den, rozpouštěli jejich organisace, vláčejí jejich příslušníky na soud pro všechny možné a nemožné zločiny a přečiny (o čemž více později), vypovídají je z obcí a honí je s místa na místo (o tom viz již shora na str. 40) atd. A výsledek? Zrovna týž jako byl v Rakousku: strana roste a mohutni den ze dni což vidí každý, jenom správní činovník ne, jenž by si toho měl povšimnouti především, jenž se však (zrovna tak jako v Rakousku) nedovede ničemu přiučiti z dějin a ze života. Za těch několik měsíců, co nynější úřednická vláda pronásleduj komunisty, vehnala do jejich řad tolik přívrženců, kolik by sami nebyli získali snad ani desetiletou úsilovnou propagandou: už by mohli právem jmenovati ministerského předsedu čestným komunistou. Kdo se jen poněkud ohlédl mezi lidem, postřehne brzo, že národ jde za mučedníky. Jen správní činovník byrokrat toho nepostřehne.
Nebylo nám vhod, když v zaniknuvším Rakousku úřady (politické a policejní) za kde jaké příležitůstky povolávaly na pomoc hned vojsko a že docházelo nezřídka k prolévání krve, když bylo lze se tomu vyvarovati úřadováním trochu taktnějším. Také v republice Československé nezřídka bývá vojsko nejen ultimum, ale primum refugium a jelikož se snažíme ve všem co možná předstihnouti Rakousko, děly se u nás doma věci, o jakých se v Rakousku nikomu ani ve snách nezdálo, totiž že politický úřad vyslal do lidové schůze šikovatele jako dozorčí orgán, který tam rozkazoval, o čem se smí a o čem nesmí rokovati a rozpustil schůzi, když ho nechtěli poslechnouti; tak se stalo 19. ledna 1919 v Jablonci na schůzi německých socialistů národních (dle ťVorwärtsuŤ). Jinde vtírali se do schůzí (lidových) důstojníci jako dozorčí orgánové aspoň spolu s úředníky politickými a rozkazovali tam, jak se stalo na př. koncem února 1919 v Bruntále (ve Slezsku), kde pak došlo také k přestřelce mezi vojskem a obyvatelstvem, když vojáci svémocně rozehnali schůzi onu, kterou politický úředník nechtěl rozpustiti. V únoru 1920 došlo v Pohořelicích (na Moravě) k výtržnostem při vykupování obilí, prováděn lit za vojenské pomocí. Vojsko vystřelilo do davu, dvě osoby byly zabity a osm prý ťpošlapáno a umačkáno v tlačeniciŤ. Nevím, jak chutnal chléb upečený z obili takto krví vydobývaném na sedlácích. Nerozbírám známé krvavé události jihlavské, protože věc se mi nezdá býti dostatečně vysvětlena a nevím, komu tam vlastně přičísti hlavni nebo větší vinu. V prosinci 1920 za jakési stávky v Mostě politický úřad dal zatknouti stávkový výher. Když pak dělníci (dle svědectví posl. Nováka v ťPrávu LiduŤ 22. prosince 1920, jenž událost tu vyšetřoval na místě), docela klidně se dožadovali toho, aby zatčení byli propuštěni, úředník (ťokresní hejtmanŤ) jim nevyhověl a rozkázal četníkům a vojákům, aby vyklidili náměstí. Rozkaz ten byl asi zpolovice proveden, když ťjakýsi neznámý legionář (patrně divák) vytrhl vojákovi nejblíže stojícímu pušku a vystřelil směrem k sešikovaným vojákůmŤ. Ačkoliv dav nebyl ozbrojen (leda holemi), vojáci vypálili naň asi 50 ran (zdali po rozkazu nebo bez něho, není zjištěno); výsledek: 6 lidí bylo zabito a 22 zraněno. Nechápu, jak mohou býti pokládány za obhájené zájmy státní zastřelením nebo postřelením 30 dělníků: naopak pokládám zájmy státní za poškozené takovým úřadováním, a to za mnohem vážněji poškozené, než by byly, kdyby úředník byl propustil stávkový výbor, což o několik snad jen hodin později beztoho musil učiniti. Ale byly obhájeny rakouské tradice.
Zdali jsme se v tom směru v republice odrakouštili, ať posoudí každý sám, kdo sebere a rozebere rozsudky vynesené proti komunistům v březnu a dubnu 1921, zejména na Moravě (o čemž ještě později).
Pokud jsme byli připoutáni k Rakousku, byly nám k smíchu všelijaké tamější vojenské a vojácké projevy a zvyky: armádní rozkazy, manifesty, slavnostní přehlídky za kde jaké příležitosti, o narozeninách a jmeninách panovníkových, o novém roce a p., propůjčování všelijakých válečných ozdob: křížků, medailí a pod. tretek, špalíry, budíčky a pod. zjevy. A v demokratické republice Čsl. zrovna tak, jenže to, co v Rakousku konali na počest panovníkovi, koná se teď na počest presidentovi. Povšimněte si jen občasných nadpisů některých místních zpráv v novinách: ťNovoroční hold čsl. vojska presidentoviŤ, ťNa oslavu narozenin pana presidentaŤ (slavnostní přehlídka v kdy jaké posádce)". ťPřehlídka vojskaŤ (při té a té příležitosti), ťArmádní rozkazŤ (k narozeninám presidentovým, k propůjčení válečného kříže a revoluční medaile jeho dceři a pod.). V jednom z těch armádních rozkazů, který zplodil v únoru 1921 ministr t. zv. národní obrany, čteme: ťPo třetí oslavujeme narozeniny našeho největšího bojovníka, presidenta T. G. Masaryka...Ť Rozkaz ten byl vyhlášen zrovna ve chvíli, kdy Národní shromáždění pro téhož presidenta vymáhalo Nobelovu cenu mírovou. Jen voják jest schopen takové beztaktnosti, nazvati největším bojovníkem pohlavára-státního, pro něhož se ucházejí o mírovou cenu. Slovem: V Rakousku byl na vojenských bodácích postaven trůn panovníkův, v republice Československé je na nich postaveno křeslo presidentovo.
Vytýkali jsme rádi Němcům jako národu panovavšímu v Rakousku, že líbají nedůstojně vojenskou botu Vilémovu a vůbec jsme se posmívali Rakousku, že bylo takřka ve vasalském poměru k sousední říši německé. Sotva jsme se dodělali vlastního státu, vešli jsme v podobný vasalský poměr vůči ťDohoděŤ a plazíme se před francouzskými důstojníky tak, jako se rakouští Němci plazili před pruskými.
Zájmy militaristické opanovaly do té míry veškerý, život veřejný v republice, že téměř vždy, kdykoliv úřad jakýsi sahá na státoobčanská práva, můžeš za tím tušiti militaristický nebe militaristicko-vlastenecký stihomam: rozpouštějí politicky organisace, ťšířily rozvrat v čsl. vojskuŤ, zakazují schůze, přednášky, divadelní představení, zábavní podniky: ťmohlo by tam býti štváno proti vojskuŤ, zabavují noviny: ťdojista psaly proti vojskuŤ, obtěžují občany policejními prohlídkami: ťpátrají dojista po spisech, letácích, projevech protivojenskýchŤ. Ba i kruhové soudcovští jsou zachváceni tímto stihomanem. Je-li někdo obžalován pro politické jakési provinění, soud pátrá především, prohřešil-li se obžalovaný čímsi proti zájmům vojenským? A vždy, když vyzní soudcovský rozsudek přísně, můžeš se vsaditi s kýmkoliv o cokoliv, že bude odůvodněn takto: obžalovaný agitoval mezi vojáky, nebo štval proti vojsku, nebo podvracel vojenskou kázeň, nebo sváděl vojáky a p. (srovnej na př. rozsudky, vyhlášené v poslední době proti komunistům). Naproti tomu (nebo vlastně ve shodě s tím) trestající spravedlnost přimhuřuje zpravidla obě oči, spáchal-li čsl. voják politický čin jakýsi nebo čin, jenž má příchuť politickou, nebo čin, jejž omlouvají pohnutkami politickými.
V Rakousku - ať si jinak soudíme jakkoliv o vojákování tam zahnízděném - aspoň zabraňovali vojákům přísně, aby se nevměšovali do politiky, do sporů a svárů mezi stranami a p. V odrakoušťující se republice Čsl. uznávají sice směrodatní činitelé také, že by tomu mělo tak býti; aspoň ministr t. zv. národní obrany koncem roku 1930 jakémsi rozhovoru, rozšiřovaném tiskem, se vyslovil: ťstále více se uplatňují přesvědčení (u koho?), že voják je výkonným orgánem státní moci a jako takou nesmí se vměšovati do sporů politických ani náboženskýchŤ; ale ve skutečností tam nejenom trpí vojákům mlčky kdejaký pych, nýbrž jim zaň s hůry ještě uštědřují pochvalu. Protiněmecké výtržnosti v Čechách v listopadu 1920 (o nichž promluvím ještě podrobněji), zosnovali vojáci a hráli při nich vůdčí úlohu. Zúčastnilo se jich sta a sta vojáků, ale potrestáno, vlastně odsouzeno bylo, pokud jsme zvěděli, jen 11 z nich, protože strhli s podstavce pomník Josefa II. v Aši, kde tehdy tekla krev a několik občanů bylo zastřeleno. Když se tehdy vojáků zastaly známé české noviny, které pokládají štvaní za hlavní úkol žurnalistiky a tvrdily; že budou postaveni před soud proto, že udělali, co vlastně měla udělati vláda; tedy si uvědomělý člověk prostě pomyslil: nu, zaštěkala si čubička, je to jejím způsobem, neumí nic lepšího. Ale co soudit o tom, jak se zachovala vláda? Když hned po listopadových těch výtržnostech následoval v prosinci 1920 známý komunistický pokus ťpřevratovýŤ, titíž vojáci, kteří vyvolali výtržnosti právě se sběhnuvší (legionáři, nespolčení v tak zv. Družině), navlékli na vlčí svou kůži roucho beránčí a nabízeli vládě svou pomoc na zdoláni tohoto pokusu. Vláda nabídku tu nepřijala výslovně, ale také ji neodmítla. Že vojáci se nemají vměšovati do politiky, to objev ministr N. O. teprve poté, až už bylo vše skončeno (koncem r. 1920), ale zároveň (v rozhovoru v shora částečně citovaném) vyslovil vojákům díky za to, ťjak se chovají v zemích českých i na Slovensku, a zejména za to, jak se zachovali za posledních událostí, kdy se dali úplně do služeb státní autority, nedrbajíce nejprudčí agitaceŤ. Na všelegionářském sjezdě, odbývaném v Praze v polovici ledna 1921 (pod vavříny právě vydobytými) pravil ministr tak zvané spravedlnosti (jenž tam zastupoval presidenta): ťRadostně konstatuji, je jste dosud byli vždy na svém místě, ať hrozilo nebezpečí odkudkoli.Ť Tedy patrně také v listopadu 1920 a za ostatních těch příležitostí, kdy se dopouštěli všech možných zločinů, což brzo vypíši podrobněji.
Stěžovali jsme si, že za světové války v Rakousku i v Uhrách náčelní činitelé vojenští vyráběli procesy velezrádné a vyzvědačské, že soudcové vojenští popravovali, trýznili, věznili spoustu občanů neprovinivších se ničím. Ale co se dělo na Slovensku v létě r. 1919 za maďarského vpádu? Praví nám to sám ministr tak zvané nár. obrany (v odpovědi rozdané poslancům 21. srpna 1920): ťSkutečně se za válečných operaci bojující oddíly našeho vojska provinily v několika případech, popravivše občany, v nichž ať právem ať neprávem spatřovaly špehouny a vlastizrádce.Ť) V tomto ťzáslužnémŤ slidičství vlasteneckém bylo pokračováno ještě dlouho poté, kdy ťválečné operaceŤ již byly skončeny. Na př. počátkem listopadu 1920 odsoudili v Bratislavě k smrti jakéhosi Maďarašpehouna, koncem ledna 1921 v Košici tři osoby - ovšem kromě jiných případů, nesdělovaných s novinami. 13. října 1919 byl u divisijního soudu na Hradčanech jakýsi Zuček (Polák?) pro vyzvědačství odsouzen k popravě po výpovědi svědka, jenž byl vyslýchán anonymně, totiž aniž udal své jméno a maje tvář zastřenu škraboškou. Ani soud neznal jména toho konfidenta. Když se po něm dotazoval u vojenského velitelství na Těšínsku, odpověděli telegraficky: z důvodů bezpečnostních nelze sděliti jméno. Neslýchaný ten případ vzbudil takový rozruch a rozčilení, že rozsudek onen byl vyšší stolicí zrušen; ale hanbou pro vojenské soudnictví v republice ťodrakoušťující seŤ zůstane na věky, že používalo prostředků, za které by se byli v samém Rakousku styděli. Zlobili jsme se (anebo dle okolností smáli jsme se tomu, nebo styděli se za to), když v zaniknuvším Rakousku, kde kdo od kruhů dvorských až po zevlouny pouliční se plazil před vojáky, když jim bylo všude vykazováno místo první a propůjčována kde jaká výsada. Hle, kterak se náčelní činitelé a činovníci státní vyslovují o vojsku a jeho poslání v odrakoušťující se republice Čsl. Dne 6. března na banketě, uspořádaném ťna počest oficielních zástupců čsl. legií na RuskuŤ, tehdejší ministr tak zv. národní obrany (Klofáč) takto zalichotil vojáčkům: Probudila se nová morálka. Legionáři imponují svojí vysokou morálkou. Legionáři jsou tvůrci veškeré morálky: apolitické, demokratické; národní. Legionáři přinášejí k nám smysl pro vyšší morálku atd. Jak vynadá tato morálka (veškerá politická atd. a vyšší) o tom nás poučuje ťHymna českých legiíŤ, která začíná takto: ťPochodeň hněvu neseme a v srdci střelný prach, v nějž rudý plamen vrhneme a rázem zhyne strach. Pěst maše jako z ocele a pomstou atd.Ť
26. dubna při slavnostní akademii, uspořádané. Národním divadle v Praze o zahájení činnosti tak zv. vzdělavacího odboru v čsl. vojsku [Zdali pak v těch ťvzdělávacích kursechŤ vykládají vojákům také mravní dosah božího přikázání ťNezabiješ!Ť] pravil president Masaryk: ťŘekl jsem již jednou a opakuji: naše armáda bude našim mladíkům školou,pokračovací školou, školou pro budoucího otce rodiny, pro budoucího občana. Naše vojsko bude částí naší čsl. společnosti, a to částí podstatnou a takovou milou částí, jak si jen můžeme přáti.Ť 30. května 1919 na ustavující schůzi tak zv. vědeckého svazu čsl. důstojníků pravil ministr Klofáč: ťŠkola jest prvním a vojenská služba druhým základem národní zdatnosti a sebevědomí každého občana.Ť Dle toho tedy, kdo nesloužil jako voják, a zejména všechny ženské, podobají se člověkovi jednonohému, protože jim schází druhý základ jejich sebevědomí; a také jejich národní zdatnost pokulhává nutně. - 22. června 1920 o ťzakončení kursu dělostřelecké školy důstojnickéŤ za rachotu děl president Masaryk ujišťoval: ťstav armády se pořád lepší, pěchota stojí již na výši doby. Úkolem všech vojáků a zejména důstojníků jest: šířiti lásku k práci a k vědění; každý musí pracovati hlavou a rukama.Ť Kterak vojáci úkol ten plní o tom svědčí ťhymna čsl. legiíŤ, shora citovaná a bude brzo podána spousta dokladů jiných. - 20. března 1921 pravil generál-inspektor čsl. vojsk Machar na valné hromadě ťSvazu čsl. důstojníkůŤ: ťVoják znamená pořádek, přímost a kázeň... Za ministra národní obrany hodí se jen voják.Ť
Protože však toto slepé a bezduché napodobování rakouského (rakousko-uherského) pychu militaristického, jejž jsme dříve tolik proklínali (pokud jsme se ještě neodrakoušťovali), před světem přece jen příliš křičí, ozývají se občas hlasy, pokoušející se omluviti neb ospravedlniti tuto nedůslednost.
Nebude nám však lépe, pokud se nevyprostíme z pošetilé domněnky, že vojenská služba se dá jaksi čímsi ťzidealisovatiŤ, jakousi ťmravní výchovouŤ nebo jak tomu jinak říkají. Nepodaří se to a nemůže se podařiti, pokud Lidstvo bude uznávati za správný zákaz: ťNezabiješ.Ť Buď se zakáže vojsku, aby nezabíjelo, odejmou se mu pušky, děla a všecky vraždící nástroje, pak arciť lze mluviti o zidealisování; ale vojsko přestane býti vojskem, anebo se mu to nezakáže, pak bude vždy hřešiti proti onomu přikázání a slovo ťzidealisování; je pak prázdným heslem a frází.
Vpravdě však vláda se spíše bála, aby porotcové nesoudili příliš mírně, totiž mírněji, než ona si přála, aby neosvobozovali snad šmahem obžalované, neodsuzovali místo nich jejich persekuci a nevytýkali vládě neschopnost, protože se vůbec ani nepokusila utlumiti hnutí ono v zárodku, ačkoliv se to dle mého mínění (které však nechci nikomu vnucován), mohlo podařiti, ale že naopak svou nedovedností spíše se přičinila o jeho vybuchnutí. [Skutečně také hned v prvním takovém případě, jenž se octl před porotou (v Praze 23. června 1921), byl obžalovaný osvobozen.] Kdyby bylo vládě skutečně šlo o zájem obviněných, byla by se dříve potázala se stranami politickými; než k onomu opatření sáhla a zejména také s výkonným výborem strany komunistické. Nic takového však neučinila (nebylať by pak arciť mohla svět překvapiti svou energií) a dále by je nebyla dala obžalovati pro nejhroznější zločiny, zejména pro velezradu [Poslanec Bechyně tvrdí v článcích ťČerné ministerstvoŤ, citovaných na str. 38., že v ministerstvu tak zv. spravedlností dokonce pracovat spolu na těch obžalovacích spisech.] A jak znamenitě opatření ono prospělo obžalovaným komunistům, seznáš ihned, jakmile si povšimneš rozsudků, vyhlášených proti nim. Bohužel není ještě sestavena statistika objasňující bengálským světlem, kterak trestní soudové (senátní) zabraňovali tomu, aby porotci neodsuzovali příliš přísně komunisty.
Zbývá tedy jen bod třetí a v tom skutečně vězelo čertovo kopýtko: agitovali mezi vojskem a proti němu. To bylo v republice Československé zločinem neodpustitelným koncem r. 1920, kdežto kdysi (bývávalo!) národ sympatisoval s každým protivojenským hnutím; na př. s tím, které se rozvířilo za Rakouska koncem min. stol. (hnutí ťzdeŤ) a před r. 1910 (mládež národně-sociální). Krutější trety byly ponejvíce vyměřeny jen těm komunistům, kdo byli usvědčeni z takové agitace protivojenské. Zde některá data: na př. rozsudkem pražským (13. dubna 1921) byli odsouzeni: Zápotocký na 18 měsíců pro veřejné násilí, vydírání a svádění vojska k porušeni služební povinnosti; Hůla na 13 měsíců pro rušení veřejného pokoje, pobuřování a sváděni vojínů k porušení služební povinnosti; Muna na 12 měsíců pro rušení veřejného pokoje a svádění vojínů k porušení služební povinnosti; ostatním spoluobžalovaným (kromě jednoho) vyměřeny tresty menší, protože neagitovali proti vojsku. Dále případ tak zv. oslavanský. 13. prosince 1920 komunisté se dali v Oslavanech na Moravě davem na pochod k elektrárně, odzbrojili na cestě menší oddíl vojska, vůdce jejich (Burian) vyjednával s velitelem, aby vojsko vydalo dobrovolně zbraně, v elektrárně odzbrojili hlídky a konečně dav přepadl vlak, přivážející na pomoc vojsko (100 mužů), zmocnil se zbraní, čelil jimi ostatnímu vojsku v elektrárně a odzbrojil i četníky. Odsouzeni byli v Brně 21. března 1921 z vůdců dva na 10 let do těžkého žaláře, tři na 8 let, dva na 6 let (kromě jiných účastníků potrestaných méně). Hnutí komunistické bud skutečně ohrožuje stát takovým nebezpečenstvím, jak se vláda domnívá, anebo neohrožuje ho tak. V druhém případě jest krutými těmi rozsudky spáchána křivda volající do nebe. V případě prvním však jest persekucí prohlásiti za prostředek nejméně účelný, jímž by se dalo tomuto nebezpečí čeliti, protože se jí vyrobí leda několik mučedníků a nikdo se jí nedá zastrašiti. O tom jsem promluvil již na stránce 44.
A uznáš-li třebas jen polovici za pravdu, postačí to, abys seznal, z koho v odrakoušťující se republice vláda se nadporakouštující umí udělati mučedníky. Ať soudíš o jednotlivých činech (výstřelcích) komunistů jakkoli, hnutí komunistické jako takové má v sobě jádro ideové, jako každé jiné. A idey se nedají zprovoditi se světa persekucí. Jen zpozdilá vláda se může o cosi takového pokoušeti; s jakým výsledkem, bylo již pověděno. Vláda moudrá by se naopak spíše vynasnažila využitkovati toho hnutí pro sebe, odvésti je do zregulovaného řečiště, aby se nerozlilo nevázaným proudem po celé vlasti a nenatropilo škod, kdežto byvši vtěsnáno do náležitých břehů by se objevilo naopak býti třebas užitečným.
Poněvadž tato konfiskace; jasně charakterisující dnešní poměry, neodpovídá prohlášení vlády o konfiskační praxi; táží se podepsaní poslanci pana ministra; zda je mu případ tento znám a co hodlá učiniti, aby v budoucnosti podobné opakovati se nemohly.
V Praze dne 17. listopadu 1921.
Skalák,
dr. Šmeral, Houser, Warmbrunn, Malá, Surányi, Svetlik, Tausik, Haken, Kučera, Borovszky, Kreibich, Koutný, Nagy, Merta, Toužil, Bubník, Burian, Kunst, Blažek, Darula, Krejčí, Mikulíček, Rouček, Skaunicová.
VI./3190.
Interpellácia
poslanci Krejčího, Kunsta, Tausika a súdruhov
ministru školství a národnej osvety ohľadom zanedbaného vyučovania a opravy škol na Slovensku.
Válečnými operacemi vo svetovej vojne r. 1914 na východnom Slovensku bolo veľa škol poškodzených, vo ktorých sa od tých čias vôbec doteraz nevyučuje, čímž na Slovensku východnom kultura strácí podu, jeho už teraz sa vykazuje tu na osmdesát procent ludu negramotného a jest sa možno aj obávati, že takýmto zposobom tato číslica sa ještě zvýší. Ako doklad hrozných pomeru školných na východnom Slovensku podáváme následujúce:
Na svojej výzkumnej cestě po východnom Slovensku prišiel som aj do Medzi Laborce a keď som sa pýtal tunajších obyvatel na pomery, pravili mi, že těžko nesou to, že pre sve deti nemajíc tu dostatok škola že na ty sluby barz dlho čakajú, ktoré im (Slovákům) bolo od vlády slubováno, že sa orosí na Slovensku zaviesti najlepšie kulurné školní vzdělanie.
A skutočne, po zjištění jest v Medzi Laborci lén jedna malučká miestnost pre vyučovánie s 12 lavicemi (po pati žiakov). Do tejto miestnosti sa ide len cez kuchynu, vo ktorej sa vari pokrmy a vyvárá prádlo a utvárajúcí sa para vniká do miestnosti školnej.
Záchodku pri tejto škole vôbec niet. Jelikož učebná miestnost je malučká, jest učitel nuten dopaludnie jednu, odpoludnie druhú skupinu žiakov vyučovati. Tomuto zlu sa maže však lahko odpomohnut. Lebo jest v Medzi Laborci pekná škola ktorá bola r. 1914 vojenskými operaciemi poškozena a stačilo by dát ku tejto budově nové dvere, okna, podlahu a vymeniti nový šindel na dachu. Miestnosti v tejto budovy jsu tak priestorné (pat miestností 5X5 a dve miestnosti 5X7 metrů v rozměru); že sa v ní móže vyučovati na sto čtyřicet, až sto šedesát žiakov, a okrem toho poskytne tato budova ješte bývánie pre učitele, ktorý teraz nemaju bývanie a jsú nuteni používati dobrodiní dobrých ludi a spávat na spoločnej posteli so železničnými zriezencemi.
Daleko horší situacia jest vo školskej otázke níže vypísaný obciach, kde jsú tyež školy válečnými operaciemi poškodzené a kde sa již sedm roky vôbec nevyučuje. Vec tato sa již viac rázy intervenovala, a sice za prvé u školného inspektora pana Ferd. Klohany v Bardiově, za druhé u p. inspektora Gallo v Prešově a za tretí u p. školného referenta Stefaneka v Bratislave. Však do teraz bez výsledku. Postižené obce jsou: Okres svidinský: Komárník, Hunkovce, V. Svidnik, Soročin, Mešticko, Duplín, Zborová. (Toto jsú školy štátné.)
Písana, Bystra, Medvědže, Porobka, Bodrudzal, Pstrina, Suchá, Merola, Šemetkovci, Vislava, Vyškovce, Mergeška, Kružlová, Svidnička, Vápeník, Kečkovci, Roztoky, Jadlová, N. Orlich, Jurkovola, Rovné, Cerníny, Kurimka, Varatka, Niklová. (Toto jsú školy církve rusínskej, tiež v okresu svidnickom.)
Na okrese bardiovskom jsú: Dve štátné školy a osm škol církve rusínskej tiež poškodzeno, kde sa již dlhý čias nevyučuje. Jelikož sa tímto poškodzuje kulturné vzdělance (nad čímž je slovenský lud barz nespokojný), pýtajú sa nížezpomenuté poslanci:
Jest pan ministr školství a národnej osvety ochoten vec tuto vyšetřiti a učiniti patričné kroky vedúcú k ochrane kulturného vzdelanie na Slovensku?
V Prahe dňa 17. Novembra 1921.
Krejčí, Kunst, Tausik,
Blažek, Malá, Skaunicová, Nagy, Toužil, Surányi, Darula, Skalák, Rouček, Kučera, Houser, Borovszky, Svetlík, dr. Šmeral, Kreibich, Burian, Koutný, Haken, Bubník, Warmbrunn, Merta.
VII./3190.
Interpelace
poslanců dra Šmerala, Kreibicha a soudruhů ministrům spravedlnosti, zemědělství a financí o provádění zákona o zajištění půdy drobným zemědělským pachtýřům.
Zákonem ze dne 27. května 1919, č. 318 Sb. z. a nař., vyhlášeným dne 12. června 1919, byl pachtýřům zemědělských pozemků náležejících státu nebo k majetku státem zabranému, církevníma nebo nadačnímu, pokud pacht nebo podpacht pozemků těch trval nepřetržitě od 1. října 1901, přiznán nárok, aby jim pozemky takové byly postoupeny do vlastnictví anebo dále v pachtu ponechány.
Při provádění tohoto zákona drobným pachtýřům činili všelijaké obtíže nejen dosavadní jich vlastníci, ale namnoze i úřady. Postup při provádění knihovního pořádku o pozemcích, podle zákona takto vyvlastněných, děje se velmi liknavě a velká část kupních smluv na základě jeho-provedená, není dosud uzavřena.
Na Slovensku nebylo učiněno náležitých opatření, aby ustanovení zákona tohoto vešla včas ve všeobecnou známost, takže většina pachtýřů nebo podpachtýřů, majících nárok na výkup pozemků z dlouhodobých pachtů, nemohla v daných lhůtách nároky uplatniti. Zde zřejmě i politické úřady nadržovaly vlastníkům velkého pozemkového majetku na úkor tisíců existenčně na něm závislých zemědělských rodin.
Z důvodů těch činíme na pány ministry spravedlnosti, zemědělství a financí, jimž uloženo zákon ten provésti, následující dotaz:
Jsou ochotni v době pokud možno nejkratší podati Národnímu shromáždění jednotnou zprávu o rozsahu půdy a počtu rodin na provedení tohoto zákona v jednotlivých obvodech státu interesovaných a počtu případů a rozsahu půdy požadovacím právem ve smyslu tohoto zákona požadované a počtu knihovních žádosti na základě jeho podaných i skutečně již provedených, jakož i jaký je finanční efekt z provádění tohoto zákona pro pokladnu státní vyplývající?
V Praze dne 16. listopadu 1921.
Dr. Šmeral, Kreibich,
Haken, Darula, Krejčí, Blažek, Burian, Houser, Skaunicová, Toužil, Borovszky, Surányi, Merta, Nagy, Malá, Kunst, Koutný, Mikulíček, Skalák, Kučera, Svetlik, Rouček, Bubník, Tausik.
VIII./3190.
Interpelace
poslance Tausika a soudruhů
ministerskému předsedovi
o vydávání maďarských emigrantů maďarské vládě.
Intervenujícím poslancům Tausikovi, Surányimu, Nagy-mu a Kunstovi ministerský předseda dr. Beneš sdělil, že příslušným úřadům bude vydánu nařízení, aby političtí emigranti z Maďarska nebyli vydáváni nynější maďarské vládě a jejím orgánům. Ale v poslední době znovu se opakují případy vydávání emigrantů horthyovským banditům. Zejména bratislavské policejní ředitelství tak činí soustavně a stejně se děje v Lučenci. Na doklad uvádíme ze župy zemplinské případ Stefana Juhase. Z dokladů je patrno, jak úkladným způsobem vydávání se provádí. Hlavný slúžný v Královském Chlumci poslal vlastni rukou psaný list velitelství čsl. četnické stanice v Perbeniku, datovaný 11. října 1921, tohoto obsahu: ťOpytajte sa maďarských stráží, či Stefan Juhas a rodina jeho nemohli by být preloženi cez hranicu. Positivnom páde dajte ich vyprovodit.Ť
Podepsaní ptají se pana ministerského předsedy:
Je ochoten tento a jiné jemu podobné případy vyšetřiti a vydati všechny pochyby vylučující nařízení příslušným úřadům o tom, jak chovati se k politickým emigrantům a že tito nesměji býti maďarským úřadům vydáváni?
V Praze dne 18. listopadu 1921.
Tausik,
Svetlik, Kučera, Malá, Mikulíček, Burian, Warmbrunn, Kreibich, Toužil, Surányi, Bubník, Krejčí, Haken, Kunst, Rouček, Darula, Merta, Nagy, dr. Šmeral, Koutný, Skaunicová, Skalák, Borovszky, Blažek, Houser.
IX./3190.
Interpelace
poslanců Svetlika, Tausika a soudruhů a ministerskému předsedovi
o činnosti propagační kanceláře v Bratislavě.
Podali jsme dne 31. března 1921 (č. t. 2122) interpelaci o provokační činnosti propagační kanceláře v Bratislavě. Poukázali jsme na podloudnou činnost tohoto sboru, který zaměstnával 140 osob pod vedením býv. ministra pro správu Slovenska, nynějšího ministra školství Šrobára. Interpelací nenastala dostatečná náprava, ba ministerský předseda neuznal ani za potřebné na ni odpověděti. Za tuto dobu byl personál této korporace sice restringován, ale kancelář vyvíjí svou provokační činnost dále pod vedením redaktora ťSlovenské politikyŤ Duračka, kapitána Ďuka, maďarského detektiva Bukese, redaktora Šedy a různých individuí podezřelé minulosti. Bývalí členové tohoto sboru, kteří se zúčastnili různých akcí, jako vyhození pomníku v Děvíně, byli odměněni z ministerstva pro Slovensko. Tak nadporučík Honza obdržel hlavní tabáční trafiku v Trnavě, poručík Tomášovič v Staré Lubochni a poručík Černoch v Košicích. Členové propagační kanceláře moji nadále volné jízdenky I. třídy. V květnu t. r. podnikli pod osobním vedením redaktora Duračka vloupání do sekretariátu křesťansko-sociální strany v Košicích. Protokolárně zjistili podepsaní, že na inspiraci redaktora Duračka mělo býti provedeno vloupáni do sekretariátu strany komunistické v Ružomberku a Báňské Bystrici, čemuž bulo zabráněno. Tato smečka ve své provokativní činnosti vydala v Podkarpatské Rusi letáku obsahu protístátního. Agenti kanceláře rozhazovali tyto letáky, strkali je lidem v kavárnách do kapes, pak bylo prováděno zatýkání za jásotu měšťácké žurnalistiky, že odkryto je spiknutí. Jedním činitelem při těchto provokacích byl bývalý maďarský důstojník Grünnwald, který působil pro tuto kancelář 16 měsíců. Nedávno byl Grünnwald na udání Duračkovo bratislavskou policií zatčen - prý pro styky s komunisty. Při výslechu, který za přítomnosti Duračkově řídil policejní agent Letovský, bylo Grünnwaldovi řečeno, že bude hned propuštěn, udá-li do protokolu, že poslanci Surányi, Tausik a jiní dostávají peníze od Horthyovy vlády.
Když toho neučinil, byl po celý týden vězněn ve vazbě na bratislavském policejním ředitelství a pak odevzdán státnímu zastupitelstvu, a toho času jest vězněn ve věznici v Komárně. Podepsaní se táží:
Je pan ministerský předseda ochoten v uvedených případech naříditi nejpřísnější vyšetřování a potrestati provokatéry?
Je pan ministerský předseda ochoten sděliti, z jakého fondu jsou hrazeny náklady na propagační kancelář v Bratislavě, zejména na její provokační činnost?
V Praze dne 18. listopadu 1921.
Svetlik, Tausik,
Rouček, Kunst, Haken, Burian, Blažek, Skalák, Mikulíček, Koutný, dr. Šmeral, Kučera, Burian, Toužil, Malá, Nagy, Krejčí, Skaunicová, Kreibich, Warmbrunn, Merta, Houser, Bubník, Surányi, Darula, Borovszky.
X./3190.
Interpelace
poslanců Josefa Šamalíka, Fr. Navrátila, Fr. Janalíka, Fr. Kopřivy, J. Rýpara, Fr. Tománka, M. Tonika a soudruhů
ministru zásobování
pro nesprávné předpisy kontingentů obilí.
Ačkoliv jest pro letošní hospodářský rok určen k dodání více než o polovinu menší kontingent obilí než loňského roku, působí jeho vymáhání letos mnohem větší rozhořčení mezi zemědělci než loňského roku.
Zásada, že má se kontingent obilí předepisovati dle rozsahu orné plochy dle stanovených stupnic, provádí se téměř všude dle mrtvé litery zákona, ačkoliv má se při předpisu kontingentu také bráti zřetel na poměry rodinné a stav sklizně.
Repartiční komise okresní i obecní postupují dle libovolných zásad, jež odporují i vládním nařízením. Tak brněnská okres. polit. správa přiráží k směrné stupnici předpisu 65% obilní dávky, ačkoliv - dle vlád. nařízení možno zvýšiti směrnici zákonné stanovenou pouze o 60%. Jsou případy, že jsou přirážky k směrné stupnici okr. repart. komisemi ještě ve vyšší míře zvyšovány.
V okrese velko-meziříčském jsou letošní předpisy kontingentní oproti loňským předpisům nepoměrně vysoko stanoveny, takže obce je pra neúrodu dodati nemohou. Na Slovensku jsou kontingenty předpisovány vůbec bez ohledu na úřední nařízení.
V předpisu kontingentů způsoben byl zmatek tím, že dodatečným vlád. nařízením zvýšeno bylo vyrovnání kontingentů mezi kraji úrodnými a chudobnými - z 30 na 60%. S tímto zvýšením nebylo počítáno mezi zemědělci a nyní způsobuje toto značné zvýšení kontingentu velké potíže a nepříjemnosti v celé řadě okresů.
Na jedné straně jest volného obilí ve veřejném trhu dostatek, na druhé straně jsou vymáhány nespravedlivé kontingenty na málo zemědělcích, hlavně z chudobných horských krajů. To jest nejlepším dokladem toho, jak nesprávně kontingenty jsou letos předpisovány.
Úřednictvo u okr. polit. správ často při úředním jednání se zemědělci obviňuje poslance pro letošní předpis kontingentu obilí, a posílá stěžovatele za poslanci, ačkoliv okres. polit. úřady samy mohou v případech nesprávných nápravu zjednati. (Okres. polit. správa v Mor. Krumlově.)
Podepsaní se táží:
Jste; pane ministře, ochoten vydati objasnění všem přísl. úřadům v republice Československé, že obilní kontingent má býti předpisován jen těm zemědělcům, kteří přebytky obilí mají, a to s ohledem na poměry rodinné a stav sklizně?
Jste ochoten zaříditi, aby zemědělci, maticí výměry orné půdy přes 3 ha, byli od dodání kontingentu obili zproštěni, prokáží-li, že přebytků obilí nemají?
Jste ochoten dáti provésti revise kontingentu ve všech okresích a zjistiti tak, zda kontingenty jsou předpisovány v mezích vlád. nařízení a shora uvedených zásadách?
V Praze dne 18. listopadu 1921.
Šamalík, Fr. Navrátil, Janalík, Kopřiva, Rýpar, Tománek, Tomik, dr. Kmeťko, dr. Buday, dr. Juriga, Rozsypalová, Sedláček, Čuřík, dr. Mazanec, Košek, Roudnický, Adamovský, Bezděk, dr. Hruban, dr. Labay, Adámek, Hancko, Vrabec, Myslivec, dr. Gažík.