Doba činné služby v čs. vojsku (vyjímajíc zahraniční vojsko) před účinností tohoto zákona, započítá se podle ustanovení §§ 26 a 84 tohoto zákona.
Služební doba, ztrávená před státním převratem ve službách uvedených v §§ 12, 13, 63, 64, 65 a 110 zákona ze dne 27./XII. 1875 číslo 158 ř. z., pokud se týče §§ 12, 13, 63, 64, 65 a 110 uherského zákona čl. LI:1875, započítá se při výměře výslužného dosavadním způsobem.
Doba od 1./X. 1908 do 30./IV. 1909, jakož i válečná léta 1914—1918 započítají se při výměře výslužného podle dosavad platných předpisů (§§ 10 a 11 zákona ze dne 27./XII. 1875, číslo 158 ř. z., pokud se týče §§ 10 a 11 uherského zákona čl. LI:1875 a cís. nař. ze dne 13./IV. 1909 (uveřejněného ve Věstníku věcném býv. min. války č. 13 z r. 1909) a 9./VI. 1915, č. 361 ř. z. z r. 1915 a nařízení bývalého ministerstva zemské obrany ze dne 10./XII. 1915, č. 362 ř. z. z r. 1915, pokud se týče § 6 uh. zák. čl. XIII:1915 a nařízení býv. uh. ministerstva číslo 4401 (M. E., z roku 1915).
Válečný rok 1919 započítá se při výměře výslužného podle usnesení ministerské rady ze dne 24. ledna 1920, vyhlášeného ve věstníku čs. ministerstva národní obrany, výnosy věcné, ze dne 15. května 1920, část 26, bod 276.
Vojenským osobám, které v zajetí — ač jim to bylo možno — nevstoupili do čs. legií, nezapočítá se doba ztrávená v zajetí vůbec.
Vojenským kapelníkům, přijatým do činné služby v čs. vojsku, může ministr národní obrany v dohodě s ministrem financí při výměře výslužného povoliti započítání určitého období, stráveného v hodnosti vojenského kapelníka býv. rakousko-uherské (rakouské, uherské) armády.
Doba zproštění služby (příkaznosti) jest ze započítání vyloučena.
§ 97.
Nároky na zaopatřovací požitky gážistů (čekatelů) bývalé rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) armády, jimž byly přiznány zaopatřovací požitky bývalým státem rakousko-uherským (rakouským nebo uherským), jakož i nároky na zaopatřovací požitky a odbytné rakousko-uherských rakouských nebo uherských) vojenských gážistů z povolání nepřevzatých do činné služby v čs. vojsku, jsou upraveny zákonem ze dne 19. března 1920, číslo 194 Sb. z. a n.
Nárok gážistů a čekatelů v záloze, jimž příslušejí zaopatřovací požitky pouze v důsledku jejich služeb v bývalé rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) armádě, jest posuzovati podle vojenských zaopatřovacích zákonů a nařízení bývalé monarchie v den 28./X. 1918 platných.
§ 98.
Zvýšení zaopatřovacích požitků osob, uvedených v § 97, provádí se zvláštním zákonem.
Pro tyto osoby platí obdobně též ustanovení §§ 12, 14, 16, 18, 19, 24, 25, 30, 92, 94 a 95.
§ 99.
Gážisté (čekatelé) aktivního stavu — příslušníky bývalé rakousko-uherské (rakouské, uherské) armády v to počítaje — kteří byli přijati do činné služby v čs. armádě, sloužili v ní činně — v domácím nebo zahraničním vojsku — mají právo na zaopatřovací požitky nebo odbytné podle tohoto zákona, i když byli dáni do výslužby před účinností tohoto zákona, poněvadž
a) stali se neschopnými vojenské služby, nebo
b) dovršili 60. rok věku svého, nebo
c) sloužili 40 let započitatelných, nebo
d) byli propuštěni z činné služby podle § 3 zákona ze dne 19./III. 1920, č. 194 Sb. z. a n.
Pensijní základnou jest v tomto případě služné, které by jim bylo příslušelo v den přeložení do výslužby podle zákona ze dne 19./III. 1920, číslo 195 Sb. z. a n., k němuž se připočítá 50% místního přídavku, po případě částka 3000 Kč podle ustanovení § 6. Mají-li přídavek za zranění, přiznaný podle zákona ze dne 27./XII. 1875, číslo 158 ř. z., pokud se týče uherského zákona čl. LI 1875, nebo přídavek, jenž jim byl výslovně přiznán místo přídavku za zranění, vyměří se jim tento přídavek znovu podle ustanovení §§ 67 a 68 tohoto zákona.
§ 100.
Gážisté (čekatelé) bývalé rakousko-uherské (rakouské, uherské) armády, kteří byli přijati do čs. armády jako gážisté ve výslužbě, sloužili v ní činné s plnými aktivními požitky (doplněk k výslužnému) a byli přeloženi znovu do výslužby před skončením demobilisace, mají nárok na zaopatřovací požitky podle ustanovení § 99, když bylo superarbitračním řízením prokázáno, že se jejich zdravotní stav následkem poslední vojenské služby zhoršil, nebo když sloužili nejméně jeden rok činně v čs. armádě.
Nejsou-li tyto podmínky splněny, vyměří se zaopatřovací požitky podle dosavadních ustanovení a podle §§ 97 a 98. Gážistům, umístěným za remuneraci, vyměřují se znovu zaopatřovací požitky podle ustanovení §§ 9b), 26e), 97 a 98.
§ 101.
Poddůstojníkům z povolání, kteří byli přijati do čs. armády, sloužili v ní činně a byli dáni do výslužby jako rotmistři (letmistři, loďmistři), náležejí zaopatřovací požitky podle ustanovení tohoto zákona.
Přídavek za zranění, přiznaný podle zákona ze dne 27./XII. 1875, číslo 158 ř. z., pokud se týče uherského zákona čl. LI:1875, nebo přídavek přiznaný výslovně místo přídavku za zranění, vyměří se jim znovu podle ustanovení tohoto zákona (§ 68).
Poddůstojníkům z povolání, kteří nebyli přijati do činné služby v čs. vojsku jako rotmistři (letmistři, loďmistři) a jejichž výdělečná schopnost byla následkem vojenské služby za světové války snížena nejméně o 20%, přísluší invalidní důchod podle ustanovení zákona ze dne 20./II. 1920, číslo 142 Sb. z. a n., je-li tento důchod vyšší nežli vojenské požitky zaopatřovací.
§ 102.
Vojenským osobám ze stavu mužstva — poddůstojníky z povolání v to počítaje —, jejichž nárok na vojenské požitky zaopatřovací povstal před světovou válkou, příslušejí tyto požitky podle dosud platných předpisů.
Zvýšení těchto požitků provádí se zvláštním zákonem.
§ 103.
Pro osoby ze stavu mužstva, jejichž nárok na vojenské požitky zaopatřovací povstal za světové války, končí nárok na tyto požitky podle dosavadních vojenských předpisů koncem dubna 1920. Od 1. května 1920 počínajíc platí pro tyto osoby zákon ze dne 20./II. 1920, čís. 142 Sb. z. a n. Podle zákona toho přísluší nárok na invalidní důchod jen těm válečným poškozencům (§ 1, lit. a) zákona že dne 8. dubna 1919, číslo 199 Sb. z. a n.), jejichž výdělečná schopnost byla snížena aspoň o 20%.
Výjimku činí osoby, jejichž nárok na invalidní pensi vzešel za světové války, a to podle ustanovení §§ 72, 74 a 111 zákona ze dne 27./XII. 1875, číslo 158 ř. z., pokud se týče §§ 72, 74 a 111 uherského zákona čl. LI:1875, aniž jim patří důchod podle zákona ze dne 20./II. 1920, číslo 142 Sb. z. a n. Pro tyto osoby platí obdobně ustanovení § 102.
Nárok na tyto požitky jest ohlásiti u nejbližšího vojenského úřadu do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona. Nebyl-li nárok v této lhůtě přihlášen, zaniká.
§ 104.
(Pozůstalým po gážistech (čekatelích) bývalé rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) armády, kteří
a) zemřeli před státním převratem, nebo
b) po státním převratu, ale před vypršením lhůty, stanovené pro podání přihlášky — pokud tato byla předepsána — nebo
c) podali včas přihlášku, ale nesloužili činně v čs. vojsku,
d) byli přijati do čs. armády jako gážisté (čekatelé) ve výslužbě a nedostáli podmínkám § 100, 1. odstavec, příslušejí zaopatřovací požitky —mají-li na ně nárok — podle zákonů, jichž se dovolává zákon ze dne 19./III. 1920, číslo 194 Sb. z. a n.
Zvýšení zaopatřovacích požitků těchto osob provádí se zvláštním zákonem.
Ustanovení §§ 44, 45, 47, 48, 57, 59, 60, 65, 91, 98, 2. odstavec, a 94 platí též pro pozůstalé po osobách, uvedených v tomto paragrafu.
§ 105.
Pozůstalým po gážistech (čekatelích), kteří byli přijati do čs. armády, sloužili v ní činně a zemřeli před účinností tohoto zákona, příslušejí zaopatřovací požitky podle tohoto zákona, když gážista (čekatel)
a) zemřel v činné službě, nebo
b) měl pro svou osobu nárok na zaopatřovací požitky podle tohoto zákona.
Pensijní základnu tvoří v tomto případě služné, kterého zemřelý v den úmrtí podle zákona ze dne 19./III. 1920, číslo 195 Sb. z. a n., požíval, nebo které mu bylo v den úmrtí podle téhož zákona příslušelo, k němuž se připočítá 50% místního přídavku, po případě částka 3000 Kč podle ustanovení § 6.
Nejsou-li výše zmíněné podmínky splněny, platí pro pozůstalé ustanovení § 104.
§ 106.
Pozůstalým po poddůstojnících z povolání, kteří byli přijati do čs. armády, sloužili v ní činně a zemřeli jako rotmistři (letmistři, loďmistři), náleží zaopatřovací požitky podle tohoto zákona.
Nárok na zaopatřovací požitky pozůstalých po poddůstojnících z povolání, kteří nebyli přijati do činné služby v čs. vojsku jako rotmistři (letmistři, loďmistři) a padli nebo zemřeli za světové války, posuzuje se podle zákona ze dne 20./II. 1920, čís. 142 Sb. z. a n.
§ 107.
Pozůstalým po osobách ze stavu mužstva (poddůstojníky z povolání v to počítaje), které zemřely nebo které nabyly nároku na vojenské zaopatřovací požitky před světovou válkou, příslušejí zaopatřovací požitky podle dosavadních ustanovení.
Zvýšení zaopatřovacích požitků těchto osob provádí se zvláštním zákonem.
§ 108.
Pro pozůstalé po válečných poškozencích ze stavu mužstva končí se nárok na vojenské zaopatřovací požitky podle dosavadních ustanovení koncem dubna 1920. Od 1. května 1920 počínaje platí pro tyto osoby zákon ze dne 20./II. 1920, číslo 142 Sb. z. a n.
Výjimku činí pozůstalí, jejichž nárok na zaopatřovací požitky vzešel za světové války, a to podle ustanovení § 20 zákona ze dne 27./IV. 1887, číslo 41 ř. z., pokud se týče § 20 uherského zákona čl. XX:1887, aniž jim patří důchod podle zákona ze dne 20./II. 1920, číslo 142 Sb. z. a n. Pro tyto osoby platí obdobně ustanovení § 107. Nárok na tyto požitky jest ohlásiti u nejbližšího vojenského úřadu do jednoho roku od vyhlášení tohoto zákona. Nebyl-li nárok v této lhůtě přihlášen, zaniká.
§ 109.
Gážistům (čekatelům), poddůstojníkům z povolání, jakož i pozůstalým po těchto osobách, ženským ošetřovatelkám (úplné osiřelým sirotkům po nich) příslušejí přídavky, příplatky a jiné zvláštní výhody (placení daní, kolkovného atd.) podle ustanovení, platných pro civilní státní zaměstnance, a to gážistům v hodnostních třídách a čekatelům (pozůstalých po těchto osobách) ve výši stanovené pro úředníky stejných platových stupňů, gážistům mimo hodnostní třídy, poddůstojníkům z povolání (pozůstalým po nich) a ženským ošetřovatelkám (sirotkům) ve výši stanovené pro podúředníky stejných platových stupňů, předkům podle pravidel platných pro vdovy po civilních státních zaměstnancích s touto výhradou:
a) přídavek a výpomoc jednoho z rodičů činí 1/3 přídavku a výpomocí, vyměřených podle výše vdovského důchodu,
b) úhrn přídavků a výpomocí přináležejících předkům jedné osoby, nesmí převyšovati 2/3 přídavku a výpomoci vdovské.
§ 110.
Výplata drahotních výpomocí vojenským osobám ze stavu mužstva a jejich pozůstalým, jimž byly podle §§ 102, 103, 107 a 108 upraveny vojenské zaopatřovací požitky, provádí se podle zvláštních zákonitých ustanovení.
§ 111.
Vojenským kapelníkům bývalé rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) armády, kteří nebyli přijati do činné služby v čs. armádě, a pozůstalým po těchto osobách může ministr národní obrany v dohodě s ministrem financí přiznati zaopatřovací požitky ve výši požitků, přináležejících jim z fondu "Pensijního spolku vojenských kapelníků", jakož i veškeré výhody, uvedené v § 109, na účet vojenské správy, jsou-li nemajetní a nemají-li jiného zaopatření.
§ 112.
Ustanovení §§ 63—65 platí obdobně též pro předky osob, uvedených v §§ 99, 100 (1. odstavec) a 101, které byly přijaty do čs. vojska, sloužily v něm činně a zemřely před účinností tohoto zákona. — Do přiznaného důchodu započtou se dary z milosti, povolené místo požitku zaopatřovacího.
Předkům gážistů (čekatelů) a poddůstojníků z povolání bývalé rakousko-uherské (rakouské nebo uherské) armády, kteří zemřeli nebo padli ve světové válce za okolností uvedených v § 3a), může ministr národní obrany v dohodě s ministrem financí ve výjimečných případech, hodných zvláštního zření, povoliti důchod podle ustanovení §§ 68—65 a výhody uvedené v § 109.
Ustanovení § 89 platí obdobně pro ženské ošetřovatelky, které byly za světové války zaměstnány ve vojenských léčebných ústavech, a pro úplně osiřelé sirotky po takových ošetřovatelkách.
Ve výjimečných případech, hodných zvláštního zření, může ministr národní obrany v dohodě s ministrem financí povoliti zaopatřovací požitky osobám, které nepodaly včas předepsané přihlášky.
Osobám, činícím nároky na zaopatřovací požitky podle ustanovení §§ 97, 102, 103, 104, 107, 108, 111 a 112 (1., 2. a 3. odstavec), jest prokázati, že — pokud se týče státní příslušnosti — vyhovují podmínkám, stanoveným v §§ 2 (1. a 3. odstavec) a 5 (1: odstavec) zákona ze dne 19./III. 1920, číslo 194 Sb. z. a n.
§ 113.
Nároky na zaopatřovací požitky bývalých příslušníků německé říše, a to vojenských gážistů, poddůstojníků z povolání a invalidů ze stavu mužstva, jakož i pozůstalých po těchto osobách, kteří mají podle § 3, bod 2. nařízení vlády republiky československé ze dne 4. května 1920, číslo 321 Sb. z. a n., domovské právo v některé obci území, inkorporovaného čs. republice zákonem ze dne 30. ledna 1920, číslo 76 Sb. z. a n., budou upraveny zvláštním nařízením.
§ 114.
Zákonu tomuto přiznává se zpětná účinnost dnem 1. ledna 1920.
Tímto dnem počíná se nárok na nové zaopatřovací požitky a zaniká nárok na zaopatřovaní požitky, přiznané podle dosavadních zákonů a předpisů pro ty osoby, jimž byly přiznány zaopatřovací požitky podle zákona nového.
Týmž dnem přestává nárok na příspěvek na bytné a povinnost platiti příspěvek na fond pro zajišťování bytného, vyjímajíc osoby, které dostávají požitky podle §§ 97 a 98. Dosavadní zaopatřovací zákony a veškerá ustanovení tyto zákony doplňující pozbývají platnosti dnem 1. ledna 1920, pokud tento zákon jinak nestanoví.
§ 115.
Požívání zaopatřovacích požitků v cizině vyžaduje zvláštního povolení ministerstva národní obrany.
§ 116.
Provedení tohoto zákona ukládá se ministru národní obrany.
Důvodová zpráva.
Zaopatřovací požitky vojenských osob a pozůstalých po nich přiznávají a vyměřují se dosavad podle zastaralých zákonů a předpisů bývalého rakousko-uherského mocnářství. Úprava těchto požitků, vyhovující změněným poměrům a duchu doby, jest otázkou velice naléhavou a nestrpí odkladu.
Usnesením branného výboru Národního shromáždění ve schůzi dne 31. května 1919 bylo ministerstvu národní obrany uloženo při úpravě požitků vojenských přihlížeti k poměrům státních zaměstnanců. Služební požitky čs. vojska byly již tímto způsobem upraveny zákonem ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n.
Předložená osnova zákona zabývá se úpravou vojenských požitků zaopatřovacích a přiznává je všem vojenským osobám, jimž jest vojenská služba povoláním, podle pravidel platných pro státní zaměstnance.
Ačkoliv bylo snahou vojenské správy, aby toto urovnání bylo provedeno důsledně, bylo jí přece patřičně přihlížeti na svéráznost a zvláštnosti služby vojenské.
Gážisté v záloze vykonávají službu vojenskou pouze přechodně a mohou se obyčejně po odchodu z činné služby věnovati zase své dřívější činnosti. Důsledně poskytují se jim zaopatřovací požitky pouze tehdy, když pozbyli do jisté míry způsobilosti k přiměřenému občanskému povolání. Obdobně jako u válečných poškozenou přiznávají se jim zaopatřovací požitky podle stupně zmenšení schopnosti k povolání. Nároku na požitky nemají osoby, jimž existenci zabezpečuje soukromý majetek nebo výdělečná činnost.
Možnost předčasného vyloučení z činné služby pro poruchu zdraví, způsobenou poraněním, službou válečnou a pod., opravňuje nárok na výjimečné zvýšení požitků jakož i na ponechání dosavadního práva na přídavek za zranění a na zaopatření invalidní.
Zaopatřovací požitky pozůstalých po gážistech jsou přizpůsobeny požitkům pozůstalých po státních zaměstnancích. Nároku na požitky na účet vojenské správy nemají pozůstalí po gážistech v záloze, kteří vzhledem k svým hmotným poměrům toho nutně nepotřebují (obdobně jako u válečných poškozenců). Rodinám gážistů, padlých před nepřítelem nebo zemřelých válečnými útrapami, se za jistých podmínek zaopatřovací požitky zvyšují.
Právo na zaopatřovací požitky, přiznané podmínečně družkám civilních státních zaměstnanců, nemohlo býti obdobně převzato do osnovy tohoto zákona pro vojenské gážisty, poněvadž by se to nesrovnávalo s vojenskými předpisy. Nepřípustnost uznání nároků družky lze dovoditi i z ustanovení branného zákona ze dne 19. března 1920, č. 193 Sb. z. a n., jímž ukládá se všem vojenským osobám z povolání povinnost, vyžádati si k sňatku povolení vojenského úřadu.
Nemanželské a adoptované děti jakož i schovanci gážistů až dosud neměly vůbec nároků na vojenské zaopatření. Osnova tohoto zákona přiznává jim — obdobně jako u státních zaměstnanců — podmínečně právo na zaopatřovací požitky. Tato osnova uznává dále nutným pečovati o rodiče (předky) osob, které ztratily válkou svého živitele nebo podpůrce. Zvláštní oddíly jsou věnovány zvýšení požitků za službu válečnou, čs. zahraničnímu vojsku, letcům a osobám přibraným k výkonům pro válečné účely.
V ustanoveních přechodných a závěrečných jest rozřešena otázka započítání služební doby, ztrávené před platností tohoto zákona, a upraveny nároky na zaopatřovací požitky, získané v této době, jakož i vymezena působnost nového zákona zaopatřovacího.
Z předchozího výkladu jest patrno, že předložená osnova zaopatřovacího zákona, vyhovujíc daným směrnicím, nevytvořila nic nového, nýbrž přizpůsobila pouze civilní zaopatřovací zákony vojenským poměrům, použila při tom zkušeností, nabytých v poslední době v tomto oboru a stanovila pravidla pro dobu přechodnou.
K jednotlivým paragrafům se uvádí:
§ 1. Vzhledem k částečnému započítání místního přídavku do pensijní základny pomíjí dosavadní příspěvek na bytné.
§ 2. Minimální služební doba pro nárok na trvalé výslužné byla ustanovena na 10 let započítatelných. U civilních státních zaměstnanců jest předepsáno 5 let skutečných. Tato odchylka zakládá se na příznivějším započítání let válečných osobám vojenským. Přiznání nároku na přeložení do trvalé výslužby po 30 dovršených skutečných létech služby a 55 létech věku bez zření na způsobilost k vojenskému povolání jest odůvodněno nezbytnou nutností dostatečného počtu důstojníků pro případ války. Nebylo by v zájmu republiky, kdyby vojenská správa byla za války nucena obsaditi rozmnožený počet vyšších míst důstojníky, kteří jsou již pokročilého věku (starší než 55 let), neb kteří byli uznáni trvale neschopnými vojenského povolání.
§ 3. Podle tohoto paragrafu poskytuje se v případech hodných zvláštního zření nárok na trvalé výslužné před uplynutím minimální služební doby (§ 2). Při tom bylo pamatováno i na případy, kdy byla porucha zdraví způsobena epidemickou nemocí na služební cestě.
§ 4. Místo dočasného výslužného podle dosavadního zaopatřovacího zákona přiznává se gážistům — obdobně jako u státních zaměstnanců — odbytné, nemají-li nároku na trvalé výslužné.
§ 5. Jest žádoucno, aby vojenské správě bylo umožněno dáti do výslužby gážistů, jehož další ponechání v činné službě bylo by na újmu vojenských zájmů, i když jest ještě schopen vojenské služby. Viz též § 3 zákona ze dne 19. března 1920, č. 194 Sb. z. a n., a důvodovou zprávu k tomuto paragrafu (Tisk 2151). Ministerstvo národní obrany upraví tuto otázku tak, aby tohoto ustanovení nemohlo býti zneužito v neprospěch jednotlivců.
Pro justiční důstojníky jako soudce platí čl. IV. zákona ze dne 19. prosince 1918, č. 89 Sb. z. a n., a § 99 ústavní listiny republiky Československé.
§ 7. Obdobně jako u státních zaměstnanců (§ 62 služební pragmatiky) může býti vojenským osobám zvýšeno výslužné připočtením služebních let, jestliže jejich zdravotní stav vylučuje výdělečnou činnost.
§ 8. Nejnižší výslužné čekatele bylo stanoveno částkou roční 1600 Kč, to jest o 200 Kč méně než minimální výslužné gážisty, zařaděného do hodnostní třídy. U civilních státních zaměstnanců jest určena nejnižší hranice 1800 Kč, u úředníků a u sluhů 1400 Kč.
§ 9. Nová výměra výslužného gážistovi ve výslužbě, povolanému do činné služby, jest nutná, poněvadž doba této služby jest započitatelná a působí patřičné zvýšení výslužného.
§ 10. Nebylo by spravedlivé, aby se ztrátou hodnosti byla bezpodmínečně spojena ztráta práva na zaopatřovací požitky. Již vzhledem k nevinné rodině se doporučuje vyhraditi vojenské správě právo, aby mohla v dohodě s ministerstvem financí v případech, kdy ztráta hodnosti zdá se dostatečným trestem, výjimečně přiznati zaopatřovací požitky osobám, které pozbyly vojenské hodnosti v důsledku disciplinárního řízení nebo podle soudního rozsudku. (V případě podmínečného odsouzení, dojde-li k výkonu trestu.) Podobné ustanovení platí též pro civilní státní zaměstnance.
§ 11. Podle dosavadního zaopatřovacího zákona mohly vojenské osoby ve výslužbě vyžádati si odbytné ve výši dvouleté pense. Obdobně jako u státních zaměstnanců přiznává se budoucně nárok na odbytné těm gážistům, kteří odcházejí do výslužby a dávají přednost odbytnému před trvalým výslužným. Vzhledem k tomu, že pozbytí nároků na výslužné platí též pro rodinu, vyžaduje se písemný souhlas manželčin.
§§ 12, 13 a 14. Vyhovují dosavadním ustanovením.
Osoby, které pozbyly rozsudkem trestního soudu postavení v civilních státních službách, nemohou nabýti nároku na zaopatřovací požitky vojenské v žádném případě odsouzení, vyjímajíc odsouzení podmínečné, při čemž nastává ztráta nároku teprve tehdy, když byl odsouzený nucen trest nastoupiti.
§ 15. Obdobně jako u civilních státních zaměstnanců ukládá se gážistům (čekatelům) platiti příspěvek na výslužné ve výši 8% pensijní základny. Za to nejsou povinni platiti příspěvek na fond pro zajištění příbytečného a poplatky ze jmenování a povýšení.
Gážisté v záloze neplatí tohoto příspěvku vzhledem na ustanovení posledního odstavce tohoto paragrafu.
§ 16. Nárok na výslužné gážistů v záloze byl přizpůsoben pravidlům zákona o válečných poškozencích. U těchto osob nepostačí požadavek neschopnosti k vojenské službě; obdobně jako u válečných poškozenců jest nutno i zde vyžadovati aspoň 20%ní snížení schopnosti k přiměřenému občanskému povolání t. j. povolání, které jest přiměřeno stavu, vzdělání a schopnostem superarbitrovaného gážisty.
§ 17. Výslužné vyměřuje se podle toho, pokud byla schopnost k povolání zmenšena.
Ustanovením pouze tří stupnic výměry zjednoduší se způsob přiznání výslužného.
§ 18. Zde se přihlíželo na možné zhoršení zdravotního stavu po vystoupení z činné služby.
§ 19. Výslužné přiznává se osobám v záloze zásadně pouze na tak dlouho, pokud jejich způsobilost k občanskému povolání je zmenšena. Trvá-li tato zmenšená schopnost pět let, lze předpokládati, že se zdravotní stav superarbitrovaného už nezlepší.
§§ 20, 21 a 22. Vyhovují dosavadním ustanovením.
§ 23. V zákoně ze dne 27. prosince 1875, č. 158 ř. z., pokud se týče uherského zákona čl. LI: 1875, jest ustanovena pouze lhůta pěti let pro pozbytí nároku na přídavek za zranění.
Osnova tohoto zákona stanoví též lhůtu pro uplatnění práva na výslužné.
§ 24. Ustanovení v § 2 a 3 zákona ze dne 20. února 1920, č. 142 Sb. z. a n., bylo převzato i pro gážisty v záloze, jimž vojenská služba není povoláním. Rozdílnost životních potřeb a služebních příjmů vyžaduje zvýšení existenčního minima ze 4000 Kč na 8000 Kč.
§ 25. Možnost změny osobních a hmotných poměrů superarbitrovaného gážisty v záloze vyžaduje, aby si vojenská správa vyhradila právo zjistiti kdykoliv, zdali gážista ještě vyhovuje podmínkám zákona a má-li nárok na požitky.
§ 26 a) Zásadně započítá se veškerá doba služby vojenské, i když by byla přerušena, ovšem pouze tehdy, trvá-li služební poměr dále.
b) Dříve žádalo se bezprostřední přestoupení z civilní státní služby. Osnova tohoto zákona připouští přestávky 30 dní vzhledem na ztrátu času přesídlením a urovnáním soukromých záležitostí.
c) Vojenským duchovním jest předepsána předcházející tříletá civilní služba v duchovní správě.
d) Nemocniční (kliniční) služba vojenských lékařů a předcházející právnická činnost důstojníků justiční služby jest v zájmu vojenské správy.
Započítání doby v bodu c) a d) jest tudíž oprávněno, arciť pouze tehdy, když zmíněná osoba jistou dobu sloužila.
g) Řadová služba u vojenských útvarů určených přímo k boji, a lékařská služba v nemocnicích a za války u pěchoty, dělostřelectva, jízdy a ženijních pluků jest zvláště namáhavá a opravňuje nárok na zvýšené započítání. Podle dosavadních předpisů započítala se tato služba zvýšeně až do 5 let. Tato hranice byla snížena v osnově na 2 léta, vzhledem na snížení 40leté služby na 35letou.
§ 27. Započítání let válečných vyhovuje dosavadním předpisům a zkušenostem. Zvýšené požadavky, které se činí za války na duševní a fysickou výkonnost vojenských osob, způsobují zhusta předčasnou invaliditu a odchod z činné služby s poměrně nízkými požitky zaopatřovacími. Započítání válečného roku jest odůvodněno i u osob, které nejsou přímo v bitevní čáře.
§ 28. a) Doba dovolené s čekaným nebo bez požitků rovná se době v nečinném stavu a z toho důvodu nemá býti započítána.
b), c). Převzato z dosavadního zákona.
d) Přijetím odbytného zřekl se gážista práva na započítání doby, za kterou přijal odbytné.
§§ 29 a 30. V souladu s dosavadními ustanoveními.
§§ 31—35. Vojenské správě jest postarati se zvláštním způsobem o ty ubožáky, kteří se v čestné službě vlasti stali předčasně invalidy, jsou odkázáni na cizí péči a nemají dostatečných prostředků k výživě.
Dosavad byl nárok na zaopatření v invalidovně omezen na IX. a nižší hodnostní třídu; jest účelnější nebrati za měřítko hodnostní třídu, nýbrž požitky. U invalidů s volným bydlištěm pomíjí dosavadní příplatek na byt vzhledem k zvýšení invalidní gáže (90% pensijní základny místo 90% služného). Gážistům umístěným v invalidovně byla předepsána přiměřená náhrada za byt. Ostatní ustanovení shodují se s dosavadním zákonem a předpisy tento zákon doplňujícími.
§§ 36—62. Nároky pozůstalých po gážistech na důchod vdovský a na příspěvek na výchovu byly upraveny obdobně jako u státních zaměstnanců, ovšem s patřičnou změnou, zakládající se na zvláštnosti služby vojenské. U vdov po gážistech v záloze bylo dbáno též ustanovení zákona o válečných poškozencích.
§§ 63—65. Před státním převratem byly povolovány rodičům gážistů padlých před nepřítelem nebo zemřelých následkem válečných útrap dary z milosti.
Zákon o válečných poškozencích přiznává předkům padlého, nezvěstného nebo poškozeného vojína právo na důchod i tehdy, když vojín zanechal vdovu nebo sirotky, ovšem pokud požitky těchto pozůstalých nedosahují 1800 Kč ročně.
Je tudíž odůvodněno, aby předkům vojenských gážistů byl přiznán zákonný nárok na zvláštní důchod.
Osnova tohoto zákona upravuje tento nárok způsobem, který vyhovuje dosavadnímu zvyku a přizpůsobuje se ustanovením výše zmíněného zákona. Poněvadž by nebylo spravedlivé přiznati důchod dalším předkům pouze tehdy, není-li rodičů, navrhuje se, aby další předkové měli nárok na důchod, i žije-li jeden z rodičů.
§ 66. Dlužno uznati, že je povinností státu, aby svým občanům, kteří ve vojenské službě válečné nebo zvláštnostmi této služby utrpěli pohromu na nejcennějším svém statku, na zdraví, a pozbyli do jisté míry výdělečné schopnosti, přiznala mimořádný přídavek přiměřený jejich invaliditě. Tento přídavek nemá býti náhradou za zmrzačení, nýbrž má invalidovi usnadniti boj o existenci ztížený újmou na výdělečné schopnosti.
§ 67. Přídavek za zranění bude se přiznávati v pěti stupních (ve starém zákoně byly pouze tři stupně: 400, 800 a 1800 K).
§ 68. Gážistům mimo hodnostní třídy příslušely podle zákona ze dne 27. prosince 1875, č. 158 ř. z., pokud se týče uherského zákona čl. LI: 1875, přídavky za zranění ve výši určené pro mužstvo. V osnově nového zákona přiznávají se jim tyto požitky podle zásad platných pro gážisty v hodnostních třídách, ovšem v částkách přiměřených nižšímu služnému.
§ 69. Lhůta pro uplatnění nároku na přídavek za zranění byla ustanovena pěti léty (podle dosavadního zákona vznikl nárok na přídavek jen tehdy, když neschopnost k službě nastala do pěti let po zranění).
Při výměře přídavku za zranění bylo přihlíženo též k povinnosti hraditi náklad na opravení a nové pořízení prothés. Je-li výjimečně tento náklad příliš vysoký, vojenská správa poskytne přiměřenou podporu z prostředků, povolených na individuelní péči o válečné poškozence.
V dosavadním zákoně nebylo postaráno o případné zvýšení přídavku za zranění, zhoršil-li se dodatečně zdravotní stav invalidův. Jest záhodno, aby v osnově nového zákona na to bylo pamatováno.
Utrpěl-li gážista poranění v době, kdy ještě náležel do stavu mužstva, vyměří se mu přídavek za zranění podle hodnosti v době uplatnění nároků, poněvadž on v tomto novém postavení pociťuje následky poranění.
§ 73. Jest jistě spravedlivé a vzhledem k určení požitků odůvodněno, aby přídavek za zranění byl vyplácen plnou částkou, ne až po srážce daní nebo poplatků.