pro třídu X. 3,400.000 Kč
úhrnem 13,200.000 Kč
Součet mimořádných nákladů činí pro hodnostní třídu IX. 19,600.000 Kč,
pro třídu X. 7,200.000 Kč,
úhrnem 26,800.000 Kč
náklad celkový na platy aktivní 40,000.000 Kč.
Kdyby mělo. býti vyhověno žádosti lékařů, domáhajících se po 25leté době služební požitků VIII. třídy hodnostní bylo by vzíti v úvahu jednak jich počet, jednak požitky této třídy hodnostní.
Počítati by bylo: s 35% lékařů (700) pro třídu VIII., s 35% lékařů (700) pro třídu IX. a s 30% lékařů (600) pro třídu X.
Služební požitky VIII. tř. jsou tyto:
a) řádné:
služné ročních 5808—7308 Kč,
místní přídavek (IV. tř.) 2032-2558 Kč
úhrnem 7840-9866 Kč
přibližně 9000 Kč; při 700 lékařích této třídy 6,300.000 Kč.
b) mimořádné:
drahotní přídavek ročních 3204 Kč,
mimořádná výpomoc 6720 Kč,
nouzová výpomoc 6720 Kč,
úhrnem 16644 Kč;
při 700 lékařích asi 11,500.000 Kč.
Celkový výpočet byl by pak při zmíněném roztřídění lékařů tento:
Součet nákladů řádných činil by pro:
třídu VIII. 6,400.000 Kč,
třídu IX. 4,900.000 Kč,
třídu X. 3,400.000 Kč,
úhrnem 14,700.000 Kč.
Součet nákladů mimořádných činil by pro:
třídu VIII. 11.500.000 Kč,
třídu IX. 9,800.000 Kč,
třídu X. 7,200.000 Kč,
úhrnem 28,500.000 Kč,
náklad pak celkový 43,200.000 Kč,
tedy více proti nákladu dříve vypočteném o 3,200.000 Kč.
c) Výši nákladů cestovních
sluší vypočísti dle průměru 5000 Kč na 1 obvod zdravotní; odečte-li se asi 500 zdravotních obcí, v nichž cestovní náhrady nebude, činí celkový náklad na zbývajících 1500 obvodů 7,500.000 Kč.
Dle uvedeného bylo by tedy hraditi:
a) Z rozpočtu řádného:
1. platy a místní přídavky ve výši 13,200.000 Kč,
2. cestovní náhrady částkou 7,500.000 Kč,
úhrnem 20,700.000 Kč.
b) z rozpočtu mimořádného:
požitky mimořádné částkou 26,800.000 Kč
Úhrnný náklad, spojený s provedením úpravy služby zdravotní dle tohoto zákona činil by tedy 47,500.000 Kč.
okrouhle 48,000.000 Kč. V tom jsou zahrnuty již i náklady věcné (na tiskopisy a p.) i náklady osobní, spojené s úpravou služby u ministerstva veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy (na 2 úředníky konceptní dle IX. tř. hodn., 2 úředníky účetní dle třídy X. a 1 úředníka manipulačního). Z nákladu takto vypočteného dojdou bez obtíží úhrady i jiné náklady, jichž nebylo možno přesně stanoviti: náklady substituční, cestovné a diety při očkování, příspěvky lékařům při účasti na kursech vzdělávacích, přídavky pro mimořádné poměry slovenské i mimořádné odměny jiné.
6. Úhrada
tohoto nákladu má býti opatřena z části poplatky stran za úřední výkony ve věcech policie zdravotní, z části přirážkou obecní k daním přímým přirážkám podléhajícím, z části pak i příspěvky ústavů pro pojišťování životní a důchodové.
Poplatky stran za úřední výkony ve věcech policie zdravotní mají býti ukládány dle obdoby §§ 36. a 79. zák. o župním zřízení a nelze jim upříti oprávněnosti, pokud jsou prováděny k prospěchu osob soukromých nebo na jich dožádání, neboť i z těchto výkonů vzcházejí jim určité výhody hospodářské. Mají jimi býti poplatky za účast úředníka zdravotního při řízení stavebním, poplatky za prohlídky mrtvol osob majetných, poplatky za zdravotní dozor nad závody průmyslovými a živnostenskými a p.
Výtěžek jich lze odhadnouti těmito arci jen velmi přibližnými částkami:
Počítá-li se v 2000 obcích a obvodech zdravotních průměrně jen se 4 komisemi stavebními do roka, činil by výtěžek dávky stavební při průměrném poplatku 150 Kč za jedno šetření ročně asi 800.000 Kč,
prohlídka mrtvol mohla by míti při průměrné úmrtnosti 100.000 osob zámožných a při poplatku 10 Kč za jednu osobu výtěžek ročně asi 1,000.000 Kč
poplatky za dozor v závodech a živnostech možno odhadnouti na roční částku 2,000.000 Kč
i když se počítá jen s 20.000 závody takovými a ročním průměrným poplatkem 100 Kč.
Příspěvky ústavů pro pojišťování životní a důchodové lze odhadnouti na 4,000.000 Kč
Ústavy takové mají v prvé řadě prospěch z výsledků dobré organisace zdravotní, která chrání zdraví jejich členů před nemocemi, zejména nakažlivými, a přispívá tak k výnosnosti těchto ústavů. Jest tedy důvodné, aby přispěly k nákladům státního zařízení, které jim prospívá a které je ostatně zbavuje i jiných nákladů, tak zejména nákladů na stavby sanatoria a pod., které tyto ústavy ve vlastním zájmu zřizují. Lze poukázati i k tomu, že pojišťovny požární přispívají k nákladům sborů hasičských (moravský zákon ze dne 16. prosince 1882, č. 1 z. z. z roku 1883, ze dne 24. ledna 1888, č. 19 z. z., ze dne 20. června 1895, č. 61 z. z., a ze dne 4. července 1899, č. 66 z. z.) a že zamýšlené příspěvky z pojištění životních nejsou v zásadě povahy jiné.
Část nákladů poplatky neuhrazenou nezbývalo by — dokud nebude úhrady jiné — než hraditi obecními přirážkami. Postup tento má důvod i v dosavadním stavu právním.
V Čechách nesou — vyjímaje paušál cestovní — náklad na zdravotní službu obce bez jakéhokoliv příspěvku zemského nebo státního; za to do pensijního fondu obecních a obvodních lékařů (který dle § 16. z. z. ze dne 17. dubna 1908, č. 34 z. z., dotuje zemský fond a nyní po zákonu ze dne 24. února 1920, č. 128 Sb. z. a n., i fond státní) neplatí obce ničeho. Na Moravě hradí pouze obce větší (s 10.000 obyvateli) a obce se statutem náklady. služby zdravotní; za obce ostatní činí to fond zemský, vybíraje od obcí příspěvky (nyní ve výši 4,5% přirážky přímých daní v obcí předepsaných). Ve Slezsku, kde se udržet systém subvencí (zemská subvence činí tu 1000, 1500 a 2000 Kč dle povahy obvodu a. tříleté přídavky po 200 Kč), nese náklad z částí zemský fond, z části obce. Slovenské obce platí nájemné, cestovní paušál a osobní přídavky lékařů (v celku připadne tu na jednu obec asi 2000 čsl. korun ročně).
S účinkem nového zákona sprostí se tedy dosavadních závazků: v Čechách okresní fondy ohledně cestovního paušálu a obce ohledně nákladu ostatních. na Moravě zemský fond vedle obcí větších, ve Slezsku obce i zemský fond a také obcím slovenským odejme se břemeno dosavadní. Závazky tyto vzrostly by (kdyby k účinnosti předloženého zákona nedošlo) na míru, vůči níž příspěvek v přirážkách obecních bude v celku nepatrný. Není tedy příčiny, vzdávati se příspěvku obcí, pro něž jsou tu i důvody právní. Na Moravě vstoupí ostatně stát v dosavadní práva výboru zemského a pro příspěvky obcí jest tu již i právní i skutečný precedens. Mimo to bude stát vykonávati službu zdravotní nejen v zájmu svém, nýbrž i v zájmu obcí samých a jest tu tedy pro příspěvek obcí i důvod věcný.
Při nákladu daní přímých v částce 225,000.000 Kč stačí přirážka 8% k uhrazení nákladu řádného zbývajícího po úhradě, jíž se má docíliti poplatky a příspěvky ústavů pojišťovacích.
Dle českého zákona ze dne 22. ledna 1801, č. 14 z. z., povolují se dávky za výkony služby zdravotní obcím k částečné úhradě nákladů této služby; v jiných zemích zákona podobného není. Zákon tento, pro nějž nebude důvodů, sluší zrušiti: dávky dle něho již povolené připadnou pokladně státní za předpokladů 2. odst. článku V.
Tím, co bylo uvedeno, jest předložená osnova odůvodněna i po stránce finanční a lze jen (zajisté právem) žádati, aby náklad spojen v s jejím provedením nebyl posuzován bez zřetele na obzvláštní její význam, který již dříve byl prokázán.
Po stránce ústavní je nepochybnou příslušnost Národního shromáždění republiky Československé i pro samosprávné území Podkarpatské Rusi. Příslušnosti sněmu tohoto území, který je povolán usnášeti se ve věcech jazykových, vyučovacích, náboženských a místní správy (§ 3., odst. 4. ústavní listiny republiky Československé) se předložený zákon nemůže týkati.
B. Část zvláštní.
Systémem přimyká se předložená osnova spíše právu staršímu v zemích českých než právu uherskému, z něhož jsou převzata jen některá ustanovení, kterých možno s prospěchem použíti v celém uzemí státním.
Technicky rozpadá se osnova v jednotlivé oddíly (články), upravující uzavřené okruhy látky sem příslušné. Z nich doplňuje článek I. některá ustanovení zákona ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., v ostatních článcích jsou obsažena ustanovení sice nová, vyplývající však svými důsledky ze zákona uvedeného. Podřadným rozdělením rozčleňují se jednotlivé oddíly v ustanovení podrobná, k nimž bude, pokud je toho třeba, podáno odůvodnění zvláštní. Ježto pak starší právní ustanovení nemusí býti bez ceny ani pro výklad zákona, ani pro příští práce toho druhu, jsou rovněž uvedena ve stručném přehledu.
K čl. I.
možno se odvolati na důvodovou zprávu k zákonu ze dne 15. dubna 1920. č. 332 Sb. z. a n., neboť ustanovení, jimiž se. ustanovení zákona v tomto. článku doplňují, nemají zásadního významu.
Spíše se tu lze zmíniti o směru těch úprav, které jsou vyhrazeny moci výkonné a jež se týkají
Rozsah povinností obec a obvodních a místní úpravy služby zdravotně-policejní.
Rozsah povinností obecních a obvodních lékařů má býti upraven jednak prováděcím nařízením, jednak instrukcí služební a je patrno, že od správného vymezení těchto povinností bude záviseti i správný výkon služby zdravotní.
Dosud byli tito lékaři odbornými znalci obcí pro výkon zdravotní policie. Tak § 1. instrukce pro lékaře české: "aby se v obcích .... upotřebiti dal", § 2. zák. moravsk. "aby jimi obce obstarávaly povinnosti veřejné služby zdravotní" a § 3. zákona uherského s tímto zněním: "Tyto povinnosti vykonávají orgány městského (policejního) hejtmanství městský policejní hejtman, obecní představený a obecní notář, kteřížto jsou povinní při plnění této své úlohy vyslechnouti mínění městského, obecního (obvodního) lékaře, vyjímajíc ony případy naléhavé, ve kterých by byl průtah nebezpečný: tu jest aspoň stanovena zodpovědnost orgánů úředních za nastalou škodu, když lékař nebyl vyslechnut nebo bylo-li něco zařízeno proti jeho mínění.
Dle nového zákona budou obecní a obvodní lékaři výkonnými orgány veřejné služby zdravotní a tudíž přímými jejími nositeli v zastoupení státu a v tom tkví první (hlavní) rozdíl v pojetí dvou období upravujících tuto působnost.
Druhý rozdíl leží ve splynutí zdravotní policie již dříve oceněné. Proto bude také možno přenésti nyní na lékaře obecní a obvodní i takové úkony úřední, jež obstarávaly dříve úřady státní (exhumace, převozy mrtvol a pod.), neboť i tu musí rozhodovati v prvé řadě zájem služby.
Povinnosti, které nový zákon obecním a obvodním lékařům ukládá, mohou býti jen reprodukcí §§ 4. a 5. zák. ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n. Rozsah jejich proveden bude dle hlavních okruhů služby zdravotní a zasáhne tedy obor služby správně-zdravotní, obor lékařské služby výkonné a obor služby zdravotně-sociální, o němž se doplněk k § 5. osnovy zvláště zmiňuje.
V oboru správně-zdravotním bude lékařům obecním a obvodním náležeti spolupůsobení po stránce odborné při výkonu veškeré policie zdravotní ve smyslu § 4. uvedeného zákona, ohledávání mrtvol, nutná opatření při epidemiích, dohled na porodní báby, různá řízení úřední atd.
V oboru výkonné služby lékařské budou obecní a obvodní lékaři zejména povinni léčiti nemocné chudé bez ohledu na jich domovskou příslušnost, poskytovati chudým rodičkám potřebnou pomoc lékařskou, poskytovati odbornou radu i první pomoc při nehodách ohrožujících lidské zdraví nebo život, prováděti očkování a pod.
O činnosti lékařů obecních a obvodních v oboru péče sociální buď tu učiněna stručná zmínka zvláště. Zdravotní ochrana člověka vyžaduje, aby za změněných poměrů pospolitého života byla věnována stále větší pozornost choroboplodným zdrojům sociálním; je třeba všímati si ovzduší, poměrů bytových, výživy, poměrů pracovních, neboť za poměrů nezdravých vznikají nejrůznější choroby sociální: skrofulosa, tuberkulosa, křivice a pod. Je třeba věnovati pozornost i alkoholismu, chorobám matek a kojenců, oslabení duševnímu a m. j.
V boji proti těmto chorobám nelze přezírati především výchovy zdravotní i etické, jež se již v zákonu ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ukládá lékaři obecnímu a obvodnímu vedle jeho vlastní práce na tomto poli: bude mu působiti v různých zařízeních sociálních, jakými jsou poradny pro matky a kojence, ústavy sociální, dispensáře a pod. a nejsou-li v jeho působišti zřízeny, zaříditi je pro chudé ve své vlastní ordinaci. Je-li pak evidence poměrů zdravotních základem jakékoli úspěšné práce, má v ní býti účasten také lékař veřejný, jemuž již sama osnova ukládá součinnost při zakládání bytových katastrů, zdravotních matrik a pod.
Řízením služby samaritské, jež se lékaři přikazuje spolu s povinností vyučovati jí tam, kde je výcviku takového třeba (ve spolcích tělocvičných a pod.) a dohledem nad osobami neduživými nebude rozsah zdravotně-sociální péče obecních a obvodních lékařů vyčerpán. Svědomitý lékař bude míti sám hojnost vlastních podnětů k nejúčinnější práci v tomto rozsáhlém oboru.
Osnova zákona s účely vlastně jinými nemůže řešiti otázek zdravotně-sociální péče ex professo; pamatujíce však i na ně, staví lékaře obecního a obvodního z vlastní jeho povinnosti do služeb této péče, které se má tak dostati pracovníků odborných a tím i prospěšných.
Výpočet povinností služebních bude obsažen v nařízení opřeném o rozkaz zákona. Také zákony starší (český, moravský i slezský) odvolávaly se pouze na svůj pramen, to je na říšský zákon z r. 1870, a vypočítávaly služební povinnosti lékařů teprve v instrukci služební; ale právě nejasnosti instrukcí vedly k zmatkům a sporům.
Do zákona uherského byl výpočet služebních povinností obecních a obvodních lékařů pojat přímo. Z povinností, vypočtených v tomto zákonu (uherském), liší se některé od povinností lékařů v zemích českých, tak zejména: povinnost vykonávati za honorář pravidelný dozor nad dětmi, umístěnými státními dětskými útulky v koloniích, dále povinnost dohlížeti na dítky patřící do svazku státních dětských útulků a umístěné v obci neb obvodu, i na dítky (patrně z těchto útulků) dané ku kojení, a rovněž povinnost dohlížeti na choromyslné, dané ústavy do rodinného ošetřování. K odlišným těmto nařízením bude třeba přihlížeti v nařízení, které má býti vydáno. Bezplatná prohlídka mrtvol byla dle uherského zákona uložena jen u chudých; stanovisku, vybírati za to náhradu od osob zámožných, lze se přiblížiti zavedením poplatků, jež by však ovšem plynuly do pokladny státní.
Povinnost léčiti chudé zdarma byla stanovena v zákoně uherském, moravském a ve slezské novele z r. 1914. Výslovné ustanovení této povinnosti v nařízení odklidí konečně vleklý spor o tuto otázku i pro zemský obvod český. Aby mohl býti pojem chudého přesněji stanoven, byly stanoveny v čl. VI. č. I jisté opatrnosti, jichž účinku sluší arci vyčkati.
O nákladech za léky pro chudé stane se zmínka při ustanovení o nákladech věcných.
Do prováděcího nařízení bude třeba převzíti ustanovení zákona uherského o návštěvě obvodních lékařů v obcích jim přikázaných. Stane se tak ne z nedůvěry k lékařům v zemích mimoslovenských, jako spíše proto, že při nutné recepci tohoto předpisu pro poměry na Slovensku a zvláště v Podkarpatské Rusi nebude radno činiti odchylky platné jen pro některá území.
Dle zákona moravského (§ 12) prováděli obecní a obvodní lékaři očkování, vyjma očkování z nouze, tedy veřejné hlavní očkování, očkování a revakcinaci školních dítek bez odměny, a ustanovení toto přichází i v novele slezské z roku 1914 dítek bez odměny, a ustanovení toto přichází i v novele slezské z r. 1914. Zákonem ze dne 15. července 1919, č. 412 Sb. z. a n., nastala změna ve prospěch těchto lékařů, od níž se bude nutno vrátiti k zásadě prohlašující očkování za výkon služební, a to i očkování z nouze; náleží-li očkování k profylaktickým úkolům služby veřejné, jest i vyslovená zásada zajisté správná.
Odměnám zvláštním, jež zamýšlí ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy poskytovati za úspěšné očkování za poměrů zvláště těžkých (v Podkarpatské Rusi), nebude lze jistě upříti oprávnění.
Zvláštní podmínky žádají ještě ustanovení o dozoru k policii tržní a k potravinám (masu) i dozoru školním (č. I d. 13 a 3 § 4. zák. z 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.).
Předpis pro dohled k policii tržní je v § 2. zák. ze dne 16. ledna 1896, č. 89 ř. z. Dozorčími orgány s právem dle §§ 3. až 5. téhož zákona jsou orgány úřadů politických, zejména zeměpanští lékaři okresní, jakož i ti orgánové samosprávných sborů, kteří jsou k tomu určeni zákonodárstvím zemským; dozor státní může tedy býti nyní přenesen na lékaře obecní a obvodní. Avšak výkon policie tržní mělo zemské zákonodárství přenésti na zvláštní přísežné orgány výkonné (§ 2., odst. 3. téhož zákona). Mají-li tedy lékaři obecní a obvodní býti těmito orgány, nepůjde o jich povinnost služební, nýbrž o výkony, za které jim bude přiznati odměnu zvláštní.
S hlediska všeobecného dozoru zdravotního sluší posuzovati také dohled k potravinám, zejména masu, dohled na trhy dobytčí, průhon dobytka a rovněž i dohled na pohodnictví a mrchoviště. Dohledu toho, jak je v zákoně ze dne 15. dubna 1920 naznačen, nelze se vzdáti, neboť není s ustanovením zákona ze dne 6. srpna 1909, č. 177 ř. z., v odporu právě tak, jako zase tento, zákon nebyl v rozporu s říšským zdravotním zákonem z r. 1870, jehož ustanovení v tom směru zákonem z r. 1909 (§ 78. t. z.) nebyla zrušena. Vždyť nejde o výkon policie veterinářské, nýbrž o výkon policie zdravotní, který by dohledem veterinářským nemohl býti vůbec nahrazen, když by se jednalo o újmu na zdraví neb o ohrožení života lidského. Nad to vztahuje se zákon z r. 1909 k látce přesně omezené, t. j. k zamezení a potlačení nemocí zvířecích a nemohl ani upraviti otázek přesahujících rozsah látky, jež mu je základem.
Také dozor ke školám dlužno vykonávati jen se všeobecného hlediska zdravotního a omeziti jej tedy na dohled nad čistotou, větráním a pod., jakož i na všeobecné pokyny zdravotní. K specielní péči o mládež školní (ošetřování chrupu, vážení dětí a pod.) bylo by třeba síly zvláštní, k jejímuž ustanovení dojde jistě aspoň ve větších městech; budou-li i tyto výkony žádány od lékařů obecních (obvodních), bude jim i za ně příslušeti rovněž zvláštní náhrada.
O místní úpravě služby zdravotně-policejní ustanovuje se toliko, že má býti provedena po zdravotních obcích a po zdravotních obvodech, v něž jsou obce za tím účelem sdruženy. Zásada tato odpovídá právu dosavadnímu.
Podle českého zákona zemského ze dne 23. února. 1888, č. 9 z. z., musí míti každá obec sama o sobě nebo společně s obcemi jinými potřebný počet lékařů. Obce se zvláštním statutem a obce se 6000 a více obyvateli jsou k tomu povinny, jiným obcím může to býti za jistých podmínek dovoleno.
Moravský zákon ze dne 27. prosince 1909, č. 98 z. z., se zásadami celkem stejnými, připouští i spojení obcí sousedních se zdravotní obcí samostatnou; zřízení zdravotních obcí bylo tu však (až na města se statutem) vesměs jenom fakultativní. Dle zákona slezského ze dne 30. dubna 1896, č. 31 z. z., může býti obcím uloženo, opatřiti si poradce lékařského a také spojení obcí v obvody zdravotní může býti nucené (§ 2.); neprovedená novela k tomuto zákonu ze dne 25. června 1914, č. 26 z. z., zná i t. zv. obce "oproštěné", t. j. obce vyňaté z obvodu zdravotního, ačli v nich převezme smluvní lékař úkony zdravotní (§ 2., odst. 3.).
Podle uherského čl. z. XXXVIII. z r. 1908 má míti každé sídlo župní i obce s 5000 obyvateli městského (obecního) lékaře; výjimky jsou přípustný pro obce přidělené k některému obsazenému obvodu lékařskému. Městům s regulovaným magistrátem může ministr vnitra uložiti ustanovení více lékařů, z nichž jeden jest lékařem vedoucím; místa přebytečná zrušuje rovněž ministr vnitra (§ 4.). Obce menší přidělují se, obvodu lékařskému, mohou si však ustanoviti lékaře vlastního.
K recepci pro příslušné nařízení se doporučuje s ohledem na skutečné poměry počet obyvatelstva obcí zdravotních, stanovený zákonem českým a moravským (nižší počet zákona uherského je spíše jen měřítkem ideálním), jakož i (ze zákona moravského a uherského) fakultativní a někdy velmi záhodné připojení obcí a osad sousedních nebo i jejich částí k samostatné obci zdravotní, s níž by měly tvořiti jeden celek. Nařízení, které má tuto otázku upraviti, zamýšlí zříditi zdravotní obce ex lege a obce takové zřízené aktem správním. Zřízení to bude zase buď povinné (při obcích s 6000 oby v.) buď jen přípustné při obcích ostatních.
Ex lege budou obcemi zdravotními města se statutem, města s regulovaným magistrátem a sídla žup; počet obyvatelů nebude tu rozhodný.
Dle toho, co nařídil § 2. zákona dubnového, bude zdravotní služba v hlavním městě republiky upravena zvláštním zákonem; území Velké Prahy vymyká se tedy z dosahu zákona. Výjimky pro města jiná (Bratislava, Brno) nejsou připuštěny, neboť nelze významu všeobecné úpravy seslabovati zákony významu převážně jen místního.
Pro přechodnou dobu bude nutno zachovati i existenci všech samostatných obcí již zřízených, třeba že nebudou u nich splněny podmínky předepsané, neboť náhlá změna stavu dosavadního mohla by způsobiti poruchy i v zemích, kde je zdravotní organisace celkem spolehlivá (v Čechách a na Moravě); postupně bude však obce takové zrušiti, zvláště budou-li převládati ohledy finanční nad veřejným zájmem zdravotním.
Všechny zdravotní obce ostatní vzniknou teprve povoleným nařízením, ne spontanně, neboť takovýto vznik vyvolával by nepředvídané účinky i v úpravě služby obcí sousedních i v příslušnosti; bude při tom přihlédnuto i k § 3., odst. 2., čl. zák. XXXVIII. z r. 1908, jenž oddaluje ustanovení zdravotních obcí přidělených zatím k obsazenému obvodu zdravotnímu, neboť ustanovení to může býti praktickým i pro poměry mimoslovenské.
Do nařízení bude třeba pojmouti i ustanovení o zrušení obcí zdravotních.
Nehledě k osnově českého zákona zdrav. z r. 1908, nebyla ustanovení taková v žádném zákonu starším, ustanovení o zrušení přebytečných míst lékařů obecních pouze v zákonu uherském. K zrušení takovému nemělo však dojíti, dokud lékař "zůstane na svém místě" a neobsadí-li ho městské zastupitelstvo na náklad vlastní (instrukce uh. min. vnitra ze dne 29. října 1908, č. 132100). Ohledů těch nebude nyní potřebí. Místo přebytečné a působící náklady neužitečné, bude zrušeno a lékaři přikáže se jiné místo ve službě státní.
Bude konečně i záhodno stanoviti i jistý nejvyšší počet obyvatelů, připadající na jednoho lékaře obecního (10.000 obyvatelů).
V Čechách ustanovení takového dosud nebylo. Na Moravě a ve Slezsku měl býti ustanoven větší počet lékařů dle potřeby, a bylo možno přidati jim lékaře výpomocné (§ 2.). Dle zákona uherského (§ 4.) mohlo ustanovení většího počtu lékařů obecních (městských) naříditi minist. vnitra. Ustanovení lékařů náčelných přejímá se z něho do osnovy jako zařízení účelné; v témž zákonu bylo dále stanoveno (poslední odstavec § 3. instrukce z 29. října 1908), že při rozmnožení počtu lékařů obecních (městských), nařízeném ministerstvem vnitra, má býti funkce lékaře vedoucího svěřena lékaři dosavadnímu — ustanovení toho nebylo však radno převzíti.
Pro obor působnosti lékaře řídícího byla v uvedené uherské instrukci z roku 1908 obsažena "orientace", jež bude cennou pro instrukci, kterou má dle textu osnovy vydati ministerstvo veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy pro lékaře obecní a tedy i pro lékaře náčelní; zde se na ni pouze upozorňuje.
Pokud jde o zdravotní obvody, bylo dle § 3. českého zákona z roku 1888 při seskupení obvodů zdravotních, jakož i při každé změně v úpravě služby zdravotní bráti zřetel k poměrům komunikačním, k tomu, kde jsou již usazeni lékaři a k okolnostem jiným. Rozdělení dělo se po obvodech zastupitelských; pohraniční území mohla býti vyloučena z okresu vlastního a přidělena k okresu sousednímu. Počet obyvatelů (nejvýše 10.000) a nejvýše přípustnou hranici pro rozlohu obvodů (100 km²) navrhovala teprve osnova českého zákona zdravotního z roku 1908; stejně i zákon moravský (§ 3.), jenž béře jinak zřetel i na národnostní poměry obcí, jež mají býti do obvodu pojaty.
V zákonu slezském a uherském zvláštních kriterií pro tvoření obvodů není. Teprve instrukce ze dne 29. října 1908, č. 132100, uher. minist. vnitra žádá zřízení menších obvodů tam, kde jsou doly, továrny, jiné průmyslové závody, větší kolonie státních dětských útulků, nebo kde je rozšířen trachom jako endemická nemoc, a přikazuje bráti zřetel i k poměrům jiným, zejména komunikačním.
Zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n., ponechává určení okrsků (obvodů) "podle místních potřeb a zejména vzhledem k povaze a počtu obyvatelstva" státní správě, jež o tom má vydati ustanovení podrobná.
Lze sice opakovati z důvodové zprávy k zákonu dubnovému, že nelze určiti přesných rozměrů jednotlivých obvodů zdravotních, zejména že nelze zcela přesně stanoviti ani minimální rozlohy obvodů, nebo jeho minimálního zalidnění, ježto jde o úpravu pro nejrůznější kraje státní, přes to bude do prováděcího nařízení vložiti přípustné měřítko aspoň přibližně (zpravidla 6000 obyvatelů jako hranice, bránící tvoření obvodů nepatrných a 100 km² rozlohy jako mez nejvýše přípustná). Bude tak aspoň naznačen cíl, ku kterému dlužno dojíti, třeba postupně, i když — zejména při počáteční úpravě ve Slezsku, na Slovensku a v Podkarpatské Rusi — bude nutno činiti jisté úchylky.
O lékařově povinnosti residenční (§ 2., zákon ze dne 15. dubna 1920, č. 332 Sb. z. a n.) zmiňuje se teprve osnova českého zákona zdravotního z roku 1908 a zákon uherský. Jiné starší předpisy ji výslovně nepředpisují, pokládajíce ji patrně za samozřejmou (lze tak souditi z textu § 3. zákona českého). Dodatek k § 2. hledí se přizpůsobiti co nejvíce poměrům slovenským; hlavně s ohledem na nebude možno i dále připustiti sídlo lékařovo mimo obvod, ač podmínky, za kterých se tak může státi, bude třeba značně stížiti.
K čl. II. (o zdravotních radách).
Poradní orgány (zdravotní komise) byly známy už staršímu právu.
V Čechách nařizoval § 12. zákona z roku 1888 nucené jích zřízení v obcích se statutem, připouštěje je i v jiných samostatných obcích zdravotních i okresech zastupitelských. Komise skládala se v městech se zvláštním statutem z referenta zdravotního u magistrátu, jinde z úředníka okresního, dále z řídícího obecního lékaře (městského fysika) a ze 4—16 členů volených obecním výborem (sborem obecních starších) z polovice z jeho středu, z polovice ze znalců, k nimž mohli býti dle potřeby přizváni i znalci jiní. Doba činnosti komise zdravotní byla tříletá. Působnost její byla poradná (při kvalifikaci zdravotního personálu, organisaci služby zdravotní a. pod.) a je uvedena ve statutu pro české komise zdravotní, vydaném vyhláškou českého místodržitelství v č. 6. zem. z. ze dne 18. února 1889. Obdobně zřízené zdravotní komise pro okresy zastupitelské měly svého předsedu v okresním starostovi nebo jeho náměstku a své členy ze zastupitelstva okresního; stálými jejími členy byli všichni lékaři obvodní.
Na Moravě a ve Slezsku zvláštních zdravotních komisí obecních nebylo, komise okresní pak nemohly tu ani býti zřízeny (nebylo tu zastupitelstev okresních). Úkoly komisí obecních prováděl ve zdravotních obcích moravských do jisté míry sám obecní výbor, ve zdravotních obvodech výbor. zdravotní a obdobné poměry měly nastati i ve Slezsku po zákonu z r. 1914. Přizvaných znalců ustanovení tato nemají.
Komise v Čechách nesplnily úkolů, které na ně byly kladeny a většinou nedošlo ani k jejich zřízení. Ať už byly příčiny toho jakékoliv, nebylo pro ně zájmu a zamýšleného styku denního života se správním zařízením nebylo dosaženo.
Dle uhers. článku zák. XXXVIII. byly zdravotní komise předepsány v každém městě se zřízeným magistrátem a v obcích majících svého lékaře; k rozkazu výboru municipálního mohly býti zřízeny i v obvodech lékařských. Členy zdravotní komise v městě se zřízeným magistrátem byli městský lékař, městský zvěrolékař, lékárníci (označení sborem zastupitelským), kněží, notáři, městský hejtman, i učitel z každé školy a konečně 5 městských obyvatelů, zvolených sborem zastupitelským.
Složení obecní a obvodní komise zdravotní bylo obdobné, jen volení zástupci obce byli tu v obecní komisi pouze tři, do komise pak obvodní volily obce s 500 a více obyvateli po dvou členech, obce menší po jednom členu.
I tu byla zdravotní komise orgánem pouze poradním, její mínění bylo však vyslechnouti vždy před obsazením personálu zdravotního. V době nebezpečné epidemie měla se zdravotní komise ustaviti jako komise epidemická a působiti při provádění ochranných opatření i činiti opatření taková ve vlastní působnosti; je to jediný případ exekutivní činnosti těchto komisí.
Dle předložené osnovy budou se zdravotní rady od dřívějších zdravotních komisí lišiti již svou povahou. Při organisaci samosprávné nemohla vyniknouti jejich působnost vůči výboru obecnímu nebo okresnímu, zřízených na stejném základě. Vůči státní správě zastupované úřady vynikne tento rozdíl zcela živě. Ve zdravotních radách udrží se živel samosprávný, jenž by byl jinak ze správy zdravotní vyloučen; vliv občanstva v radách zdravotních zabezpečí pak i žádoucí styk se správou úřední.
Zdálo by se, že by úkol tento mohly splniti nejlépe zdravotní rady, zřízené v každé obci ze zastupitelstev obecních. Avšak nesouvislost přečetných komisí obecních mezi sebou, obava před kolisí zájmů příliš místních, nedostatek iniciativy zdravotních rad v krajích takovéto účasti dosud nezvyklých a konečně ani zkušenosti z dřívějška získané neradí k postupu takovému. Byla proto dána přednost útvarům jednoduchým a stejnoměrným s místní působností širší (zdravotním radám okresním). Jen pro města se statutem, města municipální a města s regulovaným magistrátem, pro něž to bude uznáno potřebným, bude zříditi rady vlastní i vzhledem k odlišným zájmům těchto měst i k odlišnému jejich ústrojí správnímu.